35 C 451/2018-211

Rubrum

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Viktorem Smolíkem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení částky 74.487 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 74 487 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z této částky od 7. 9. 2016 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 19 250 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala předmětné částky z titulu náhrady škody. Uvedla, že od srpna 2011 projednávala s žalovaným stavbu rodinného domu na pozemku [parcelní číslo] o výměře 1941 m2, k. ú. [obec], a to včetně bouracích prací při přípravě staveniště podle projektu zpracovaného [právnická osoba]. [jméno] [příjmení] [jméno]. Žalovaný zahájil práci již v září 2011 jako zálohové plnění na dílo. Smlouva byla uzavřena v písemné podobě dne 7. 3. 2012. Dílo mělo být dokončeno dne 28. 12. 2012. Žalobkyně odstoupila od smlouvy, když ani po dodatečně poskytnuté lhůtě nebylo dílo dokončeno a navíc vykazovalo podstatné vady. Žalobkyně tvrdila, že součástí prací bylo odstranění betonové rampy a odvoz materiálu na skládku. To žalovaný neučinil a vzniklou suť zavezl, což žalobkyně zjistila v červenci 2016. Žalobkyně nechala odstranit tuto suť, takže za vykopání suti, vyčištění zeminy, zához výkopu a hutnění zaplatila částku 74 487 Kč. Žalobkyně proto tuto částku po žalovaném požadovala včetně vzniklého úroku z prodlení, neboť dle jejího názoru jí jednáním žalovaného vznikla škoda.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Dle jeho mínění předmětné odstranění rampy a odvoz materiálu nebylo vůbec součástí smlouvy, když smlouva byla uzavřena roku 2012, ale k inkriminované skutečnosti mělo dojít již v roce 2011. Navíc dle jeho názoru nebylo možné prokázat, že materiál zavezl právě žalovaný, když na stavbě působil toliko do roku 2013 a suť byla objevena až v roce 2016, přičemž mu bylo známo, že v mezidobí na stavbě působily i další subjekty. Nelze tak zjistit kdy a jakým způsobem se suť pod zem dostala, zda ji tam dal žalovaný, žalobkyně nebo jiný subjekt. Žalovaný nakonec namítl promlčení nároku, když k údajné události mělo dojít v roce 2011, avšak objevena měla být až v roce 2016.

3. Ze shodných prohlášení účastníků bylo prokázáno, že mezi stranami probíhala jednání na stavbu předmětného rodinného domu, přičemž smlouva byla podepsána dne 7. 3. 2012. Na předmětném pozemku byla rampa, která byla žalovaným zbourána. Dílo dle smlouvy o dílo nebylo nikdy dokončeno, když žalovaný dne 2. 7. 2013 stavbu opustil. Žalobkyně pak koncem srpna 2013 od smlouvy odstoupila.

4. Z informativního výpisu z katastru nemovitostí bylo prokázáno, že dotčený pozemek byl ve vlastnictví žalobkyně veden jako zemědělský.

5. Z písemné smlouvy o dílo bylo prokázáno, že v roce 2012 byla podepsána smlouva o dílo, ve které se žalovaný zavázal provést stavbu rodinného domu na shora citovaném pozemku, a to včetně zemních prací a založení stavby (1. kapitola). Termínem dokončení díla bylo datum 28. 12. 2012.

6. Z fotografické dokumentace bylo prokázáno, že u vjezdu na pozemek byla umístěna betonová rampa, která z části zasahovala do budoucího staveniště.

7. Soud dále provedl k důkazu listinný důkaz, a to projekt, ze kterého vyplývá, že na pozemku měla být betonová rampa, která měla být podle tohoto projektu zdemolována. Odpad ze staveniště bude zrecyklován případně odvezen na skládku. Žalovaný k tomuto projektu uváděl, že jej nikdy neviděl a zpochybnil tak jeho pravost.

8. Ze stavebního deníku ze dne 26. 9. 2011 bylo prokázáno, že žalovaný zboural betonový nájezd pneumatickým kladivem a v následujících dnech došlo k přemístění suti na depozitní místo. Tomuto zjištění odpovídala i fotografická dokumentace. Dále ze stavebního deníku bylo prokázáno, že ve dnech 6. – 10. 10. 2011 došlo k výkopovým pracím a navršením zeminy.

9. Z faktur [číslo] [rok] a [anonymizováno] [rok] bylo prokázáno, že žalovaný za tyto práce žalovaný vyúčtoval žalobkyni částku 78 789 Kč.

10. Z fotografické dokumentace bylo prokázáno, že na pozemku žalobkyně se v průběhu stavby nacházela stavební suť, na ní se posléze nacházela maringotka. Z fotografie rodinného domu žalobkyně po ukončení stavebních prací a z fotografie prací na odstraňování suti z pozemku žalobkyně soud zjistil, že zemina byla od odstranění maringotky do započetí odstraňování suti ve stejné výši.

11. Z e-mailové komunikace žalobkyně se [právnická osoba] s. r. o., faktury a potvrzení o platbě bylo prokázáno, že za odstranění suti, očištění zeminy a opětovné uložení žalobkyně zaplatila žalovanou částku.

12. Z dopisu ze dne 30. 8. 2016 bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení žalované částky. Z dodejky bylo prokázáno, že tentýž den byla listina odeslána, avšak vrátila se jako nedoručená.

13. Z výpovědi žalovaného bylo prokázáno, že se s žalobkyní od roku 2011 dohodli na stavbě domu na pozemku žalobkyně. Jednali při tom nejen s žalobkyní, ale i s jejím architektem. V rámci roku 2011 mezi nimi nebyly sjednány podmínky smlouvy, protože žalobkyně nevěděla přesný projekt, takže nemohlo dojít k nacenění. K tomu došlo až v roce 2012, takže k definitivnímu uzavření smlouvy došlo až v roce 2012, přičemž některé práce provedené po dohodě v roce 2011 byly zahrnuty do smlouvy (mezi ně nepatřilo odstranění betonového náspu). Práce probíhaly, avšak byly několikrát na pokyn žalobkyně přerušeny. V červnu roku 2013 došlo ke konfliktu s žalobkyní. Jednoho dne přišla žalobkyně a požadovala předání klíčů, s tím, že dojde k práci pod dohledem. Na to nemohli přistoupit. Žalobkyně si v mezidobí najala znalce, který konstatoval závažné vady, se kterými žalovaný nesouhlasil. Žalovaný následně vrátil klíče.

14. Z rozhodnutí [stát. instituce] ze dne 8. 8. 2011 bylo prokázáno, že žalobkyně měla souhlas s provedením stavby.

15. Z faktury [číslo] žalovaného bylo prokázáno, že žalovaný fakturoval žalované část svislých konstrukcí.

16. Ze stavebního deníku bylo zjištěno, že založení stavby bylo dokončeno 18. 11. 2011 a 19. 3. 2012 byly zahájeny další práce. Dne 14. 12. 2012 bylo ve stavebním deníku uvedeno, že došlo k zahájení zazimování stavby a další postup dokončovacích prací bude určován pokynem investora. Další práce byly zahájeny 7. 1. 2013. V průběhu měsíce června 2013 pak žalobkyně vytýká žalovanému nedostatky.

17. Z e-mailu ze dne 27. 5. 2013 bylo prokázáno, že žalobkyně prodloužila termín dokončení díla do 31. 10. 2013. Tento e-mail byl zpochybněn stranou žalovanou, avšak z e-mailu ze dne 29. 7. 2013, který zpochybněn nebyl, je zřejmá pravost původního e-mailu, neboť zde žalobkyně uvádí, že již v minulosti prodloužila termín plnění do 31. 10. 2013. Součástí tohoto e-mailu je vrácení klíčů, nikoliv však od staveniště.

18. Z další e-mailové komunikace je pak zřejmé, že žalobkyně vyzývá žalovaného k odstranění nedostatků. Dne 4. 7. 2013 pak žalobkyně požaduje přerušení prací na 2 týdny a dne 19. 7. 2013 je vyzvala, aby pokračovali v stavbě dne 22. 7. 2013.

19. Z výzvy žalobkyně žalovanému ze dne 1. 8. 2013 bylo prokázáno, že žalovaný tuto e-mailovou výzvu nesplnil.

20. Dopisem ze dne 5. 8. 2013 bylo prokázáno, že žalobkyně zaslala žalovanému výzvu k odstranění vad díla do 25. 8. 2013.

21. Dopisem s dodejkami bylo prokázáno, že dne 19. 8. 2013 žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení části klíčů.

22. Z dopisu žalovaného ze dne 26. 8. 2013 bylo prokázáno, že žalovaný vrátil klíče v celém rozsahu. Z dodejky bylo prokázáno, že dne 28. 8. 2013 je měla žalobkyně připraveny na poště k vyzvednutí.

23. Z odstoupení od smlouvy bylo prokázáno, že dne 27. 8. 2013 žalobkyně odstoupila od smlouvy pro podstatné vady a nedodržení náhradního termínu 31. 10. 2013 s tím, že stanovila termín k předání klíčů ve dne 31. 8. 2013 - 1. 9. 2013.

24. Z dalších provedených důkazů nebyly prokázány žádné relevantní skutečnosti.

25. Na základě shora uvedeného dokazování má soud za prokázaný následující závěr o skutkovém stavu:

26. V roce 2011 strany uzavřely smlouvu, podle níž měl žalovaný provést výkopové práce včetně odstranění betonového náspu a připravit staveniště za účelem promrznutí základů a žalobkyně se zavázala za tyto práce zaplatit (prokázáno výpovědí žalovaného, jeho vyjádřením a vyjádřeními žalobkyně, z nichž je zřejmé, že na této práci se dohodli). Z logiky věci pak muselo součástí těchto prací být i smluvení způsobu odstranění materiálu, přičemž si není možné představit, že by tento materiál měl být uložen do země na pozemku žalobkyně (ostatně to nikdo ani netvrdil). Žalovaný tyto práce vykonal a žalobkyni fakturoval částku 78 789 Kč (prokázáno stavebním deníkem a fakturami [číslo] [rok] a [anonymizováno] [rok]).

27. Začátkem roku 2012 uzavřely strany smlouvu o dílo na stavbu rodinného domu, přičemž do této smlouvy začlenily nejméně část zemních prací (tomu odpovídá rozpočet stavby a výpověď žalovaného). Pokud jde o práce na odstranění betonové rampy, tak nebylo jednoznačně prokázáno, že by tyto byly včleněny do nové smlouvy (žalovaný zpochybnil znění projektu, na který smlouva neodkazovala, a sám vypověděl, že tomu tak nebylo), avšak z fotografické dokumentace je nepochybné, že toto odstranění bylo podmínkou pro zahájení dalších výkopových prací.

28. Z provedeného dokazování bylo dále nepochybné, že žalobkyně v létě 2016 objevila na svém pozemku zakopanou suť, kterou nechala na svůj náklad odstranit. O výši nákladů spojených s odstraněním suti se dozvěděla dne 26. 8. 2016, kdy obdržela cenovou nabídku společnosti, která odstranění zakopané suti posléze provedla. Za to zaplatila částku 74 487 Kč a žalovaného vyzvala k jejímu uhrazení.

29. Žalobkyně tvrdila, že tuto suť na pozemku zanechal žalovaný; žalovaný toto popíral, uváděl, že na stavbě působil až do roku 2013, nicméně suť byla objevena roku 2016 a není tak možné dovozovat, že by suť zanesl on. Soud však má na základě provedeného dokazování za prokázané, že suť skutečně zavezl žalovaný. Ze stavebního deníku má soud za prokázané, že dne 26. 9. 2011 byl zbourán betonový nájezd pneumatickým kladivem. Následujícího dne pak došlo k přemístění suti na depozitní místo. Tomuto zjištění odpovídala i fotografická dokumentace. Dále ze stavebního deníku bylo prokázáno, že ve dnech 6. – 10. 10. 2011 došlo k výkopovým pracím a navršením zeminy. Soud má dále k dispozici fotografickou dokumentaci prováděné stavby a později výkopu navezené zeminy. Z ní je zřejmé, že od srpna 2012, tedy v době stavebních prací, byla na místě, kde byla později nalezena zanesená suť, postavena maringotka žalovaného, která tam byla zanechána i po skončení stavebních prací v roce 2013. Z fotografií z roku 2014 pak vyplývá, že stavební maringotka byla na místě i po dobu stavebních prací vykonávaných jinou společností, přičemž maringotka byla přemístěna v roce 2014. Z fotografie z roku 2015 je pak zřejmé, že na místě, kde byla suť nalezena, byla výše zeminy stejná jako na fotografiích z roku 2016 z odkrývkových prací. Z těchto důkazů je zřejmé, že suť na místě zanechal žalovaný při stavebních pracích, když je naprosto vyloučeno, aby někdo umisťoval suť na místo, kde již stojí maringotka. Ze stavebního postupu je pak zřejmé, že žalovaný suť zasypal na místě zcela záměrně. V době, kdy byla suť na místě zanesena, žalovaný prováděl stavební práce, jejichž součástí bylo též zbourání rampy (z níž vznikla uvedená suť). Se vzniklou sutí tak nakládal žalovaný v rámci stavebních prací. Pokud tedy byla suť (opět v rámci stavebních prací) zavezena, stalo se tak jednáním žalovaného, které přímo k zanesení suti směřovalo.

30. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 5. 9. 2019, č. j. 35 C 451/2018-109, byla žaloba zamítnuta, přičemž tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2020, č. j. 25 Co 306/2019-135. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, č. j. 29 Cdo 1668/2020-155, byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. V tomto rozhodnutí vyslovil závazný právní názor, že škoda žalobkyni vznikla již okamžikem, kdy byl pozemek znehodnocen stavební sutí, tedy v roce 2011. Co se týče běhu promlčecí lhůty, tato podle závazného právního názoru dovolacího soudu počala plynout dne 26. 8. 2016, kdy žalobkyně již měla povědomí o tom, že ke škodě došlo (již věděla, že se na pozemku stavební suť nachází), a zjistila též rozsah škody z cenové nabídky. Pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, mohla žalobkyně přihlásit do insolvenčního řízení; v důsledku toho neběží lhůty k uplatnění práv, příp. ani nezačnou běžet. V důsledku toho tak došlo ke stavění promlčecí doby po dobu celkem 526 dnů (od 6. 9. 2016 do 5. 4. 2017 a od 14. 9. 2017 do 24. 6. 2018). Za této situace by promlčecí doba uplynula až dne 3. 2. 2020. V návaznosti na rozsudek dovolacího soudu byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2022, č. j. 25 Co 78/2022-198, zrušen rozsudek okresního soudu a věc byla okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud vyslovil právní názor, že nárok žalobkyně je třeba posuzovat jako nárok na náhradu škody. Soudu prvního stupně bylo uloženo, aby doplnil dokazování k otázce, zda uplynula objektivní promlčecí doba pro uplatnění jejího nároku na náhradu škody (přičemž pokud by bylo prokázáno, že na pozemku žalobkyně skutečně žalovaný zasypal zbytky původního betonového nájezdu, musel tak učinit vědomě, jednalo by se o úmyslné jednání a objektivní promlčecí doba by byla desetiletá) a zda byly na straně žalované splněny podmínky pro vznik její odpovědnosti, tedy zda je způsobená škoda v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované.

31. Podle § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění, právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

32. Podle § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

33. Na základě shora uvedeného skutkového stavu dospěl soud k závěru, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o. s. ř.), že nárok žalobkyně je třeba posoudit jako nárok z titulu náhrady škody podle § 420 a násl. obč. zák.

34. Soud se primárně zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovaným.

35. Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

36. Podle § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

37. Podle § 106 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

38. V projednávané věci je soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 235h odst. 2 o. s. ř.), který dospěl k závěru, že žalobkyně nejpozději dne 26. 8. 2016 věděla jednak to, že škoda vznikla (objevila zanesenou suť), že je za ni odpovědný žalovaný a věděla též to, jaké náklady budou s odvezením suti spojeny, a tedy nejpozději tohoto dne žalobkyni počala běžet subjektivní promlčecí doba v délce dvou let.

39. Po tomto dni probíhala dvě insolvenční řízení proti žalovanému. První insolvenční návrh byl odmítnut usnesením insolvenčního soudu ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka] (zveřejněným dne [datum]). Usnesení insolvenčního soudu z [datum] bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka], 2 VSPH 2232/2015-A-43, které bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne [datum]. Usnesením ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka], insolvenční soud zamítl insolvenční návrh. Rozhodnutí bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku (a stalo se účinným) dne [datum]. Ke stavení promlčecí doby tak došlo od [datum] do [datum], tj. po dobu 212 dnů. Rozhodnutí insolvenčního soudu ze [datum] bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka], 1 VSPH 908/2017-A-78. Účinnost zrušujícího rozhodnutí nastala [datum], kdy bylo rozhodnutí veřejně vyhlášeno při jednání (srov. A-75, § 89 odst. 2 věta za středníkem insolvenčního zákona). Usnesením ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka] [číslo], insolvenční soud zamítl insolvenční návrh. Rozhodnutí bylo zveřejněno (a stalo se účinným) dne [datum]. Následně došlo k potvrzení rozhodnutí insolvenčního soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu ze dne [datum], a to usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka], 1 VSPH 1329/2018-A-142.

40. Soud se proto zabýval též otázkou, jaký vliv měla probíhající insolvenční řízení na běh promlčecí doby.

41. Podle § 109 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v účinném znění, se zahájením insolvenčního řízení nemohou být uplatněny žalobou pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty, lze-li je uplatnit přihláškou (odstavec 1 písmeno a/). Lhůty k uplatnění práv, která lze podle odstavce 1 uplatnit pouze přihláškou, po zahájení insolvenčního řízení nezačínají nebo dále neběží (odstavec 3). Účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku (odstavec 4).

42. Podle § 110 odst. 1 insolvenčního zákona věřitelé dlužníka jsou od zahájení insolvenčního řízení oprávněni uplatnit v něm své pohledávky přihláškou, a to i v případě, že insolvenční soud ještě nezveřejnil výzvu k podávání přihlášek.

43. Podle § 165 insolvenčního zákona věřitelé, kteří své pohledávky uplatňují podáním přihlášky, se uspokojují v závislosti na způsobu řešení úpadku, a to rozvrhem při konkursu, plněním reorganizačního plánu při reorganizaci nebo plněním při oddlužení, nestanoví-li zákon jinak (odstavec 1). Jinak než postupem podle odstavce 1 lze v insolvenčním řízení uspokojit z majetkové podstaty pouze pohledávky, o kterých tak stanoví tento zákon; uspokojení jiných pohledávek je vyloučeno (odstavec 3).

44. Podle § 89 insolvenčního zákona není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení jsou účinná okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku (odstavec 1). Rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení v průběhu jednání nebo hned po skončení jednání, jsou proti všem účastníkům insolvenčního řízení a insolvenčnímu správci účinná, jakmile jsou vyhlášena účastníkům a insolvenčnímu správci, kteří byli při jednání přítomní; rozhodnutí ve věci samé jsou v takovém případě proti všem účastníkům insolvenčního řízení a insolvenčnímu správci účinná, jakmile je insolvenční soud vyhlásí veřejně (odstavec 2).

45. Podle § 142 insolvenčního zákona jinými rozhodnutími o insolvenčním návrhu jsou a/ odmítnutí insolvenčního návrhu pro vady nebo pro zjevnou bezdůvodnost, b/ zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit nebo který se nepodařilo odstranit, nebo pro zpětvzetí insolvenčního návrhu, c/ zamítnutí insolvenčního návrhu.

46. Podle § 146 odst. 1 insolvenčního zákona účinností rozhodnutí podle § 142 zanikají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření. Odůvodňují-li to okolnosti případu, může insolvenční soud určit, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření zaniknou až právní mocí rozhodnutí.

47. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že pokud nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nemohou být pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou pohledávky. Soud je vázán názorem dovolacího soudu, že v projednávané věci bylo možno nárok přihláškou v insolvenčním řízení přihlásit. Jak zároveň vyplývá ze shora citovaných ustanovení, pokud pohledávku lze v insolvenčním řízení přihlásit, po dobu, kdy plynou účinky insolvenčního řízení, neběží promlčecí doba; dochází k jejímu stavení a o dobu, kdy plynuly účinky insolvenčního řízení, se promlčecí doba prodlužuje. Soud je dále vázán názorem dovolacího soudu, že účinky insolvenčního řízení nastaly [datum] (zveřejněním rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. [insolvenční spisová značka], 2 VSPH 2232/2015-A-43) a trvaly do [datum], kdy bylo zveřejněno usnesení Krajského soudu v Praze č. j. [insolvenční spisová značka], jímž byl insolvenční návrh zamítnut. Promlčecí doba se tak stavěla po dobu 212 dnů. Účinky insolvenčního řízení opět nastaly dne [datum], kdy bylo zveřejněno rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. [insolvenční spisová značka], 2 VSPH 2232/2015-A-75, a trvaly do [datum], kdy bylo zveřejněno rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. [insolvenční spisová značka] [číslo], kterým byl insolvenční návrh opět zamítnut. V tomto případě trvaly účinky insolvenčního řízení po dobu 314 dnů.

48. Celkem tak byla promlčecí doba prodloužena o 526 dnů a uplynula by až dne 3. 2. 2020. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 23. 11. 2018, byla podána ještě před uplynutím subjektivní promlčecí doby.

49. Soud se dále zabýval otázkou délky promlčecí doby objektivní. Ta je buď desetiletá, pokud byla škoda způsobena úmyslně, nebo tříletá v ostatních případech. Důležité pro posouzení věci proto je, zda žalovaný způsobil škodu úmyslně či nikoliv. Jak bylo uvedeno shora, žalovaný na místě zasypal suť zcela záměrně; žalovaný na místě prováděl stavební práce, žalovaný se sutí nakládal, žalovaný suť na místě zanesl. Musel tak vědět, že znehodnotí pozemek a zeminu touto sutí a s tímto výsledkem musel být minimálně srozuměn. Tím naplnil znaky tzv. nepřímého úmyslu. Škoda tedy byla způsobena žalovaným úmyslně a promlčecí doba na její náhradu je tedy desetiletá.

50. Objektivní promlčecí doba počíná běžet již okamžikem, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. To v sobě zahrnuje jednak protiprávní úkon, který vedl ke vzniku škody, a vznik samotné škody. Až druhou z těchto skutečností tak došlo k počátku běhu objektivní promlčecí doby (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 490/2006). Soud je v daném případě vázán závěrem odvolacího soudu, že počátek běhu objektivní promlčecí doby nastal zasypáním rozbitých kusů betonového nájezdu, tedy na podzim 2011. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána 23. 11. 2018, tedy po 7 letech od počátku běhu objektivní promlčecí doby, je zřejmé, že ani objektivní promlčecí doba neuplynula.

51. Soud se proto věcně zabýval nárokem žalobkyně.

52. Žalobkyně požaduje zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody. Předpokladem vzniku odpovědnosti podle § 420 obč. zák. je porušení právní povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody.

53. Porušením právní povinnosti, které zakládá odpovědnost za škodu, je mj. porušení smluvní povinnosti. Tento předpoklad je v projednávané věci dán. Jak bylo uvedeno shora, soud má za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byla stavba rodinného domu na pozemku žalobkyně, a to včetně výkopových prací před samotným započetím stavby, odstranění betonové rampy a zejména pak odstranění materiálu, který po betonové rampě byl. Tento materiál měl být odvezen z pozemku žalobkyně, neměl být na pozemku žalobkyně ponechán a zanesen, jak se ve skutečnosti stalo. Tím, že žalovaný suť vzniklou odstraněním betonové rampy neodstranil, porušil svou smluvní povinnost.

54. Dalším předpokladem odpovědnosti za škodu je vznik škody. Tou se rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, tedy v tomto případě žalobkyně. Soud má za prokázané, že žalobkyně musela vynaložit částku 74 487 Kč za odstranění betonové suti ze svého pozemku. Je tak zřejmé, že v majetkové sféře žalobkyně vznikla újma v částce 74 487 Kč.

55. Posledním předpokladem je pak příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti (v projednávané věci mezi neodstraněním stavební suti v rozporu se smlouvou), a vznikem škody (vynaložením částky 74 487 Kč žalobkyní). Vztah příčinné souvislosti je dán v případě, že by škoda nenastala, pokud by nebylo porušení právní povinnosti, příp. by nenastala tak, jak nastala, přičemž škoda musí být přímým následkem porušení povinnosti (nikoliv tedy následkem následku). Tento vztah je v projednávané věci dán. Ze skutkového stavu, který má soud za prokázaný, je zřejmé, že žalobkyně vynaložila uvedenou částku proto, že se na jejím pozemku nacházela zanesená suť, kterou bylo třeba odstranit; pokud by suť odstranil (v souladu se smlouvou) žalovaný, peněžní prostředky by žalobkyně vynaložit nemusela. Porušení povinnosti žalovaného je tak jedinou příčinou vzniklé újmy.

56. Předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. jsou tak dány a soud proto žalobkyni vyhověl.

57. Co se týče požadovaných úroků z prodlení, soud vyšel z toho, že žalovaný byl povinen škodu žalobkyni nahradit první den poté, co byl žalobkyní k úhradě vyzván (shodně např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kol., Občanský zákoník I, II, 2. vyd., Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1552). Soud má za prokázané, že žalobkyně žalovaného k náhradě škody vyzvala dopisem zaslaným dne 30. 8. 2016. Žalobkyně se domáhala úroků z prodlení ode dne 6. 9. 2016, přičemž vzhledem k uvedenému byl žalovaný v tu dobu již v prodlení se splněním své peněžité povinnosti. Podle § 517 odst. 2 obč. zák. tak žalobkyně má právo požadovat úroky z prodlení ve výši stanovené prováděcím předpisem. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. činí úrok z prodlení 8,5 % ročně z dlužné částky. Soud proto žalobkyni přiznal též úrok v prodlení v této výši z žalované částky od 6. 9. 2016 do zaplacení.

58. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění, tak, že žalobkyni, která byla v řízení zcela úspěšná, přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nebyla v řízení zastoupena, náleží jí paušální náhrada hotových výdajů, které jí v souvislosti s řízením vznikly, a to ve výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. Paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon v řízení činí podle § 2 odst. 3 vyhlášky částku 300 Kč. Soud žalobkyni přiznal náhradu za tyto úkony v řízení: a. předžalobní upomínka z 5. 11. 2018 b. žaloba c. vyjádření ze dne 23. 5. 2019 d. příprava na jednání dne 3. 6. 2019 e. účast na jednání dne 3. 6. 2019 f. vyjádření ze dne 21. 6. 2019 g. příprava na jednání soudu dne 26. 8. 2019 h. účast na jednání soudu dne 26. 8. 2019 i. odvolání j. příprava na jednání před odvolacím soudem dne 15. 1. 2020 k. účast na jednání před odvolacím soudem dne 15. 1. 2020 l. dovolání m. příprava na jednání před odvolacím soudem dne 5. 10. 2022 n. účast na jednání před odvolacím soudem dne 5. 10. 2022 o. příprava na jednání soudu dne 26. 1. 2023 p. účast na jednání soudu dne 26. 1. 2023 Celkem tak soud žalobkyni přiznal náhradu za 16 úkonů v řízení, celkem tedy náhradu ve výši 4 800 Kč.

59. Soud naopak žalobkyni nepřiznal paušální náhradu hotových výdajů za vyjádření ze dne 27. 6. 2019. Tímto vyjádřením žalobkyně reagovala na stejnou výzvu soudu jako svým vyjádřením ze dne 21. 6. 2019; je tak jen věcí žalobkyně, že tato dvě vyjádření nespojila do stejného podání. Náklady, které jí v souvislosti s druhým úkonem vznikly, tak nebyly vynaloženy účelně. Soud však podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku přizná jen náhradu nákladů, které byly vynaloženy účelně. Soud dále žalobkyni nepřiznal náhradu za vyjádření ze dne 16. 1. 2020. Žalobkyně uvádí, že tímto reagovala na výzvu odvolacího soudu danou jí při jednání konaném dne 15. 1. 2020. Žádná taková výzva však v protokole o jednání zachycena není. Zároveň soud konstatuje, že sice žalobkyně své vyjádření tímto podáním doplňuje, vzhledem k tomu, že bylo podáno již dne následujícího po jednání odvolacího soudu, mohla uvedené skutečnosti uvést již na tomto jednání.

60. Soud dále žalobkyni přiznal náhradu zaplacených soudních poplatků, a to ve výši 3 725 Kč za žalobu, ve výši 3 725 Kč za odvolání a ve výši 7 000 Kč za dovolání.

61. Celkem tak soud přiznal náhradu nákladů ve výši 19 250 Kč.

62. Soud následně stanovil lhůtu k plnění obou nároků dle § 160 o. s. ř., když nebylo důvodu se od tohoto ustanovení odchýlit.