36 Az 2/2018 - 172

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl soudcem Mgr. et Mgr. Jaroslavem Vávrou ve věci žalobce: S. W., státní příslušník Čínské lidové republiky zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, IČ 00007064 sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 1. 2. 2018, čj. OAM-1124/ZA-ZA11-P15-2015 takto:

Výrok

I . Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).

2. Proti v záhlaví označenému rozhodnutí žalovaného podal žalobce v zákonné lhůtě poměrně obsáhlou žalobu (včetně doplnění), v níž namítal, že splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu, neboť v rámci řízení unesl část důkazního břemene. Je věřícím Církve - 2 - 36 Az 2/2018 Všemohoucího Boha a v Číně byl pronásledován z náboženských důvodů. To je také jeho jediným azylovým důvodem. Česká republika respektuje svobodu vyznání. Správnímu orgánu poskytl jasnou a podrobnou výpověď, zapadající do kontextu zpráv o zemi původu, z nichž měl žalovaný vycházet. Je to naopak žalovaný, kdo s ohledem na důkazní standard přiměřené pravděpodobnosti a zásadu „v pochybnostech ve prospěch“ nebyl schopen dostatečně prokázat, že k jeho pronásledování již v budoucnosti nemůže dojít. Jednání, jemuž byl vystaven v minulosti, považuje na rozdíl od správního orgánu za pronásledování. Pokud by v minulosti pronásledován nebyl, tato skutečnost by sama o sobě v kontextu zpráv o zemi původu a jeho konzistentní výpovědi neměla být jediným vodítkem pro vyloučení odůvodněné obavy z pronásledování. Přiznal, že v rámci řízení nepředložil správnímu orgánu žádné konkrétní důkazy týkající se toho, že právě on sám byl ve vlasti před svým odchodem v hledání státních orgánů. Je tak nejasné, z jakého důvodu správní orgán nepřipsal jeho konzistentní výpovědi žádnou hodnotu, resp. považoval jeho výpověď za nedostatečně přesvědčivou. Má za to, že jeho výpověď je věrohodná a žalovaný tudíž byl povinen z ní vycházet, případně prokázat či vyvrátit pravdivost jeho tvrzení. Vyslovil přesvědčení, že žalovanému se nepodařilo vyvrátit jeho věrohodnost, přestože na několika místech napadeného rozhodnutí se o to pokouší a poukazuje na určité skutečnosti, které dle něj jeho věrohodnost snižují. Z napadeného rozhodnutí plyne, že žalovaný zpochybňuje skutečnost, zda byl před svým odchodem z vlasti terčem zájmů státních orgánů. Žalobce poznamenal, že žalovaný ve vztahu k hodnocení odůvodněné obavy z pronásledování poukazuje zejména na to, že nebyl nikdy zatčen nebo trestně stíhán, ale policie jej údajně pouze hledala. Poté dodává, že se nikdy nestal terčem jakéhokoliv negativního jednání ze strany čínských orgánů a pouze využil znalosti o problematice pronásledování příslušníků některých náboženských menšin v Číně, aby svými tvrzeními následně doplnil svůj azylový příběh a vytvořil údajné obavy z návratu do vlasti. Žalobce namítal, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí v této části není zřejmé, zda žalovaný považuje jeho výpověď ve vztahu k tomu, že byl hledán policií za nevěrohodnou anebo zda tuto skutečnost nepovažuje za pronásledování. V každém případě má však za to, že jeho výpověď ve vztahu k pronásledování policií a zatýkání a mučení souvěrců v jeho bezprostředním okolí je věrohodná a unesl tedy svou část důkazního břemene. Měla se proto uplatnit zásada v pochybnostech ve prospěch, a pokud žalovaný nebyl schopen žádným konkrétním způsobem zpochybnit jeho tvrzení, která zcela odpovídají informacím o svévolném zadržování a mučení členů Církve Všemohoucího Boha obsaženým v dostupných zprávách o zemi původu, měl z nich v plném rozsahu vycházet i přes pochybnosti ohledně toho, zda se jednotlivé události skutečně odehrály tak, jak popisoval. Žalovaný nepostupoval v souladu s výše uvedenými zásadami, v důsledku čehož nesprávně vyhodnotil, že nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany.

3. Má oprávněné obavy při dalším praktikování víry své církve, neboť čínský trestí zákoník za členství v zakázané církvi stanoví trest 3 až 7 let odnětí svobody. Čínská vláda vede kampaň k tomu, aby obyvatelé udávali věřící církve, což se týká i rodiny žalobce. Sám se účastnil vytváření filmu o stíhání osob z církve, film však nebyl dokončen. Jeho otec, rovněž věřící byl zatčen, on a jeho matka uprchli a skrývali se. Jeho strach je odůvodněný a to ve smyslu ustanovení zákona o azylu a též judikatury NSS a stanovisek Vysokého komisaře UNHCR. Má rovněž obavy z případného nuceného návratu do Číny, z jiných případů si je vědom toho, že může být zadržen již na letišti, neboť překročil dobu stanovenou pro vycestování. Jiným osobám se tak stalo a zmizely či se stali nezvěstnými. V České republice praktikuje křesťanskou víru. Jeho záměr získat azyl v ČR neobsahuje postranní ekonomický úmysl, jak uvádí žalovaný.

4. K argumentu žalovaného, že nebyl pronásledován ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, žalobce především namítal, že se žalovaný vůbec nezabýval možností udělit mezinárodní ochranu dle § 12 písm. a) zákona o azylu s odkazem na to, že nebyl politicky aktivní. Jde o právně chybné chápání pojmů „politická práva a svobody“. Zatímco správní orgán zřejmě z významu slov vyvodil, že pravděpodobně je tímto termínem myšlena aktivita politického rázu v užším slova smyslu – např. členství v nějaké politické straně, jsou tímto termínem myšlena politická práva a - 3 - 36 Az 2/2018 svobody ve smyslu hlavy třetí Listiny. Žalobce přitom odkázal na komentář k článku 43 listiny základních práv a svobod a komentářovou literaturu k zákonu o azylu. K uvedeným politickým právům a svobodám náleží nepochybně i právo na svobodu projevu či právo sdružovací. Poukázal na to, že zřetelně uváděl řadu příkladů, kdy v minulosti došlo ze strany státních orgánů k zásahu do shora uvedených práv. V důsledku zásahu do práva sdružovacího opakovaně měnil adresy a skrýval se u spoluvěřících, neboť sdružování se k modlitbám bylo přísně monitorováno čínskými státními orgány a jejich náboženské uskupení bylo označeno jako zakázaný kult. Rovněž zřetelně objasňoval, že samotný postih jeho náboženství má souvislost s politickým režimem v Číně. V daných souvislostech zmínil, že v závěrečném vyjádření k podkladům rozhodnutí odkázal na rozsudek, v němž v obdobné situaci udělil australský soudní tribunál mezinárodní ochranu z důvodu politického pronásledování. Správní orgán ovšem tento podklad vůbec nezařadil mezi podklady pro rozhodnutí s odůvodněním, že by nepřinesl ve věci „nic nového“.

5. K neudělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu žalobce poznamenal, že žalovaný dovozuje neexistenci odůvodněných obav z jeho pronásledování primárně z důvodu, že v minulosti nebyl v souvislosti se svou vírou vystaven žádné negativní reakci čínských státních orgánů nebo bezpečnostních složek. Žalobce uvedl, že má zároveň za to, že právě toto kritérium minulého pronásledování bylo hlavním důvodem, který žalovaného vedl k závěru o neudělení mezinárodní ochrany. Namítal, že skutečnost, že jedinec před svým odchodem ze země původu nebyl pronásledován ani přímo ohrožen pronásledováním, sama o sobě neznamená, že nemůže v azylovém řízení uplatňovat odůvodněné obavy z pronásledování. Dle žalobce přestože se pro přiznání postavení uprchlíka obecně vyžaduje, aby žadatel měl odůvodněný strach z toho, že on osobně bude vystaven pronásledování, posouzení existence oprávněnosti obav žadatele není nezbytně nutné činit na základě vlastních zkušeností žadatele, ale kupříkladu na základě zkušeností osob v podobném postavení, tedy v tomto případě jiných příslušníků Církve Všemohoucího Boha. Za tímto účelem kromě poskytnutí vlastní věrohodné výpovědi odkazoval na zatčení svého otce a na pronásledování, jemuž čelili jeho spoluvěrci, přičemž některým z nich byl azyl přiznán. Při posuzování existence odůvodněného strachu se opět uplatní důkazní standard „přiměřené pravděpodobnosti“ nežádoucího důsledku návratu do země původu, která je dána tehdy, bývá-li tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý. Dle žalobce pokud žalovaný odkazuje na to, že v rámci řízení ve věci mezinárodní ochrany nelze ochranu udělit pouze na základě špatné situace v oblasti dodržování lidských práv a svobody náboženského vyznání, v obecné rovině toto tvrzení nelze rozporovat, nicméně správní orgán má minimálně povinnost zohlednit „charakter země původu žadatele o azyl“, způsob výkonu státní moci v ní, možnost uplatňování politických práv a další okolnosti, které mají vliv na naplnění důvodu pro udělení azylu. Je-li např. o zemi původu žadatele známo, že stav dodržování lidských práv je špatný, že občanům je upíráno právo na změnu vlády, že dochází k nezákonným popravám, mizením osob, častému používání mučení atd., pak tyto skutečnosti musí správní orgán zohlednit v situaci důkazní nouze, a to ve prospěch žadatele o azyl. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí tímto způsobem nepostupoval a nedostatek důkazů o existenci hrozícího pronásledování mu přikládá k tíži, přestože dostupné informace o zemi původu jednoznačně vypovídají o tom, že náboženská svoboda není respektována a příslušníci domácích církví zejména pak příslušníci Církve Všemohoucího Boha jsou vystaveni systematickému pronásledování. Žalovaný v důsledku toho nesprávně vyhodnotil existenci odůvodněného strachu z pronásledování, a tedy porušil § 50 odst. 3 a odst. 4 správního řádu ve spojení s článkem 4 kvalifikační směrnice, neboť nezohlednil všechny skutečnosti hovořící v jeho prospěch a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. V jeho případě lze mluvit o existenci odůvodněného strachu z budoucího pronásledování, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že dle dostupných zpráv o zemi původu v Číně i nadále dochází k masivnímu pronásledování příslušníka náboženských menšin včetně členů Církve Všemohoucího Boha. Žalobce dále namítal, že pronásledování může mít i jinou formu, než je pouze svévolné zatčení nebo diskriminační trestní stíhání. Mohou jím být rovněž opatření působící psychický nátlak. V této souvislosti poznamenal, že v pohovorech sdělil, že byl opakovaně hledán policií, byl zatčen jeho - 4 - 36 Az 2/2018 otec, byla zatčena jeho spoluvěřící. Vysvětlil obavy z toho, že problémy by brzy doznaly podoby větších rozměrů v případě, pokud by včas nevycestoval. Zmínil také, že ho policie s ostatními spoluvěrci sledovala. Za nepřípustné zkreslení považuje tvrzení, že nebyl ze strany policie kontaktován. Poukázal na to, že byl policií adresně hledán v místě bydliště a v místě, kde se setkával s dalšími souvěrci, z nichž někteří byli následně zatčeni. Byl tedy vystaven konstantnímu strachu z policie, víru mohl vyznávat jenom ve strachu a utajení, musel konstantně měnit místo pobytu ze strachu před policií. Nebyl zatčen nikoli proto, že by o něho státní orgány neměly zájem, nýbrž proto, že se mu podařilo včas uprchnout ze země. Jeho případ byl žalovaným nepřípustně bagatelizován.

6. Nesrozumitelný a rozporuplný považuje závěr žalovaného, že mohl své problémy vyřešit přestěhováním do jiné části Číny, přitom však zároveň nepřipustil, že by jakékoliv problémy vůbec měl. Uvedl dále, že i v rámci pohovoru přednesl, že možnost vnitřního přesídlení pro něj reálně nepřicházela v úvahu, neboť k pronásledování příslušníků Církve Všemohoucího Boha dochází na celém území Číny. Žalovaný však svůj závěr podporuje zejména tím, že pátrání policie probíhalo na území pouze jednoho regionu, přičemž domněnku, že po něm bylo pátráno jen v rámci jednoho regionu, žalovaný neopírá o nic jiné, než svůj osobní názor. Dle žalovaného se nelze reálně domnívat, že by se nemohl přesídlit do jiné oblasti či provincie, aby svým problémům předešel. Žalovaný ovšem své úvahy nepodporuje žádnými odkazy na konkrétní informace o zemi původu, které by nasvědčovaly tomu, že po přestěhování do jiné části země by jednoznačně unikl problémům se státními problémy, a tedy, že by jeho přesun byl účinným řešením proti pronásledování či vážné újmě. Namítal také, že napadené rozhodnutí neobsahuje žádné hodnocení reálnosti, přiměřenosti, rozumnosti a smysluplnosti možnosti využití vnitřní ochrany. Namísto toho žalovaný vychází z ničím nepodložené domněnky, že by neměl problémy po přestěhování se na jiné místo v rámci jiné provincie. Žalovaný ovšem vůbec nebere do úvahy, že se opakovaně skrýval, při návštěvách náboženských shromáždění byl nadmíru opatrný a obezřetný, často měnil místo svého bydliště, ačkoliv pouze v rámci jednoho regionu. Skutečnost, že nebyl zadržen, tedy nemusela být nutně výsledkem nezájmu čínských orgánů o jeho osobu, ale spíše výsledkem preventivních opatření z jeho strany. Neustálý psychický tlak způsobený strachem ze zadržení podnícený i tím, že v jeho okolí docházelo k dalším a dalším případům pronásledování jeho spoluvěřících, však nakonec vedl k tomu, že neměl jinou možnost, než zemi opustit.

7. Žalobce dále namítal, že azylově relevantním důvodem ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu bylo nejen jeho pronásledování z důvodů náboženského vyznání, ale také přichází v úvahu azylově relevantní důvod v podobě zastávání určitých politických názorů. Poukázal na to, že ve vyjádření k podkladům pro rozhodnutí požádal o aplikování rozsudku z australského Refugee Review Tribunal, a to z důvodu, že k situaci v Číně a pronásledování náboženských příslušníků přistupuje zcela odlišně. Žalovaný ovšem tento zdroj kompletně ignoroval s odůvodněním, že nepřináší nic nového. Je však zcela patrné, že rozsudek uznává pronásledování náboženských příslušníků v Číně jako postup, kterým si komunistický režim upevňuje moc a likviduje alternativní a opoziční ideologie. V napadeném rozhodnutí je uvedený výklad zcela ignorován. Žalovaný nekomentuje aplikaci § 12 písm. b) a odůvodněný strach z pronásledování z důvodu zastávání určitých politických názorů. I když v meritu věci nelze přímo uvažovat o politických názorech, je potíraná věrouka v přímém kontrastu s politickou ideologií čínské komunistické strany, která má ve svém programu za cíl vymýtit náboženské společnosti z čínské společnosti. Žalobce žalovanému vytkl, že nepřihlédl k okolnostem daného případu a rovněž nepřihlížel pečlivě ke všemu, co v průběhu řízení vyšlo najevo.

8. Žalobce dále vyslovil přesvědčení, že rovněž splňuje podmínky i pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a zákona o azylu, a to zejména z důvodu jeho možného vystavení mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení z důvodu podání žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný se nedostatečně věnoval hrozbě vážné újmy v případě návratu ve smyslu § 14a zákona o azylu. Závěr žalovaného, že neuvedl a ani správní orgán nenalezl žádné skutečnosti, na základě - 5 - 36 Az 2/2018 kterých by mohla žalobci hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti, nemá oporu ve spisu a oponují mu zprávy o zemi původu. Stejně tak závěry o mučení, nelidském a ponižujícím zacházení nemají oporu ve spisu, ani v početných zprávách o zemi původu. Trestání ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu mu při návratu hrozí rovněž z důvodu, že případ čínských žadatelů v ČR je medializován a určitě znám v zemi původu. Je nepřípustné, že se správní orgán – Ministr vnitra – v médiích vyjádřil v tom smyslu, že případy čínských žadatelů byly v každém jednotlivém případě prověřovány přímo v Číně. Žalobce dále uvedl, že možnost jeho vycestování koliduje s mezinárodními závazky ČR, např. s článkem 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a článkem 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.

9. Dle žalobce žalovaný rovněž nesprávně a nepodloženě připisuje jiný význam skutečnostem jako je např. nalezení práce v České republice. Poznamenal, že snahu o řádnou integraci nelze v žádném případě klást k jeho tíži.

10. Dále uvedl, že jeho vycestování ze země původu nebylo tak bezproblémové, jak uvádí správní orgán. Poukázal na to, že cestovní agentura za úplatu uvedla jeho jménem některé nepravdivé údaje o jeho osobě např. ohledně zaměstnání, a i on sám sdělil nepravdivé údaje, např. o skutečném účelu jeho cesty, neboť jinak by mu vízum nebylo vydáno. Žalobce dále vyslovil názor, že na posouzení jeho věrohodnosti nemůže mít vliv okolnost, že při vyřizování schengenského víza poskytl nepravdivé informace a doklady a po příchodu do České republiky o tom neinformoval správní orgán při první možné příležitosti. Uvedené nepovažuje ani za jakkoliv relevantní ve vztahu k jím uváděným důvodům v žádosti o mezinárodní ochranu. Poukázal na to, že uvedení některých informací do žádosti o vízum nepravdivě, mu doporučila agentura, která mu s vyřizováním víza pomáhala a cílem bylo zvýšit jeho šance na získání víza a vycestování ze země, což bylo v jeho situaci zcela logickým postupem. V řízení správnímu orgánu sdělil, které informace a dokumenty byly poskytnuty nepravdivě. To že tak učinil teprve na základě dotazu správního orgánu a nikoliv z vlastní iniciativy, není vůbec důležité.

11. Žalobce také namítal, že tvrzení žalovaného, že přicestoval spolu s jinými osobami (organizovaně), by v jeho případ nemělo hrát jakoukoli roli. Před příchodem do České republiky neznal téměř nikoho z čínských křesťanů žádajících zde o mezinárodní ochranu. Důvodem, proč přicestoval právě v období roku 2015 je skutečnost, kterou se snažil vysvětlit již v rámci správního řízení, bylo to v době, která následovala zatčení jeho otce. Též v této souvislosti v roce 2014 tvrdě zesílilo pronásledování čínských státních orgánů vůči křesťanským uskupením. K argumentaci žalovaného, že nepožádal o mezinárodní ochranu na letišti, uvedl, že ustanovení zákona o azylu umožňuje žadateli o mezinárodní ochranu podat žádost na několika místech, a to mimo jiné na policii, na hraničním přechodě nebo na policii v přijímacím středisku nebo na odboru krajského ředitelství cizinecké policie za podmínky, že se dostavil dobrovolně. Je tak na žadateli, aby sám zvolil, kde žádost podá.

12. V závěru pak žalobce namítal, že žalovaný nepostupoval shodně ve skutkově obdobných věcech, a to v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu a jako důkaz navrhl vyžádat v žalobě označená rozhodnutí s poukazem na to, že zároveň s jeho žádostí podalo žádost z obdobných důvodů dalších přibližně 90 osob křesťanského vyznání z Číny, přičemž v 8 případech žalovaný vydal kladné rozhodnutí o udělení azylu aiv nich se vyskytují tytéž kritické pasáže odůvodnění, jakým je odůvodněno i neudělení mezinárodní ochrany. To znamená, že výtky, které ze strany správního orgánu zaznívají vůči němu a z nichž správní orgán vyvozuje absenci důvodu pro udělení mezinárodní ochrany, jsou zcela totožné s výtkami, které zaznívají i v rozhodnutích o udělení mezinárodní ochrany. V těch případech je nicméně ze stejných výhrad vyvozen zcela opačný závěr.

13. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. K žalobní námitce žalobce, že jeho situace měla být posouzena jako azyl z politických důvodů v širším slova smyslu, jak má na mysli ust. § 12 písm. a) zákona o azylu a pro případ, že by jeho věc takto posouzena nebyla, dovozuje - 6 - 36 Az 2/2018 alespoň azylově relevantní pronásledování podle ust. § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný uvedl, že žalobce politická práva a svobody ve vztahu k tvrzenému vyznávání víry v rámci „neveřejných domácích utajovaných církevních sezení o 4 osobách“, kde docházelo pouze k tvrzenému čtení bible a modlení, značně přeceňuje. Žalobce prostřednictvím své činnosti nezastával žádné politické názory a už vůbec je veřejně nehlásal.

14. K části žaloby, v níž žalobce hovoří o existenci odůvodněného strachu z pronásledování, žalovaný odkázal na obsah napadeného rozhodnutí s tím, že tam podrobně vysvětlil, co jej vedlo k závěru, že individuální tvrzené pronásledování z důvodů náboženského vyznání žalobce nebo jeho budoucí údajnou hrozbu v případě návratu do země původu neshledal, s tím, že poukázal v obecné rovině na řadu rozporů v jeho výpovědích učiněných v rámci všech čtyř pohovorů a vypořádal se tak podrobně s faktorem věrohodnosti jím tvrzených skutečností. V tomto směru zhodnotil i celý průběh snahy žalobce zajistit si vízum, který předcházel podání žádosti o mezinárodní ochranu, konkrétně okolnost, že žalobce založil svou žádost o vízum na nepravdivých údajích a falešných dokumentech a to posléze i v návaznosti na jeho další výpovědi učiněné již v České republice v rámci správního řízení, kde již mohl pravdu hovořit, avšak učinil tak až v návaznosti na předestřené důkazy a cílené dotazy. Jakkoli se nyní žalobce snaží v žalobě toto své jednání bagatelizovat, když tvrdí, že jedině takto se mohl do České republiky dostat, v napadeném rozhodnutí je zdůvodněno správně, že tyto lživé údaje uváděl žalobce prakticky pouze ve vztahu ke správnímu orgánu České republiky, u nějž nyní hledá pomoc, zatímco u orgánů svého státu při vyřizování pasu a faktickém opuštění Číny přes letiště v Pekingu, žádné takové praktiky nepoužíval a prokazoval se platnými údaji a doklady. Tedy jeho úvahy o „osobách prchajících ze země“ zde absolutně nemohou obstát.

15. Žalobní argumentace žalobce spočívající ve výkladu pojmů „vnitřní ochrana státu a její účinnost“ se dle žalovaného míjí s obsahem napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že v rozhodnutí nečinil sporným, že žalobce je členem Církve Všemohoucího Boha a někteří členové domácích církví čelí na území Číny řadě obtíží, a tudíž možnost využití vnitřní ochrany státu je komplikovaná. Proto ani žalobci neklade za vinu, že možnost vnitřní ochrany státu nevyužil, a to tím spíš, že je přesvědčen, že žalobce nečelil v zemi původu takovým obtížím, které by ho takovou pomoc přiměly použít, a proto ani správní orgán tuto možnost z důvodu nadbytečnosti nijak zvlášť nehodnotil. Žalobní argumentace se tak jeví nadbytečnou. S tím pak úzce souvisí i žalobní námitka ohledně nedostatečného posouzení možnosti vnitřního přesídlení. Tuto možnost v napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl vesměs pouze ve vztahu k žalobcem použitému radikálnímu řešení – reálnému přesídlení až do České republiky a ve vztahu k jím tvrzenému způsobu řešení svých potíží, které praktikoval, a to i ve vztahu k dalším skutečnostem, které sdělil v průběhu pohovorů, tedy že si bez jakýchkoli potíží požádal v Pekingu o vízum, v ročním předstihu o cestovní pas a následně přes nejstřeženější letiště v Pekingu bez jakýchkoli komplikací vycestoval. Žalovaný poznamenal, že na argumentaci ohledně možnosti či nemožnosti vnitřního přesídlení jako způsobu řešení problémů žalobce však zamítnutí jeho žádosti o mezinárodní ochranu rozhodně nestojí a správním orgánem zmiňovaná možnost použít vnitřní přesídlení k řešení daných potíží tak není možné vnímat ani za azylově relevantní výtku směrem k žalobci, ani za návrh řešení tvrzených nesnází, neboť jde v daném případě spíše o dokreslení nevěrohodnosti tvrzení žalobce, který právě tvrzením o několikerém stěhování správnímu orgánu podsouval, že tak úspěšně nějakou dobu problémy s pronásledováním řešil. Proto žalovaný považuje žalobní námitky ohledně nedostatečného posouzení možnosti vnitřního přesídlení za nadbytečné.

16. Žalovaný dále uvedl, že v napadeném rozhodnutí řádně vysvětlil, jak dospěl k závěru, že žalobce není v zemi svého původu pronásledován. Podle jeho názoru měly totiž státní orgány v Číně dostatek času i prostředků k zadržení žalobce (naposledy na letišti v Pekingu), pokud by o něho skutečně měly zájem. V rozhodnutí poukázal na souvislosti, na jejichž základě shledal tvrzení o pronásledování či budoucích obavách jako nepřesvědčivé. Pokud tedy žalobce v žalobě poukazuje na existenci pronásledování z azylově relevantních důvodů, dodává k tomu žalovaný, - 7 - 36 Az 2/2018 že žalobce takové pronásledování ve vztahu k jeho osobě dokonce ani nikdy netvrdil. Žalobní argumentace přitom setrvává na obecném tvrzení o existenci pronásledování náboženských příslušníků v Číně jako postupu, kterým si komunistický režim upevňuje moc a likviduje alternativní a opoziční ideologie a to bez jakékoli vazby na konkrétní azylový příběh žalobce. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 10. 2017 (stížnost č. 53110/16). Stížnost byla podána stěžovatelkou čínské státní příslušnosti, hlásící se ke křesťanské domácí Církvi Všemohoucího Boha. Z tohoto rozsudku žalovaný citoval a zmínil, že mezi informacemi o zemi původu je v označeném rozsudku citováno také ze Zprávy o dodržování lidských práv za rok 2015 Ministerstvo zahraniční USA – Čína z 13. 4. 2016, podle níž „Vláda rozšířila uplatňování výjezdních kontrol na cestující opouštějící zemi na letištích i prostřednictvím jiných hraničních přechodů s cílem zabránit cestám do zahraničí některým disidentům…Většina občanů byla schopna získat pas, nicméně osoby, které vláda považovala za potenciálně rizikové, včetně náboženských vůdců, politických disidentů, stěžovatelů a etnických menšin, se zmiňovaly o tom, že jim bylo vydání pasů pravidelně odpíráno, či že jim bylo jinak bráněno v cestování do zahraničí“. Žalovaný poznamenal, že v dalším zde citovaném sdělení Kanadské rady pro imigraci a uprchlíky vyžádané dne 6. 3. 2014 se uvádí, že „Na základě korespondence s ředitelstvím pro výzkum z 10. 2. 2014 výkonný ředitel Dui Hua Foundation potvrdil, že letištní bezpečnostní pracovníci mají přístup do online databáze občanů čínského Úřadu veřejné bezpečnosti, kteří byli odsouzeni za trestný čin nebo jsou hledáni správními orgány. Zástupci Laogai Research Foundation obdobně uváděli, že letištní pracovníci jsou napojeni na předmětnou databázi známou jako Policenet. V okamžiku, kdy letištní úřady nechaly pas projít skenovacím zařízením, vydávalo toto zařízení zvuky upozorňující letištní pracovníky na to, že je daná osoba hledána policií. V popisovaném případě byla předmětná osoba následně zadržena na letišti a bylo jí sděleno, že ji šanghajská policie nedovolí opustit zemi. Poté byla dopravena k zadržení a výslechu.

17. Žalovaný dále upozornil i na skutečnost, že žalobce je členem neregistrované církve, přičemž v Číně existuje zákonná povinnost jejich registrace s tím, že k této otázce se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ve věci čj. 8 Azs 23/2008-75 ze dne 10. 6. 2008, v němž odmítl označit za pronásledování z důvodu náboženství „zákonný požadavek registrace náboženské skupiny v zemi původu, k níž patří žadatel o poskytnutí mezinárodní ochrany“. Žalovaný poznamenal, že žalobce přitom v žalobě argumentuje řadou tvrzení, která s pronásledováním jeho církve nesouvisejí. Je tedy zřejmé, že žalobní argumentace je směsicí cíleně vybraných negativních obecných informací o praktikování veškerého náboženství v Číně s cílem vyobrazit potíže žalobce v mnohem intenzivnějším negativním světle.

18. Vytýká-li žalobce ministru vnitra, že se v médiích vyjádřil v tom smyslu, že případy čínských žadatelů byly v každém jednotlivém případě prověřovány přímo v Číně, není z daného žalobního tvrzení zřejmé, zda vůbec ministr vnitra a kdy a kde takový výrok učinil a pokud ano, zda ho učinil v tomto znění. K tomu žalovaný navíc poznamenal, že tím, kdo aktivně medializuje svůj azylový příběh, je právě komunita čínských občanů, kteří přijeli s obdobným azylovým příběhem ve zhruba stejném období a pod záštitou a organizátorstvím cestovní kanceláře, tedy jde zjevně o skupinu vzájemně propojených a spolupracujících osob. Žalovaný zdůraznil, že on nikdy nebyl iniciátorem žádné z medializací a nikdy on sám neposkytl médiím žádné konkrétní informace o podaných žádostech. Poukázal na to, že naopak jednotliví vyznavači těchto církví, kteří zde žádají o mezinárodní ochranu, sami dobrovolně vystoupili v nejrůznějších médiích a prezentovali vedení svého správního řízení. Žalovaný přitom odkázal na konkrétní video internetové televize DVTV. Tvrzení, že právě kvůli zveřejnění, byť jen obecné informace o jejich pobytu v ČR, je ohrožuje, tak žalovaný rozhodně nemůže považovat za důvodné. Odkázal přitom na napadené rozhodnutí, v němž vysvětlil, že z Číny do České republiky cestují tisíce turistů ročně a nadto, že podle jemu dostupných informací neexistují žádné důkazy o systematickém týrání včetně zadržování a špatného zacházení neúspěšných žadatelů o azyl, kteří se vracejí do Číny. Prezentovaná obava žalobce se tak jeví spíše účelová. - 8 - 36 Az 2/2018 19. Žalovaný dále uvedl, že není vůbec zřejmé, z čeho žalobce vyvozuje závěr o tom, že v rámci čtyř podrobných pohovorů poskytl žalovanému ve vztahu k důvodům žádosti o mezinárodní ochranu vyčerpávající výpověď, která byla konzistentní, vnitřně bezrozporná, bez zásadnějších nesrovnalostí a kromě toho zapadala do celkového kontextu dostupných informací o systematickém pronásledování příslušníků náboženských menšin v Číně. Žalovaný považuje tuto námitku za absurdní, a to právě s ohledem na průběh těchto čtyř podrobných pohovorů, které jsou naopak značně, zejména vnitřně, rozporné. Zdůraznil, že žalobce často používá nejprve velmi obecné a vyhýbavé odpovědi tak, aby poskytly prostor pro tolik potřebnou konkretizaci „podle vývoje situace“, avšak poté, co je správním orgánem přinucen odpovědět konkrétně, se rozpory začínají napříč pohovory vyjevovat. K uvedenému žalobnímu bodu žalovaný uzavřel, že sice nezpochybňuje věrohodnost výpovědi žalobce ohledně jeho příslušnosti ke konkrétní náboženské skupině, či jeho tvrzení o životě v zemi jeho původu a některých konkrétních potížích, přesto však je nucen konstatovat přítomnost řady okolností značně snižujících jeho věrohodnost ve vztahu k dalším tvrzením stran skutečných důvodů odchodu z vlasti, příjezdu do ČR a požádání o mezinárodní ochranu. Problém hodnocení věrohodnosti žalobce spočíval v rozpornosti jeho výpovědi, nikoli v nedostatku důkazních prostředků. Žalovaný vyslovil přesvědčení, že okolnosti příběhu žalobce posoudil i co do důvodu pro udělení doplňkové ochrany velmi pečlivě, řádně a úplně a ve zbytku odkázal na obsah napadeného rozhodnutí.

20. K otázkám motivu příjezdu žalobce do České republiky žalovaný uvedl, že svou úvahu o spíše ekonomických důvodech příjezdu žalobce a dalších členů jejich organizované skupiny, v napadeném rozhodnutí řádně vysvětlil. Odmítl nařčení žalobce z „meta – právních“ úvah či spekulací. Zdůraznil, že podrobil správní úvaze nejen chování žalobce, ale všech ostatních členů dané skupiny, jakkoli se žalobce zařazení do této skupiny brání. Vysvětlil, že jakkoli nemůže negativně hodnotit snahu žalobce se zapojit do pracovního procesu s cílem vydělat si na úhradu nákladů svého pobytu v ČR, je účel samotného řízení o mezinárodní ochraně odlišný a zapojení žalobce do pracovního procesu primárně nepředpokládá, což dále rozvedl a vysvětlil. Hodnotil tedy skutečnosti zjištěné v průběhu správního řízení žalobce a v řízeních ostatních členů skupiny, s nimiž žalobce do ČR přicestoval, a které s azylovým příběhem žalobce úzce souvisejí, velmi pečlivě a právě i v širších souvislostech a podrobil je důkladné správní úvaze, a to podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Proto nelze, tak jak to činí žalobce, vytrhnout jednu skutečnost, např. jeho snahu se v zákonné lhůtě zaměstnat, ze všech ostatních souvislostí a hodnotit ji pouze jednotlivě, jak to žalobce, mnohdy demagogicky činí. Vyslovil současně podiv nad tím, proč žalobce v Číně čelil tvrzené perzekuci z důvodu příslušnosti k zakázané církvi, když v České republice již svoji církev nevyznává a účastní se bohoslužeb v kostele, kde ani nerozumí tomu, co se tam říká (jen mu postačuje ta atmosféra). I to podle názoru žalovaného svědčí o účelovosti jeho žádosti o mezinárodní ochranu a o tom, že tvrzený důvod o nemožnosti vyznávat svoji církev, je důvodem spíše zástupným.

21. K výtce žalobce, že zákon umožňuje podat žádost o mezinárodní ochranu na několika místech a měl tak právo si vybrat, kde svoji žádost podá, žalovaný zdůraznil, že žalobce sice měl právo si vybrat kde, avšak již ne, kdy žádost podá. Poukázal na to, že žalobce přitom situaci několik dnů vůbec neřešil, volně se pohyboval po České republice, a ani azylově relevantním způsobem nevysvětlil, proč o mezinárodní ochranu nepožádal bezprostředně poté, co k tomu měl příležitost, např. na letišti, a proč v tom případě ihned nevyhledal např. nejbližší služebnu Policie ČR, která by mu informaci o tom, kde se dá podat žádost o mezinárodní ochranu, zcela jistě a zaručeně sdělila, namísto činění dotazů náhodným občanům, kteří jen stěží mohou takové skutečnosti znát. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Azs 423/2004 a sp. zn. 2 Azs 137/2005, v nichž je uvedeno, že o azyl je nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Jakkoliv totiž není v zákoně o azylu stanovena konkrétní lhůta, v níž je po překročení hranice potřeba - 9 - 36 Az 2/2018 požádat o azyl, je třeba, aby podání žádosti o azyl následovalo skutečně neprodleně po vstupu do ČR, nebrání-li tomu nějaké závažné okolnosti.

22. Žalovaný považuje za irelevantní žalobou navrhované důkazy odkazující na jiná řízení a rozhodnutí ve věci žádosti o mezinárodní ochranu podaných jinými osobami. Každá žádost o mezinárodní ochranu je správním orgánem vždy posuzována striktně individuálně na základě konkrétních skutkových okolností. Stejně tak tomu bylo i v případě žalobce. Pokud tedy žalobce chce provést důkaz rozhodnutím jiné osoby, pak je třeba, aby takové rozhodnutí s písemným souhlasem opatřeným nejspíše úředně ověřeným podpisem dotčené osoby předložil sám.

23. Žalovaný uzavřel, že důvody jeho závěrů vyslovených jsou v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně zřejmé. Doplňková ochrana žalobci nebyla udělena, neboť na základě individuálního posouzení případu neshledal přítomnost opodstatněných obav ze skutečného nebezpečí vážné újmy. V podrobnostech odkázal na napadené rozhodnutí.

24. V replice k vyjádření žalovaného se žalobce přidržel své žalobní argumentace. Uvedl, že Číňané, kteří v cizině žádali o azyl, jsou při návratu vystaveni nebezpečí ze strany správních orgánů. Názor žalovaného o (ne)pronásledování žalobce v minulosti považuje za zcela chybný. Nelze na něho aplikovat závěry z rozsudku ESLP, neboť jeho výpověď byla konzistentní. Možnost přesídlení rovněž označil za vyloučenou. Žalobce svou situaci nemohl řešit jinak.

25. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění, v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí žalovaným (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

26. Předně soud vzhledem k rozsahu žaloby zdůrazňuje, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek odpovědi na každou námitku, resp. argument (srov. kupř. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry [proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13, či rozsudek ze dne 8. 8. 2018, č. j. 10 Afs 113/2018 – 76, bod 8)], případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní [což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 (odstavec 4 odůvodnění), usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 (odstavec 5 odůvodnění), usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09 (odstavec 6 odůvodnění), či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, atd. )] - tzn., že na námitky lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí orgán veřejné moci prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí [tento právní názor akceptoval i Nejvyšší správní soud – viz např. bod 15 odůvodnění rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 6 Ads 237/2014 – 9, bod 37, ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 As 153/2014 – 108, bod 12, ze dne 4. 3. 2015, č. j. 8 Afs 71/2012 – 161, ze dne 16. 4. 2015, č. j. 7 As 169/2014 – 55, popř. odůvodnění rozsudku ze dne 16. 3. 2016, č. j. 2 As 155/2015-84, bod 30]. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ [srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68, a desítky dalších rozhodnutí Ústavního; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, odstavec 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, odstavec 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, odstavec 17, popř. rozsudky ve věcech sp. zn. 1 Afs 81/2013, 1 Afs 82/2013, 1 As 72/2013, 9 Afs 22/2013, 9 Afs 39/2013, 9 Afs 45/2013, 3 As 80/2013 a řada dalších]. Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto - 10 - 36 Az 2/2018 nevypořádává [srov. např. odstavec 24 nálezu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“], neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly (srov. shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 2 Afs 290/2017 – 32, bod 48). Z výše uvedených důvodů soud není povinen reagovat na košatou a obsáhlou žalobu stejně košatým a obsáhlým rozsudkem (shodně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2015, č. j. 10 Afs 18/2015 – 48, bod 35, či rozsudek téhož soudu ze dne 6. 4. 2016, č. j. 6 Afs 3/2016 – 46, bod 19, popř. rozsudek téhož soudu ze dne 9. 6. 2016, č. j. 6 Afs 255/2015 – 45, a rozsudek ze dne 8. 8. 2018, č. j. 10 Afs 113/2018 – 76, bod 8).

27. Nelze též zapomínat, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto bude soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47, a ze dne 30. 6. 2014, č. j. 8 Azs 71/2014 – 49). Tuto praxi aproboval i Evropský soud pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku (rozhodnutí ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60), jakož i Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. II. ÚS 752/10, a usnesení téhož soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 2454/12, usnesení ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1972/12, usnesení ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2266/12, ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3391/12 atd.).

28. Krajský soud předně konstatuje, že v odůvodnění rozhodnutí jsou uvedeny veškeré podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a aplikaci právních předpisů, v odůvodnění jsou uvedeny veškeré důvody výroku rozhodnutí. Napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů nebo nesrozumitelnost, ani netrpí jinou vadou dle § 76 s.ř.s. Soud současně dospěl k závěru, že žalovaný shromáždil dostatečné množství podkladů pro vydání rozhodnutí z věrohodných zdrojů a skutkový stav byl zjištěn řádně. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí rovněž vysvětlil, proč konkrétní materiály nezařadil mezi podklady rozhodnutí a nepřistoupil k jejich překladu. Za situace, kdy žalovaný nezpochybňoval obecnou problematickou situaci křesťanských náboženských menšin a jejich věřících v Číně včetně žalobcem označené církve, a žalovaný si opatřil dostatek podkladů z různých objektivních zdrojů. Ohledně předmětných materiálů specifikovaných v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které soud odkazuje, a které nebyly zařazeny mezi podklady rozhodnutí, bylo zjištěno správním orgánem dotazem u žalobce, že předložené materiály se přímo konkrétních okolností, které by se vztahovaly k žalobci, netýkají a popisují obecně situaci náboženských menšin v Číně. Za tohoto stavu souhlasí soud s názorem žalovaného, že nebylo třeba přistupovat k překladu předmětných materiálů a bylo nadbytečné je zařazovat mezi podklady rozhodnutí, neboť by tyto materiály žádný nový pohled na případ žalobce nemohly přinést. Stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností a každá žádost o mezinárodní ochranu musí být posuzována striktně individuálně na základě konkrétních skutkových okolností. Při jednání soudu žalobce netrval na provádění důkazů dalšími zprávami organizací ani články z internetu s tím, že v souladu s názorem soudu, se tyto netýkaly přímo osoby žalobce. Soud provedl důkaz toliko zprávou o podpoře zástupce české křesťanské církve a též zprávou o tom, že žalobce se účastní náboženského života. Výsledky zjištění z nich učiněných nejsou v rozporu se zjištěními žalovaného, který připouští a nesporuje tvrzení žalobce, že je praktikujícím křesťanem a v Číně mohl být příslušníkem Církve Všemohoucího Boha.

29. Soud předně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5 Azs 125/2005-46, ze dne 14. 9. 2005, podle něhož jakkoliv je smyslem práva azylu poskytnout žadateli ochranu, nejde - 11 - 36 Az 2/2018 o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; azyl jako právní institut je společně s doplňkovou ochranou jednou z forem mezinárodní ochrany, avšak není univerzálním nástrojem pro poskytování ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv se mohou jevit jako natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.

30. Správní orgán vycházel z toho, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzenými důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany jsou obavy žalobce ze zadržení, uvěznění a ohrožení jeho života z důvodu skutečnosti, že je příslušníkem náboženské menšiny Církve Všemohoucího Boha.

31. K námitkám proti neudělení některé z forem mezinárodní ochrany soud uvádí, že žádný z článků Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“) nezakládá nárok (subjektivní právo) cizince na pobyt na území České republiky, neboť to je dáno pouze jejím občanům (článek 14 odst. 4). Rovněž žádný katalog mezinárodně chráněných lidských práv neobsahuje právo cizince na vstup a pobyt na území cizího státu; jisté mezinárodní garance jsou zachovány pouze v případech státem ukončeného pobytu cizince (srov. bod 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 2824/17). Evropský soud pro lidská práva setrvale rozhoduje, že stát je oprávněn v rámci mezinárodního práva a na základě svých smluvních povinností kontrolovat vstup cizinců na jeho území a jejich bydliště (viz např. Abdulaziz, Cabales a Balkandali v. Spojené království, bod 67, Boujlifa proti Francii, bod 42, a řada dalších). Úmluva nezaručuje právo cizince vstoupit nebo pobývat v určité zemi (Khan proti Německu, bod 36). Taktéž právo azylu (které nepatří k přirozeným právům člověka) nelze považovat za právo nárokové. Listina ani mezinárodní smlouvy o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána, nezaručují, že právo azylu musí být žádajícímu cizinci poskytnuto (shodně srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 553/06, N 17/44 SbNU 217, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. III.ÚS 1905/17). To samozřejmě platí i o azylu humanitárním či o doplňkové ochraně (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. IV. ÚS 532/02, či usnesení ze dne ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 2824/17, ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3608/14, ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 12/04, etc.).

32. Institut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi původu pronásledováni ze zákonem stanovených důvodů (§ 12 zákona o azylu), a obecně není prostředkem pro řešení jakýchkoliv problémů (např. osobních, rodinných či ekonomických) v zemi původu. K udělení azylu lze přistoupit pouze v omezeném počtu případů a při splnění zákonem stanovených podmínek (z poslední doby srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2018, č. j. 2 Azs 89/2018 – 37, bod 9, ze dne 25. 7. 2018, č. j. 2 Azs 41/2018 – 39, bod 7, ze dne 29. 3. 2018, 9 Azs 397/2017 – 66, bod 27, ze dne 25. 1. 2018, č. j. 2 Azs 356/2017 – 39, bod 10, a řadu dalších). Dále je setrvale judikováno (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 – 69, ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 – 44, ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004 – 94, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2018, č. j. 10 Azs 76/2018 – 30, bod 8, ze dne 28. 3. 2018, č. j. 10 Azs 387/2017 – 37, bod 7, ze dne 7. 12. 2017, č. j. 10 Azs 286/2017 – 35, bod 7, ze dne 21. 2. 2018, č. j. 1 Azs 329/2017 – 28, bod 12, ze dne 18. 2. 2016, č. j. 7 Azs 294/2015 – 31, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2015, č. j. 8 Azs 4/2015 – 60, bod 10), že institut azylu neslouží k legalizaci pobytu, resp. že snaha o legalizaci pobytu není azylově relevantním důvodem (ze starší judikatury viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44, ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, ze dne - 12 - 36 Az 2/2018 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54, nebo ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004–94, z recentní judikatury srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2018, č. j. 9 Azs 150/2018 – 28, bod 21, ze dne 21. 8. 2018, č. j. 9 Azs 162/2018 – 24, bod 23, ze dne 24. 5. 2018, č. j. 9 Azs 25/2018 – 37, bod 21, ze dne 29. 3. 2018, č. j. 9 Azs 379/2017 – 35, bod 31, ze dne 29. 3. 2018, č. j. 9 Azs 378/2017 – 40, bod 27, ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 Azs 374/2017 – 30, bod 13, ze dne 25. 9. 2017, č. j. 2 Azs 283/2017 – 30, bod 14, ze dne 22. 2. 2017, č. j. 5 Azs 318/2016 - 20, ze dne 16. 2. 2017, č. j. 7 Azs 32/2017 – 25, bod 11, a desítky dalších). K tomu slouží pobytové tituly podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

33. Současně platí, že právo na azyl je vnímáno jako právo na nezbytnou ochranu před pronásledováním v zemích původu, nikoliv však jako právo vybrat si zemi, ve které žadatel o azyl bude chtít toto své právo uplatnit (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 5/2003-46, ze dne 28. 5. 2004, č. j. 5 Azs 45/2004-47, a ze dne 27. 5. 2004, č. j. 2 Azs 3/2004-45). O azyl je nutno zásadně žádat v první nejbližší bezpečné zemi (cílem tvůrců norem mezinárodního uprchlického práva nebyla podpora azylové turistiky). Popřením těchto principů je pak postup některých žadatelů, kteří bez ospravedlnitelných důvodů nežádají o azyl v jim kulturně a geograficky nejbližších bezpečných zemích, nýbrž letecky cestují tisíce kilometrů do země, kterou si pro podání žádosti o azyl vybrali podobně jako dovolenou v katalogu cestovní kanceláře. Ostatně i žalobce v nyní projednávané věci na doporučení třetí osoby cestoval mnoho tisíc kilometrů, aniž by dostatečně a relevantně vysvětlil, proč nepožádal [stejně jako stovky jeho tvrzených souvěrců – viz např. článek ze dne 14. 11. 2018 v The Korea Times s názvem Hundreds of Chinese religious asylum seekers rejected in Jeju. Dispute grows over applications from the Church of Almighty God, dostupný na https://www.koreatimes.co.kr/www/nation/2018/11/177_258676.html] o mezinárodní ochranu např. v bezpečné Jižní Koreji (vzdálenost mezi Pekingem a Soulem je cca 1.000 km), či v jiné bližší zemí, která mu jsou geograficky a kulturně nejbližší.

34. Lze tedy shrnout, že institut mezinárodní ochrany je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování či vážnou újmu ze zákonem uznaných důvodů. Tímto institutem je chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv se mohou jevit jako natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005 - 46). Institut mezinárodní ochrany není a nikdy nebyl nástrojem k řešení nepříznivé osobní či ekonomické situace žadatele. Právo na mezinárodní ochranu založené na mezinárodních úmluvách totiž v sobě nezahrnuje právo osoby vybrat si zemi, kde se pokusí začít nový život odpovídající jejím představám, jelikož slouží výhradně k poskytnutí nezbytné ochrany cizím státem, je-li žadatel (popřípadě též jeho rodinný příslušník) ve vlastní zemi vystaven pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě existují-li jiné, zcela výjimečné okolnosti, za kterých by bylo „nehumánní“ mezinárodní ochranu neudělit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005 - 60).

35. Skutečnost, že v některé zemi existuje autoritářský a nedemokratický režim, který v mnoha případech pošlapává lidská práva, neznamená, že kterýkoliv občan takové země je tomuto negativnímu vlivu přímo nebo zprostředkovaně vystaven. Pouhá skutečnost, že pochází ze země, která je výše uvedeným způsobem problematická, nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu § 12 zákona o azylu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005 ve věci sp. zn. 3 Azs 303/2004). Dále platí, že měl-li žadatel o udělení mezinárodní ochrany formou azylu v zemi původu v konkrétním případě potíže s policisty, nepůjde zpravidla o jev státní mocí vyvolaný, podporovaný, záměrně trpěný nebo úmyslně nedostatečně potlačovaný, tedy o pronásledování ve smyslu zákona o azylu. To platí tím spíše, nevyužil-li žadatel reálně dostupné prostředky v zemi původu nebo ustoupil-li od svého požadavku na to, aby zásah policie byl prošetřen (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005, č. j. - 13 - 36 Az 2/2018 6 Azs 479/2004-41, jehož se dovolá i recentní judikatura – srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 Azs 260/2016 – 40, bod 9, ze dne 19. 1. 2017, č. j. 10 Azs 230/2016 – 33, bod 13, atd.). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004-37, pouhá nedůvěra občana ve státní instituce, zdůvodňovanou tvrzením, že nejsou schopny jej ochránit proti kriminálním činům, nelze podřadit důvodům pro udělení mezinárodní ochrany. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004-41, vyplývá, že „aby bylo možné shledat absenci ochrany ze strany státu, musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky ochrany“. Zároveň kasační soud v rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 6 Azs 8/2003-44, konstatoval, že „neučinil-li stěžovatel žádné kroky k využití všech prostředků, které právní řád v zemi jeho původu k ochraně práv a svobod poskytuje, nelze učinit závěr, že by mu taková ochrana nebyla poskytnuta, případně že by mu sice poskytnuta byla, ale neúčinně.“ 36. Ze správního spisu se podává, že žalovaný vycházel zejména z žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, z jeho výpovědí, z žádosti o udělení víza žalobci pro příjezd do České republiky včetně všech jeho podkladů, z jím doložených materiálů, dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Číně, a to zejména se zaměřením na svobodu náboženství, a to ze Zprávy Ministerstva vnitra Velké Británie, Čína: Křesťané, z března 2016, Zprávy Ministerstva zahraničních věcí Velké Británie o lidských právech a demokracii za rok 2015 ze dne 21. 4. 2016, Výroční zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o svobodě vyznání v Číně za rok 2015 ze dne 10. 8. 2016, Výroční zprávy China Aid Association 2015, Pronásledování křesťanů a církví v Číně čínskou vládou, z března 2016, Výroční zprávy Amnesty International 2015/2016, Čína, ze dne 24. 2. 2016, Zprávy Freedom House, Svoboda ve světě 2016 – Čína, ze dne 27. 1. 2016, Výroční zprávy Human Rights Watch 2017, Čína, ze dne 12. 1. 2017, Informace OAMP – Církve Boha Všemohoucího ze dne 23. 6. 2016. Skutková zjištění, která správní orgán z uvedených podkladů učinil, jsou správná, v podrobnostech soud proto odkazuje na velmi detailní zjištění z těchto podkladů v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

37. Soud provedl zčásti důkaz zprávou Veřejného ochránce práv č. j. KVOP-46235/2018, přičemž zjistil, že tato zpráva se nijak netýká specifické situace žalobce, resp. neobsahuje žádná skutková zjištění týkající se přímo žalobce (opak ani nebyl žalobcem tvrzen), zabývá se obecně nedostatky v dosud zjevně neustálené rozhodovací praxi žalovaného týkající se příslušníku čínských heterodoxních církví, tedy obsahuje především právní závěry (hodnocení) Veřejného ochránce práv. O otázkách právních si však soud učiní úsudek sám, do nalézací činnosti soudu ostatně podle zákona nemůže Veřejný ochránce práv zasahovat (a to ani nepřímo). Navíc se nejedná o závěrečné stanovisko Veřejného ochránce práv, jedná se o zprávu o šetření, k níž se dosud žalovaný nevyjádřil, jde tedy doposud o pohled jednostranný.

38. Pokud jde o novinové či internetové články, je třeba zmínit, že tyto zásadně nejsou v azylovém řízení relevantním zdrojem informací, zvláště pokud se nejedná o články etablovaných a respektovaných deníků (srov. bod 36 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2016, č. j. 9 Azs 27/2016-37).

39. Podle ust. § 12 písm. a) zákona o azylu, se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod.

40. Krajský soud souhlasí se závěrem žalovaného, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Dle komentářové literatury a judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek č.j. 2 Azs 45/2008-67 ze dne 13. 8. 2008) je ust. § 12 písm. a) zákona o azylu určeno k provedení článku 43 Listiny základních práv a svobod, podle něhož Česká republika poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Za politická práva a svobody ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu a - 14 - 36 Az 2/2018 článku 43 Listiny je tedy třeba považovat politická práva podle hlavy druhé oddílu druhého Listiny. Tvrdil-li žalobce v žalobě, že došlo ze strany státních orgánů k zásahu do jeho politických práv a svobod konkrétně do práva sdružovacího s tím, že opakovaně měnil adresy a skrýval se u spoluvěřících, neboť sdružování se k modlitbám bylo přísně monitorováno čínskými státními orgány a jejich náboženské uskupení bylo označeno jako zakázaný kult, zastává soud názor, že právo sdružovat se v církvích představuje zvláštní formu výkonu sdružovacího práva. V průběhu správního řízení nebylo zjištěno, že by žalobce byl ze strany čínských státních orgánů či bezpečnostních složek kvůli tomuto sdružování se v církvi, byť jen kontaktován, natož zadržen či dokonce vězněn. Pro úplnost soud dále uvádí, že žalobce v průběhu správního řízení a ani v žalobě netvrdí, že by ve své vlasti byl jakkoliv politicky či obecně veřejně aktivní osobou. Závěr žalovaného, že žalobce nebyl ve vlasti pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ust. § 12 písm. a) zákona o azylu, a že se mu azyl podle tohoto ustanovení zákona neuděluje, je správný.

41. Taktéž totiž platí, že shromažďování tří, čtyř nebo pěti osob v soukromém bytě za účelem praktikování víry nelze považovat za projev shromažďovacího práva, jak se ex post snaží žalobce dovozovat prostřednictvím svého zástupce v žalobě. Tato žalobcem tvrzená soukromá setkání (shromáždění) souvěrců by i tak byla projevem praktikování víry, jednalo se tak o projev práva na vyznání, nikoliv o projev veřejně uplatňovaného shromažďovacího práva ve smyslu čl. 20 Listiny základních práv a svobod. Soud na tomto místě odkazuje na přiléhavý názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v obdobné věci v rozsudku ze dne 22. 5. 2009, č. j. 5 Azs 7/2009-98: „Pokud jde o druhou kasační námitku, zdejší soud konstatuje, že pro naplnění důvodů pro udělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu by musel být stěžovatel vystaven pronásledování "za uplatňování politických práv a svobod". Politická práva jsou zakotvena v druhém oddílu hlavy druhé Listiny základních práv a svobod. Mezi tato práva patří i právo shromažďovací (čl. 19 Listiny) a právo sdružovací (čl. 20 Listiny). Stěžovatel se však spolu se svými souvěrci nescházel za účelem realizace shromažďovacího či sdružovacího práva (stěžovatel ostatně sám na svou obranu uváděl, že odmítnutí registrace a scházení se s dalšími souvěrci nebylo namířeno proti státu Kazachstán ani proti jeho zřízení a jeho jednání neobsahuje politický či veřejný aspekt), nýbrž za účelem praktikování své víry. Politický aspekt tedy v projednávané věci chybí. Nelze sice vyloučit, že praktikování určité víry může za určitých okolností představovat zároveň (nepřímo) politický odpor vůči vládnoucímu uskupení. Tak tomu bylo právě v případě některých křesťanských náboženských skupin a některých aktivně praktikujících věřících v Československu před listopadem 1989, u nichž se jejich politická aktivita s praktikováním víry výrazně prolínala. Jak už bylo ale řečeno výše, v projednávané věci tato (byť nepřímá souvislost) chybí.“ 42. Z výše uvedeného je zřejmé, že závěr žalovaného, že žalobce nebyl ve vlasti pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, a proto mu nelze podle tohoto ustanovení azyl udělit, je správný.

43. Podle ust. § 12 písm. b) zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Shodně jako žalovaný ani soud nemohl pominout skutečnost, že žalobce přicestoval do České republiky na základě víza, získaného stejně jako žadatel o azyl v jiné věci posuzované soudem, za pomoci uvedení řady nepravdivých skutečností a doložení padělaných, resp. nepravdivých dokumentů na zastupitelském úřadu ČR v Pekingu. I soud si je vědom toho, že osoba skutečně prchající před pronásledováním ve své vlasti může k jejímu opuštění využít padělaných dokladů či dokumentů, pokud by jinak nemohla z důvodu činnosti nebo nečinnosti orgánů země jejího původu, odjezdu do zahraničí dosáhnout. O takovou situaci se ovšem v posuzované věci zcela nejedná, neboť nepravdivé informace a dokumenty doložil žalobce především ve vztahu k zastupitelskému úřadu ČR, kde si žádal o udělení turistického víza, a na území České republiky pak rovněž vůči cizinecké policii na mezinárodním letišti Václava Havla Praha, kde mohl okamžitě projevit svůj úmysl požádat o azyl a informovat cizineckou policii na mezinárodním letišti o tom, že uvedl - 15 - 36 Az 2/2018 nepravdivé informace pro potřeby udělení turistického víza. Žalobce tak učinil až poté, co byl ze strany správního orgánu konfrontován správním orgánem s kopií žádosti o udělení víza, obsahující řadu informací rozdílných od těch, které poskytl správnímu orgánu v řízení o mezinárodní ochranu a společně s ní doloženými dokumenty, které nekorespondovaly s jeho výpověďmi v rámci řízení. I soud má za to, že stěží se lze domnívat, že by žalobce uvedené skutečnosti sám správnímu orgánu sdělil, nebyl-li by na ně výslovně tázán při současném předložení příslušných dokumentů.

44. Dle ust. 2 odst. 4 zákona o azylu se pronásledováním rozumí závažné porušení práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Dle ust. § 2 odst. 6 zákona o azylu se původcem pronásledování rozumí státní orgán, strana nebo organizaci ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území, nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním.

45. Krajský soud souhlasí se závěrem žalovaného, že nelze vyloučit, že žalobce je příslušníkem označené církve a že po porovnání informací sdělených žalobcem se zjištěními o situaci členů náboženských menšin v Číně, která učinil z Informace Human Rights Watch ze dne 12. 1. 2017, Zprávy Freedom House – Svoboda ve světě 2016 – Čína ze dne 27. 1. 2016, Zprávy vydané Ministerstvem zahraničních věcí Velké Británie ze dne 21. 4. 2016 o lidských právech a demokracii za rok 2015 v Číně, Výroční zprávy China Aid Association za rok 2015 z března 2016, ze Zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o svobodě vyznání za rok 2015 ze dne 10.8.2016, ze Zprávy Ministerstva vnitra Velké Británie – Čína: Křesťané z března 2016, se členové náboženských menšin v Číně obecně mohou stát terčem negativního jednání ze strany čínských státních orgánů či bezpečnostních složek. Soud rovněž souhlasí se závěrem žalovaného, že žalobce nebyl v zemi původu z důvodu příslušnosti ke konkrétní náboženské skupině nikdy vystaven pronásledování ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o azylu. Žalovaný přitom vyšel ze zjištění, že žalobce, ač byl dle svého sdělení příslušníkem uvedené církve, nikdy nebyl ze strany čínských státních orgánů či bezpečnostních složek byť jen kontaktován, natož zadržen či dokonce opakovaně zadržován či vězněn a není tam ani v současnosti trestně stíhán a nestal se ani terčem jakéhokoli jiného negativního jednání čínských státních orgánů či bezpečnostních složek vůči své osobě, tím méně z důvodu náboženského přesvědčení. Soud sdílí názor žalovaného, že objektivně žalobci nikdo nebránil v jeho víře, resp. jejím vyznávání, nedošlo u něho k žádnému ohrožení či porušení svobody jeho vyznání, ani k ohrožení jeho zdraví, života, osobní svobody či jiných jeho základních lidských práv a nebyl tedy v zemi původu pronásledován ve smyslu zákona o azylu a neuvedl ani žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že se tak stane v případě jeho návratu do vlasti. V daných souvislostech žalovaný zcela přiléhavě poukázal na to, že žalobci byl bez jakýchkoliv problémů či překážek vydán čínskými orgány cestovní pas pro potřeby jeho vycestování z vlasti, a to s biometrickými údaji včetně otisku prstů a fotografie, šlo tedy o vydání dokladu na jeho pravou totožnost, jemuž byl osobně přítomen, což svědčí o patrném nezájmu čínských státních orgánů o jeho osobu, neboť právě v souvislosti s vydáním cestovního dokladu mohly čínské orgány či bezpečnostní složky, pokud by dle tvrzení žalobce o něho dlouhodobě usilovaly a pronásledovaly jej, nejen jej zadržet, ale i znemožnit mu i opuštění vlasti, a to pouhým nevydáním cestovního dokladu, což se nestalo. Ani při samotném vycestování, které proběhlo oficiální cestou přes mezinárodní letiště, žádné problémy neměl a nikdo mu v opuštění vlasti nebránil. Ani České republice nebyla adresována jakákoli žádost čínských orgánů o jeho případné vydání k trestnímu stíhání a nebyl na něj vydán ani mezinárodní zatykač.

46. V daných souvislostech soud připomíná, že v rozsudku č.j. 2 Azs 71/2006-82 ze dne 26. 3. 2008 Nejvyšší správní soud ohledně zkoumání odůvodněnosti strachu z pronásledování ve - 16 - 36 Az 2/2018 smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu uvedl, že je nutno aplikovat test „přiměřené pravděpodobnosti“. Přiměřená pravděpodobnost nežádoucího důsledku návratu do země původu je dána tehdy, bývá-li tento důsledek v případech obdobných případu žadatele, nikoli ojedinělý. K nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu žadatele dochází natolik často, že s tím ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako s vcelku běžným jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným, konec citace.

47. I kdyby soud akceptoval tvrzení žalobce, že je příslušníkem Církve Všemohoucího Boha (CVB) a že se CVB, resp. její členové v Číně obecně mohou stát terčem negativního jednání ze strany čínských státních orgánů, nebyl by tento závěr pro rozhodnutí o žádosti žalobce sám o sobě zásadní, neboť v rámci správního řízení o konkrétní žádosti o mezinárodní ochranu se neposuzuje obecná situace konkrétních menšin a jejich postavení v zemi původu žadatele, ale je nutné shledat individuální pronásledování jeho osoby ve smyslu konkrétních ustanovení zákona o azylu (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 006, č. j. 3 Azs 23/2006-40, č. j. 4 Azs 332/2005 – 80, ze dne 22. 3. 2007, č. j. 2 Azs 126/2006 – 89, ze dne 26. 4. 2007, č. j. 7 Azs 12/2007 - 67, ze dne 21. 5. 2009, č. j. 5 Azs 19/2009 – 91, ze dne 19. 3. 2010, č. j. 2 Azs 7/2010 – 100, bod 16, či ze dne 16. 12. 2015, č. j. 3 Azs 108/2015 – 49).

48. Soud sdílí názor žalovaného, že objektivně žalobci nikdo nebránil v jeho víře, resp. v jejím vyznávání [žalobce uváděl, že jakožto příslušník tzv. domácí církve víru doma praktikoval, přičemž toto sdělení plně koresponduje s veřejně dostupnými informacemi, dle kterých rodina a přátelé mají právo se doma setkávat za účelem modlení, studia Bible apod., a to bez registrace u čínských státních orgánů (poukázat lze např. na zprávu Ministerstva zahraničních věci USA o náboženské svobodě v Číně za rok 2016, zmiňující oficiální stanovisko čínské Státní správy náboženských záležitostí - State Administration for Religious Affairs - SARA; zpráva je dostupná na https://www.state.gov/j/drl/rls/irf/2016/eap/268722.htm)], nedošlo u něho k žádnému ohrožení či porušení svobody jejího vyznání, ani k ohrožení jeho zdraví, života, osobní svobody či jiných jeho základních lidských práv a nebyl tedy v zemi původu pronásledován ve smyslu zákona o azylu, přičemž žalobce nepředložil ani žádné hodnověrné a přijatelné tvrzení, které by opodstatňovalo závěr, že se tak stane v případě jeho návratu do vlasti. Prezentoval jen své subjektivní pocity a obavy, které však byly založeny na azylovému příběhu, jemuž žalovaný ani soud nemohl zcela uvěřit. V této souvislosti žalovaný zcela přiléhavě poukázal na to, že žalobci byl bez jakýchkoliv problémů či překážek vydán čínskými státními orgány cestovní pas pro potřeby jeho vycestování z vlasti, a to s biometrickými údaji (včetně otisků prstů a fotografie), šlo tedy o vydání dokladu na jeho pravou totožnost, což svědčí o nezájmu čínských státních orgánů o jeho osobu, neboť právě v souvislosti s vydáním cestovního dokladu mohly čínské státní orgány žalobce - pokud by se o něj skutečně dlouhodobě zajímaly a pronásledovaly ho - nejen zadržet, ale i znemožnit mu opuštění vlasti, a to pouhým nevydáním cestovního dokladu, což se nestalo. Ani při samotném vycestování, které proběhlo oficiální cestou přes mezinárodní letiště v Pekingu, žalobce žádné skutečné problémy neměl a nikdo mu v opuštění vlasti nebránil, přitom je obecně známo, že (nejen) čínské státní orgány využívají výjezdní kontroly na letištích k tomu, aby zabránily osobám hledaným státními orgány v cestách do zahraničí, pokud státní orgány takovým osobám již v minulosti neodmítly vydat cestovní pas (k tomu srov. např. bod 30 odůvodnění rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 10. 2017 ve věci Y. L. proti Švýcarsku, stížnost č. 53110/16).

49. Ze stejných důvodů se u žalobce nemohlo jednat ani o pronásledování na kumulativním základě (k pojmu „pronásledování na kumulativním základě“ srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2007, č. j. 1 Azs 40/2007 - 129, či rozsudek téhož soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS). Žalobce věrohodně nepopsal jakékoli skutečné konkrétní projevy čínských státních orgánů namířené jednoznačně proti jeho osobě (též tvrzený incident z roku 2014), jednalo se o především pocity z údajného pronásledování či sledování blíže neidentifikovanými osobami. Ve věci žalobce proto nelze s přiměřenou pravděpodobností předpokládat, že byl nebo bude vystaven negativnímu jednání - 17 - 36 Az 2/2018 čínských státních orgánů, které by snad svou soustavností nahradilo jeho intenzitu (např. opakované návštěvy v zaměstnání v kombinaci s domovní prohlídkou a špatným zacházením v době svévolného, byť krátkodobého zadržení - viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008-67, č. 1713/2008 Sb. NSS).

50. Dále je třeba zdůraznit, že je obecně uznáváno, že ne každé omezení způsobu, jakým je víra praktikována, lze považovat za azylově relevantní pronásledování. Zatímco omezení náboženské činnosti „v jádru“ povede k závěru o pronásledování, omezení jen některých aspektů náboženských činností („na okraji“) za pronásledování považovat nelze. Jinými slovy řečeno: lze akceptovat požadavek na utajení jistých náboženských praktik [ostatně víra je především věcí vnitřního přesvědčení a prožitku, a proto křesťané obvykle nemají potřebu ostentativně prezentovat svou religiozitu, není-li tím dotčeno samotné jádro práva, které je chráněno Úmluvou o uprchlících a zákonem o azylu, což v projednávané věci zjevně není, neboť CVB patří mezi tzv. domácí církve, absentují u ní svátosti a uctívání, proto nepochybně členové CVB mohou praktikovat víru bez toho, aby na sebe upoutali (z jejich pohledu) nežádoucí pozornost čínských státních orgánů. Žalobce sám připustil, že v domácím prostředí víru praktikoval a že se dlouhodobě se souvěrci scházel až třikrát týdně [to koresponduje s dostupnými informacemi, dle kterých rodina a přátelé mají právo se doma setkávat za účelem modlení, studia Bible apod., a to bez registrace u čínských státních orgánů (k tomu srov. např. zprávu Ministerstva zahraničních věci USA o náboženské svobodě v Číně za rok 2016, zmiňující oficiální stanovisko čínské Státní správy náboženských záležitostí - State Administration for Religious Affairs - SARA; zpráva je dostupná např. na https://www.state.gov/j/drl/rls/irf/2016/eap/268722.htm)].

51. K žalobní námitce ohledně vnitřního přesídlení soud uvádí, že z kontextu odůvodnění rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že otázku možnosti vnitřního přesídlení v rámci Číny, žalovaný hodnotil toliko ve vazbě na způsob řešení jím tvrzených potíží radikálním způsobem přesídlením až do České republiky, namísto aby využil možnost vnitřního přesídlení za stavu, kdy sám uvedl, že pátrání policie po něm se vztahovalo pouze na území jednoho regionu. Žalovaný přiléhavě poznamenal, že pokud by se žalobce skutečně obával možného zatčení ze strany čínských státních orgánů, je jen s podivem, že si k opuštění vlasti vybral právě jedno z nejlépe střežených a kontrolovaných míst, za jaké lze nepochybně mezinárodní letiště v Pekingu považovat. Soud shodně s žalovaným dospěl k závěru, že žalobce nebyl v zemi původu z důvodu příslušnosti ke konkrétní náboženské skupině nikdy vystaven pronásledování ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o azylu, tedy závažnému porušení jeho základních lidských práv ze strany čínských orgánů, a neuvedl ani žádné relevantní skutečnosti, které by svědčily o tom, že se na této jeho situaci v případě návratu do vlasti cokoliv změní. Závěru žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu nelze nic vytknout.

52. Nedůvodnými soud shledává i námitky žalobce ohledně naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odst. 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

53. Již shora v odůvodnění soud uvedl, že pro azylové řízení nejsou v zásadním rozsahu směrodatné různé (nezaručené a neověřené) internetové články. Pokud žalobce do spisu zakládal různé internetové zprávy o pronásledování osob navrácených do Číny, soud jim stěží může přičíst zásadní relevanci, a již vůbec by bylo velice problematické skutečnosti popsané v internetovém článku týkající se jednoho třetího jednotlivce přenášet na možnou budoucí situaci žalobce. - 18 - 36 Az 2/2018 54. Pro účely posouzení existence důvodů pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu je rozhodující otázka, zda žalobci v případě jeho návratu do země původu hrozí vážná újma. Proto je třeba zkoumat, zda vzhledem ke všem žalobcem uvedeným a zjištěným skutečnostem existuje „reálné nebezpečí“, že žalobce utrpí vážnou újmu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 71/2006-82 ze dne 26. 3. 2008). Doplňkovou ochranu v případě nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu lze shledat pouze tam, kde takové nebezpečí reálně a bezprostředně hrozí, nikoli tam, kde vůbec nastat nemusí či může nastat jedině v případě přidružení se jiných okolností nebo skutečností, které dosud nelze předjímat. Soud souhlasí s hodnocením žalovaného, že žalobce nikdy nebyl ze strany čínských státních orgánů či bezpečnostních složek byť jen kontaktován, natož zadržen či vězněn, ani v současné době tam není trestně stíhán a nestal se ani terčem jakéhokoliv jiného negativního jednání čínských státních orgánů či bezpečnostních složek vůči své osobě, tím méně z důvodu náboženského přesvědčení. Žalovaný mohl vyjít z tvrzení žalobce, že byl zadržen jeho otec a policisté měli údajně hledat žalobce a jeho matku. K tomu žalobci mělo sděleno, že ho policie hledá, poněvadž je věřícím křesťanem. Žalobce uvedl, že se během svého života s policií nikdy osobně nesetkal, policisté ho nikdy nenašli, a proto ani nebyl nikdy zadržen. Žalovaný správně zdůraznil, že i když se žalobce opakovaně obecně zmiňoval o zadržování členů křesťanských církví v Číně, o jednotlivých incidentech a zadržení jiných souvěrců, o nichž se dozvídal nebo dočítal z nejrůznějších zdrojů, skutečností je, že on sám se terčem jakéhokoliv podobného jednání ze strany čínských orgánů nikdy nestal. Nebyly zjištěny žádné relevantní skutečnosti, že by mu hrozilo reálné nebezpečí vážné újmy odůvodňující poskytnutí doplňkové ochrany. Pokud by čínské orgány skutečně a reálně žalobce pronásledovaly kvůli jeho víře, či o něho měly sebemenší zájem, měly nepochybně bezpečnostní složky po dobu jeho života v zemi původu bezesporu dostatek času, prostoru a prostředků, které by pro to mohly účinně využít. Jak již výše uvedeno žalobci bez jakýchkoliv problémů či překážek byl vydán cestovní pas pro potřeby jeho vycestování s biometrickými údaji a fotografie, žalobce neměl žádné problémy při vycestování z vlasti, České republice nebyla adresována jakákoliv žádost čínských orgánů o případné vydání žalobce k trestnímu stíhání či výkonu trestu, nebyl na něj vydán ani mezinárodní zatykač, což by svědčilo o zájmu čínských orgánů o jeho osobu. Ve shodě s žalovaným také soud považuje za nepodloženou a čistě hypotetickou spekulaci a domněnku ohledně jím uvedených obav ze zatčení ze strany čínských státních orgánů proto, že se nevrátil do země původu ve stanovené lhůtě. Ze shromážděných podkladů nelze ani dovodit, že by žalobce měl být po svém návratu do vlasti byl zadržen a postižen za podání žádosti o mezinárodní ochranu v České republice z náboženských důvodů.

55. Ze shromážděných podkladů nelze ani dovodit, že by žalobce po svém návratu do vlasti byl zadržen a postižen za podání žádosti o mezinárodní ochranu v České republice z náboženských důvodů. Jednak ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí ze dne 17. 6. 2015 plyne, že čínská legislativa neumožňuje trestání neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří se do Číny vrátí, Čína nepostihuje ekonomické uprchlíky, přičemž nelze vyloučit, že k omezení základních práv či k případnému zadržení může dojít pouze „v případě pravých politicky motivovaných žadatelů a také žadatelů z řad národnostních menšin – hlavně pak Ujgurů“ (žalobce přitom nepatří ani do jedné z uvedených skupin). Žádné konkrétní případy však ve zprávě uvedeny nebyly. Stručná novinová zpráva Amnesty International ze dne 7. 3. 2018 je velmi obecná (konkrétně zmiňuje pouze již zmíněné Ujgury, opět však bez uvedení jediného konkrétního dohledatelného případu), nadto v ní chybí odkaz na jakýkoliv relevantní zdroj informací, z něhož bylo čerpáno. Obě uvedené zprávy tedy nezmiňují žádný konkrétní a ověřitelný případ postihu neúspěšného žadatele o azyl z řad příslušníků čínských heterodoxních církví, který by byl po návratu do vlasti čínskými státními orgány postižen.

56. Žalovaný též v této souvislosti opakovaně správně připomněl, že když žalobce bez problémů vycestoval z Číny, tak se lze důvodně domnívat, že v případě návratu nebude postihován ani z toho důvodu, že se do země původu nevrátil během doby, na kterou měl vydané turistické - 19 - 36 Az 2/2018 vízum, zejména když Čínskou lidovou republiku opouštějí každoročně tisíce občanů za účelem turistiky. Pouze v ČR jde jen v této oblasti o více než 200 tisíc občanů Číny ročně. Správně pak žalovaný poukázal i na § 19 odst. 2 zákona o azylu, v souladu s nímž žalovaný ani další správní orgány v České republice neposkytují a nesdělují informace jiným osobám, které by se týkaly žádosti o udělení mezinárodní ochrany [obavy z toho, že po návratu do země původu žadateli o azyl hrozí trest, neboť by se tamní úřady mohly dozvědět, co v azylovém řízení uváděl o zemi původu, nejsou důvodem pro udělení doplňkové ochrany (srov. – mutatis mutandis – rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2013, č. j. 4 Azs 24/2003-68)]. Na tom nic nemůže změnit obecná zpráva v médiích, že skupina 60 čínských státních příslušníků žádá o azyl z náboženských důvodů v České republice, když konkrétní údaje ve vztahu k žalobci v takové zprávě uvedeny nebyly, ostatně to žalobce ani v průběhu řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany a ani v žalobě netvrdil (pokud by měla být medializace případu důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, nepochybně by řízení o žádosti ztratilo smysl, neboť jeho výsledek by závisel pouze na mediální zdatnosti toho či onoho žadatele). Žalovaný jde dokonce v ochraně žadatelů o azyl tak daleko, že tyto informace v podobě anonymizovaných rozhodnutí neposkytuje ani soudům ve věcech jiných žalobců. Je přitom vhodné připomenout, jak uvedl žalovaný, že řada článků o předmětné skupině čínských žadatelů v médiích citovala jejich konkrétní právní zástupce nebo žadatele samotné, kteří například pod upravenou totožností hovořili o svém případu.

57. Lze tedy shrnout, že žalovaný dospěl ke správnému závěru, že žalobci nehrozí po návratu do vlasti reálné nebezpečí vážné újmy (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 2 Azs 71/2006-82). Pouhá možnost špatného zacházení nemá sama o sobě za následek porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který stanoví zákaz mučení a nelidského či ponižujícího trestání nebo zacházení [srov. § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu], a proto není důvod žalobci udělovat doplňkovou ochranu.

58. Co se týče namítané medializace případu, pak shodně s žalovaným soud zdůrazňuje, že v řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný médiím prezentoval informace o tom, že žalobce je žadatelem o mezinárodní ochranu v České republice.

59. Pro úplnost soud uvádí, že hodnotící soud o tom, že žalobce přicestoval do České republiky jako člen organizované skupiny, učinil žalovaný dle názoru soudu na základě okolností, které jsou zjistitelné ze správního spisu (způsob žádosti o vízum, zvolená způsob cesty do ČR a výběr destinace, postup žalobce po přicestování na letiště Václava Havla a následná cesta do místa, kde žalobce požádal o azyl) a které ve svém souhrnu zcela nepochybně o organizovanosti vypovídá. V podrobnostech soud odkazuje příslušnou pasáž odůvodnění rozhodnutí žalovaného, neboť s tam uvedenými úvahami se ztotožňuje.

60. Závěrem soud dodává, že rozhodnutí správního orgánu se vždy vyhotovují v českém jazyce, neboť české právní předpisy neukládají správním orgánům povinnost překládat svá rozhodnutí do jiného jazyka (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2009, č. j. 4 Ads 100/2009 – 73, ze dne 3. 4. 2013, č. j. 6 As 6/2013 – 72, 6 As 6/2013). Výše uvedené platí i pro soudní rozhodnutí. Z žádného ustanovení upravujícího řízení před správními soudy (včetně ustanovení o. s. ř., jichž se v souladu s § 64 s. ř. s. použije přiměřeně) nevyplývá povinnost soudu překládat účastníku řízení soudní rozhodnutí do jeho mateřského jazyka, popř. jazyka, který ovládá, a to tím spíše je-li tento účastník tak, jako je tomu v tomto případě, zastoupen advokátem, který zcela nepochybně český jazyk ovládá a kterému (nikoli žalobci) je rozsudek doručován. Pouze rozhodnutí soudu v českém jazyce je zněním autentickým. Není povinností soudu zasílat účastníkovi řízení překlad takového rozhodnutí do jeho mateřského jazyka (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2005, č. j. 2 Azs 168/2004 – 52, ze dne 21. 6. 2006, č. j. 3 Azs 156/2005 – 47, ze dne 11. 10. 2006, č. j. 6 Azs 412/2005 – 65, ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 8 Azs 85/2005, ze dne 10. 11. 2012, č. j. 6 Ads 58/2010 – 178, či usnesení ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 Azs 98/2014 – 15). K otázce výkladu čl. 37 odst. 4 Listiny v souvislosti s písemnostmi, které soud účastníkům zasílá během probíhajícího soudního řízení, přistoupilo také - 20 - 36 Az 2/2018 plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st 20/05, č. 485/2005 Sb. ÚS. Ústavní soud zde dospěl k závěru, že gramatický výklad čl. 37 odst. 4 Listiny „je zcela jednoznačný a svědčí pro nutnost tlumočení při ústní komunikaci účastníka řízení neovládajícího český jazyk se soudem. Nutnost překladu písemností, včetně rozhodnutí soudu, však gramatickým výkladem dovodit nelze. Logický výklad za použití argumentu a simili vede k témuž výsledku. To proto, že obsah čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ač je omezen co do uplatnění toliko na trestní řízení, je co do rozsahu zaručeného práva srovnatelný s čl. 37 odst. 4 listiny.“ Žalobci byl obsah žalobou napadeného rozhodnutí při předávání rozhodnutí přetlumočen, přičemž žalobce potvrdil, že obsahu rozhodnutí včetně poučení porozuměl. Na svých právech tak žalobce nebyl zkrácen.

61. Z výše uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

62. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému prokazatelně v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.

Poučení