36 Ad 54/2014 - 52

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D. v právní věci žalobce: Gastroinvest Company, s.r.o., se sídlem Šimáčkova 1912/179, Brno, zast. JUDr. Ivo Panákem, advokátem se sídlem Kounicova 284/39, Brno, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2014, č. j. 2118/1.30/14/14.3, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 4. 8. 2014, č. j. 2118/1.30/14/14.3, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 4.000 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ivo Panáka, advokáta se sídlem Kounicova 284/39, Brno.

Odůvodnění

Včas podanou žalobou se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný jako správní orgán druhého stupně zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně – Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj, se sídlem v Brně ze dne 2. 4. 2014, č. j. 442/9.30/14/14.3- RZ, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 250.000 Kč za umožnění výkonu nelegálního zaměstnání dle ust. § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále „zákon o zaměstnanosti“) a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Současně se domáhal zrušení i uvedeného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. V žalobě uvedl, že podstata sporu spočívá v posouzení soustavnosti výkonu práce, když tento znak závislé práce dle jeho názoru naplněn nebyl, a proto se v daném případě nemůže jednat o nelegální práci. Ke skutkovým okolnostem uvedl, že žalobce je podnikatelem v oboru hostinská činnost, provozoval restauraci Belcredi v Brně. Pokud je Úřadem práce zajištěn uchazeč o místo servírky, postupuje tak, že se seznámí se životopisem a vybraného uchazeče pozve ke kvalifikační zkoušce k prokázání pracovních dovedností jako je nošení více talířů nebo příprava více druhů kávy. Takto bylo postupováno i v případě uchazečky, která byla seznámena s trváním práce „na zkoušku“ po dobu jedné směny, dále s tím, že mzdu neobdrží a bude zajištěno jídlo a pití. Zkouška proběhla 16. 3. 2013 od asi 11:00 hod. do 23:00 hod., uchazečce bylo na místě sděleno, že nemá potřebné dovednosti a další práci pro žalobce nevykonávala. Dne 24. 4. 2013 správní orgán prvního stupně vykonal kontrolu zaměřenou na údaje o jmenované uchazečce, patrně na základě jejího oznámení. Namítal, že žalovaný v napadeném rozhodnutí účelově upravil správním orgánem prvního stupně již upravený skutkový stav o skutečnosti, které netvrdil správní orgán prvního stupně ani žalobce, aby skutkové okolnosti zapadly do kontextu judikatury. Žalobce měl za to, že správní orgány nesprávně a účelově vyložily závěry přijaté z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, sp. zn. 6 Ads 46/2013, který v žalobě citoval a rozebral. Tvrdil, že v daném případě ani jedna ze stran nechtěla, aby se práce v budoucnu stala soustavnou, když uvedl, že nemohlo jít o vůli stran v zaměstnávání uchazečky pokračovat, když hned první den práci pro žalobce ukončila. Dále citoval ve výše uvedeném rozsudku obsaženou pasáž týkající se výkladu soustavnosti práce jako znaku závislé práce a na základě toho pak namítal již zmíněnou nesoustavnost práce a v důsledku toho nenaplnění definice nelegální práce. Žalobce poukazoval také na to, že uchazečka šla na zkoušku bez příslibu mzdy, natož pracovní smlouvy, a to dobrovolně a nebyla v závislém poměru k žalobci. Závěrem požádal o přiznání odkladného účinku žaloby, neboť vymáhání uložené pokuty by zcela zlikvidovalo jeho podnikatelskou činnost. Žalovaný ve svém vyjádření s žalobou nesouhlasil a tuto navrhl jako nedůvodnou zamítnout. Uvedl, že není sporu o skutkovém stavu, nýbrž o jeho právním hodnocení. Setrval na závěru, že soustavnost jako znak závislé práce byl naplněn. Žalobce sám přisvědčil, že požádal na úřadu práce o uchazeče o zaměstnání, jeho vůlí tedy bylo najít uchazeče, s nímž by uzavřel pracovní smlouvu a který by pro něj vykonával závislou práci soustavně a dlouhodobě. Vůle žalobce nesměřovala pouze ke dni praktické zkoušky, čemuž odpovídá judikatorní závěr, že „z povahy práce na zkoušku vyplývá, že se činnost dosud soustavnou stát nestihla, jestliže by se takovou podle vůle stran stát měla“. Podle žalovaného nelze hovořit o jednorázové, příležitostné nebo dobrovolnické činnosti uchazečky, když tato se ucházela o zaměstnání. Zabýval se výkladem pojmu dobrovolnická služba ve smyslu zákona č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě a upozornil, že ani v důvodové zprávě k uvedenému zákonu se nehovoří o možnosti „vyzkoušení si“ uchazeče při výkonu práce. K namítanému neposkytnutí odměny uchazečce uvedl, že uchazeči o zaměstnání vnímají v případě práce „na zkoušku“ jako protihodnotu uzavření pracovněprávního poměru v případě osvědčení se. Žalovaný nesouhlasil s žalobcem tvrzenou nepoužitelností namítaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a dle jeho názoru restriktivním výkladem tohoto rozhodnutí žalobcem, odporujícím pojetí závislé práce podle zákoníku práce a judikatury. Rozporoval také námitku žalobce spočívající v tom, že by zastával právní názor odlišný od Nejvyššího správního soudu. Poukazoval na to, že ke sjednání zkušební doby slouží pracovní smlouva. Závěrem upozornil, že i dle uváděného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu má být pojem závislé práce vykládán tak, aby obsáhl veškeré formy zastřených pracovněprávních vztahů. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z ustanovení § 51 s.ř.s. Ze správního spisu bylo zjištěno, že správní orgán prvního stupně provedl dne 30. 5. 2013 na pracovišti žalobce (v postavení kontrolované osoby) a to restaurace Belcredi, Pohankova 8, 628 28 Brno, kontrolu, zaměřenou na dodržování pracovněprávních předpisů dle ust. § 3 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, a dle ust. § 126 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v platném znění. Při kontrole zjistil, že S. D. vykonávala dne 16. 3. 2016 od 11:00 hod. do 23:00 hod. na výše uvedeném pracovišti závislou práci servírky bez uzavřeného pracovněprávního vztahu. Jednatel žalobce, pan W., při kontrole popsal způsob výběru zaměstnanců tak, že jednou za 14 dnů provádí pohovory s uchazeči, které si vybere podle životopisu a při pohovoru se zajímá o odbornou praxi, vybrané osoby nechá jeden pracovní den vykonávat práci, při které mají předvést požadované pracovní dovednosti. Jde o bezplatný den práce na zkoušku na základě ústní dohody, směna trvá 8 až 10 hodin, po směně je s vybraným uchazečem dohodnut nástup a uzavřena pracovní smlouva nebo dohoda o provedení práce. V případě výše jmenované šlo o práci na zkoušku, jednalo se o jeden den, avšak uchazečka neprokázala potřebné dovednosti. O výsledcích kontroly byl sepsán protokol ze dne 30. 5. 2013, č.j. 9792/9.71/13/15.2, proti kterému žalobce dne 2. 7. 2013 uplatnil námitky, jež byly zamítnuty. Správní řízení bylo zahájeno oznámením ze dne 31. 1. 2014, č. j. 442/9.30/14/14.3-O, žalovaný při ústním jednání dne 3. 3. 2014 v nepřítomnosti žalobce provedl dokazování listinami ze správního spisu, následně vyrozuměl žalobce o ukončení dokazování a o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, kterého žalobce nevyužil, a poté žalovaný dne 2. 4. 2014 vydal rozhodnutí č. j. 442/9.30/14/14.30-RZ, v němž shledal, že žalobce se dopustil správního deliktu podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti tím, že umožnil výkon nelegální práce, definované ust. § 5 písm. e) bod 1. zákona o zaměstnanosti, když dne 16. 3. 2013 na pracovišti restaurace Belcredi, Pohankova 8, 628 28 Brno, umožnil uchazečce S. D. výkon závislé práce servírky spočívající v nošení talířů s pokrmy, odnášení talířů, přípravě kávových produktů a míchaných nápojů, mimo pracovněprávní vztah, čímž porušil ust. § 3 zákoníku práce. Za to žalobci uložil pokutu ve výši 250.000 Kč a povinnost k úhradě nákladů správního řízení. V dané věci není sporu o tom, že uchazečka vyslaná úřadem práce na základě požadavku žalobce na zajištění servírky vykonávala pro žalobce činnosti typické pro práci servírky v jeho restauraci s pomocí jeho vybavení po dobu dvanáctihodinové směny, aniž by byla uzavřena pracovní nebo jiná obdobná smlouva. Účastníci se liší toliko v názoru, zda se v daném případě o závislou práci jednalo, respektive zda se práce již stala soustavnou, anebo se jí stát nestihla, proto nebyl naplněn znak soustavnosti, a tudíž nemohlo jít o nelegální práci, jak namítal žalobce. Pokud jde o uloženou pokutu, žalobce proti ní v žalobních námitkách výslovně nebrojil, nicméně její likvidační charakter zmínil v souvislosti se žádostí o přiznání odkladného účinku žaloby. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění (dále jen „zákoník práce“) závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. V souladu s ust. § 5 písm. e) bod 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, platném znění (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) se nelegální prací rozumí výkon závislé práce fyzickou osobou mimo pracovně právní vztah. Podle ust. § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti ve znění účinném do 19. 10. 2014 právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba se správního deliktu dopustí tím, že umožní výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 nebo 2 a podle odst. 4 písm. f) výše uvedeného ustanovení se za správní delikt uloží pokuta do 10.000.000 Kč, nejméně však ve výši 250.000 Kč. Soud předně podotýká, že pokud jde o výši uložené pokuty, je namístě uvést, že v důsledku nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 52/13 byla s účinností od 20. 10. 2014 zrušena spodní hranice pokuty (ve výši 250.000 Kč) zakotvená v ust. § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti. Ústavní soud tak učinil s tím, že taková právní úprava bránila „řádné individualizaci konkrétního případu, neboť spodní hranice pokuty je stanovena v takové výši, že omezuje rozhodující správní orgány přihlédnout k specifickým okolnostem různých případů, jakož i k osobám delikventů a jejich majetkovým poměrům“. Povinností orgánů veřejné moci zohlednit uvedenou skutečnost při rozhodování se Nejvyšší správní soud zabýval ve věci, v níž stěžovatel výši uložené sankce a její zákonnost nenamítal přímo, nýbrž pouze zmínil její likvidační charakter. Nejvyšší správní soud v této věci rozhodl rozsudkem ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 6 Ads 80/2013 - 41, v němž připomněl, že „důsledky zrušujícího nálezu Ústavního soudu je nutno uplatnit ve všech probíhajících řízeních před orgány veřejné moci bez ohledu na to, v jaké procesní fázi se nacházejí“, když jinak věcně správný rozsudek i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu druhého stupně zrušil a věc vrátil správnímu orgánu druhého stupně k dalšímu řízení. Žalobce v rámci uplatnění odkladného účinku podané žaloby uvedl, že vymáhání uložené pokuty by jeho podnikání zlikvidovalo. Byť tedy žalobce proti výši uložené pokuty a její zákonnosti nebrojil explicitně v rámci žalobních námitek, s ohledem na shora uvedené závěry Nejvyššího správního soudu musel soud při meritorním rozhodnutí přihlédnout i k takové obraně žalobce. Žalobci byla uložena pokuta ve výši stanovené bez bližšího odůvodnění vzhledem k okolnostem daného případu toliko právě na spodní hranici zákonné sazby, která byla až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí shora cit. nálezem Ústavního soudu zrušena. To nic nemění na skutečnosti, že uložená sankce je ústavně nekonformní, a proto soud musel žalobou napadené rozhodnutí zrušit, aby správní orgány mohly při stanovení výše pokuty v dalším řízení přihlédnout ke všem okolnostem rozhodným pro spravedlivé stanovení výše sankce. V návaznosti na uvedený závěr soud doplňuje, že výhrady žalobce proti právní kvalifikaci jeho jednání neshledal důvodnými. K výkladu závislé práce, jejíž definice byla změněna s účinností od 1. 1. 2012 novelou zákoníku práce, se vyjádřil Nejvyšší správní soud v účastníky zmiňovaném rozsudku ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013 - 35, kde konstatoval, že „[s]myslem uvedené úpravy je nepochybně odlišit závislou práci od jiných aktivit, přičemž tento cíl vystupuje na povrch zejména tehdy, když správní orgán zkoumá, zda zaměstnavatel neporušil svou zákonnou povinnost tím, že neumožnil zaměstnanci vykonávat závislou práci v pracovněprávním vztahu, který je k tomu určen. Pojem závislé práce tak musí být vykládán tak, aby obsáhl veškeré formy zastřených pracovních vztahů, stejně jako práci vykonávanou bez náležité protihodnoty, např. práci „na zkoušku“ nebo práci vykonávanou pod hrozbou násilí či jiné újmy. Zároveň však nesmí tento pojem zcela ztratit obrysy, aby správní orgány nezaměňovaly závislou práci s ryze obchodními vztahy, s nefalšovaným samostatným podnikáním nebo s upřímnou mezilidskou výpomocí, ať již v podobě úsluhy blízkému člověku či nezištné laskavosti.“ Dále se vyjádřil ke znaku „vykonávání“ závislé práce: „

23. Samozřejmě je třeba tento první znak v konkrétních případech aplikovat uvážlivě. Inspekční kontrola zpravidla odhalí jen činnost prováděnou v době kontroly samotné; na její soustavnější charakter je možno usuzovat až z dalších skutečností zjištěných, například z výpovědi obviněného, z výslechu svědků či ze situace na místě (charakter činnosti, množství již provedené práce apod.). Na závadu nemusí být ani to, že se činnost dosud soustavnou stát nestihla (jedná se například teprve o první den práce „na zkoušku“), jestliže se takovou podle vůle stran následně stát měla […].“ K dalšímu znaku závislé práce pak taktéž v obecné rovině uvedl: „

25. Vztah podřízenosti zaměstnance vůči zaměstnavateli představuje nutně subjektivní kategorii. Rozhodující je tedy zejména to, zda zaměstnanec sám vnímá své postavení jako podřízené a to je důvodem, proč respektuje pokyny zaměstnavatele.“ Nejvyšší správní soud k výkladu osobní nebo hospodářské závislosti jako znaku závislé práce připustil: „[26]Samozřejmě zaměstnanec může být ke vstupu do podřízeného vztahu vůči zaměstnavateli motivován i jinak – typicky příslibem uzavření pracovněprávního vztahu v budoucnu (tzv. „práce na zkoušku“ je jedním z klasických způsobů zastírání nelegální práce). I to může založit určitou formu osobní závislosti na zaměstnavateli a z toho vyplývající snahu vyhovět jeho pokynům. Formálně sem lze zahrnout i případy, kdy zaměstnanec vykonává práci zcela nedobrovolně, jelikož jeho závislost na zaměstnavateli má specifické příčiny (psychická závislost, strach apod.); i pak sice půjde o nelegální práci, její společenská nebezpečnost však již bude ležet spíše v rovině trestního práva (vydírání, obchodování s lidmi apod.). Jestliže ale správní orgán neprokáže ani pobírání či příslib odměny, ani jinou skutečnost, která by zavdávala důvod se domnívat, že byla u jedné osoby dána osobní závislost na druhé, pak se o závislou práci jednat nebude, neboť zde chybí znak spočívající ve vztahu podřízenosti a nadřízenosti. Platí tedy, že když určitá osoba vykonává danou činnost pro jinou osobu dobrovolně a zároveň s vědomím, že protistraně nevzniká závazek poskytnout jí jakoukoliv protihodnotu (resp. nepodaří-li se prokázat opak), půjde zpravidla o přátelskou výpomoc či dobrovolnickou činnost.“ Dle názoru soudu jsou výše uvedené závěry týkající se výkladu pojmu závislá práce vysloveny v dostatečně obecné rovině, aby byly aplikovatelné i pro posuzovanou věc, a to i přes odlišnosti ve skutkových okolnostech projednávané věci a té, kterou se zabýval Nejvyšší správní soud. Žalobce uplatnil námitky obdobné jako v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Jak bylo vyzdvihnuto výše, žalobce v žalobě namítal především to, že nebyl naplněn znak soustavnosti práce, neboť tato se soustavnou stát nestihla a absentovala i vůle účastníků, aby se takovou stala. Na základě skutečností zjištěných ze správního spisu i tvrzení žalovaného má dále soud za nepochybné, že uchazečka jednoznačně vyjádřila vůli, aby se práce v daném případě soustavnou stala, když se u žalobce, vyslána úřadem práce na základě požadavku samotného žalobce o zajištění servírky, ucházela o zaměstnání. Z ničeho nevyplývá, že by uchazečka měla blízký, osobní vztah k zaměstnavateli nebo snad z jiného důvodu chtěla vykonanou práci provést jen z dobré vůle jako dobrovolnice. Odměnu neobdržela, s čímž měla být srozuměna. Z okolností případu tak nelze usuzovat na nic jiného, než že byla motivována příslibem uzavření pracovní nebo jiné obdobné smlouvy, což lze při pravidelném běhu věcí očekávat v případě, že uchazeč prokáže zaměstnavatelem požadované předpoklady, a tedy její vůle nepochybně směřovala k tomu, že se práce stane soustavnou. Stejně lze jen těžko hledat legální důvod, pro který by žalobce požadoval po úřadu práce zajištění servírky a vyslanou uchazečku prověřoval z hlediska splnění pracovních předpokladů (dovedností servírky), kdyby tím necílil na navázání pracovněprávního poměru, samozřejmě pod podmínkou úspěšného prokázání potřebných dovedností uchazečky. Navíc při kontrole zástupce žalobce sám potvrdil, že v případě uchazečky se jednalo o běžnou praxi žalobce při výběru nových zaměstnanců, z čehož lze usuzovat na to, že žalobce byl motivován navázáním pracovního nebo obdobného poměru. Nelze mu proto přisvědčit, že práce byla uchazečkou vykonávána dobrovolně, bez příslibu uzavření pracovní smlouvy a nakonec i bez vůle stran k tomu, aby se práce stala soustavnou. Nejvyšší správní soud se v minulosti opakovaně zabýval skutkově podobnými případy, kdy bylo žalobci tvrzeno, že v posuzované věci nešlo o výkon závislé práce, ale jen o práci „na zkoušku“, kde rozvinul obecné závěry ze shora citovaného rozsudku ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013 - 35, kde se však k tvrzením žalobců nepřiklonil (viz rozsudek ze dne 2. 12. 2014, č. j. 6 Ads 80/2013 – 45, nebo ze dne 8. 8. 2013, č. j. 4 Ads 36/2013 – 38). V rozsudku ze dne 30. 7. 2014, č. j. 3 Ads 111/2013–31, kde se zabýval případem, v němž osoba, která měla vykonávat nelegální práci, v době kontroly vykonávala práci teprve dvě hodiny a zaměstnavatel tvrdil, že výkon práce byl součástí přijímacího pohovoru, však Nejvyšší správní soud považoval s ohledem na tyto okolnosti závěry o spáchání správního deliktu za předčasné, neboť měl pochybnosti o tom, že předmětná činnost naplňovala znak soustavnosti. K situaci, kdy práce vykonávaná „na zkoušku“ překračovala pouhých několik hodin, avšak nejedná se ještě o výkon práce trvající po delší dobu v řádech několika dnů či týdnů nebo déle, se pak Nejvyšší správní soud vyjádřil v nedávném rozsudku ze dne 7. 4. 2016, č. j. 4 Ads 27/2016 - 40, v němž se zabýval případem dvou pracovníků, kteří v rozsahu běžné osmihodinové pracovní doby vykonávali jednodušší manuální práce. Zde s přihlédnutím ke složitosti vykonávané činnosti zaujal názor, že 8 hodin překračuje dobu potřebnou k demonstrování pracovních schopností spočívajících v dané věci v obsluze míchačky a přidavače materiálu. Není sporu o tom, že v posuzovaném případě se jednalo o výkon práce po dobu 12 hodin. Soud má za to, že k prokázání dovedností servírky, spočívající typicky v dovednosti nošení více talířů s pokrmy současně, přípravy různých druhů kávových nápojů nebo odnášení použitého nádobí a podobně, tedy povahou jednodušší manuální práce, je dostatečná doba v trvání výrazně kratším, než je jedna celá - zde dokonce dvanáctihodinová - pracovní směna. S ohledem na shora citovanou judikaturu a po uvážlivém zvážení okolností případu soud nemohl přisvědčit námitce žalobce, a naopak nemá pochybnosti o tom, že znak soustavnosti vykonávané práce byl v daném případě naplněn. Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani námitka absence závislého charakteru práce uchazečky na žalobci. Jak vyplývá z již citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2.2014, č. j. 6 Ads 46/2013 - 35, závislost na zaměstnavateli nemusí být výhradně jen hospodářská, nýbrž může být i osobní. Osobní forma závislosti může spočívat například i v tom, že fyzická osoba je motivována k vykonávání činnosti dle pokynů zaměstnavatele příslibem uzavření pracovní nebo obdobné smlouvy v případě prokázání kvalifikačních (pracovních) předpokladů požadovaných zaměstnavatelem právě výkonem takové činnosti. Uchazečka na pracovišti žalobce s jeho pomůckami vykonávala osobně dle pokynu zaměstnavatele činnosti typické pro práci servírky a z okolností případu je patrné, že tak činila právě s vidinou možnosti uzavřít pracovní nebo jinou obdobnou smlouvu. Námitka žalobce, že uchazečka měla být srozuměna a souhlasit s tím, že za práci „na zkoušku“ neobdrží odměnu (mzdu), taktéž neobstojí jako důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Odměna za práci totiž není znakem, nýbrž jen jednou z podmínek výkonu závislé práce (srov. § 2 odst. 2 zákoníku práce), byť určitou formu závislosti na zaměstnavateli a z toho vyplývající snahu vyhovět jeho pokynům nepochybně finanční odměna zpravidla zakládá (k tomu srov. např. shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013 - 35, nebo ze dne 30. 7. 2014, č. j. 3 Ads 111/2013 - 31). Podstata úpravy zakotvené v zákoně o zaměstnanosti v § 5 písm. e) má za cíl přispět k odhalování negativního jevu spočívajícího v nelegální práci, který má významné dopady do pracovně právních vztahů a do sociální oblasti. Především se jedná o vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli upravené v zákoníku práce (§ 2 a § 3), tj. vztahy označované jako ,,závislá práce“. Tato závislá práce se děje na základě uzavřených pracovněprávních smluv za podmínek tam uvedených v souladu se zákoníkem práce. Na základě shora uvedeného lze uzavřít, že všechny znaky závislé práce byly v daném případě naplněny. Za nelegální práci je pak považován výkon závislé práce fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah. V dané věci je nesporné, že práce byla vykonávána mimo pracovní nebo jiný obdobný poměr. Soud proto shledal, že se jednalo o nelegální práci. Žalobou napadené rozhodnutí je tedy správné potud, že žalobce se dopustil jednání, z něhož byl obviněn a že toto jednání naplnilo skutkovou podstatu správního deliktu spočívajícího v umožnění výkonu nelegální práce. Soud uzavírá, že i když rozhodnutí žalovaného shledal věcně správným, nemohl z důvodů shora vysvětlených pominout absentující odůvodnění výše uložené pokuty. Z tohoto důvodu musel přistoupit ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí (§ 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.). Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 a odst. 7 s.ř.s. Žalobce byl procesně úspěšný, proto mu náleží náhrada nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí však byla protiústavnost uložené sankce, když žalobce se svými stěžejními žalobními námitkami úspěšný nebyl, v čemž soud spatřuje důvody zvláštního zřetele hodné, pro které žalobci na náhradě nákladů řízení nepřiznal náklady za zastoupení advokátem v soudním řízení. Žalobci tak náleží náhrada zaplaceného soudního poplatku za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve výši 3.000 Kč a zaplaceného soudního poplatku za návrh na přiznání odkladného účinku podané žaloby ve výši 1.000 Kč.

Poučení