35 C 287/2021-64

Rubrum

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudkyní JUDr Martinou Kocábovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [titul]. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 5 659 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 659 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 659 Kč od 31. 10. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,2 % ročně z částky 5 659 Kč od 31. 10. 2020 do zaplacení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 5 903,41 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 28. 7. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky 25 542,79 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela dne 16. 7. 2013 smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“), na jejímž základě poskytla žalované dne 31. 7. 2013 jistinu úvěru ve výši 27 000 Kč, kterou měla žalovaná uhradit v 24 měsíčních splátkách po 2 557 Kč, počínaje měsícem srpen 2013. Žalovaná uhradila dne 24. 9. 2013 částku 1 557 Kč, dne 26. 9. 2013 částku 1 000 Kč, dne 28. 2. 2014 částku 2 557 Kč. V období od 24. 6. 2020 do 30. 10. 2020 následně uhradila částku 16 227 Kč. Z důvodu řádného nehrazení splátek byl úvěr zesplatněn. Žalobkyně své nároky přehodnotila tak, jako by byl úvěr úročen sazbou 13,73 % p. a. Žalovaná částka je složena z dlužné jistiny ve výši 23 933,79 Kč a ze smluvních pokut za prodlení se splátkami č. 1, 2 a 3 v celkové výši 1 609 Kč. Na příslušenství požaduje smluvní úrok ve výši 13,73 % ročně z částky 23 933,79 Kč od 31. 10. 2020 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 23 933,79 Kč od 31. 10. 2020 do zaplacení. Dlužná částka nebyla uhrazena ani na předžalobní výzvu ze dne 4. 12. 2013.

2. Žalovaná ve vyjádření namítla absolutní neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy a pro řádné nezkoumání úvěruschopnosti žalované, dále uplatnila námitku promlčení nároku, rovněž namítla zjevnou nespravedlnost dříve vydaného rozhodčího nálezu, v důsledku kterého byla neoprávněně vůči žalované vedena exekuce, která byla zastavena usnesením Okresního soudu (dále jen„ OS“) v Uherském Hradišti ze dne 22. 6. 2021, č. j. 12 EXE 434/2014-87. Jestliže na jistinu ve výši 27 000 Kč byla plněna částka 21 341 Kč, pak by měl nárok na vydání bezdůvodného obohacení maximálně činit 5 659 Kč. Navrhla zamítnutí žaloby.

3. Podáním ze dne 7. 9. 2021 vzala žalobkyně žalobu zčásti zpět, kdy se nadále domáhá pouze zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 5 659 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 659 Kč od 31. 10. 2020 do zaplacení, a proto soud usnesením ze dne 5. 10. 2021, č. j. 35 C 287/2021-35, které nabylo právní moci dne 11. 11. 2021, zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 19 883,79 Kč s úrokem ve výši 13,73 % ročně z částky 23 933,79 Kč od 31. 10. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 18 274,79 Kč od 31. 10. 2020 do zaplacení. Závěr o skutkovém stavu 4. Soud vyšel z dokazování provedeného listinami, přičemž v závorce kurzívou je uvedeno i to, na základě jakého konkrétního důkazu soud činí ten který skutkový závěr.

5. Dne 16. 7. 2013 učinila žalovaná na předepsaném formuláři žalobkyně návrh na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru, na jejímž základě požádala o poskytnutí revolvingového úvěru„ bonus“ se základní výší spotřebitelského úvěru 27 000 Kč, a to na dobu 24 měsíců při splacení 24 základních měsíčních splátek ve výši 2 557 Kč, splatných vždy nejpozději 20. den v kalendářním měsíci; celkově tak bude uhrazena částka 61 368 Kč. Výpůjční úroková sazba činí 150,85 % p. a. (RPSN 150,84 %) jako pevná výpůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru (bez revolvingu). Za podmínek uvedených ve smluvních ujednání může být žalované poskytnut 1 či postupně více revolvingů ve výši 19 331 Kč, kdy se celková výše navyšuje o poskytnutý revolving ve výši 46 026 Kč a doba trvání spotřebitelského úvěru se prodlužuje o 18 měsíců při výši měsíčních splátek 2 557 Kč s výpůjční úrokovou sazbou 112,07 % p. a. (RPSN 116,18 %). Úvěr včetně revolvingu se splácí tzv. anuitním způsobem. Nedílnou součástí jsou i obecná ustanovení smlouvy o revolvingovém úvěru umístěna na návrhu na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru/smlouva o revolvingovém úvěru (viz návrh na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru).

6. Téhož dne si žalobkyně a žalovaná ujednaly rozhodčí smlouvu, podle níž veškeré spory o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly či v budoucnu vzniknou ze Smlouvy, budou rozhodovány v rozhodčím řízení, a to kterýmkoliv z dohodnutých rozhodců uvedených v bodě 3.3 rozhodčí smlouvy, kterému žalobce doručí žalobu, a to dle níže uvedených pravidel rozhodčího řízení. Rozhodčí řízení bude vedeno vždy jediným ze sjednaných rozhodců dle volby žalobce. Žalobce projeví svoji volbu konkrétního rozhodce tím, že mu doručí žalobu (návrh na zahájení rozhodčího řízení). V bodě 3.3. byl mj. uveden pod č. 4 [titul]. [jméno] [příjmení] (viz usnesení OS v UH č. j. 12 EXE 434/2014-15).

7. Dopisem ze dne 1. 8. 2013, zaslaným dne 2. 8. 2013, sdělila žalobkyně žalované, že došlo ke schválení úvěru v celkové výši 27 000 Kč, kdy přílohou je splátkový kalendáře k uzavřené Smlouvě, jakož i jedno vyhotovení Smlouvy. Úvěr bude splácen spolu s úrokem ve výši 112,07 % (RPSN 159,99 %) ve 24 měsíčních splátkách po 2 557 Kč, počínaje dnem 20. 8. 2013 a konče dnem 20. 7. 2015 (viz oznámení o schválení úvěru). Dne 31. 7. 2013 vyplatila žalobkyně na účet č. ú. [anonymizováno] [bankovní účet], vedený na žalovanou částku 27 000 Kč, VS v podobě čísla smlouvy (viz doklad o vyplacení úvěru).

8. Úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR – nové obchody na spotřebu při fixaci sazby nad 1 rok do 5 let včetně v červenci 2013 činila 13,73 % ročně (viz databáze časových řad ARAD, tabulka B1 .1.2, ukazatel UK4).

9. Žalovaná uhradila žalobkyni dne 24. 9. 2013 částku 1 557 Kč, dne 26. 9. 2013 částku 1 000 Kč, tj. celkem částka 2 557 Kč (viz přehled plateb, klientská karta).

10. Fakturou [číslo] ze dne 20. 9. 2013 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě smluvní pokuty ve výši 8 % z výše splátky č. 1 za období od 20. 8. 2013 do 5. 9. 2013 ve výši 204,56 Kč, ve výši 13 % z výše splátky č. 1 za období od 5. 9. 2013 do 20. 9. 2013 ve výši 332,41 Kč, tj. celkově zaplatit po zaokrouhlení částku 536 Kč do 30. 9. 2013 (viz faktura [číslo]). Fakturou č. 913056576 ze dne 20. 11. 2013 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě smluvní pokuty ve výši 8 % z výše splátky č. 2 za období od 20. 9. 2013 do 7. 10. 2013 ve výši 204,56 Kč, ve výši 13 % z výše splátky č. 2 za období od 7. 10. 2013 do 21. 10. 2013 ve výši 332,41 Kč, ve výši 8 % z výše splátky č. 3 za období od 20. 10. 2013 do 5. 11. 2013 ve výši 204,56 Kč, ve výši 13 % z výše splátky č. 3 za období od 5. 11. 2013 do 20. 11. 2013 ve výši 332,41 Kč, tj. celkově zaplatit po zaokrouhlení částku 1 073 Kč do 30. 11. 2013 (viz faktura č. 913056576).

11. Předžalobní výzvou ze dne 4. 12. 2013, zaslanou téhož dne, sdělila žalobkyně žalované, že v důsledku prodlení s úhradou splátky úvěru o 60 dnů došlo ke dni 20. 11. 2013 v souladu se Smlouvou k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývajících ze Smlouvy. Dlužná částka je tvořena a) aktuální zbývající dlužnou částkou dle původního splátkového kalendáře ve výši 58 811 Kč s příslušenstvím, b) smluvní pokutou dle čl. 12 odst. a) smluvních ujednání v celkové výši 1 609 Kč s příslušenstvím, c) smluvní pokutou dle čl. 12 smluvních ujednání v celkové výši 14 702 Kč s příslušenstvím, d) smluvní pokutou dle čl. 12 smluvních ujednání ve výši 0,25 % za každý den prodlení s úhradou zbývající dlužné částky dle původního splátkového kalendáře, počínaje dnem 22. 11. 2013 s příslušenstvím. Vzhledem k tomu žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky do 7 dnů od data odeslání oznámení s upozorněním na vymáhání pohledávky v rozhodčím (soudním) řízení a případně i v následném exekučním řízení (viz předžalobní výzva ze dne 4. 12. 2013 vč. podacího archu).

12. Žalovaná uhradila žalobkyni dne 28. 2. 2014 částku 2 557 Kč (viz přehled plateb, klientská karta).

13. K návrhu na zahájení rozhodčího řízení ze dne 13. 12. 2013, který byl rozhodci [titul]. [jméno] [příjmení] doručen dne 13. 12. 2013, zmíněný rozhodce rozhodčím nálezem ze dne 17. 2. 2014, č. j. 102 Rozh 7226/2013-7, který nabyl právní moci dne 6. 3. 2014 a vykonatelnosti dne 10. 3. 2014 (dále jen„ Rozhodčí nález“), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 75 122 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 75 122 Kč od 13. 12. 2013 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou částky 58 811 Kč od 22. 11. 2013 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci Rozhodčího nálezu (výrok I.) a zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů rozhodčího řízení částku 11 844,80 Kč do 3 dnů od právní moci Rozhodčího nálezu (viz Rozhodčí nález, usnesení OS v UH č. j. 12 EXE 434/2014-15).

14. Pověřením ze dne 22. 7. 2014, č. j. 12 EXE 434/2014-15, pověřil OS v Uherském Hradišti soudního exekutora Mgr. [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad Plzeň-město (dále jen„ Soudní exekutor“), k vedení exekuce pro vymáhání pohledávky oprávněné podle vykonatelného Rozhodčího nálezu a nákladů exekuce (viz usnesení OS v UH č. j. 12 EXE 434/2014-15). Žalobkyně obdržela v průběhu exekučního řízení od Soudního exekutora dne 24. 6. 2020 částku 3 328 Kč, dne 22. 7. 2020 částku 4 231 Kč, dne 20. 8. 2020 částku 2 877 Kč, dne 24. 9. 2020 částku 3 288 Kč a dne 30. 10. 2020 částku 2 503 Kč, tj. celkem částka 16 227 Kč (viz přehled plateb, klientská karta, usnesení OS v UH č. j. 12 EXE 434/2014-15).

15. Usnesením ze dne 22. 6. 2021, č. j. 12 EXE 434/2014-87, OS v Uherském Hradišti, k návrhu povinné (žalované) ze dne 9. 9. 2020 zastavil exekuci vedenou Soudním exekutorem na základě pověření vydaného OS v Uherském Hradišti dne 22. 7. 2014, č. j. 12 EXE 434/2014-15 (výrok I.), uložil oprávněné (žalobkyni) povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 12 127,88 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám právního zástupce žalované [titul] [jméno] [příjmení] (výrok II.), uložil oprávněné (žalobkyni) povinnost nahradit Soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III.). V odůvodnění uvedený soud uvedl, že v daném případě byl Rozhodčí nález vydán rozhodcem [titul]. [jméno] [příjmení], který byl (vedle dalších 12 jmenovitě jmenovaných rozhodců) v rozhodčí smlouvě výslovně uveden. Účastníci určili jmenovitě konkrétní rozhodce, kteří jsou každý z nich samostatně oprávněni spor v rozhodčím řízení rozhodnout, a proto je třeba v tomto ohledu rozhodčí smlouvu považovat za platně sjednanou a Rozhodčí nález za vydaný rozhodcem, který měl k jeho vydání pravomoc. Smlouva včetně smluvních ujednání a rozhodčí smlouvy byla uzavřena na předtištěném formuláři v souladu s obch. zák. a za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Žalovaná nebyla před podpisem Smlouvy seznámena se všemi podmínkami Smlouvy, zejména se zajištěním úvěru, nebyla informována o možném rozhodčím řízení a podepsané rozhodčí smlouvě. Z její výpovědi vyplývá, že nevěděla, co znamená rozhodčí doložka. Svůj dluh nerozporovala, podepsala dohodu o jeho uznání a chtěla jej splatit, pokud by to bylo v jejích možnostech. Přestože neměla žádné výhrady při podpisu, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti její tíživé finanční situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti, neučinila ani následně žádné kroky proti uplatňovanému nároku v rozhodčím řízení, neboť o něm nevěděla. Sjednaná úroková sazba ve výši 150,85 % (i v přepočtu ve výši 95,58 %) a RPSN ve výši 150,84 % zcela výrazně a mnohonásobně převyšovaly úrokovou sazbu obvykle poskytovanou bankami v době sjednání smlouvy (ze statistiky ČNB, databáze ARAD kolem 14,10 % p. a. na spotřebu a 14,51 % p. a. u revolvingu) dle judikatury k posuzování mravnosti sjednaných úroků. V daném případě je tedy smluvní úrok natolik nepřiměřený, že jej lze považovat za úrok sjednaný zjevně v rozporu s dobrými mravy. Nelze také přehlédnout nemravná smluvní ujednání o úvěru pro případ prodlení žalované včetně všech sjednaných smluvních pokut, nasvědčující tvrzením žalované o naplnění kritérií zjevné nespravedlnosti. Navíc z ustálené judikatury plyne, že není možné do smluvních podmínek skrýt v nepřehledné, složitě a malým písmem psané formě ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná s tím, že jeho pozornosti uniknou, jak tomu bylo v daném případě. Stran úvěruschopnosti soud uvedl, že přestože oprávněná (žalobkyně) tvrdila, že schopnost žalované hradit úvěr prověřovala (potvrzením o příjmu a bankovním účtu, nájemní smlouvou, v nebankovním registru), v řízení bylo prokázáno, že z případných dalších informací od žalované by musela zjistit, že žalovaná platí sama nájemné ve výši 6 000 Kč + energie a splácí další tři půjčky, žije s nezletilou dcerou, na kterou její otec hradí stanovené výživné nepravidelně. Přesto vyhodnotila situaci žalované tak, že je schopna splácet úvěr ve výši 27 000 Kč měsíčně splátkou ve výši 2 557 Kč, aniž by prověřovala výdajovou stránku žalované. Není přitom dostačující vycházet pouze ze zákonem stanoveného životního minima a z nedoložených tvrzení žalované, které bylo možné snadno doložit, např. doklady o úhradě plateb inkasa za služby, nájemného apod. S ohledem na skóre žalované, zjištěné z výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI), kdy žalovaná byla prakticky velmi rizikovým klientem, měla oprávněná vyvinout o to větší úsilí k ověření tvrzení uvedených žalovanou při uzavírání smlouvy. Oprávněná tak nepostupovala s náležitou obezřetností a pečlivostí, když schopnost žalované splatit úvěr řádně neprověřila. Lze tedy shrnout, že v tomto konkrétním případě je oprávněnou požadované a rozhodcem přisouzené plnění natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení žalované, že je na místě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu žalované při uzavírání Smlouvy a v řízení před rozhodcem. V dané věci jde o výjimečný případ, kdy nepřiměřenost rozhodcem přisouzeného plnění je natolik zjevná a zásadní, že další okolnosti případu se stávají podružnými. S ohledem na všechny shora zjištěné okolnosti uzavření Smlouvy a rozhodčí smlouvy, včetně zohlednění všech kritérií vytýčených judikaturou Nejvyššího soudu ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, tak soud uzavírá, že Smlouva a na ni navazující rozhodčí smlouva, z níž rozhodce [titul]. [jméno] [příjmení] vyvodil svou pravomoc, jsou pro rozpor s dobrými mravy a principy na ochranu spotřebitele neplatné. Vydaný rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem a exekuci je tudíž nutné považovat za nepřípustnou. Právní posouzení věci 16. Podle § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odst. 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 3).

17. S ohledem na uvedené ustanovení se právní vztahy mezi Společností, resp. nyní žalobkyní, a žalovanou řídí dosavadními právními předpisy, zejm. zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obch. zák.“) a zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“).

18. Podle § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

19. Společnost a žalovaná uzavřely dne 16. 7. 2013 smlouvu o revolvingovém úvěru ve smyslu § 497 a násl. obch. zák., kterou se Společnost zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 27 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr společně s úrokem ve výši 150,85 % ročně splatit v 24 měsíčních splátkách ve výši 2 557 Kč, splatných 20. dne v kalendářním měsíci, počínaje měsícem srpen 2013.

20. Ačkoliv lze shledat smluvní konsensus obou smluvních stran být smlouvou vázány, dospěl soud v souladu se stanoviskem obou stran sporu, jakož i v souladu s podrobným právním rozborem obsaženým v usnesení OS v Uherském Hradišti ze dne 22. 6. 2021, č. j. 12 EXE 434/2014, na který lze stručně odkázat, k závěru, že Smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, neboť žalobkyně v rozporu s § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., adekvátním způsobem před uzavřením Smlouvy neověřila úvěruschopnost žalované a neboť Smlouva je sjednána v rozporu s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.), neboť zavazuje žalovanou k zaplacení smluvního úroku ve výši 150,85 % ročně, který mnohonásobně převyšuje obvyklou míru úrokových sazeb poskytnutých bankami domácnostem na spotřebu v měsíci, v němž byla uzavřena smlouva; stejně tak jsou nepřiměřená rovněž ujednání o smluvních sankcích, zejména smluvní pokuta (ta byla navíc v rozporu se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, sjednána ve smluvních ujednáních, které svou povahou představují obchodní podmínky, a proto by byla neplatná).

21. Jestliže je Smlouva neplatným právním jednáním, není možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by odvozovala z úvěrového vztahu založeného Smlouvou. Žalobkyni proto nebylo možné přiznat žalovanou zbylou výši dlužné jistiny úvěru ve výši 5 659 Kč, jakož ani požadované příslušenství (zákonný úrok z prodlení).

22. Při závěru o neplatnosti Smlouvy je nicméně s ohledem na zásadu iura novit curia třeba právní poměr mezi žalobkyní a žalovanou posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalované dle § 451obč. zák. spočívající v tom, že žalovaná obdržela od Společnosti částku 27 000 Kč náležející žalobkyni, aniž by pro takovou platbu existoval platný právní důvod. Došlo tak k naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení spočívajícího v získání majetkového prospěchu plněním z neplatného právního důvodu (srov. § 451 odst. 2 obč. zák.). Z dokazování vyplynulo, že žalovaná poskytla žalobkyni celkově částku 5 114 Kč a že od Soudního exekutora obdržela žalobkyně na dluh celkově částku 16 227 Kč; jelikož však Smlouva je neplatná, je nezbytné tyto částky použít na snížení bezdůvodného obohacení, které tak aktuálně činí 5 659 Kč.

23. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena. Za den splatnosti se proto v případě bezdůvodného obohacení považuje den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění. Nesplněním povinnosti k plnění v den splatnosti závazku dochází k prodlení dlužníka. Prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení tak plyne ode dne následujícího po dni splatnosti závazku. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky nepochybně až předžalobní výzvou ze dne 4. 12. 2013, v níž byla žalované stanovena (z pohledu soudu přiměřená) lhůta k plnění do 7 dnů ode dne odeslání, tj. do 11. 12. 2013.

24. Žalovaná namítla, že nárok na přiznání žalobou požadovaného plnění zanikl promlčením, a tak nelze žalobkyni soudním rozhodnutím přiznat; tato námitka není důvodná.

25. Podle § 387 obch. zák. právo se promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem (odst. 1). Promlčení podléhají všechna práva ze závazkových vztahů s výjimkou práva vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou (odst. 2).

26. Podle § 388 odst. 1 obch. zák. promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby.

27. Podle § 394 odst. 2 obch. zák. u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo.

28. Podle § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

29. Podle § 402 obch. zák. promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.

30. Podle § 403 obch. zák. promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí (odst. 1). Nelze-li určit začátek rozhodčího řízení podle odstavce 1, považuje se rozhodčí řízení za zahájené dnem, kdy návrh, aby bylo rozhodnuto v rozhodčím řízení, je doručen druhé straně do jejího sídla nebo místa podnikání, popřípadě bydliště (odst. 2).

31. Podle § 405 obch. zák. jestliže právo bylo uplatněno před promlčením podle § 402 až 404, avšak v tomto řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé, platí, že promlčecí doba nepřestala běžet (odst. 1). Jestliže v době skončení soudního nebo rozhodčího řízení uvedeného v odstavci 1 promlčecí doba již uplynula nebo jestliže do jejího skončení zbývá méně než rok, prodlužuje se promlčecí doba tak, že neskončí dříve než jeden rok ode dne, kdy skončilo soudní nebo rozhodčí řízení (odst. 2).

32. Podle § 408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Do lhůty podle věty první se nezapočítává doba, po kterou se vede mediace podle zákona o mediaci. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.

33. V první řadě je třeba zdůraznit, že žalobou uplatněná práva mají majetkovou povahu, takže v souladu s § 387 odst. 2 obch. zák. podléhají promlčení. Pro řešení otázky, zda promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatného právního úkonu se řídí právní úpravou obch. zák. nebo obč. zák., je určující především povaha právního vztahu účastníků vzniklého takovým plněním, tzn. zda majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá § 261 odst. 1 až 3 a § 262 obch. zák. Obsahuje-li obch. zák. v § 387 až § 408 kogentní a ucelenou úpravu problematiky promlčení, dopadající například i na bezdůvodné obohacení vzniklé plněním podle neplatné smlouvy (§ 394 odst. 2 obch. zák.), je v obchodních závazkových vztazích vyloučeno použití ustanovení občanského zákoníku o promlčení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3376/2011). Nelze ani pominout, že ustanovení obč. zák. o promlčení nelze obecně považovat za ustanovení na ochranu spotřebitele ve smyslu § 262 odst. 4 části první věty za středníkem obch. zák. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010 (uveřejněný pod č. 135/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1750/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3544/2015, či ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1247/2016), takže otázku promlčení žalovaného nároku je nezbytné posoudit podle příslušných ustanovení obch. zák.

34. V daném případě žalobkyně poskytla žalované plnění na základě neplatné Smlouvy dne 31. 7. 2013, z čehož plyne, že čtyřletá promlčecí lhůta odvíjející se od tohoto dne by uplynula dne 31. 7. 2017, takže uplatněný žalobní nárok by byl promlčen, ledaže by v mezidobí došlo ke stavení běhu promlčecí lhůty či k jejímu přetržení; v daném případě přicházela do úvahy toliko varianta stavení běhu promlčecí lhůty v důsledku uplatnění nároku v rozhodčím řízení ve spojení s případným uplatněním v civilním soudním řízení po zrušení rozhodčího nálezu.

35. Pro posouzení promlčení pohledávky uplatněné před rozhodcem na základě neplatné rozhodčí smlouvy jsou významné závěry judikatury Nejvyššího soudu. Konkrétně v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015 (uveřejněného pod č. 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), Nejvyšší soud, uvedl:„ Při výkladu § 403 odst. 1 obch. zák. je nutné přihlížet ke smyslu a účelu daného ustanovení s přihlédnutím ke smyslu a účelu obdobného ustanovení obsaženého v občanském zákoníku. Podle § 112 obč. zák. promlčecí doba neběží, bez ohledu na to, zda bylo rozhodčí řízení zahájeno na základě platné či neplatné rozhodčí doložky. Je třeba posoudit, zda zákonodárce zamýšlel zcela odlišné právní účinky rozhodčího řízení zahájeného na základě neplatné rozhodčí doložky podle občanského zákoníku, kdy by se promlčecí doba stavěla, a podle obchodního zákoníku, kdy by promlčecí doba dále běžela. Nejvyšší soud neshledal žádný důvod pro odlišný běh promlčecí doby v rozhodčích řízeních, v závislosti na tom, zda jsou v těchto řízeních uplatňována práva podle obchodního či občanského zákoníku. Pokud by byl přijat doslovný výklad § 403 odst. 1 obch. zák., tedy že promlčecí doba neběží pouze tehdy, bylo-li rozhodčí řízení zahájeno na základě platné rozhodčí doložky, účastníci řízení by se nacházeli v právní nejistotě. Jestliže by rozhodčí doložka byla následně (poté, co proběhlo rozhodčí řízení) v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu prohlášena za neplatnou, došlo by k odepření přístupu ke spravedlnosti, neboť v důsledku trvání rozhodčího řízení by nárok mohl být promlčen. Pokud by strany chtěly předejít promlčení nároku pro případ, že by rozhodčí doložka byla v budoucnu posouzena jako neplatná, musely by podat žalobu (v téže věci) u soudu, který by však takové řízení zastavil z důvodu litispendence… Závěr, že ke stavení běhu promlčecí doby podle § 403 obch. zák. docházelo pouze v případě zahájení rozhodčího řízení na základě platné rozhodčí smlouvy, je navíc v rozporu s § 14 odst. 1 in fine zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, podle něhož podání žaloby má tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu. Toto ustanovení je nutno považovat za ustanovení speciální k § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, i k § 403 obch. zák. Toto ustanovení se tedy použije přednostně a důsledkem jeho aplikace je zachování účinků podané žaloby. Navíc je třeba aplikovat i zásadu lex posterior derogat legi priori, neboť zákon o rozhodčím řízení byl přijat později než obchodní zákoník. Vzhledem k tomu, že se jedná o předpisy stejné právní síly, je nutno aplikovat úpravu pozdější, tedy zákon o rozhodčím řízení.“ Na uvedené závěry navázal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5258/2016, v němž dovodil:„ Ze srovnání účinků rozhodnutí, kterým byla exekuce zastavena, a rozhodnutí podle § 34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. vyplývá, že podala-li žalobkyně poté, co exekuce byla pravomocně zastavena, bez zbytečného odkladu žalobu, jíž uplatnila právo přiznané formálně nezrušeným rozhodčím nálezem, k promlčení nedošlo.“ S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožnil v rozsudku ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2652/2017, či aktuálně v usnesení ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1872/2018.

36. Promítnuto do poměrů posuzovaného případu, že žalobkyně na základě rozhodčí smlouvy ze dne 16. 7. 2013 uplatnila v průběhu čtyřleté promlčecí lhůty své nároky v rozhodčím řízení, kdy na základě podané rozhodčí žaloby ze dne 13. 12. 2013, doručené rozhodci téhož dne, vydal rozhodce [titul]. [jméno] [příjmení] dne 17. 2. 2014 Rozhodčí nález, kterým žalobkyni požadované plnění přiznal; Rozhodčí nález nabyl právní moci dne 6. 3. 2014 a vykonatelnosti dne 10. 3. 2014. Na základě exekučního návrhu žalobkyně došlo dne 22. 7. 2014 k nařízení exekuce a pověření Soudního exekutora s jejím provedením. Exekuční řízení bylo následně zastaveno usnesením OS v Uherském Hradišti ze dne 22. 6. 2021, který byl žalobkyni dle jejího sdělení doručen dne 9. 7. 2021. Žalobkyně žalobu v tomto řízení následně uplatnila dne 28. 7. 2021.

37. Soud má za to, že podáním rozhodčí žaloby došlo v tomto konkrétním případě ke stavení promlčecí lhůty. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně v daném případě podala žalobu k civilnímu soudu ve lhůtě bez zbytečného odkladu od skončení exekučního řízení, kdy za takovou lhůtu lze považovat lhůtu 30 dnů od doručení usnesení, a to na základě analogické aplikace § 16 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, které je svou povahou a účelem nejbližším ustanovením (obdobná lhůta je rovněž stanovena v § 106 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“)), lze učinit závěr, že účinky zahájeného rozhodčího řízení se vztahují též na toto soudní řízení.

38. Na uvedeném by přitom nemohly ničeho změnit závěry obsažené v nálezech Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, či ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19, neboť tyto se vztahovaly na rozhodčí smlouvy, podle nichž měl být rozhodce vybrán podle netransparentních pravidel, a proto byly neplatné, jak definitivně vyřešil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, který řešil nesouladnou rozhodovací praxi svých senátů. V posuzovaném případě nicméně byla rozhodčí smlouva ze dne 16. 7. 2013 shledána jako neplatná nikoliv pro netransparentnost pravidel výběru rozhodce, nýbrž z důvodu, že nepřiměřenost rozhodcem přisouzeného plnění je natolik zjevná a zásadní, že Smlouva a na ni navazující rozhodčí smlouva, z níž rozhodce [titul]. [jméno] [příjmení] vyvodil svou pravomoc, jsou pro rozpor s dobrými mravy a principy na ochranu spotřebitele neplatné. Soud samozřejmě přihlédl ke smyslu a účelu obou nálezů Ústavního soudu, jimiž bylo nepochybně v otázce stavení promlčecí lhůty ochránit toliko takové subjekty, které uplatnily své nároky v rozhodčím řízení předpokládajíce přípustnost takovéhoto postupu. V této souvislosti je nezbytné zdůraznit, že v době uzavření Smlouvy a na ni navazující rozhodčí smlouvy (červenec 2013), bylo možné uzavřít rozhodčí smlouvu pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv (srov. § 3 odst. 3–5 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Pokud jde o problematiku rozhodčích smluv neplatných pro rozpor s dobrými mravy z výše uvedených důvodů, u nich se konkrétní judikatura začala vyvíjet zásadně až po uzavření rozhodčí smlouvy, jakož i po právní moci a vykonatelnosti Rozhodčího nálezu, kdy lze poukázat zejm. na nález Ústavního soudu ze 4. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3402/13 (nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, oproti přesvědčení žalované řešil problematiku odlišnou, a sice absenci rozhodčí smlouvy), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3631/2015, či ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017. Soud má tedy za to, že vyloučení stavení běhu promlčecí lhůty ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, či ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19, nelze v dané věci aplikovat.

39. Jelikož žalovaná doposud dobrovolně žalobkyni nevrátila bezdůvodné obohacení ve výši 5 659 Kč, aniž by přitom došlo k promlčení tohoto nároku, přiznal soud žalobkyni uvedené plnění svým rozhodnutím (výrok I.).

40. Na příslušenství žalobkyně uplatnila nárok na úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 659 Kč od 31. 10. 2020 do zaplacení. Úrok z prodlení je sankcí za prodlení žalované s řádnou a včasnou úhradou svých závazků a nárok na něj vyplývá z § 517 obč. zák. a jeho výše je stanovena § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013. Žalovaná byla povinna bezdůvodné obohacení vydat žalobkyni na základě výzvy ze dne 4. 12. 2013 do 7 dnů od odeslání tohoto dopisu, tj. do 11. 12. 2013. Jelikož tak neučinila, dostala se dne následujícího do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně až do zaplacení. Žalobkyně uplatnila nárok na úrok z prodlení za kratší období, avšak ve vyšší výši, než na který má nárok. S ohledem na uvedené soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni též úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 659 Kč od 31. 10. 2020 do zaplacení (výrok I.), naopak pro nedůvodnost zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,2 % ročně z částky 5 659 Kč od 31. 10. 2020 do zaplacení (výrok II.). Náklady řízení a lhůta k plnění 41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 větou první o. s. ř. Pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení dle citovaných ustanovení bylo nutné k datu vyhlášení rozhodnutí kapitalizovat částky, jejichž zaplacení se žalobkyně žalobou domáhala, a částky, které byly žalobkyni skutečně přiznány, aby bylo možno posoudit míru úspěchu a neúspěchu žalobkyně v řízení. Žalobkyně byla ke dni vyhlášení rozhodnutí v řízení úspěšná co do přiznání částky 6 170,50 Kč (jistina ve výši 5 659 Kč + úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozsudku na částku 511,50 Kč), přičemž v žalobě požadovala ke dni rozhodnutí celkem částku 29 840,57 Kč (jistina ve výši 23 933,79 Kč + smluvní úrok kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozsudku na částku 3 689,72 Kč + úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozsudku na částku 2 217,06 Kč). Co do vyjádření v procentech, úspěch žalobkyně v řízení činil 20,68 % v poměru k neúspěchu 79,32 %. S ohledem na uvedené má žalovaná nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 58,64 %.

42. Náklady účelně vynaložené k bránění práva v souladu s vyúčtováním zástupce žalované ze dne 3. 12. 2021 tvoří: odměna za zastoupení žalované advokátem dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., a to v plné výši za 4 úkony právní pomoci spočívající v 1) převzetí a přípravě zastoupení, 2) odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu, 3) duplika žalované a 4) vyjádření k výzvě soudu; sazba mimosmluvní odměny za úkony právní služby ad 1) a 2) podle § 7 bod 5 cit. vyhl. z tarifní hodnoty 23 933,79 Kč činí částku 2 060 Kč a sazba mimosmluvní odměny za úkony právní služby ad 3) a 4) podle § 7 bod 4 cit. vyhl. z tarifní hodnoty 5 659 Kč činí částku 1 500 Kč, celkem žalované za zastupování zástupce přináleží částka 7 120 Kč; čtyři paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč za výše uvedené úkony právní služby (§ 13 odst. 4 cit. vyhl.), celkem tedy 1 200 Kč; náhrada za 21% DPH ze základu 8 320 Kč, tedy DPH ve výši 1 747,20 Kč. Soud proto žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 58,64 % z částky 10 067,20 Kč, tedy částku ve výši 5 903,41 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně povinna tyto náklady uhradit k rukám zástupce žalované.

43. Lhůtu ke splnění uložených povinností stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, neboť ke stanovení jiné lhůty k plnění neshledal důvody.

Poučení