35 C 70/2024 - 44

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl soudkyní Mgr. Zuzanou Tůmovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno], IČO 66003008 sídlem [Anonymizováno] o zaplacení 13 154 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 13 154 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 154 Kč od 16. 3. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 23 170,26 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 16.3.2025 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 13 154 Kč s příslušenstvím. Dále v žalobě uvedl, že dne 7.2.2023 bylo proti žalobci zahájeno správní řízení o zahájení přestupku, byl vydán příkaz a žalobci uložena sankce. Po podaném odporu byl příkaz zrušen a nařízeno ústní jednání. Po provedeném dokazování bal žalobce uznán vinným z přestupku a byla mu uložena sankce. Rozhodnutím odvolacího správního orgánu bylo napadené usnesení zrušeno a řízení zastaveno s odůvodněním, že jednání žalobce není přestupkem a že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy. Žalobce se žalobou domáhal náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícím v nezákonném obvinění z přestupku. Žalobce má za to, že oznámení přestupku lze analogicky považovat za trestní obviněné ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv. Žalobce požaduje náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení v průběhu přestupkového řízení. Žalobce u žalované uplatnil svůj nárok, avšak žalovaní jej svým stanoviskem dne 31.1.2024 odmítla.

2. Žalobce během jednání na výzvu soudu doplnil, že mu v přestupkovém řízení vznikly náklady za 5 úkonů právní služby vykonané advokátem po 1 000 Kč dle advokátního tarifu a paušál ve výši 5 x 300 Kč, a to za převzetí věci, podání odporu proti příkazu, účast u ústního jednání před [Anonymizováno], vyjádření k podkladům před vydáním rozhodnutí a podání odvolání proti rozhodnutí správního úřadu. Dále vznikly žalobci náklady spočívající v cestovném advokáta na ústní jednání, a dále náhrada za promeškaný čas. K odměně dále advokát vyčíslil DPH. Ohledně nárokovaného úroku z prodlení zástupce doplnil, že žalobce žádá úrok z prodlení od 16.3.2024, kdy došlo k prodlení žalované, když žalobce svůj nárok u žalované uplatnil dne 15.9.2023, lhůta k projednání uplynula dne 15.3.2024 a následujícího dne došlo k prodlení.

3. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že dle ní žaloba není důvodná, když ve věci není dán základní předpoklad pro aplikaci zákona č. 82/1198 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdšZ“), a to sice nesprávný úřední postup, přičemž odkázala na odborný názor JUDr. Pavla Simona z knihy Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci a na judikaturu Ústavního soudu. V předmětné věci bylo přestupkové řízení vedeno ve dvou stupních a skončilo zastavením řízení. Žalovaná má za to, že v procesním postupu [právnická osoba] [adresa] nedošlo k „celé řadě zásadních pochybení“ ve smyslu nálezu III. ÚS 917/21 ze dne 31.8.2021, které by musely vést k nezbytnému činění úkonů, které by zvyšovaly náklady žalobce. Žalovaná má tak za to, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu musí dojít k celé řadě pochybení, což v tomto případě nebylo splněno. Pokud se jedná o náhradu za promeškaný čas, má žalovaná za to, že tento nárok není v žádném případě škodou ve smyslu OdšZ. Žalovaná ve svém vyjádření dále shrnula průběh přestupkového řízení.

4. Z příkazu č. [Anonymizováno] ze dne 7.2.2023 soud zjistil, že obviněný [Jméno žalobce], IČ [IČO] byl uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 125d odst. 1 písm. e) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích spáchaným z nedbalosti, když porušil ustanovení § 10 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu neboť jako provozovatel vozidla tov. Zn. [Anonymizováno], RZ [SPZ] dne [datum] v 11:30 hod. přikázala řízení vozidla nebo svěřila řízení vozidla osobě, o níž nezná údaje potřebné k určení její totožnosti. Za spáchání uvedeného přestupku byla žalobci uložena pokuta. V odůvodnění tohoto příkazu je uvedeno, že jednání v rozporu s povinnostmi dle zákona o silničním provozu je patrné z písemného vyjádření obviněné osoby ze dne 27.11.2022, kdy tato na Policii ČR na základě výzvy pro provozovatele motorového vozidla uvedla, že odmítá podat vysvětlení s tím, že by sebe či osobu blízkou mohl ohrozit trestním stíháním za přestupek.

5. Z rozhodnutí [právnická osoba] [adresa] ze dne 29.3.2023, číslo případu [č. účtu] soud zjistil, že žalobce byl shledán vinným z přestupku shodně s předchozím příkazem a na základě stejných důvodů.

6. Z rozhodnutí [Anonymizováno].8.2023, [Anonymizováno] soud zjistil, že tímto rozhodnutím [Anonymizováno] zrušil napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně a řízení zastavil. Ve svém rozhodnutí uvedl, že obviněnému nebylo prokázáno, že by přikázal řízení vozidla nebo svěřil vozidlo osobě, o níž neznal údaje potřebné k určení její totožnosti, jak stanoví § 125d odst. 1 písm. e) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Obviněný po celou dobu uváděl, že odmítá podat vysvětlení s tím, že by sebe či osobu blízkou mohl ohrozit trestním stíháním či stíháním za přestupek a dále se odvolával na § 37 Listiny základních práv a svobod. Obviněný tedy legitimně v řízení uplatnil své právo, což ovšem nelze vykládat tak, že neznal údaje potřebné k určení totožnosti řidiče. Odvolací orgán tak zjistil, že rozhodnutí orgánu I. stupně bylo vydáno v rozporu s platnými právními předpisy, a proto jej zrušil a řízení zastavil.

7. Z faktury č. [hodnota] ze dne 11.9.2023 s přílohou soud zjistil, že dodavatel – [Anonymizováno] [Jméno advokáta], IČ [Anonymizováno], vystavila fakturu odběrateli [Jméno žalobce], IČ [Anonymizováno] na zaplacení právních služeb – zastoupení v přestupkovém řízení před [adresa] sp. zn. [Anonymizováno] v celkové částce 13 154 Kč. Přílohou faktury bylo vyúčtování s jednotlivými právními úkony, tedy 5 úkonů za celkem 6 050 Kč s DPH, paušální náhrada za 5 úkonů ve výši 1 815 s DPH, cestovní náhradou ve výši 3 836,91 Kč s DPH a náhradou za promeškaný čas ve výši 1 452 Kč s DPH. Z velkého technického průkazu vozidla RZ [SPZ] soud zjistil, že vozidlo je ve vlastnictví zástupce žalobce, jezdí na naftu s kombinovanou spotřebou 4,4 l/100 km. Z příjmového pokladního dokladu ze dne 11.9.2023 soud zjistil že částka ve výši 13 154 Kč byla dne toho dne žalobcem složena právnímu zástupci v hotovosti do pokladny.

8. Z vyrozumění o přijetí žádosti ze dne 19.9.2023 soud zjistil, žalovaná informovala žalobce o přijetí jeho žádosti dne 15.9.2023, kterou žalobce nárokuje náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Z vyjádření k žádosti o odškodnění ze dne 31.1.2024 soud zjistil, že žalovaná informovala žalobce o odmítnutí jeho nároku, neboť nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, který je základním předpokladem pro aplikaci OdšZ.

9. Ze spisu [právnická osoba] [adresa] k předmětnému přestupkovému řízení soud zjistil, že žalobce dne 27.11.2022 oznámil Policii ČR na její výzvu pro provozovatele motorového vozidla ze dne 10.11.2022, že odmítá podat vysvětlení s tím, že by sebe či osobu blízkou mohl ohrozit trestním stíháním či stíháním za přestupek. Ze spisu nebyly zjištěny žádné další skutečnosti důležité pro rozhodnutí ve věci.

10. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru o následujícím skutkovém stavu: Žalobce byl příkazem č. [Anonymizováno] dne 7.2.2023 shledán vinným ze spáchání přestupku, když jako provozovatel vozidla přikázal řízení vozidla nebo svěřil řízení vozidla osobě, o níž nezná údaje potřebné k určení její totožnosti. Za spáchání uvedeného přestupku byla žalobci uložena pokuta. Uvedeného jednání se měl dopustit tím, že uvedl, že odmítá podat vysvětlení s tím, že by sebe či osobu blízkou mohl ohrozit trestním stíháním za přestupek. Po podání odporu byl tento příkaz zrušen a věc byla projednána v přestupkovém řízení. Rozhodnutím [právnická osoba] [adresa] ze dne 29.3.2023, číslo případu [č. účtu], byl žalobce shledán vinným z přestupku shodně s předchozím příkazem a na základě stejných důvodů. K odvolání žalobce bylo rozhodnutím [Anonymizováno] ze dne 31.8.2023, č.j. [Anonymizováno], rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušeno a řízení bylo zastaveno. [Anonymizováno] ve svém rozhodnutí uvedl, že odmítnutím podání vysvětlení s odůvodněním, že by žalobce sebe či osobu blízkou mohl ohrozit trestním stíháním či stíháním za přestupek žalobce uplatnil své právo, což ovšem nelze vykládat tak, že neznal údaje potřebné k určení totožnosti řidiče. Odvolací orgán tak zjistil, že rozhodnutí orgánu I. stupně bylo vydáno v rozporu s platnými právními předpisy, a proto jej zrušil a řízení zastavil. V přestupkovém řízení byl žalobce [Anonymizováno] advokátem, kterému za jeho právní služby zaplatil částku 13 154 Kč za pět úkonů učiněných v rámci přestupkového řízení (převzetí věci, podání odporu, seznámení s podklady, účast na ústním jednání a podání odvolání) včetně režijního paušálu, společně s cestovným na ústní jednání a promeškaným časem na cestě na toto jednání. Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody u žalované, které byl dopis doručen dne 15.9.2023. Dopisem ze dne 31.1.2024 žalovaná odmítla nárok žalobce uspokojit.

11. Podle § 5 OdškZ stát odpovídá za podmínek [Anonymizováno] tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, [Anonymizováno] správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

12. Podle § 8 odst. 1 OdškZ nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

13. Podle § 13 OdškZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).

14. Podle § 31 OdškZ náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (odst. 1). Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána (odst. 2). Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (odst. 3).

15. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2533/2013 uvedl, že: „…. náhrada nákladů řízení ani náhrada nákladů zastoupení podle zákona č. 82/1998 Sb. nebyla a není založena na zásadě náhrady skutečné škody, ale na tom, že stát za stanovených podmínek hradí účelně či důvodně vynaložené náklady.“ 16. Ústavní soud ve svém nálezu IV. ÚS 2841/19 odkazuje na nález II. ÚS 3005/14, ve kterém vycházel ze své předchozí judikatury, podle které deliktní odpovědnost státu za způsobenou materiální a nemateriální škodu představuje objektivní odpovědnost, jíž se stát nemůže zprostit [nález sp. zn. I. ÚS 529/09 ze dne 13. 3. 2012 (N 51/64 SbNU 625)]. Ve své ustálené judikatuře ve věci odpovědnosti státu za nezákonné trestní stíhání Ústavní soud akcentuje především to, že obecné soudy musí při rozhodování o těchto nárocích náležitě zohlednit účely, které prostupují právní úpravu obsaženou v zákoně č. 82/1998 Sb. V tomto směru Ústavní soud opakuje, že účelem trestního řízení je odhalení a potrestání pachatele trestné činnosti. Ukáže-li se však v průběhu řízení, že tento účel nelze naplnit, protože se obviněný nedopustil trestné činnosti, pro kterou byl stíhán, pak je třeba považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny, za vadné. Za veškeré úkony, kterým ho stát neoprávněně v trestním řízení podrobil, by proto měl být obviněný odškodněn (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 590/08 ze dne 17. 6. 2008 a sp. zn. II. ÚS 1540/11 ze dne 20. 2. 2013). Podle této rozhodovací činnosti Ústavního soudu jsou obecné soudy při aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. povinny dostatečně zohlednit podstatu a účel garance práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, plynoucí z čl. 36 odst. 3 Listiny. Jakkoliv se Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 3005/14 nezabýval aplikací zákona č. 82/1998 Sb. v situaci, kdy došlo k zahájení řízení o správním deliktu, které bylo následně zastaveno, je citovaný nález na danou věc (IV. ÚS 2841/19), byť analogicky, aplikovatelný. Jak již bylo výše uvedeno, v nyní posuzované věci jde o situaci, kdy zahájené řízení o správních deliktech bylo zastaveno poté, co živnostenský úřad uzavřel, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel jednal za účelem dosažení zisku, resp. že by došlo ke spáchání správních deliktů. Jedná se o jediné a konečné (pravomocné) rozhodnutí v dané věci, jímž bylo ve své podstatě rozhodnuto o nevině stěžovatele (z hlediska zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny má neprokázaná vina stejný význam jako prokázaná nevina). Významné pro posouzení této konkrétní věci je, že postupem živnostenského úřadu byla de facto napravena jeho předchozí pochybení – spočívající v opakovaně nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, a to navzdory pokynům, které nadřízený správní orgán v tomto směru živnostenskému úřadu uděloval – pro která musela být rozhodnutí živnostenského úřadu, shledávající stěžovatele vinným ze spáchání správních deliktů, třikrát nadřízeným správním orgánem rušena. Tuto okolnost přitom nelze klást k tíži stěžovatele, který nedostatečné zjištění předmětné rozhodné okolnosti namítal již od počátku, resp. již v rámci námitek proti protokolu o kontrole. Za období od zahájení správního řízení o správních deliktech by tedy stěžovateli měla být přiznána náhrada škody v podobě náhrady nákladů obhajoby, které mu v příčinné souvislosti s vedením řízení o správních deliktech vznikly, resp. náklady na právní zastoupení, které stěžovatel prokazatelně a nakonec i účelně vynaložil (k tomu srov. nález sp. zn. II. ÚS 1099/2019). Dále se Ústavní soud vyjadřuje tak, že jeho shora uvedené závěry neznamenají, že by každé zahájení řízení o správním deliktu, resp. přestupkové řízení či procesní postup správních orgánů v jeho průběhu, které by nevyústily v pravomocné meritorní rozhodnutí správních orgánů o projednávaném přestupku, bylo možné paušálně považovat za nesprávný úřední postup, resp. nezákonné rozhodnutí, zakládající bez dalšího odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. (nález sp. zn. II. ÚS 3005/14). V každém jednotlivém řízení je proto zapotřebí samostatně zkoumat, zda jemožné daný postup považovat za nesprávný úřední postup, resp. nezákonné rozhodnutí, a tedy spojovat jej s případným uplatněním nároku na náhradu škody. Je vždy zapotřebí zkoumat jak daný postup příslušných orgánů veřejné moci v rámci konkrétního řízení, tak i účelnost a přiměřenost vynaložených nákladů (nález sp. zn. II. ÚS 1099/2019).

17. Ústavní soud pak ve věci II. ÚS 1099/19 ze dne 3. 9. 2019 vyzdvihl, že obecné soudy jsou při aplikaci zákona o odpovědnosti státu povinny dostatečně zohlednit podstatu a účel garance práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, plynoucího z čl. 36 odst. 3 Listiny. Dále ústavní soud aplikoval na obdobnou věc zákon č. 82/1998 Sb. Dle § 5 tohoto zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Z ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. vyplývá, že právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. A pokud bylo předmětné přestupkové řízení proti stěžovateli z důvodu pochybení na straně státu zastaveno, avšak nebylo možné určit konkrétní nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 OdškZ, kterým bylo toto nezákonně vedené řízení zahájeno, lze přestupkové řízení vedené proti stěžovateli označit za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdškZ.

18. K tomu soud poznamenává, že obecně je třeba pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody podle OdkšZ, prokázat splnění tří předpokladů: existenci nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nimi.

19. Správní řízení o přestupku skončilo v dané věci pravomocným rozhodnutím o zastavení řízení, jelikož v přestupkovém řízení nebylo prokázáno, že by žalobce přikázal nebo svěřil řízení vozidla osobě, o níž neznal údaje potřebné k určení její totožnosti. Žalobce se od počátku přestupkového řízení vyjadřoval tak (sice až na druhou výzvu Policie ČR o sdělení totožnosti řidiče), že odmítá sdělit, kdo řídil předmětné vozidlo, neboť by mohl sebe či osobu blízkou ohrozit trestním či přestupkovým stíháním. Žalobce v přestupkovém řízení nikdy netvrdil, že totožnost řidiče nezná. Zdejší soud v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 917/21, kde se Ústavní soud ČR odvolával mimo jiné na ustálenou judikaturu ve věci odpovědnosti státu za nezákonné trestní stíhání a uvedl, že tuto lze aplikovat analogicky i na přestupkové řízení, tj. i v situaci, kdy došlo k nezákonnému zahájení řízení o přestupku. A rovněž to dopadá na případy, kdy nezákonné rozhodnutí absentuje, respektive není možné jej určit ve smyslu § 8 OdškZ, pak totiž lze přestupkové řízení vedené proti žalobci označit za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdškZ. V dané věci pak bylo prvním rozhodnutím, kterým bylo přestupkové řízení proti žalobci zahájeno, příkaz MÚ ze dne 7.2.203, proti kterému však podal žalobce odpor. Následně pak bylo vydáno dne 29.3.2023 rozhodnutí [Anonymizováno], kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku a byla mu uložena pokuta. Toto rozhodnutí však bylo zrušeno [Anonymizováno], načež došlo k zastavení řízení, neboť rozhodnutí správního orgánu I. [adresa] bylo vydáno v rozporu s platnými právními předpisy. V daném řízení, tak nelze určit konkrétní pravomocné nezákonné rozhodnutí, avšak soud dospěl k závěru, že přestupkové řízení vedené proti žalobci, lze označit za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdškZ. Zároveň zdejší soud v dané věci shledal existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou sestávající se z vynaložených nákladů na právní zastoupení, protože by žalobce nebýt daného přestupkového řízení nemusel tyto vůbec vynaložit. Soud v této situaci uvádí, že shledal pochybení na straně správního orgánu, který nesprávně posoudil skutková zjištění a na základě toho dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci.

20. Soud se následně zabýval tím, zda náklady, které žalobce na právní zastoupení v průběhu přestupkového řízení vynaložil, byly vynaloženy účelně (§ 31 odst. 1 OdškZ). V této souvislosti odkazuje rovněž na výše uvedený nález Ústavního soudu ČR, kde Ústavní soud ČR uvedl, že není možné spekulovat o tom, zda by daného výsledku přestupkového řízení dosáhl žalobce sám, bez právního zástupce. S ohledem na tyto skutečnosti má zdejší soud za to, že náklady na právní zastoupení v daném přestupkovém řízení vynaložil žalobce účelně ve všech případech, tedy převzetí zastoupení, podání odporu, účast na ú.j., seznámení s podklady pro rozhodnutí a podání odvolání. Soud shledal tedy za účelně vynaloženo 5 úkonů dle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů a zmocněnci náležela v předmětné věci odměna za jeden úkon právní služby ve výši 1 000 Kč a režijní paušál 300 Kč + DPH. Soud rovněž shledal za účelně vynaložené náklady na cestovné činěné na trase [adresa] a zpět dne 6.3.2023 v celkové délce 444 km osobním automobilem zn. [Anonymizováno], RZ: [SPZ], o průměrné spotřebě 4,4 l na 100 km. Žalobce dále požadoval zaplatit náhradu za promeškaný čas, který zástupce strávil na cestě z [Anonymizováno] do [Anonymizováno] a zpět dne [datum] v trvání 12 započatých půlhodin, tedy 1 200 Kč + DPH. Soud nepřisvědčil v tomto ohledu námitkám žalované, která uváděla, že OdšZ neuvádí výslovně, že by se měla poskytovat náhrada za promeškěný čas, když v § 31 odst. 3 OdšZ je uvedeno, že náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení a zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Soud v této souvislosti uvádí, že nemá důvod neposkytnout náhradu i za promeškaný čas, který zástupce žalobce promeškal na cestě, kterou vynaložil účelně k zastupování žalobce v přestupkovém řízení na cestě k ústnímu jednání u správního orgánu. Soud na tomto místě uvádí, že by bylo nelogické, aby advokátovi v souvislosti s poskytnutím právní služby byla přiznána odměna za právní úkon a cestovné, avšak náhrada za promeškaný čas již ne. Žalobce svému zástupci uhradil k jeho vyúčtování i promeškaný čas, na jehož náhradu má zástupce plný nárok, a proto žalobci vznikla škoda i ve výši zaplacené náhrady za promeškaný čas. Náhrada za promeškaný čas tak dle soudu úzce souvisí s poskytnutou odměnou, na kterou má zástupce nárok, a žalobce má nárok za náhradu škody spočívající v nákladech řízení za náklady zastoupení, kam náhrada za promeškaný čas, ač výslovně neuvedena v § 31 OdšZ, jistě patří. Soud tak shledal náklady vyčíslené žalobcem ve výši 13 154 Kč za přiměřené a účelně vynaložené v souvislosti s přestupkovým řízení, které nemělo být vůbec zahajováno, neboť již od počátku měl správní orgán k dispozici informace, které nebyly v souladu se skutkovou podstatou přestupku, za který byl žalobce stíhán.

21. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soud žalobě vyhověl co do požadavku na náhradu účelně vynaložených nákladů na právní zastoupení. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila žalovanou částku do rozhodnutí soudu, octla se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobci přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve spojení s ust. § 15 odst. 2 OdškZ ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to za dobu od prvého dne prodlení (prvý den po uplynutí lhůty šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u Ministerstva dopravy) do zaplacení. Žalobce uplatnil u žalované svůj požadavek ke dni 15.9.2022.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 23 170,26 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 13 154 Kč sestávající z částky 1 660 Kč za každý z pěti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a dvou paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovní náhrada v celkové výši 7 396,08 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 20. 3. 2025 náhrada 3 698,04 Kč za 300 ujetých km v částce 2 198,04 Kč (34,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,4 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 10 × 30 minut v částce 1 500 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 28. 4. 2025 náhrada 3 698,04 Kč za 300 ujetých km v částce 2 198,04 Kč (34,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4.4 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 10 × 30 minut v částce 1 500 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 17 496,08 Kč ve výši 3 674,18 Kč. V souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. soud uložil žalované povinnost zaplatit náhradu nákladů k rukám právního zástupce žalobce.

23. O lhůtách k plnění soud rozhodl podle § 160 o.s.ř.

Poučení