35 C 103/2023 - 43

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl soudkyní Mgr. Mariannou Marcinkovou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: Česká republika - Ministerstvo dopravy ČR, IČO 66003008 sídlem nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1 pro podle zákona č. 82/1998 Sb. takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 200 000 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky za dobu od 31. 1. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 22. 5. 2023 domáhala vydání rozhodnutí ukládajícího žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou správního řízení proti ní vedeného. Žalobkyně tvrdila, že byl účastníkem řízení o státní kontrole a na to navazujícího správního řízení vedeného u Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], zahájeného kontrolou uskutečněnou dne 16. 4. 2018, správní řízení o přestupcích žalobkyně bylo zahájeno dne 12. 3. 2020, kdy byl vyhotoven příkaz. Odvolací řízení bylo zjevně zatíženo průtahy a žalobkyně se na nich nepodílela. Práva žalobkyně byla zasažena nepřiměřenou délkou správního řízení. Žalobkyně uplatnila nárok na odškodnění u žalované dne 30. 11. 2022 a dne 22. 5. 2023 obdržela od žalované stanovisko, kterým jí bylo poskytnuto zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva a omluvu za nepřiměřenou délku řízení. Žalobce považuje prodlení žalované již po uplynutí 2 měsíců, a to z důvodu, že lhůta pro předběžné projednání nároku v rozsahu 6 měsíců neodpovídá úrovni společnosti/techniky atd.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že uplatněný nárok zcela neuznává a navrhla žalobu v celém rozsahu zamítnout. Žalovaná potvrdila, že u ní žalobkyně dne 30. 11. 2022 uplatnila nárok, přičemž dne 22. 5. 2023 se žalovaná k žádosti vyjádřila tak, že přiměřeným zadostiučiněním v dané věci je konstatování porušení práva. Současně zrekapitulovala průběh řízení, s tím, že dne 17. 4. 2018 vypracoval Magistrát informace o zahájení kontroly, dne 31. 1. 2020 byl žalobkyni doručen příkaz Magistrátu a dne 21. 11. 2022 Ministerstvo dopravy rozhodlo tak, že změnilo rozhodnutí Magistrátu ze dne 20. 5. 2020 co do výše uložené pokuty, kterou snížilo na 95 000 Kč a ve zbytku rozhodnutí Magistrátu potvrdilo. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 11. 2022. Uvedla, že výkon kontroly není dle zákona č, 255/2012 Sb. správním řízením a období do 31. 3. 2020 tak nelze do celkové délky řízení zahrnovat. Celková délka řízení tak trvala 2 roky, 7 měsíců a 23 dnů. Žalovaná také vyjádřila přesvědčení, že žalobkyni žádná újma, kterou by bylo potřeba odškodnit finančně, v souvislosti s délkou řízení, nevznikla. Konstatování práva se zdá dostačujícím. Zdůraznila, že žalobkyně byl ve správním řízení uznána vinnou ze spáchání přestupku a po celou dobu, kdy bylo řízení vedeno, si musela být s ohledem na charakter svého jednání, které bylo v řízení projednáváno, vědoma spáchání přestupku. Žalobkyně si musela být vědoma, že nerespektovala zcela jasné základní podmínky provozování taxi služby. Co se týče provedené kontroly, žalobkyně si musela být vědoma neúspěchu své obrany, když otázka použití přizvaných osob byla judikatorně vyřešena Nejvyšším správním soudem již v roce 2005 (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. Afs 104/2005-81, ze dne 2. 11. 2005), právní zástupce žalobkyně v jiných řízeních námitky opakovaně uplatňoval a Nejvyšší správní soud se s nimi vypořádal již v roce 2018. Odborně zastoupené žalobkyni muselo být zřejmé, že její obrana, co se týče spáchání protiprávního jednání, nemá od počátku naději na úspěch. Žalobkyně nemohla být v nejistotě ohledně výsledku řízení v důsledku jí tvrzené nepřiměřené délky řízení, z čehož plyne, že význam řízení pro ni byl nepatrný a nemajetková újma jí nevznikla. Ve vztahu k výši uložené pokuty žalovaná poukázala na to, že žalobkyně správnímu orgánu neposkytla informace ohledně svých majetkových poměrů, nezájem žalobkyně o doložení poměrů rovněž svědčí o nepatrném až žádném významu řízení pro ni. Žalovaná je přesvědčena, že z pohledu výše uložené sankce mělo řízení pro žalobkyni nulový význam rovněž proto, že lze důvodně předpokládat, že uloženou sankci nehradila žalobkyně ze svých prostředků, nýbrž z prostředků poskytnutých společností [Anonymizováno] [Anonymizováno] a domnívá se, že tyto prostředky byly poskytnuté společností [Anonymizováno] [Anonymizováno], prostřednictvím právního zástupce žalobkyně. Dále žalovaná zdůraznila, že již od okamžiku vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně měla žalobkyně vzhledem k zásadě zákazu reformatio in peius naprostou jistotu, že jí v řízení nebude uložena sankce vyšší. Žalovaná také podrobně popsala vývoj na trhu po vstupu společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno], nárůst počtu kontrol v oblasti dopravy, nárůst počtu správních řízení v souvislosti s porušováním povinností při poskytování přepravních služeb s využitím aplikace [Anonymizováno]. Žalovaná dospěla k závěru, že poskytnutí jakéhokoli zadostiučinění žalobkyni je rozporné s veřejným pořádkem, dobrými mravy a obecnými principy spravedlnosti. K požadovanému úroku z prodlení ode dne 31. 1. 2023 uvedla, že je potřeba se řídit aktuálně platnými a účinnými právními předpisy, nikoli tím, jaké by dle názoru žalobkyně měly být[Anonymizováno]

3. Soud provedl dokazování a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: Z připojených správních spisů (spis Magistrátu hlavního města Prahy zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno] a spis Ministerstva dopravy č.j. [Anonymizováno] bylo zjištěno, že dne 16. 4. 2018 byla provedena kontrola taxislužby podle § 12 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 255/2012 Sb.“). Téhož dne advokát [tituly před jménem] [jméno FO] převzal zastoupení žalobkyně. Dne 17. 4. 2018 magistrát vyzval žalobkyni k poskytnutí potřebné součinnosti k výkonu kontroly, a to tak, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto oznámení doložila požadované listiny. Výzva ze dne 17. 4. 2018 byla žalobkyni doručena dne 25. 4. 2018. Podáním ze dne 4. 5. 2018, které bylo magistrátu doručeno dne 4. 5. 2018, poskytla žalobkyně část požadovaných písemností a požádala o prodloužení lhůty o 7 dní. Rozhodnutí ze dne 10. 5. 2018, které bylo žalobkyni doručeno téhož dne, magistrát rozhodl o prodloužení lhůty k součinnosti, a to do 18. 5. 2018. Žalobkyně podáním ze dne 11. 5. 2018, které bylo magistrátu doručeno dne 11. 5. 2018, poskytla magistrátem požadované písemnosti. Dne 21. 5. 2018 vyhotovil magistrát Protokol o kontrole, který zaslal k seznámení žalobkyni s poučením o právu podat proti kontrolnímu zjištění uvedenému v protokolu o kontrole námitky ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení. Žalobkyni byl protokol o kontrole doručen dne 21. 5. 2018. Žalobkyně podala dne 22. 5. 2018 námitky do protokolu o kontrole. Magistrát dne 25. 5. 2018 uvědomil žalobkyni, že se námitky proti kontrolnímu zjištění uvedenému v protokolu o kontrole, předávají vzhledem k navazujícímu správnímu řízení k vyřízení v tomto navazujícím správním řízení pod sp. zn. MHMP [Anonymizováno]. Žalobkyně podala žalobu na ochranu před nezákonným zásahem ze dne 13. 6. 2018 k Městskému soudu v Praze pod sp. zn. 9 A 133/2018. Městský soud v Praze vyzval podáním ze dne 2. 7. 2018 magistrát, aby ve lhůtě 1 měsíce ode dne doručení této výzvy předložili soudu úplný spisový materiál a spolu s ním vyjádření k žalobě. Magistrát podáním ze dne 16. 7. 2018 zaslal Městskému soudu v Praze vyjádření k žalobě spolu se spisovým materiálem. Předvoláním ze dne 6. 3. 2019 byl magistrát předvolán k jednání nařízenému na den 24. 4. 2019 u Městského soudu v Praze ve věci žalobkyně proti magistrátu. Vyrozuměním ze dne 18. 3. 2019 byl magistrát uvědomen, že se jednání původně nařízené na den 24. 4. 2019 nekoná s tím, že důvodem odročení jednání je zpětvzetí žaloby. Usnesením ze dne 4. 4. 2019, č. j. 9 A 133/2018 – 37, bylo řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem magistrátu zastaveno, když žalobkyně vzala dne 6. 3. 2019 žalobu v plném rozsahu zpět, a to bez bližšího odůvodnění. Přípisem Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2019 byl magistrátu vrácen spis sp. zn. MHMP [Anonymizováno], který byl magistrátu doručen dne 25. 4. 2019. Magistrát příkazem ze dne 12. 3. 2020, č. j. MHMP [Anonymizováno] („příkaz“), rozhodl tak, že se žalobkyně uznává vinnou z přestupku podle § 35 odst. 2 písm. w) zákona o silniční dopravě, kterého se žalobkyně dopustila tím, že provozovala taxislužbu vozidlem, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby, a uložil žalobkyni pokutu ve výši 100 000 Kč. Příkaz ze dne 12. 3. 2020 byl právnímu zástupci žalobkyně doručen dne 31. 3. 2020, přičemž žalobkyně podala téhož dne proti příkazu odpor. Magistrát oznámením o ukončení dokazování ze dne 8. 4. 2020 oznámil žalobkyni, že v dané věci byly shromážděny dostatečné podklady pro rozhodnutí. Žalobkyně se podáním ze dne 9. 4. 2020 vyjádřila k dané věci před vydáním rozhodnutí. Dne 20. 5. 2020 vypracoval magistrát rozhodnutí, č. j. MHMP [Anonymizováno], kterým uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 35 odst. 2 písm. w) zákona o silniční dopravě, kterého se žalobkyně dopustila tím, že provozovala taxislužbu vozidlem, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby, za což žalobkyni uložil pokutu ve výši 100 000 Kč a zavázal ji k náhradě nákladů řízení („rozhodnutí ze dne 20. 5. 2020“), které právnímu zástupci žalobkyně doručil dne 25. 5. 2020. Žalobkyně podala prostřednictvím svého právního zástupce proti rozhodnutí ze dne 20. 5. 2020 tzv. blanketové odvolání, které bylo magistrátu doručeno dne 26. 5. 2020. Dne 28. 5. 2020 žalobkyně své podání doplnila. Dne 8. 6. 2020 vypracoval magistrát písemnost o předložení odvolání proti rozhodnutí ze dne 20. 5. 2020, které zaslal ministerstvu společně se spisovou dokumentací, a které ministerstvo obdrželo dne 11. 6. 2020. Dne 21. 11. 2022 vypracovalo ministerstvo záznam o určení oprávněné úřední osoby ke spisu sp. zn. [Anonymizováno]. Dne 21. 11. 2022 vypracovalo ministerstvo rozhodnutí, č. j. [Anonymizováno]/3 (dále jen „rozhodnutí ze dne 21. 11. 2022“), jímž bylo rozhodnutí ze dne 20. 5. 2020 změněno tak, že výše pokuty činí 95 000 Kč a ve zbylém rozsahu bylo rozhodnutí ze dne 20. 5. 2020 potvrzeno. Rozhodnutí ze dne 21. 11. 2022 bylo žalobkyni doručeno dne 23. 11. 2022 a téhož dne nabylo právní moci.

4. Mezi účastníky řízení pak nebylo sporu o tom, že žalobkyně uplatnila u žalované svůj nárok dne 30. 11. 2022 a dne 22. 5. 2023 obdržela žalobkyně stanovisko žalované.

5. Z ostatních v řízení provedených důkazů soud nezjistil skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci, a proto se jimi v odůvodnění tohoto rozhodnutí ani podrobněji nezabývá. Další dokazování soud neprováděl, neboť toho pro zjištění skutkového stavu a pro posouzení věci nebylo třeba (na základě zjištění, která soud v řízení učinil, bylo možné učinit skutkový závěr pro rozhodnutí věci), další dokazování k návrhům účastníků tak bylo nadbytečným a kolidujícím se zásadou hospodárnosti řízení. Provádět dokazování výběrem položek bankovního účtu, žádost o zaslání oficiálního převodu plateb dne 15.07. magistrát z 28.7.2022, výběr položek bankovních výpisů, protokol z jednání zdejšího soudu z 15. 3. 2022, vyjádření ze dne 12.1.2022, přípis Unicredit ze 17.5.2022, ze dne 27.6.2022, žádání výpisu z účtu žalobkyně za období od 23. 11. 2022 do 16. 12. 2022, soud shledal nadbytečným z toho důvodu, že informace, které by mohlo doplnění dokazování přinést, nejsou pro rozhodnutí věci významné.

6. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 1 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.

7. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 13 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

8. Podle ust. § 31a odst. 1 - 3 zák. č. 82/1998 Sb., bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

9. Podle čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. („Úmluva“), každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

10. Soud na tomto místě konstatuje, že byla splněna podmínka předběžného uplatnění nároku u příslušného úřadu a žaloba byla podána u soudu včas.

11. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

12. Úspěch žaloby o náhradu majetkové či nemajetkové újmy proti státu závisí na současném splnění tří podmínek, a to podmínky existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, podmínky vzniku majetkové či nemajetkové újmy a podmínky existence vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a vznikem majetkové či nemajetkové újmy na straně žalobkyně.

13. Soud předně má za to, že se na posuzovaný případ aplikuje čl. 6 Úmluvy, když judikatura dovodila, že pojem „trestní obvinění“ ve smyslu čl. 6 Úmluvy je nutno vztáhnout rovněž na řízení o přestupku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016). Uplatní se proto i vyvratitelná domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 862/10) - je třeba vycházet z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřenou délkou řízení dochází ke vzniku nemajetkové újmy. Nemajetková újma se v zásadě neprokazuje, vzniká samotným porušením základních práv a svobod, nemajetkovou újmu však poškozený musí tvrdit.

14. Žalobkyně v řízení požadovala přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného u Magistrátu hlavního města Prahy a u Ministerstva dopravy ČR. V řízení bylo prokázáno, že správní řízení probíhalo od 31. 3. 2020, kdy bylo zahájeno správního řízení tím, že byl příkaz Magistrátu doručen žalobkyni do 23. 11. 2022, kdy nabylo právní moci rozhodnutí odvolacího orgánu, přičemž řízení u správního orgánu prvního stupně trvalo do 20. 5. 2020 a následné odvolací řízení trvalo do 23. 11. 2022. Soud má za to, že délka řízení, zejména před odvolacím správním orgánem, byla nepřiměřeně dlouhá, neboť trvala 2,5 roku. V odvolacím řízení nebylo prováděno žádné doplňující dokazování, ani nebyly činěny žádné úkony jak ze strany žalobkyně, tak ze strany žalované. Celková délka správního řízení je tedy nepřiměřená, a to i s ohledem na zvýšený počet nápadu odvolání v řízeních s řidiči [Anonymizováno] a dalšími dopravci. S ohledem na tento závěr soudu se tak presumuje, že žalobkyni vznikla nemajetková újma, žalované se v řízení nepodařilo vznik nemajetkové újmy vyvrátit.

15. Z hlediska významu řízení pro žalobkyni soud nemohl odhlédnout od skutečnosti, co je předmět správního řízení – posuzována byla otázka viny a trestu žalobkyně, nikoliv však v intenzitě, jaká je dána např. u řízení trestního (a s tím souvisejícího možného omezení osobní svobody obviněného). Podle závěrů Stanoviska je do doby řízení v zásadě třeba započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno. V posuzované věci nedošlo k formálnímu přerušení přestupkového řízení (správní orgán o přerušení řízení nerozhodl), avšak z průběhu správního řízení je zjevné, ze správní orgán vyčkával na rozhodnutí soudů ve správním soudnictví o žalobě žalobkyně na ochranu před nezákonným zásahem. Žalobkyně proti zjevnému posečkání nijak nebrojila.

16. Soud vycházel tak z obecného presumovaného významu pro žalobkyni, přičemž zvýšený význam nebyl toliko ani tvrzen, a dospěl k závěru, že význam řízení byl pro žalobkyni nepatrný. Soud se zabýval konkrétními okolnostmi případu, a to složitostí případu, přičemž dospěl k závěru, že se nejednalo o složitý případ, jak bylo uvedeno výše, a správní orgán neměl důvod k tomu, že v odvolacím řízení nebylo ničeho učiněno po dobu více než 2 let. Žalobkyně v řízení ničeho nečinila, tedy sama nepřispěla k průtahům v řízení, avšak ani se po celou dobu odvolacího řízení nezajímala o jeho průběh, z jakého důvodu nedošlo k rozhodnutí ve věci, v žádném stadiu se řízení osobně nezúčastnila. Tento nezájem žalobkyně o průběh řízení rovněž svědčí o sníženém významu řízení pro ni (k tomu srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3694/2014). Soud dále přihlédl k tomu, že žalobkyně byla ve správním řízení uznána vinnou ze spáchání přestupku a byl jí uložen trest, přičemž s ohledem na skutečnost, že žalobkyně byla v předmětnou dobu držitelem živnostenského oprávnění k provozování osobní přepravy, a musela proto vědět, za jakých podmínek může přepravu osob vykonávat, nemohla předpokládat, že poskytování služeb pod společností [Anonymizováno] nenaplňuje znaky taxislužby a není nutné dodržovat totožné podmínky. Soud má proto za to, že pokud žalobkyně pociťovala nejistotu ohledně výsledku řízení, tato nemohla být nijak odůvodněná či významná. Příslušné řízení bylo pouze logickým důsledkem protiprávní činnosti žalobkyně, která svým jednáním jeho zahájení způsobila a musela být přinejmenším srozuměna s tím, že proti ní bude vedeno přestupkové řízení, bude odsouzena a bude jí uložen zákonný trest. Je pak otázkou, zda lze u žalobkyně vůbec usuzovat na stav nejistoty ohledně výsledku řízení, resp. stav nejistoty musí být u osoby vědomé si svých povinností a toho, že je porušila, z logiky věci jen částečný. Žalobkyně mohla pociťovat nejistotu toliko ohledně výše pokuty, zproštění viny důvodně očekávat nemohla, mohla však také doufat např. v zastavení řízení. Zcela jistě však žalobkyně nemohla být ohledně výsledku řízení v takové nejistotě a vedení řízení úkorně prožívat tak jako osoba, která by se protiprávního jednání nedopustila. Při stanovení formy či výše náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení se při hodnocení významu předmětu řízení přihlíží k tomu, že poškozený (pachatel) byl uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Dále soud přihlédl k tomu, že došlo ke snížení uložené pokuty. Soud má dále za to, že přestupkové řízení nemůže mít pro pachatele takový význam, jako řízení trestní.

17. Dále soud zohlednil i v průběhu doby vedení posuzovaného řízení „snižující se pochyby žalovaného o následném rozhodnutí“ s ohledem na vývoj judikatury ve věci služeb, poskytovaných společností [Anonymizováno]. V tomto směru poukazuje zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2020, č. j. 5 As 255/2019-32, a nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 1889/2020, podle nichž, zjednodušeně řečeno, „lze činnost stěžovatele po právní stránce kvalifikovat jako výkon práce řidiče taxislužby“. Žalobce a později stěžovatel v uvedené právní věci byl zastoupen stejným advokátem jako žalobkyně v daném řízení, a o vývoji judikatury tak musela být zpravena. Ta byla navíc v neprospěch žalobkyně postupně formována, je na místě odkázat na uváděný rozsudek Nejvyššího správního soudu již ze dne 31. 10. 2017, č. j. 9 As 291/2016-136, či nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 4072/17. Žalobkyně i v prvé řadě musela být od počátku řízení obeznámena s tím, že „ve hře“ je pouze výše pokuty již uložené a nikoli vyšší. Dále trvalo-li namítané řízení od 31. 3. 2020 do 23. 11. 2022, žalobkyně již od dubna 2020 musela být obeznámena se shora prezentovaným jednoznačným názorem Nejvyššího správního soudu, v čemž jej utvrdil Ústavní soud nálezem z listopadu téhož roku. V období od listopadu 2020 do skončení řízení dne 23. 11. 2022, při celkové délce namítaného řízení téměř 2 roky a 8 měsíců, tak po dobu 24 měsíců, což představuje velkou část doby namítaného řízení, v nejistotě či jakýchkoli pochybnostech o výsledku řízení s ohledem na judikaturu být ani nemohla.

18. Původem prostředků, z nichž byla zaplacena pokuta, se soud při svých úvahách o formě zadostiučinění nezabýval, neboť z těchto okolností nelze na význam řízení pro žalobkyni dost dobře usuzovat.

19. Ze všech výše uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že konstatování porušení práva je dostatečným a přiměřeným zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu na straně žalobkyně, která byla shledána pouze v nepatrné výši, a proto není důvodné přiznat jí zadostiučinění v penězích, což by zároveň mohlo být shledáno jako rozporné s obecně sdílenou představou spravedlnosti, neboť žalobkyně se přestupku dopustila a byl jí za jeho spáchání uložen trest v souladu se zákonnými předpisy (k tomu srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), kterýžto požadavek se uplatní u všech nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené výkonem veřejné moci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015). Přiznání peněžitého zadostiučinění nad rámec konstatování porušení práva je namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Soud má za to, že v tomto konkrétním případě však přiznání zadostiučinění v penězích namístě není. Konstatování porušení práva se již žalobkyni dostalo a s ohledem na to tak soud žalobu pro nedůvodnost zamítl.

20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), procesně úspěšné žalované náleží náhrada nákladů řízení proti procesně neúspěšné žalobkyni. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za každý realizovaný úkon dle ust. § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky (v posuzované věci jsou těmito úkony vyjádření k žalobě ze dne 17. 7. 2023, vyjádření ve věci samé ze dne 21. 8. 2024, příprava na jednání a účast na jednání dne 5. 9. 2024 a účast na vyhlášení rozsudku dne 10. 9. 2024), celkem tedy za 5 úkonů náhrada ve výši 1 500 Kč.

21. Uloženou povinnost je žalobce povinen splnit ve lhůtě určené dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení