36 Ad 2/2015 - 83

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D. v právní věci žalobce: ELEKTROTRANS a.s., se sídlem Ringhofferova 115/1, Praha 5, zastoupeného Mgr. Ing. Markem Jochem, advokátem, se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2014, č. j. 4060/1.30/14-1, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 5. 11. 2014, č. j. 4060/1.30/14-1 se zrušuje a věc se vracížalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 13.200 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Ing. Marka Jocha, advokáta, se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 23. 12. 2014 domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 5. 11. 2014, č. j. 4060/1.30/14-1 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce (proti) a potvrzeno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 20. 6. 2014, č. j. 5265/9.30/14/14.3-RZ (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jehož zrušení se žalobce také domáhal a žalobce požadoval také uhrazení náhrady nákladů řízení.

2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu podle ustanovení § 30 odst. 1 písm. s) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práci, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o inspekci práci“), kterého se žalobce dopustil tím, že nezajistil dne 21. 10. 2013 jako zhotovitel na stavbě „1x400kV, V 497 – oprava vedení v úseku Sokolnice – státní hranice“, při stanovených pracích spojených s přesunem po izolátorových řetězcích dostatečná technická a organizační opatření k zabránění pádu zaměstnanců z výšky nebo k jejich bezpečnému zachycení (ochrana proti pádu). Dne 21. 10. 2013 totiž utrpěl zaměstnanec T. B., narozený dne „X“, pracovní úraz, který nastal při přesunu po izolátorovém řetězci o délce cca 7 m, sestávajícím z 3x6 izolátorů, kdy došlo k utržení jednoho z izolátorů, o který se postižený jistil. Zaměstnanci B. a Š. se pohybovali ve výšce větší než 1,5 m a zaměstnavatel nepřijal technická a organizační opatření k zabránění pádu z výšky dle ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky. Uvedeným stavem došlo k porušení povinnosti stanovené v ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o BOZP“). Za spáchaný správní delikt byla žalobci uložena pokuta ve výši 20.000 Kč a uložena povinnost k úhradě nákladů správního řízení ve výši 1.000 Kč. Tyto závěry byly potvrzeny napadeným rozhodnutím, proti kterému směřuje podaná žaloba.

3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2015, č. j. 22Ad 108/2014-34, byla věc postoupena zdejšímu soudu. Zdejší soud s tímto postoupením vyjádřil nesouhlas a dne 3. 2. 2015, č. j. 36Ad 2/2015-38, předložil spis k rozhodnutí o příslušnosti podle ustanovení § 7 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) Nejvyššímu správnímu soudu. Tento rozhodl svým usnesením ze dne 2. 4. 2015, č. j. Nad 63/2015-44 tak, že k projednání a rozhodnutí věci je místěn příslušný zdejší soud, který tedy žalobu meritorně projednal.

II. Obsah žaloby

4. Žalobce odůvodnil žalobu tím, že napadené rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť napadené rozhodnutí je ve vztahu k vypořádání (resp. nevypořádání) námitek žalobce nepřezkoumatelné, správní orgány pak také postavily svá rozhodnutí na nesprávných skutkových závěrech, a konečně napadené rozhodnutí trpí také nesprávnými právními závěry.

5. K námitce nesprávných skutkových závěrů správních rozhodnutí žalobce zdůrazňuje, že od samého počátku namítal, že k úrazu zaměstnance B. došlo v důsledku okolnosti vis maior spočívající v rozlomení izolátorového řetězce, který je konstruován na zátěž 16 tun a nikdy k podobné nehodě nedošlo. Žalobce tuto okolnost nemohl předvídat a nemůže tak nést absolutní odpovědnost za výsledek. Žalobce stanovil technologický postup v návaznosti na zjištěná rizika, a učinil vše pro to, jak důsledně líčí v podané žalobě, aby k pracovnímu úrazu dojít nemohlo. Správní orgány pak také nesprávně dovodily, že použití systému ochrany pádu v podobě jištění druhým lanem by vzniklému pracovnímu úrazu zabránilo. To je však v rozporu se závěry znaleckého posudku znalce Ing. K., které byly správním orgánům známy, ale které správní orgány ve svých závěrech nevzaly v potaz. Předmětný znalecký posudek zodpověděl také otázku, co bylo příčinou pracovního úrazu zaměstnance, a to nepředvídané rozlomení izolátorového řetězce. Znalec dokonce dospěl k závěru, že využití způsobu jištění, které požadují správní orgány (tedy systém dvou kotvících prvků) by znamenalo podstatně horší a fatálnější následky pro zaměstnance. Správní orgány tedy dle žalobce nesprávně uzavřely skutkovou otázku, zda žalobce přijal dostatečná opatření proti pádu z výšky ve zde posuzovaném případě. V této souvislosti s ohledem na nesprávný právní názor nepřihlédly správní orgány ani ke znaleckému zkoumání příčiny úrazu, které tuto stanoví právě v okolnosti vis maior.

6. K námitce nesprávných právních závěrů správních rozhodnutí žalobce uvádí, že správní orgány kladou k tíži žalobce absolutní odpovědnost za výsledek jakékoliv činnosti jeho zaměstnance. Žalobce však s odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze dne 25. 11. 1994, č. j. 6 A 12/94-16 uvádí, že nelze vyloučit možnost liberace z důvodu výsledky vzniklého vyšší mocí. Žalobci nelze klást k tíži nepředvídání veškerých okolností způsobených vyšší moci, to ani není objektivně možné. Navíc ve zde posuzované věci nelze považovat rozlomení izolátorového řetězce za skutečnost, jejíž původ je v provozní činnosti žalobce. Žalobce s funkcí a rozlomením izolátorového řetězce neměl nic společného a ani činnost zaměstnance nijak s funkcí izolátorového řetězce nesouvisela (neopravoval ho apod.).

7. Ve shrnutí žalobce uvádí, že od počátku mu bylo kladeno za vinu, že nevyužil druhého jistícího lana (tj. způsob ochrany před pádem zaměstnance z výšky v podobě dvojího kotvení) a tedy, že v návaznosti na zjištěné riziko nestanovil žalobce správný pracovní postup. To však v řízení prokázáno nebylo. Naopak žalobce tvrdil a prokazoval, že zvolený pracovní postup byl jediným možným za předpokladu spolehlivosti izolátorového řetězce, o které neměl žalobce důvod s ohledem na jeho nosnost/možné vystavení tahu o váze 16 tun, pochybovat. K pádu zaměstnance došlo v důsledku vyšší moci spočívající v rozlomení izolátorového řetězce, k čemuž v předchozí době nikdy nedošlo. S ohledem na vše výše uvedené navrhuje žalobce zrušení napadeného i prvostupňového rozhodnutí a požaduje uhrazení náhrady nákladů řízení.

III. Vyjádření žalovaného a replika žalobce

8. Žalovaný ve svém vyjádření, doručeném soudu dne 28. 7. 2015, navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout a uvedl, že zcela v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a k žalobním námitkám konstatuje, že nesouhlasí s tvrzením žalobce, že by tento přijal dostatečné technické a organizační opatření, které by zabránilo pádu zaměstnance z výšky. Žalovaný je naopak přesvědčen, že právě utrpěný pracovní úraz zaměstnance B. svědčí o tom, že přijatá opatření nebyla dostatečná. Žalovaný je i nadále přesvědčen, že řešit otázku vis maior v oblasti správního trestání nebylo ke dni 30. 4. 2014 na místě. Vis maior ani žádné okolnosti či skutky nebyly liberačním důvodem zprošťujícím zaměstnavatele jeho odpovědnosti za správní delikt. K zavinění zaměstnavatele se při posouzení, zda došlo ke spáchání správního deliktu či nikoliv, zásadně nepřihlíží. Otázku zavinění je na místě posuzovat právě až v okamžiku rozhodování o výše sankce. Tato problematika též vyvstane k posouzení až v souvislosti s odškodňováním pracovního úrazu. Žalovaný se okolnostmi případu podrobně zabýval, zejména předestřeným ojedinělým a nepředpokládaným prasknutím izolátorového závěsu, o čemž svědčí i výše uložené pokuty, která je pouze 2 % z maximální možné výše a je zcela přiměřená nastalé situaci. Dospěl-li by žalovaný k závěru o úmyslném (zaviněném) porušení právních předpisů, uložil by pokutu v řádu několik desítek tisíc korun vyšší. Správní orgány postupovaly dle žalovaného v řízení zcela v souladu s právními předpisy, rozhodly zákonně, pročež žalovaný navrhuje zamítnutí podané žaloby.

9. Žalobce ve své replice, doručené soudu dne 19. 8. 2015, setrval na své podané žalobě a vyjádřil se zejména k, z jeho pohledu, přetrvávajícímu vadnému názoru žalovaného co do relevance okolnosti vis maior ve vztahu k deliktní způsobilosti, resp. vyvinění žalobce, v případě správního trestání, které žalovaný přiznává váhu pouze k uložené správní sankci. S tím žalobce zásadně nesouhlasí a s opětovným odkazem na již v žalobě citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze uvádí, že závěry žalovaného stran absolutní odpovědnosti žalobce za spáchaný správní delikt jsou nezákonné až absurdní. Žalobce setrval na svém procesním stanovisku a navrhl zrušení napadeného i prvostupňového rozhodnutí.

10. Vzájemná podání účastníci obdrželi a jejich obsah je jim znám.

IV. Posouzení věci krajským soudem

11. Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 1 s.ř.s. osobou k tomu oprávněnou dle ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. a jde o žalobu přípustnou ve smyslu ustanovení § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.

12. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a bez jednání na základě ustanovení § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. zrušil napadené rozhodnutí.

13. Ustanovení § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. stanoví: „Soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění.“

14. Ustanovení § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce stanoví: „Právnická osoba se dopustí správního deliktu na úseku bezpečnosti práce tím, že poruší povinnost týkající se organizace práce a pracovních postupů stanovenou v zákonu o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nařízení vlády, kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při práci související s chovem zvířat, nařízení vlády, kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při práci v lese a na pracovištích obdobného charakteru, nařízení vlády, kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při provozování dopravy dopravními prostředky, nařízení vlády o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích a nařízení vlády, kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě.“

15. Ustanovení § 30 odst. 2 písm. c) zákona o inspekci práci stanoví: „Za správní delikt podle odstavce 1 písm. a), g), j), k), q), r), s) a t) lze uložit pokutu až do výše 1 000 000 Kč.“

16. Ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 362/2005 Sb. stanoví: „Zaměstnavatel přijímá technická a organizační opatření k zabránění pádu zaměstnanců z výšky nebo do hloubky, propadnutí nebo sklouznutí nebo k jejich bezpečnému zachycení (dále jen "ochrana proti pádu") a zajistí jejich provádění na všech ostatních pracovištích a přístupových komunikacích, pokud leží ve výšce nad 1,5 m nad okolní úrovní, případně pokud pod nimi volná hloubka přesahuje 1,5 m.“

17. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona o BOZP stanoví: „Zaměstnavatel je povinen organizovat práci a stanovit pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti a aby zaměstnanci byli chráněni proti pádu nebo zřícení.“

18. Ustanovení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „správní řád“) stanoví: „Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.“

19. Ustanovení § 51 odst. 1 správního řádu stanoví: „K provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek.“

20. Ustanovení § 52 správního řádu stanoví: „Účastníci jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.“

21. Ustanovení § 56 správního řádu stanoví: „Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, které úřední osoby nemají, a jestliže odborné posouzení skutečností nelze opatřit od jiného správního orgánu, správní orgán usnesením ustanoví znalce. Usnesení se oznamuje pouze znalci. O zamýšleném ustanovení znalce, popřípadě o ustanovení znalce správní orgán vhodným způsobem účastníky vyrozumí. Správní orgán znalci uloží, aby posudek vypracoval písemně a předložil mu jej ve lhůtě, kterou současně určí. Může znalce také vyslechnout.“

22. Podstata věci je v první řadě založena na zodpovězení základní otázky, a to, jestli správní orgány v předmětném správním řízení dostatečně zjistily skutkový stav věci na základě předložených listinných důkazů a na základě provedeného dokazování.

23. Ze správního spisu soud ověřil, že žalobce osobně dne 20. 5. 2014 doručil správnímu orgánu I. stupně vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí s návrhem na doplnění dokazování. Listina je ve správním spise založená pod č. j. 6986/9.30/14/14.

3. Součástí této listiny je vyjádření znalce (znalecký posudek) zpracovaný Ing. B. K., soudním znalcem v oboru bezpečnost práce – práce ve výškách pomocí speleologické lezecké techniky, ze dne 15. 5. 2014, č. 41 – 2/2014, přičemž znalecký posudek je opatřen znaleckou doložkou. Ze znaleckého posudku ke skutkové otázce soud zdůrazňuje, že znalec v předmětném znaleckém posudku jednoznačně uvedl, že „Rizika tohoto pracovního postupu byla v technologickém postupu správně vyhodnocena. Použitý technologický postup vycházel z praxe, provozované bez problémů po několik desítek let. Případ, kdy by došlo k přetržení izolátoru, nebyl nikdy zaznamenán, přelezení po izolátorovém závěsu bylo a je považováno za zcela bezpečné. Izolátorový závěs je koncipován tak, aby odolal zátěži, resp. tahu v desítkách tun […] Základní příčinou úrazu bylo nepochybně selhání nosní konstrukce, což není možné předpokládat. Veškerá kotvení osobních ochranných prostředků při práci ve výškách vychází z předpokladu, že daná část konstrukce má nosnost uvedenou v technické dokumentaci (v desítkách tun) a pokud zde není zjevné poškození, má se za to, že konstrukce je bezpečná. […] Míra rizika spojená s daným postupem, která zde byla, však nebyla tak výrazná, aby bylo možné ji hodnotit jako vážné porušení výše uvedených předpisů. Práce na vysokých stožárech je již z podstaty nebezpečná a riziko úrazu nelze nikdy stoprocentně vyloučit. Pravděpodobnost prolomení izolátoru při jeho zatížení pracovníkem je téměř nulová, zejména s ohledem na jeho nosnost. […].“ K otázce „jestli by bylo možné zabránit zranění pracovníka v daném případě použitím systému zachycení pádu a jištění druhým lanem“ pak znalec odpověděl: „Určitě ne. V případě, že by pracovník byl zajištěn druhým jistícím lanem, připevněným ke kotevnímu bodu na výchozím místě svého postupu (začátek izolátorového řetězce), došlo by určitě ke kyvadlovému pohybu o poloměru celé volné délky lana a nárazu do konstrukce, kde by vážně zraněný pracovník zůstal viset bez možnosti rychlé první pomoci. V tomto ohledu je nutné rovněž zdůraznit, že pokud by byl použit systém zachycení pádu dle ČSN EN 363, bodu 4.2.4., s jistícím lanem a tlumičem pádu a pracovník by byl rovněž připoután polohovacím lanem k izolátoru, byly by následky ještě fatálnější a pravděpodobnost velmi vážného zranění pracovníka protitahem polohovacího a jistícího lana by byla téměř jistotou a to v takové míře, že následky by byly neslučitelné s jeho životem.“

24. K provedení tohoto důkazu se žalovaný vyjádřil v napadeném rozhodnutí tak, že provedení znaleckého posudku pana Ing. K. správní orgán I. stupně správně zhodnotil tak, že tento znalecký posudek není pro danou věc relevantní, jelikož předmětem správního řízení není zjištění příčin pracovního úrazu pana B. (zaměstnance žalobce), ale předmětem správního řízení je skutečnost, zda žalobce přijal technická a organizační opatření k zabránění pádu zaměstnance z výšky.

25. Zdejší soud shledává, že otázka znaleckých posudků předložených účastníky řízení je již judikatorně obsáhle vyřešena v rozsudích Nevyššího správního soudu, a to např. rozsudek ze dne 21. 11. 2013, č. j. 6 As 61/2013-36, a ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013-27, kde Nejvyšší správní soud téměř shodně uvedl, že: „Striktně vzato lze ve správním řízení za znalecký posudek označit pouze takový posudek, který podal znalec ustanovený správním orgánem podle § 56 správního řádu. Uvedený pojem sice správní praxe běžně užívá i pro posudky vyhotovené soudním znalcem a předložené účastníkem řízení (přičemž např. v občanském soudním řízení se takové označení opírá o výslovnou úpravu v § 127a o.s.ř.), avšak i toto užití je třeba omezit na znalecké posudky splňující náležitosti stanovené v § 13 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů.“ Na citované rozsudky pak navázal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 11. 2014, č. j. 6 As 207/2014-36, v němž shrnul: „ve správním řízení se za „znalecký posudek“ stricto sensu označuje pouze takový posudek, který podal znalec ustanovený správním orgánem podle § 56 správního řádu. Správní praxe běžně užívá tento pojem largo sensu i pro posudky vyhotovené soudním znalcem a předložené účastníkem řízení a nakládá s nimi obdobně. Toliko pro přehlednost Nejvyšší správní soud označuje posudek Ing. B., vyhotovený pro žalobcovu předchůdkyni, v předchozím i následujícím textu jako posudek odborný, což však nic nemění na tom, že i tento posudek podal znalec, opatřil jej znaleckou doložkou a v řízení před soudem by se i s takovým posudkem zacházelo jako s plnohodnotným znaleckým posudkem podle výslovné právní úpravy v § 127a občanského soudního řádu.“ Nejnověji se pak Nejvyšší správní soud vyjádřil k povaze znaleckých posudků předložených účastníky řízení ve správním řízení ve svém rozsudku ze dne 2. 7. 2015, č. j. 9 As 206/2014- 48 (publikován ve Sbírce NSS pod č. 3283/2015 Sb.), podle kterého: „Má-li posudek předložený účastníkem správního řízení náležitosti znaleckého posudku dle § 127a o.s.ř., postupuje se při jeho provádění stejně jako při provádění znaleckého posudku znalce ustanoveného správním orgánem podle § 56 správního řádu z roku 2004.“

26. I posudek Ing. K. lze v souladu s logikou výše citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu označit jako odborný posudek. V nynější věci k tomu soud doplňuje, že však jde o ryze terminologický rozdíl, neboť takový odborný posudek musí být postaven na roveň posudku znaleckému, splňuje-li všechny požadované náležitosti. Tato úvaha vychází z požadavku na nerozpornost a souladnost právního řádu jako takového. Institut znaleckých posudků je upraven primárně v procesních předpisech. V soudním řízení správním se na základě § 64 s.ř.s. přiměřeně použije ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Tento právní předpis k nastolené problematice v § 127a uvádí: „Jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Soud umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.“

27. Na základě citovaného ustanovení o.s.ř. je tak v řízeních před soudem (i ve správním soudnictví) znalecký posudek předložený účastníkem řízení, pokud splňuje stanovené formální požadavky, považován za důkazní prostředek – znalecký posudek, a to bez ohledu na to, zda byl předložen až v řízení před soudem, nebo v rámci správního řízení. Z logiky věci je pak nepřípustné, aby ve správním řízení byla tatáž listina považována za jiný podklad pro rozhodnutí (důkaz listinou), na který nemusí být nahlíženo jako na znalecký posudek, zatímco v řízení před soudem by takovému dokumentu byla přiznána důkazní síla znaleckého posudku. Proto i v řízení před správním orgánem musí být takový posudek předložený účastníkem řízení, pokud splňuje náležitosti uvedené v § 127a o.s.ř., hodnocen stejně jako důkaz znaleckým posudkem. A obdobně znalec, který vypracoval odborný posudek, bude případně vyslechnut jako znalec, tedy k odborným otázkám, nikoliv k okolnostem, které vnímal svými smysly. To platí i ohledně posudku Ing. K. V situaci, jako je ta nynější, pak musí platit, že pokud se ve správním řízení objevují rozpory ve skutkovém stavu mezi tvrzením účastníka řízení (žalobce) a správních orgánů, a na podporu svých tvrzení účastník řízení (žalobce) předloží správním orgánům znalecký posudek, není možné, aby správní orgán vystačil s vlastním úsudkem a zhodnocením skutkového stavu, aniž by se případnými rozpory mezi tvrzením svým a tvrzením účastníka řízení, který je navíc podpořen předloženým znaleckým posudkem, obsahově vypořádal. V nyní posuzované věci je rozpor ve skutkovém stavu zejména v otázce, jestli zaměstnavatel (žalobce) přijmul technická a organizační opatření k zabránění pádu zaměstnanců z výšky, a to zejména vyjasnění okolnosti, jestli by bylo možné zabránit zranění pracovníka (zaměstnance žalobce) v daném případě použitím systému zachycení pádu a jištění druhým lanem, jak tvrdí žalovaný, nebo jestli toto možné nebylo, jak tvrdí žalobce. Dále je také třeba postavit najisto, jestli postup žalobce byl v souladu s běžnými standardy při zajištění bezpečnosti práce při pracích ve výškách, jak vychází ze znaleckého posudku, nebo jestli žalobce v dané věci cokoliv zanedbal, jak setrvale uvádí správní orgány.

28. Pro úplnost soud doplňuje, že rovněž zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „t.ř.“) se povahou posudku předloženého účastníkem řízení zabývá. V § 110a stanoví obdobné pravidlo jako o.s.ř.: „Jestliže znalecký posudek předložený stranou má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný orgánem činným v trestním řízení. Orgán činný v trestním řízení umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.“

29. Uvedená ustanovení byla do o.s.ř. a t.ř., které dříve upravovaly povahu znaleckých posudků předložených účastníkem řízení obdobně jako správní řád, zakotvena z důvodu neefektivnosti a neekonomičnosti dosavadní úpravy a zachování práva na spravedlivý proces. Z novelizací procesních předpisů plyne jasný záměr zákonodárce připustit do soudních řízení i posudek předložený účastníkem řízení a přiznat mu sílu znaleckého posudku. Obdobně musí být přistupováno i k posudkům předloženým účastníky řízení v rámci řízení správního. Jiný výklad by byl v rozporu se zásadou jednotnosti právního řádu a mohl by vést k absurdním situacím, kdy ve správním řízení by posudek vypracovaný znalcem, splňující náležitosti znaleckého posudku dle § 127a o.s.ř., byl považován za běžný důkaz listinou, zatímco v následném soudním řízení správním by rázem měl postavení znaleckého posudku a soud by ho tak měl posuzovat, včetně posuzování osoby znalce například při výslechu.

30. Z výše uvedených důvodů měl být posudek vypracovaný Ing. K. považován za odborný posudek se silou znaleckého posudku, a pokud mezi tímto posudkem a zjištěným skutkovým stavem ze strany správních orgánů byly rozpory, je povinností správních orgánů tyto rozpory odstranit, a to primárně provedením předmětného znaleckého posudku jako důkazu a výslechem Ing. K. jako soudního znalce (zpracovatele posudku), nebo také (a to soud v daném správním řízení spatřuje jako nejvhodnější řešení v případě, že výslechem Ing. K. nedojde k odstranění rozporů mezi tvrzením žalobce a žalovaného) vypracováním revizního znaleckého posudku při možné aplikaci ustanovení § 127 odst. 3 o.s.ř.: „Ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může soud ustanovit k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost.“, přičemž tento revizní znalecký posudek by skutkový stav v této nelehké právní kauze dostatečně objasnil. Žalobní námitka stran nesprávných skutkových závěrů správních rozhodnutí je tedy důvodná.

31. Vzhledem k výše uvedeným závěrům soud konstatuje, že správní orgány vycházely ze skutkového stavu, který nemá oporu ve spisech, resp. vyžaduje zásadní doplnění, a proto soud nemůže činit další závěry stran správnosti či nesprávnosti právního posouzení dané věci správními orgány, jelikož činit jakékoliv právní závěry za situace, kdy není zjištěn stav věci tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti, by bylo ze strany soudu zcela předčasné.

V. Shrnutí a náklady řízení

32. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud po provedeném řízení k závěru, že napadené rozhodnutí je třeba zrušit pro vady řízení proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy, nemá v nich oporu a vyžaduje rozsáhlé doplnění, a proto napadené rozhodnutí dle ustanovení § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. zdejší soud bez nařízení jednání zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení žalovaný rozhodne vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

33. Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Jelikož byl úspěšný žalobce zastoupen advokátem (srov. ustanovení § 35 odst. 2 s.ř.s.), tak mu přísluší právo na náhradu nákladů řízení dle Vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění k datu podání jednotlivých podání (§ 15 advokátního tarifu), které představuje odměna za právní zastoupení advokátem (tarifní hodnota dle § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu), a to za 3 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí zastoupení, žaloba a replika) a 3x režijní paušál dle § 13 advokátního tarifu, celkově ve výši vyčíslené na částku 10.200 Kč (právní zástupce žalobce není plátcem DPH), a dále pak zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč. Vše tedy celkem vyčísleno na částku 13.200 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce v soudem stanovené třicetidenní lhůtě.

Poučení