34 C 286/2013-853

Rubrum

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Tomášem Kamenickým ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa žalovaného] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 2. [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa žalovaného] o zaplacení částky 1 500 000 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaných společného a nerozdílného zaplacení částky 1 500 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 1 500 000 Kč od 19. 11. 2009 do 31. 12. 2009 ve výši 8,5 %, od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010 ve výši 8 %, od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012 ve výši 7,75 %, od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012 ve výši 7,5 %, od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2017 ve výši 7,05 %, od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018 ve výši 7,5 %, od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018 ve výši 8 %, od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019 ve výši 8,75 %, od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020 ve výši 9 %, od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021 ve výši 7,25 %, od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021 ve výši 7,5 %, od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022 ve výši 10,75 %, od 1. 7. 2022 do 27. 3. 2023 ve výši 14 % a dále do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů platné k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému č. 1 náhradu nákladů řízení ve výši 88 330 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného č 1.

III. Mezi žalobcem a žalovaným č. 2 nemá nikdo právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal po žalovaných solidárního zaplacení částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím rozepsaným ve výroku. Žalobu odůvodnil tím, že byl členem Bytového družstva [ulice a číslo], které bylo vlastníkem bytu č. 16 v domě [adresa] na pozemku parc. [číslo] v k. ú. Kamík. Žalobce byl jako člen bytového družstva nájemcem tohoto bytu a byly u něj splněny podmínky k jeho bezplatnému převodu do vlastnictví žalobce. Žalobce se v průběhu roku 2009 dostal do finančních potíží, načež byl kontaktován žalovaným [číslo] panem [celé jméno původního účastníka], kteří mu přislíbili zajištění investora, jež žalobci půjčí 500 000 Kč a žalobce mu jako zajištění převede členská práva v bytovém družstvu. Dne 19. 11. 2009 přijel do [obec], zde podepsal smlouvu o převodu členských práv v družstvu, která už byla podepsána prvním žalovaným, přičemž druhý žalovaný zavedl žalobce k ověření jeho podpisu. V blízké restauraci se sešel s panem [celé jméno původního účastníka] a třetím mužem, který mu předal 495 000 Kč v hotovosti, když žalobce už předtím od druhého žalovaného obdržel 5 000 Kč jako zálohu. Jelikož hodnota bytu činila 2 000 000 Kč, vystavil mu pan [celé jméno původního účastníka] směnku na 1 500 000 Kč jako záruku. Žalobce po krátké době zjistil, že jeho byt je nabízen k prodeji realitní kanceláří, tu kontaktoval, sdělil, že byt je jeho a že byl podveden. V reakci na to byl žalobce kontaktován druhým žalovaným, který mu vyhrožoval, že jestli nepřestane dělat problémy, tak si to s ním vyřídí. Následně byl žalobce kontaktován další neznámou osobou, která vyhrožovala újmou rovněž jeho rodině. Žalobce ze strachu přestal se žalovanými a ostatními zúčastněnými osobami komunikovat a následně již pouze zjistil, že jeho byt byl prvním žalovaným převeden na jinou osobu. Žalobce částku 500 000 Kč přebíral jako půjčku, nikoli jako kupní cenu. Jeho byt měl hodnotu 2 000 000 Kč, a proto mu žalovaní způsobili škodu ve výši 1 500 000 Kč. Proti žalovaným bylo zahájeno trestní stíhání pro podvod dle § 209 odst. 1 a 4 písm. a) a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, přičemž vyšetřovaná trestná činnost žalovaných zahrnuje jak jejich jednání vůči žalobci, tak vůči dalším poškozeným. Žalobce proto z usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 3. 7. 2012 získal informace o odpovědnosti žalovaných za škodu, neuplynula tak ani dvouletá subjektivní promlčecí lhůta, ani desetiletá objektivní promlčecí lhůta. Později v řízení svůj procesní útok stavěl na tom, že žalovaný č. 1 sice byl zproštěn obžaloby, nicméně nesplnil svou povinnost podle smlouvy, protože došlo k předání toliko částky 500 000 Kč a žalovaný č. 1 mu dluží zbylých 1 500 000 Kč. Pokud se žalovaný č. 1 v trestním řízení hájil mimo jiné tím, že panu [jméno] (jednomu z odsouzených v dané trestní věci) předal celkem částku 2 000 000 Kč, tak pan [jméno] žalobci předal jen 500 000 Kč a 1 500 000 Kč nikoli. Žalobce přitom pana [jméno] k přijetí plnění podle smlouvy nijak nezmocnil.

2. Žalovaný č. 1 souhlasil s tvrzením žalobce, že s ním dne 19. 11. 2009 uzavřel dohodu o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, která souvisela s předmětným bytem č. 16, což sám žalobce stvrdil svým podpisem na předmětné dohodě. Žalovaný svou povinnost vyplývající z dohody splnil a žalobci předal celkem 2 000 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy za přítomnosti žalobce, žalovaného, pana [jméno] a pana [celé jméno původního účastníka], když spolu s tím byly předány klíče od bytu. Pokud žalobce obdržel jen 500 000 Kč a zbytek zůstal jiným osobám, za to žalovaný č. 1 nemůže. Není ani pravdou, že by žalobce měl předávat cenu za převod členských práv a povinností jako půjčku, neboť první žalovaný měl od počátku v úmyslu odkoupit členská práva a povinnosti v bytovém družstvu. Žalovaný č. 1 namítl též promlčení, smlouva byla uzavřena v listopadu 2009 a nárok byl uplatněn v prosinci 2012.

3. Žalovaný č. 2 se bránil námitkou promlčení. Podle žaloby má jít o převod bytu žalobce v roce 2009. Jelikož žalobce požaduje úroky od 19. 11. 2009, měl být žalovaný nárok podle žalobce v tento den splatný. Žalobce jej však vůči němu uplatnil až v podání ze dne 16. 11. 2013. Sám žalobce tvrdí, že se o podvodu dozvěděl krátce po uzavření smlouvy o převodu členských práv v bytovém družstvu, kterou uzavřel 19. 11. 2009. V trestním řízení pak tvrdil, že se domníval, že půjčka byla poskytnuta na 3 měsíce a po uplynutí 3 měsíců zjistil, že byl podveden. Rovněž již v roce 2010 podával žalobce vysvětlení u PČR, tudíž je z těchto důvodů zřejmé, že se žalobce dozvěděl o škodě v průběhu roku 2010, tedy jednoznačně před 15. 11. 2011.

4. Soud dospěl k závěru, že poté, co se žalovaný č. 2 blíže neurčeného dne měsíce listopadu 2009 dozvěděl od žalobce, že tento poptává úvěr na dostavbu svého rodinného domu v [obec], a že se jednání s bankami ohledně poskytnutí úvěru neúměrně prodlužuje, a současně když zjistil, že žalobce je členem bytového družstva spojeného s nájmem bytu v bytovém domě na adrese [obec] – [obec], [ulice a číslo] s úmyslem dosáhnout protiprávního obohacení sebe nebo jiného na úkor majetku žalobce, přislíbil žalovaný č. 2 žalobci pomoc při zajištění půjčky do doby, než se mu podaří zajistit si dlouhodobý úvěr v bankovním sektoru s tím, že pro žalobce zajistí investora, který mu poté, co s ním žalobce uzavře dohodu o převodu členských práv a povinností v Bytovém družstvu [ulice a číslo] se sídlem [adresa], část obce Kamýk, zapsaného na [list vlastnictví], poskytne slibovanou půjčku. Následně žalovaný č. 2 o případu žalobce informoval [jméno] [jméno], [datum narození], [celé jméno původního účastníka], [datum narození], přičemž bylo mezi jmenovanými dohodnuto, že žalobci nebude vyplacena půjčka v dohodě o převodu členských práv deklarované výši, a to s cílem protiprávně dosáhnout trvalého získání členského podílu v předmětném bytovém družstvu, a současně bylo dohodnuto, že jako investor bude v příslušné smlouvě figurovat žalovaný č. 1 a [jméno] [jméno] spolu s [celé jméno původního účastníka] budou žalovanému č. 2 a při jednání s žalobcem, načež žalobce jednající v dobré víře, že se bude jednat o půjčku zajištěnou bytem, a že mu žalovaným [číslo] zprostředkovaný investor skutečně poskytne půjčku ve výši odpovídající ceně nemovitosti, převzal dne 18. 11. 2009 v [obec] od [jméno] [jméno] částku 5 000 Kč jako zálohu na shora uvedenou půjčku s tím, že se má dne 19. 11. 2009 dostavit do [obec], kde bude uzavřena dohoda o převodu členských práv k výše uvedené nemovitosti, jejíž vypracování žalovaný č. 2 zajistí. Dne 19. 11. 2009 se žalobce dostavil do [obec], kde na Úřadu městského obvodu [obec a číslo], kam jej doprovázel žalovaný č. 2, mu byla předložena k podpisu dohoda o převodu členských práv ve shora uvedeném bytovém družstvu, v níž bylo uvedeno, že se jedná o převod úplatný, kdy žalobce měl před podpisem tohoto dokumentu od žalovaného č. 1 obdržet částku 2 000 000 Kč, kdy tento dokument byl již předem podepsán žalovaným č. 1, přičemž žalobce bez jakéhokoliv rozmyslu plně důvěřujíc žalovanému č. 2, a by předtím obdržel krom shora uvedené tzv. zálohy jakoukoliv finanční hotovost, předložený dokument podepsal a svůj podpis nechal ověřit, načež poté vyzval žalovaný č. 2 žalobce, aby s ním šel do restaurace nacházející se poblíž sídla ÚMO [obec a číslo], kde měl obdržet zbylou část půjčky. Zde na něj již čekali [jméno] [jméno] spolu s [celé jméno původního účastníka], kdy [jméno] [jméno] předal žalobci v hotovosti toliko částku 495 000 Kč, přičemž na zbytek částky uvedené v žalobcem a žalovaným č. 1 uzavřené dohodě o převodu členských práv na pokyn [jméno] [jméno] vystavil zde přítomný [celé jméno původního účastníka], vědom si svých dluhů a s tím spojené jejich faktické nedobytnosti, na řad žalobce směnku vlastní na směnečnou sumu 1 500 000 Kč splatnou dne 19. 2. 2010, která však nikdy nebyla žalobci proplacena, přičemž následně žalovaný [číslo] prodal výše uvedený byt třetí osobě, čímž vznikla na majetku žalobce škoda.

5. Zmíněná půjčka měla být poskytnuta na dobu tří měsíců ve výši 500 000 Kč. Žalobce se v řadě aspektů celé věci spoléhal na ujištění žalovaného č. 2, např. když mu byla předložena dohoda o převodu práv a povinností v bytovém družstvu. Tuto si podrobně přečetl a zarazilo ho, že ve smlouvě je jako protistrana uveden žalovaný č. 1 namísto žalovaného č. 2, a že ve smlouvě figuruje částka 2 000 000 Kč namísto 500 000 Kč. Žalovaný č. 2 mu vysvětloval, že žalovaný č. 1 je přímý investor, a že rozdíl v sumách bude mít žalobce zajištěný směnkou v hodnotě 1 500 000 Kč, a že se žalobce nemusí obávat. Žalobce hodlal půjčenou sumu vrátit z úvěru, který si vyřizoval prostřednictvím Mgr. [jméno] [příjmení] u různých poskytovatelů úvěrů, zejména u Modré pyramidy, (přičemž ani v ní úvěr nezískal) a očekával přitom, že po vyrovnání dluhu budou členská práva a povinnosti v bytovém družstvu opět převedena na něj. Zároveň však v rozmezí tří měsíců od uzavření dané dohody, nejspíše však asi za měsíc, souhlasil s prodejem daného bytu třetí osobě, a to tehdy, když mu žalovaný č. 2 telefonoval, že má kupce, který by jej koupil za 2 700 000 Kč až 3 000 000 Kč. Po nějaké době mu volala PaeDr. [jméno] [příjmení], předsedkyně Bytového družstva [ulice a číslo], a sdělila mu, že je zde nějaký kupec z realitky RK Dům realit na jeho byt. On do té realitky volal a upozornil je, že byt je jeho a když se ho někdo snaží prodat, že se jedná o podvod, přičemž mu bylo sděleno, aby si to vyřešil s prodávajícím. Poté byl telefonicky kontaktován žalovaným č. 2, který mu vyhrožoval, ať přestane dělat problémy, nebo si to s ním vyřídí, a potom později mu telefonoval [jméno] [jméno], který mu rovněž vyhrožoval újmou na žalobcově rodině. Nato ze [příjmení] telefonního čísla obdržel dne 6. 4. 2010 SMS zprávu, která dle jeho názoru korespondovala s prodejem jeho bytu. Žalovaný č. 1 členská práva a povinnosti v Bytovém družstvu [ulice a číslo] dne 25. 3. 2010 úplatně převedl na Ing. [jméno] [příjmení], přičemž ta dne 14. 4. 2010 uzavřela s Bytovým družstvem [ulice a číslo] smlouvu o převodu vlastnictví k jednotce, dle níž nabyla vlastnické právo k bytové jednotce [číslo] v budově [adresa] na parc. [číslo] v k. ú. [obec]. Žalovaní byli mimo jiné pro skutek uvedený ve 3. odstavci trestně stíháni, žalobce se do zahájení dokazování v hlavním líčení s nárokem na náhradu škody nepřipojil. Žalovaný č. 1 byl obžaloby pravomocně zproštěn.

6. Soud je vázán skutkovými zjištěními uvedenými v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2020, č. j. 5 T 9/2015-8769, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. 12 To 104/2020, o tom, že druhý žalovaný (společně s [celé jméno původního účastníka] a [jméno] [jméno]) spáchal na žalobci dílčí útok pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku, pročež soud tato skutková zjištění do závěru o skutkovém stavu prakticky beze změny převzal.

7. To, že žalobce spoléhal na ujišťování především žalovaného č. 2 jak co do právní povahy dohody o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, tak sumy, jež mu měla být půjčena, a též okolnostem vystavení vlastní směnky [celé jméno původního účastníka], že dluh chtěl vyrovnat z úvěru poskytnutého Modrou pyramidou, že mu telefonoval druhý žalovaný, nabízel žalobci prodej jeho bytu za 2,7 mil. Kč až 3 mil. Kč, že se o prodeji svého bytu (správně převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu) dozvěděl z telefonátu paní [příjmení], a že mu poté druhý žalovaný a [jméno] [jméno] vyhrožovali, vzal soud za prokázané z protokolu o výslechu žalobce ze dne 15. 1. 2015 na č. l. 645 a úředního záznamu o žalobcem podaném vysvětlení ze dne 16. 2. 2012 na č. l. 650, a pokud jde o zamýšlené refinancování půjčky Modrou pyramidou, též z protokolu o výslechu Mgr. [jméno] [příjmení] ze dne 18. 3. 2015 na č. l. 667.

8. Žalobce v obou konzistentně a jen s nepodstatnými odchylkami popisuje jednání druhého žalovaného, [jméno] [jméno] a [celé jméno původního účastníka], za něž byli později odsouzeni. Žalobce však vyjma toho vypovídá, že si chtěl půjčit 500 000 Kč na dostavbu rodinného domu v [obec a číslo], že si smlouvu podrobně četl, přičemž na jeho dotazy na druhou smluvní stranu, proč je ve smlouvě uvedena částka 2 000 000 Kč namísto 500 000 Kč, ho ujišťoval druhý žalovaný, že se nemusí bát, že to bude mít jištěné směnkou v hodnotě 1 500 000 Kč. S prvním žalovaným se nikdy nesetkal, nebyl přítomen ani v restauraci, v níž obdržel 495 000 Kč. Též zde uvádí, že s druhým žalovaným si domluvil splatnost půjčky na 3 měsíce, ale vyřizování úvěru paní [příjmení] se prodlužovalo a blížil se termín uhrazení půjčené částky. V době během těch tří měsíců mu druhý žalovaný volal, zda by neměl zájem byt prodat za 3 mil. Kč (pozn.: naproti tomu v úředním záznamu vysvětluje, že mu druhý žalovaný volal asi za měsíc, že má kupce na jeho byt za 2,7 mil. Kč), že s prodejem souhlasil a pak se dozvěděl, že se do bytu někdo stěhuje. Tuto část podrobněji vysvětluje v úředním záznamu o podaném vysvětlení, že po nějaké době mu volala paní [příjmení], že je zde nějaký kupec z realitky RK Dům realit na jeho byt, že do realitky volal a upozornil ji, že byt je jeho a jestli se jej někdo snaží prodat, že se jedná o podvod, poté že byl kontaktován druhým žalovaným (z konkrétního tel. čísla, které policejnímu orgánu nadiktoval), který mu vyhrožoval, ať přestane dělat problémy, nebo si to s ním vyřídí, a že dostal další výhružný telefonát z jiného tel. čísla, které taktéž konkrétně označil, že mluvil buď pan [jméno], nebo pan [příjmení], spíše však ten muž, který ho vyplácel, tedy pan [jméno], a že mu vyhrožoval újmou i jeho rodině, a že 6. 4. 2010 obdržel SMS zprávu z posledního zmíněného tel. čísla, což má korespondovat s datem prodeje jeho bytu. Naproti tomu v protokolu o výslechu svědka záležitost s vyhrožováním popisuje obecněji tak, že když se dozvěděl, že se někdo do bytu stěhuje, telefonoval druhému žalovanému, který mu předal k telefonu pana [jméno] a ten začal vyhrožovat jemu a jeho rodině.

9. Ze srovnání protokolu o výslechu svědka a úředního záznamu o podaném vysvětlení není zcela zřejmé, kdy přesně mu druhý žalovaný nabízel převod členských práv a povinností v bytovém družstvu třetí osobě, ani za jakou částku se tak stalo. Je však třeba mít za to, že se tak stalo předtím, než měla nastat žalobcem zamýšlená splatnost jeho půjčky, tedy někdy před 19. 2. 2010 a to jednak proto, že to žalobce takto sám vypověděl (když v záznamu uváděl, že se to stalo asi měsíc po uzavření dohody), jednak proto, že s prodejem bytu souhlasil také proto, že jednání o úvěru zprostředkovávaného paní [příjmení] se prodlužovalo a termín uhrazení půjčené částky se blížil, jak vypověděl sám žalobce ve zmíněném protokolu, nebo proto, že tou dobou již bylo jasné, že úvěr od Modré pyramidy nedostane, jak to vypověděla Mgr. [jméno] [příjmení] v protokolu o jejím výslechu ze dne 18. 3. 2015 na č. l. 667, když uvedla, že se ve prospěch žalobce snažila oslovovat různé banky, když to nejlépe vypadalo u [obec] pyramidy, ale nakonec to také nedopadlo a vzhledem k tomu, že již neměla žádné jiné možnosti, věc žalobce předala druhému žalovanému (tj. žalobce musel vědět, že je s úvěrem u Modré Pyramidy neúspěšný už v době, kdy jednal o půjčce s druhým žalovaným a jeho komplici). Pokud jde o výhrůžky, ty žalobce jasně datuje do období prodeje bytu, v úředním záznamu o podaném vysvětlení konkrétně před 6. 4. 2010. Protokol a záznam se rozcházejí v otázce, zda se odehrál jeden telefonát nebo dva telefonáty a kdo komu dříve telefonoval. Nehledě na to, že se jedná o vedlejší otázku, soud se kloní k názoru, že se telefonáty odehráli dva a nejdříve telefonoval druhý žalovaný žalobci a poté [jméno] [jméno] žalobci, neboť v úředním záznamu o podaném vysvětlení, podaném o tři roky dříve než výpověď do protokolu, si žalobce vzpomněl i na tel. čísla, z nichž byl jednotlivými aktéry kontaktován. Naproti tomu v protokolu k výhružkám vypovídá mnohem povrchněji, kdy si s ohledem na časový odstup na dané události zřejmě už tak dobře nepamatuje.

10. Úplatný převod členských práv a povinností v Bytovém družstvu [ulice a číslo] je prokázán dohodou prvního žalovaného a Ing. [jméno] [příjmení] ze dne 25. 3. 2010 na č. l. 664, viz zejména čl. I odst. 1 a čl. II. Že byla bytová jednotka, s níž bylo spojeno právo nájmu člena bytového družstva, převedena na Ing. [jméno] [příjmení], je prokázáno smlouvou o převodu vlastnictví k jednotce na č. l. 659 p. v. (k otázce splnění podmínek bezplatného převedení bytu do osobního vlastnictví viz též prohlášení v čl. I alinea třetí dohody o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu ze dne 19. 11. 2009 na č. l. 657), viz též návrh na vklad vlastnického práva k bytové jednotce podaný u katastrálního úřadu dne 22. 4. 2010 na č. l.

659. Pokud jde o ocenění členských práv a povinností v bytovém družstvu, nelze vycházet ze znaleckého posudku Ing. [jméno] [příjmení] ze dne 1. 4. 2015, [číslo] zadaného Policií ČR, neboť vymezení znaleckého úkolu zní na určení obecné ceny dané bytové jednotky, nicméně obvyklou cenu členských práv a povinností k danému družstevnímu bytu soud vzal za prokázanou ze znaleckého posudku [příjmení] [příjmení] ze dne 15. 8. 2017, [číslo] na č. l. 803.

11. Žalovaní byli původně stíháni ve dvou trestních věcech - první, zahájené napočtvrté usnesením PČR ze dne 11. 4. 2014, [číslo jednací], ve spojení s usnesením PČR ze dne 25. 8. 2014, [číslo jednací], s usnesením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. [spisová značka] a usnesením státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v [obec] ze dne 19. 11. 2014 č. j. [číslo jednací] (viz usnesení na č. l. 566, usnesení na č. l. 587), poté, co dřívější usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 3. 7. 2012 bylo ke stížnostem obviněných zrušeno usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v [obec] ze dne 4. 10. 2012, druhé usnesení ze dne 9. 4. 2013 bylo zrušeno ke stížnostem obviněných usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v [obec] ze dne 30. 7. 2013 a třetí usnesení ze dne 4. 12. 2013 bylo zrušeno ke stížnostem obviněných usnesením státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v [obec] ze dne 10. 3. 2014. V této trestní věci jsou žalovaným společně kladeny za vinu skutky týkající se Mgr. [jméno] [příjmení] a manželů [příjmení]. Druhé trestní stíhání žalovaných bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 30. 5. 2014, [číslo jednací], ve spojení s usnesením státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v [obec] ze dne 15. 10. 2014, č. j. [číslo jednací] (viz usn. na č. l. 598 a usn. na č. l. 625), v němž je žalovaným kladen za vinu též skutek týkající se žalobce. Řízení před soudem byla vedena na podkladě obžalob státního zástupce Krajského státního zastupitelství v [obec] ze dne 24. 6. 2015, č. j. [číslo jednací], a ze dne 7. 9. 2015, č. j. [číslo jednací], přičemž obě trestní věci byly spojeny usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2015, č. j. [číslo jednací].

12. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 8. 2016 na č. l. 787 plyne, že žalobce se do zahájení dokazování v hlavním líčení s nárokem na náhradu škody nepřipojil. Před výslechy obžalovaných společný zmocněnec poškozených [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení] odkázal na písemný návrh a nově jej uplatnil i proti [jméno] [jméno] ml. Písemně se pak přihlásili poškození [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení]. Předseda senátu poté konstatoval, že ostatní poškození nárok na náhradu škody v trestním řízení neuplatnili. S tím korespondují i výroky o náhradě škody v rozsudku ze dne 5. 2. 2020 (str. 46, 47 a 82) a rozsudku ze dne 18. 11. 2021 (str. 41), v nichž Krajský soud v Plzni a Vrchní soud v Praze rozhodoval o náhradě škody toliko u poškozených, kteří se s nárokem na náhradu škody v trestním řízení připojili a o žalobcově právu na náhradu škody tudíž nerozhodovali.

13. Z rozsudků dále plyne, že první žalovaný byl pro všechny tři skutky obžaloby zproštěn (viz skutek pod bodem 3 na str. 52, skutek pod bodem 12 na str. 71 a skutek pod bodem 13 na str. 73), přičemž odvolání státního zástupce podané mj. v neprospěch prvního žalovaného bylo v části jeho se týkající zamítnuto. U skutku týkajícího se žalobce byl první žalovaný zproštěn podle § 226 písm. c) tr. ř., když vzhledem k tomu, že skutek se stal a je trestným činem - když za něj pod bodem č. 11 odsuzující části výroku o vině na str. 23 byly odsouzeni [celé jméno původního účastníka], [jméno] [jméno] a druhý žalovaný - zproštění podle výhodnějšího písmene už z povahy věci ani nepřicházelo v úvahu. V odůvodnění na str. 145 a násl. vyšel krajský soud z toho, že to byli obžalovaní [celé jméno žalovaného], [jméno] a [celé jméno původního účastníka], kteří uvedli poškozeného na samém počátku v omyl tím, že s ním projednávali zdánlivou půjčku částky 500 000 Kč. I když se žalobce pozastavil nad zněním smlouvy, byl opakovaně ujišťován druhým žalovaným, že se jedná o půjčku a že celá transakce bude zajištěna směnkou, kterou vystavil [celé jméno původního účastníka]. Naproti tomu u prvního žalovaného vyšel z toho, že tento přijal nabídku [jméno] [jméno] na odkoupení bytu, resp. na odkoupení členských práv v družstvu, na společné schůzce předal [jméno] peníze a dál se ve věci nijak neangažoval, a proto nelze dovodit, že by se první žalovaný podílel na uvedení žalobce v omyl, a to jakýmkoli způsobem. Důvody zproštění podrobněji rozebral vrchní soud na str. 106 svého rozsudku se závěrem, že sám první žalovaný byl podle provedeného dokazování uveden v omyl o povaze celého úkonu, neboť od samého počátku k věci přistupoval tak, že byt koupí, přičemž jeho obhajoba plně odpovídá zjištěnému skutkovému ději.

14. Po právní stránce soud vyšel z § 100 odst. 1 a 2 věty první, § 101 a § 106 odst. 1 a 2 obč. zák.

15. Předně žalobcem uplatněný procesní nárok je podle skutku vylíčeného v žalobě právem na náhradu škody, tedy ve smyslu § 100 odst. 2 věty první obč. zák. právem majetkovým, tudíž promlčitelným. To platí též ve vztahu k prvnímu žalovanému později v řízení změněným skutkovým tvrzením, dle nichž žalovaný žalobci dluží 1 500 000 Kč coby kupní cenu členského podílu v bytovém družstvu. I právo na zaplacení kupní ceny je právem majetkovým, a proto promlčitelným.

16. Ve vztahu k prvnímu žalovanému nelze z ničeho dovodit, že by žalobci vůbec způsobil škodu, natož pak úmyslně. Jeho zproštění je v trestních rozsudcích postaveno na tom, že si sám myslel, že členský podíl kupuje. Zaviněné porušení povinnosti zde navíc mělo spočívat v tom, že první žalovaný měl uvést žalobce v omyl o právní povaze a právních účincích dohody o převodu členského podílu v bytovém družstvu, kterou měl žalobce považovat za smlouvu o půjčce. Závěr o tom, že by první žalovaný uvedl žalobce v omyl je vyloučen už toliko samotným tvrzením žalobce (zopakovaným v úředním záznamu i na protokolu), že se s prvním žalovaným nikdy nesetkal a musel se druhého žalovaného dotazovat, kdo první žalovaný vůbec je, a proč je uveden na smlouvě. Jestliže se žalobce s prvním žalovaným osobně nikdy nesetkal a nevěděl, o koho se jedná, sotva lze říct, že první žalovaný uvedl žalobce v omyl tím, že by ho přesvědčil, že mu peníze půjčuje, když namísto toho ve skutečnosti žalobcův členský podíl kupuje. V této souvislosti lze zmínit, že i pokud by se první žalovaný se žalobcem v restauraci při předání peněz setkal, nelze z toho dovodit, že by se první žalovaný na podvodu podílel.

17. Naproti tomu druhý žalovaný ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. porušil vůči žalobci právní povinnost tím, že na něm spáchal trestný čin podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku, eo ipso zaviněně a úmyslně, v důsledku čehož došlo u žalobce ke snížení hodnoty jeho majetku o 1 100 000 Kč představující škodu ve výši rozdílu mezi obvyklou cenou členského podílu ve výši 1 600 000 Kč a žalobcem obdrženým plněním ve výši 500 000 Kč (a nikoli tedy ve výši 1 500 000 Kč, jak tvrdí žalobce, pročež už jen tímto je dán důvod pro zamítnutí žaloby co do zaplacení 400 000 Kč s přísl.).

18. Nehledě na diskuzi účastníků o změně v žalobě uplatněného nároku, resp. změně jeho skutkového základu ve vztahu k prvnímu žalovanému, je žalovaná pohledávka promlčená i z titulu dohody o převodu členského podílu v bytovém družstvu. Je třeba přisvědčit prvnímu žalovanému, že se jedná o změnu tvrzení. Vycházeje z dvoučlenné teorie předmětu řízení, dělící procesní nárok na skutkový základ a petit, a dále skutkový základ dělící na jednání a jeho následek, který umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek, odporují skutková tvrzení žalobce přednesená na prvním jednání ve věci jeho předešlým tvrzením co do následku.

19. Žalobce totiž žalobu stavěl na tom, že ho žalovaný uvedl v omyl, že od prvního žalovaného převzal 500 000 Kč jako půjčku, nikoli jako kupní cenu, dovozuje, že mu tím byla způsobena škoda, výslovně ve výši rozdílu mezi obvyklou cenou členského podílu a obdrženou sumou, což znamená, že se implicitně dovolává relativní neplatnosti dané dohody, neboť jinak by škodu tímto způsobem určit nemohl. Takto uplatněný nárok by šlo posoudit podle § 49a a § 42 obč. zák. ve spojení § 420 a násl. obč. zák. Tvrdil-li žalobce později, že mu vzniklo právo na zaplacení kupní ceny členského podílu ve výši 1 500 000 Kč, vychází jeho tvrzení z předpokladu, že se relativní neplatnosti převodní smlouvy nedovolal.

20. Dobře to jde ilustrovat poukazem na to, že žaloba je vůči všem (původně třem) žalovaným odůvodněna po skutkové stránce stejně. Jsou-li žalobcova tvrzení nezměněna a on jen požaduje zaplacení kupní ceny členského podílu, znamenalo by to, že soud by mohl - uvažujíc zcela ve shodě se žalobcem - žalobu vůči druhému žalovanému zamítnout s odkazem na to, že ten zmíněnou dohodu neuzavřel.

21. Na uvedeném však nezáleží, protože i pokud by žalobce měl právo na zaplacení kupní ceny členského podílu a za předpokladu, že kvitance v čl. IV je nepravdivá a splatnost kupní ceny není ve smlouvě určena, mohl žalobce ve smyslu § 563 obč. zák. požádat 19. 11. 2009 o zaplacení kupní ceny členského podílu. Tato pohledávka by se stala splatnou 20. 11. 2009 a 21. 11. 2009 by mohla být uplatněna poprvé, přičemž by se 21. 11. 2012 v souladu s § 101 obč. zák. promlčela. Vzhledem k tomu, že žaloba vůči prvnímu žalovanému byla podána 19. 12. 2012, nebylo by možné promlčené právo žalobci přiznat (§ 100 odst. 1 věta třetí obč. zák.).

22. Ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že žalovaný již nejpozději 6. 4. 2010 věděl, že členský podíl v bytovém družstvu byl prodán další osobě, aniž by (s konkrétním prodejem) souhlasil, druhý žalovaný a [jméno] [jméno] mu v telefonátech v souvislosti s dotazy na převod žalobcova členského podílu vyhrožovali, že si to s ním vyřídí atp., a tudíž musel žalobce již před 6. 4. 2010 vědět jak o škodě (že byl členský podíl v bytovém družstvu prodán, tudíž mu nebude po vrácení„ půjčky“ na něho znovu převeden) i o tom, kdo za ni odpovídá (trojice, s níž žalobce o půjčce jednal). Žalobce se nedozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá z usnesení o zahájení trestního stíhání, protože okolnosti podvodu mu byly známy už mnohem dříve, navíc PČR začala skutek týkající se žalobce stíhat proto, že se o okolnostech nasvědčujících spáchání trestného činu dozvěděla z vysvětlení podaného právě žalobcem. Vůči druhému žalovanému je proto žalobcovo právo na náhradu škody podle § 106 odst. 1 obč. zák. promlčeno, neboť subjektivní promlčecí lhůta uplynula před 6. 4. 2012 a žaloba vůči druhému žalovanému byla podána 16. 1. 2013.

23. Ke stavení promlčecí doby podle § 112 věty první obč. zák. nedošlo. Podle § 43 odst. 3 tr. ř. je poškozený oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestním činem způsobena, nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování, přičemž z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatňuje, což je poškozený povinen doložit. Žalobcovo prohlášení v protokolu o jeho výslechu tyto náležitosti nesplňuje, přičemž žalobce ani jindy nárok na náhradu škody v trestním řízení neuplatnil, jak se ostatně i v protokolu o hlavním líčení konstatuje. Mimochodem, i kdyby žalobce nárok na náhradu škody v trestním řízení uplatnil a Krajský soud v Plzni by o nároku opomněl rozhodnout, přičemž k nápravě by nedošlo ani v odvolacím řízení, znamenalo by to, že žalobce ve smyslu § 112 věty první obč. zák. v zahájeném řízení řádně nepokračuje.

24. Mělo-li by být zvažováno, zda námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, soud uvádí, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je možné dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení, tak lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014).

25. Nemravnost tak není možné spatřovat v tom, že žalobcův nárok vznikl dílčím útokem trestného činu spáchaného mj. druhým žalovaným. Prvního žalovaného se pak tato úvaha vůbec netýká.

26. Žalobcovo (ve vztahu k prvnímu žalovanému jen hypotetické) právo je proto promlčeno vůči oběma žalovaným a nelze ho žalobci přiznat (§ 100 odst. 1 věta třetí obč. zák.), a proto soud žalobu zamítl.

27. K procesnímu postupu je třeba doplnit, že soud jednání dne 27. 3. 2023 k návrhu žalobce neodročil.

28. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a contrario je soud povinen jednání odročit, resp. je mu zakázáno věc projednat a rozhodnout bez přítomnosti účastníka, požádal-li účastník včas a z důležitého důvodu o odročení jednání. Za důležitý důvod, pro který účastník či jeho zástupce může požádat o odročení jednání, se ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. považuje okolnost, která účastníku či jeho zástupci objektivně zabrání zúčastnit se jednání (například zdravotní indispozice, účast u jiného jednání nebo služební cesta) i okolnost účastníkem či jeho zástupcem způsobená nebo jinak zaviněná, jestliže ji lze považovat s přihlédnutím k okolnostem případu a k poměrům účastníka či jeho zástupce za důležitou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1307/2007). Přitom příčina toho, proč se účastník nemůže zúčastnit jednání a žádá o jeho odročení, se musí s ohledem na její povahu vyznačovat nepředvídatelností, závažností, rozsahem nebo z jiných důvodů aspektem ospravedlnitelnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1302/2001). Existenci důležitého důvodu uvedeného v žádosti o odročení jednání je třeba osvědčit. Podle § 119 odst. 1 věty první o. s. ř. k odročení jednání totiž může dojít pouze z důležitých důvodů, které musí být sděleny. Znamená to, že má-li být jednání odročeno z důvodu týkajícího se některého z účastníků, musí být tento důvod nejen soudu sdělen a v žádosti o odročení dostatečně konkretizován, ale musí být doložena i jeho existence, aby soud mohl posoudit jeho závažnost (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. 25 Cdo 911/2000).

29. Důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, soud posuzuje vždy s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení ve své žádosti uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2839/2008).

30. V poměrech souzené věci existence důležitého důvodu uvedeného v návrhu na odročení jednání jednak není osvědčena, jednak žádost o odročení jednání není využita v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř.

31. Z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti na č. l. 837 plyne jen to, že žalobce od 8. 3. 2023 není schopen vykonávat práci jako dělník ve společnosti [právnická osoba] Samo o sobě bez dalšího z toho neplyne, že by žalobce byl invalidním důchodcem (to ostatně samo o sobě také v účasti na jednání nebrání a nepředstavuje důvod pro jeho odročení), ani že by měl zablokovaná záda a velké bolesti a musel dodržovat klidový režim na lůžku.

32. Podstatnějším však je to, že i když žalobce ve svém návrhu uvedl (za předpokladu, že by jej doložil) důvod způsobilý vést k závěru o odročení jednání, soud by jej neakceptoval, protože žalobce svůj návrh nevyužil v souladu se smyslem a účelem institutu odročení jednání.

33. Nelze přehlédnout, že žalobce se poté, co se neúčastnil prvního jednání dne 29. 6. 2022, žádal o odročení jednání nařízeného na 5. 8. 2022 z důvodu své vlastní pracovní neschopnosti, k čemuž doložil rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti a současně prohlásil, že se chce jednání osobně účastnit. Jednání bylo odročeno, avšak žalobce se žádného z dalších jednání ve zjevném rozporu se svým prohlášením neúčastnil. Dle přesvědčení soudu má-li účastník skutečný zájem účastnit se osobně jednání ve vlastní věci, mělo by se to manifestovat tím, že k některému z těchto jednání skutečně přijde. To však není žalobcův případ, neboť ten se žádného ze svých jednání neúčastnil, ani svou nepřítomnost na nich ničím neomluvil. Žalobcův zájem účastnit se osobně dalšího jednání ve věci byl proto jen předstíraný. Jelikož žalobce institut odročení jednání již v minulosti zneužil, soud další, totožně koncipovaný návrh na odročení jednání už neakceptoval.

34. Odmyslet si nelze ani to, že žalobcův návrh na odročení jednání byl podán poté, co se ve věci konalo dne 17. 2. 2023 jednání, jež bylo odročeno bez projednání věci a na němž byl žalobce (jeho právní zástupce) seznámen s názorem na nedůvodnost žaloby. Návrh na odročení jednání tak lze vnímat také jako snahu získat čas pojmout procesní útok novým, neotřelým způsobem (viz např. výše ke změně tvrzení po zproštění obžaloby); to však samo o sobě důležitým důvodem pro odročení jednání není.

35. Pro úplnost lze zmínit, že pokud jde o nepřítomnost právního zástupce žalobce, ten se bez omluvy neúčastnil jak jednání dne 8. 2. 2023, a to navzdory tomu, že předvolánka mu byla doručena 12. 1. 2023, tak rovněž zmíněného jednání dne 27. 3. 2023, když zřejmě spoléhal na odročení onoho jednání.

36. K tomu však lze uvést, že podá-li účastník žádost o odročení jednání, o které není rozhodnuto, není oprávněn začít spoléhat na to, že jí bude vyhověno. Dokud o žádosti účastníka o odročení jednání není rozhodnuto (a jednání odročeno) platí, že jednání se koná, nikoli že se nekoná. Zákon navíc ani nestanovuje žádnou lhůtu, v níž by o žádosti mělo být rozhodnuto, a proto z povahy věci je dostačující o ní rozhodnout na začátku jednání. To ostatně koresponduje s názorem, dle něhož je návrh na odročení jednání včasný, byl-li podán do začátku jednání, a také s ustálenou judikaturou, dle níž důvodnost návrhu na odročení jednání lze posuzovat jen prizmatem okolností známých v době rozhodování a nikoli těch doložených zpětně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2001, sp. zn. 21 Cdo 3077/2000). Rozhodnutí o odročení jednání je rozhodnutím, kterým se upravuje vedení řízení, a proto je namístě je doručovat jen v případě, že by to bylo třeba pro vedení řízení (§ 168 odst. 2 o. s. ř.). Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu o odročení jednání, není-li žádosti vyhověno, není třeba účastníka vyrozumívat. Např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 2078/97, tento soud uvedl, že:„ Nelze též dovodit, že by zákon požadoval, aby soud v případě, že žádosti o odročení jednání nevyhoví, účastníka o nevyhovění vyrozuměl; je proto věcí účastníka přesvědčit se, zda návrhu na odročení bylo vyhověno.“ 37. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně zcela úspěšní žalovaní mají proti žalobci právo na náhradu 100 % nákladů řízení.

38. Náklady prvního žalovaného spočívají v nákladech právního zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovena dle § 9 odst. 3 AT z tarifní hodnoty ve výši 1 500 000 Kč, čemuž podle § 7 bod 6 AT odpovídá odměna ve výši 14 300 Kč za jeden úkon. Advokát prvního žalovaného provedl v řízení tyto úkony: převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) AT, podání vyjádření ve věci samé dne 11. 4. 2013 podle § 11 odst. 1 písm. d) AT, účast na jednání ve dnech 29. 6. 2022, 8. 2. 2023 a 27. 3. 2023, vše podle § 11 odst. 1 písm. g) AT. Spolu se jedná o 5 úkonů právní služby, odměna právního zástupce prvního žalovaného proto činí 71 500 Kč (5 x 14 300 Kč). Dále právnímu zástupci prvního žalovaného náleží náhrada hotových výdajů k 5 úkonům právní služby podle § 13 odst. 3 AT v paušální výši 300 Kč, tj. 1 500 Kč (5 x 300 Kč). Jelikož právní zástupce prvního žalovaného je plátcem DPH, je třeba ve smyslu § 151 odst. 2 o. s. ř. poskytnout též náhradu této daně a to z odměny ve výši 71 500 Kč, režijního paušálu ve výši 1 500 Kč, což při sazbě DPH ve výši 21 % činí 15 330 Kč ( (71 500 Kč + 1 500 Kč) x 0,21). Celková náhrada nákladů řízení prvního žalovaného proto činí 88 330 Kč (71 500 Kč + 1 500 Kč + 15 330 Kč).

39. Druhý žalovaný by taktéž měl proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení, jelikož však uvedl, že mu žádné náklady řízení nevznikly a náhrady se vzdal, soud povinnost k jejich náhradě žalobci neukládal.

40. Odchylka od rozhodování o náhradě nákladů řízení dle §§ 142 143 a 146 o. s. ř. je možná podle § 150 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Těmi se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl (resp. zavinil zastavení řízení), a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Jelikož zásada úspěchu (a též procesního zavinění) ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, měl by soud přistupovat k interpretaci a aplikaci § 150 o. s. ř. restriktivně. Zmíněné ustanovení totiž neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07). Okolnosti hodné zvláštního zřetele nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než druhému (nález Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06). Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013). Současně je zřejmé, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. nelze rozumět typové či typicky se vyskytující okolnosti (Zdeněk Pulkrábek: Zásada úspěchu -„ novinky“ v rozhodování o nákladech řízení. Bulletin advokacie, číslo 1-2, ročník 2019, str. 34), neboť na nich nic zvláštního není. Ani povaha řízení není okolností významnou pro uplatnění moderačního práva při rozhodování o náhradě nákladů řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2862/2017).

41. V poměrech souzené věci okolnosti pro použití § 150 o. s. ř. dány zjevně nejsou. Žalobce byl sice od soudního poplatku osvobozen, to však jednak samo o sobě není důvodem, proč by protistraně mělo být upřeno právo na náhradu nákladů řízení, jednak se žalobcovy majetkové poměry se od doby osvobození změnily. Žalobce byl předně oddlužen (viz usnesení na č. l. 471) od dluhů, pro něž byl od soudního poplatku vůbec osvobozen. Dále žalobce má příjmy ze zaměstnání (viz rozhodnutí o DPN na č. l. 519 a č. l. 837). Neexistuje proto nic, o co by šlo úvahu o případném použití § 150 o. s. ř. vůbec opřít.