34 C 330/2020-61

Rubrum

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Tomášem Kamenickým ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený opatrovníkem [údaje o zástupci] pro zaplacení 17 698,84 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 098,84 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 8 098,84 Kč od 14. 5. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 9 600 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 641,35 Kč, s úrokem ve výši 19,31 % ročně z částky 12 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 806 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 30. 11. 2019 do 13. 5. 2020 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3 901,16 Kč od 14. 5. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Opatrovníkovi žalovaného se přiznává odměna ve výši 5 268 Kč.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu Plzeň-město náhradu nákladů právního zastoupení žalovaného ustanoveným advokátem ve výši 1 929,14 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 17 698,84 Kč s příslušenstvím rozepsaným ve výrocích. Žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 23. 1. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] popsala, jak společnost [právnická osoba] posuzovala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem a zavázal se zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky ve výši 2 400 Kč s úrokovou sazbou ve výši 19,31 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 400 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč v 60 týdenních splátkách po 360 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 19. 3. 2019. Žalovaný nehradil své závazky řádně a včas, tím porušil své závazky ze smlouvy. Na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradil celkem částku 3 901,16 Kč, naposledy dne 19. 7. 2019 [právnická osoba] smlouvou ze dne 29. 11. 2019 postoupila žalovanou pohledávku žalobkyni s účinností k 29. 11. 2019, což bylo žalovanému oznámeno písemně dopisem ze dne 29. 11. 2019. Po uhrazení pohledávky nebylo žalovaným uhrazeno ničeho. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu 7 dní před podáním žaloby, kterou žalovaný ponechal bez povšimnutí.

2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil, namítal, že mu právní předchůdkyně žalobkyně zápůjčky nepřenechala a smlouva o zápůjčce proto nevznikla; i pokud by smlouva byla posouzena jako obligační, předání peněz není prokázáno. Pro případ, že by se soud s těmito námitkami neztotožnil, namítal rozpor smlouvy s dobrými mravy, kdy její nemravnost spatřoval v nepřiměřené výši úroku dosahující 80 % z jistiny. Z těchto důvodů navrhl zamítnutí žaloby.

3. Soud vzal za prokázané, že společnost [právnická osoba] a žalovaný projevili v písemné formě dne 23. 1. 2018 vůli zavázat se na straně společnosti [právnická osoba] poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 12 000 Kč, kterou žalovaný téhož dne od společnosti [právnická osoba] převzal a na straně žalovaného zápůjčku vrátit a zaplatit úroky ve výši 2 400 Kč v sazbě 19,31 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 400 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 360 Kč, kdy poslední splátka připadla na 19. 3. 2019. Ve smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 si společnost [právnická osoba] a žalobkyně dohodly, že společnost [právnická osoba] postoupí na žalobkyni soubor pohledávek, mezi něž byla zařazena též pohledávka vůči žalovanému a žalobkyně jí za to zaplatí postupní cenu. Dopisem ze dne 29. 11. 2019 odeslaným 13. 12. 2019 oznámila společnost [právnická osoba] žalovanému, že žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Žalobkyně dopisem ze dne 7. 5. 2020 odeslaným 10. 5. 2020 vyzvala žalovaného, aby žalovanou sumu dobrovolně uhradil, jinak podá žalobu.

4. Projevy vůle společnosti [právnická osoba] a žalovaného jsou prokázány ze smlouvy o zápůjčce ze dne 23. 1. 2018. Do ní je vložena též kvitance žalovaného o tom, že daného dne převzal od právní předchůdkyně žalobkyně částku 12 000 Kč. Není správná argumentace, že z daného ustanovení smlouvy není prokázáno předání peněz. Je pravdou, že zmínka v čl. 1 smlouvy o tom, že zápůjčka„ bude předána zákazníkovi v hotovosti proti podpisu smlouvy“ je napsána poměrně nešikovně, nicméně právní jednání je třeba vykládat z hledisek stanovených v § 556 odst. 1 o. z. Z nich je patrné, že vůle stran směřovala k tomu, aby smlouva obsahovala též kvitanci - podepsané písemné tvrzení žalovaného, že při uzavírání smlouvy převzal v hotovosti peníze. Žalovaný má pravdu v tom, že předání peněz je významné po právní stránce z toho hlediska, zda smlouva byla uzavřena, a po skutkové stránce, zda právní předchůdkyně žalobkyně plnila, a tudíž, zda žalobkyně může požadovat vrácení zápůjčky či alespoň bezdůvodného obohacení. Právě k zajištění rizika na straně právní předchůdkyně žalobkyně při řešení těchto otázek mělo sloužit dané ustanovení. Žalovaný smlouvu s tímto prohlášením podepsal, a proto je třeba mít za to, že peníze převzal. Naopak, poněkud nesmyslné se jeví vykládat dané ustanovení doslovně, tedy že strany měly úmysl - ve vztahu k čl. 1 duplicitně - stanovit pouze to, že někdy v budoucnu po podpisu smlouvy žalobkyně předá žalovanému peníze a teprve tím bude smlouva uzavřena, když uvedené by jinak vyplývalo z povahy věci i bez dalšího. Umístnění takového ustanovení do smlouvy by postrádalo rozumný důvod. Postoupení pohledávky je prokázáno smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 a seznamem postupovaných pohledávek. Oznámení o postoupení pohledávky je prokázáno dopisem ze dne 29. 11. 2019 a podacího lístku ze 13. 12. 2019 a učinění předžalobní upomínky je prokázáno dopisem ze dne 7. 5. 2020 a podacím lístkem ze dne 10. 5. 2020.

5. Po právní stránce soud posoudil věc podle §§ 2390 a 2392 odst. 1 věty první obč. zák. ve spojení s §§ 580 a 588 obč. zákoníku, neboť projevy vůle právního předchůdkyně žalobkyně a žalovaného směřovaly k tomu, aby se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala přenechat žalovanému peníze, aby je užil podle libosti a žalovaný se chtěl zavázat peníze po dohodnutém čase vrátit, zaplatit úroky a vedle toho zaplatit též další plnění označená jako poplatek na administrativní činnost a náklady za hotovostní inkaso splátek. Žalovaný se chtěl zavázat zaplatit úroky, což § 2392 odst. 1 věta první obč. zákoníku výslovně umožňuje, ovšem v souzeném případě se jedná o úrok nepřiměřený, tedy příčící se dobrým mravům podle § 580 obč. zákoníku, a proto je smlouva neplatná. Porušení dobrých mravů je důvodem neplatnosti, k němuž soud podle § 588 obč. zák. přihlíží i bez návrhu.

6. Co se týká nepřiměřené výše úroků, je třeba uvést, že soud na rozdíl od žalobkyně za úrok nepovažuje pouze kapitalizovaný úrok vyjádřený jako první z kalkulačních položek vypočtených shora a jak je výslovně označen ve smlouvě. Materiálně (obsahově) vzato je úrokem odměna věřitele za poskytnutí zápůjčky vydlužiteli. V souzeném případě touto odměnou není toliko položka označena jako úrok, ale touto odměnou je součet všech kalkulačních položek„ poplatku“. Tento„ poplatek“ je třeba chápat celý jako kapitalizovaný úrok. Takové posouzení v obdobném případě přesvědčivě odůvodnil Krajský soud v Praze, v rozsudku ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 28 Co 33/2003, s nímž se zdejší soud ztotožňuje. Co se týká položek odměny, které smlouva označuje jako„ poplatek za administrativní činnost“ a„ náklady hotovostního inkasa“, materiálně se jedná o odměnu za sjednání závazku. S pravidelným sjednáním takové odměny však nový občanský zákoník ke smlouvě o zápůjčce, např. na rozdíl od obchodního zákoníku, který ve svém § 499 odměnu za sjednání závazku výslovně připouštěl u smlouvy o úvěru, nepočítá. Taková úprava u smlouvy o úvěru je odůvodněna tím, že se jedná o poplatek za udržování zdroje prostředků, které budou v budoucnu úvěrem poskytnuty. U smlouvy o zápůjčce k zapůjčení peněžních prostředků nedochází na požádání vydlužitele, a proto povinnost udržovat volné prostředky zapůjčiteli nevzniká. Další kalkulační položky„ poplatku“ tedy nejsou ekonomicky vzato ničím jiným, než odměnou zapůjčitele za poskytnutí zápůjčky, a proto je třeba na ně hledět jako na součást úroku. V dané věci byla předmětem zápůjčky částka 12 000 Kč a k ní byl sjednaný úrok ve výši 13 600 Kč na dobu 60 týdnů, tj. přibližně 94 % ročně. Sjednaný úrok tedy daleko přesahuje úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných peněžními ústavy, která v daném období činila přibližně 8,5 % ročně. Z toho důvodu ji soud považuje za rozpornou s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).

7. Jelikož dle názoru soudu nelze předpokládat, ani z ničeho dovozovat, že by právní předchůdkyně žalobkyně smlouvu uzavřela spolu se žalovaným i bez sjednání vedlejších ujednání týkajících se administrativního poplatku a nákladů za hotovostní inkaso splátek, nelze část smlouvy týkající se úroků oddělit od zbytku smlouvy ve smyslu § 576 obč. zák. Jelikož je smlouva neplatná, jsou účastníci si povinni podle § 2991 obč. zák. vrátit to, co plnili. Žalobkyně poskytla žalovanému 12 000 Kč, on jí vrátil 3 901,16 Kč, proto má žalobkyně právo na zaplacení 8 098,84 Kč.

8. Žalovaná pohledávka byla dále postoupena ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek podle § 1879 o. z. ve spojení s § 1887 o. z., kdy žalovaná pohledávka je součástí postupovaného souboru. Toto postoupení bylo podle § 1882 odst. 1 o. z. oznámeno žalovanému. K postoupení je způsobilá i pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení, je však třeba, aby ve smlouvě o postoupení pohledávky byla postupovaná pohledávka po skutkové stránce nezaměnitelně vymezená, což je v daném případě splněno. Omyl ohledně právní kvalifikace postupované pohledávky není významný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011 sp. zn. 31 Cdo 678/2009).

9. Žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení dopisem ze dne 7. 5. 2020, který v souladu s domněnkou stanovenou v § 573 o. z. došel do dispoziční sféry žalovaného dne 13. 5. 2020. Nezaplatil-li v tento den, ocitl se podle § 1968 o. z. v prodlení a žalobkyni vzniklo podle § 1970 o. z. právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši určené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř, kdy procesně převážně úspěšný žalovaný by měl proti žalobkyni právo na zaplacení náhrady nákladů řízení po zohlednění úspěchu žalobkyně, jelikož mu však žádné náklady nevznikly, soud povinnost k jejich náhradě žalobkyni neukládal.

11. Jelikož byl žalovaný v řízení zastoupen opatrovníkem z řad advokátů, postupoval soud podle § 140 odst. 2 části věty první za středníkem o. s. ř. a přiznal opatrovníkovi žalovaného podle § 7 ve spojení s § 12a odst. 1 advokátního tarifu, mimosmluvní odměnu po 1 456 Kč za tyto úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. b) AT (kdy nahlédnutí do spisu prakticky nahrazuje první poradu s klientem), vyjádření k žalobě ze dne 1. 7. 2021 na č. l. 46, podání ze dne 26. 8. 2021 na č. l. 55, vše podle § 11 odst. 1 písm. d) AT, v mezisoučtu 4 368 Kč. Dále opatrovníkovi žalovaného náleží náhrada hotových výdajů ke shora uvedeným úkonům právní služby podle § 13 odst. 3 AT v paušální výši 300 Kč, tj. 900 Kč. Odměna opatrovníka proto celkem činí 5 268 Kč.

12. O nákladech státu soud rozhodl podle § 149 odst. 2 o. s. ř. tak, že převážně procesně úspěšný žalovaný by měl (kdyby byl zastoupen advokátem na základě smluvního zastoupení) právo na náhradu nákladů právního zastoupení. Celková žalovaná suma po kapitalizaci ke dni vyhlášení rozsudku dosahuje částky 26 423,15 Kč, přisouzená suma celkem činí 8 373,69 Kč; jedná se o 31,69 % úspěch žalobkyně (8 373,69: 26 423,15 Kč). Úspěch žalovaného tak činí 68,31 % z předmětu řízení. Po odečtení procentuálního úspěch žalobkyně by měl právo na náhradu 36,62 % nákladů řízení (právního zastoupení).

13. Pouze pro úplnost soud dodává, že někdy se v odborných kruzích traktuje, že o náhradě nákladů státu spočívajících v nákladech na zástupce nebo opatrovníka, kterým je ustanovený advokát, by se mělo rozhodovat dle § 149 odst. 2 o. s. ř. tak, že ve výroku bude povinnost k náhradě nákladů řízení uložena„ ve prospěch“ účastníka a„ na účet“ soudu.

14. To je odůvodňováno tím, že prý„ při ustanovení zástupce účastníku soudem se jedná o vztah státu a účastníka, jemuž byl zástupce ustanoven, stát na sebe bere břímě placení těchto nákladů bez ohledu na úspěch či neúspěch účastníka, takže v případě, že takový účastník má podle procesních pravidel právo alespoň na částečnou náhradu nákladů řízení, je nutno v souladu s dikcí zákona účastníku náklady přiznat s tím, že strana povinná náklady nehradí k rukám účastníka, ale na účet soudu, a takto je nutno rozhodnout v rozhodnutí, jímž se řízení končí, ať již bude konkrétní výše stanovena ihned při vyhlášení, nebo vyčíslena v písemném vyhotovení rozhodnutí nebo stanovení konkrétní výše vyhrazeno na vydání samostatného usnesení.“ 15. Soud si je vědom toho, že v rozsudku ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uvedl Nejvyšší soud - aniž by se pokusil o právní argumentaci - jako obiter dictum též to, že„ při novém rozhodování o náhradě nákladů řízení soudy nepřehlédnou, že osobou oprávněnou k přisouzení náhrady nákladů řízení je podle hledisek uvedených v ustanovení § 142 o. s. ř. účastník řízení i tehdy, byl-li v řízení zastupován advokátem, kterého mu ustanovil soud ve smyslu ustanovení § 30 o. s. ř. Požadavek ustanovení § 149 odst. 2 o. s. ř. o tom, že ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, je povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování, se při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky projeví v tom, že soud sice náhradu nákladů řízení (včetně náhrady hotových výdajů advokáta a odměny za zastupování) přizná zastupovanému účastníku, avšak povinnost k jejich zaplacení stanoví ve prospěch ("k rukám") státu; nezaplatí-li povinný náhradu nákladů řízení státu dobrovolně, může se stát domáhat (vlastním jménem) jejich zaplacení cestou výkonu rozhodnutí (exekuce). Výše odměny za zastupování se v tomto případě zásadně stanoví podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů (srov. § 151 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009).“ Podobně se argumentuje v usnesení ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2553/2017, a v něm citované judikatuře.

16. Tento názor je nesprávný.

17. Náklady na ustanoveného zástupce jsou náklady státu ve smyslu § 140 odst. 2 o. s. ř. a mají být přiznávány v režimu § 149 odst. 2 o. s. ř., neboť toto ustanovení je zvláštní v poměru k § 148 odst. 1 o. s. ř. upravující rozhodování o nákladech státu obecně. Ovšem požadavek na formulaci výroku tak, že se právo na náhradu nákladů řízení (pokud jde o náklady právního zastoupení opatrovníkem či ustanoveným zástupcem) přiznává účastníkovi„ k rukám“ státu je důsledkem pouhého formalistického lpění na doslovném znění ustanovení zákona bez přihlédnutí k historickým okolnostem jeho vzniku, systematickému zařazení, a jeho smyslu a účelu, a je zcela nelogický.

18. Proponenti kritizovaného názoru zpravidla nezmiňují, zda náklady za zastupování a hotové výdaje ustanoveného advokáta považují za náklady účastníka či náklady státu (resp. jejich náhradu za právo účastníka či právo státu). Že se jedná o vztah zastoupeného účastníka a státu nic nevysvětluje. Skutečnost, že„ při ustanovení zástupce účastníku soudem se jedná o vztah státu a účastníka, jemuž byl zástupce ustanoven, stát na sebe bere břímě placení těchto nákladů bez ohledu na úspěch či neúspěch účastníka“ se projeví toliko při rozhodování o přiznání odměny ustanovenému zástupci či opatrovníkovi. Jinými slovy, stát se zavázal, že zaplatí odměnu ustanoveného zástupce a účastník se na tom nebude finančně nijak podílet. S náhradou těchto nákladů neúspěšnou protistranou to nijak přímo nesouvisí (a s formulací nákladových výroků už vůbec ne). Odrazí se to pouze tak, že pokud bude takto zastoupený účastník neúspěšný, nedostane povinnost nahradit tyto náklady státu, neboť by to popřelo to, že zástupce byl ustanoven bezplatně (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 19 Co 373/2008, č. 94/2009 Sb.NS.). Přiznáním odměny zástupci a jejím zaplacením je vztah státu a zastoupeného účastníka ohledně placení odměny zástupce vypořádán. Jinou věcí je vztah státu a neúspěšné protistrany v otázce eventuální náhrady (alespoň části) těchto nákladů.

19. Pokud někdo právo na náhradu těchto nákladů považuje za pohledávku účastníka je dlužen vysvětlení, jak na to přišel, když tyto náklady platí stát podle § 140 odst. 2 o. s. ř. (stejně tak, je to stát, kdo advokáta ustanovuje, zprošťuje, koho advokát může dle § 140 odst. 2 in fine o. s. ř. požádat o zálohu, atd.).

20. Naproti tomu, jedná-li se o pohledávku státu, je dlužen vysvětlení, co je smyslem a účelem jejich přisouzení (byť jen formálně) účastníkovi. Pokud náklady státu na zastoupení jednoho z účastníků ustanoveným advokátem jsou zastánci kritizovaného názoru považovány za náklady státu, měli by vysvětlit, proč je podřazují pod pojem„ jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení,“ když je zřejmé, že účastníkovi jsou přiznávány náklady jeho vlastní, nikoli cizí. Pokud ustálená judikatura (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1509/2015) má za to, že náhrada nákladů řízení podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je nárokem účastníka a ruky advokáta jsou platebním místem (správně: advokát je osobou oprávněnou a též povinnou k přijetí plnění náhrady nákladů řízení bez ohledu na to, v jakém místě náhradu nákladů řízení přijme) a současně, že podle § 149 odst. 2 o. s. ř. se jedná o nárok státu přisuzovaný podle tohoto ustanovení účastníku na účet státu, měli by vysvětlit, jak přesně je tento rozdíl seznatelný z formulací:„ Žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši X Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce,“ a„ Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši X Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet České republiky - Okresního soudu Plzeň-město“ Ani nemluvě o tom, že v praxi může dojít k souběhu různých nákladů řízení v tom smyslu, že účastníku (zejména zastoupenému ustanoveným zástupcem dle § 30 o. s. ř.) vzniknou náklady jeho vlastní (cestovné, stravné, nocležné, režijní paušály za úkony před ustanovením zástupce, náklady důkazů, které si sám účastník opatřil, apod.) a současně dojde ke vzniku nákladů na ustanoveného zástupce, což by v podstatě znamenalo formulovat výrok asi takto:„ Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši X + Y Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, z toho X na účet jeho právního zástupce a Y Kč na účet České republiky - Okresního soudu Plzeň-město“ Právě na tomto příkladu je vidět, že by nárok účastníka a nárok státu byl formulačně vyjádřen totožně, a tudíž smíchán dohromady.

21. Navíc není vůbec samozřejmé, proč by se postavení státu jako platebního místa se mělo odlišovat od postavení advokáta jako platebního místa. Co proponenty tohoto názoru vede k závěru, že když náhrada nákladů řízení účastníka placená k rukám advokáta je pohledávkou účastníka a advokát se jejího zaplacení po protistraně exekučně domáhat nemůže, protože je jen platebním místem, při naprosto totožně formulovaném výroku exekučního titulu, kde jako platební místo vystupuje stát, se stát náhrady nákladů řízení přímo proti zavázané protistraně domáhat může? Představa, že podle takového výroku se stát může domáhat náhrady nákladů řízení po protistraně zastoupeného v exekuci zcela odporuje § 261a odst. 1 o. s. ř., když takový výrok za oprávněnou osobu označuje někoho jiného než stát, přičemž nelze uvažovat ani o přechodu povinnosti podle § 256 odst. 1 o. s. ř., resp. analogických ustanovení v ex. ř., kdy se jedná o právo státu od počátku a žádná skutečnost, s kterou by byl spojen přechod povinnosti, nenastala.

22. Striktní požadavek na formulaci výroku, aby zněl ve prospěch účastníka, ale k rukám státu, tak působí jako snaha vyjít co nejvíce vstříc slovům„ jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení“ a tím přisoudit účastníkům alespoň nějakou náhradu, když zejména účastníkům neznámého pobytu či nekontaktním na posledních adresách v cizině z povahy věci žádné náklady nevznikají.

23. Historicky vzato, § 149 odst. 2 o. s. ř. upravoval právo advokátní organizace na přiznání odměny v situaci, kdy účastník měl právo na náhradu nákladů řízení, tj. kdy měl nejméně převážný úspěch. Nedomyšlenost současné právní úpravy vznikla tím, že slova„ má-li právo na náhradu nákladů řízení,“ byla nahrazena slovy„ jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení“ opsanými z předchozího odstavce, čímž dle názoru soudu nechtěně došlo k významovému posunu ustanovení v tom smyslu, že zatímco advokátní organizace měla přiznánu odměnu za zastupování tehdy, měl-li účastník alespoň částečný procesní úspěch a jinak si náklady zastupování nesla sama (§ 140 odst. 3 o. s. ř. v prvním znění), stát by měl dle doslovného výkladu současného znění právo na zaplacení náhrady hotových výdajů advokáta a odměny za zastupování pouze tehdy, byla-li by zastoupenému účastníku přiznána náhrada nákladů řízení.

24. Nejvyšší soud správně poukazuje na to, že rozhodování o odměně ustanoveného zástupce či opatrovníka a rozhodování o náhradě této odměny jsou dva různé právní instituty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3776/2016). Nicméně ze shora uvedeného je však zřejmé, že v důsledku změn dotčených ustanovení došlo postupem času právě ke smíchání rozhodování o odměně zástupce (advokátní organizace) s rozhodováním o náhradě za tuto odměnu. Původně totiž šlo o odměnu advokátní organizace, náklady státu se nahrazovaly jednotně dle § 148 odst. 1 o. s. ř.

25. Z hlediska smyslu a účelu existuje rozumný důvod, proč je rozhodování o náhradě nákladů právního zastoupení ustanoveným advokátem vyčleněno z režimu § 148 odst. 1 o. s. ř., a tím je ochrana protistrany. Byl-li by totiž účastník, který má právo na částečnou náhradu nákladů řízení pro svůj částečný úspěch, zastoupen advokátem na základě příkazní smlouvy, resp. smlouvy o poskytování právní pomoci, měl by právo na náhradu nákladů řízení určenou podle zásady částečného úspěchu ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. (tj. s odečtením úspěchu protistrany). Naproti tomu, pokud by účastník byl zastoupen ustanoveným advokátem a mělo-li by se postupovat podle výsledku řízení ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř., (tj. bez odečtení úspěchu protistrany), vznikal by těžko odůvodnitelný - a z pohledu převážně podlehnuvší protistrany nespravedlivý - rozdíl mezi způsobem určení výše náhrady při smluvním zastoupení a při ustanovení advokáta. Proto se jeví, že smyslem a účelem § 149 odst. 2 o. s. ř. je stanovit, aby účastník, který je povinen k náhradě nákladů právního zastoupení ustanoveným advokátem, byl povinen zaplatit náhradu těchto nákladů podle principu částečného úspěchu, nikoli podle výsledku řízení, a tedy stejně jakoby tomu bylo, kdyby protistrana byla zastoupena na základě smlouvy o právní pomoci. Slova„ jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení“ je třeba správně vykládat tak, že stát má právo na náhradu nákladů právního zastoupení, když účastník zastoupený státem ustanoveným advokátem by měl proti druhému účastníkovi právo na náhradu (alespoň části) nákladů řízení podle některého z hledisek stanovených v §§ 142, 143 a 146 o. s. ř.