34 C 68/2021-122

Rubrum

Okresní soud Plzeň-město rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Bc. Tomáše Kamenického a přísedících Evy Hantychové a Marcely Cibulkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a zaplacení částky 62 843 Kč takto:

Výrok

I. Okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni žalovanou dne 16. 12. 2020 je neplatné.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 62 079 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Řízení se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 764 Kč, zastavuje.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 48 833 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit Okresnímu soudu Plzeň-město soudní poplatek ve výši 1 321 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalované určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 16. 12. 2020 a zaplacení částky 62 079 Kč (původně 62 843 Kč). Žalobu odůvodnila tím, že se žalovanou uzavřela dne 1. 7. 2019 pracovní smlouvu, na základě které vykonávala pro žalovanou práci jako odborná asistentka v rozsahu 40 hod. týdně s pružnou pracovní dobou. Mzda byla stanovena mzdovým výměrem ve výši 13 350 Kč měsíčně s pohyblivou složkou mzdy do 2 000 Kč měsíčně. Dne 11. 12. 2020 oslovil žalobkyni jednatel žalované s návrhem na ukončení jejího pracovního poměru dohodou s odůvodněním, že pro ni již nemá práci a nemá ani prostředky na úhradu její mzdy. Žalobkyně dohodu odmítla s odůvodněním, že při uzavření dohody by obdržela výrazně nižší podporu v nezaměstnanosti, než při výpovědi pro nadbytečnost. Jednatel žalované na to odpověděl, že pokud dohodu neuzavře, okamžitě s ní ukončí pracovní poměr. Dne 15. 12. 2020, opět v zaměstnání, kontaktoval jednatel žalované žalobkyni přes WhatsApp a požádal ji, aby přišla do jeho kanceláře, kde jí předložil nové znění dohody o skončení pracovního poměru, v němž bylo uvedeno, že je uzavírána z podnětu zaměstnavatele s odůvodněním, že v tomto případě bude mít žalobkyně stejnou výši podpory, jako při výpovědi pro nadbytečnost. Žalobkyně si dohodu odnesla, po konzultaci s Úřadem práce ČR sdělila dne 15. 12. 2020 přes WhatsApp, že toto tvrzení jednatele žalované není pravdivé a dohodu nemůže podepsat ze stejného důvodu jako tu předchozí. Dne 16. 12. 2020 obdržela žalobkyně od účetní žalované výplatní pásku za měsíc listopad 2020, podle které žalobkyně měla v listopadu 2020 pracovat jen 12 hodin a nemá nárok na žádnou mzdu, která jí tudíž ani nebyla vyplacena. Dopisem ze dne 18. 12. 2020 se žalobkyně vůči obsahu výplatní pásky ohradila, načež dne 5. 1. 2021 obdržela celkem 4 dopisy: a) dopis ze dne 15. 12. 2020, v němž byla žalobkyně napomenuta, že se 14. 12. 2020 a 15. 12. 2020 nedostavila bez předchozí omluvy do zaměstnání a upozorněna na možnost výpovědi dle § 52 písm. g) zákoníku práce, b) dopis ze stejného dne, v němž byla vyzvána k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků spočívajících v tom, že opakovaně vystavovala chybně faktury společnosti [právnická osoba], v důsledku čehož došlo ke ztrátě dlouholetého zákazníka, že chybně vystavovala faktury pro dalších 5 zákazníků a že chybně zpracovala dotace pro zaměstnance, čímž způsobila zaměstnavateli škodu ve výši 8 000 Kč, a byla upozorněna na možnost výpovědi dle § 52 písm. f) zákoníku práce, c) dopis ze dne 16. 12. 2020, v němž byla napomenuta, že se dne 16. 12. 2020 nedostavila do zaměstnání a upozorněna na možnost výpovědi dle § 52 písm. g) zákoníku práce a konečně d) okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce s odůvodněním, že se ve dnech 15. 12. 2020 a 16. 12. 2020 neomluveně nedostavila do zaměstnání. Tato napomenutí jsou nepravdivá a účelová, neboť žalobkyně se ve dnech 14. 12. - 16. 12. 2020 do zaměstnání dostavila a pracovala, pouze část dne 14. 12. 2020 byla u lékaře, což řádně doložila. Vystavené faktury i zákazníci se netýkají zaměstnavatele, ale společnosti [právnická osoba], která je akciovou společností ve vlastnictví jednatele žalované (v době vyhlášení rozsudku bývalého jednatele žalované). Okamžité zrušení pracovního poměru nevystihuje důvody dle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, neboť okamžité zrušení pracovního poměru je výjimečným opatřením, poruší-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Žalobkyně v práci ve dnech 15. 12. a 16. 12. 2020 jednak byla, když se dostavila do zaměstnání v 9:00 hod., naskladňovala zboží a vyřizovala objednávky za přítomnosti paní [příjmení], v 11:08 hod. ji písemně kontaktoval jednatel žalované s žádostí, aby za ním přišla do jeho kanceláře, kde jí předložil druhou verzi navrhované dohody o ukončení pracovního poměru, v práci byla do 17:30 hod. a dne 16. 12. 2020 byla v zaměstnání 8 pracovních hodin, kdy mimo jiné naskladňovala zboží a vyřizovala objednávky v [anonymizováno] krámku za přítomnosti paní [příjmení], přebírala maso od pana [příjmení], informovala zákazníky o nově dodaném zboží a převzala výplatní pásku za listopad 2020, jednak dvoudenní absence v zaměstnání na pozici, která není organizačně nezbytná pro chod společnosti a v případě, že touto absencí nebyla způsobena žádná škoda nepředstavuje porušení pracovněprávních povinností zvlášť hrubým způsobem, neboť soudní praxe dospěla k závěru, že obecně vzato porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem představuje neomluvené zameškání práce v trvání 5 dnů. Zde se však jednalo o pouhé 2 dny, žalobkyně nebyla vedoucím zaměstnancem ani nebyla odpovědná za provozní fungování společnosti a jejím jednáním nemohla žalované vzniknout žádná škoda. Žalovaná ani jakékoli závažné důsledky absence žalované netvrdí a neprokazuje. Žalovaná naopak měla zájem se žalobkyní ukončit pracovní poměr právě z důvodu, že pro ni měla s ohledem na omezení provozu menší pracovní využití. Žalobkyni ani nebylo umožněno před okamžitým zrušením pracovního poměru doložit důvody případné absence. Z těchto důvodu je okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 16. 12. 2020 neplatné.

2. Současně se žalobkyně domáhala zaplacení dlužné mzdy za měsíce červenec, září 2019 až prosinec 2020. V měsíci listopadu 2020 žalobkyně odpracovala 128 hodin, 16. a 18. 12. 2020 byla celý den u lékaře, dne 17. 11. 2020 byl státní svátek, ve dnech 19. a 20. 11. 2020 čerpala dovolenou, v týdnu od 2. 11. do 6. 11. 2020 a v týdnu od 9. 11. do 13. 11. 2020 pracovala žalobkyně jako zástup pracovnic [příjmení] a [příjmení] v [anonymizováno] krámku provozovaném žalovanou v areálu [obec] [anonymizováno], neboť tyto prodavačky byly v pracovní neschopnosti, do zaměstnání se dostavovala nejpozději v 8:30 hod., do začátku otevírací doby zpracovávala objednávky, dodací listy, naskladňovala zboží, zajišťovala reklamu na sociálních sítích, zajišťovala obalový materiál a informovala zákazníky o novém zboží. V otevírací době od 10. hodiny do 16. hodiny zajišťovala provoz [anonymizováno] krámku a po jeho uzavření do 17:00 hod. uklízela krámek, uskladňovala zboží a rovněž zajišťovala plnění pracovních úkolů dalších zaměstnanců na statku. Ve dnech 23. 11. a 27. 11. 2020 byla žalobkyně v zaměstnání od 8:30 hod. do 17:00 hod., kdy vyjma již uvedených činností uklízela výběh a sedlovnu, zametala v areálu, myla napáječky, šrotovala krmiva, kontrolovala výběh, koordinovala zaměstnance se sníženou pracovní schopností a vykonávala dohled nad jejich činností. 30. 11. 2020 opět zastupovala zaměstnankyni [příjmení] v [anonymizováno] krámku a vykonávala stejné činnosti, jako od 2. 11. do 13. 11. 2020. V prosinci 2020 vykonala pro žalovanou práci v rozsahu 146 hod., část 5 pracovních dnů strávila u lékaře. Dne 9. 12. 2020 do 13:30 hod., dne 11. 12. 2020 do 10:00 hod., dne 14. 12. 2020 do 12:30 hod., dne 29. 12. 2020 od 13:30 do 16:30 hod. a dne 30. 12. 2020 od 14:00 do 16:00 hod. Dne 24. 12. a 25. 12. byly svátky. Ve zbylých pracovních dnech žalobkyně pracovala v rozsahu 8 hod. denně, když vykonávala činnosti jako v listopadu 2020. Žalobkyně též žaluje zaplacení části své mzdy za měsíce červenec 2019, září 2019 - říjen 2020, za jednotlivé měsíce postupně 614 Kč, 750 Kč, 647 Kč, 750 Kč, 745 Kč, 966 Kč, 960 Kč, 960 Kč, 935 Kč, 991 Kč, 960 Kč, 814 Kč, 969 Kč, 906 Kč a 924 Kč, celkem 12 891 Kč Tyto částky představují rozdíl mezi zaručenou mzdou žalobkyně podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb. a mzdou, kterou žalobkyně od žalované za uvedené měsíce obdržela. Výkon práce stanovené žalobkyní u žalované dle sjednané náplně práce ze dne 1. 7. 2019 patří do 3. skupiny prací s nejnižší úrovní zaručené mzdy ve výši 16 280 Kč pro rok 2019 a 17 800 Kč pro rok 2020, když žalobkyně má středoškolské vzdělání s maturitou v oboru obchodník a její náplň činnosti dle pracovní smlouvy spočívala v koordinaci zaměstnanců ve farmářské prodejně, kontrolu objednávek, prodej zboží, naskladňování zboží, komunikaci s dodavateli a koordinaci zaměstnanců na statku, rozdělování pracovních činností a kontrole provedené práce. Žalobkyni dále náleží odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku, neboť s ohledem na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 16. 12. 2020 trval pracovní poměr mezi účastníky až do 26. 1. 2020, kdy došlo k jeho okamžitému zrušení ze strany žalobkyně z důvodu prodlení žalované s úhradou dlužné mzdy za měsíce listopad a prosinec 2020 a její průměrný výdělek za 4. kvartál roku 2020 činil 17 418 Kč. Žalobkyně má proto vůči žalované právo na zaplacení odstupného ve výši 34 836 Kč.

3. Žalovaná souhlasila s tvrzeními žalobkyně o tom, že s ní uzavřela dne 1. 7. 2019 pracovní smlouvu na pracovní místo odborné asistentky o rozsahu pracovního úvazku, výši mzdy, souhlasila i s popisem toho, že 11. 12. 2020 navrhla žalobkyni ukončení pracovního poměru dohodou (nesouhlasila však s tím, že by žalobkyni předkládala 15. 12. 2020 druhý návrh dohody o ukončení pracovního poměru), že 16. 12. 2020 žalobkyně vystavila výplatní pásku za listopad 2020, podle níž měla žalobkyně pracovat 1,5 dne, nerozporovala ani tvrzení žalobkyně týkající se jejich vzájemné korespondence. Svou obranu proti žalobě postavila na tvrzení, že žalobkyně se dne 15. 12. a 16. 12. 2020 neomluveně nedostavila do zaměstnání. Žalobkyně neplnila řádně své povinnosti stanovené jí pracovní smlouvou a zákoníkem práce. Návrh k ukončení pracovního poměru dohodou je logický za situace, kdy zaměstnavatel byl s pracovními výkony žalobkyně krajně nespokojen. V době pandemie Covid-19 byl každý zaměstnanec nezastupitelný a škody, které společnosti vznikly, jsou nemalé. Nárok na zaplacení mzdy žalobkyni za měsíce listopad a prosinec 2020 nevznikl, protože žalobkyně v této době pro žalovanou nevykonala práci, což plyne i z docházkových listů. K nároku na doplatek do zaručené mzdy se žalovaná nevyjádřila.

4. Na jednání dne 19. 9. 2022 žalobkyně opravila žalobu v tom směru, že upřesnila výši nároku na odstupné tak, že na něm požaduje zaplacení 35 600 Kč, poté v podání ze dne 4. 5. 2022 svůj nárok přepočítala a uvedla, že požaduje toliko 34 836 Kč. Uvedený rozdíl 764 Kč je třeba posoudit jako částečné zpětvzetí žaloby, na což byla žalobkyně také upozorněna. Soud postupoval podle § 96 odst. 1 a 2 věty první o. s. ř. a řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil, přičemž žalovaná žádné důvody, pro něž by s částečným zpětvzetím žaloby nesouhlasila, nepřednesla.

5. Soud vzal za prokázané, že žalobkyně pracovala pro žalovanou na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 2019 jako odborná asistentka s nástupem do práce 1. 7. 2019 a místem výkonu práce v [obec]. Pracovní doba byla sjednána v rozsahu 40 hod. týdně, mzda žalobkyně byla stanovena mzdovým výměrem žalované na 13 350 Kč měsíčně s pohyblivou složkou mzdy do 2 000 Kč měsíčně. Náplní práce žalobkyně byla koordinace zaměstnanců na farmářské prodejně, kontrola objednávek, prodej zboží, naskladňování zboží a komunikace s dodavateli a koordinace zaměstnanců na statku, rozdělování pracovních činností a kontrola provedené práce. Žalobkyně má středoškolské vzdělání s maturitní zkouškou v oboru obchodník. Žalobkyně odpracovala pro žalovanou v měsících červenec 2019 a září 2019 - prosinec 2020 počet hodin uvedený níže v tabulkách. Žalobkyně pracovala pro žalovanou taktéž ve dnech 15. 12. 2020 a 16. 12. 2020. Dne 26. 1. 2021 bylo žalované doručeno okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyní dle § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce.

6. Náplň práce žalobkyně je stanoven v písemné náplni práce ze dne 1. 7. 2019 na č. l.

8. Že žalobkyně získala úplné středoškolské vzdělání s maturitní zkouškou v oboru obchodník, plyne z vysvědčení o maturitní zkoušce na č. l.

92. Údaje, kdy žalobkyně pracovala, kdy čerpala dovolenou, jsou prokázány z výplatních pásek na č. l. 16 - 17, které, pokud jde o období od července 2019 do října 2020, korespondují se mzdovým listem na č. l. 52 a přehledem mezd a s výpisem přijatých plateb na č. l.

53. Kdy žalobkyně navštívila lékaře je prokázáno potvrzením na č. l.

19. Údaje o tom, kolik hodin žalobkyně pracovala, kdy navštívila lékaře, a kdy čerpala dovolenou, jsou prokázány z docházkových listů za listopad 2020 a prosinec 2020 na č. l. 36 a 37.

7. K závěru, že žalobkyně pro žalovanou v listopadu 2020 a prosinci 2020 vykonala práci v rozsahu uvedeném níže v tabulkách, soud dospěl takto:

8. Soud vyšel z § 96 odst. 1 zák. práce stanovící povinnost zaměstnavatele vést evidenci pracovní doby. Otázkou rozložení důkazního břemene ve sporu o zaplacení mzdy se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 30989/2011, v němž vyslovil názor, že prokáže-li zaměstnanec ve sporu o zaplacení mzdy, že mu vznikl pracovní poměr, ubrání se zaměstnavatel proti zaměstnancovu tvrzení, že pro něho v určité době vykonal práci, jen jestliže bude tvrdit a prokáže-li, že podle jím vedené evidence pracovní doby zaměstnanec v této době nepracoval. Je proto třeba mít za to, že ve sporu o zaplacení mzdy je hypotéza základní normy, ze které vyplývá tento nárok, tvořena skutečnostmi rozhodnými pro vznik pracovního poměru a presumovanými tvrzeními zaměstnance, že pro zaměstnavatele vykonal práci (byť je pravdou, že Nejvyšší soud nijak neargumentuje, proč se zaměstnancovo tvrzení presumuje, když není nikde stanoveno zákonnou domněnkou; poukázat lze též na jinak Nejvyšším soudem nezmíněný, ale přirozený požadavek, že zaměstnanec bude tvrdit a prokáže, v jaké výši měl mzdu sjednanou nebo stanovenou), kdy dle Nejvyššího soudu protinormu k § 109 odst. 1 zák. práce zřejmě představuje § 96 odst. 1 zák. práce.

9. Žalovaná prokazovala naplnění výpovědního důvodu docházkovými listy na č. l. 49 a 50, které korespondují s přehledem nepřítomností na č. l. 51 a výplatními listy na č. l. 46 p. v. a 47. Tyto listiny z hlediska hodnocení jejich věrohodnosti nelze přeceňovat, neboť to byla sama žalovaná, kdo je vystavil bez potvrzení protistranou, či kýmkoli jiným. Docházkové listy vystavené žalovanou zpochybnila žalobkyně předložením vlastních docházkových listů na č. l. 36 a 37. K nim navíc předložila zprávy z komunikační platformy WhatsApp od č. l. 39 po č. l. 40 a dále od č. l. 56 po č. l. 79 včetně fotokopií lékařských zpráv, e-mailů a fotografií, z nichž jasně plyne jednak to, že žalobkyně byla v práci 15. 12. i 16. 12. 2020, viz zejména č. l. 39 a č. l. 69, kde je patrné, že jednatel žalované navrhnul ukončit se žalobkyní pracovní poměr dohodou. Kvůli tomu si ji zavolal k sobě do kanceláře, předtím se ptal, kde se žalobkyně nachází a ona odpověděla, že v krámku. Podobně je ze dne 16. 12. 2020 zachycena komunikace s paní [jméno] [příjmení]. Ze 16. 12. také pocházejí žalobkyní učiněné nabídky - klobásy, zvěřinový salám apod. (č. l. 70) včetně informace, že žalobkyně se nachází v krámku, podobně z jiných dní, např. 5. 11. 2020, 10. 11., 13. 11., 23. 11. - 25. 11., 27. 11., 30. 11., 2. 12., 4. 12., 7. - 11. 12., 14. 12., 18. 12., 21. 12. - 23. 12., 28. 12. - 31. 12. 2020, existují žalobkyní podepsané objednávky, fotografie činností, příp. sdělení kolegům, že se nachází v krámku nebo ve stáji apod., nabídky zboží, případně lékařské zprávy dokladující její nepřítomnost na pracovišti, které v zásadě korespondují se žalobkyní předloženými docházkovými listy. Je tak zřejmé, že žalobkyně pro žalovanou v daném období práci vykonávala, i když se neví, přesně kolik hodin; v části, v níž žalovaná tvrdila, že žalovaná pro ni v daném období práci nevykonala, bylo její tvrzení vyvráceno, a v části, v níž jde o otázku, kolik hodin a kdy žalobkyně odpracovala, kdy čerpala dovolenou apod., je třeba ze shora vyložených důvodů vycházet z tvrzení žalobkyně. Nic na tom nemění ani to, že podle protokolu o kontrole Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj na č. l. 41 nebyly zjištěny nedostatky na úsecích odměňování zaměstnanců, pracovní doby a pracovního poměru, nebo dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr, a že kontrolou bylo zjištěno, že žalobkyně v říjnu - listopadu 2020 nevykonávala práci, kdy žalovaná byla předtím vyzvána k doložení těchto dokladů (výzva k poskytnutí součinnosti na č. l. 42), neboť žalovaná kontrolnímu orgánu zřejmě předložila právě ty docházkové listy, jejichž obsah soud považuje za vyvrácený. Přihlédnout je třeba též k tomu, že k okamžitému zrušení pracovního poměru došlo těsně po jednání žalované se žalobkyní o dohodě o zrušení pracovního poměru a též k tomu, že jednání žalované je přinejmenším zvláštní v tom, že v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýká žalobkyni neomluvenou nepřítomnost v práci za dobu dvou dnů, když dle ní žalobkyně měla neomluveně zameškat skoro celý předchozí měsíc. Žalobkyně tak prokázala své tvrzení o práci vykonané pro žalovanou v listopadu a prosinci 2020.

10. Ve zbytku soud vyšel ze shodných tvrzení účastníků, které vzal za svá skutková zjištění.

11. Další důkazy, zejména výslechy svědků, navržené žalobkyní již soud neprováděl, neboť tvrzení, jež měly tyto důkazy prokázat, byly prokázány jinými důkazy.

12. Po právní stránce soud uzavřel, že strany uzavřely platnou pracovní smlouvu s náležitostmi podle § 34 odst. 1 zák. práce a ve formě stanovené v § 34 odst. 2 zák. práce. Pracovní poměr vznikl podle § 36 zák. práce 1. 7. 2019. Projev vůle žalované k rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením je třeba podřadit pod § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce.

13. Po zjištění, že žaloba byla ve smyslu § 72 zák. práce podána včas, neboť projev vůle žalované k okamžitému zrušení pracovního poměru byl žalobkyni doručen dne 5. 1. 2021 a žaloba byla podána 4. 3. 2021 a dále, že žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr se žalobkyní ve lhůtě stanovené v § 58 odst. 1 zák. práce, kdy k neomluveným absencím mělo dle žalované dojít mezi 15. 12. a 16. 12. 2020 a okamžité zrušení pracovního poměru došlo žalobkyni dne 5. 1. 2021, postupoval soud podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce a zkoumal, zda jsou naplněny důvody výpovědi po skutkové stránce a zda žalobkyně porušila povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

14. Z hmotně právní úpravy pracovního poměru okamžitým zrušením - z § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce - vyplývá, že povinnost prokázat, že se zaměstnanec skutečně dopustil jednání, v němž byl spatřován důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru, a že jde o jednání představující porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru zvlášť hrubým způsobem, má zaměstnavatel. Naproti tomu zaměstnanec má povinnost tvrdit a prokázat, že se o porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru zvlášť hrubým způsobem nejednalo - k rozdělení důkazního břemena tímto způsobem viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2542/2007, 7. odstavec odůvodnění.

15. Okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. d) zák. práce výjimečným opatřením. K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1831/2008).

16. Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajících z pracovního poměru dle § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, zejména §§ 301 a 302 až 304 zák. práce, pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno alespoň z nedbalosti a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity, tj. zvlášť hrubým způsobem, je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce.

17. Zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při posouzení, zda se zaměstnanec dopustil méně závažného porušení pracovní povinnosti, závažného porušení pracovní povinnosti nebo porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. V zákoníku práce nejsou pojmy méně závažného porušení pracovní povinnosti, závažného porušení pracovní povinnosti a porušení pracovní povinnost zvlášť hrubým způsobem definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance při jejich porušení.

18. Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

19. Soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji, k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení povinnosti vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod.

20. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (judikatura je v této otázce konstantní: srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, a řadu navazujících, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2596/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4762/2015).

21. Jelikož v souzené věci žalobkyně vyvrátila tvrzení žalované, že by žalobkyně 15. 12. a 16. 12. 2020 se neomluveně nedostavila do zaměstnání, výpovědní důvody naplněny nebyly a je podle toho třeba uzavřít, že žalobkyně neporušila povinnosti vyplývající h pracovního poměru zvlášť hrubým způsobem, pročež okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou žalobkyní je neplatné pro nezákonnost.

22. Lze přitom podotknout, že je sice pravdou, že soudní praxe již dříve dospěla k závěru, že neomluvené zameškání práce v trvání 5 či více pracovních dnů zpravidla představuje - obecně vzato - samo o sobě porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2542/2007, zejména 12. odstavec odůvodnění), nicméně tím zřejmě není řečeno to, že by neomluvené zameškání práce v trvání 4 a méně dnů bylo v pořádku; i v takovém případě by bylo třeba individuálně zkoumat, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnanců u něj nadále pokračoval po výpovědní dobu.

23. Právo žalobkyně na zaplacení částky 36 527 Kč má oporu v § 109 odst. 1 zák. práce, § 192 odst. 1 zák. práce a v § 115 odst. 3 zák. práce a § 222 odst. zák. práce, tedy jinak řečeno pozůstává ze mzdy za vykonanou práci, náhrady za dovolenou, náhrady mzdy za svátek a z náhrady za dovolenou, resp. též za placené volno, které žalovaná uvedla na výplatní pásce za září 2020.

24. Sjednaná, stanovená nebo určená mzda podle § 113 zák. práce nesmí být nižší, než nejnižší úroveň zaručené mzdy dle § 112 zák. práce. Soud se ztotožňuje s názorem, že výkon práce stanovené žalobkyní patří do 3. skupiny prací dle nařízení vlády č. č. 567/2006 Sb., a tudíž nejnižší úroveň zaručené mzdy žalobkyně za rok 2019 měla činit 16 280 Kč a za rok 2020 částku 17 800 Kč. Stav převzatý z výplatních pásek za červenec 2019, září 2019 - říjen 2020 a žalobkyní prokázaný stav za listopad 2020 a prosinec 2020 vypadá takto: období:; prac.dní+svátků; odpr.dní; dovolená; svátky; plac.volno 07/19; 23; 22;; 1; 09/19; 21; 21;;; 10/19; 23; 22;; 1; 11/19; 21; 21;;; 12/19; 22; 16; 3; 3; 01/20; 23; 22;; 1; 02/20; 20; 20;;; 03/20; 22; 22;;; 04/20; 22; 20;; 2; 05/20; 21; 19;; 2; 06/20; 22; 22;;; 07/20; 23; 19; 3; 1; 08/20; 21; 20; 1;; 09/20; 22; 16; 4; 1; 1 10/20; 22; 2; 19; 1; 11/20; 21; 17;;; 12/20; 23; 18;; 2; 25. V tabulce je uveden žalovaný měsíc, počet pracovních dnů včetně svátků, na něž se vztahuje základ mzdy, počet skutečně odpracovaných dní a počet dní, za něž náleží náhrada za dovolenou, svátek či náhradní volno.

26. V tabulce níže je po období uveden základ mzdy žalobkyně. Výše nároku na mzdu byla vypočtena jako část základu v poměru všech pracovních dní a svátků a žalobkyní odpracovaných dnů. Náhrady za dovolenou, svátek a placené volno jsou součinem hodin, kdy žalobkyně čerpala dovolenou nebo kdy na její směnu vyšel svátek, resp. kdy čerpala volno, a průměrného hodinového výdělku za předchozí kalendářní čtvrtletí dle výpočtu uvedeného níže v předposlední tabulce. období:; mzda-základ; mzda-nárok; náhr.dovolená; náhr.svátek; náhr.volno; spolu 07/19; 16 280,00 Kč; 15 573,00 Kč;; 708,00 Kč;; 16 281,00 Kč 09/19; 16 280,00 Kč; 16 280,00 Kč;;;; 16 280,00 Kč 10/19; 16 280,00 Kč; 15 573,00 Kč;; 708,00 Kč;; 16 281,00 Kč 11/19; 16 280,00 Kč; 16 280,00 Kč;;;; 16 280,00 Kč 12/19; 16 280,00 Kč; 11 840,00 Kč; 2 222,00 Kč; 2 353,00 Kč;; 16 415,00 Kč 01/20; 17 800,00 Kč; 17 027,00 Kč;; 741,00 Kč;; 17 768,00 Kč 02/20; 17 800,00 Kč; 17 800,00 Kč;;;; 17 800,00 Kč 03/20; 17 800,00 Kč; 17 800,00 Kč;;;; 17 800,00 Kč 04/20; 17 800,00 Kč; 16 182,00 Kč;; 1 645,00 Kč;; 17 827,00 Kč 05/20; 17 800,00 Kč; 16 105,00 Kč;; 1 645,00 Kč;; 17 750,00 Kč 06/20; 17 800,00 Kč; 17 800,00 Kč;;;; 17 800,00 Kč 07/20; 17 800,00 Kč; 14 705,00 Kč; 2 464,00 Kč; 822,00 Kč;; 17 991,00 Kč 08/20; 17 800,00 Kč; 16 953,00 Kč; 822,00 Kč;;; 17 775,00 Kč 09/20; 17 800,00 Kč; 12 946,00 Kč; 3 285,00 Kč; 822,00 Kč; 822,00 Kč; 17 875,00 Kč 10/20; 17 800,00 Kč; 1 619,00 Kč; 15 409,00 Kč; 811,00 Kč;; 17 839,00 Kč 11/20; 17 800,00 Kč; 14 410,00 Kč;;;; 14 410,00 Kč 12/20; 17 800,00 Kč; 13 931,00 Kč;; 1 622,00 Kč;; 15 553,00 Kč 27. Pokud jde o průměrný výdělek, soud postupoval podle § 351 a násl. zák. práce, pro jednotlivá rozhodná období dle § 351 odst. 1 zák. práce vycházel z průměrného výdělku zjištěného z hrubé mzdy zúčtované žalobkyni k výplatě (přesněji řečeno z toho, kolik správně mělo být žalobkyni zúčtováno k výplatě) v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období (§ 351 odst. 1 zák. práce). Soud přitom nepřihlížel k § 358 zák. práce, neboť žalobkyni nebyla v rozhodném období zúčtována k výplatě mzda nebo její část za delší období, než je kalendářní čtvrtletí a dále k § 354 odst. 4 zák. práce, protože u žalované nebylo uplatňováno konto pracovní doby. Průměrný výdělek byl zjišťován k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období (§ 354 odst. 2 zák. práce), tj. za 4. čtvrtletí 2019 z rozhodného období 3. čtvrtletí 2019 atd. Kolik žalobkyně v rozhodných obdobích odpracovala hodin, je uvedeno níže v tabulce, i to, kolik správně měla činit její mzda za dané období. Hodinové průměry jsou podílem mzdy za rozhodné období a odpracovaných hodin za rozhodné období. Měsíční průměr byl vypočten pro účely určení výše odstupného při okamžitém zrušení pracovního poměru zaměstnancem, a to podle § 356 odst. 2 zák. práce jako součin průměrného hodinového hrubého výdělku 40 hodinové týdenní pracovní doby a koeficientu 4, 3488. průměry:; odpr.hod.; mzda; hod.prům.; měs.prům.; odstupné IVQ 2019; 472; 43 693,00 Kč; 92,57;; IQ 2020; 512; 52 627,00 Kč; 102,79;; IIQ 2020; 488; 50 087,00 Kč; 102,64;; IIIQ 2020; 440; 44 604,00 Kč; 101,37;; IVQ 2020; 298; 29 960,00 Kč; 100,54; 17 485,38; 34 971,00 Kč 28. Další tabulka zobrazuje pro jednotlivé měsíce rozdíl mezi výší nároku žalobkyně na zaplacení mzdy náhrady za dovolenou a placeného volna za svátky a pracovní neschopnost a plněním, které se žalobkyni podle výplatních pásek (a jejich tvrzení) dostalo. Rozdíl je ve všech případech kladný a přesahuje výši žalovaného plnění, proto soud též v obou částech, v nichž šlo o zaplacení těchto nároků, vyhověl. období:; spolu; obdrženo; rozdíl; žalováno 07/19; 16 281,00 Kč; 15 387,00 Kč; 894,00 Kč; 614,00 Kč 09/19; 16 280,00 Kč; 15 350,00 Kč; 930,00 Kč; 750,00 Kč 10/19; 16 281,00 Kč; 15 468,00 Kč; 813,00 Kč; 647,00 Kč 11/19; 16 280,00 Kč; 15 350,00 Kč; 930,00 Kč; 750,00 Kč 12/19; 16 415,00 Kč; 15 355,00 Kč; 1 060,00 Kč; 745,00 Kč 01/20; 17 768,00 Kč; 16 579,00 Kč; 1 189,00 Kč; 966,00 Kč 02/20; 17 800,00 Kč; 16 600,00 Kč; 1 200,00 Kč; 960,00 Kč 03/20; 17 800,00 Kč; 16 600,00 Kč; 1 200,00 Kč; 960,00 Kč 04/20; 17 827,00 Kč; 16 625,00 Kč; 1 202,00 Kč; 935,00 Kč 05/20; 17 750,00 Kč; 16 554,00 Kč; 1 196,00 Kč; 991,00 Kč 06/20; 17 800,00 Kč; 16 660,00 Kč; 1 140,00 Kč; 960,00 Kč 07/20; 17 991,00 Kč; 16 776,00 Kč; 1 215,00 Kč; 814,00 Kč 08/20; 17 775,00 Kč; 16 576,00 Kč; 1 199,00 Kč; 969,00 Kč 09/20; 17 875,00 Kč; 16 669,00 Kč; 1 206,00 Kč; 906,00 Kč 10/20; 17 839,00 Kč; 16 669,00 Kč; 1 170,00 Kč; 924,00 Kč 11/20; 14 410,00 Kč; - Kč; 14 410,00 Kč; 14 352,00 Kč 12/20; 15 553,00 Kč; 5 297,00 Kč; 10 256,00 Kč; 9 194,00 Kč 29. Procesní nárok žalobkyně na odstupné má oporu v § 67 odst. 1 písm. b) zák. práce. Žalobkyně totiž se žalovanou okamžitě zrušila pracovní poměr podle § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce, když ze shora uvedeného je zřejmé, že žalovaná jí nevyplatila mzdu a náhradu mzdy do 15 dnů po uplynutí období splatnosti a zároveň okamžité zrušení pracovního poměru žalovanou je neplatné.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.

31. K tomu, aby při zpětvzetí žaloby nešlo o zavinění žalobce, musí být splněny zároveň dvě podmínky, a to, že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva. Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoli z hmotného práva, ale z práva procesního, je na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledků chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku, či nikoliv. Pro posouzení zda byla (důvodně podaná) žaloba vzata zpět pro chování žalovaného je rozhodné, zda chování žalovaného vedlo k uspokojení žalobcova nároku a následujícímu zastavení řízení, tedy zda se žalovaný po podání žaloby choval tak, jak žalobce v žalobě požadoval, a to bez ohledu na skutečnost, zda žalovaný podle hmotného práva žalovanou povinnost měl; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen (usnesení Nejvyššího soudu ze zde 27. 3. 2018 sp. zn. 29 Cdo 1053/2016).

32. Částečné zpětvzetí žaloby co do částky 764 Kč je proto třeba pro účely rozhodování dle zásady úspěchu přičítat žalobkyni jako částečný neúspěch, nicméně se jedná o procesní úspěch pouze bagatelní, a proto i přesto má žalobkyně podle § 142 odst. 3 o. s. ř. vůči žalované právo na náhradu 100 % nákladů řízení.

33. Náklady žalobkyně sestávají ze soudního poplatku ve výši 5 143 Kč (z toho 3 822 Kč již zaplaceného a co do 1 321 Kč doměřeného) a nákladů právního zastoupení advokátkou, které náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 advokátního tarifu z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč, čemuž podle § 7 bod 5 advokátního tarifu odpovídá odměna ve výši 2 500 Kč za jeden úkon, dále z tarifní hodnoty ve výši 62 843 Kč určené podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, čemuž podle 7 bod 5 AT odpovídá sazba ve výši 3 620 Kč. Protože soud přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení jak v části týkající se procesního nároku na určení neplatnosti výpovědi, tak procesního nároku na zaplacení peněžitého plnění, šlo o nich rozhodnout jedním výrokem. Jelikož všechny úkony advokátky žalobkyně provedené v řízení se dotýkají jak nároku na určení neplatnosti výpovědi, tak nároků na zaplacení peněžitých plnění, bylo možné odměny za tyto úkony sečíst a každý z nich odměňovat částkou 6 120 Kč (2 500 Kč + 3 620 Kč).

34. Advokátka žalobkyně provedla v řízení tyto úkony: převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) AT, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé ze dne 18. 12. 2020 na č. l. 14, podání žaloby ze dne 4. 3. 2021 na č. l. 3, vyjádření ve věci samé ze dne 4. 5. 2022 na č. l. 87, vše podle § 11 odst. 1 písm. d) AT, účast na jednání ve dnech 6. 4. 2022 a dne 19. 9. 2022, vše podle § 11 odst. 1, písm. g) AT, účast na jednání, při kterém došlo k vyhlášení rozsudku podle § 11 odst. 2 písm. f) AT. Spolu se jedná o 6,5 úkonů právní služby. Odměna právní zástupkyně žalobkyně proto činí 39 480 Kč (6,5 x (2 500 Kč + 3 620 Kč)). Dále právní zástupkyni žalobkyně náleží náhrada hotových výdajů k 7 úkonům právní služby podle § 13 odst. 3 AT v paušální výši 300 Kč, tj. 2 100 Kč (7 x 300 Kč). Advokátce žalobkyně náleží též náhrada za promeškaný čas v souvislosti s poskytnutím právní služby za účast při jednání dne 12. 9. 2022, které bylo odročeno bez projednání věci, aniž o tom byla advokátka včas předem vyrozuměna, ve výši mimosmluvní odměny, tj. 1 810 Kč.

35. Celková náhrada nákladů řízení proto činí 48 833 Kč (5 143 Kč + 39 780 Kč + 2 100 Kč + 1 810 Kč).

36. Žalobkyně uplatnila několik procesních nároků, pro něž jsou v Sazebníku soudních poplatků stanoveny rozdílné sazby (§ 6a odst. 2 zák. o soudních poplatcích). U peněžitých plnění je základem poplatku jejich součet (§ 6 odst. 2 věta první zák. o soudních poplatcích). Žalobní nárok na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru je zpoplatněn podle položky č. 4 bod 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků částkou 2 000 Kč, u zbylých položek měla být základem pro výpočet výše soudního poplatku částka 68 843 Kč podle položky 1 bod 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků. Soudní poplatek měl proto správně činit 5 143 Kč, žalobkyně zaplatila 3 822 Kč, a proto jí soud doměřil k zaplacení zbylých 1 321 Kč podle § 4 odst. 1 písm. j) zák. o soudních poplatcích a jeho splatnost stanovil podle § 7 odst. 1 věty druhé zák. o soudních poplatcích. Poplatníkem poplatku je žalobkyně podle § 2 odst. 1 písm. a) zák. o soudních poplatcích, její procesní úspěch se zohlední toliko v náhradě soudního poplatku.

Poučení