36 Ad 63/2014 - 69

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce: Specializované družstvo VIPA MORAVA, družstvo, se sídlem třída Kpt. Jaroše 28, Brno, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Milady Horákové 3, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4.12.2014, č.j. 3852/1.30/14-3, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 4.12.2014, č.j. 3852/1.30/14-3, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 4000 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou adresovanou zdejšímu soudu domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4.12.2014, č.j. 3852/1.30/14-3, i jemu předcházejícího rozhodnutí Oblastního inspektorátu pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 31.7.2014, č.j. 1629/9.30/14/14.3-RZ. I. Podstata věci Rozhodnutím ze dne 31.7.2014, č.j. 1629/9.30/14/14.3-RZ, Oblastní inspektorát pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále též „inspektorát“) rozhodl, že se žalobce dopustil správního deliktu podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), tím, že umožnil výkon nelegální práce tak, jak ji definuje § 5 písm. e) bod 1. a 2. zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném do 23.6.2014, když dne 25.4.2013 na pracovišti v areálu společnosti FRIGOPRIMA spol. s r.o., na adrese Nádražní 607/E, Mikulov, umožnil fyzickým osobám ukrajinské státní příslušnosti: L. S., A. K. a I. M., a na pracovišti v areálu společnosti FRIGOPRIMA spol. s r.o., na adrese K Vápence 602, Mikulov, osobám ukrajinské národnosti: M. A., Y. H. a V. H., výkon závislé práce mimo pracovněprávní vztah a bez povolení k zaměstnání, čímž porušil § 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), a § 89 zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném do 23.6.2014. Za tento delikt inspektorát na základě § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti uložil žalobci pokutu ve výši 1 150 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 4.12.2014, č.j. 3852/1.30/14-3, zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. II. Shrnutí argumentace žalobce Žalobce předně namítá nezákonnost předvolání na ústní jednání v rámci správního řízení, neboť adresátem oznámení o zahájení správního řízení a nařízení ústního jednání byla toliko právnická osoba. Ze strany inspektorátu tedy nedošlo k určení konkrétní fyzické osoby, která měla být předvolávána. Na tuto skutečnost žalobce inspektorát následně upozornil ve svém podání ze dne 24.2.2014 nazvaném „Žádost o nápravu vadného stavu“, v němž dle svých slov objasnil, že právnickou osobu lze předvolat pouze tak, že správní orgán předvolá fyzickou osobu, která je oprávněna za právnickou osobu jednat. Inspektorát však tuto nezákonnost neodstranil. Žalobce dále poukazuje na to, že bylo ústní jednání nařízeno na den 13.3.2013 a tedy „zmatečně“. Žalobce nesouhlasí s tím, že k odstranění této chyby postačí vyrozumět účastníka řízení, že se jedná „o zřejmou chybu v roce“, jak učinil inspektorát. Naopak má za to, že žalobce bylo nutné opětovně řádně předvolat. I přes výše uvedená pochybení žalobce inspektorátu dne 10.3.2014 prostřednictvím e-mailu zaslal omluvu z ústního jednání, kde uvedl závažný důvod, a požádal o stanovení nového termínu. K této omluvě však inspektorát nepřihlédl, náhradní termín nestanovil a provedl ústní jednání bez účasti žalobce. Dle žalobce tak inspektorát omezil jeho procesní práva, jakož i ústavní právo na spravedlivý proces. Žalobce dále uvádí, že inspektorát pochybil, pokud neakceptoval omluvu žalobce též z důvodu, že si mohl dle § 33 odst. 1 správního řádu zvolit zmocněnce. Žalobce dále namítá, že došlo k porušení čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť dne 25.4.2013 dotčené fyzické osoby ukrajinské národnosti při pořizování „Záznamu o skutečnostech zjištěných při kontrole totožnosti fyzických osob podle § 132 odst. 1, 2 zákona o zaměstnanosti“ (dále jen „záznamy“) sdělily pracovníkům inspektorátu, že český jazyk neovládají dostatečně, a proto předmětné záznamy bez přetlumočení do ukrajinského jazyka nepodepíší, což také učinily. Pracovníci inspektorátu na ně přitom opakovaně naléhali, aby záznamy podepsaly, přičemž se jim ve dvou případech takovým způsobem podařilo docílit podpisu fyzických osob. Následně dotčené fyzické osoby na podporu svých tvrzení inspektorátu předložily čestná prohlášení učiněná před soudní tlumočnicí (dále jen „čestná prohlášení“), v nichž je mimo jiné uvedeno, že při sepisování záznamů sdělily, že český jazyk ovládají nedostatečně a bez přítomnosti tlumočníka a přetlumočení otázek a odpovědí nejsou schopny posoudit, zda otázky a odpovědi odpovídají skutečnosti. Žalobce v této souvislosti rovněž upozorňuje na inspektorátem předepsaný text v tiskopise „Otázkám jsem rozuměl – tlumočníka nežádám“, který je na samém konci tiskopisu. Žalobce vytýká inspektorátu, že vzal jako podklad pro své rozhodnutí toliko nepodepsané záznamy, zatímco čestná prohlášení nikde neuvádí, ani se k nim nijak nevyjadřuje. Žalobce se tak domnívá, že zjištění inspektorátu se opírá o podklady, při jejichž obstarávání byl porušen zákon. Podle žalobce došlo též k použití nepřípustného důkazního prostředku (konkrétně záznamů) a tím k porušení § 137 odst. 4 správního řádu. Žalobce dodává, že inspektorát nevyslechl jako svědky dotčené fyzické osoby, se kterými záznamy sepsal, a to ani poté, co mu to navrhl sám žalobce. Žalobce dále vytýká žalovanému, že v odůvodnění rozhodnutí inspektorátu absentuje výčet podkladů pro rozhodnutí a dále zmínka o skutečnostech, jejichž existence byla inspektorátu známa a na jejichž existenci byl rovněž dne 19.5.2014 písemně upozorněn žalobcem. Jedná se konkrétně o tvrzení dotčených fyzických osob uvedená v čestných prohlášeních. Dle žalobce je tak zřejmé, že inspektorát nepostupoval dle § 50 odst. 3 správního řádu a rovněž tak porušil § 68 odst. 3 správního řádu. Žalobce tak považuje rozhodnutí inspektorátu za nepřezkoumatelné. Obsahem dalšího žalobního bodu je obsáhlá námitka, že žalovaný nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Podle žalobce nebylo dostatečně prokázáno, že umožnil výkon závislé práce mimo pracovní poměr. Inspektorát měl ve správním řízení provádět důkazy, zda v konkrétním případě dotčené fyzické osoby vykonávaly závislou práci či plnily obchodně závazkový vztah. Podklady pro rozhodnutí, tedy informace z nepodepsaných záznamů a protokol o výsledku kontroly ze dne 21.6.2013, č.j. 14042/9.71/12.15.2, však byly opatřeny mimo správní řízení, resp. před jeho zahájením. Žalobce je toho názoru, že inspektorát přes tuto skutečnost a přestože mu bylo známo, že žalobce vznášel k závěrům kontrolního zjištění výhrady týkající se jeho průběhu a výsledku a namítal jejich věcnou nesprávnost, fakticky žádné zásadní dokazování v následném správním řízení neprovedl, resp. prováděl dokazování až na základě vyzvání žalobce, avšak toto zásadně redukoval. Pokud jde o záznamy, má žalobce za to, že z nich nelze vůbec identifikovat existenci pracovně právního vztahu a naopak z nich lze usuzovat na podnikatelskou činnost a obchodně právní vztah. K podpoře tohoto tvrzení žalobce v průběhu správního řízení předložil listinné důkazy, a to objednávky a cenové nabídky jednotlivých podnikatelů. Těmto důkazům však inspektorát bez odůvodnění přiznává nižší důkazní hodnotu. Postup, kdy správní orgán degraduje určitý druh podkladů pro rozhodnutí (svědčících ve prospěch žalobce), dle názoru žalobce odporuje § 3 a dále § 50 odst. 1 a 3 správního řádu. Žalobce uvádí, že se v daném případě jednalo o obchodně závazkový vztah mezi podnikatelskými subjekty ve smyslu obchodního zákoníku a nemůže na něj být pohlíženo jako na výkon závislé práce. Žalobce v této souvislosti vytýká inspektorátu, že se vůbec nezabýval otázkou přípustnosti hrazení zálohových a průběžných faktur v případě dotčených fyzických osob. Konečně žalobce namítá porušení práva na spravedlivý proces, které spatřuje zejména v odmítnutí provedení jím navrhovaných důkazů – výslechů dotčených fyzických osob, pro jejich nadbytečnost. Žalobce dodává, že i s odmítnutím navrhovaných důkazů je správní orgán povinen se v odůvodnění rozhodnutí vypořádat, přičemž nepostačí pouhé konstatování kopírující dikci zákona. Žalobce tak napadené i prvostupňové rozhodnutí navrhuje zrušit a na svém procesním stanovisku setrval po celou dobu řízení před zdejším soudem. III. Shrnutí argumentace žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření se žalobou nesouhlasí, podrobně se vypořádává se žalobními námitkami a odkazuje na obsah napadeného rozhodnutí a argumenty v něm uvedené. Žalobu navrhuje zamítnout jako nedůvodnou. Na svém procesním stanovisku setrval během celého řízení před soudem. IV. Posouzení věci Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.). Žaloba je přípustná (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). Zdejší soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná (§ 78 odst. 7 s.ř.s.). Nejprve se zdejší soud musel vypořádat s uplatněnou námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro jeho nesrozumitelnost, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je způsobilé být předmětem hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností či vad předcházejícího soudního řízení. Žalobce namítá, že v odůvodnění rozhodnutí inspektorátu absentuje výčet podkladů pro rozhodnutí, jakož i vypořádání se s tvrzeními dotčených fyzických osob uvedenými v čestných prohlášeních. Podle § 68 odst. 3 správního řádu se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Zdejší soud souhlasí se žalobcem potud, že má-li být rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něho být patrné, na základě jakých podkladů a skutečností správní orgán rozhodoval. Přestože správní orgán není návrhy účastníků řízení vázán a není povinen provést všechny navrhované důkazy, musí následně v textu odůvodnění uvést, které důkazy provedl a které nikoliv a proč. Neučinil-li by správní orgán jak je popsáno výše, zatížil by své rozhodnutí vadou. Smyslem úpravy náležitostí odůvodnění rozhodnutí dle § 68 odst. 3 správního řádu je zajištění toho, aby byl adresát veřejné moci odpovídajícím způsobem seznámen se skutkovými a právními závěry správního orgánu v jeho věci. K tomu je třeba uvést, že prvostupňové rozhodnutí tvoří spolu s rozhodnutím druhostupňovým jeden celek a přezkoumatelnost rozhodnutí je tedy třeba posuzovat ve vztahu k tomuto celku. Případnou nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí tedy může odstranit rozhodnutí druhostupňové. Jde-li o otázku výčtu podkladů pro rozhodnutí, tak není povinností správního orgánu v rozhodnutí uvádět výčet (seznam) těchto podkladů. Z textu rozhodnutí však musí být patrné, ze kterých skutečností či důkazů správní orgán vycházel a proč. Zdejší soud má za to, že v posuzovaném případě je tento požadavek naplněn, neboť z obsahu obou rozhodnutí je zřejmé, že stěžejním podkladem pro rozhodnutí byly záznamy o podání vysvětlení při provedené kontrole a z nich vycházející protokol o kontrole. Právě z nich čerpá inspektorát i žalovaný informace pro závěr o spáchání správního deliktu. Pokud jde o důkazní návrh čestnými prohlášeními dotčených osob ukrajinské národnosti, tak s ním se vypořádal žalovaný na str. 11 napadeného rozhodnutí, kde uvedl, že čestné prohlášení obecně není důkazem a v daném případě k důkazu navržená čestná prohlášení neodpovídají zjištěnému stavu a žalovaný je považuje za účelová. Z uvedeného je tedy zřejmé, proč jimi důkaz neprováděl. Z napadeného rozhodnutí tak plyne, z jakých podkladů a proč žalovaný (případně inspektorát) při svém rozhodování vycházeli. Napadené rozhodnutí tedy není nepřezkoumatelným. Soud se tak mohl zabývat dalšími žalobními námitkami. Žalobce namítá nezákonnost předvolání na ústní jednání. Dle § 59 správního řádu předvolá správní orgán osobu, jejíž osobní účast při úkonu v řízení je k provedení úkonu nutná. Předvolání musí být písemné a doručuje se do vlastních rukou s dostatečným, zpravidla nejméně pětidenním předstihem. V předvolání musí být uvedeno, kdo, kdy, kam, v jaké věci a z jakého důvodu se má dostavit a jaké jsou právní následky v případě, že se nedostaví. Předvolaný je povinen dostavit se včas na určené místo; nemůže-li tak ze závažných důvodů učinit, je povinen bezodkladně se s uvedením důvodů správnímu orgánu omluvit. Z dikce uvedeného ustanovení lze dovodit, že zákonodárce v případě předvolání nerozlišuje mezi osobou fyzickou a právnickou. Ostatně k obdobnému závěru již dříve dospěl též Nejvyšší správní soud, který ve svém rozsudku ze dne 9.3.2006, č.j. 2 Afs 45/2005-50, www.nssoud.cz, dovodil, že „právo správce daně předvolat osobu (§ 29 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) není omezeno na osoby fyzické, nýbrž se vztahuje i na osoby právnické“. Se zřetelem na charakter právnických osob je nepochybné, že se na základě předvolání právnické osoby dostaví ke správci daně vždy osoba fyzická, a to taková, která je oprávněna za právnickou osobu jednat. Kdo je oprávněn činit úkony za právnickou osobu pak jednoznačně upravuje § 30 správního řádu. Zdejší soud tak dospěl k závěru, že žalobcem vytýkaná vada, že nebyla dostatečně specifikovaná konkrétní předvolávaná osoba, nezakládá nezákonnost daného předvolání, neboť je dostatečně srozumitelné, komu je předvolání určeno. Neobstojí ani námitka zmatečnosti nařízení ústního jednání, neboť v předvolání inspektorátu ze dne 21.2.2014 bylo chybně uvedeno datum nařízení ústního jednání na 13.3.2013. Jak vyplývá ze správního spisu, žalobce po obdržení předvolání zaslal inspektorátu žádost o nápravu vadného stavu ze dne 4.3.2014, v níž mimo jiné žádal o vyrozumění, jak má jako účastník řízení postupovat. Na to reagoval inspektorát vyrozuměním ze dne 7.3.2014, ve kterém uvedl, že „k nařízení ústního jednání dne 13.3.2013 inspektorát uvádí, že se jedná o zřejmou chybu psaní v roce, když ode dne 21.2.2014 veškerá komunikace inspektorátu i účastníka řízení v dané věci je datována s rokem 2014. Navíc ve vyrozumění inspektorátu ze dne 3.3.2014 je uvedeno, že ústní jednání je nařízeno na den 13.3.2014“. Z uvedeného je zřejmé, že zjevnou chybu v psaní v předvolání inspektorát odstranil a žalobci vysvětlil, že je předvoláván na rok 2014 a nikoli na rok loňský (2013). V posuzovaném případě tak dle názoru zdejšího soudu bylo postaveno najisto, ke kterému datu se předmětné předvolání vztahuje. Správní řád přitom neupravuje formu opravy zřejmé chyby v psaní u institutu předvolání. Není tedy zákonem konkrétně stanoveno, jakým způsobem má správní orgán v takovém případě postupovat. Je-li zachována zákonem stanovená lhůta pro včasnost předvolání, nemusí být účastník řízení znovu předvoláván a zcela postačí oprava zřejmé chyby v psaní formou vyrozumění. Pokud jde o omluvu předsedkyně představenstva žalobce, je třeba souhlasit se žalobcem, že omluvu z ústního jednání mohl učinit e-mailem. I omluvou podanou touto formou se správní orgán musí zabývat. V daném případě tak také inspektorát učinil. Neshledal přitom důvody pro změnu termínu nařízeného jednání (nemoc dítěte předsedkyně představenstva žalobce) za dostatečné. Jestliže pak ve vyrozumění ze dne 19.3.2014 zmínil, že žalobcova omluva nebyla učiněna v souladu se správním řádem, stalo se tak nad rámec důvodů, pro které omluvu neakceptoval. Stěžejním důvodem, pro který žalobci nevyhověl, byla skutečnost, že žalobce je právnickou osobou a nemoc dítěte jeho statutárního orgánu není dostatečným důvodem pro změnu termínu nařízeného ústního jednání. K tomu soud uvádí, že byť v určitém případě může být tento závěr správný (např. jedná-li se o právnickou osobu disponující více statutárními orgány, případně zaměstnanci, kteří by byli schopni za právnickou osobu dostatečně erudovaně vystupovat), v daném případě správný nebyl. Žalobce totiž v rozhodnou dobu měl jediný statutární orgán (a to předsedkyni představenstva), současně nebylo zřejmé, že by disponoval jinými „vhodnými zaměstnanci“, které by mohl tento statutární zástupce k jednání za žalobce pověřit. Byť je jistě správný poukaz inspektorátu na § 33 odst. 1 správního řádu, který umožňuje účastníkovi zvolit si zástupce, je třeba souhlasit se žalobcem, že uvedené ustanovení dává účastníkům možnost si zástupce zvolit a nikoli povinnost tak učinit. V daném případě navíc předsedkyně představenstva žalobce ve své omluvě jasně uvedla, že se chce ústního jednání zúčastnit a u prováděného dokazování být. Pokud pak nemožnost své účasti doložila lékařskou zprávou o nemoci své dcery, jednalo se o dostatečně vážný důvod pro změnu termínu ústního jednání. Tato námitka tedy byla shledána důvodnou. Jak ale vyplynulo ze správního spisu, při daném ústním jednání byly prováděny toliko listinné důkazy, které byly součástí správního spisu. Současně inspektorát žalobce dne 19.3.2014 vyrozuměl o tom, jaké důkazy prováděl, poučil jej o možnosti do správního spisu nahlédnout (a s provedenými důkazy se seznámit), jakož i navrhnout provedení důkazů jiných. Tohoto práva také žalobce využil. Právě uvedené pochybení tedy nemělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť se žalobce s provedenými důkazy mohl seznámit, a důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí tedy není. Žalobce však také namítal, že inspektorát opíral svoje rozhodnutí o nezákonné důkazy – záznamy o podání vysvětlení dotčenými osobami ukrajinské národnosti, které navíc nebyly těmito osobami podepsány. Byť je soudu znám rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13.2.2014, č.j. 6 Ads 46/2013-35, který určitým způsobem ve správním řízení relativizuje možnost využití záznamu o podání vysvětlení při kontrole prováděné inspektorátem, pozdější rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20.8.2015, č.j. 1 Ads 33/2015- 64, k otázce použití záznamů jako podkladu pro rozhodnutí uvedl: „K otázce povahy protokolu o kontrole a záznamů sepsaných pracovníky žalovaného ještě před zahájením řízení při provedené kontrole je třeba uvést následující. I přes nezpochybnitelné závěry přijaté judikaturou Nejvyššího správního soudu o tom, že úřední záznamy o podaném vysvětlení ve smyslu § 137 odst. 4 s. ř. nelze použít jako důkaz (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 34/2010 - 73, publ. pod č. 2208/2011 Sb. NSS), je namístě na uvedené listiny pořízené v rámci provedené kontroly u žalobce pohlížet jako na listiny, které mohou být řádným podkladem pro rozhodnutí žalovaného, a to zvláště tehdy, jestliže osoby, u nichž je kontrola prováděna, resp., u nichž jsou zjišťovány skutečnosti rozhodné pro další postup správního orgánu, svými podpisy stvrdí obsahovou správnost listin. Nejedná se tedy bez dalšího o skutečnosti pouze zapsané správním orgánem bez možnosti těch, jichž se skutečnosti v listinách obsažené týkají, obsah listin ovlivnit (srov. např. závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2015, č. j. 3 As 155/2014 - 54)“. Z uvedeného zdejšímu soudu plyne, že byť nejsou záznamy o podání vysvětlení při kontrole prováděné inspektorátem důkazním prostředkem (§ 137 odst. 4 správního řádu), lze je jako podklad rozhodnutí využít. Je však třeba, aby osoby, které vysvětlení podaly, svým podpisem stvrdily správnost tam uvedených údajů. Tak tomu ale v daném případě nebylo. Ze spisu totiž vyplynulo, že převážná většina záznamů namísto podpisu osob podávajících vysvětlení obsahuje sdělení „odmítl podepsat“. Tak je to v případě záznamů o vysvětlení podaném: Y. H., V. H., L. S., A. K., I. M., M. A. Důvod proč tak tyto osoby učinily, v záznamech uveden není. Žalobce však během prováděné kontroly, správního řízení i řízení soudního konstantně uváděl, že se tak stalo proto, že tyto osoby dostatečně neovládaly český jazyk, a požadovaly, aby byly záznamy tlumočníkem přeloženy. K tomu předložil čestná prohlášení těchto osob. Během správního řízení také navrhoval výslech těchto osob i pracovníků inspektorátu, kteří se předmětné kontroly účastnili. Inspektorát však vyslechl toliko dva svoje pracovníky, přičemž Bc. J. sdělil, že dotčené osoby neuvedly důvody, pro které odmítají záznamy podepsat, naopak Ing. O. připustila, že někteří uvedli, že „neví, zda je napsáno, co řekli“. Pokud pak žalovaný a inspektorát v rozhodnutí uzavřeli, že je na základě právě uvedeného nevěrohodné, že dotčené osoby neuměly česky, nemůže s nimi zdejší soud souhlasit. Nic takového totiž z výslechů svědků nevyplynulo. Naopak výpověď Ing. O. nasvědčuje spíše tomu, že někteří opravdu uvedli, že česky číst neumí. Skutečnost, že dotčené osoby v běžném styku „rozuměly mistrové“, která na ně mluvila česky, nic nevypovídá o tom, zda byly schopny v českém jazyce porozumět psanému záznamu. Inspektorát tedy pochybil, pokud k otázce nezbytnosti tlumočníka nevyslechl i ostatní osoby účastnící se kontroly dne 25.4.2013, jak ostatně žalobce navrhoval. Za dané situace tedy není postaveno najisto, zda předmětné záznamy mohou být podkladem rozhodnutí (tak by tomu bylo, pokud by obsahovaly sdělení dotčených osob při kontrole, a tyto osoby podpis záznamů odmítly bezdůvodně) nebo být podkladem nemohou (tak by tomu bylo, pokud by odmítnutí podpisu bylo způsobeno tím, že dotčené osoby nerozuměly psanému textu v českém jazyce). Vzhledem k tomu, že předmětné záznamy, jejichž obsah se pak promítl do protokolu o kontrole, byly stěžejním podkladem pro závěr o tom, že žalobce umožnil výkon nelegální práce a dopustil se tak správního deliktu, je třeba souhlasit se žalobcem, že žalovaný neměl pro tento závěr dostatečné podklady. V případě prokázání nelegálního zaměstnávání jsou totiž nositeli důkazní povinnosti příslušné správní orgány, které jsou povinny postupovat v souladu s § 3 odst. 1 správního řádu tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Namístě je ostatně rovněž uplatnění zásady vyšetřovací (vyhledávací), dle které za řádné zjištění skutkového stavu odpovídá správní orgán (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.12.2010, č.j. 4 Ads 44/2010-132, www.nssoud.cz). Správní orgány jsou povinny zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Nejsou přitom vázány jen návrhy účastníků řízení, musí se však těmito důkladně zabývat a rozhodovat o nich. Za situace, kdy skutkový stav není zcela jednoznačný, případně vykazuje určité nedostatky, je povinností správního orgánu vyplnit tyto mezery prostřednictvím dokazování. Ostatně tomu odpovídá i judikatura Nejvyššího správního soudu, který ve svém rozsudku ze dne 18.12.2013, č.j. 6 A 45/2001-21, www.nssoud.cz, uvedl, že „povinnost prokázat, že jde o zastřený pracovněprávní vztah, leží na správním orgánu, jelikož jeho úlohou je vyvrátit tvrzení účastníka řízení o tom, že se o takový zastřený pracovněprávní vztah nejedná“. Nad rámec uvedeného soud podotýká, že ani z předložených záznamů, ani z protokolu o šetření na místě jednoznačně nevyplývá, že dotčené osoby byly řádně poučeny o svém právu na tlumočníka. Jedinou zmínkou tohoto charakteru je věta uvedená v předmětných záznamech ve znění „Otázkám jsem rozuměl – tlumočníka nežádám“. Tato předtištěná věta však sama osobě není poučením o právu na tlumočníka. Zdejší soud tak dospěl k závěru, že inspektorát ani žalovaný nedostáli své povinnosti dostatečně a řádně zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Za této situace soudu nezbylo než napadené rozhodnutí zrušit, aniž by se mohl zabývat dalšími v žalobě uplatněnými námitkami, tj. zda žalobce umožnil výkon závislé práce mimo pracovní poměr či nikoli, neboť pro to neměl dostatečné podklady. V. Závěr Soud tedy shledal žalobu důvodnou, a proto napadené rozhodnutí bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zrušil a podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vyslovil, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. V něm je žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí podle § 78 odst. 5 s. ř. s. Žalovaný, případně inspektorát, tedy doplní dokazování a postaví najisto, zda dotčené osoby ukrajinské národnosti odmítly záznamy podepsat proto, že nerozuměly česky psanému textu. Dospěje-li k závěru, že tomu tak bylo, nemohou být tyto nepodepsané záznamy podkladem rozhodnutí. Otázku nezbytnosti zrušení prvostupňového rozhodnutí nechť posoudí žalovaný. VI. Náklady řízení Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 větu první s.ř.s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto má podle § 60 odst. 1 s.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný ve věci úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Podle obsahu soudního spisu žalobci vznikly náklady spočívající v zaplaceném soudním poplatku za žalobu a návrh na odklad vykonatelnosti ve výši 4000 Kč. K zaplacení této částky byla neúspěšnému žalovanému stanovena přiměřená lhůta.

Poučení