35 C 31/2011- 865

Rubrum

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Folkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [celé jméno účastníka] sídlem [adresa účastníka] o náhradu škody ve výši 651 391 Kč takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 336 805 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 314 586 Kč se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 89 436 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

IV. Žalobce je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu Plzeň-město částku 45 371,50 Kč, která byla vynaložena z prostředků státu v souvislosti s vyplacením znalečného, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaný je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu Plzeň-město částku 21 845,50 Kč, která byla vynaložena z prostředků státu v souvislosti s vyplacením znalečného, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V původní řízení, vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 35 C 76/2005, se žalobce žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 30. 8. 2004 domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu 4 024 000 Kč spolu s úrokem z prodlení a náklady řízení. Zmíněnou žalobu odůvodnil tím, že mezi účastníky byla dne 12. 9. 2002 uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení dvoupodlažní nástavby 24 bytových jednotek včetně zateplení a výtahů na panelovém objektu [ulice a číslo] – 6 – 8 a parkoviště v [obec] – [anonymizováno], a to po proběhlém výběrovém řízení, v němž nabídka žalobce splnila kritéria nejlépe. Dle smlouvy měly být práce zahájeny po přidělení státní dotace na nájemní bytovou výstavbu, s čímž se počítalo v září 2002. V září 2002 však k zahájení prací nedošlo, neboť žalovaný nepředal žalobci staveniště, a to přesto, že rozhodnutím Státního fondu rozvoje bydlení z 1. 3. 2002 bylo žádosti žalovaného o dotaci k výstavbě nájemních bytů na budovách města formou nástaveb nebo půdních vestaveb vyhověno. Na realizaci nástavby 24 bytových jednotek výše uvedených připadalo 7,68 mil. Kč. Dne 11. 6. 2003 žalovaný zaslal žalobci odstoupení od smlouvy, které zdůvodnil tak, že [jméno] [územní celek] usnesením [číslo] ze dne 5. 6. 2003 neschválila realizaci předmětných nástaveb, smlouva však takové odstoupení neumožňovala. Proto žalobce žalovanému sdělil, že odstoupení považuje za neplatné a vyzval jej k předání staveniště, na to žalovaný reagoval sdělením, že předání staveniště není možné, neboť objekt byl privatizován, a setrval na odstoupení. Žalobce následně dne 24. 5. 2003 od shora uvedené smlouvy odstoupil a vyzval žalovaného k náhradě škody ve výši 4 024 000 Kč spočívající v ušlém zisku. Tím, že žalovaný neuzavřel dohodu se Státním fondem rozvoje bydlení, zmařil splnění podmínky stanovené v článku XII. odst. [číslo] smlouvy o dílo a právní úkon se tak stal v souladu s § 36 odst. 3 o. z. nepodmíněným, přitom již ze zadávací dokumentace, kde žalovaný stanovil jako předpokládaný počátek stavby září 2002, bylo zřejmé, že si žalovaný byl v době vypracování zadávací dokumentace vědom kladného rozhodnutí Státního fondu rozvoje bydlení. Odstoupení žalovaného ze dne 11. 6. 2003 žalobce považuje za neplatné, neboť žalovaný nežádal zastavení stavebních prací ani jejich ukončení ani změnu termínu zahájení nebo dokončení stavby, nežádal ani vyjmutí a neprovádění některých prací a dodávek, nadto, i kdyby toto žádal, bylo by toto možno učinit v souladu s ustanovením smlouvy pouze na podkladě dodatku ke smlouvě. Ze skutečnosti, že Státní fond rozvoje bydlení dne 21. 3. 2002 vyhověl žádosti žalovaného o dotaci k výstavbě 81 nájemních bytů na budovách města formou nástaveb nebo půdních vestaveb a z toho, že bylo zahájeno výběrové řízení v předmětné věci a uzavřena smlouva o dílo, vyplývá, že bylo možno oprávněně předpokládat, že jsou zajištěny finanční prostředky pro realizaci předmětné stavby a že dojde k jejímu zahájení v září 2002. Jednáním žalovaného, který zmařil naplnění účelu smlouvy o dílo, došlo k poškození žalobce, který z tohoto důvodu nemohl z uvedené smlouvy realizovat zisk, a protože žalovaný informoval žalobce o skutečnostech, které ohrožovaly naplnění účelu smlouvy, až po devíti měsících, zabránil žalobci v tom, aby ušlý zisk z uvedené smlouvy mohl realizovat v tomto čase na základě obdobné smlouvy uzavřené s jiným objednatelem. Výši ušlého zisku žalobce požaduje ve výši 16 % z ceny zakázky připadající na toto období.

2. Mezitímním rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 3. 2007 pod č.j. 35 C 76/2005-143, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2008 pod č.j. 25 Co 264/2007-168, bylo rozhodnuto tak, že uplatňovaný nárok je co do základu opodstatněný. Zmíněný rozsudek nabyl právní moci dnem 17. 3. 2008.

3. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2009 č.j. 23 Cdo 3183/2008-191, jež nabylo právní moci dnem 6. 5. 2009, bylo odmítnuto dovolání žalovaného.

4. S ohledem na skutečnost, že uplatňovaný nárok byl co do základu opodstatněný, zabýval se dále soud výší škody, která žalobci v důsledku jednání žalovaného vznikla. Soud poté rozhodl ve věci samé rozsudkem zdejšího soudu ze dne 26. 11. 2010 č.j. 35 C 76/2005-319, který nabyl právní moci dnem 9. 2. 2011. Výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 4 427 201 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 4 024 000 Kč od 24. 5. 2004 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 403 000 Kč od 10. 10. 2010 do zaplacení. Výrokem II. soud I. stupně částečně zamítl žalobu co do zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 403 000 Kč od 24. 6. 2010 do 9. 10. 2010, výrokem III. uložil žalobci povinnost doplatit soudní poplatek ve výši 16 130 Kč, výrokem IV. uložil žalovanému povinnost nahradit státu náklady řízení v částce 38 760 Kč a výrokem V. žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 608 094 Kč.

5. V průběhu řízení žalobce rozšířil písemným podáním ze dne 24. 6. 2010, které bylo zdejšímu soudu doručeno dne 28. 6. 2010, žalobu o zaplacení újmy ve výši 651 391 Kč, která mu vznikla v důsledku prodlení žalovaného s úhradou vzniklé škody tím, že žalobce byl nucen čerpat v období od 1. 5. 2006 do 24. 6. 2010 úvěr přesahující vzniklou škodu, za který platil v bance úrok, jež přesahuje v uvedeném rozsahu zákonný úrok z prodlení. Soud při ústním jednání dne 19. 11. 2010 připustil změnu žaloby v naznačeném směru a zároveň rozhodl o vyloučení této části řízení k samostatnému projednání (sp. zn. 35 C 31/2011).

6. Žalovaný s rozšířeným nárokem žalobce nesouhlasil a poukázal na to, že žalobce uplatnil vedle ušlého zisku náhradu škody, která měla vzniknout tak, že žalobce čerpal počínaje dnem 16. 3. 2006, tj. dva a třičtvrtě roku po úkonu jednostranně ukončujícím smluvní závazky, kontokorentní úvěr a měl za povinnost platit úroky a též odměnu za poskytnutí úvěru. Žalobce tak postupoval v rozporu s ust. § 379 obchodního zákoníku, protože tuto skutečnost nemohl zohlednit při samotném uzavření smlouvy v září 2002, když neumí předvídat okolnosti a investiční záměry žalobce, které nastanou za více než 3 roky. Žalovaný dále připomněl, že žalobce nespecifikoval příčinnou souvislost mezi uplatněným nárokem z úroku za poskytnutí kontokorentního úvěru a vzniklou újmu. Ze sbírky listin Obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka [číslo] žalovaný zjistil, že mezi roky 2005 a 2008 činil obrat žalobce 265 000 000 Kč až 340 000 000 Kč, přičemž není zřejmé při takovém objemu finančních prostředků, proč klade za odpovědnost žalovanému, že si musel v roce 2006 pořizovat kontokorentní úvěr na částku 4 000 000 Kč. V listinách Obchodního rejstříku je dále konstatováno, že v roce 2006 žalobce realizoval velký developerský projekt, který mu zásadním způsobem zvýšil obrat. Žalovaný z tohoto důvodu se domnívá, že kontokorentní úvěr má příčinnou souvislost s touto investicí žalobce nikoli s neuhrazením náhrady škody ze strany žalovaného. Žalovaný zmínil i ustanovení § 415 občanského zákoníku (prevenční povinnost) a § 384 odst. 1 obchodního zákoníku. V průběhu řízení žalovaný doplnil svoji obranu o námitku absolutní neplatnosti smlouvy o dílo, neboť zmíněná smlouva je právním úkonem, který ke své platnosti vyžaduje v souladu se zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění platném ke dni podpisu předmětné smlouvy, schválení rady Městského obvodu [obec a číslo]. Postup je pak upraven v ust. § 41 téhož zákona. Podle ust. § 103 odst. 1 zákona o obcích může starosta provést úkony, které vyžadují schválení zastupitelstva obce, popřípadě rady obce, jen po jejich přechozím schválení, jinak jsou tyto právní úkony od počátku neplatné. Žalovaný zároveň poukázal i na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 721/2000. Absence takového rozhodnutí pak zakládá absolutní neplatnost úkonu starosty, neboť předmětná smlouva nebyla ani opatřena doložkou potvrzující takové schválení. Žalovaný rovněž poukázal i na rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. 28 Cdo 1083/2002 a 28 Cdo 161/2007, kdy z důvodu absolutní neplatnosti předmětné smlouvy žalobci ani nemohla vzniknout žádná škoda včetně škody uplatněné ve sporu v nadepsané věci. Žalovaný rovněž opakovaně vznesl námitku promlčení.

7. Podáním ze dne 11. 10. 2016 žalobce opětovně rozšířil žalobu, a to o úrok z prodlení v zákonné sazbě z částky 651 391 Kč od 16. 2. 2011 do zaplacení. Usnesením ze dne 8. 11. 2016 č.j. 35 C 31/2011-384 ve spojení s usnesením ze dne 2. 12. 2016 č.j. 35 C 31/2011-390 došlo k připuštění změny žaloby o nově požadovaný úrok z prodlení. Zmíněné usnesení nabylo právní moci dnem 26. 11. 2016 (opravné usnesení dne 21. 12. 2016).

8. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 20. 9. 2018 č.j. 35 C 31/2011-589 (dále též„ původní rozsudek“) zamítl žalobu (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok II.), dále byla žalobci uložena povinnost zaplatit státu náklady vynaložené v souvislosti s vyplacením znalečného (výrok III.). Daný rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 4. 2019 č.j. 64 Co 8/2019-650. K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 20. 5. 2021 č.j. 32 Cdo 3055/2019-697 zrušil část I. výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek zdejšího soudu v části výroku I. o zamítnutí žaloby o 651 391 Kč a ve výrocích o nákladech řízení, ve II. výroku o nákladech odvolacího soudu, jakož i rozsudek prvoinstančního soudu v části výroku I. o zamítnutí žaloby pro zaplacení částky 651 391 Kč a ve výrocích o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud odmítl dovolání v části úroku z prodlení z částky 651 391 Kč pro nepřípustnost. Dovolací soud se zabýval otázkou hodnocení znaleckého posudku ve smyslu § 127 o.s.ř. ve spojení s § 132 o.s.ř. Dle jím vysloveného závěru nebylo možné nahradit explicitní závěr znaleckého posudku o příčinné souvislosti mezi prodlením žalovaného s úhradou přisouzené částky 4 024 000 Kč a škodou vzniklou žalobci tím, že platil úroky z čerpání kontokorentních úvěrů, svým vlastním, opačným názorem, namísto toho, aby postupoval dle § 127 odst. 2 o.s.ř. a pokusil se odstranit pochyby o správnosti znaleckého posudku výslechem znalce, popř. poté nařídil revizní posudek, ač nelze upřít racionalitu rozboru znaleckého posudku, který odvolací soud provedl.

9. Z důkazů provedených v řízení do vyhlášení původního rozsudku soudu I. stupně soud zjistil následující skutečnosti. Ze smlouvy o dílo [číslo] která byla uzavřena mezi účastníky řízení dne 12. 9. 2002, je mj. zřejmé, že tuto smlouvu uzavřel žalobce, jakožto zhotovitel, se žalovaným, jakožto objednatelem, který byl zastoupen panem [jméno] [příjmení], starostou Městského obvodu [obec a číslo]. Předmětem zakázky byla realizace dvoupodlažní nástavby o 24 bytových jednotkách, zateplení nástavby, výtahy a parkoviště na pozemcích žalobce, dále vypracování projektové dokumentace ke skutečnému provedení stavby včetně geodetického zaměření v termínu do dvanácti měsíců od předání staveniště. Cena za dílo byla ujednána v částce 30 851 692 Kč včetně DPH. K předání staveniště mělo dojít nejpozději do 60 dnů od nabytí účinnosti této smlouvy (ode dne přidělení státní dotace). K této smlouvě bylo připojeno razítko Městského obvodu [obec a číslo] s podpisem objednatele a dále razítko žalobce s podpisem odpovědného zástupce. Dne 27. 3. 2001 došlo usnesením [číslo] Obvodní rady [obec a číslo] ke schválení realizace nástavby domu [ulice a číslo], 6, 8 (usnesení [číslo] Obvodní rady [obec a číslo]). To bylo doplněno i důvodovou zprávou ze dne 21. 3. 2001, z níž mimo jiné vyplývá, že náklady na zpracování projektové dokumentace nástaveb nájemních bytů budou kryty z rozpočtu Městského obvodu [obec a číslo]. Starosta Městského obvodu [obec a číslo] [jméno] [příjmení] rozhodl dne 11. 9. 2002 o tom, že nabídku nejlépe splňující kritéria vymezená v podmínkách veřejné zakázky je nabídka žalobce (dopis Městského obvodu [obec a číslo] ze dne 11. 9. 2002 žalobci). Pro posouzení a hodnocení nabídek byla jmenována komise (jmenování komise ze dne 6. 9. 2002). K oznámení o výběru nejvhodnější nabídky došlo dopisem ze dne 11. 9. 2002 (zmíněný dopis). Projekt byl posuzován i ze strany [právnická osoba] s.r.o [obec] dne 14. 5. 2002, téhož dne došlo k jednání o oponentním posudku za přítomnosti starosty ÚMO [obec a číslo] a [anonymizováno] [příjmení], jakožto zpracovatele oponentního posudku, dále [anonymizováno] [příjmení]. V závěru tohoto textu je mj. uvedeno, že dne 17. 5. 2002 bude podepsána smlouva o dílo. Dne 11. 9. 2002 bylo [právnická osoba] s.r.o. oznámeno rozhodnutí o vyloučení z další účasti na veřejné zakázce.

10. Ze smlouvy o kontokorentním úvěru [číslo] 2006 má soud za zjištěné, že žalobce s [právnická osoba] uzavřel dne 16. 3. 2006 smlouvu o kontokorentním úvěru, na jejímž základě se banka zavázala poskytovat žalobci peněžní prostředky až do výše 20 000 000 Kč z důvodu financování časového nesouladu v cash-flow žalovaného. Touto smlouvou došlo ke sjednání plovoucí úrokové sazby, jejíž výše byla stanovena jako výše základní úrokové sazby [právnická osoba] mínus marže 0,40 % per annum. Ke dni uzavření smlouvy činila 4,9 % ročně. Žalobce byl povinen splatit úvěr nejpozději do 15. 3. 2007. V článku VII. citované smlouvy bylo dohodnuto k zajištění závazku žalovaného zástavní právo k nemovitostem, jež byly specifikovány v citované smlouvě. Žalobce byl povinen platit i poplatek za sjednání úvěru, a to ve výši 100 000 Kč. K jeho úhradě došlo před podpisem úvěrové smlouvy. Dne 13. 4. 2007 žalobce uzavřel se stejnou bankou ([právnická osoba]) smlouvu o kontokorentním úvěru [číslo], na jejímž základě byl oprávněn čerpat na běžném účtu kontokorentní úvěr do výše 25 000 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána jako plovoucí, její výše byla stanovována jako součet výše preferenční úrokové sazby a marže 0,9 % ročně. Poplatek za zpracování úvěru byl sjednán ve výši 70 000 Kč se splatností do 3 dnů od uzavření této smlouvy. Závazková provize byla dohodnuta ve výši 0,7 % ročně. Datum konečné splatnosti tohoto úvěru byl stanoven na 30. 9. 2008. I touto smlouvou došlo k zajištění úvěru, a to zřízením zástavního práva pro banku k nemovitostem žalobce (výše konkretizované smlouvy o kontokorentním úvěru z uvedených dnů). Preferenční úroková sazba s účinností od 15. 8. 2005 činila 3,10 %, od 21. 8. 2006 3,35 %, od 20. 10. 2006 3,55 %, od 18. 6. 2007 3,60 %, od 13. 8. 2007 4,05 %, od 26. 10. 2007 4,30 %, od 21. 12. 2007 4,70 %, od 1. 3. 2008 4,95 % a od 15. 5. 2009 4,45 % (tabulka preferenční úrokové sazby). Konkrétní přehled čerpání úvěru žalobce od 1. 1. 2006 vyplývá z přehledu čerpání úvěru, kdy k 1. 4. 2010 činil zůstatek mínus 24 955 632,20 Kč.

11. Žalobce k prokázání příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a následkem, jakož i vznikem škody a výší škody navrhl zpracování znaleckého posudku. Znalec v posudku ze dne 27. 7. 2012 dospěl k závěru, že kromě osmi dnů musel žalobce za zjišťované období čerpat úvěr z důvodu financování časového nesouladu v cash-flow, přičemž výše zaplacených úroků z jeho strany za debetní zůstatek kontokorentního účtu ve výši 4 024 000 Kč činila za předmětných 1 516 dnů částku 815 554,55 Kč. Vklady související se zpracováním úvěrových smluv byly vyčísleny částkou 170 000 Kč Celkem tak náklady činily 985 554,55 Kč. Úrok ve výši 2 % ročně z částky 4 024 000 Kč za stejné období činil 331 621,70 Kč, rozdíl mezi těmito částkami znalec vyčíslil ve výši 653 932,85 Kč. Souhrnně tak nebyla kryta úrokem 2 % ročně z částky 4 024 000 Kč výše zjištěná částka. Součástí tohoto posudku byly i jednotlivé přílohy, mj. emailová korespondence, z níž byla zjištěna výše základní úrokové sazby (4,9 % ročně) mínus marže 0,4 % = 4,5 % ročně, kdy tato marže se do 31. 12. 2006 nezměnila. Dále byly předloženy od [právnická osoba] zůstatky na běžném účtu žalobce, z nichž znalec vycházel. Součástí příloh byl i výpočet ušlých úroků, kde znalec zjistil, že počet dní kdy dlužná částka převyšovala 24 024 000 Kč, což bylo 387 dnů.

12. V dodatku [číslo] znaleckého posudku ze dne 25. 4. 2016 se znalec zabýval i globálním rozborem hospodaření žalobce, když vycházel především z řádných ročních závěrek. Z tohoto dodatku je patrné, že žalobce je malá účetní jednotka, její závěrky jsou povinně ověřovány auditorem. Za roky 2004 až 2011 vždy auditor ověřil s výrokem„ bez výhrad“. Žalobce je poplatníkem daně z příjmu právnických osob. V důsledku nepříznivého vývoje trhu ve stavebnictví musel žalobce výrazně snižovat po celé analyzované období náklady na výrobní a podnikovou režii v desítkách procent ročně. Opožděná plnění některých odběratelů (včetně prodlení žalovaného s úhradou škody) způsobila problémy s financováním časového nesouladu v cash-flow žalobce, což bylo důvodem pro otevření kontokorentního úvěru u [právnická osoba], který byl průběžně v průběhu analyzovaných roků využíván, jen v závěru roku nebyl vždy zcela dočerpán, protože zejména ze státních zakázek docházely na základě vyúčtovaných rozpočtových nákladů platby. Znalec zjistil a posoudil i likviditu žalobce, přičemž běžnou likviditu měl žalobce kromě roků 2006 a 2007 pozitivní. Znalec uvedl, že pokud by byla uhrazena škoda způsobená žalovaným v částce 4 024 000 Kč, došlo by ke zlepšení koeficientu běžné likvidity, kdy rozdíl mezi vykazovaným bez úhrady škody a vyčíslení při úhradě škody činil cca 0,1. Znalec uzavřel, že včasná úhrada škody by každoročně zlepšila ukazatel běžné likvidity a cash-flow. Výdaje na reprezentaci a dary ovlivňovaly finanční situaci a cash-flow ve společnosti žalobce pouze nepatrně. Byl prokázán vysoký podíl pohledávek z obchodních vztahů po lhůtě splatnosti ke krátkodobým pohledávkám z obchodních vztahů, což v průměru činilo 52 % za rok. Dle znalce vymáhání všech, často velmi nízkých pohledávek po lhůtě splatnosti v uvedeném rozsahu v soudním nebo rozhodcovském řízení, je nereálné. Na tyto pohledávky jsou vytvářeny opravné prostředky. Objem pohledávek po lhůtě splatnosti činil celkem za roky 2004 až 2011 částku 124 880 000 Kč. Znalec nezjistil žádné případné chyby vlastního managementu žalobce při hospodaření za shora označené období. Problémem v hospodaření však byl trvalý časový nesoulad v cash-flow, který znalec vyčíslil v příloze [číslo] jako rozdíl závazků a pohledávek po lhůtě splatnosti v nízké běžné likviditě a nedostačující rychlé a okamžité likviditě. Podstatným problémem hospodaření žalobce byly i důsledky recese (krize) z roku 2008, která se velmi silně projevila i ve stavebnictví a návazně ovlivnila výkony společnosti a její hospodářské výsledky. Z přehledu vybraných finančních ukazatelů žalobce je zřejmý trvalý časový nesoulad financování a cash-flow, kdy závazky po lhůtě splatnosti převyšují pohledávky po lhůtě splatnosti. Výše závazků z obchodních vztahů je přímo úměrná výši výkonu a obchodní marži. Důvodem je časově průběžné nabíhání závazků za nákup materiálu a k plnění subdodávek dodavatelů a teprve po ukončení smluvní části staveb (etap) vystavení faktur odběratelům. Neuhrazená škoda ve výši 4 024 000 Kč zhoršila v posuzovaném období stav cash-flow žalobce a běžnou likviditu, přičemž byla příčinně souvislá s čerpáním kontokorentního úvěru a úhrady z této částky vzniklých a uhrazených úroků. Neuhrazená škoda ve výši 4 024 000 Kč činí z úvěrového rámce kontokorentu ve výši 20 000 000 Kč 20,12 % a z úvěrového rámce kontokorentu 25 000 000 Kč 16,10 %. Prodlení žalovaného s náhradou škody v tomto rozsahu ovlivnilo negativně hospodaření žalobce. V provedeném globálním rozboru hospodaření žalobce nebyly zjištěny žádné další příčinné souvislosti náhrady škody ve výši 4 024 000 Kč a škody ve výši 653 932,85 Kč vzniklé z úroků, které žalobce musel uhradit z čerpání kontokorentních úvěrů. Přílohu tohoto dodatku znaleckého posudku činil i přehled pohledávek dle splatnosti za jednotlivé roky 2004 až 2011. Z těchto příloh je patrné, že žalobce se po celou dobu ocital v druhotné platební neschopnosti, kdy mu jeho dlužníci dlužili i po dobu delší než jeden rok velmi vysoké částky (za rok 2004 5 171 700 Kč, za rok 2006 1 672 600 Kč, za rok 2007 2 305 100 Kč, za rok 2008 3 082 400 Kč, za rok 2009 3 399 400 Kč, za rok 2010 5 542 300 Kč, za rok 2011 8 566 100 Kč, přičemž některé z pohledávek ve větším rozsahu se i každoročně opakovaly. Závazky po splatnosti žalobce pak vyplývají z vývoje ukazatelů zadluženosti, kdy za rok 2005 šlo o částku 13 739 000 Kč, za rok 2006 47 575 000 Kč, za rok 2007 31 761 000 Kč, za rok 2008 34 520 000 Kč, za rok 2009 35 786 000 Kč, za rok 2010 24 365 000 Kč a za rok 2011 31 261 000 Kč.

13. Znalec v dodatku [číslo] znaleckého posudku upravil dosavadní zjištění, kdy přepočetl ušlé úroky a závazkovou odměnu včetně nákladů souvisejících se zpracováním a poskytnutím úvěru na částku 685 431,48 Kč. Znalec provedl výpočet z částky 4 024 000 Kč za období od 25. 5. 2004 do 14. 2. 2011, kdy měl k dispozici i potvrzení [právnická osoba] a dále výpisy z běžného účtu žalobce. Vypořádal se přitom i s tím, že tyto výpisy vykazují pouze měsíční zůstatky, kdy manuálně vypočetl denní zůstatky, jež jsou pro jeho zjištění nezbytné. Dopočetl i ušlé úroky za období od 15. 6. 2010 do 14. 2. 2011. Pokud nebyl kontokorent čerpán nad částku 4 024 000 Kč, znalec nově nevycházel z částky 4 024 000 Kč, nýbrž ze skutečné výše čerpání. Dle názoru znalce je třeba zohlednit i úhrady závazkové provize (odměny), kterou zjistil ve výši 9 891,58 Kč. Znalec dodal, že společnost v posuzovaném období nebyla předlužena, jejím problémem je trvalý nesoulad s cash-flow, a to z důvodu časového rozdílu mezi průběžně nabíhajícím závazkům při realizaci stavebních zakázek za nákup materiálů a plnění subdodávek, kdy teprve po skončení smluvní části staveb (etap) dochází k vystavení faktur odběratelům (vzniku pohledávek žalobce).

14. Žalovaný soudu předložil i právní expertizu zpracovanou [anonymizována dvě slova] [jméno] [jméno] k otázce mezí vázanosti soudu právním názorem soudů vyšší instance. [anonymizována dvě slova] [jméno] v rámci svého dobrozdání připomenul, že není možné pominout souvislost řízení v posuzované věci a řízení vedené týmž soudem ve věci 35 C 76/2005, jež je pravomocně skončeno. Usnesení NS ČR sp. zn. 23 Cdo 3183/2008-91 ze dne 30. 4. 2009 (pro dovolání ve věci 35 C 76/2005) má význam i pro řízení vedené v nadepsané věci, avšak jen potud, pokud se ve vztahu k platnosti nebo neplatnosti smlouvy o dílo dovolací soud vyjadřuje, tedy tvrzený rozpor s čl. 30 odst. 18 Statutu [územní celek]. Dle jeho názoru z toho nevyplývá, že by pro řízení v souzené věci byl závěr o neplatnosti smlouvy o dílo vůbec vyloučen na základě nového důkazu o jiné skutečnosti zakládající neplatnost této smlouvy.

15. Z důkazů provedených po zrušení části původního rozsudku prvoinstančního soudu byly zjištěny tyto skutečnosti. Soud I. stupně se zaměřil na objasnění otázek na znalce, které si v odůvodnění svého rozsudku položil odvolací soud. Zadal vypracování dalšího dodatku znaleckého posudku, v němž znalecká kancelář mj. doplnila, že nemá k dispozici další podklady, z nichž by bylo možné na některé otázky odpovědět, neboť v souladu se zákonnými pravidly došlo ke skartaci některých dokladů. K dispozici jsou podklady k řádné roční účetní uzávěrce, není tak možné dovodit, zda neprovedené úhrady v květnu 2004 nezbytně vedly k tomu, že objektivně žalobce musel o 2 roky později přistoupit k úvěru a tento udržovat až do doby splacení dluhu žalovaným. Stejně tak nelze doložit existenci řetězce jevů vedoucích od nezaplacení ze strany žalovaného až k nutnosti čerpání a udržování úvěru. K nutnosti zřízení kontokorentního úvěru v roce 2006 je možné uvést prokazatelné důvody, kdy žalobce byl jen částečně likvidní z těchto 3 příčin: 1) realizovaný zisk (hrubý výnos) ze zakázek (13,8 %) byl podprůměrný oproti sledovanému období roků 2005 až 2011 (18,4 %) a vysoké náklady za materiál a subdodávky jsou problémem časového nesouladu ve financování cash-flow, 2) žalobce měl problémy s prodlením plateb svých odběratelů, které také vytváří časový nesoulad ve financování cash-flow a 3) žalobce nemá k dispozici (celkem 7 let) částku 4 024 000 Kč za splacení dluhu žalovaným, tj. 20,12 % úvěrového rámce k roku 2006. Všechny tři uvedené příčinné souvislosti sjednání kontokorentního úvěru fungují samostatně. Z analýzy dostupných podkladů z účetnictví a operativní evidence žalobce přitom není možné stanovit (vyčíslit) hlavní důvod pro čerpání kontokorentního úvěru žalobcem. Časový nesoulad výdajů a příjmů a také zpoždění plateb odběratelů je průběžný a denně proměnlivý dle výdajů a příjmů na kontokorentním účtu žalobce, přičemž trvalou samostatnou a neměnnou příčinou čerpání kontokorentního úvěru v trvání 7 let je neuhrazený dluh žalovaného. Znalec doplnil, že zjistil i nezbytné výdaje, jimiž byly penalizace FÚ [obec] a [stát. instituce] a penále za splátkové kalendáře (cca 41 tis. Kč a 195 tis. Kč). Jedná se o neuhrazené částky za sociální zabezpečení a následné penále, které by žalobce, pokud by měl k dispozici uhrazený dluh od žalovaného, mohl v předepsaném termínu uhradit. Doklady prošly skartací. Znalec uzavřel, že od vzniku dluhu žalovaného (24. 5. 2004) do zaplacení (14. 2. 2011) žalobci scházela částka 4 024 000 Kč, která byla od roku 2006 příčinně souvislá s čerpáním kontokorentního úvěru. 16. [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který vypovídal za ustanovený znalecký ústav, setrval na závěrech znaleckého posudku včetně všech jeho dodatků. Zopakoval, že jde o souběh tří samostatných příčin, které fungují samostatně. Vzhledem k tomu, že již pro skartaci části dokladů nejsou data, není možné upřesnit míru každé z příčin, jakou se podílela neprovedená úhrada žalovaného na čerpání a udržování kontokorentního úvěru žalobce, nicméně dle znalce dluh žalovaného byl jednou ze základních příčin vedoucích k pořízení kontokorentního úvěru, u ostatních dvou příčin šlo o nižší položky, ale bylo jich mnoho. Ty příčiny jsou na stejné úrovni, důležité dle znalce bylo, že v roce 2006 dluh žalovaného činil 1/5 z úvěrového rámce. Znalec závěrem dodal, že neexistují žádná další data z posuzovaného období než ta, která naposledy získali a zapracovali do 3. dodatku znaleckého posudku. Není tak žádná možnost, jak získat odpovědi na nezodpovězené otázky.

17. Podle § 373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obchodní zákoník“) kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.

18. Podle § 378 obchodního zákoníku škoda se nahrazuje v penězích; jestliže však o to oprávněná strana požádá a je-li to možné a obvyklé, nahrazuje se škoda uvedením v předešlý stav.

19. Podle § 379 obchodního zákoníku nestanoví-li tento zákon jinak, nahrazuje se skutečná škoda a ušlý zisk. Nenahrazuje se škoda, jež převyšuje škodu, kterou v době vzniku závazkového vztahu povinná strana jako možný důsledek porušení své povinnosti předvídala nebo kterou bylo možno předvídat s přihlédnutím ke skutečnostem, jež v uvedené době povinná strana znala nebo měla znát při obvyklé péči.

20. Podle § 385 obchodního zákoníku odstoupila-li poškozená strana při porušení smluvní povinnosti druhé strany od smlouvy, nemá nárok na náhradu škody, která vznikla tím, že nevyužila včas možnosti uzavřít náhradní smlouvu k účelu, k němuž měla sloužit smlouva, od které poškozená strana odstoupila.

21. Podle § 380 obchodního zákoníku za škodu se považuje též újma, která poškozené straně vznikla tím, že musela vynaložit náklady v důsledku porušení povinnosti druhé strany.

22. Podle § 127 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. [obec] výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce. Je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem.

23. Podle § 136 o.s.ř. lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.

24. Na základě provedeného dokazování, kdy soud pečlivě hodnotil všechny provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž přihlédl i důkazům, které byly provedeny po zrušení části původního rozsudku, dospěl k závěru, že nárok žalobce je dán pouze z části. Soud má z provedeného dokazování za prokázané, že mezi účastníky byla ve smyslu ustanovení § 536 a násl. obchodního zákoníku uzavřena smlouva o dílo. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že účastníci dne 12. 9. 2002 uzavřeli smlouvu o dílo na zhotovení dvoupodlažní nástavby 24 bytových jednotek včetně zateplení a výtahu na panelovém objektu [ulice a číslo] - 6 – 8 a parkoviště v [obec] – [anonymizováno]. K uzavření smlouvy došlo v rámci výběrového řízení, podle něhož byla na podkladě závěru komise pro posouzení a hodnocení nabídek ze dne 11. 9. 2002 vybrána jako nabídka nejlépe splňující kritéria. [ulice] měly být zahájeny po přidělení státní dotace, s čímž se počítalo v září roku 2002. K zahájení prací však nedošlo. Žalovaný dne 11. 6. 2003 zaslal žalobci odstoupení od shora uvedené smlouvy. Následně žalobce sdělil žalovanému, že odstoupení považuje za neplatné a vyzval ho k předání staveniště. Protože žalovaný sdělil, že předání není možné, neboť objekt, kde mělo být dílo provedeno, byl privatizován. Proto žalobce dne 24. 5. 2014 odstoupil od citované smlouvy a vyzval žalovaného k náhradě škody ve výši 4 024 000 Kč z titulu ušlého zisku. Spor mezi účastníky panoval v tom, zda tato smlouva o dílo byla platně uzavřena. Jak již bylo výše zmíněno, ve sporu, který předcházel danému řízení, žalobce nárokoval zaplacení částky nejprve ve výši 4 024 000 Kč s příslušenstvím, posléze částky 4 427 201 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody ve formě ušlého zisku. V nadepsané věci žalobce požaduje zaplacení újmy ve výši 651 391 Kč, jež mu měla vzniknout v důsledku prodlení žalovaného s úhradou vzniklé škody, kdy žalobce byl nucen čerpat ve výše uvedeném období úvěr přesahující vzniklou škodu a za niž musel platit v bance úrok převyšující zákonný úrok z prodlení, který mu byl přiznán rozsudkem ve věci 35 C 76/2005 Okresní soud ve věci 35 C 76/2005 vyhlásil nejprve mezitímní rozsudek, který byl ve změněném stavu potvrzen Krajským soudem v Plzni, přičemž usnesením Nejvyššího soudu ČR došlo k odmítnutí dovolání v této věci. V těchto rozhodnutích se soudy rovněž zabývaly i tím, zda platně došlo k uzavření smlouvy o dílo mezi účastníky řízení, přičemž odvolací soud se zabýval i tím, že tato smlouva byla za žalovaného uzavřena orgánem, který tak byl oprávněn učinit, nebyl shledán ani rozpor s článkem 8 odst. 2 Statutu [územní celek] Odvolací soud uzavřel, že jen uzavření smlouvy o dílo nemůže samo o sobě zakládat porušení článku 30 odst. 18 Statutu [územní celek] a tedy nemohlo jít o neplatnost této smlouvy. Odvolací soud navíc dodal, že i v případě, že by neplatnost této smlouvy mohla být dovozována v souvislosti s citovaným článkem 30 odst. 18 Statutu, stejně by nešlo o účinnou obranu žalovaného vůči uplatňované náhradě škody, neboť ten kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen za podmínek ust. § 268 obchodního zákoníku nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen. Rovněž i dovolací soud se touto skutečností zabýval, kdy uvedl, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru.

25. Je třeba zdůraznit, že k této otázce se vyjádřil i odvolací soud v rozsudku ze dne 2. 4. 2019, jeho vyslovené závěry jsou pro soud I. stupně závazné, neboť nebyly zpochybněny soudem dovolacím. Odvolací soud uvedl, že žalobce se nedomáhá nároku ze smlouvy o dílo, pouze tvrdí, že mu škoda vznikla v důsledku pozdního zaplacení předmětné pohledávky, splatné dne 23. 5. 2005. Existence této pohledávky byla postavena na jisto pravomocným rozhodnutím vydaným v původním řízení (35 C 76/2005) a v nyní projednávané věci ji již nelze znovu zkoumat. Předběžnou otázkou není platnost smlouvy o dílo, nýbrž existence pohledávky žalobce na náhradu ušlého zisku. Závaznost pravomocného rozhodnutí brání soudu, aby vyřešenou prejudiciální otázku v následném (na jejím vyřešení závislém) sporu znovu posoudil. Nelze přitom odhlédnout od velmi úzké provázanosti obou těchto řízení, kdy nárok žalobce, který mu byl přiznán v řízení 35 C 76/2005, je východiskem pro nárok v souzené věci.

26. Jak již bylo zmíněno, spor mezi účastníky se týkal škody, která měla vzniknout žalobci v souvislosti s náklady, které mu vznikly získáním chybějících peněžních prostředků, jež mu nebyly včas od žalovaného vyplaceny a jež představují náklady za poskytnutí kontokorentních úvěrů, přesahující soudem přiznané příslušenství (úrok z prodlení) ve věci předcházející (35 C 76/2005). Žalobce tvrdil, že mu vznikla škoda v celkové výši 651 391 Kč. Důkazní břemeno spočívalo na žalobci, kterého soud mj. vyzval k prokázání skutkových tvrzení, týkající se vzniku této škody. Rovněž bylo na něm, aby prokázal porušení smluvní (právní či jiné) povinnosti žalovaného, vznik škody a její skutečnou výši, kterou musel vynaložit a dále příčinnou souvislost. Teprve po splnění důkazní povinnosti žalobce by bylo na žalovaném, aby prokazoval liberační důvody, neboť odpovědnost za škodu způsobenou porušením závazku v obchodních vztazích je objektivní odpovědností, tedy neuplatňuje se hledisko, zda podnikatel, který porušil svůj závazek, toto porušení zavinil nebo ne (na rozdíl od odpovědnosti v občanskoprávních vztazích dle občanského zákoníku z roku 1964, účinného do 31. 12. 2013, kde přistupuje i zavinění). K úspěšnému uplatnění náhrady škody je však nutný i třetí předpoklad, a to objektivní existence příčinné souvislosti (kauzálního nexu) mezi porušením právní povinnosti (protiprávním úkonem) jako příčinou a škodou včetně jejího rozsahu a jako následkem, přičemž je nezbytná bez ohledu na to, zda jde o odpovědnost založenou na zavinění či o odpovědnost objektivní. Nestačí pouhá pravděpodobnost příčinné souvislosti či okolnosti nasvědčující její existenci, příčinnou souvislost je třeba prokázat. Existence příčinné souvislosti nemůže být řešena obecně, ale vždy jen v konkrétních souvislostech. Z tohoto důvodu bylo nutné zkoumat, zda mezi skutečnostmi, které mohou představovat předcházející příčinu vzniku škody, lze identifikovat i protiprávní úkon. V daném případě bylo tedy na žalobci, aby prokázal, že vznikla škoda, že se žalovaný dopustil protiprávního jednání a že mezi protiprávním jednáním a vznikem škody je vztah příčiny a následku. Jak již bylo řečeno výše, žalobci se podařilo prokázat vznik nákladů, které vynaložil v souvislosti s využitím kontokorentních úvěrů. Je nepochybné, žalovaný porušil smluvní povinnost, když nesplnil podmínky smlouvy o dílo (řádné předání staveniště a umožnění provedení dohodnutého díla), od níž žalobce následně pro neposkytnutou součinnost odstoupil, čímž mu zmařil možnost oprávněně očekávaného zisku. Náhrada škody ve formě ušlého zisku pak byla žalobci přisouzena právě zmíněným rozhodnutím, které nabylo právní moci dnem 9. 2. 2011, když zjištění konkrétní výše bylo předmětem znaleckého zkoumání. Splatnost dané pohledávky nastala dne 23. 5. 2005. Z vyjádření žalobce vyplynulo, že žalovaný svoji povinnost splnil dne 15. 2. 2011, kdy zaplatil dlužnou částku včetně příslušenství. Odvolací soud připomněl, že rozsudek, kterým bylo žalovanému zaplacení této pohledávky spolu s příslušenstvím uloženo, není rozhodnutím konstitutivním, žalobce proto unesl důkazní břemeno i ve vztahu k prokázání druhého z předpokladů – protiprávní jednání žalovaného, který tuto pohledávku, splatnou dne 23. 5. 2005, uhradil až dne 15. 2. 2011.

27. Soud se proto dále zaměřil na třetí obligatorně stanovenou podmínku, a to prokázání kauzálního nexu mezi porušením právní povinnosti a škodou. Stěžejní tedy byla v následně vedeném řízení (po zrušení části rozsudku soudu I. i II. stupně dovolacím soudem) otázka prokázání existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a škodou, která měla v souvislosti s takovým jednáním žalobci vzniknout.

28. K prokázání této skutkové okolnosti žalobce označil v 1. fázi řízení výše zmíněný znalecký posudek. Soud I. a II. stupně v původním rozsudku dospěl k závěru, že i přes závěr znalce, který se v dodatcích svého posudku zabýval i globálním hospodařením žalobce, že neuhrazená škoda ve výši 4 024 000 Kč byla příčinně souvislá s čerpáním kontokorentního úvěru a úhrady z této částky vzniklých a uhrazených úroků, kdy vypočetl částku takto vzniklé škody, neprokazuje existenci relevantní příčiny a následku mezi jednáním žalovaného a výdajem žalobkyně. Odvolací soud zmínil, že k výpočtu celkové výše žalobkyní placených úroků za předmětné období nebylo dle jeho názoru nezbytné přibírat znalce. Zabýval se dále podrobným rozborem a polemizací se závěry znalce (viz blíže odůvodnění jeho rozsudku ze dne 2. 4. 2019). Dovolací soud však zdůraznil, že odborné závěry znaleckého posudku nepodléhají hodnocení důkazu dle § 132 o.s.ř. a v posuzovaném případě bylo na místě postupovat dle § 127 odst. 2 o.s.ř. Dodal, že pokud měl soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popř. aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku. Soud I. stupně se proto v dalším řízení zaměřil na doplnění původního znaleckého posudku včetně jeho dodatků, kdy uložil znalci mj. zodpovědět i na otázky, které nastolil odvolací soud ve svém rozsudku z 2. 4. 2019. Znalec podal písemný posudek, jehož závěry následně stvrzoval (i zpřesňoval) při svém výslechu (viz blíže odst. 15 a 16 odůvodnění tohoto rozsudku). Z dodatku č. 3 znaleckého posudku i z následného výslechu znalce vyplynulo, že na následku se samostatně podílely tři příčiny, jednou z nich (a to příčinou převážnou) je neprovedená úhrada pohledávky žalobce žalovaným. Vzhledem k tomu, že již (pro skartaci účetních dokladů v zákonných lhůtách) neexistují další podklady, z nichž by bylo možné jednoznačně stanovit míru jednotlivých příčin, kterou se podílely na následku, nemohl blíže zodpovědět některé položené dotazy a určit takovou míru. Znalec v tomto směru korigoval svůj původně vyslovený závěr.

29. Soud se dále zabýval tím, zda za této situace je vhodné ustanovit jiného znalce, aby přezkoumal závěry vypracovaného znaleckého posudku včetně jeho dodatků, který by věc znovu posoudil. S ohledem na vyjádření slyšeného znalce, že vzhledem k dlouhé době, která uplynula od zkoumaného období, již nejsou k dispozici další podklady, z nichž by bylo možné zpřesnit vyslovené závěry, se soud domnívá, že ani nově ustanovený znalec by k přesnějším závěrům pro chybějící podklady nemohl dospět. Řízení by se tak s velkou pravděpodobností zatížilo dalšími výraznými náklady (i zásadním způsobem prodloužilo s ohledem na velkou vytíženost znalců, kterých je nedostatek), aniž by se tímto postupem dospělo ke kýženému cíli. Z tohoto důvodu soud s přihlédnutím k procesní ekonomii postupoval dle § 136 o.s.ř. a výši nároku žalobce určil dle své úvahy, vyšel přitom ze zjištění znalce.

30. Dle znalce nelze z analýzy dostupných dokladů z účetnictví a operativní evidence žalobce stanovit (vyčíslit) hlavní důvod pro čerpání kontokorentního úvěru žalobcem. Znalec dále uvedl, že z dostupných podkladů z účetnictví a operativní evidence žalobce nelze ani doložit existenci řetězce jevů vedoucích od nezaplacení pohledávky ze strany žalovaného až k nutnosti čerpání a udržování úvěru. K nutnosti zřízení kontokorentního úvěru v roce 2006 bylo dle znalce možné uvést prokazatelné důvody, kdy žalobce byl jen částečně likvidní, a to z následujících příčin: 1) realizovaný zisk (hrubý výnos) ze zakázek (13,8 %), byl podprůměrný oproti sledovanému období roků 2005 až 2011 (18,4 %) a vysoké náklady za materiál a subdodávky byl problémem časového nesouladu ve financování cash-flow, 2) žalobce měl problémy s prodlením plateb svých odběratelů, vytvářející rovněž časový nesoulad ve financování cash-flow a 3) žalobce neměl druhým rokem k dispozici částku 4 024 tis. Kč za splacení dluhu žalovaným (tj. 20,12 % úvěrového rámce k roku 2006). Žalobce dle znalce vykazoval v roce 2007 ještě horší částečnou likviditu (0,89 %) než v roce 2006, zisk (hrubý výnos) ze zakázek byl dobrý (21,9 %), ale hospodářský výsledek za účetní období byl jen 3 090 tis. Kč a zůstávaly všechny zodpovězené problémy s financováním: 1) vysoké náklady na materiál a subdodávky problémem časového nesouladu ve financování cash-flow, 2) vysoké prodlení plateb odběratelů, která také vytváří časový nesoulad ve financování cash-flow, 3) žalobce neměl k dispozici v té době již 3. rok částku 4 024 tis. Kč za splacení dluhu žalovaného (tj. 16,1 % z úvěrového rámce k roku 2007). Vedle toho stála penalizace žalobce u FÚ [obec] a [stát. instituce] s nutností uzavření splátkového kalendáře s vysokou penalizací za prodlení plateb sociálního a zdravotního pojištění (9 % ročně) nebo plateb daní (7,75 % ročně). Jak již bylo zmíněno výše, všechny tři uvedené příčinné souvislosti sjednávání kontokorentního úvěru fungovaly samostatně, časový nesoulad výdajů a příjmů a také zpoždění plateb odběratelů byl průběžný a denně proměnlivý dle výdajů a příjmů na kontokorentním účtu žalobce, přičemž třetí ze zmíněných příčin se na následku podílela nejvyšší (blíže neurčitelnou) měrou. Převážně z těchto zjištění znalce soud vycházel, když úvahou určil, že míra, kterou se podílí tato třetí příčina na následku, je 1/2 z celku. Soud zohlednil, že jde o samostatné 3 příčiny, přičemž třetí se podílí nejvyšší měrou, vedle toho byly zjištěny i nutné výdaje spojené s penalizací od OSSZ a FÚ [obec], které se rovněž na následku podílely (i když velmi malou měrou s ohledem na výši částky, kterou žalobce musel vzhledem k prodlení s úhradou povinných plateb a odvodů dodatečně těmto institucím zaplatit). Ze znalcem vypočtené částky náhrady ušlých úroků 685 431,48 Kč, z níž soud vycházel (viz blíže odst. 13), činí 1/2 částku 342 715,74 Kč.

31. Soud dále při úvahovém stanovení výše nároku zohlednil, že znalec zmínil, že problém žalobce spatřuje v trvalém časovém nesouladu financování a cash-flow, kdy závazky po lhůtě splatnosti převyšují pohledávky po lhůtě splatnosti. Poukázal i na důsledky krize z roku 2008, která postihla velmi silně rovněž i stavebnictví. Již ze samotných smluv o poskytnutí kontokorentního úvěru je zřejmé, že úvěrový rámec činil v prvním případě 20 000 000 Kč, ve druhém 25 000 000 Kč, nikoli částku 4 024 000 Kč, přičemž žalobce průběžně čerpal ve většině případů částku převyšující zmíněných 4 024 000 Kč. Z tohoto faktu lze usoudit, že i v případě dřívější úhrady této částky by s velkou pravděpodobností došlo k uzavření těchto smluv o kontokorentním úvěru a k průběžnému čerpání poskytnutých prostředků. Soud se domnívá, že celý náklad za zřízení těchto úvěrů (v celkové výši 170 000 Kč) tak nemůže být v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného, když ani znalec nebyl schopen zodpovědět otázku, zda i bez existence takového dluhu by žalobce přistoupil ke sjednání úvěrových smluv. Soud se dále zabýval hospodařením žalobce, které znalec rozebral především v dodatcích svého znaleckého posudku. Z nich je nepochybné, že žalobce měl pohledávky po splatnosti, které nebyly v zanedbatelné výši a ve velké části přesahovaly i dlužné období 1 roku. V tomto případě má soud ve shodě se žalovaným za to, že stejnou měrou je třeba nahlížet na dluhy jiných dlužníků žalobce jako na dluh žalovaného vůči žalobci, tedy nelze uzavřít, že toliko pro dluh žalovaného musel žalobce přistoupit k čerpání kontokorentních úvěrů, nikoli však pro dluhy třetích osob. Dle názoru znalce žalobce nebyl předlužen, avšak specifikem stavebního odvětví je především časový nesoulad mezi úhradou pohledávek a závazků, když k vyúčtování jednotlivých stavebních zakázek dochází až po ukončení prací (celku či etap), přičemž prováděním těchto zakázek již v jejich průběhu vznikají (nemalé) náklady, které musí stavební firma průběžně vynakládat. Nepříznivě se do tohoto stavu promítla i recese v roce 2008, která postihla především stavební odvětví, což se pochopitelně odrazilo i v hospodaření žalobce. Za tohoto stavu není možné dospět k závěru, že právě v příčinné souvislosti pouze s jednáním žalovaného žalobci vznikla celá škoda ve vyčíslené částce 651 391 Kč. K uzavření předmětných smluv o kontokorentních úvěrech a jejich čerpání naopak došlo v návaznosti na hospodaření žalující společnosti, kdy z provedeného dokazování (znaleckého posudku a jeho dodatků) má soud za prokázané, že jeho hospodaření nebylo dlouhodobě vyrovnané, chybějící finanční prostředky spočívaly jak ve velkém rozsahu dlouhodobě nesplacených závazků žalobce, tak i v návaznosti na další zakázky žalobce, kdy mohl své pohledávky vyúčtovat až po skončení prací (či etap) na jednotlivých dílech, přičemž již v té době na tato díla musel vynakládat nemalé finanční prostředky. Částka 4 024 000 Kč byla při porovnání globálního hospodaření žalobce a celkové výše kontokorentních úvěrů zanedbatelná a nemohla být 100 % příčinou pro vznik těchto nákladů žalobce, když například objem pohledávek po lhůtě splatnosti znalec vyčíslil za posuzovanou dobu celkem částkou 124 880 000 Kč (souhrn ročních výší pohledávek žalobci nezaplacených ani po 1 roce po splatnosti je obsažen v odst. 11 tohoto rozsudku (strana 5 rozsudku)). Pokud by žalobce řádně plnil své povinnosti, mezi něž patří i úhrada svých závazků v době jejich splatnosti, musel by k doplnění finančních prostředků přistoupit dokonce i ve vyšší částce, neboť v souhrnu objem jeho závazků daleko překračoval objem jeho pohledávek a stejně tak i jeho cash-flow. Stejně tak je na místě připomenout i rozbor této otázky provedený odvolacím soudem v jeho rozsudku ze dne 2. 4. 2019, na nějž soud pro stručnost plně odkazuje.

32. Nicméně soud respektuje vyslovený odborný názor znalce, korigovaný v dodatku č. 3 znaleckého posudku a vyplývající i z posledního výslechu znalce. Znalec v něm vyslovil, že dluh žalovaného je v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobce, jde však o jeden ze tří ukazatelů (příčin), které se (každý samostatně) podílely na nutnosti vzít si kontokorentní úvěr žalobcem. Protože znalec s ohledem na skartaci některých účetních a analytických dokladů nebyl schopen jednoznačně určit míru jednotlivých příčin, soud tento chybějící závěr nahradil vlastní úvahou a zohlednil tímto postupem přibližnou míru, kterou se podílel dluh žalovaného na nutnosti vzít si kontokorentní úvěr (k tomu blíže viz odst. 30 odůvodnění tohoto rozsudku).

33. Soud se dále zabýval žalovaným vznesenou námitkou promlčení. Podle § 387 odst. 1 obchodního zákoníku se právo promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem, kdy promlčecí doba dle § 397 obchodního zákoníku činí 4 roky. Podle § 391 odst. 1 obchodního zákoníku u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon jinak. Žalobce rozšířil žalobu o zaplacení částky 651 391 Kč podáním doručeným soudu dne 28. 6. 2010, o zaplacení příslušenství (úroku z prodlení v zákonné sazbě) podáním ze dne 11. 10. 2016. Promlčecí doba dle § 394 odst. 3 obchodního zákoníku počala běžet ode dne, kdy se právní úkon stal neplatným. Podle § 398 obchodního zákoníku u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k náhradě; končí nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti. Dle názoru odvolacího soudu, jež byl vyjádřen v odst. 22 odůvodnění jeho rozsudku ze dne 2. 4. 2019, byl nárok na náhradu úroků placených žalobcem přede dnem 28. 6. 2006 promlčen. Žalobce věděl, že žalovaný je v prodlení s úhradou ušlého zisku od 24. 5. 2004, neboť takto svůj nárok uplatnil žalobou. Současně každý den, kdy čerpal úvěr, věděl, jaká je denní výše úroku, kterým je úvěr zatížen, a zda převyšuje úrok z prodlení, kterého se proti žalovanému v původním řízení domáhal. K rozšíření žaloby došlo dne 28. 6. 2010, přede dnem 28. 6. 2006 proto došlo k promlčení nároku žalobce, neboť žalobce svůj nárok neuplatil v zákonné 4 leté lhůtě. I ohledně této otázky je vyslovený závěr odvolacího soudu pro zdejší soud závazný, když nebyl dotčen rozhodnutím soudu dovolacího. Dovolací soud toliko konstatoval, že vzhledem k tomu, že nebyl tento nárok ze strany odvolacího soudu kapitalizován, nebylo možné i ohledně něj dovolání odmítnout. Soud I. stupně proto přepočetl ušlý úrok za období od 1. 5. 2006 do 28. 6. 2006, když vyšel z tabulky zpracované znalcem v příloze č. 4 dodatku č. 2 znaleckého posudku ze dne 26. 2. 2018. Za toto období činí zjištěný ušlý úrok částku 5 910,60 Kč (65 649,48 Kč: 311 dnů x 28 dnů). Co do této částky je nárok žalobce promlčen. Ve zbývající části 645 480,40 Kč se nárok žalobce nepromlčel.

34. Co se týká příslušenství (úrok z prodlení z částky 651 391 Kč), o tom bylo již pravomocně rozhodnuto (žaloba byla v této části řízení pravomocně zamítnuta, dovolání žalobce bylo v této části odmítnuto), a to pro zjištěné promlčení, neboť žalobce rozšířil o tento nárok žalobu až dne 11. 10. 2016, tedy po uplynutí 4 leté promlčecí doby.

35. Po odečtení částky, ohledně níž byla námitka promlčení úspěšně vznesena, činí nárok žalobce po zaokrouhlení částku 336 805 Kč (342 715,74 Kč – 5 910,60 Kč), kterou mu soud výrokem I. tohoto rozsudku přiznal. Ve zbývající části 314 586 Kč (651 391 Kč – 336 805 Kč) soud žalobu z výše rozebraných důvodů výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.

36. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 151 odst. 2 o.s.ř. Vzhledem k částečnému zamítnutí žaloby úspěch žalobce spočíval v 32,5 % (neúspěch 67,5 %), proto má v řízení úspěšnější žalovaný s přihlédnutím k ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. právo na přiznání účelně vynaložených nákladů řízení v celkové výši 35 %. Soud přitom zohlednil i část nároku žalobce, který byl pravomocně zamítnut již v původním rozsudku zdejšího soudu, potvrzeném soudem odvolacím a dovolací soud v této části dovolání žalobce odmítl. Jednalo se o úrok z prodlení z částky 651 391 Kč od 16. 2. 2011 do zaplacení v zákonné sazbě. Soud jej pro potřeby výpočtu nákladů řízení ke dni vyhlášení zamítavého výroku prvoinstančního soudu kapitalizoval částkou 383 669,30 Kč (7,75 % ročně z částky 651 391,00 Kč od 16. 2. 2011 do 20. 9. 2018). Po připočtení částky 651 391 Kč činil předmět řízení celkem částku 1 035 060,30 Kč, z níž soud vypočetl výše uvedený poměr úspěchu a neúspěchu.

37. Náklady řízení tvoří odměna za zastoupení účastníka advokátem za celkem 23 úkonů právní služby – 1) řízení před soudem I. stupně do původního rozsudku v rozsahu 15 úkonů - 7x písemné podání ve věci samé (31. 5. 2011, 12. 8. 2011, 20. 1. 2012, 29. 6. 2015, 13. 8. 2015, 1. 8. 2017 a 17. 9. 2018), 4x písemné podání v rozsahu 0,5 úkonu (16. 8. 2012, 3. 9. 2012, 30. 5. 2016 a 25. 11. 2016), porada s klientem – schůze zastupitelstva (5. 11. 2015), 5x účast u jednání soudu (1. 6. 2011, 13. 7. 2011, 9. 7. 2015, 25. 5. 2017 a 21. 8. 2018), 2) řízení před soudem II. stupně v rozsahu 2 úkonů (písemné podání ve věci samé – vyjádření k odvolání z 2. 1. 2019 a účast u jednání soudu dne 2. 4. 2019), 3) řízení před soudem dovolacím v rozsahu 1 úkonu (písemné podání ve věci samé – vyjádření k dovolání z 22. 8. 2019) a 4) řízení před soudem I. stupně po částečném zrušení původních rozsudků v rozsahu 5 úkonů - 2x písemné podání ve věci samé (z 4. 11. 2021 a 16. 8. 2022) a 3x účast u jednání soudu (dne 16. 9. 2021, 22. 11. 2022 a 5. 1. 2023) á 10 940 Kč dle ustanovení § 6 odst. 1, § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ AT“) a náhrada hotových výdajů advokáta za 25 úkonů právní služby po 300 Kč dle ustanovení § 13 odst. 4 AT. Podle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. se částka odměny a náhrad advokáta dále zvyšuje o 21% DPH dle zákona č. 235/2004 Sb., tj. o částku 54 415,20 Kč Celkem byla vypočtena náhrada nákladů řízení ve výši 313 535,20 Kč, 35 % z této částky činí po zaokrouhlení částku 109 737 Kč. Od této částky bylo dále nutné odečíst částku (po zaokrouhlení) 20 301 Kč (tj. 32,5 % z částky 62 465,14 Kč, kterou žalobce zaplatil v návaznosti na výrok III. původního rozsudku prvoinstančního soudu z 20. 8. 2018 spolu s již zaplacenou zálohou na dříve vypracovaný znalecký posudek včetně dodatků a výslechu znalce, kterou bylo na místě rozpočítat dle poměru úspěchu ve věci). Poměrná část náhrady nákladů řízení činí 89 436 Kč, jež byla žalovanému přiznána ve výroku III. tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění soud určil dle § 160 odst. 1 o.s.ř. jako zákonnou třídenní, platební místo pro úhradu nákladů řízení bylo stanoveno v souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř.

38. Žalovaný požadoval přiznání odměny i za písemné podání ze dne 15. 10. 2021, avšak soud vyhodnotil, že nejde o účelně vynaložený náklad, za nějž by bylo možné žalovanému takovou náhradu přiznat, neboť se v něm především vyjadřoval k navrženému smíru. Toto písemné podání nebylo možné podřadit ani pod jiný úkon právní služby ve smyslu ust. § 11 AT.

39. Rovněž není možné vycházet při rozhodování o náhradě nákladů řízení z žalobcem navrženého § 142 odst. 3 o.s.ř. Daný postup by přicházel do úvahy pouze v případě, že by předmětem řízení bylo zaplacení toliko částky 651 391 Kč bez úroků z prodlení. Převážná část žalobcova neúspěchu však vycházela z části řízení, jíž dodatečně požadoval přiznání úroků z prodlení, která byla pravomocně zamítnuta pro promlčení soudem I. i II. instance, a jíž soud kapitalizoval částkou 383 669,30 Kč (tj. více než z požadovaného merita bez příslušenství). Dle názoru soudu se nejednalo o neúspěch v nepatrné části, stejně tak zamítnutí ohledně této částky nezáviselo na znaleckém posudku či úvaze soudu.

40. Výrok IV. a V. je opřen o ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř. Stát platil za náklad spojený s vypracováním dodatku č. 3 znaleckého posudku částku 62 439 Kč a za náklad spojený s následným výslechem znalce částku 4 778 Kč Celkem tak zaplatil částku 67 217 Kč, jež nebyla účastníky zálohována. Soud vyšel z poměru úspěchu a neúspěchu ve věci (viz odst. 35) a povinnost k úhradě účastníkům rozdělil v poměru 32,5 % ku 67,5 %. Méně úspěšnému žalobci proto uložil zaplatit státu na účet Okresního soudu Plzeň-město částku 45 371,50 Kč (67,5 % z 67 217 Kč) a úspěšnějšímu žalovanému částku 21 845,50 Kč (32,5 % z 67 217 Kč). Lhůta byla stanovena s přihlédnutím k § 160 o.s.ř jako běžná třídenní.

Poučení