36 A 5/2026 – 40

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Jaromírem Klepšem ve věci Žalobkyně: T. R., státní příslušnost Ukrajina, nar. X bytem X zastoupena JUDr. et Mgr. Uljanou Bondarevskou Kurivčakovou, advokátkou, sídlem U Prašné Brány 1079/3, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, spočívajícím ve vrácení žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu ze dne 9. 2. 2026 pod č. j. OAM–0342669/DO–2026 jako nepřijatelné, takto:

Výrok

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 9. 2. 2026 její žádost o dočasnou ochranu zaevidovanou pod č. j. OAM–0342669/DO–2026 jako nepřijatelnou byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu ze dne 9. 2. 2026, zaevidované pod č. j. OAM–0342669/DO–2026.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 10 140 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně, advokátce JUDr. et Mgr. Uljaně Bondarevské Kurivčakové.

Odůvodnění

I. Předmět věci

1. Žalobkyně je občankou Ukrajiny. Z důvodu válečného konfliktu na Ukrajině dne 22. 3. 2022 vycestovala do Estonské republiky, kde jí potom byla udělena dočasná ochrana. Její pobytové oprávnění v Estonsku bylo platné do 22. 3. 2023 a status dočasné ochrany platný do 13. 10. 2025. Žalobkyně se rozhodla přestěhovat do České republiky a požádat o dočasnou ochranu v ČR, neboť zde má sociální zázemí, zajištěné ubytování, navázala zde hodně sociálních kontaktů a má už i několik pracovních nabídek od firem, které jsou ochotny žalobkyni zaměstnat, jakmile získá pobytové oprávnění.

2. Žalobkyně se dne 9. 2. 2026 dostavila na odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, aby podala žádost o poskytnutí dočasné ochrany v České republice. Při podání žádosti výslovně uvedla pracovníkovi OAMP i do formuláře žádosti, že její dočasná ochrana v Estonské republice již není platná a že rozhodnutí o zrušení statusu dočasné ochrany bylo vydáno dne 2. 10. 2025 (rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 10. 2025). Tato skutečnost měla být příslušnému pracovníkovi OAMP známa i z jeho úřední činnosti, zejména z údajů vedených v informačním systému členských států (Temporary Protection Platform). Žádost žalobkyně však byla označena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Lex Ukrajina“).

II. Žaloba a vyjádření žalovaného

3. Žalobkyně se žalobou u Městského soudu v Praze (dále též „soud“ nebo „městský soud“) brání proti zásahu, který spočívá v označení žalobkyniny žádosti jako nepřijatelné podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina. Domáhá se vyslovení jeho nezákonnosti a městskému soudu navrhuje, aby žalovanému zakázal pokračovat v zásahu a přikázal mu obnovit stav před ním.

4. Předně se žalobkyně zaobírala neaplikovatelností § 5 odst. 2 Lex Ukrajina, zde odkázala na rozsudek Soudního dvora EU ve věci C–753/23 Krasiliva a na něj navazující judikaturu Nejvyššího správního soudu. Dále se zabývala neaplikovatelností § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina, přičemž zde aplikovaný § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina představuje pouze sloučení a reformulaci výše uvedených důvodů nepřijatelnosti žádosti. Odkázala k tomu na ustálenou judikaturu městského soudu a namítala, že žalovaný není oprávněn mechanicky žádosti odmítat jako nepřijatelné dokonce i v případě, kdy žadatel disponuje trvající dočasnou ochranou v jiném členském státě. Citovala z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 174/2024 – 42 stran správného postupu žalovaného. Vyjádřila se také k aktualizačnímu prováděcímu rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460; s odkazem na judikaturu městského soudu uvedla, že uvedené prováděcí rozhodnutí není způsobilé změnit ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu.

5. Postup podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina označila za nepřijatelný. Žalovaný sice splnil podmínku podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina a zaslal Evropské komisi 25. 8. 2025 dopis, v rozhodné době však zákon, který nová ustanovení zavedl, nebyl platný ani účinný (k tomu došlo až 3. 9. 2025). Oznámení podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina proto nemůže vyvolávat právní účinky, podmínka oznámení podle uvedeného ustanovení proto nebyla splněna. Oznámení nelze považovat ani za postup podle čl. 25 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně.

1. Nedošlo současně ke stanovení jakýchkoliv kapacitních kvót. Česká republika nemůže jednostranně upravovat dočasnou ochranu osob. I kdyby došlo k postupu podle čl. 25 směrnice o dočasné ochraně, podle čl. 25 odst. 3 této směrnice by na situaci musela reagovat Rada. Žalovaným odkazované recitály nelze označit za oznámení ani doporučení ve smyslu čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně. Postup podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina proto podle žalobkyně také odporuje právu EU. K tomu následně citovala rozsudek městského soudu č. j. 5 A 112/2025 – 34.

6. V rámci žaloby se žalobkyně současně domáhala vydání předběžného opatření a eventuelně přiznání odkladného účinku této žaloby.

7. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě soudu navrhnul, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl. Předně konstatoval, že důvodem nepřijatelnosti žádosti je § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina. Postupoval v souladu se zákonem, neboť žalobkyně figuruje v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany jako držitelka dočasné ochrany v Estonsku. Ačkoliv žalobkyně tvrdí, že se dočasné ochrany v Estonsku již vzdala, tento údaj zatím nekoresponduje s údaji vnitrostátního systému Estonské republiky, a pro aplikaci § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina to podle žalovaného není rozhodné.

8. Žalovaný má za nesporné, že žalobkyně již v minulosti získala oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v Estonsku. Konstatoval, že dočasnou ochranou se ve smyslu § 2 odst. 1 Lex Ukrajina rozumí oprávnění k pobytu na území ČR, nikoliv dočasná ochrana jako institut. Poukázal na ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) a § 3 odst. 3 lex Ukrajina. Uvedl, že oznámení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina ministerstvo vnitra Evropské komisi dne 25. 8. 2025 odeslalo a zveřejnilo jej vzápětí na svých internetových stránkách (Dopis Evropské komisi – Aktuální informace o migraci). Z formulace ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina pak jednoznačně plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal, žádná další podmínka již není třeba. To znamená, že to, zda je aktuálně držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany nebo ne, není pro naplnění tohoto důvodu nepřijatelnosti rozhodné. Doplnil, že žalobkyně v žádosti neuvedla, že by na území žil některý z jejich rodinných příslušníků, který by již byl držitelem dočasné ochrany a nelze uvažovat ani o sloučení s jiným členem rodiny (srov. § 51 a § 52 Lex Ukrajina). Žalovaný tedy neměl jinou zákonnou možnost než žádost žalobkyně o dočasnou ochranu vyhodnotit jako nepřijatelnou.

9. Žalovaný dále požadoval, aby městský soud podal v této souvislosti k Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku. Je mu známa judikatura soudů k aplikovatelnosti důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina pro jeho nesoulad s právem EU, nicméně s tímto závěrem žalovaný nesouhlasil. Až Soudní dvůr EU má v konečném důsledku rozhodnout o souladu tohoto důvodu výluky s právem EU. Měl k tomu příležitost již v rámci případu C–753/23 Krasiliva, kde se k uvedené otázce Soudní dvůr EU sice přímo nevyjádřil, nicméně v bodě 30 svého rozhodnutí podle žalovaného poskytnul členským státům možnost odepřít povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany osobám, které již toto povolení získaly v jiném členském státě. Odkázal také na nové prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 a nové body jeho preambule. Tím byl podle žalovaného zpochybněn výklad Komise ve sdělení Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady č. 2022/382 (Úř. Věst. C 126I), který byl nadto uveden až v dokumentu týkajícím se často kladených otázek. Už za této situace podle žalovaného nejsou dány podmínky l´acte clair ani l´acte éclairé pro neaplikaci § 5 odst. 1 písm. d) nebo f) Lex Ukrajina pro rozpor s právem EU. Poukázal na rozhodnutí německého orgánu, který zamítl držiteli dočasné ochrany v ČR žádost o pobytové oprávnění z téhož titulu v SRN a nařídil mu, aby spolkové země opustil. Dokud nebude ze strany Soudního dvora jednoznačně zodpovězena otázka možnosti přesunů držitelů dočasné ochrany mezi členskými státy, bude žalovaný nadále nejspíše aplikovat § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina.

10. Žalovaný poté s drobnými odchylkami zopakoval ty samé argumenty, které již mnohokrát přednesl v jiných řízeních před zdejším soudem (např. v nedávné době v řízení sp. zn. 10 A 186/2025, 10 A 145/2025, 10 A 157/2025 nebo 18 A 102/2025), jimiž zpochybňoval judikaturu, která dospěla k nezákonnosti jeho postupů podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina, a citoval recitály nového prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460. Podstata jeho argumentace je přes několik drobných doplnění prakticky identická s jeho vyjádřením ve věci vedené před nadepsaným soudem ve věci sp. zn. 10 A 186/2025. Žalovaný tedy své vyjádření k žalobě z valné části převzal z jiných svých vyjádření k obdobným žalobám. Soud proto – pro stručnost – stran argumentace žalovaného k zákonnosti § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina odkazuje na naraci rozsudků ve výše uvedených řízeních.

11. Na vyjádření žalovaného žalobkyně dále nereagovala.

III. Posouzení věci

12. Soud konstatuje, že žaloba byla podána v zákonné lhůtě, je tedy včasná.

13. Podle § 5 odst. 2 Lex Ukrajina platí, že „Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti; soudní přezkum je vyloučen“. Správní soudy ale v minulosti konstatovaly, že výluku soudního přezkumu podle tohoto ustanovení nelze aplikovat pro její nesoulad s právem EU (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 – 42, č. 4682/2025 Sb. NSS, bod 25, a na něj navazující judikaturu). Žaloba je tedy také přípustná.

14. Žalobkyně současně s žalobou podala návrh na vydání předběžného opatření a návrh na přiznání odkladného účinku žalobě. S ohledem na skutečnost, že soud o věci meritorně rozhodl v rámci zákonné lhůty pro rozhodnutí o odkladném účinku žaloby a předběžném opatření [§ 38 odst. 3 a § 73 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], nerozhodoval soud o těchto návrzích samostatně a rozhodl rovnou ve věci samé.

15. O žalobě rozhodl soud bez nařízení jednání v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobkyně i žalovaný s tímto postupem ve vyjádření k žalobě výslovně souhlasili a soud vycházel jen z podkladů, které byly oběma stranám známy, a ke kterým se obě strany mohly vyjádřit.

16. Nařídit jednání nebylo třeba ani kvůli dokazování. To je podle názoru soudu pro věc zcela nadbytečné. O rozhodných skutečnostech pro věc není žádný spor, věc spočívá toliko v posouzení otázky, zda lze v této situaci legitimně aplikovat důvod nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina.

17. Žalobkyně důkazem navrhovala svou žádost o dočasnou ochranu z 9. 2. 2026. Ta je však již součástí spisu. Podnájemní smlouvou žalobkyně není třeba dokazování provádět, neb zajištění ubytování žalobkyně není pro posuzovaný případ rozhodnou skutečností. Potvrzení o ukončení dočasné ochrany žalobkyně v Estonsku (včetně překladu) poté také není třeba důkazem provádět, neb jde o informaci důležitou pro správní, nikoliv soudní řízení. Vyhodnotit zákonnost postupu žalovaného lze i bez zjišťování skutečností o přetrvávající existenci práv žalobkyně plynoucích z dočasné ochrany v jiném členském státě EU.

18. Žalovaný ve vyjádření odkazoval na dohodu členských států o vyloučení článku 11 směrnice o dočasné ochraně. Tento dokument byl podkladem pro přijetí prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 (jde tedy o jeden z podkladů pro přípravu právního předpisu a do jisté míry o obdobu důvodové zprávy), soudu i žalovanému je jeho obsah znám z mnoha předchozích řízení o obdobných žalobách. Jde o veřejně dostupný dokument, s jehož obsahem se žalobkyně mohla seznámit a vyjádřit se k němu. Soud má proto za to, že jím není třeba provádět dokazování, což potvrzuje veškerá dosavadní judikatura NSS, jenž jej v řadě níže citovaných rozsudků v obdobných věcech opakovaně hodnotil, aniž by jím on nebo příslušný krajský soud v předchozích řízeních provedl dokazování. Soud neshledal důvod provádět dokazování ani Dopisem Evropské komisi – Aktuální informace o migraci, neboť s ohledem na konstantní judikaturu správních soudů by bylo v tomto ohledu dokazování nadbytečné. Dokument Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady č. 2022/382 (Úř. Věst. C 126I) je přitom také veřejně dostupný a žalobkyně se k němu také mohla vyjádřit. Veřejně dostupné dokumenty k projednání návrhu směrnice o dočasné ochraně není také třeba důkazem provádět, neboť je to nadbytečné – Nejvyšší správní soud totiž již vysvětlil, že mechanismus přemístění byl upraven prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 (v podrobnostech k tomu viz níže). Rozhodnutí německého Okresního úřadu Krušné hory (Erzgebirgskreis) ze dne 14. 11. 2025, č. j. 103.1/25–350–20251490/LiS, s českým překladem soud důkazem neprovedl, neboť uvedené rozhodnutí není pro posuzované řízení relevantní, jak soud vysvětlí níže. Ve věci není zapotřebí podávat předběžnou otázku 19. Jak vyplývá z čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, povinnost položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru, vyvstane–li otázka výkladu unijního práva v jeho věci (a nejsou–li dány výjimky acte clair či acte éclairé), má pouze soud, jehož rozhodnutí v dané věci nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva. Vzhledem k tomu, že rozsudek městského soudu lze napadnout kasační stížností, městský soud není povinen předběžnou otázku položit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2007, č. j. 3 As 22/2006 – 138, č. 1321/2007 Sb. NSS, a na něj navazující judikatura, recentně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2025, č. j. 6 Azs 1/2024 – 30). Nehraje přitom roli, že kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem. Z výše odkazované judikatury plyne, že první a základní podmínkou pro položení předběžné otázky krajským soudem nebo Nejvyšším správním soudem je, že tyto soudy považují rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce za nutné k tomu, aby ve věci mohly rozhodnout.

20. K takové situaci však podle názoru městského soudu ve zde posuzované situaci nedošlo. Jak již správní soudy judikovaly v minulosti (viz např rozsudek zdejšího soudu ze dne 10. 11. 2025, č. j. 18 A 102/2025 – 21), ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina sestává ze dvou podmínek, přičemž ta první představuje toliko reformulované a navzájem sloučené podmínky nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) téhož zákona, které podle dosavadní judikatury nejsou v souladu s právem Evropské unie. K otázce, zda je namístě podávat k Soudnímu dvoru předběžnou otázku stran souladu § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina, se přitom Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rámci tzv. „dubnové judikatury“ (viz např. body 43 až 47 rozsudku ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 – 42, č. 4682/2025 Sb. NSS). Uvedené důvody pro výše konstatovanou podobnost přitom platí také stran § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina.

21. Jak konstatoval sám žalovaný, Soudní dvůr EU již měl příležitost vyjádřit se k druhotnému pohybu osob, které získaly pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany. Ve výše uvedeném rozsudku č. j. 1 Azs 174/2024 – 42 se přitom Nejvyšší správní soud zabýval také bodem 30 rozsudku Soudního dvora ve věci C–753/23 Krasiliva [srov. body 65 až 67 rozsudku NSS] a žalovanému již vysvětlil, že uvedený odstavec z rozsudku Soudního dvora EU nevylučuje možnost držitele dočasné ochrany přesunout se z jednoho členského státu do členského státu jiného. Pokud jde o nové prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 a jeho novou preambuli, i k této otázce se již správní soudy opakovaně vyjadřovaly; v tomto ohledu městský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2025, č. j. 1 Azs 126/2025 – 28, a na něj navazující judikaturu (recentně zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2026, č. j. 4 Azs 251/2025 – 31). NSS vyslovil, že cílem nových bodů recitálu uvedeného prováděcího rozhodnutí je zjevně pouze potvrdit nemožnost získat práva spojená s dočasnou ochranou v několika státech současně (srov. body 13 až 15 zmiňovaného rozsudku č. j. 1 Azs 126/2025 – 28). Aplikace evropského práva zde nečiní výkladové potíže a netvoří tedy ani překážku pro rozhodnutí městského soudu, pro žalovaným předestřené důvody proto není nutné podávat novou předběžnou otázku.

22. Pokud jde o praxi německých úřadů, žalovaný od žalovaného obdržel rozhodnutí německého Okresního úřadu Krušné hory (Erzgebirgskreis) ze dne 14. 11. 2025, č. j. 103.1/25–350–20251490/LiS. Uvedené rozhodnutí se opírá o bod 4 recitálu prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 a z něj dovozuje nepřípustnost druhotného pohybu osob, které již získaly pobytové oprávnění v jiném členském státě. Jde nicméně o rozhodnutí správního orgánu, proti kterému je přípustný opravný prostředek (tj. jde o rozhodnutí v prvním stupni), a které se výslovně neopírá o judikaturu tamních soudů. Uvedené rozhodnutí samo o sobě neprokazuje, že by v Německu existovala ustálená praxe, která evropskou právní úpravu dočasné ochrany vykládá odlišně než české správní soudy; ostatně v rozhodnutí je přímo uvedeno, že tuto praxi zakládá se svou účinností nové prováděcí rozhodnutí, i v Německu tedy doposud patrně byl druhotný přesun držitelů dočasné ochrany možný (v překladu rozhodnutí je výslovně uvedeno: „odchylně od předchozí praxe je proto nyní u žádostí podaných po vstupu prováděcího rozhodnutí (EU) 2025/1460 v platnost dne 13. srpna 2025 nutné ověřit, zda daná osoba již má nárok na ochranu podle směrnice 2001/55/ES v jiném členském státě“). Německé prvostupňové správní rozhodnutí tedy nemůže obstát v kontrastu s ustáleným názorem českého Nejvyššího správního soudu, který městskému soudu předkládá jasná vodítka postupu při interpretaci evropské legislativy.

23. Městský soud proto nepovažuje za nutné podat k Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku stran souladu § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina s právem EU, jak požadoval žalovaný. V tomto ohledu lze totiž vycházet z konstantní judikatury správních soudů a Nejvyššího správního soudu. Důvod nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina je neaplikovatelný 24. Ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou–li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byly zaměřeny přímo proti němu nebo v jejich důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není–li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (srov. rozsudek NSS č. j. 2 Aps 1/2005–65, č. 603/2005 Sb. NSS, ze 17. 3. 2008).

25. V projednávané věci jsou splněny první, čtvrtá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobkyni pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jejích práv, a to bez ohledu na to, že jí již v minulosti byla dočasná ochrana udělena v Estonsku. Tato skutečnost přitom sama o sobě indikuje, že podmínky pro přiznání dočasné ochrany žalobkyně splňuje. Jde–li o hodnocení tohoto úkonu žalovaného, zde lze vyjít z existující judikatury, podle které bránění v podání žádosti či její nepřijetí mohou představovat nezákonný zásah (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 – 52, č. 3601/2017 Sb. NSS). Čtvrtá podmínka testu je tím pádem taktéž splněna.

26. Zbývá tedy posoudit třetí podmínku, (ne)zákonnost zásahu žalovaného a také druhou podmínku: otázku, zda takový zásah nějak zkrátil žalobkynina práva.

27. Soud připomíná, že podle § 5 odst. 1 lex Ukrajina je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie, d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie, f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3. (zvýraznil soud)

28. Jak soud připomněl již výše, nový důvod nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina sestává ze dvou částí (podmínek): jednak z již existujících důvodů nepřijatelnosti žádostí podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina, jednak připojuje dodatečnou podmínku učiněného oznámení podle § 3 odst. 3 téhož zákona.

29. Otázkou nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina se kasační soud zabýval po vydání rozsudku ve věci Krasiliva mnohokrát (např. v rozsudcích č. j. 5 Azs 273/2023 – 27, č. 4683/2025 Sb. NSS z 1. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024 – 42 z 3. 4. 2025 a mnoha dalších). Existence práva oprávněné vysídlené osoby (držitele dočasné ochrany) na druhotnou volbu státu pobytu je podrobně popsána jednak v již odkazovaném rozsudku č. j. 1 Azs 174/2024 – 42 (viz body 53 až 70), a poté i v celé řadě navazujících rozsudků Nejvyššího správního soudu, v nichž shledal postup stěžovatele vůči žadatelům jako nezákonný zásah. Nejvyšší správní soud se v uvedeném rozsudku zabýval také následky vyloučení aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně (body 53 a následující uvedeného rozsudku), ale také otázkou přemístění podle článku 15 a 26 uvedené směrnice. Navzdory nesouhlasné argumentaci žalovaného nadále platí, že přijetím prováděcího rozhodnutí došlo k odchýlení od obecného režimu směrnice o dočasné ochraně vycházejícího z kapacitních možností jednotlivých členských států, k jejichž zachování slouží právě mechanismy přerozdělování podle článku 15 odst. 5 a článku 26 směrnice o dočasné ochraně (viz bod 55 uvedeného rozsudku NSS). Přímý účinek pravidla, podle něhož členské státy nemohou stanovit osobám požívajícím dočasné ochrany podmínky méně příznivé než ty vymezené ve směrnici o dočasné ochraně, je rozveden v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2024, č. j. 2 Azs 111/2024 – 29 (viz body 42 až 45).

30. Judikatura správních soudů a Nejvyššího správního soudu je tedy ustálena na názoru, že důvody nepřijatelnosti žádostí o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina nejsou v souladu s právem EU a nelze je proto aplikovat. Repetitivní argumentace žalovaného na uvedených závěrech ničeho nemění, není způsobilá je zvrátit.

31. Městský soud přitom již zohlednil rovněž navazující argumentaci žalovaného a nový důvod nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina (např. rozsudky č. j. 10 A 186/2025 – 31, č. j. 10 A 157/2025 – 29 nebo č. j. 18 A 102/2025 – 21 a mnoho dalších). V uvedených rozsudcích již městský soud žalovanému předestřel také důvody, pro které oznámení podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina nemůže uvedený důvod nepřijatelnosti žádosti legitimovat. Uvedený závěr přitom již aproboval také Nejvyšší správní soud (např. v rozsudku ze dne 23. 2. 2026, č. j. 4 Azs 251/2025 – 31, bod 33).

32. Námitkami týkajícími se bodů 4 až 6 recitálu prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 se také již zabýval městský soud v rámci rozhodnutí odkazovaných v předcházejícím odstavci, Nejvyšší správní soud se těmito námitkami zabýval v rozsudku ze dne 11. 9. 2025, č. j. 1 Azs 126/2025 – 28 (a v dalších jej následujících, recentně např. v již odkazovaném rozsudku č. j. 4 Azs 251/2025 – 31, bod 28). Ani zde vyjádření žalovaného nepřináší ničeho nového a pouze opakuje argumentaci z předchozích řízení.

33. Městský soud proto nemá důvodu odchýlit se od své dosavadní judikatury a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu k uplatnitelnosti důvodu nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina. I v tomto důvodu nepřijatelnosti žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu tedy městský soud spatřuje nezákonný zásah (3. podmínka), který současně krátí evropskou legislativou garantovaná práva žalobkyně na dočasnou ochranu (2. podmínka). Splněny byly všechny podmínky pro vyslovení nezákonnosti zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s.

34. Pro úplnost soud k argumentaci žalobkyně uvádí, že není rozhodné, zda bylo oznámení podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina učiněno ještě před platností a účinností novelizace Lex Ukrajina skrze zákon č. 314/2025 Sb. Již z jazykového výkladu zřetelně plyne, že aplikovatelnost důvodu nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina je vázána na skutečnost, že žádost o dočasnou ochranu je podána poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3 téhož předpisu. Není přitom vyloučeno, aby právní úprava odkazovala na akty, které byly provedeny před platností a účinností této právní úpravy. Pokud tedy žalobkyně podala dne 9. 2. 2026 žádost o dočasnou ochranu, přičemž oznámení ve smyslu § 3 odst. 3 Lex Ukrajina bylo učiněno již 25. 8. 2025 (byť v této době odkazované ustanovení nebylo platné), je tato podmínka § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina splněna. Na věci samé to však nic nemění, jak soud již vyložil.

IV. Závěr a náklady řízení

35. Vzhledem ke shora uvedenému soud dle § 87 odst. 2 věty první s. ř. s. určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že vrátil žalobkyni její žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Žalovanému zakázal pokračovat v porušování žalobkyniných práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením této žádosti. Žádost tudíž bude nutné věcně projednat a v případě splnění podmínek vydat pobytové oprávnění (v podrobnostech viz bod 78 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 – 42; pokud žalobkyně prokazuje, že právy z dočasné ochrany v Estonsku již nedisponuje, je na místě postupovat podle scénáře č. 3 uvedeného bodu 78).

36. O nákladech řízení soud rozhodnul podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně byla v řízení plně úspěšná, proto má proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, jež zahrnují náklady zastoupení advokátkou. Jejich výši by soud určil v souladu s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném ke dni provedení jednotlivých úkonů takto: a) Odměna za dva úkony právní služby po 4 620 Kč: převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d)]. b) Paušální náhrada hotových výdajů 450 Kč za každý z těchto dvou úkonů (§ 12 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od tohoto data). Celkem tedy na náhradě nákladů řízení žalobkyni náleží 10 140 Kč, k úhradě této částky soud žalovanému stanovil přiměřenou lhůtu. Zástupkyně žalobkyně nedoložila, že je plátcem DPH, a tato skutečnost nevyplývá ani z veřejně dostupné databáze ekonomických subjektů (dostupné na adrese: https://ares.gov.cz/ekonomicke–subjekty) – podle ní registrace zástupkyně žalobkyně jako plátce DPH byla platná jen do 22. 3. 2024. Soud proto náhradu nákladů nepovýšil o DPH. Žalovaný ve věci úspěšný nebyl, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.