35 A 6/2024 – 75

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl soudcem Mgr. Janem Šmakalem ve věci žalobce: V. L. N. zastoupený advokátem Mgr. Petrem Václavkem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha, proti žalované: za účasti osob zúčastněných na řízení: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2/2, Praha, 1) A. T. V. 2) B. N. V. 3) N. T. L. V. 4) T. L. V. všechny zastoupeny advokátem Mgr. Petrem Václavkem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalované č. j. CPR–39932–3/ČJ–2023–930310–V243 ze dne 18. 3. 2024, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, č. j. CPR–39932–3/ČJ–2023–930310–V243 ze dne 18. 3. 2024 a jemu předcházející rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, č. j. KRPK–2498–63/ČJ–2023–190022 ze dne 20. 9. 2023 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 12 342 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka, sídlem Opletalova 1417/25, Praha, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce v roce 2015 spáchal zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy. V letech 2016 až 2019 se vyhýbal trestnímu řízení odchodem do Vietnamu. V roce 2020 byl v ČR odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Koncem roku 2020 byl podmíněně propuštěn, následně mu začátkem roku 2021 bylo zrušeno povolení k trvalému pobytu (potvrzeno zdejším soudem pod sp. zn. 76 A 2/2021). Žalobce přesto setrval na území ČR bez oprávnění. V roce 2022 mu byla uložena povinnost opustit území států EU (potvrzeno zdejším soudem pod sp. zn. 16 A 20/2022). Žalobce přesto setrval na území ČR bez oprávnění. Nyní naříkaným rozhodnutím mu bylo uloženo správní vyhoštění. Od krajského soudu nyní žalobce žádal, aby rozhodnutí o vyhoštění shledal skutkově nedostatečným a z hlediska zásahu do rodinného života nepřiměřeným. Zároveň namítl, že s ním nemělo být vedeno řízení o vyhoštění, ale opět řízení o povinnosti opustit území států EU.

I. Řízení před správními orgány

2. Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, č. j. KRPK–2498–63/ČJ–2023–190022 ze dne 20. 9. 2023 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců na území České republiky. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU, byla stanovena na 1 rok. Zároveň byla žalobci stanovena doba 30 dnů k vycestování z území členských států EU. Na základě následného odvolání žalobce žalovaná rozhodnutí krajského ředitelství změnila tak, že dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU, stanovila na 6 měsíců. Ve zbytku rozhodnutí krajského ředitelství potvrdila.

II. Řízení před soudem

3. Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojil žalobou. V ní poukazoval na nepřiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí nejen do jeho soukromého a rodinného života, ale rovněž i do života jeho rodinných příslušníků. Na území České republiky žije od roku 2002, má zde družku a tři nezletilé dcery (14, 10 let a 2 roky). Žalobce se po propuštění z výkonu trestu stará o chod domácnosti, zastává hlavní roli v péči o dcery, přičemž jeho družka finančně zabezpečuje rodinu. Žalobce byl za spáchanou trestnou činnost odsouzen. Následně byl z výkonu trestu podmíněně propuštěn a zkušební doba mu byla stanovena do 9. 12. 2023. Již se tedy osvědčil. Tato skutečnost, rovněž i okolnosti týkající se jeho trestné činnosti (spáchání trestné činnosti před více než 8 lety, uložení trestu na dolní hranici trestní sazby, předchozí bezúhonnost atd.) a další okolnosti (nízký věk nejmladší dcery, omezená možnost řešení jeho pobytové situace na území ČR atd.) nebyly v rámci posuzování přiměřenosti dostatečně zohledněny.

4. Žalobce zdůraznil, že nejlepší zájem jeho nezletilých dětí měl v řízení před správními orgány zcela zásadní význam. Správní orgány však neobjasnily všechny okolnosti rozhodné pro vymezení intenzity zásahu do tohoto zájmu. Žalobce v řízení před krajským ředitelstvím navrhoval, aby došlo k vyžádání stanoviska orgánu sociálně–právní ochrany dětí, a to z důvodu nízkého věku jeho nejmladší dcery. Ta nebyla schopná vyjádřit v řízení svůj názor. Krajské ředitelství si však stanovisko orgánu sociálně–právní ochrany dětí nevyžádalo, a tento postup nezhojila ani žalovaná. Ve vztahu k jeho nezletilým dcerám, zejména té nejmladší, tak nebyl dostatečně zjištěný skutkový stav. Rovněž měl žalobce za to, že se jednalo o vadu, která měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce ani nesouhlasil s argumentem žalované ohledně zajištění výchovy a péče dcer prostřednictvím blízkých osob (otec žalobce, chůva), neboť i v takovém případě dojde k zásahu do práv jeho dcer.

5. Dále žalobce namítl, že v řízení před správními orgány došlo k porušení zásady zákazu reformatio in peius (zásada zakazující změnu rozhodnutí v neprospěch odvolatele) podle § 90 odst. 3 správního řádu. Žalobci byla nejdříve uložena povinnosti opustit území členských států EU podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, přičemž proti rozhodnutí o uložení povinnosti podal žalobce odvolání (pouze on). Žalovaná podanému odvolání vyhověla, avšak zavázala správní orgán k postupu, který nebyl ve prospěch žalobce. Dále se již vedlo řízení o správním vyhoštění, nikoliv o povinnosti opustit území členských států EU.

6. Žalovaná považovala žalobu za nedůvodnou. Ve vztahu k žalobním námitkám odkázala na odůvodnění obou správních rozhodnutí.

7. Osoby zúčastněné na řízení se k věci nevyjádřily. Ústní jednání 8. Při ústním jednání žalobce zdůraznil okolnosti svého rodinného a soukromého života. Zároveň s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Azs 305/2018–52 ze dne 29. 8. 2019 tvrdil, že beze změny skutkových okolností není možné řízení o povinnosti opustit území států EU překvalifikovat na řízení o vyhoštění.

9. S ohledem na vývoj argumentace žalobce nebylo možné při ústním jednání vyhlásit rozsudek. Soud proto podle § 49 odst. 11 s. ř. s. stanovil k jeho vyhlášení následující den. O tomto termínu zvlášť neinformoval žalovaného ani veřejnost. Žalovaný i veřejnost totiž měli možnost se s ním seznámit při ústním jednání. Také byli o vyhlášení včetně místa a času informování tak, jak je již desítky let obvyklé: oznámením seznamu rozhodovaných věcí u dveří jednací síně podle § 10 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Nad rámec toho je veřejnost o vyhlášení informována i způsobem umožňujícím vzdálený přístup, tedy v aplikacích infoJednání a infoSoud na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti. Tomuto postupu závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/18 ze dne 18. 6. 2019 (N 115/94 SbNU 370) či závěry jím odkazovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 2551/16 ze dne 27. 3. 2018 (N 56/88 SbNU 793) nijak nebrání.

10. Protože vyhlášení rozsudku byly přítomny jen soudní osoby, soud rozsudek vyhlásil vyvěšením zkráceného písemného vyhotovení bez odůvodnění na úřední desce soudu podle § 49 odst. 12 s. ř. s. To je postup, který nález sp. zn. Pl. ÚS 38/18 výslovně připouští.

III. Posouzení věci

11. Důvodné je tvrzení žalobce, že žalovaný v (předchozím) odvolacím řízení protiprávně zhoršil postavení žalobce. Nejde však o porušení obecného zákazu tzv. reformace in peius, ale porušení specifického, judikaturou dotvořeného pravidla plynoucího ze vzájemného vztahu mezi řízením o vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců a řízením o uložení povinnosti opustit území států EU vydanému podle § 50a odst. 2 písm. b) téhož zákona. Porušení zásady prohibitio reformationis in peius soud nehodnotí ex officio 12. Soud předznamenává, že je mu znám názor rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 142/2021–37 ze dne 2. 12. 2022 (vyslovený ovšem v přestupkové věci), podle něhož krajský soud přihlíží k porušení zásady prohibitio reformationis in peius z úřední povinnosti, neboť spadá do námitky nezákonnosti (uložené sankce).

13. Tento názor zdejší soud nenásledoval, neboť otázky zákonnosti naříkaného rozhodnutí soud nehodnotí ex officio, ale jen na základě žalobních bodů. Právní důvody nezákonnosti napadeného správního rozhodnutí pak musí být žalobcem tvrzeny alespoň tak, aby soud při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum (rozsudek rozšířeného senátu NSS č. j. 4 As 3/2008–78 ze dne 24. 8. 2010, č. 2162/2011 Sb. NSS). Žalobní bod je uplatněn alespoň ve svém zárodku (a vyžaduje doplnění), lze–li z něj dovodit, byť i jen v nejhrubších obrysech, že žalobce má napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu za nezákonné (usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 2 Azs 10/2009–61 ze dne 23. 2. 2010).

14. Jestliže žalobce nedovozuje nezákonnost správního rozhodnutí z toho, že bylo v rozporu s právem zhoršeno jeho postavení, neuplatňuje odpovídající žalobní bod. Soud tak nemá důvod tuto otázku hodnotit (obvykle nepůjde ani o vadu, která by podle § 76 s. ř. s. bránila přezkumu v rámci jiného žalobního bodu ve smyslu usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 7 Azs 79/2009–84 ze dne 8. 3. 2011, č. 2288/2011 Sb. NSS). Uplatnění zásady prohibitio reformationis in peius ve správním řízení 15. Ve správním řízení se zákaz reformace in peius uplatňuje pouze omezeně: § 90 odst. 3 správního řádu stanoví, že odvolací správní orgán nemůže změnit napadené rozhodnutí v neprospěch odvolatele, ledaže … je napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem. Zároveň § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu umožňuje zrušení prvostupňového rozhodnutí v odvolacím řízení pro nezákonnost či nesprávnost. Při samotné kasaci a vrácení věci prvostupňovému orgánu je tedy možnost zásahu odvolacího orgánu širší; nedopadá na ni omezení v § 90 odst. 3 správního řádu platná pro změnu rozhodnutí.

16. Uplatnění zákazu reformace in peius pro oblast cizineckého práva také výslovně odmítl Nejvyšší správní soud např. v rozsudku č. j. 2 Azs 162/2016–22 ze dne 30. 9. 2016.

17. Soudu je samozřejmě znám aktuální vývoj judikatury Ústavního soudu, který i nad rámec dosavadních názorů doktríny započal prosazovat zákaz reformace in peius plošně pro řadu dalších řízení a oblastí práva (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1642/21 ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 1238/23 ze dne 10. 4. 2024, podle kterých tato zásada plyne tu z čl. 36 odst. 1 ve spoj. s čl. 36 odst. 2, tu z čl. 36 odst. 1 ve spoj. s čl. 37 odst. 3 Listiny). Obecně lze k nejasnosti kritérií užívaných Ústavním soudem odkázat na odlišné stanovisko soudce Wintra k druhému z cit. nálezů. Bez ohledu na to však lze z odst. 34 a 35 nálezu sp. zn. IV. ÚS 1642/21 dovodit, že Ústavní soud na základě doktríny uvažuje o obsahu ústavně zaručených práv v oblasti veřejné správy obdobně, jak je to výslovně normováno v § 90 odst. 1 písm. b) a 3 správního řádu. Jinými slovy, i Ústavní soud připouští, že rozpor s právními předpisy či veřejným zájmem je důvod pro změnu rozhodnutí k horšímu, popřípadě jeho zrušení a vrácení věci prvostupňovému orgán se závazným právním názorem k horšímu.

18. V souzené věci Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje původně rozhodlo o povinnosti žalobce opustit území států EU vydanému podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Právě proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal. Ředitelství služby cizinecké policie toto rozhodnutí zrušilo mimo jiné proto, že v případě žalobce již nebyly dány důvody pro uplatnění tohoto mírnějšího prostředku, naopak bylo třeba postupovat přísněji – rozhodovat rovnou o vyhoštění žalobce.

19. Postup žalovaného tedy v předchozí fázi řízení odpovídal znění § 90 odst. 1 správního řádu, neboť žalovaný shledal, že vést řízení o mírnějším prostředku podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců bylo nesprávné. Žalovaný tedy zákon prima facie neporušil. Vůči správnosti posouzení této právní otázky žalovaným – zda byly ve věci dány důvody pro uplatnění § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu – pak žalobce v žalobě nic konkrétního neuvedl. Za toho stavu nebyly tyto žalobní námitky způsobilé zpochybnit konkrétní důvody postupu žalovaného.

20. Tuto námitku však žalobce rozvedl při ústním jednání s odkazem na závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Azs 305/2018–52 a č. j. 3 Azs 240/2014–35 ze dne 24. 7. 2015. Soud toto rozvedení považoval za přípustné rozhojnění stávajícího žalobního bodu, neboť ten se původně týkal obecného pravidla nepřípustnosti zhoršení postavení odvolatele v odvolacím řízení. Je nasnadě, že tato nepřípustnost může plynout z § 90 správního řádu, jak to původně pochopil a výše vypořádal krajský soud. Může však být dána i vztahem jiných pravidel rozhodných pro posouzení věci (srov. ostatně Ústavní soud cit. výše, který toto pravidlo dovozuje ad hoc podle toho, ve kterém řízení je právě nalézá).

21. Závěry cit. rozsudku č. j. 8 Azs 305/2018–52 bez dalšího podporují argumentaci žalobce:

22. Za situace, kdy správní orgány dříve konstatovaly, že v případě cizince nelze rozhodnout o správním vyhoštění, jelikož by rozhodnutí mělo nepřiměřený dopad do jeho soukromého a rodinného života, nelze při nezměněných skutkových okolnostech (automaticky) rozhodnout o správním vyhoštění pouze na základě toho, že cizinec opětovně krátkodobě nelegálně pobýval na území České republiky. Pokud správní orgány takové rozhodnutí chtějí vydat, je jejich povinností přesvědčivě vyložit, v čem se skutkové okolnosti mezitím změnily a z jakého důvodu již nyní správní vyhoštění nebude mít nepřiměřený dopad do soukromého a rodinného života (odst. 33 rozsudku č. j. 8 Azs 305/2018–52).

23. Takovou změnou okolností může být i pasivita cizince, v jehož případě správní orgány rozhodly o povinnosti opustit území a jejich rozhodnutí zcela ignoroval, z území ČR ve stanovené době nevycestoval a ani nepodnikal žádné kroky, ze kterých by byla zjevná jeho reálná snaha o legalizaci pobytu. Nezbytným předpokladem pro závěr o pasivitě cizince a související změně skutkových okolností však musí být to, aby cizinec měl s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci reálnou možnost některým z výše uvedených způsobů jednat – tedy buď vycestovat, nebo činit právní kroky, které fakticky mohou vést k legalizaci pobytu (odst. 34 rozsudku č. j. 8 Azs 305/2018–52).

24. V poměrech souzeného případu to znamená, že neobstojí důvody, pro které žalovaná v předchozí fázi řízení zavázala krajské ředitelství k vedení řízení o správním vyhoštění.

25. Žalovaná totiž nezjistila žádnou významnou změnu skutkových okolností. Jakkoliv lze uvažovat nad tím, že již jen prodlužující se nelegální pobyt žalobce a související neuposlechnutí předchozích správních rozhodnutí stupňuje závažnost jednání žalobce, nelze konstatovat pasivitu žalobce. Žalovaná se ani nezabývala tím, zda měl žalobce reálnou možnost činit právní kroky, které fakticky mohou vést k legalizaci jeho pobytu. Rodinný a soukromý život žalobce 26. Oproti výše uvedenému soud neshledal žalobu důvodnou v části dovolávající se rodinného života žalobce na území ČR. Ve srovnání se stavem z roku 2022 souzenému zdejším soudem pod sp. zn. 16 A 20/2022 nedošlo k žádné zásadní změně. Lze tedy vycházet ze závěrů Nejvyššího správního soudu, který ve věci povinnosti žalobce opustit území států EU konstatoval, že zájem na dodržování právních předpisů České republiky převažuje nad zájmem žalobce a nezletilých dětí žalobce (srov. usnesení č. j. 4 Azs 305/2022–54 ze dne 22. 2. 2023). a) Ke způsobu zjišťování skutkového stavu 27. Soud neshledal důvodnou námitku, že skutkový stav měl být zjišťován prostřednictvím orgánu sociálně právní ochrany dětí. Skutkový stav byl v řízení dostatečně zjištěn z výslechu účastníků řízení (srov. níže). Neexistovaly tedy pochybnosti, které by byl potřeba rozptylovat pořízením dalšího důkazu.

28. Žalobce, jeho družka i jejich tři nezletilé děti byli účastníky správního řízení. Bylo tedy na nich, aby konkrétně tvrdili podrobnosti soukromého a rodinného života významné pro posouzení. To od nich explicitně vyžaduje zákonná úprava (§ 174a odst. 1 druhá věta zákona o pobytu cizinců), kterou je upřesněna obecná povinnost správního orgánu postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu (§ 3 správního řádu ostatně výslovně předvídá zákonné odchylky od tohoto pravidla). Bylo tedy stále procesní povinností žalobce a členů jeho rodiny, kteří byli účastníky řízení, aby konkrétním označením relevantních skutečností vymezili okruh zjišťování skutkového stavu, a to i ve vztahu k dětem.

29. Žalobce má pravdu v tom, že některá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu[1] dospěla k závěru, že „poněkud odlišný přístup je nutno zaujmout za situace, kdy je „ve hře“ zájem nezletilého dítěte. V takové situaci musí být aktivita správních orgánů při zjišťování skutkových okolností, tj. rodinných poměrů cizince (žadatele), daleko větší.“ K tomu krajský soud podotýká, že tato rozhodnutí neobsahují konkrétní odůvodnění takového závěru či vypořádání s požadavky druhé věty § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců a zcela převažující rozhodovací praxí ve vztahu k obecnému rozložení povinnosti tvrzení při posouzení přiměřenosti v pobytových věcech cizinců (tato judikatura se také často týkala rodičů s dětmi; srov. např. rozsudky NSS č. j. 1 Azs 260/2020–27 ze dne 17. 8. 2020, odst. 29–32, a č. j. 3 Azs 246/2020–39 ze dne 24. 5. 2022, odst. 28–30). Není jasné, co je míněno „daleko větší aktivitou“ správních orgánů z hlediska toho, kdo a do jaké míry odpovídá za zjištění skutkového stavu. Konkrétní vysvětlení pak neobsahuje ani „zdrojový“ rozsudek této judikatorní linie č. j. 5 Azs 383/2019–40 ze dne 14. 2. 2020, který v podstatě neřeší rozdělení procesní odpovědnosti za zjištění skutkového stavu. Řeší toliko význam nejlepšího zájmu dítěte (tam, kde již byla učiněna skutková zjištění) pro posouzení věci samé. Dlužno dodat, že i závěry tohoto rozsudku byly následně de facto korigovány pozdějším nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 950/19 ze dne 14. 4. 2020, který obecně a obecně závazně vyložil, jak je to se zohledňováním nejlepšího zájmu dítěte v různých typech řízení (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR).

30. Tím je vypořádán i odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Azs 311/2023–44 ze dne 6. 2. 2024. Podle tohoto rozsudku je požadavek aktivního přístupu správních orgánů ve věcech s nezletilými dětmi údajně součástí ustálené judikatury. Tomuto náhledu nelze přisvědčit z důvodů výše uvedených: proti němu stojí výslovné znění druhé věty § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, převažující judikatura i absence věcného odůvodnění výjimky pro případy s nezletilými dětmi. b) K úplnosti zjištění o skutkovém stavu 31. K otázce úplnosti zjištění o skutkového stavu ve správním řízení soud provedl důkaz protokoly o výsleších účastníků řízení ze správního spisu, a to konkrétně protokoly o výslechu žalobce z 29. 9. 2022, výslechu žalobce z 26. 1. 2023, výslechu družky žalobce z 26. 1. 2023, výslechu nejstarší dcery žalobce z 26. 1. 2023 a výslechu prostřední dcery žalobce z 26. 1. 2023.

32. Z nich vyplynulo, že žalobce i jiní účastníci řízení měli plnou možnost tvrdit skutečnosti o svém rodinném životě a označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Zároveň se žalobce a jeho družka mohli vyjádřit k dopadu na nejmladší dceru. Žalobce byl nadto zastoupen advokátem, takže měl možnost chránit své zájmy jak po skutkové, tak i právní stránce věci..

33. K tomu se soud při ústním jednání výslovně dotázal zástupce žalobce, v čem (1) konkrétně spočívá nejlepší zájem nejmladší dcery žalobce, a které (2) konkrétní okolnosti rodinného života žalobce, které by ovlivňovaly posouzení přiměřenosti, nebyly v řízení zjištěny. Na tuto otázku se soudu dostalo pouze obecné odpovědi, že nejlepší zájem nejmladší dcery žalobce spočívá v jejím řádném vývoji za účasti primárního pečovatele. Nedostatečně zjištěné skutečnosti pak jsou ty o nejlepším zájmu dítěte.

34. Tuto odpověď soud hodnotí jako neurčitou. Žalobce nebyl schopen jasně označit, co konkrétního nebylo v řízení zjištěno, popřípadě proč jsou skutková zjištění neúplná. Ve správním řízení nebylo vůbec pochyb o tom, že je v zájmu dětí žalobce a jeho družky, aby celá rodina zůstala pospolu. Stejně tak nebylo sporné, že žalobce je primárním pečovatelem o nejmladší dceru, u níž je zájem na nepřerušeném soužití s žalobcem závažnější z důvodu jejího věku i předpokládatelné vazby na něj.

35. Za toho stavu lze považovat skutková zjištění za úplná, nevyžadující žádné doplnění. Sám žalobce ostatně na str. 5 žaloby tvrdil, že jeho tvrzení byla v řízení prokázána. c) K hodnocení zjištění o skutkovém stavu 36. Krajský soud v Plzni opakovaně s odkazem na cit. nález sp. zn. IV. ÚS 950/19 uvedl, že nejlepší zájem dítěte je jedním ze zájmů, který má být v řízení vyvažován. Středobodem posouzení by měl být pouze, pokud by napadené rozhodnutí přímo či alespoň nepřímo, nutně a nepominutelně zasahovalo do právního postavení dítěte. To v souzené věci z ničeho to nevyplývá a ani žalobce nevyhnutelnou změnu právního postavení dětí netvrdil (srov. rozsudky KS v Plzni č. j. 60 Az 56/2020–96 ze dne 3. 9. 2021, odst. 9–11, č. j. 76 A 2/2021–82 ze dne 15. 12. 2021, odst. 26–28, č. j. 77 A 160/2021–37 ze dne 27. 9. 2022, odst. 39–41, č. j. 55 A 60/2022–75 ze dne 20. 2. 2023, odst. 48).

37. V souzené věci správní orgány zohlednily fakticitu rodinného života žalobce na území státu včetně toho, že je primárním pečovatelem o nejmladší dceru. Jde nicméně o okolnosti, které jsou pro posouzení toliko významné, nikoliv rozhodující.

38. Bližší přezkum úvah žalovaného by v nynější fázi řízení byl předčasný. Rozdíl mezi řízením o vyhoštění a řízením o uložení povinnosti opustit území států EU spočívá právě v tom, že v prvém řízení se přiměřenost posuzuje ex lege ve vztahu k vyhoštění a uloženému zákazu vstupu na území (§ 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců).

39. V případě uložení povinnosti opustit území států EU zákonodárce presumuje přiměřenost zásahu. Rozhodnutí o povinnosti opustit území je ve své podstatě nejmírnějším opatřením pro cizince neoprávněně pobývající na území ČR. Na rozdíl od správního vyhoštění zde totiž nejsou stanovena žádná negativní omezení do budoucna v podobě zákazu vstupu na území ČR po určitou dobu. Dopady tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života tak jsou výrazně méně intenzivní.

40. Samotná skutečnost, že cizinec má na území ČR rodinné vazby, neznamená, že by stanovení povinnosti opustit území představovalo nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Je mimo jiné tedy třeba posuzovat, zda by vycestování (s ohledem na to, jak složitý je v daném případě návrat do ČR) mohlo nepřiměřeně zasáhnout jeho soukromý a rodinný život. Nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince v důsledku vydání rozhodnutí o opuštění území bude zpravidla shledán pouze ve výjimečných situacích, které by ospravedlňovaly naprostou nezbytnost přítomnosti cizince na území ČR (srov. např. rozhodnutí NSS č. j. 1 Azs 296/2018–35 ze dne 24. října 2018, nebo č. j. 9 Azs 83/2024–39 ze dne 16. 5. 2024).

41. V souzené věci žalovaný neuvedl akceptovatelný důvod, pro který by bylo třeba rozhodovat o vyhoštění žalobce. Za toho stavu soud nemá důvod přezkoumávat přiměřenost tohoto rozhodnutí o vyhoštění, neboť o něm nemělo být vůbec rozhodováno.

42. Dosavadní dostatečné skutkové závěry nicméně mohou sloužit k posouzení pro účely uložení povinnosti opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců, tak jak ostatně původně postupovalo krajské ředitelství policie.

IV. Závěr

43. Soud shledal naříkané rozhodnutí nezákonným pro nesprávné posouzení právní otázky, zda je v případu žalobce možné vést řízení o vyhoštění. Neshledal je však procesně vadné, protože netrpělo nedostatky při zjišťování skutkového stavu.

44. Z těchto důvodů soud rozhodnutí žalované zrušil. Protože stejnými nedostatky trpělo i rozhodnutí krajského ředitelství policie, které bylo nesprávným právním názorem žalované vázáno, soud zrušil i toto rozhodnutí (§ 78 odst. 1, 3 s. ř. s.).

45. Podle výslovného znění § 78 odst. 4 s. ř. s. soud věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, byť to dříve Nejvyšší správní soud ojediněle označil za vadný postup (srov. rozsudek č. j. 7 As 133/2021–19 ze dne 21. 12. 2022, odst. 8).

46. V dalším řízení jsou právní orgány vázány právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Povedou tedy nadále řízení o uložení povinnosti opustit území států EU, nikoliv řízení o vyhoštění, ledaže shledají nějakou zásadní změnu okolností. Co do způsobu zjišťování skutkového stavu budou postupovat jako dosud, ledaže by konkrétní zjištění o rodinném životě odůvodňovala změnu. Bude zejména třeba zvážit, zda jsou dosavadní skutková zjištění stále aktuální, nebo zda je třeba je doplnit.

47. Procesně úspěšný žalobce má vůči procesně neúspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s). Ta je tvořena odměnou za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, účast na jednání), související režijní paušály a DPH v celkové výši 12 342 Kč.

48. Osobám zúčastněným na řízení soud neuložil žádnou povinnost a ani neshledal žádný důvod hodný zvláštního zřetele. Náhrada jim tedy nenáleží (§ 60 odst. 5 s. ř. s.)

Poučení

I. Řízení před správními orgány II. Řízení před soudem III. Posouzení věci Porušení zásady prohibitio reformationis in peius soud nehodnotí ex officio Uplatnění zásady prohibitio reformationis in peius ve správním řízení Rodinný a soukromý život žalobce a) Ke způsobu zjišťování skutkového stavu b) K úplnosti zjištění o skutkovém stavu c) K hodnocení zjištění o skutkovém stavu IV. Závěr