35 C 173/2020-123

Rubrum

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Kocábovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], LL.M. sídlem [adresa] o zaplacení 470 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 470 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 470 000 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 165 098 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve [obec] soudní poplatek ve výši 5 875 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou u podepsaného soudu dne [datum] po žalovaném domáhala zaplacení částky 470 000 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně se svými sestrami, zemřelou [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], a matkou [jméno] [příjmení], uzavřela před přibližně 20 lety dohodu, která obsahovala následující podstatné náležitosti: - [jméno] [příjmení] daruje své dceři Mgr. [jméno] [celé jméno žalovaného] nemovité věci zapsané na listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území a obec Napajedla, kdy se jednalo zejména o rodinný dům [adresa]; - [jméno] [příjmení] daruje své dceři [jméno] [příjmení] bytovou jednotku nacházející se v bytovém domě [adresa] v [obec]; - Mgr. [jméno] [celé jméno žalovaného] se zavázala zaplatit k rukám žalobkyně částku 500 000 Kč, která odpovídala části vypořádacího podílu v rámci komplexní dohody, neboť [jméno] [příjmení] uzavřenou dohodou vypořádávala všechny dcery; - [jméno] [příjmení] se zavázala zaplatit k rukám žalobkyně částku 500 000 Kč, která odpovídala části vypořádacího podílu v rámci komplexní dohody, neboť [jméno] [příjmení] uzavřenou dohodou vypořádávala všechny dcery. Na základě uvedené dohody došlo k bezúplatnému převodu vlastnického práva na sestry žalobkyně s tím, že ze strany její sestry Mgr. [jméno] [celé jméno žalovaného] byla dohoda splněna i ohledně vyplacení částky žalobkyni a tato tak zaplatila k rukám žalobkyně částku 500 000 Kč v zásadě bezodkladně po uzavření dohody. Za tuto částku potom mj. žalobkyně financovala koupi svého domu v [obec]. Se zemřelou [jméno] [příjmení] se žalobkyně dohodla, že se splatností částky 500 000 Kč žalobkyně vyčká, resp. splatnost byla stále posouvána v důsledku nedostatku finančních prostředků [jméno] [příjmení]. Vždy však bylo dohodnuto, že částku zaplatí a že si je dluhu vědoma. S ohledem na zhoršující se zdravotní stav potom [jméno] [příjmení] v červnu 2017 navrhla, že je třeba tento závazek nějak vyřešit, když však stále nedisponovala finančními prostředky. [příjmení] k rukám žalobkyně částku 30 000 Kč s tím, že na zbylou částku, tedy 470 000 Kč vystavila zajišťovací směnku vlastní, kterou se zavázala zaplatit dne [datum] k rukám žalobkyně směnečnou sumu 470 000 Kč. Tato listina potom byla vystavena v [obec] dne [datum] a obsahuje bezpodmínečný příslib výstavce zaplatit za tuto směnku vlastní žalobkyni 470 000 Kč. Jako místo splatnosti byla označena [obec]. Směnka dále obsahuje údaje o výstavci a jeho vlastnoruční podpis. Mezi žalobkyní a [jméno] [příjmení] bylo také dohodnuto, že předmětná směnka zůstane v držení [jméno] [příjmení]. [jméno] [příjmení] v říjnu 2017 zemřela. V rámci řízení o pozůstalosti vedeného u Okresního soudu ve [obec] pod sp. zn. 33 D 1841/2017 žalobkyně uvedenou pohledávku uplatnila, žalovaný jako jediný dědic zůstavitelky však tuto pohledávku zpochybnil a ve smyslu ustanovení § 173 z.ř.s. se k této v rámci řízení o pozůstalosti nepřihlíželo. Žalobkyně tvrdí a mj. kopií předmětné směnky dokládá, že mezi ní a [jméno] [příjmení] byl dohodnut termín splatnosti závazku doplatit vypořádací podíl z předmětné dohody, a to den [datum]. Žalovaný přes výzvu dosud žalobkyni dlužnou částku nezaplatil.

2. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Bránil se v podstatných skutečnostech tím, že mu není známo, že by jeho matka uzavřela dohodu o vypořádání majetkových práv. Jeví se mu jako nelogické, aby žalobkyně měla mít pohledávku za jeho matkou v době, kdy byla ve finanční tísni a nacházela se v několika probíhajících exekucích. Dále se bránil tím, že je to naopak žalobkyně, která měla závazek vůči matce žalovaného ve výši 470 000 Kč, kdy matka žalovaného poskytla žalobkyni zápůjčku v květnu nebo červnu 2017, tedy těsně před podpisem směnky, kterou pak tento závazek žalobkyně vůči matce žalovaného byl zajištěn, když místo splatnosti na směnce je u matky žalovaného. O této půjčce poskytnuté matkou žalovaného žalobkyni byla informována [jméno] [příjmení], které matka žalovaného sdělila, že ji žalobkyně požádala o půjčku a následně ji informovala, že předání finančních prostředků proběhlo a jako důkaz že byla sepsána předmětná směnka. Matka žalovaného [jméno] [příjmení] přitom požádala, aby se navenek tvářila, že peníze žalobkyni půjčuje ona.

3. Z úřední činnosti soudu, konkrétně z usnesení Okresního soudu ve [obec] č.j. 33 D 1841/2017 - 57, je známo, že v řízení o pozůstalosti po [jméno] [příjmení], narozené dne [datum], zemřelé dne [datum] byla stanovena a) obvyklá cena majetku a jiných aktiv pozůstalosti částkou 2 057 464,13 Kč, b) výše dluhů a jiných pasiv pozůstalosti částkou 0,00 Kč, c) čistá hodnota pozůstalosti částkou 2, 057.464,13 Kč a bylo potvrzeno nabytí dědictví jedinému dědici ze zákona bez výhrady soupisu, a to synovi [celé jméno žalovaného], datum narození [datum], tedy žalovanému. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí pak vyplývá, že žalovaný rozporoval pohledávku sestry zůstavitelky, tedy žalobkyně, která přihlásila do pasiv dluh zůstavitelky ve výši 470 000 Kč, zajištěný směnkou ze dne [datum], s odůvodněním, že žalobkyně se v době vystavení směnky měla nacházet v exekuci, z čehož dovozuje, že nemohla disponovat částkou ve výši 470 000 Kč a nemohla ji tak ani zůstavitelce poskytnout, a dále, že v době podpisu směnky se měla zůstavitelka nacházet již ve špatném zdravotním stavu a pod vlivem silných sedativ, v důsledku čehož nemohla, dle tvrzení účastníka, vůbec pochopit smysl a účel smlouvy o zápůjčce a směnky. Soudní komisař s ohledem na tvrzení účastníka k uvedenému spornému dluhu dle § 173 z.ř.s. při projednání pozůstalosti dále nepřihlížel.

4. Výpovědí svědkyně [jméno] [příjmení] a Mgr. [jméno] [celé jméno žalovaného], matky a sestry žalobkyně bylo prokázáno, že matka žalobkyně rozdělila svůj majetek mezi tři dcery, přičemž dvě dcery dostaly každá nemovitost a třetí dceři měla každá z jejích sester vyplatit finanční částku 5. Svědkyně [jméno] [příjmení] byla ve své výpovědi strohá a stručná, uvedla, že svůj majetek rozdělila mezi tři dcery, byt dostala dcera [jméno], chalupu dostala dcera [jméno], ony se měly podělit ještě se [jméno], [jméno] měla dát 500 000 Kč, [jméno] taky, tu konkrétní částku svědkyně neurčila, tu si domluvily ony.

6. Vzhledem k věku této svědkyně - necelých 88 let v době podání výpovědi, je stručnost a obsahová kusost jej výpovědi pochopitelná, nicméně lze uzavřít, že základní skutečnosti týkající se obsahových náležitostí dohody o vypořádání mezi rodinnými příslušníky svědkyně popsala, navíc jde o osobu, o jejíž rozhodnutí rozdělit takto majetek mezi dcery šlo, toto svoje rozhodnutí popsala a její rozhodnutí bylo až na vyplacení podílu matkou zemřelého žalobkyni i realizováno. Za této situace soud výpověď svědkyně [jméno] [příjmení] považuje za věrohodnou a schopnou prokázat existenci dohody o rozdělení majetku mezi její dcery a způsob konkrétního vypořádání mezi nimi.

7. Svědkyně [jméno] [celé jméno žalovaného] podrobněji popsala, že všechny tři sestry i s matkou se intenzivně stýkaly, řešily spoustu rodinných záležitostí, mezi které patřilo i to, že matka své dcery podělila o svůj nemovitý majetek, který vlastnila, a to tak, že svědkyně dostala rodinný dům [obec a číslo], [jméno] dostala od matky třípokojový byt v Napajedlích v centru města a protože už nebyl žádný byt, nebyl žádný dům, tak třetí sestra - žalobkyně měla dostat peníze, a na základě jejich domluvy a tak, jak si to babička – maminka přála, tak se vypořádaly. Svědkyně měla dát žalobkyni a dala 500 000 Kč jako vyjádření toho jejího podílu na celé té transakci a sestra [jméno] měla vyplatit taky cca 500 000 Kč. Takto byly dohodnuté. Ten podíl, který měla [jméno] žalobkyni vyplatit, nikdy vyplacen nebyl. Bylo to z důvodů na straně [jméno], z různých důvodů se ta záležitost vypořádání se žalobkyní oddalovala. Dohoda mezi všemi jejími účastnicemi byla pouze ústní. Výše finančních podílů, které měly být žalobkyni vyplaceny, se odvíjela od toho, že si majetek odhadly na 3 miliony a matka řekla, že každá ze sester by měla mít milion, proto vypořádací podíly pro žalobkyni od každé sestry byly stanoveny na 500 000 Kč. Splatnost výplaty finančního podílu na tomto vypořádání majetku dohodnuta nebyla. Svědkyně sice nedokázala přesně konkretizovat den, měsíc nebo alespoň rok jejich označením, kdy byla tato dohoda uzavřena, nicméně dávala její uzavření do blízké časové souvislosti s tím, kdy v katastru nemovitostí došlo k přepisu vlastnictví k domku na svědkyni a kdy žalobkyně kupovala svůj rodinný dům.

8. Žalovaný namítal nevěrohodnost této svědkyně a ke zpochybnění její věrohodnosti předložil nahrávku a zároveň písemný přepis nahrávky rozhovoru mezi ním a svědkyní pořízený na benzínové pumpě na okraji [obec], kde se svědkyně se žalovaným setkala po smrti jeho matky a kde se měli bavit o tom, že je tam směnka. Žalovaný tvrdil, že svědkyni informoval o tom, že rozhovor nahrává, svědkyně naopak popřela, že by věděla o tom, že je nahrávaná.

9. Takový důkaz jako důkaz získaný nezákonným způsobem soud neprovedl.

10. Žalovaný poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které pokud se jedná o nahrávku pořízenou za účelem ochrany svých práva, je takový důkaz přípustný.

11. Podle § 86 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod.

12. Podle § 87 odst. 1 kdo svolil k použití písemnosti osobní povahy, podobizny nebo zvukového či obrazového záznamu týkajícího se člověka nebo jeho projevů osobní povahy, může svolení dovolat, třebaže je udělil na určitou dobu.

13. Podle § 88 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. svolení není třeba, pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob.

14. V rovině občanskoprávní lze konstatovat, že zásah do osobnostních práv je v souladu se zákonem pouze tehdy, dala-li k tomu dotčená osoba souhlas, přitom dle okolnosti věci lze připustit i souhlas konkludentní, např. při vstupu do prostor zřetelně označených upozorněním na provádění kamerového střežení.

15. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, č.j. 20 Cdo 3599/2017, vyplývá, že zásah práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je tajně zaznamenán, je plně ospravedlnitelný zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu.

16. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne [datum], II. ÚS 1774/14 formuloval postuláty, které podle názoru soudu lze použít nejen v poměrech pracovněprávního vztahu, kterého se týkal tento ústavní nález.

17. Ústavní soud rozebral, že právním základem pro jím projednávanou věc je ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dle kterého platilo, že písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením. Dle odst. 2 téhož paragrafu svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona. Zákonná úřední licence tak dle ustanovení § 12 odst. 2 občanského zákoníku tvoří výjimku z toho, že záznam hovoru fyzických osob, který je zvukovým záznamem projevů osobní povahy osob hovořících, může být použit zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru. K zákonné úřední licenci se vyjádřil Ústavní soud ve svém často citovaném nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 191/05, ve kterém vyslovil, že za projev úřední licence však nelze považovat každé řízení nebo jednání před soudem či jiným orgánem státu, ale jen případy, které výslovně upravuje zákon. Takovým zákonem je zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), který v této souvislosti upravuje odposlech a záznam telekomunikačního provozu v trestním řízení. V trestních řízeních tak nelze zásadně s ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 trestního řádu vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je zaznamenán. Přípustnost takového důkazu je ovšem i tak vždy nezbytné posuzovat též s ohledem na respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy, práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 a čl. 10 odst. 2 Listiny (srov. usnesení ze dne [datum] ve věci sp. zn. [číslo]). I přesto, že zejména v trestních řízeních je dán obecný zájem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány (srov. nález ze dne 22. 1. 2001 sp. zn. II. ÚS 502/200 (N 11/21 SbNU 83)), bylo rozhodnuto, že je vždy věcí konkrétního trestního řízení, jak bude posouzena otázka, zda záznam hlasového projevu druhé osoby pořízený bez jejího vědomí, je v daném případě použitelný jako důkaz.

18. Dle názoru soudu tento dílčí závěr Ústavního soudu lze obdobně vztáhnout i na úpravu ochrany osobnosti provedenou od [datum] občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. v ustanoveních § 81 - 90.

19. Ústavní soud v citovaném nálezu pak pokračoval výkladem, že občanskoprávní předpisy nestanoví nic obdobného tomu, co bylo výše uvedeno ve vztahu k trestnímu řízení. Dle dosavadní praxe civilních soudů tak v otázce posuzování přípustnosti záznamu hovoru fyzických osob, jenž je záznamem projevů osobní povahy hovořících osob, jako důkazu v řízení před soudy převládá názor, podle nějž lze takové záznamy zásadně použít jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem hovoru. V nyní projednávané věci, kdy v řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru nebyly obecnými soudy připuštěny stěžovatelem předkládané audiozáznamy jako důkazy jeho tvrzení, však Ústavní soud dospěl k jinému závěru. Dle názoru Ústavního soudu nelze v řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru důkazy uvedeného typu, jsou-li předkládány zaměstnancem jako žalobcem, odmítat s pouhým odkazem na to, že se jedná o projevy osobní povahy hovořících osob.

20. Základním kritériem, jež má v konečném důsledku vést k rozhodnutí o použitelnosti či nepoužitelnosti záznamu rozhovoru pořízeného soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby jako důkazu v příslušném řízení, je poměřování chráněných práv a zájmů, které se v této soukromé sféře střetávají, a kde se stát stává arbitrem (zpravidla prostřednictvím soudu) rozhodujícím o tom, který z těchto zájmů bude v daném konkrétním střetu převažujícím, přičemž hodnocení použitelnosti či nepoužitelnosti takto opatřených (a státu tím či oním způsobem předložených, předaných) informací se bude provádět podle norem procesních, které však jen vymezují pravidla pro to, jak zjistit náležitým způsobem skutkový stav a nalézt "materiální" právo, tedy rozhodnout o vlastním předmětu sporu.

21. Střet zájmu na ochraně osobnosti toho, jehož projev je bez jeho souhlasu zachycován, se zájmem na ochraně toho, kdo tento projev zachycuje (a posléze použije) nelze ovšem řešit v obecné rovině. Rozhodování o tom, do jaké míry je určitý zájem v dané konkrétní situaci převažující, je třeba ponechat na zvážení obecnému soudu, a to v každém jednotlivém případě (srov. usnesení ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 143/06). Kromě okolností, za nichž byla taková nahrávka pořízena, bude rozhodující i význam právem chráněného či uznávaného zájmu, který je předmětem vlastního řízení, a možnosti, které měl účastník, uplatňující informace z nahrávky, k dispozici k tomu, aby získal takové informace jiným způsobem, než za cenu porušení soukromí druhé osoby.

22. Standardní metodou, jíž Ústavní soud posuzuje kolizi základních práv a svobod, resp. jejich kolizi s jinou ústavně chráněnou hodnotou, je tzv. test proporcionality.

23. Posouzení zásahu do základního práva sestává podle ustálené judikatury Ústavního soudu ze tří kroků (srov. nález ze dne 20. 12. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 24/11 (N 217/63 SbNU 483)). V prvním kroku je posuzována způsobilost konkrétního opatření k naplnění svého účelu (neboli jeho vhodnost), čímž se rozumí, zda je vůbec schopno dosáhnout sledovaného legitimního cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku. Dále je zkoumána jeho potřebnost z toho hlediska, zda byl při výběru prostředků použit ten z nich, který je k základnímu právu nejšetrnější. Konečně ve třetím a zároveň posledním kroku je předmětem posouzení jeho proporcionalita v užším smyslu, tedy zda újma na základním právu není nepřiměřená ve vazbě na zamýšlený cíl. To znamená, že opatření omezující základní lidská práva a svobody nesmějí, jde-li o kolizi základního práva nebo svobody s veřejným zájmem, svými negativními důsledky převyšovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních (srov. např. nález ze dne [datum] sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (N [číslo] SbNU 57, [číslo] Sb.); nález ze dne 13. srpna 2002 sp. zn. Pl. ÚS 3/02 (N 105/27 SbNU 177, [číslo] Sb.); nález ze dne 28. ledna 2004 sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (N 10/32 SbNU 61, [číslo] Sb.)).

24. Ke splnění první podmínky testu proporcionality Ústavní soud uvádí, že v řízení před obecnými soudy nebylo žádného jiného přímého důkazu, kterého by stěžovatel mohl využít k prokázání svých tvrzení ohledně skutečného důvodu jemu dané výpovědi. Audionahrávka pořízená a předložená stěžovatelem tak představuje významný způsob, jak dospět ke zjištění skutkového stavu věci. Ačkoliv je namítána nepřípustnost uvedené audionahrávky zaznamenávající jeho rozhovor se stěžovatelem, a to z důvodu ochrany jeho osobnosti, v řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru je to stěžovatel (bývalý zaměstnanec), který se domáhá ochrany a ochrana jeho práva na spravedlivý proces má v daném případě převážit.

25. Za běžných okolností je svévolné nahrávání soukromých rozhovorů bez vědomí jejich účastníků hrubým zásahem do jejich soukromí. Takovýto postup s rysy záludnosti je ve velké většině případů morálně i právně zcela nepřijatelný, zejména, je-li veden záměrem nahrávanou osobu poškodit. Ústavní soud se rozhodně staví proti nekalým praktikám vzájemného elektronického sledování a skrytého nahrávání při soukromých i profesionálních jednáních, jež zpravidla jsou nejen v rozporu s právem, ale, hodnoceno po stránce sociálně etické, šíří ve společnosti atmosféru podezíravosti, strachu, nejistoty a nedůvěry. Zcela odlišně je však třeba posuzovat případy, kdy je tajné pořízení audiozáznamu rozhovoru součástí obrany oběti trestného činu proti pachateli nebo jde-li o způsob dosažení právní ochrany pro výrazně slabší stranu významného občanskoprávního a zejména pracovněprávního sporu. Zásah do práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je zaznamenán, je zde plně ospravedlnitelný zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma (včetně např. ztráty zaměstnání). Opatření jediného nebo klíčového důkazu touto cestou je analogické k jednání za podmínek krajní nouze či dovolené svépomoci.

26. Aplikuje-li soud shora popsané principy na projednávaný případ, dochází k závěru, že pořízení záznamu rozhovoru žalovaného se svědkyní, aniž by svědkyně o tomto zaznamenávání věděla, je záludným, morálně i právně zcela nepřijatelným postupem a použití takového důkazu v řízení neospravedlňuje žádná z možností Ústavním soudem konstatovaných. Nahrávkou má být zpochybněna věrohodnost svědkyně, nahrávka tak není jediným přímým důkazem o skutkovém ději a nepředstavuje významný způsob, jak dospět ke zjištění skutkového stavu věci. Žalovaný popírá, že by měla mít jeho matka závazek vůči žalobkyni, přičemž tento závazek byl prokázán nejen výpovědí svědkyně [jméno] [celé jméno žalovaného], jejíž věrohodnost se žalovaný snaží nezákonným důkazem zpochybnit, ale byla prokázána též výpovědí svědkyně [jméno] [příjmení]. Žalovaný se tak pomocí nezákonně získaného důkazu snaží zvrátit pro něj nikoliv příznivě se vyvíjející stav řízení a dokazování. Odepření provedení takového dokazování neznamená porušení práva žalovaného na spravedlivý proces. Naopak, pokud by soud takový nezákonný důkaz připustil, porušil by právo na spravedlivý proces žalobkyně. Žalovaný není vůči žalobkyni v řízení slabší stranou, nutnost jejíž ochrany by ospravedlnila použití nezákonně získaného důkazu.

27. Návrh žalovaného na provedení dokazování nahrávkou rozhovoru mezi žalovaným a svědkyní [jméno] [celé jméno žalovaného] jeho písemným přepisem tak byl zamítnut (usnesením Okresního soudu ve [obec] ze dne 4. 5. 2021, č.j. 35 C 173/2021-97), přičemž věrohodnost svědkyně [jméno] [celé jméno žalovaného] zpochybněna nebyla.

28. Výpovědí svědkyně [jméno] [příjmení] bylo prokázáno, že matka žalovaného svědkyni jednou měla říct, že se žalobkyně dostala do nějaké finanční tísně a že chce po matce žalovaného, aby jí půjčila peníze. Pak přišla další týden a řekla, že to žalobkyni půjčila, a kdyby se na to žalobkyně ptala,„ tak řekni, že jsou tvoje, aby mi je mohla vrátit“. Nikdo se na nic neptal, přešlo to, matka žalovaného zemřela, a nastalo toto, svědkyně ví od žalovaného, že našel nějako směnku.

29. Na dotaz, jakou částku měla matka žalovaného žalobkyni půjčit, svědkyně reagovala tak, že se nikdy nezajímala o nějaké částky, ví jen to, co jí matka žalovaného tehdy řekla, a to, že kdyby náhodou se žalobkyně ptala, tak má svědkyně říct, že peníze jsou její, že je půjčila přes matku žalovaného svědkyně. Svědkyně nedokázala konkretizovat, kdy tento rozhovor měl proběhnout, nebyla u reálného předání finančních prostředků a neví, jestli k tomu předání došlo.

30. Výpovědí svědkyně [příjmení] nebylo prokázáno, že by částku 470 000 Kč půjčila matka žalovaného žalobkyni. Ve své výpovědi svědkyně pouze reprodukovala rozhovor, který se odehrál mezi ní a matkou žalovaného, aniž by bylo možno dovodit, že skutečnosti, které měla matka žalovaného svědkyni popsat, se skutečně odehrály, svědkyně sama nebyla přímým účastníkem skutkového děje spočívajícího v předání finančních prostředků, vše měla pouze z doslechu, kdy jí matka žalovaného říct o tom, co mělo proběhnout. Svědkyně nevěděla ani o konkrétní výši částky, kterou takto matka žalovaného měla zapůjčit. Lze uzavřít, že výpovědí svědkyně bylo prokázáno pouze to, že mezi svědkyní a matkou žalovaného proběhl rozhovor, jehož tématem byla půjčka, o kterou měla žalobkyně žádat matku žalovaného a ta jí ji dle svého tvrzení měla poskytnout, nebylo však prokázáno, že matka žalovaného žalobkyni zápůjčku skutečně poskytla.

31. Fotografií listiny, která je vyplněným formulářem směnky bylo prokázáno, že tento formulář byl vyplněn v [anonymizováno] dne [datum], v kolonce„ výstavce“ je uvedeno jméno a příjmení [jméno] [příjmení], [ulice a číslo], [PSČ] [obec] a připojen vlastnoruční podpis [příjmení]. Listina obsahuje prohlášení výstavce, že za tuto vlastní směnku zaplatí 470 000 Kč (částka je vypsána i slovy), v kolonce„ komu“ je uvedeno jméno a příjmení žalobkyně [jméno] [příjmení]. V kolonce„ splatno u“ je uvedeno jméno a příjmení [jméno] [příjmení], [obec], v kolonce místo placení je uvedeno [obec]. Dále na pod rámečkem ohrazujícím formulář směnky dopsáno„ splatnost“ [datum] s podpisem, který lze identifikovat jako„ [příjmení]“.

32. Fotografie směnky byla předložena jako nepřímý důkaz o závazku matky žalovaného vůči žalobkyni. Žalovaný namítal, že směnka vypovídá o jím tvrzeném opaku, tedy že zajišťovala závazek žalobkyně vůči matce žalovaného, kdy matka žalovaného měla žalobkyni půjčit částku 470 000 Kč. Tuto skutečnost dovozoval z toho, že v kolonce„ splatno u“ je uvedeno jméno matky žalovaného.

33. S tímto závěrem se soud neztotožňuje.

34. Nelze pominout, že v kolonce výstavce směnky je uvedeno jméno, příjmení, adresa matky žalovaného a její podpis.

35. Výstavce směnky, ať už vlastní nebo směnky cizí, je vždy dlužníkem - v případě směnky vlastní jde o dlužníka přímého, v případě směnky cizí jde o dlužníka nepřímého. Výstavce vlastní směnky je přímý (direktní) směnečný dlužník. Zavazuje se zaplatit směnku při splatnosti a po emisi směnky má proti němu věřitel přímé právo na zaplacení částky uvedené v listině. Směnka vlastní se při splatnosti předkládá právě výstavci (ledaže by byla domicilována).

36. Soud má za to, že pojem„ výstavce“ ve spojení se slovy„ za tuto směnku vlastní zaplatím“ nemůže připouštět žádnou pochybnost o tom, kdo je dlužníkem ze směnky - osoba, která směnku jako výstavce vystavila a podepsala. 37. [příjmení]„ splatno u“ na směnce vyjadřuje stav, kdy lze směnku učinit splatnou u třetí osoby, a to buď v místě směnečníkova bydliště, nebo v místě jiném, tzv. domicil. Zákonné ustanovení o domicilátu (§ 4 zákona směnečného a šekového) klade požadavek, že musí jít o třetí osobu, je tak nutno z okruhu osob, které mohou být domiciliáty, vyloučit osoby výstavce a remitenta (prvního majitele) směnky. [příjmení]„ splatno u“ tak na směnce nevyjadřuje, kdo je věřitelem ze směnky.

38. Předložená fotografie směnky vypovídá o tom, že směnka byla vyplněna nesprávně, když na místě domicilu (kolonka„ splatno u“) je uvedeno jméno výstavce, což zákon směnečný a šekový nepřipouští. Nicméně jako výstavce je označena matka žalovaného jménem, příjmením, adresou a svým podpisem.

39. Na základě ostatních ve směnce vyplněných údajů tak nelze přisvědčit konstrukci, kterou vytváří žalovaný, že měla být dlužníkem žalobkyně vůči věřiteli - matce žalovaného. Pokud by totiž tato směnka měla zajišťovat dluh, který měla mít žalobkyně vůči matce žalovaného, zcela odporuje pravidlům logického myšlení, aby v kolonce„ komu“, která identifikuje směnečného věřitele, bylo uvedeno jméno žalobkyně, a naprosto pak odporuje logice, aby v kolonce výstavce směnky, která následuje za slovy:„ za tuto vlastní směnku zaplatím“ byla uvedena matka žalovaného.

40. I když soud při svých úvahách pracuje s určitou směnečnou negramotností osob participujících na vystavení této směnky, pak má za to, že tuto směnečnou negramotnost vztahuje právě a pouze k domicilaci směnky, tedy určení platebního místa odlišného od osoby výstavce směnky, což je problematika již sofistikovaně právní. Nicméně pro určení osoby výstavce (tedy dlužníka ze směnky) a osoby věřitele ze směnky není výrazněji lepší směnečná gramotnost potřeba, navíc v situaci, kdy kolonky ve formuláři či obecném vzoru směnky jsou v tomto směru jasně vypovídající. Jestliže je v kolonce„ komu“ uvozené slovy„ za tuto vlastní směnku zaplatím“ vyplněno jméno žalobkyně, pak směnečným věřitelem je žalobkyně a zaplaceno 470 000 Kč má být žalobkyni. Je-li v rámečku, pod kterým je konkretizace označení osoby výstavce, která bude v rámečku vepsána, uveden popis, že má jít o„ jméno (název, razítko) adresa a podpis výstavce, je nepochybné, že se má jednat o údaje identifikující osobu, která směnku vlastní vystavila a která je tedy dlužníkem částky 470 000 Kč, která má být zaplacena za směnku. Taková identifikace je pak zcela jistě pochopitelná pro běžně uvažujícího člověka, byť již takový člověk nemusí být schopen vyznat se v problematice domicilace směnky. Jestliže tedy do kolonky výstavce směnky byly uvedeny údaje identifikující matku žalovaného a její podpis, pak dlužníkem částky 470 000 Kč, která měla být zaplacena za směnku, je matka žalovaného.

41. Obranu žalovaného, že„ v pozici dlužníka je žalobkyně, a to vůči věřiteli – matce žalovaného, o tom svědčí i takto chybně vystavená směnka založená ve spisu“ tak soud vyhodnotil jako irelevantní a nedůvodnou.

42. Pokud soud provedl dokazování výpovědí svědkyně [příjmení], kterým měla být taková dohoda prokázána, pak ze závěrů, které o výpovědi svědkyně [příjmení] soud přijal, ve spojení se závěry o listině obsahující směnku shora rozebranými, dovodil, že důkaz v podobě výpovědi svědkyně [příjmení] neprokázal opak (nebyl důkazem opaku, jak ho prezentoval žalovaný), a že listina„ směnka vlastní“ s ohledem na shora uvedené neprokazuje povinnost žalobkyně platit částku 470 000 Kč matce žalovaného, naopak je z této listiny zřejmé, že se zavazovala matka žalovaného zaplatit částku 470 000 Kč žalobkyni, přičemž nepřímo - když směnka je striktně nekauzální a nelze z ní dovodit důvod, pro který se matka žalovaného vůči žalobkyni chtěla takto zavázat - tato listina prokazuje existenci závazku matky žalovaného vůči žalobkyni, jehož důvod je pak prokazován jinými důkazy provedenými v řízení.

43. Důvod závazku matky žalovaného vůči žalobkyni ve výši 470 000 Kč má spočívat v existenci dohody rodinných účastníků o majetkovém vypořádání, z něhož se mělo žalobkyni od matky žalovaného dostat částky 500 000 Kč, resp. po částečné úhradě ve výši 30 000 ještě částky 470 000 Kč. Existence takové dohody byla prokázána výpovědí svědkyně [jméno] [příjmení] a [jméno] [celé jméno žalovaného]. Závěr o skutkovém stavu 44. [jméno] [příjmení] jako matka [jméno] [celé jméno žalovaného], žalobkyně a matky žalovaného uzavřela se svými dcerami dohodu o rozdělení svého majetku mezi tři svoje dcery a jejich vzájemné vypořádání tak, že [jméno] [celé jméno žalovaného] matka žalovaného obdrží od [jméno] [příjmení] každá jednu nemovitost a každá z nich pak vyplatí žalobkyni částku ve výši 500 000 Kč, aby tím byl finančně kompenzován podíl žalobkyně, která neobdržela žádné nemovitosti a každá z dcer tak z majetku matky dostala stejné hodnotové vyjádření.

45. Matka žalovaného žalobkyni neuhradila částku 470 000.

46. Právním nástupcem své zemřelé matky se stal žalovaný.

47. V řízení o pozůstalosti po matce žalovaného nebyl tento závazek zahrnut. Právní posouzení věci 48. [příjmení] nebylo prokázáno přesné datum uzavření dohody o vypořádání majetku mezi rodinnými příslušníky, nicméně bylo nesporné, že se tak stalo zcela jistě před rokem 2014, řídí se v souladu s ust. § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. tyto právní poměry dosavadními právními předpisy.

49. Podle § 51 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona. 50. [jméno] [příjmení] jako matka [jméno] [celé jméno žalovaného], žalobkyně a matky žalovaného uzavřela se svými dcerami dohodu o rozdělení svého majetku mezi tři svoje dcery a jejich vzájemném vypořádání jako smlouvu nepojmenovanou ve smyslu § 51 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. jejímž obsahem bylo ujednání, že [jméno] [celé jméno žalovaného] matka žalovaného obdrží od [jméno] [příjmení] každá jednu konkrétní nemovitost a každá z nich pak vyplatí žalobkyni částku ve výši 500 000 Kč, aby tím byl finančně kompenzován podíl žalobkyně, která neobdržela žádné nemovitosti a každá z dcer tak z majetku matky dostala stejné hodnotové vyjádření. Matka žalovaného se tak zavázala vyplatit žalobkyni částku 500 000 Kč.

51. Tuto svou povinnost matka žalovaného nesplnila, když žalobkyni neuhradila částku 470 000 Kč. Žalovaný je pak právním nástupcem své zemřelé matky. Bylo na žalovaném, aby pokud se chtěl žalobě ubránit, prokázal, že nárok byl splněn.

52. Tuto skutečnost žalovaný neprokázal, když ji ani netvrdil, neboť svou obrannou argumentaci postavil na skutečnosti, že nárok nevznikl.

53. Nicméně v řízení bylo prokázáno, že nárok žalobkyně vůči matce žalovaného na zaplacení částky 470 000 Kč z titulu vypořádání majetku mezi rodinnými příslušníky vznikl, a jestliže povinnost k její úhradě dosud splněna nebyla, zavázal k jejímu splnění soud žalovaného jako právního nástupce původního dlužníka.

54. Žalovaný jako dědic odpovídá za dluhy svého předchůdce do výše nabyté pozůstalosti. Podle rozhodnutí o pozůstalosti čistá hodnota pozůstalosti činí částku přesahující 2 mil. Kč, lze tedy žalovanému uložit povinnost k úhradě celé částky 470 000 Kč, která hodnotu pozůstalosti nepřesahuje.

55. Spolu s jistinou žalobkyně žádala také její příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení, který požadovala od [datum] jako dne následujícího po splatnosti stanovené směnkou.

56. Vzhledem k tomu, že soud směnku vyhodnotil jako listinu, která nepřímo prokazuje existenci závazku matky žalovaného vůči žalobkyni zaplatit žalobkyni částku 470 000 Kč z titulu vypořádání majetku mezi rodinnými příslušníky, lze na základě této listiny dovodit, že matka žalovaného se zavázala k vyplacení této částky dne [datum].

57. Jestliže k takto stanovenému datu splatnosti matka žalovaného žalobkyni nezaplatila žalovanou částku, dostala se dnem následujícím, tzn. dnem [datum] do prodlení s její úhradou a podle § 1968 ve spojení s § 1970 občanského zákoníku je povinna zaplatit žalobkyni, která to požaduje, úrok z prodlení. I tato platební povinnost přešla na žalovaného jako právního nástupce jeho zemřelé matky a nedosahuje výše nabytého dědictví, přičemž žalovaný ani tuto povinnost dosud nesplnil.

58. Na základě shora rozebraných skutečností žalovaného ke splnění povinnosti zaplatit žalobkyni částku 470 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % (odpovídající nař. vl. [číslo] ve znění účinném k prvnímu dni prodlení) z částky 470 000 Kč od [datum] zavázal svým rozhodnutím soud.

59. K námitce promlčení vznesené žalovaným v rámci závěrečného návrhu soud uvádí, že ji nepovažuje za důvodnou. Svědkyně [příjmení] sice vypověděla, že splatnost vypořádacích podílů podle uzavřené dohody sjednána nebyla, nicméně také popsala, že matka žalovaného s žalobkyní svůj závazek z dohody vyplývající neustále řešila a při vědomí své dlouhodobé nemoci ho chtěla vyřešit a jestliže nepřímým důkazem o existenci závazku matky žalovaného vůči žalobkyni je směnka, na níž byla splatnost sjednána k datu [datum], pak lze dovodit, že žalobkyně a matka žalovaného splatnost vyplacení vypořádacího podílu z dohody o vypořádání majetku uzavřené mezi rodinnými příslušníky sjednaly k tomuto datu.

60. Podle § 609 občanského zákoníku nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit.

61. Podle § 619 odst. 1 občanského zákoníku jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.

62. Podle § 609 odst. 2 občanského zákoníku právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

63. Podle § 629 odst. 1 občanského zákoníku promlčecí lhůta trvá tři roky.

64. Podle § 648 občanského zákoníku uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží.

65. Jestliže byla splatnost sjednána k datu [datum], tříletá promlčecí doba by mohla začít plynout dne [datum] a uplynula by dne [datum]. Žaloba byla podána dne [datum], tedy včas. Náklady řízení 66. Žalobkyně měla věci plný úspěch, proto jí podle § 142 odst. 1 o.s.ř. bylo přiznáno právo na plnou náhradu nákladů řízení, které činí: zaplacený soudní poplatek ve výši 17 625 Kč; odměna za zastoupení žalobkyně advokátem dle vyhl. č. 177/1996 Sb., a to v plné výši za 11 úkonů právní pomoci, konkrétně - převzetí a přípravu zastoupení, - písemné podání žaloby, - předžalobní výzvu k plnění, - písemná vyjádření ze dne [datum] (vyjádření k doplnění tvrzení žalovaného) a ze dne [datum] (závěrečné vyjádření), (žalobkyni nebyla přiznána odměna za podání ze dne [datum] a [datum], kterými žalobkyně doplňovala údaje o navržené svědkyni a skutková tvrzení ve vztahu k navržené svědkyni, které měla a mohla uvést již v žalobě, v níž provedení takového dokazování navrhovala), - jednání zástupce s žalobkyní v sídle advokátní kanceláře přesahující 1 hodinu dne [datum] a [datum], - účast zástupce žalobkyně u výslechu svědkyně provedeného dne [datum] a u jednání konaných dne [datum], [datum] a [datum], a ve výši jedné poloviny za účast zástupce žalobkyně u vyhlášení rozsudku dne [datum]; sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 470 000 Kč činí podle § 7 bod 6 citované vyhlášky částku 10 180 Kč; celkem tak odměna za zastoupení žalobce advokátem činí částku 117 070 Kč; 12 režijních paušálů po 300 Kč (§ 13 vyhl. č. 177/96 Sb. v platném znění) souvisejících s každým jednotlivým úkonem právní pomoci, celkem tedy 3 600 Kč; cestovné zástupce žalobkyně k jednáním konaným dne [datum], [datum], [datum] a [datum], když cesta byla vždy konána z [obec] do [obec] a zpět při celkem ujetém počtu 16 km osobním automobilem tovární značky Land Rover, [registrační značka] s průměrnou spotřebou 7, [číslo] km motorové nafty; za cestu k jednomu jednání dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. činí: paušální náhrada při sazbě základní náhrady 4,40 Kč/1km částku 70,40 Kč; náhrada za spotřebované pohonné hmoty při ceně motorové nafty ve výši 27,20 Kč /1 l částku 31,76 Kč; cestovné k jednomu jednání tak celkem činí částku 102,16 Kč; cestovné ke čtyřem jednáním pak činí částku 408,67 Kč; náhrada za ztrátu času po 100 Kč/1půlho (§ 14 vyhl. č. 177/96 Sb.) v souvislosti s cestami zástupce žalobce k celkem čtyřem jednáním v rozsahu 2 půlhodin v souvislosti s cestou vždy k jednomu jednání a zpět, ztráta času tedy v rozsahu celkem 8 půlhodin činí částku 800 Kč; DPH 21% ze základu 121 878,67 Kč, tedy DPH ve výši 25 594,52. Takto vyčíslené náklady řízení činí celkem částku 165 098,19 Kč, po zaokrouhlení částku 165 098 Kč. Přenos poplatkové povinnosti 67. Žalobkyni bylo přiznáno osvobození od placení soudních poplatků v rozsahu 25 %. Podle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen.

68. Žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno, žalovaný nemá vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení a od placení soudních poplatků osvobozen není.

69. Ve smyslu § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích tak na žalovaného přechází povinnost zaplatit soudní poplatek v rozsahu, v němž žalobkyně byla od placení soudního poplatku osvobozena, tzn. v rozsahu 25% Soudní poplatek za žalobu o zaplacení částky 470 000 Kč činí částku 23 500 Kč, z níž 25 % činí částku 5 875 Kč. Povinnost k zaplacení soudního poplatku ve výši 5 875 Kč tak soud uložil žalovanému (odst. III. výroku).

Poučení