36 Ad 16/2015 - 54

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce P. H., bytem K V. 941, N., zastoupeného JUDr. Janem Manišovským, advokátem se sídlem Prostřední 132, Uherské Hradiště, proti žalovanému policejnímu prezidentovi, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22.4.2015, č.j. PPR-4352-6/ČJ-2015-990131, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou adresovanou zdejšímu soudu domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22.4.2015, č.j. PPR-4352-6/ČJ-2015-990131, i jemu předcházejícího rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Zlínského kraje ze dne 23.12.2014, č.j. K-ZLK-912/2014. I. Podstata věci Rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie Zlínského kraje (dále jen „prvostupňový orgán“) ze dne 23.12.2014, č.j. K-ZLK-912/2014, byl žalobce podle § 189 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), ve spojení s § 2 až § 5 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), uznán vinným ze spáchání jednání, které má znaky přestupku proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, neboť dne 16.8.2014 kolem 10:30 hodin v prodejně LIDL na adrese Východní 2063, Staré Město, přes pokladnu bez zaplacení pronesl ve žluté igelitové tašce v krabici zabalenou solární nabíječku značky SILVERCREST SLS 2200 A1 v hodnotě 349 Kč, čímž způsobil škodu na cizím majetku krádeží. Za toto jednání byl žalobci podle § 51 odst. 1 písm. d) a § 186 odst. 5 a 7 zákona o služebním poměru uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný svým rozhodnutím ze dne 22.4.2015, č.j. PPR-4352-6/ČJ-2015-990131, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. II. Shrnutí argumentace žalobce Žalobce předně uvádí, že s faktickým popisem událostí ze dne 16.8.2014 v prodejně LIDL ve Starém Městě obecně souhlasí, avšak se zcela zásadními výhradami, pokud jde o subjektivní stránku jeho uvažovaného přestupkového jednání. Žalobce dále rozporuje závěr prvostupňového orgánu, že se k jednání majícímu znaky přestupku krádeže procesně použitelným způsobem doznal. Žalobce zdůrazňuje, že byl v rozhodném okamžiku v celkovém šoku z nastalé situace, neboť v jeho igelitové tašce byla nalezena solární nabíječka, o níž se domníval, že ji již dříve vrátil na místo prodeje v příslušném regálu prodejny. Dle jeho slov právě toto překvapivé zjištění, jež následně označil slovem „zkrat“, vedlo žalobce k tomu, že se rozhodl souhlasit s projednáním věci v blokovém řízení; chtěl, aby byla věc rychle vyřešena. Žalobce zastává názor, že jeho domnělé doznání k přestupku krádeže tak bylo nanejvýš použitelné pro účely blokového řízení, které však bylo prohlášeno za nicotné. Žalobce proto dovozuje, že prvostupňový orgán nejen, že není údajným doznáním vázán, ale nesmí k němu ani přihlížet. Za irelevantní rovněž považuje žalobce svůj podpis na formuláři vnitřní bezpečnostní služby prodejny LIDL, neboť ten je určen pouze pro interní účely a nemůže tak být podkladem pro řízení dle zákona o služebním poměru. Navíc formulář objektivně neposkytoval dostatek prostoru k popisu skutečného průběhu události, přičemž „užití prostého předtištěného slova krádež v nadpisu formuláře nemůže založit doznání subjektivní stránky jednání žalobce jakožto účastníka řízení v podobě jeho úmyslu věc skutečně odcizit“. Žalobce v této souvislosti poukazuje na rozpor ve výpovědi svědka B., pracovníka vnitřní bezpečnostní služby prodejny LIDL, a rozporuje i závěr v rozhodnutí prvostupňového orgánu, že se ke krádeži solární nabíječky přiznal, přičemž sdělil, že „podlehl nějakému pokušení“. Žalobce v rámci odvolacího řízení navrhl k důkazu opětovnou výpověď tohoto svědka, žalovaný však tomuto důkaznímu návrhu bez podání bližšího odůvodnění nevyhověl. Žalobce má za to, že jeho podpis na bloku ani na formuláři vnitřní bezpečnostní služby ze dne 16.8.2014 jeho doznání, resp. úmysl solární nabíječku odcizit, nedokládají. Žalobce dále poukazuje na porušení zásady ne bis in idem. Domnívá se, že o skutečnosti, že přivolané hlídce obvodního oddělení Policie České republiky (dále jen „PČR“) na místě nesdělil (zatajil), že je sám policistou, bylo již závazně rozhodnuto rozhodnutím vedoucího Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Zlín, ve věcech kázeňských ze dne 28.8.2014, č.j. KRPZ- 93402/ČJ/2014/1505UO. Toto jednání mu tak nemůže být přičítáno k tíži v rámci napadeného rozhodnutí prvostupňového orgánu. Taktéž domnělé doznání dovozované v souvislosti s převzetím oznámení o zahájení řízení ve věcech služebního poměru o zproštění výkonu služby ze dne 22.8.2014, č.j. KRPZ-93350-1/ČJ-2014-1500KR, nepovažuje žalobce za procesně použitelné, neboť toto učinil výlučně pro účely řízení ve věcech služebního poměru o zproštění výkonu služby. Obdobně domnělý souhlas žalobce se zaviněním přestupkového jednání se dle žalobce vztahoval výhradně k pravomocně ukončenému řízení o kázeňském přestupku (porušení služební kázně), nikoliv k nyní řešenému řízení o jednání majícím znaky přestupku. Žalobce dále uvádí, že nevznáší zásadních výhrad k formálnímu popisu skutku, vyjma závěru, že jeho (přímým nebo nepřímým) úmyslem mělo být odcizení solární nabíječky. Z hlediska skutkového však namítá, že sice vložil solární nabíječku do své tašky, učinil tak ale v zamyšlení s tím, že sám měl za to, že následně nabíječku opět vrátil na její místo v regálu prodejny. Dle jeho slov tak učinil v souvislosti s detailním studiem přiloženého návodu u druhé nabíječky, když obě nabíječky v zamyšlení ve své mysli zaměnil. Uvádí, že v dané věci šlo „o politováníhodné nedopatření, nikoliv o úmyslnou krádež“. Žalobce dodává, že do prodejny vstoupil za účelem prohlídky nabízeného zboží, a to bez košíku, stejně jako řada dalších návštěvníků prodejny, pouze s vlastní igelitovou taškou. Žalobce též připomíná, že k prokázání skutkového děje usiloval o provedení důkazu záznamy kamer z předmětné prodejny. Má za to, že samotný fakt, že takový návrh vzešel přímo od žalobce, svědčí o objektivitě žalobcova tvrzení. Žalobce opakovaně zpochybňuje prokázání úmyslného zavinění. Dovozuje, že ze žádného z provedených důkazů jeho úmyslné zavinění nevyplývá, tudíž byla žalobcova vina napadeným rozhodnutím konstatována nesprávně, resp. nezákonně. Naopak stav zamyšlení, v němž si žalobce vložil solární nabíječku do tašky, ve spojení s jeho vůlí uvolnit si ruce pro další uvažovaný nákup zboží, objektivně vysvětluje důvod, proč se nabíječka nacházela v jeho tašce, aniž by ji žalobce chtěl odcizit. Je toho názoru, že je časté a běžné, že si zákazníci v obchodě odloží zboží, o jehož nákupu uvažují, do svých vlastních tašek, krabic, kočárků apod. Za naprosto spekulativní a zavádějící pak žalobce považuje závěry, které podle prvostupňového orgánu svědčí krádeži zboží (tj. že je zvláštní, že si žalobce v předmětné prodejně nezakoupil žádné další zboží, přičemž se po celou dobu svého pobytu v prodejně /asi 45 min./ zabýval právě dotčenou solární nabíječkou). Naopak podle žalobce právě doba strávená v prodejně svědčí v jeho prospěch, neboť v případě, že by skutečně zamýšlel zboží odcizit, pravděpodobně by se po zmocnění zboží snažil prodejnu neprodleně opustit. Žalobce dále namítá, že se lze ztotožnit se závěrem prvostupňového orgánu, že detailní vysvětlení svého jednání mohl učinit již dříve (tj. před příjezdem přivolané policejní hlídky), avšak samotná skutečnost, že tak neučinil, nezakládá důvod ke zpochybnění pravdivosti jeho tvrzení. Opět zdůrazňuje, že byl po svém zadržení na místě v šoku. Dle názoru žalobce žalovaný pochybil, pokud se s jeho argumentací ohledně neprokázání subjektivní stránky přestupku blíže a náležitě nevypořádal. V kontextu své argumentace zdůrazňuje, že při reflexi zásady presumpce neviny je zákonnou povinností správních orgánů prokázat jeho případnou vinu, nikoliv povinností účastníka řízení prokázat svou nevinu. Žalobce rovněž namítá nepřiměřenost druhu a výše uloženého kázeňského trestu. Opakovaně podotýká, že v posuzovaném případě nebyla řádně prokázána jeho vina z důvodu absence úmyslného zavinění. Žalobce upozorňuje, že mu byl uložen nejpřísnější trest odnětí služební hodnosti, s jehož uložením je rovněž spojena nezbytnost propuštění žalobce ze služebního poměru ve smyslu § 42 odst. 1 písm. e) zákona o služebním poměru. Namítá, že v posuzovaném případě zůstaly zcela opomenuty polehčující okolnosti na straně žalobce. Žalobce působí u policie již 18 let a po celou tuto dobu velmi dobře plnil své služební povinnosti. Zároveň až do prošetřované předmětné události nebyl nikdy kázeňsky trestán za závažnější porušení svých povinností, nemá rovněž záznam v rejstříku trestů. Z hlediska výše trestu zůstala dle názoru žalobce zcela pominuta též výše uvažované škody (349 Kč), která je hluboko pod hranicí škody nikoliv nepatrné (5000 Kč). Žalobce dále podotýká, že je ženatý a má dvě nezletilé dcery, které jsou na něm finančně závislé. Propuštění ze služebního poměru je tak pro něj zcela likvidační a nespravedlivé. Žalobce dodává, že pokud jde o ohrožení dobré pověsti bezpečnostního sboru, které je mu vytýkáno, je vždy nutné zohlednit intenzitu případného protiprávního jednání, jakož i konkrétní okolnosti daného případu. Žalobce neměl v úmyslu poškodit dobrou pověst PČR ani porušit etický kodex či služební slib. S ohledem na uvedené navrhuje žalobce napadené i prvostupňové rozhodnutí zrušit a na svém procesním stanovisku setrval po celou dobu řízení před zdejším soudem. III. Shrnutí argumentace žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření se žalobou nesouhlasí, podrobně se vypořádává se žalobními námitkami a v podrobnostech odkazuje na obsah napadeného rozhodnutí a argumenty v něm uvedené. Žalobu navrhuje zamítnout jako nedůvodnou. Na svém procesním stanovisku setrval během celého řízení před soudem. IV. Posouzení věci Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.). Žaloba je přípustná (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). Rozsah přezkumu soudu byl ve vztahu k napadenému rozhodnutí žalovaného podle § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. zásadně vymezen uplatněnými žalobními body. Zdejší soud rozhodoval po jednání uskutečněném dne 13.10.2016 a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná (§ 78 odst. 7 s.ř.s.). Dle § 2 odst. 1 zákona o přestupcích je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Dle § 4 odst. 2 zákona o přestupcích je přestupek spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem nebo b) věděl, že svým jednáním může ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že jej poruší nebo ohrozí, byl s tím srozuměn. Dle § 50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten, kdo úmyslně způsobí škodu na cizím majetku krádeží, zpronevěrou, podvodem nebo zničením či poškozením věci z takového majetku, nebo se o takové jednání pokusí. V projednávané věci je nesporné, že žalobce svým jednáním naplnil objektivní znaky přestupku dle § 50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, neboť se zmocnil cizí věci (solární nabíječky), aniž by za ní zaplatil. Sporným zůstává, zda byla v daném případě rovněž naplněna subjektivní stránka přestupku, a to zavinění ve formě úmyslu přímého vzhledem k povaze krádeže, jak bylo popsáno výše. Žalobce přiznává, že solární nabíječku vložil do igelitové tašky, zpochybňuje však úmysl solární nabíječku odcizit; k jejímu umístění do tašky došlo podle žalobce „ve stavu zamyšlení“. Pokud jde o skutkové okolnosti případu, z předloženého správního spisu vyplývá, že dne 16.8.2014 asi kolem 10:30 hod. v prodejně LIDL ve Starém Městě pronesl žalobce přes pokladnu bez zaplacení v igelitové tašce solární nabíječku v hodnotě 349 Kč. Po projití úsekem s pokladnami byl zadržen pracovníkem bezpečnostní služby prodejny LIDL M. B., který se jej zeptal, co udělal se solární nabíječkou. Žalobce na tento dotaz bez komentáře ukázal obsah igelitové tašky, kde se předmětná solární nabíječka nacházela. Poté odešel s pracovníkem bezpečnostní služby do zázemí prodejny, kam se dostavila vedoucí prodejny, která se žalobcem nemluvila a zavolala hlídku PČR. Pracovník bezpečnostní služby vyplnil formulář nadepsaný slovy „Evidence krádeží (pouze pro interní účely)“ uvedením popisu případu textem „viděl jsem zákazníka, jak vzal solární nabíječku a strčil ji do tašky, prošel pokladnou a nezaplatil ji“. Tento dokument žalobce i pracovník bezpečnostní služby podepsali. Po příjezdu přivolané hlídky PČR (prap. P. M. a prap. Bc. T. K.) z obvodního oddělení Uherské Hradiště souhlasil žalobce s tím, že věc bude vyřešena jako přestupek proti majetku v rámci blokového řízení. Namítá-li žalobce, že v projednávané věci z jeho strany nedošlo k procesně použitelnému doznání k jednání majícího znaky přestupku, neboť jeho domnělé doznání mohlo být použito pouze pro účely nicotného blokového řízení, nemůže mu zdejší soud dát zapravdu. Rozhodnutí v předmětném blokovém řízení bylo prohlášeno za nicotné pro věcnou nepříslušnost správního orgánu, který přestupek projednával. Tato nicotnost byla přitom zapříčiněna samotným žalobcem výhradně tím, že přivolané policejní hlídce nepřiznal svoji příslušnost k PČR. Nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že žalobce výslovně k dotazu policistů, zda je příslušníkem PČR, uvedl, že v minulosti sloužil jako policista v Luhačovicích, avšak svoje současné zařazení na obvodním oddělení v Otrokovicích nepřiznal. Dle názoru zdejšího soudu tak činil vědomě ve snaze zabránit řádnému projednání příslušným služebním funkcionářem podle § 10 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona ve spojení s § 186 odst. 1 zákona o služebním poměru. Lze souhlasit se žalobcem potud, že nicotné správní rozhodnutí nemá žádné účinky, tato vlastnost se však vztahuje toliko k samotnému rozhodnutí, tj. že žalobce není povinen platit pokutu uloženou blokem a že tímto blokem není žalobce shledán vinným z předmětného přestupku. S ohledem na okolnosti případu však nelze vyloučit, použitelnost předmětného pokutového bloku, podepsaného žalobcem, jako podkladu pro rozhodnutí služebního funkcionáře. V pokutovém bloku, série: FC/2013, č. C 0073873, který byl sepsán za účasti žalobce bezprostředně po přivolání policejní hlídky, je výslovně popsán žalobci vytýkaný přestupek (drobná krádež) současně s odkazem na příslušné ustanovení přestupkového zákona. Zdejší soud se tak ztotožňuje s názorem žalovaného, že akceptací projednání případu v blokovém řízení a následným podpisem výše popsaného pokutového bloku žalobce své zavinění a skutečnost, že se jemu vytýkaného jednání dopustil, přiznal. Použitelnost pokutového bloku coby důkazního materiálu ve věci řízení o jednání majícím znaky přestupku není nicotností samotného rozhodnutí v blokovém řízení nijak dotčena. Nelze tedy přisvědčit žalobci, že správní orgán není doznáním (resp. stvrzením vytýkaného jednání) vázán, ani k němu nesmí přihlížet. V této souvislosti je nutno odkázat na § 180 odst. 2 zákona o služebním poměru (jehož aplikace se žalobce rovněž dovolává), podle kterého je důkazem vše, co může přispět ke zjištění skutkového stavu věci, zejména výpovědi a vyjádření účastníka, svědků a jiných osob, doklady a jiné písemnosti nebo záznamy, odborná vyjádření, znalecké posudky, potvrzení, listiny, protokoly o ohledání a pořízená dokumentace skutkového děje. Obdobnou optikou nahlížel zdejší soud rovněž na formulář vnitřní bezpečnosti předmětné prodejny, který byl vyplněn po žalobcově zadržení pracovníkem bezpečnostní služby a žalobcem podepsán. I zde je bez jakéhokoliv vysvětlení či vyjádření nesouhlasu žalobcovým podpisem stvrzeno jemu vytýkané jednání. Skutečnost, že uvedený dokument je nadepsán slovy „pouze pro interní účely“, je z hlediska důkazní použitelnosti irelevantní. Nadto zdejší soud uvádí, že se nejedná v projednávané věci o důkaz jediný, nýbrž o jeden z dílčích článků tvořících ucelený řetěz důkazů o spáchání vytýkaného jednání. Skutečnost, že obsah dokumentu na místě samém v průběhu šetření dotčeného jednání žalobce nezpochybňoval, jistě svědčí o uznání přestupku žalobcem. Není rovněž pravdou, že dotčený interní formulář objektivně neposkytoval dostatek prostoru k popisu skutečného průběhu událostí. Jak vyplývá ze správního spisu, formulář je vyplněn toliko na předtištěné přední straně, zadní strana však zůstala zcela nepopsána. Rovněž pod podpisem žalobce je místo, kam mohl žalobce uvést, že se nejednalo o krádež, ale o nedopatření. Nic takového ale neučinil. Žalobce sám přitom vůbec nepožadoval prostor pro vlastní vyjádření ve věci, a to ani v ústní podobě. Nelze totiž přehlédnout, že žalobce během celého incidentu ani jednou nevyjádřil, že by snad nabíječku měl přes pokladny pronést omylem či nedopatřením. Podle soudu se přitom takové vysvětlení nabízelo. Taktéž z textu dokumentu označeného jako „Oznámení o zahájení řízení ve věcech služebního poměru o zproštění výkonu služby“ ze dne 22.8.2014, č.j. KRPZ-93350-1/ČJ-2014-1500KR, sepsaného plk. Ing. Mgr. J. K., jednoznačně vyplývá doznání žalobce. Na straně 3 tohoto dokumentu, který je žalobcem opět vlastnoručně podepsán, je mj. uvedeno: „…je mi líto jednání, kterého jsem se dopustil, souhlasím se zaviněním přestupkového jednání…“. Dle mínění zdejšího soudu všechny shora popsané důkazy sepsané v den spáchání jednání majícího znaky přestupku, resp. bezprostředně poté jednoznačně prokazují vinu žalobce, tj. že žalobce solární nabíječku hodlal odcizit. Právě doba pořízení těchto důkazů vybavuje tyto důkazy jedinečnou autenticitou ve vztahu k jednání žalobce. Nelze přitom souhlasit s názorem žalobce, že se jedná o důkazy procesně nepoužitelné pro porušení zásady ne bis in idem, neboť byly sepsány v souvislosti s jinými řízeními vedenými se žalobcem, resp. primárně tvořily podklady pro rozhodnutí ve věcech blokového řízení, případně řízení ve věcech služebního poměru o zproštění výkonu služby. Jak bylo již výše uvedeno, podle § 180 odst. 2 zákona o služebním poměru je důkazem vše, co může přispět ke zjištění skutkového stavu věci. V rámci správního řízení pak žalobce nález solární nabíječky v igelitové tašce vysvětloval tak, že z jeho strany došlo ke vložení zboží do tašky omylem „v zamyšlení“ nad možností jeho zakoupení. Za tímto účelem rovněž studoval příbalový leták ke druhé nabíječce. Po nějaké chvíli dospěl k závěru, že před jejím nákupem nejdříve porovná ceny srovnatelného zboží na internetu, pročež se rozhodl nabíječku vrátit a prodejnu opustit. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12.2.2014, č.j. 5 As 126/2011-68, www.nssoud.cz, „základním východiskem pro právní závěry o odpovědnosti za přestupek z hlediska subjektivní stránky, tzn., zda jde o jednání zaviněné či nezaviněné, o jakou formu zavinění se jedná, zda hraje roli tzv. skutkový omyl pachatele (obviněného), atd., je dostatečné objasnění skutkového stavu věci. Povinnost k jeho prokázání nese ve všech směrech správní orgán, bez zřetele na to, zda jde o objasňování skutkových okolností svědčících ve prospěch či neprospěch obviněného, stejně jako bez ohledu na to, jestli obviněný vůbec na svou obhajobu něco tvrdí a (nebo) ke svým tvrzením navrhuje důkazy a jaké. Dlužno dodat, že tvrdí-li obviněný určité skutečnosti, které jsou podle obecných zkušenostních pravidel krajně nepravděpodobné, nenabízí k nim žádný rozumný důkaz a ani správní orgán takový důkaz není s to opatřit, lze dospět na základě toho, jak se věci obvykle dějí, k závěru o nevěrohodnosti takových tvrzení. Předpokladem pro správnou aplikaci hmotného práva je náležitý procesní postup správního orgánu, v němž jsou vyhledány, opatřeny, provedeny a zhodnoceny potřebné důkazy ústících do správných a úplných skutkových zjištění. Dokazování musí být přitom zásadně zaměřeno na znaky skutkové podstaty přestupku“. V posuzované věci zdejší soud dospívá k názoru, že zamyšlení žalobce jistě nelze bez dalšího označit za krajně nepravděpodobnou skutečnost. S přihlédnutím ke shora uvedeným okolnostem případu, zejména ke skutečnosti, že žalobce v rámci šetření situace bezprostředně po svém zadržení se zaměstnanci prodejny LIDL ani následně v rámci jednání s přivolanou hlídkou PČR nijak nevyvracel či nerozporoval otázku svého zavinění, ani neuváděl, že solární nabíječka byla vložena do tašky omylem, však lze na nevěrohodnost jeho tvrzení bezpochyby usuzovat. Pouhé tvrzení, že stav zamyšlení a vůle uvolnit si ruce pro další uvažovaný nákup objektivně vysvětluje důvod umístění solární nabíječky v igelitové tašce, tak oproti podepsaným záznamům sepsaným v dotčené době nemůže obstát. Tvrzení žalobce, že do prodejny LIDL vstoupil bez nákupního košíku obdobně jako řada dalších lidí, je z hlediska absence prokázání viny rovněž irelevantní. K základním povinnostem zákazníka po vstupu do prodejny (ač často nedodržovaným) bezpochyby patří opatření nákupního košíku či vozíku k ukládání zboží. V žádném případě nelze přijmout jako vysvětlení situace argument žalobce, že je běžnou praxí, když zákazníci tuto povinnost nerespektují a dosud nezakoupené zboží před jeho zaplacením ukládají do svých osobních tašek, krabic či kočárků. S ohledem na obsah spisu má zdejší soud za prokázané, že správní orgány disponovaly dostatečným množstvím jednoznačných podkladů prokazujících nade vší pochybnost žalobcův úmysl zmocnit se solární nabíječky bez zaplacení, přičemž tyto dokumenty byly žalobcem vlastnoručně podepsány. Následné tvrzení žalobce až v daném správním řízení o tom, že nabíječka zůstala v tašce omylem, je tak účelovým. Neobstojí tedy ani námitka žalobce, že došlo k porušení zásady presumpce neviny z důvodu absence nezbytné opory závěru o vině žalobce v nashromážděných materiálech. Zdejší soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, že skutečnost, že v rámci správního řízení navrhoval provedení důkazu záznamem z kamer umístěných v prodejně, svědčí o pravdivosti jeho tvrzení. Lze si totiž jen stěží představit, že by kamerový záznam jakkoli objektivně prokázal žalobcem namítaný „stav zamyšlení“. Navíc v prodejně kamerový systém umístěn není (to ostatně uvedl při podání vysvětlení pracovník bezpečností služby již 19.8.2014). Jde-li o úvahu správních orgánů o podezřelém chování žalobce z důvodu doby strávené žalobcem v prodejně v kombinaci se skutečností, že nedošlo k zakoupení žádného zboží, lze souhlasit se žalobcem, že se jedná o úvahu spekulativní, která je z hlediska prokázání viny zcela bez relevance. Nelze totiž z pouhé doby strávené v prodejně bez dalšího usuzovat na záměry žalobce. To však nic nemění na shora uvedeném (tj. že úmysl žalobce byl prokázán dostatečně). Pro úplnost se zdejší soud musel rovněž vypořádat se žalobcem deklarovaným šokem ze zadržení. Žalobce je příslušníkem PČR a tuto činnost dle svých slov řádně vykonává již 18 let. V případě policistů se přitom bez výjimky jedná o povolání vyžadující psychickou odolnost a schopnost rychle se adaptovat na nastalé stresové situace, se kterými se denně v rámci plnění služebních úkolů setkávají. Je zde tedy důvodný předpoklad, že se žalobce umí ve stresové situaci rychle zorientovat a jednat. Jakkoliv nelze vyloučit, že předmětná událost měla na psychický stav žalobce takový vliv, že nebyl schopen se bezprostředně po svém zadržení k situaci vyjádřit, v průběhu jeho šetření v zázemí prodejny LIDL, které trvalo přibližně 30 min, však jistě mohl k vysvětlení svého jednání jakýmkoli způsobem přispět. Žalobce však žádné vyjádření neučinil a naopak pomohl vyplnit formulář, který následně stvrdil svým podpisem. Lze tedy uzavřít, že žalobce byl jistě schopen rozpoznat význam svých vyjádření, resp. doznání a případný nesouhlas s tvrzením o krádeži projevit. Navíc žalobce při oznámení o zahájení řízení ve věcech služebního poměru o zproštění výkonu služby (dne 22.8.2014) litoval jednání, kterého se dopustil, a souhlasil se zaviněním přestupkového jednání. Soud přitom nepředpokládá, že by šok žalobce přetrvával i téměř týden po nešťastném incidentu. Pokud žalobce namítá, že žalovaný pochybil, jestliže opakovaně nevyslechl jako svědka pracovníka bezpečnostní služby M. B., nemůže s ním soud souhlasit. Vyjádření tohoto svědka k věci je totiž obsaženo v úředním záznamu ze dne 19.8.2014 a záznamu pořízeném o ústním jednání ze dne 9.9.2014. Při tomto jednání žalobce mohl pracovníkovi bezpečnostní služby klást dotazy a to také učinil. Byť by se žalovaný v napadeném rozhodnutí k tomuto důkaznímu návrhu žalobce nevyjádřil, nemohla by tato skutečnost být důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí. Jistě je povinností správního orgánu se se všemi důkazními návrhy vypořádat (tedy buď je provést, nebo srozumitelně objasnit, proč k jejich provedení nepřistoupí), nicméně pokud tak neučiní u důkazního návrhu zjevně nadbytečného, nemůže být takové pochybení důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, neboť jím účastník řízení (žalobce) nebyl nijak zasažen v žádném svém právu. Skutečnost, pro kterou žalobce navrhuje svědka znovu vyslechnout (tj. zjištění doby mezi manipulací s taškou a projití pokladnou), je totiž pro posouzení otázky viny žalobce v daném případě irelevantní. Soud se neztotožnil ani se žalobcovou argumentací týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu. Naopak uložený trest považuje zdejší soud za přiměřený. Dle § 186 odst. 5 zákona o služebním poměru se při určení druhu kázeňského trestu přihlédne k závažnosti kázeňského přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání, k významu a rozsahu jeho následků, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, pohnutkám, dosavadnímu přístupu příslušníka k plnění služebních povinností a k tomu, zda již byl kázeňsky trestán. Dle § 186 odst. 7 téhož zákona se kázeňský trest odnětí služební hodnosti ukládá za kázeňský přestupek se zvlášť škodlivým následkem, za porušení povinnosti vyplývající z omezení práv příslušníka, za jednání, kterým příslušník porušil služební slib, za opakované spáchání kázeňského přestupku se škodlivým následkem, jestliže předcházející uložení kázeňských trestů nevedlo v období 3 let k obnovení služební kázně příslušníka, za jednání, které má znaky přestupku a je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka, anebo za opakované dosahování neuspokojivých výsledků ve výkonu služby uvedené v závěru služebního hodnocení. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10.2.2016, č.j. 5 As 35/2014-25, www.nssoud.cz, § 186 odst. 7 zákona o služebním poměru je ustanovením speciálním vůči § 186 odst. 5 téhož zákona, nadto ustanovením relativně samostatným a komplexním. „Platí tak, že pokud je naplněna některá z hypotéz uvedených v této normě, nastoupí povinnost služebního funkcionáře uložit předmětný kázeňský trest a prostor pro jeho správní uvážení tu není dán. V daném případě šlo o „jednání, které má znaky přestupku a je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka“, přičemž v případě, že služební funkcionář sezná, že se takto definovaného jednání příslušník dopustil, nezbývá mu, než uložit kázeňský trest odnětí služební hodnosti. Jinak řečeno – dopustí-li se příslušník jednání uvedeného v § 186 odst. 7 zákona o služebním poměru, má mu být uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti. Daný závěr vychází také z toho, že jednání uvedená v § 186 odst. 7 zákona o služebním poměru zákonodárce koncipoval jako jednání typově natolik závažná, že za jejich spáchání předpokládá uložení právě nejpřísnějšího kázeňského trestu; není zde tedy dán prostor pro zvažování kritérií dle § 186 odst. 5 zákona o služebním poměru, neboť právě typová závažnost (kvalifikovaná povaha) daného jednání má za následek nutnost uložení nejpřísnějšího kázeňského trestu. Záruka přiměřeného a spravedlivého kázeňského trestu, jakož i toho, že daný příslušník nebude vystaven svévolnému jednání služebního funkcionáře, spočívá v důkladném zjišťování naplnění podmínek pro uložení příslušného kázeňského trestu a jeho řádném odůvodnění“. V rámci takto vymezeného právního rámce je tak třeba vyhodnotit (pouze) to, zda jednání žalobce skutečně bylo jednáním, které a) má znaky přestupku a které je b) v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka V projednávané věci přitom byly splněny hmotněprávní podmínky pro uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti, neboť žalobce byl trestán za jednání, které má znaky přestupku a je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka PČR. K tomu zdejší soud uvádí, že v daném případě nebyla rozhodujícím kritériem hodnota odcizeného zboží, nýbrž právě význam chráněného zájmu (ochrana vlastnického práva). Je zcela nepochybně v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka PČR, aby úmyslně spáchal protiprávní jednání spočívající v odcizení cizí věci, bez zřetele k její hodnotě. Naopak povinností příslušníka PČR je dbát ochrany zájmů spočívající v dohledu nad plněním právních předpisů nejen ostatními osobami, ale nepochybně v prvé řadě též sebou samým. Jeho chování tak má být z hlediska dodržování zákonů příkladem pro všechny občany. Protiprávním jednáním příslušníků PČR naopak dochází k otřesení důvěry v řádnou činnost policie, přičemž právě tato důvěra občanů je elementárním předpokladem pro výkon činnosti policie. Obdobný názor vyjádřil rovněž Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 23.6.2014, č.j. 7 Ad 27/2010, www.nssoud.cz. S ohledem na uvedené nemají žalobcem namítané polehčující okolnosti z hlediska uložení kázeňského trestu žádný vliv. Skutečnost, že žalobce působí u PČR již 18 let, by naopak měla svědčit tomu, že si je plně vědom svých povinností a následků jejich případného neplnění. Ani fakt, že žalobce nebyl nikdy kázeňsky trestán, nemůže mít v této souvislosti žádný vliv. Rovněž žalobcovy rodinné poměry nemohou být v daném případě jakkoli zohledněny. Byť se i v očích soudu jeví následek žalobcova „zkratu“ na jeho další profesní (a zřejmě i celkový) život jako poměrně fatální, nelze zapomenout na to, že žalobce není prostým občanem, ale policistou. A policisté krást prostě nesmějí. V. Závěr Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným. Nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou další vadu, jež by atakovala zákonnost napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Vzhledem k tomu soud žalobu je nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s. VI. Náklady řízení Soud rozhodl o nákladech řízení účastníků podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto mu nenáleží právo na náhradu nákladů řízení, to by náleželo procesně úspěšnému – žalovanému. Zdejší soud však nezjistil, že by žalovanému v souvislosti s řízením vznikly náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti, proto mu náhrada nákladů řízení nebyla přiznána.

Poučení