36 A 1/2025– 55

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Johanou Jandusovou ve věci žalobkyně: nezletilá A. S., narozená X státní příslušnost Ukrajina zastoupená zákonnou zástupkyní L. S. obě bytem X na základě plné moci zastoupená advokátem Mgr. Jaroslavem Mazůrkem sídlem Šmeralova 272/22, 170 00 Praha 7 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 12. 2024, č. j. MV–157404–4/SO–2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno usnesení ze dne 22. 8. 2024, č. j. OAM–14896–8/DP–2023 (dále „prvostupňové rozhodnutí“), jímž Ministerstvo vnitra (dále „ministerstvo“) podle § 66 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále „správní řád“), zastavilo řízení o žádosti žalobkyně o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky, a to z důvodu zpětvzetí žádosti.

2. V napadeném rozhodnutí žalovaná předně konstatovala, že prvostupňové rozhodnutí bylo zákonné zástupkyni žalobkyně doručováno prostřednictvím pošty, přestože byla držitelkou datové schránky. S ohledem na popsané procesní pochybení ministerstva posoudila žalovaná odvolání žalobkyně jako včasné, přičemž zároveň konstatovala, že žalobkyně se s prvostupňovým rozhodnutím prokazatelně seznámila. K vlastnímu zastavení řízení žalovaná uvedla, že není pochyb o tom, že žádost žalobkyně o povolení k dlouhodobému pobytu byla skutečně vzata zpět. Zákonnou zástupkyní předložené písemné podání je napsáno jasně a srozumitelně. O záměru zákonné zástupkyně svědčí též okolnost, že matka žalobkyně přinesla písemné podání na pracoviště ministerstva již připravené. Měla tedy prostor si daný krok promyslet. V takové situaci tedy ministerstvo nemohlo postupovat jinak než řízení dle § 66 odst. 1 písm. a) správního řádu zastavit. Samotné zpětvzetí žádosti žalobkyně v odvolání nijak nezpochybňovala, resp. zpětvzetí žádosti neodvolala ani jej nevzala zpět a brojila zejména proti tvrdosti prvostupňového rozhodnutí. V této souvislosti žalovaná podotkla, že vydáním napadeného rozhodnutí se situace žalobkyně nijak nezměnila. Žalobkyně se narodila dne 28. 11. 2022 na území České republiky cizince, která zde pobývá na základě povolení k dlouhodobému pobytu (zaměstnanecké karty). Oprávnění na území České republiky pobývat pak žalobkyně pozbyla uplynutím lhůty dle § 88 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o pobytu cizinců“), a tudíž následné podání žádosti o udělení povolení k dlouhodobému pobytu ani zastavení příslušného řízení nemohlo mít na pobytový titul žalobkyně vliv. Předmětné žádosti by ostatně nebylo vyhověno ani tehdy, pokud by žádost nebyla vzata zpět. Žádost o dlouhodobý pobyt mohla zákonná zástupkyně žalobkyně podat právě ve lhůtě dle § 88 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, později již k tomu nebyla oprávněna. Vzhledem k uvedenému nelze dle žalované hovořit o nepřiměřenosti zásahu napadeného rozhodnutí do právní sféry žalobkyně. Při zastavení řízení o žádosti se ostatně přiměřenost dopadů takového rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince neposuzuje. Toliko z procesní opatrnosti pak žalovaná zmínila i skutečnost, že žalobkyně prostřednictvím zákonné zástupkyně požádala o udělení víza k pobytu nad 90 dnů na území za účelem strpění pobytu na území. Dále konstatovala, že žalobkyně může požádat o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území prostřednictvím zastupitelského úřadu, kdy zároveň může požádat o upuštění od povinnosti osobního podání dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Námitky stran zásahu do základních práv žalobkyně tudíž nejsou opodstatněné. Shrnutí obsahu žaloby 3. Žalobkyně na prvním místě namítá, že řízení před správními orgány bylo zatíženo vadou, neboť prvostupňové rozhodnutí nebylo žalobkyni řádně doručeno. K tomu v žalobě blíže uvádí, že rozhodnutí ministerstva bylo zákonné zástupkyni žalobkyně doručováno prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, přestože je držitelkou datové schránky. Takové pochybení dle žalobkyně nelze zhojit pouhým konstatováním, že žalobkyně, resp. její zákonná zástupkyně se s prvostupňovým rozhodnutím prokazatelně seznámila. Pokud žalovaná o odvolání žalobkyně rozhodla i přesto, že prvostupňové rozhodnutí nebylo řádně doručeno, je napadené rozhodnutí nezákonné a nicotné.

4. Dále žalobkyně namítá, že ministerstvo postupovalo v rozporu s § 2 odst. 3 a § 4 odst. 2 a 4 správního řádu, když od zákonné zástupkyně žalobkyně, jež zcela očividně nevládne dobře českým jazykem a nerozumí věci, resp. nezná platné právo ČR, přijalo formální zpětvzetí žádosti, aniž by ji náležitě poučilo o zásadních důsledcích (vylepení výjezdního štítku do pasu žalobkyně), které takové podání způsobí.

5. Pokud pak bylo v odvolání tvrzeno, že zákonná zástupkyně žalobkyně nevěděla, že podpisem dokumentu způsobí nevratné zastavení řízení o žádosti a vyhoštění žalobkyně, jež je batoletem, do válečné zóny, měla se žalovaná tímto tvrzením do hloubky zabývat a řádně zjistit skutkový stav. Pokud by v řízení bylo zjištěno, např. výslechem zákonné zástupkyně žalobkyně, že podání označenému jako zpětvzetí žádosti nerozuměla a o jeho následcích nebyla řádně poučena, nebylo dle žalobkyně na místě postupovat dle ustanovení § 66 odst. 1 písm. a) správního řádu. Žalovaná nicméně nevzala uvedené skutečnosti v potaz a nedostatečně zjistila skutkový stav, když náležitě neprověřila okolnosti, které matku žalobkyně vedly k doručení dokumentu označeného jako zpětvzetí žádosti na pracoviště ministerstva, a nepostavila najisto, zda matka žalobkyně obsahu tohoto dokumentu rozuměla a zda rozuměla též následkům, které je tento dokument způsobilý vyvolat. Namísto toho, aby k těmto rozhodným skutečnostem matku žalobkyně vyslechla, založila žalovaná své rozhodnutí na domněnkách a nepodložených úvahách. Popsaným postupem správních orgánů byla žalobkyně dotčena na svých základních právech zaručených článkem 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a též práv garantovaných Úmluvou OSN o právech dítěte publikovanou pod č. 104/1991 Sb. (dále „Úmluva o právech dítěte“).

6. V další žalobní námitce žalobkyně rozporuje závěr žalované, že příslušné řízení o žádosti žalobkyně by bylo zastaveno i za situace, pokud by žádost nebyla vzata zpět, a to s ohledem na skutečnost, že marně uplynula zákonná lhůta pro podání žádosti. Takový závěr dle žalobkyně nemá opodstatnění, když z žádného ustanovení zákona o pobytu cizinců nelze dle názoru žalobkyně dovodit, že žádost žalobkyně jako nezletilého dítěte o dlouhodobý pobyt by nemohla být v důsledku uplynutí zmíněné lhůty věcně projednána. I z tohoto důvodu je tedy napadené rozhodnutí třeba posoudit jako nezákonné.

7. Konečně žalobkyně žalované vytýká, že náležitě nevzala v potaz nepřiměřenost napadeného rozhodnutí, resp. intenzitu zásahu do práv žalobkyně, k němuž v důsledku vydání napadeného rozhodnutí došlo. Žalobkyně v této souvislosti opakuje, že v důsledku vydání napadeného rozhodnutí byl do pasu žalobkyně vyznačen výjezdní štítek. Žalobkyně, jež je půlročním batoletem, je v důsledku nucena opustit území ČR a vycestovat na Ukrajinu, kde probíhá válečný konflikt. S žalobkyní pak logicky bude nucena vycestovat i její zákonná zástupkyně. Pokud žalovaná v této souvislosti poukázala na alternativy, kterými žalobkyně může svůj pobyt na území ČR legalizovat, pak tyto instituty dle názoru žalobkyně nepředstavují dostatečnou záruku odvrácení zmíněných negativních důsledků napadeného rozhodnutí, neboť jsou nenárokové a závisí na správním uvážení. Nadto dle žalobkyně takové instituty negarantují žalobkyni rovnocenné postavení s ostatními dětmi téhož věku. Dle žalobkyně je proto třeba umožnit pokračování správního řízení o žádosti žalobkyně o dlouhodobý pobyt. Jiným výkladem ustanovení zákona o pobytu cizinců jsou dotčena základní práva žalobkyně garantovaná čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a též její práva garantovaná zejména čl. 3 a čl. 16 Úmluvy OSN o právech dítěte publikovanou pod č. 104/1991 Sb. Vyjádření žalované 8. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou dle § 78 odst. 7 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále již jen s. ř. s.) zamítl. Žalobní námitky žalovaná odmítla jako nedůvodné, přičemž odkázala na spisový materiál a na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které je dle jejího názoru řádně odůvodněné a věcně správné.

9. K první žalobní námitce žalovaná uvádí, že tvrzeným vadným postupem správních orgánů nemohla být žalobkyně dotčena na svých veřejných subjektivních právech, neboť žalovaná její odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí posoudila jako včasné a meritorně je tedy přezkoumala. Žalovaná poukázala na to, že ani sama žalobkyně neuvádí, jaká újma jí měla vytýkaným vadným postupem vzniknout.

10. K vlastnímu zastavení správního řízení žalovaná uvedla, že neměla pochybnost o tom, že zákonná zástupkyně žalobkyně vzala předmětnou žádost o povolení k dlouhodobému pobytu zpět. Podání matky žalobkyně bylo v toto ohledu zcela nesporné a nezavdalo pochyby o záměru žalobkyně. Matka žalobkyně přitom mohla a měla vědět o důsledcích svého podání. Ostatně žalobkyně v odvolání ani v samotné žalobě neuvedla, co tedy její zákonná zástupkyně podáním označeným jako zpětvzetí žádosti sledovala. Poučovací povinnost správních orgánů pak nelze vykládat tak, že tyto mají účastníkům řízení poskytovat návod, co by účastník mohl, případně měl činit, aby dosáhl žádaného výsledku. Na výše uvedeném pak nic nemohl změnit ani výslech zákonné zástupkyně žalobkyně, který ostatně tato v odvolání ani nenavrhovala k důkazu provést.

11. K žalobní námitce vztahující se k otázce včasnosti podání předmětné žádosti o dlouhodobý pobyt žalovaná odkázala na ustanovení § 169r odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, podle kterého se řízení o žádosti zastaví, jestliže cizinec podal žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu v době, kdy k tomu není oprávněn.

12. K poslední žalobní námitce vztahující se k přiměřenosti napadeného rozhodnutí o tvrzenému zásahu do práv na soukromý a rodinný život žalobkyně jako nezletilého dítěte žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a zdůraznila, že vydáním napadeného rozhodnutí, resp. usnesením ministerstva, kterým bylo řízení o žádosti žalobkyně zastaveno, nedošlo k žádné změně stavu, resp. ke zhoršení situace žalobkyně, které v době vydání zmíněného usnesení nesvědčil žádný pobytový titul ve vztahu k území ČR, a to ani ve smyslu fikce takového oprávnění. K tvrzenému zásahu do práv žalobkyně tedy nedošlo. Žalovaná zároveň zdůraznila, že není na místě brojit proti dopadům rozhodnutí, kterým správní orgán de facto učinil pouze to, oč žalobkyně žádala. Žalovaná má konečně za to, že nastínění alternativ pro řešení pobytové situace žalobkyně je relevantní pro vytvoření úvahy stran případného posouzení přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí. Replika 13. V replice žalobkyně částečně zopakovala svou argumentaci, jak byla uplatněna v žalobě, s tím, že vyjádření žalované je s ohledem na skutkové okolnosti daného případu nepřiléhavé a zavádějící.

14. Dále žalobkyně namítala, že za odporující principu dobré správy je třeba hodnotit postup, kdy pracovník ministerstva v předmětném řízení matce žalobkyně, neznalé českého práva i jazyka, poradil vzít žádost zpět, přestože takový postup byl zjevně v rozporu se zájmy žalobkyně. Pracovník žalované ujistil zákonnou zástupkyni žalobkyně o tom, že práva dítěte následují osud matky, a že tedy postačí povolení k dlouhodobému pobytu matky žalobkyně a žádosti již není zapotřebí. Z tohoto pohledu je tedy irelevantní obrana žalované, že v odvolacím řízení ani v žalobě žalobkyně neuvedla, co daným úkonem sledovala. Dle žalobkyně je přitom zcela logické, že se její zákonná zástupkyně radou pracovníka žalované řídila, neboť se jednalo o autoritu. Matka žalobkyně jednala dle instrukce pracovníka žalované a v důvěře ve správní orgán. Lze si jen stěží představit důvod, pro který by jinak zákonná zástupkyně vzala danou žádost zpět. S vědomím důsledků, které z takového jednání pro nezletilou žalobkyni vyplynou, by matka žalobkyně předmětnou žádost zpět zcela jistě nevzala.

15. Žalobkyně v této souvislosti opětovně poukázala na výjezdní příkaz, který jí byl udělen v návaznosti na zpětvzetí žádosti. Následkem napadeného rozhodnutí je tedy skutečnost, že žalobkyně není oprávněna na území ČR pobývat. V ohledem na tyto následky napadeného rozhodnutí je pak zcela jistě na místě zabývat se přiměřeností takového rozhodnutí. Posouzení žaloby soudem 16. Žalobkyně je v řízení zastoupena zákonnou zástupkyní [§ 35 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“)]. Ač je žalobkyně nezletilá, nevyžadoval soud souhlas opatrovnického soudu s podáním předmětné žaloby (§ 898 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), neboť případný neúspěch v řízení o této žalobě nepovede k podstatnému zásahu do majetkové sféry žalobkyně; předmětná žaloba zároveň nepředstavuje svévolné či zjevně bezúspěšné uplatňování práva [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) ze dne 22. 7. 2021, č.j. 10 As 123/2021–41, bod 9 a násl.].

17. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (napadené rozhodnutí bylo zástupci žalobkyně doručeno dne 10. 12. 2024, žaloba byla podána 9. 1. 2025, tj. v zákonné lhůtě dle § 172 odst. 1 zákona č. 326/1999 o pobytu cizinců), osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v rozsahu a mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době jeho vydání (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.).

18. Při jednání dne 31. 3. 2025 zástupce žalobkyně zrekapituloval žalobní argumentaci, přičemž zdůraznil, že z žádného ustanovení zákona o pobytu cizinců výslovně nevyplývá, že by marným uplynutím lhůty pro podání předmětné žádosti mělo zaniknout oprávnění žalobkyně k pobytu na území ČR. Pokud se tak vskutku stalo a matka žalobkyně podala tuto žádost po uplynutí zákonné lhůty, pak zástupce žalobkyně poukázal na to, že matce žalobkyně byla za příslušný přestupek uložena bloková pokuta. Příslušné ustanovení zákona o pobytu cizinců však rozhodně nelze vykládat tak, že s ohledem na marné uplynutí zákonné lhůty nelze žádost žalobkyně meritorně projednat. Takový výklad odporuje základním právům žalobkyně garantovaným Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o právech dítěte. Zástupce žalobkyně konečně popsal bezvýchodnou situaci žalobkyně, které aktuálně nebylo uděleno ani dlouhodobé vízum nad 90 dní za účelem strpění. Matka žalobkyně se též opakovaně snažila telefonicky kontaktovat příslušný zastupitelský úřad ve Lvově, avšak bez úspěchu.

19. Žaloba není důvodná.

20. Podle § 45 odst. 4 správního řádu žadatel může zúžit předmět své žádosti nebo vzít žádost zpět; toto právo nelze uplatnit v době od vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně do zahájení odvolacího řízení.

21. Podle § 66 odst. 1 písm. a) správního řádu pak řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže žadatel vzal svou žádost zpět; jestliže je žadatelů více, musí se zpětvzetím souhlasit všichni žadatelé; ve sporném řízení správní orgán řízení nezastaví, pokud se zpětvzetím odpůrce z vážných důvodů nesouhlasí.

22. Při posouzení důvodnosti žaloby je na prvním místě třeba vzít v úvahu, že v daném případě bylo správní řízení zastaveno z důvodu, že žalobkyně prostřednictvím své zákonné zástupkyně vzala svou žádost o dlouhodobý pobyt zpět. Žádost žalobkyně nebyla posuzována věcně (meritorně), nýbrž řízení o ní bylo s odkazem na dispoziční úkon žalobkyně (zpětvzetí žádosti) zastaveno. Příslušným rozhodnutím správního orgánu nebyla žádná práva žalobkyni přiznána či odňata, ani jí nebyly uloženy žádné povinnosti.

23. Z uvedeného je zřejmé, že procesní rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti o dlouhodobý pobyt by žalobkyni mohlo na jejích právech zkrátit jen tehdy, pokud by fakticky nebylo reakcí na projev vůle žalobkyně (zpětvzetí žádosti), tj. pokud by bylo řízení v daném případě zastaveno svévolně. Jiným způsobem nemohla být veřejná subjektivní práva žalobkyně vydáním napadeného rozhodnutí dotčena. V rámci přezkumu napadeného rozhodnutí proto bylo pro soud podstatné pouze to, zda žalobkyně vzala žádost o dlouhodobý pobyt zpět či nikoliv, resp. zda byly naplněny důvody pro zastavení řízení dle § 66 odst. 1 písm. a) správního řádu.

24. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím své zákonné zástupkyně požádala o dlouhodobý pobyt dne 24. 5. 2023. Dne 29. 5. 2023 pak zákonná zástupkyně do správního spisu založila strojově sepsané podání v českém jazyce. Byť je z formulace tohoto podání zřejmé, že jej formuloval laik, z jeho obsahu dle názoru soudu zcela jednoznačně vyplývá, že se jedná o zpětvzetí žádosti žalobkyně o dlouhodobý pobyt. Podání je označeno jako Zpětvzetí žádosti, přičemž je v něm jasně specifikováno, že toto podání činí zákonná zástupkyně ve věci žádosti žalobkyně jako své nezletilé dcery o dlouhodobý pobyt. V podání je dále doslovně uvedeno, že zákonná zástupkyně „žádá o zpětvzetí již podané žádosti“. Soud souhlasí s žalovanou v tom ohledu, že o skutečném záměru zákonné zástupkyně vzít předmětnou žádost za žalobkyni zpět svědčí nejen jednoznačný obsah tohoto písemného podání, ale též fakt, že podání zjevně nebylo narychlo sepsáno na pracovišti ministerstva ani se nejednalo toliko o vyplněné formulářové podání. Naopak se jednalo o individualizované písemné podání, které zákonná zástupkyně osobně přinesla na pracoviště ministerstva, což je ostatně připuštěno v samotné žalobě. V té je na straně 7 namítáno, že žalovaná v napadeném rozhodnutí činí závěry, „aniž by si náležitě prověřila okolnosti, které vedly matku žalobkyně k doručení dokumentu na uvedenou přepážku“. Žalobkyně tak měla dostatečný prostor si své jednání promyslet. Dle závěrů NSS v rozsudku ze dne 22. 3. 2017, č. j. 2 Azs 335/2016–35, „i ve správním právu platí v určité míře klasická právní zásada vigilantibus iura scripta sunt (tj. práva náleží bdělým)“. Jednání zákonné zástupkyně žalobkyně je třeba posoudit i s přihlédnutím k této zásadě.

25. Nelze přisvědčit žalobní námitce, že ministerstvo nedostatečně šetřilo práv žalobkyně, když popsané zpětvzetí akceptovalo, aniž by zákonnou zástupkyni náležitě poučilo o důsledcích, které zpětvzetím žádosti způsobí. Pokud pak žalobkyně v této souvislosti argumentovala nedostatečným povědomím zákonné zástupkyně o právní úpravě ČR, je třeba zmínit, že poučovací povinnost dle § 4 odst. 2 správního řádu se podle většinového výkladu omezuje zásadně na poučování o procesních právech a povinnostech. V tomto směru lze odkázat nejen na judikaturu NSS (např. rozsudek NSS ze dne 13. 10. 2010, čj. 1 As 51/2010–214, č. 2235/2011 Sb. NSS), ale též na odbornou literaturu (viz např. Vedral, J. Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: BOVA POLYGON, 2012, s. 117 a násl.). Poučovací povinnost správního orgánu se primárně váže k úkonům správního orgánu. Žalobkyni lze přisvědčit, že tato povinnost se omezeně vztahuje i k úkonům, které činí účastníci řízení nebo jiné dotčené osoby vůči správním orgánům. Rozhodně však tuto povinnost správního orgánu nelze extenzivně vykládat tak, že by správní orgán nemohl či neměl akceptovat jasně formulovaný dispoziční úkon účastníka, případně že by měl účastníku radit, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku. Poučovací povinnost správních orgánů nemá nahrazovat právní služby poskytované jinými profesionály v oblasti práva, nýbrž má všem účastníkům řízení před správními orgány zajistit stejné postavení při uplatňování práv a povinností procesní povahy a aby byli schopní uplatňovat svá práva.

26. S ohledem na vše výše uvedené soud uzavírá, že žádost žalobkyně o dlouhodobý pobyt byla vzata zpět. Jelikož pak ke zpětvzetí žádosti došlo před vydáním rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, tedy v době, kdy k tomu byla žalobkyně dle ustanovení § 45 správního řádu oprávněna, bylo zcela na místě postupovat dle ustanovení § 66 odst. 1 písm. a) správního řádu a řízení z důvodu zpětvzetí žádosti zastavit. Na tomto závěru pak nic nemůže změnit ani skutečnost, že žalobkyně je nezletilé dítě. Řízení o žádosti je ovládáno zásadou dispoziční, přičemž žadatel je při splnění zákonných podmínek oprávněn s předmětem řízení disponovat, včetně toho, že svou žádost může vzít v plném rozsahu zpět.

27. Prvostupňové rozhodnutí přitom není nezákonné, natož nicotné z důvodu pochybení, kterého se ministerstvo dopustilo při jeho doručování. Jakkoliv lze přisvědčit žalobkyni, že usnesení o zastavení řízení mělo být zákonné zástupkyni doručeno datové schránky, a nikoliv prostřednictvím poštovního doručovatele (§ 16 odst. 1 a 2 správního řádu). Žalovaná nicméně tuto vadu při doručování zohlednila a odvolání žalobkyně posoudila jako včasné a meritorně jej projednala. Správní proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá (§ 9 správního řádu). Je proto obecně relevantní jen takové porušení procesních předpisů, které zkrátilo žalobce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci samé. K tomu v posuzovaném případě zjevně nedošlo, neboť řízení bylo v souladu se zákonem zastaveno z procesních důvodů. Zároveň bylo zachováno právo žalobkyně na odvolání, když její odvolání, v němž se proti obsahu prvostupňového rozhodnutí konkrétně vymezila, bylo žalovanou věcně posouzeno. Popsaná vada doručování usnesení o zastavení řízení se tedy v právní sféře žalobkyně negativně neprojevila. Příslušná žalobní námitka tak není důvodná.

28. Jelikož nevznikla pochybnost o tom, že žádost žalobkyně o dlouhodobý pobyt byla vzata zpět, nelze zároveň přisvědčit ani žalobní námitce, že žalovaná dostatečně nezjistila skutkový stav věci. Tím spíše pak za situace, kdy žalobkyně žádné důkazy k provedení nenavrhla. Soud konečně souhlasí s žalovanou i v tom, že žalobkyně v odvolání samotné zpětvzetí žádosti nezpochybňovala, když toliko namítala, že ministerstvo mělo vzít v potaz, že matka žalobkyně nevládne dokonale českým jazykem, rozhodně neovládá právnickou češtinu a s ohledem na neznalost platného práva ČR neměla ponětí o tom, že „její podpis na uvedeném dokumentu může způsobit tak závažné právní následky, jaké jsou vyhoštění batolete do země, která je válečnou zónou“. Žalobkyně pak prostřednictvím svého advokáta v odvolání dále brojila proti příkrosti rozhodnutí o zastavení řízení a namítala, že postup ministerstva lze označit za přepjatý formalismus, když „za tohoto stavu neměl správní orgán zastavovat řízení a měl místo toho z důležitých důvodů v řízení pokračovat“. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně v odvolání zpochybňovala prvostupňové rozhodnutí primárně argumentem, že zákonná zástupkyně si nebyla vědoma tvrzených následků takového dispozičního úkonu. Ony důležité důvody, pro které řízení nemělo být zastaveno pak žalobkyně shledává právě v tvrzených následcích zastavení řízení. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že napadené rozhodnutí žalobkyní tvrzené následky nepůsobí. Lze naopak souhlasit s žalovanou, že vydáním napadeného rozhodnutí, resp. zastavením předmětného řízení o žádosti se situace žalobkyně stran jejího oprávnění pobývat na území ČR nikterak nezměnila, jak bude ze strany soudu vysvětleno blíže při vypořádání zbývajících žalobních námitek.

29. Až v replice doručené soudu dne 19. 12. 2025 pak žalobkyně namítala, že se její matka při zpětvzetí žádosti řídila nesprávnou informací poskytnutou pracovníkem ministerstva, a že v jejím případě zjevně nebyly dodrženy postupy dobré správy. Tato žalobní námitka je nepřijatelná. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu lze žalobu rozšířit o další žalobní body pouze ve lhůtě pro podání žaloby (§ 71 odst. 2 s. ř. s.). Poslední den lhůty pro podání žaloby dle § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců v daném případě připadl na dne 9. 1. 2025. Soud nicméně konstatuje, že v replice tvrzené skutečnosti by na závěry soudu stejně nemohly mít vliv, neboť jak bylo blíže popsáno v bodu 24 tohoto rozsudku, ze správního spisu je zřejmé, že příslušné podání matka žalobkyně přinesla na pracoviště ministerstva již připravené. I pokud by takové podání činila na radu pracovníka ministerstva, měla dostatečný prostor si své jednání promyslet. Soud zároveň podotýká, že nově uplatněná tvrzení odporují skutkové verzi, jak ji dosud žalobkyně vylíčila nejen ve správním řízení, ale též v předmětné žalobě. Pokud zákonná zástupkyně žalobkyně vskutku jednala v přímé souvislosti s doporučením pracovníka správního orgánu, je s podivem, proč žalobkyně svou obranu nestavila primárně na této skutečnosti již od samého začátku (tj. v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, případně v žalobě, ve které podrobně reagovala na konkrétní argumenty žalované vyslovené v napadeném rozhodnutí).

30. V další žalobní námitce žalobkyně rozporovala závěr žalované, že příslušné řízení o žádosti žalobkyně by bylo zastaveno, i pokud by žádost nebyla vzata zpět, neboť žádost byla podána opožděně. S touto námitku žalobkyně zjevně nemůže být úspěšná, neboť v daném případě bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žádosti. Pro soudní přezkum napadeného rozhodnutí tedy bylo rozhodné pouze to, zda v posuzovaném případě byla žádost skutečně vzata zpět či nikoliv. Závěr o opožděnosti žádosti pak žalovaná vyslovila pouze nad rámec nezbytně nutného odůvodnění napadeného rozhodnutí. Otázka, zda žádost byla v daném případě podána v době, kdy k tomu nebyla žalobkyně oprávněna, není pro posouzení věci podstatná. Jednoduše shrnuto – ani případný nezákonný závěr žalované stran této otázky by nemohl jakkoliv zpochybnit závěr soudu, že řízení o žádosti žalobkyně bylo v souladu se zákonem zastaveno z důvodu zpětvzetí žádosti. Obiter dictum soud v této souvislosti konstatuje, že dle judikatury správních soudů je na místě řízení o žádosti cizince narozeného na území ČR, kterou jeho zákonný zástupce podá po uplynutí zákonné lhůty dle § 88 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, aniž by tvrdil a doložil důvody na jeho vůli nezávislé dle odst. 4 téhož ustanovení, zastavit z důvodu, že žádost byla podána v době, kdy k tomu nebyl žadatel oprávněn [§ 169r odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců] (srov. např. rozsudky NSS ze dne 15. 6. 2023, č. j. 3 Azs 371/2021–40, a ze dne 24. 9. 2020, č.j. 1 Azs 46/2020–40, či rozsudky zdejšího soudu ze dne 27. 2. 2024, č.j. 40 A 12/2023–31, a ze dne 14. 7. 2022, č.j. 43 A 73/2021–49). V označených rozhodnutích se pak správní soudy vypořádaly též s námitkami tvrdosti příslušné právní úpravy a nepřiměřenosti dopadů usnesení o zastavení řízení o opožděných žádostech do právní sféry nezletilých žadatelů.

31. Na uvedené lze navázat při posouzení poslední žalobní námitky, jež směřuje k nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí. Jeho vydáním bylo dle žalobkyně zcela neadekvátně zasaženo do základních jejích práv na soukromý a rodinný život. Napadené rozhodnutí zároveň dle žalobních tvrzení zcela ignoruje nejlepší zájem žalobkyně, která je dítětem předškolního věku. Žalobkyně zde svou argumentaci staví na tvrzených následcích napadaného rozhodnutí, přičemž argumentuje tím, že v důsledku vydání napadeného rozhodnutí byl do pasu žalobkyně vyznačen výjezdní štítek, a žalobkyně je tudíž nucena opustit území ČR a vycestovat na Ukrajinu, kde probíhá válečný konflikt.

32. Zde je ovšem třeba uvést na pravou míru, že žalobkyně nesprávně přisuzuje napadenému rozhodnutí následky, které s jeho vydáním přímo nesouvisí. Jakkoliv je možné, že vyznačení výjezdního štítku do pasu žalobkyně časově odpovídalo zpětvzetí žádosti, o následek zpětvzetí žádosti, tím spíše pak vydání napadeného rozhodnutí nešlo. Tato skutečnost je zřejmá ze samotného štítku, z něhož vyplývá, že výjezdní příkaz byl žalobkyni vydán již dne 24. 5. 2023. V ten den totiž bylo zřejmé, jak soud vysvětlí dále, že žalobkyně pobývá na území ČR neoprávněně. Rozhodnutí o zastavení řízení přitom působí účinky až ode dne 10. 12. 2024, kdy nabylo právní moci napadené rozhodnutí.

33. Podle § 16 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 30. 6. 2023, platí, že cizinec pobývá na území ČR přechodně ode dne narození na území, a to za podmínek stanovených tímto zákonem. Dle § 88 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 30. 6. 2023, přitom platí, že narodí–li se cizinec na území, považuje se jeho pobyt na tomto území po dobu pobytu jeho zákonného zástupce, nejdéle však po dobu 60 dnů ode dne narození (pozn. zdůrazněno soudem), za přechodný, není–li dále stanoveno jinak. Podle § 88 odst. 3 věty první téhož ustanovení dále platí, že pobývá–li zákonný zástupce narozeného cizince na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu nebo povolení k trvalému pobytu, je povinen v době podle odstavce 1 podat za narozeného cizince žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, nebo o udělení povolení k trvalému pobytu. Podle § 88 odst. 4 téhož ustanovení konečně platí, že doba podle odstavce 1 se považuje za prodlouženou, pokud podání žádosti v této době zabránily důvody na vůli cizince nezávislé, do doby, než tyto důvody pominou. Cizinec je povinen důvody podle věty první neprodleně oznámit ministerstvu, pobývá–li na území mimo jiné na povolení k dlouhodobému pobytu (pozn. zdůrazněno soudem).

34. Z citovaných ustanovení zákona o pobytu cizinců vyplývá, že žalobkyně byla oprávněna pobývat na území ČR ze zákona po dobu 60ti dnů ode dne svého narození. Výjezdní příkaz pak byl žalobkyni udělen ke dni 24. 5. 2023, kdy bylo postaveno najisto, že zákonné zástupkyni ve včasném podání žádosti nebránily okolnosti na její vůli nezávislé. Zákonná zástupkyně totiž spolu s podáním žádosti žádné důvody ve smyslu § 88 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 30. 6. 2023, netvrdila. Nelze proto než uzavřít, že s podáním předmětné žádosti nebyla spojena fikce pobytového oprávnění, která by žalobkyni svědčila.

35. Napadené rozhodnutí, resp. příslušné usnesení o zastavení řízení tedy nemělo na pobytový titul žalobkyně žádný vliv, resp. tímto rozhodnutím se na situaci žalobkyně, která již v době podání žádosti pobývala na území ČR neoprávněně, resp. bez povolení k pobytu, ničeho nezměnilo. Jak zároveň již bylo vysvětleno, správní orgány o žádosti žalobkyně nerozhodovaly věcně, nýbrž napadeným rozhodnutím bylo toliko zastaveno řízení o žádosti žalobkyně z procesních důvodů, a to s ohledem na dispoziční úkon žalobkyně. K tomu lze jen dodat, že takové rozhodnutí procesní povahy nebrání tomu, aby žalobkyně podala žádost o dlouhodobý pobyt znovu, neboť rozhodnutí o zastavení řízení nevytváří překážku věci rozhodnuté (§ 46 odst. 2 a contrario správního řádu). Je ovšem na uvážení žalobkyně, resp. její zákonné zástupkyně, zda je takový postup efektivní.

36. Z uvedeného je zřejmé, že žalobou napadené rozhodnutí nemůže být nepřiměřené již s ohledem na popsané okolnosti posuzované věci. Soud nicméně dále poukazuje na konstantní judikaturu NSS, podle které se povinnost správních orgánů posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince nevztahuje na procesní rozhodování o zastavení řízení (srov. např. rozsudky NSS ze dne 3. 5. 2017, č. j. 7 Azs 46/2017–28, ze dne 18. 11. 2015, č. j. 6 Azs 226/2015–27, nebo ze dne 16. 8. 2016, č. j. 1 Azs 108/2016–41). Tyto závěry ostatně správní soudy učinily i ve vztahu k posouzení včasnosti žádosti nezletilého dítěte o povolení k trvalému pobytu podle § 88 zákona o pobytu cizinců (srov. např. rozsudek NSS ze dne 24. 9. 2020, č. j. 1 Azs 46/2020–40, rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, č. j. 3 A 179/2016–36, ze dne 16. 1. 2020, č. j. 11 A 102/2019–37, nebo ze dne 12. 12. 2019, č. j. 11 A 22/2019–47). Nedůvodnost žalobní námitky vztahující se k nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí lze tedy dovodit i z povahy napadeného rozhodnutí, a to tím spíše, že řízení bylo v posuzované věci zastaveno z důvodu zpětvzetí žádosti, tj. v důsledku dispozičního úkonu žalobkyně. Závěr a náklady řízení 37. Vzhledem k tomu, že soud neshledal žalobní body důvodnými a nezjistil ani žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, žalobu pro její nedůvodnost zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

38. Soud neprovedl důkaz listinami, které zástupce žalobkyně předložil při jednání dne 31. 3. 2025. Konkrétně se jednalo o informaci Ministerstva vnitra ze dne 12. 3. 2025 o důvodech neudělení dlouhodobého víza za účelem strpění na území, kterou mělo být doloženo, že žalobkyni nebylo uděleno dlouhodobé vízum nad 90 dní za účelem strpění. Dále soud neprovedl důkaz pokutovým blokem, kterým mělo být prokázáno, že zákonná zástupkyně žalobkyně byla dle příslušných ustanovení zákona o pobytu cizinců pokutována za přestupek, kterého se dopustila tím, že podala předmětnou žádost žalobkyně po uplynutí lhůty dle § 88 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Jak soud podrobně vysvětlil, rozhodnou otázkou pro posouzení důvodnosti žaloby je to, zda žalobkyně vzala předmětnou žádost zpět či nikoliv. Skutečnost, že zákonná zástupkyně žalobkyně byla pokutována za zmíněný přestupek či že žalobkyni nebylo po vydání napadeného rozhodnutí uděleno dlouhodobé vízum, tudíž nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.

39. Konečně soud k důkazu neprovedl ani výslech matky žalobkyně, jak bylo navrhováno stranou žalující, a to pro nadbytečnost. Ve věci totiž bylo možné rozhodnout na základě správního spisu, jehož obsah není předmětem dokazování (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008–117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Svou skutkovou verzi příběhu pak matka žalobkyně mohla v řízení předestřít z pozice zákonné zástupkyně žalobkyně, což ostatně učinila v žalobě a následné replice.

40. O nákladech řízení účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení nebyla procesně úspěšná. Žalované, která naopak měla ve věci úspěch, žádné náklady nad rámec její běžné činnosti nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Oprava zjevné nesprávnosti rozsudku 41. Na závěr soud konstatuje, že se při vyhlášení rozsudku dopustil pochybení, když v rámci vymezení předmětu řízení omylem uvedl nesprávné číslo jednací a nesprávný den vydání napadeného rozhodnutí.

42. Podle ustanovení § 54 odst. 4 s. ř. s. předseda senátu opraví v rozsudku i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká–li se oprava výroku, vydá o tom opravné usnesení a může odložit vykonatelnost rozsudku do doby, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.

43. Z citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že opravit rozsudek je možné jen v případě, že jde o chyby v psaní a počtech či další takové chyby, které je možno pokládat za zjevné nesprávnosti. Za zjevnou nesprávnost pak může být považována pouze chyba, ke které došlo zjevným a okamžitým selháním v duševní či mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti bylo rozhodnutí vyhlášeno či vyhotoveno, a která je každému zřejmá. Zřejmost takové nesprávnosti vyplývá především z porovnání výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 11. 2011, č. j. 4 Ads 139/2011–400).

44. K pochybení popsanému v bodě 41. tohoto rozsudku došlo tak, že soudkyně ve své písemné přípravě na jednání omylem ponechala i poznámky k jinému řízení. Popsaná nesprávnost je zřejmá z obsahu spisu i průběhu jednání ve věci, jež se u Krajského soudu v Praze konalo dne 31. 3. 2025. Zjevnost pochybení, kterého se soud dopustil, je ostatně zřejmá i z toho, že na popsané pochybení bezprostředně po vyhlášení rozsudku upozornila žalovaná.

45. Soud proto v souladu s ustanovením § 54 odst. 4 s. ř. s. opravil popsanou zjevnou nesprávnost v rámci vyhotovení rozsudku tak, že v záhlaví jeho písemného vyhotovení je již uvedeno správné datum vydání i číslo jednací napadeného rozhodnutí. S ohledem na zásadu procesní ekonomie soud nepovažoval za nezbytné vydat samostatné opravné usnesení, když takovým postupem zároveň nemohou být účastníci zkráceni na svých právech.