36 Az 6/2018 - 32

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl soudcem Mgr. et Mgr. Jaroslavem Vávrou věci žalobkyně: L. B., státní příslušnice Kosovské republiky zastoupená advokátem Mgr. Janem Lipavským sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 16. 8. 2018, čj. OAM-640/ZA-ZA11-K01-2018 takto:

Výrok

I . Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Napadené rozhodnutí a vymezení věci 1. Žalobkyně se včasnou žalobou podanou soudu dne 5. 9. 2018 domáhala soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto tak, že - 2 - 36 Az 6/2018 žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany se podle § 16 odst. 2 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu, v platném znění (dále jen „zákon o azylu“), zamítá jako zjevně nedůvodná. Shrnutí žaloby 2. Žalobkyně v žalobě uvedla, že žalovaný svým rozhodnutím porušil ustanovení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), neboť nezjistil stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti a žalobkyně tak byla zkrácena na svých právech. Žalobkyně totiž v průběhu azylového řízení neuváděla pouze to, že důvodem její žádosti o mezinárodní ochranu je to, že v České republice žije její manžel. Uváděla totiž, že důvodem podání žádosti je její těhotenství, které je provázeno problémy růstu a vývoje nenarozeného dítěte. V zemi původu žalobkyně nejsou podmínky pro narození dítěte, navíc tam nemá kam jít a kde bydlet. Tyto okolnosti žalovaný řádně neposoudil a nezohlednil v rámci rozhodnutí. Rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné.

3. V žalobě dále argumentovala zaručenými lidskými právy, poukázala na vývoj výkladu důvodů pro přiznání mezinárodní ochrany s tím, že v úvahu připadá udělení humanitárního azylu, případně doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Poukázala dále na závazky České republiky vyplývající z čl. 3 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Není v zájmu dítěte, aby bylo odděleno od svého otce. Žalovaný pochybil, když neprovedl veškerá skutková zjištění ohledně stavu lidských práv v Kosovu.

4. Při jednání soudu žalobkyně prostřednictvím svého zástupce uvedla, že nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spatřuje ve dvou rovinách. Za prvé v tom, že žalovaný nevyhodnotil uváděné zdravotní důvody na straně žalobkyně jako matky dítěte, které je již narozené. Dítě očekává blíže neučený operační zákrok dutiny břišní. Za druhé, žalovaný v rozhodnutí nespecifikoval důkazy, ze kterých vycházel. Zopakovala, že azylový důvod by mohl být založen v tom, že v zemi původu žalobkyně není možné zajistit odpovídající zdravotní péči. Tím se správní orgán nezabýval. Vyjádření žalovaného 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na žalované rozhodnutí a navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Připomněl, že žádost o mezinárodní ochranu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná, neboť Kosovskou republiku jako zemi původu žalobkyně je třeba považovat za bezpečnou zemi původu. Uvedl, že žalobkyně neopustila svoji vlast na základě žádného z relevantních azylových důvodů. Kosovo je bezpečnou zemí a z žádného sdělení žalobkyně ani v průběhu řízení před soudem nebylo zjištěno, že by v jejím případě tento závěr neplatil. Žalobkyně tuto vyvratitelnou domněnku nezpochybnila. Žádost o azyl je možno označit za účelovou, neboť o azyl žalobkyně požádala až v situaci, kdy selhaly její pokusy upravit si na území České republiky pobyt dle zákona o pobytu cizinců. Stran neposouzení důvodů uváděných žalobkyní uváděných azylových důvodů poukázal na úpravu § 16 odst. 3 zákona o azylu. Posouzení věci krajským soudem 6. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.), přezkoumal v mezích žalobních bodů žalované rozhodnutí, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům.

7. Předně krajský soud konstatuje, že žalované rozhodnutí není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů nebo nesrozumitelnost či netrpí jinou vadou (§ 76 s.ř.s.). Výrok v dané věci o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu odpovídá platné právní úpravě a v odůvodnění byly - 3 - 36 Az 6/2018 uvedeny veškeré důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání a úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů (§ 68 odst. 3 správního řádu). Jak vyplývá ze správního spisu a z odůvodnění žalovaného rozhodnutí, jako podklady pro rozhodnutí a hodnocení důvodů žádosti o udělení mezinárodní ochrany blíže popsaných v žádosti o udělení mezinárodní ochrany a dále k pohovoru o udělení mezinárodní ochrany ze dne 26. 7. 2018, byly aplikovány žalovaným v potřebném a dostatečném rozsahu příslušné konkrétní podklady, které byly dostatečnou oporou pro zmíněný výrok žalovaného rozhodnutí o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu. Uvedené vychází především z toho, že Kosovská republika je považovaná za bezpečnou zemi původu, na což navazuje posouzení dle ust. § 16 odst. 2 a 3 zákona o azylu. Tyto okolnosti žalovaný v rozhodnutí výslovně zmínil.

8. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 20. 7. 2018. Při úvodním poskytnutí údajů dne 26. 7. 2018 uvedla, že na území České republiky přicestovala poprvé v říjnu 2013 a naposledy v srpnu 2016. Měla povolený dlouhodobý pobyt v České republice, neboť zde má manžela. Popsala, že je těhotná, na konci pátého měsíce. Na počátku těhotenství měla problémy, nyní je v pořádku. K důvodům žádosti uvedla, že má v České republice manžela a nechce se vrátit do Kosova, kde nikoho nemá. Hlavním důvodem je to, že chce žít a mít rodinu v České republice. Při pohovoru k žádosti toho samého dne uvedla dále, že její původní pobytové vízum bylo ukončeno. V zemi původu nejsou podmínky pro narození dítěte, v České republice má manžela, který ji podporuje a pomáhá. Se svoji rodinou v Kosovu není v kontaktu, neboť rodina nesouhlasila se sňatkem. Popsala, že v průběhu těhotenství je pod pravidelnou lékařskou kontrolou. Současně uvedla, že v Kosovu je dostupná lékařská péče, ale není tak kvalitní jako v České republice, není tam systém podpory matek s dětmi, ani bezplatné zdravotnictví. Z Kosova se rozhodli s manželem odjet, aby měli lepší život i kvůli dětem. V České republice žádnou pomoc nežádá.

9. Zdejšímu soudu je z úřední činnosti známo (rovněž žalobkyně to v obecné rovině v průběhu řízení zmiňovala), že dne 7. 3. 2018 byla rozsudkem čj. 52 A 56/2017-40 zamítnuta žaloba žalobkyně proti rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky. Důvodem negativního rozhodnutí bylo nedoložení dokladů prokazujících dostatečný příjem žalobkyně a jejího manžela P. B. Žádost byla odůvodněna záměrem společného soužití rodiny. Již v průběhu tohoto správního a následně soudního řízení žalobkyně uváděla, že jejím cílem je založit rodinu s manželem v České republice a že v Kosovu nemá žádné zázemí. Kasační stížnost byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 7. 6. 2018, čj. 7 Azs 132/2018-25.

10. Již po prvotním shora uvedeném seznámení s tvrzeními žalobkyně lze s jistou mírou určitosti uzavřít tak, že přednesená skutková tvrzení nejsou azylově relevantní a správní i soudní podání žalobkyně jsou motivována zejména snahou legalizace pobytu v České republice s tím, že jak sama uvádí, se v České republice rozhodli být s manželem kvůli lepšímu životu a kvůli dětem. K tomu však azylové řízení a institut mezinárodní ochrany neslouží.

11. Již v rozsudku ze dne 17. 3. 2008, čj. 5 Azs 80/2007-87 Nejvyšší správní soud uvedl: „Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem, nebo v zemi původu, pokud je bez státní příslušnosti. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.“ Obdobný - 4 - 36 Az 6/2018 náhled na charakter institutu azylu a azylového řízení lze pak přenést i na žádost o udělení doplňkové ochrany, která s azylem souvisí.

12. V usnesení ze dne 14. 7. 2017 čj. 2 Azs 119/2017-39 Nejvyšší správní soud uvedl, že: „…institut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi původu pronásledováni ze zákonem stanovených důvodů (§ 12 zákona o azylu), a obecně není prostředkem pro řešení jakýchkoli problémů (osobních, rodinných či ekonomických) v zemi původu. Udělení azylu lze aplikovat pouze v omezeném počtu případů ve smyslu zákonem stanovených podmínek. Legalizace pobytu se záměrem vyhnout se případným nepříznivým důsledkům nezákonného pobytu na území České republiky není v žádném případě důvodem pro mezinárodní ochranu formou azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005-43).“ Tytéž závěry uvádí NSS setrvale a opakovaně, viz též v usnesení ze dne 28. 6. 2016, čj. 9 Azs 76/2016-40. Krajský soud v tomto ohledu konstatuje, že žalobkyně přicestovala na území České republiky dle svého tvrzení v říjnu 2013, poté v srpnu 2016, přičemž o udělení mezinárodní ochrany požádala poprvé až dne 20. 7. 2018.

13. Podle § 2 odst. 1 písmeno k) zákona o azylu se pro účely tohoto zákona rozumí bezpečnou zemí původu stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště, ve kterém obecně a soustavně nedochází k pronásledování, mučení nebo nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestům a k hrozbě z důvodu svévolného násilí v případě mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, který jeho občané nebo osoby bez státního občanství neopouštějí z důvodů uvedených v § 12 nebo 14a, který ratifikoval a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, včetně norem týkajících se účinných opravných prostředků, a který umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad stavem dodržování lidských práv.

14. Podle § 16 odst. 2 téhož zákona se jako zjevně nedůvodná zamítne i žádost o udělení mezinárodní ochrany, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany přichází ze státu, který Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu, neprokáže-li žadatel o udělení mezinárodní ochrany, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze.

15. Podle § 16 odst. 3 téhož zákona jsou-li důvody pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu podle § 13 a 14 nebo doplňkové ochrany podle § 14b. Jsou-li důvody pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné podle odstavce 2, rovněž se neposuzuje, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.

16. Podle § 2 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců se Kosovo považuje za bezpečnou zemi původu.

17. Shora citované ustanovení § 16 odst. 2 zákona o azylu spočívá na pojmu „bezpečná země původu“ vymezeném v § 2 odst. 1 písm. k) téhož zákona. Za tu se obecně považuje takový stát, jenž dodržuje mezinárodní závazky a v souladu s nimi nepodrobuje své občany takovému zacházení, jež by mohlo být v jiných státech považováno za relevantní pro udělení azylu. Evropská praxe pak presumuje, že občany pocházejících z bezpečných zemí původu nelze bez dalšího považovat za osoby vyžadující ochranu – specifickým prvkem uvedené praxe je tedy nezkoumání důvodů pro udělení azylu a doplňkové ochrany, ale toliko posouzení, zda daná země podmínky definice „bezpečné země původu“ splňuje. Na druhou stranu však není vyloučeno, aby v azylovém řízení konkrétní osoba prokázala opak, tedy že v jejím případě ze strany domovského státu k porušování mezinárodních azylových zásad dochází. - 5 - 36 Az 6/2018 18. Žalovaný byl proto v dané věci pro závěr o zamítnutí žádosti žalobkyně s ohledem na její zjevnou nedůvodnost povinen dle § 16 odst. 2 zákona o azylu prokázat, že Kosovo lze považovat za bezpečnou zemi původu. Vzhledem k tomu, že však prováděcí vyhláška k zákonu uvedenou zemi výslovně zmiňuje ve svém § 2 bodu 5., byla jeho procesní situace o to jednodušší, že nemusel zkoumat naplnění jednotlivých znaků vymezených v § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, ale mohl rovnou přistoupit ke konstatování splnění podmínek bezpečnosti Kosova, jako země původu. I přesto je však součástí správního spisu zpráva Ministerstva vnitra „Hodnocení Kosova jako bezpečné země původu“ ke stavu ze září 2017. Součástí správního spisu je též zpráva Ministerstva vnitra „Kosovo – Bezpečnostní a politická situace v zemi“ ke stavu z ledna 2018 Žalovaný tedy splnil své povinnosti týkající se řádného zjištění skutkového stavu, neboť žalobkyně není osobou, jež by pocházela ze států, jež za „bezpečné země původu“ ani „bezpečné třetí země“ považovat nelze, u nichž by bylo dále třeba zkoumat i další podmínky osvědčující či naopak vyvracející závěry o (ne)poskytnutí mezinárodní ochrany.

19. Zdejší soud dále konstatuje, že charakteristickým znakem řízení o azylu v případě bezpečných zemí původu oproti jiným obdobným azylovým řízením je zvýšení důkazního břemene ve vztahu k žadatelům. Jelikož se dodržování mezinárodních závazků a neporušování práv vlastních občanů u bezpečných zemí presumuje, leží hlavní odpovědnost za prokázání opaku právě na žadatelích. Je povinností žadatele azylově relevantní skutečnosti nejen tvrdit, ale zejména tato tvrzení doložit, pro což je již pouhá výpověď zcela nedostačující. K obdobnému závěru pak dospěl i NSS, např. ve svém rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č.j. 5 Azs 66/2008-70 v němž uvedl, že: „Institut bezpečné země původu zakotvený v ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu [pozn. soudu – dnes písm. k)] a v čl. 29 a 30 procedurální směrnice totiž stanoví presumpci nedůvodností žádostí osob přicházejících z dané země – srov. ust. § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu (…) [pozn. soudu – dnes ust. § 16 odst. 2]. Jinými slovy, žadatel o mezinárodní ochranu přicházející z bezpečné země původu musí prokázat, že v jeho konkrétním případě tento stát za bezpečnou zemi původu považovat nelze, což v důsledku znamená, že musí prokázat, že mu hrozí větší riziko pronásledování nebo vážné újmy než ostatním osobám v obdobném postavení. Jak bylo uvedeno výše, obdobné podmínky nejsou u standardních žádostí o mezinárodní ochranu (minimálně, pokud jde o zkoumání podmínek pro udělení azylu podle ust. § 12 písm. b) zákona o azyl) vyžadovány, a tudíž označení určité země za bezpečnou zemi původu v podstatě zvyšuje důkazní břemeno na straně žadatelů o mezinárodní ochranu.“ 20. V dané věci žalobkyně tvrdila, že z Kosova odešla za manželem za lepším životem, nemá se z ČR kam vrátit. Obavy z návratu měla kvůli zdraví nenarozeného dítěte, v průběhu soudního řízení, kdy již k narození dítěte došlo, uváděla, že zdravotní péče o matky s dětmi v Kosovu není na takové úrovni jako v České republice. Dítě potřebuje zdravotní péči. K tomu soud na okraj poznamenává, že uvedené jednání nespadá pod žádný z důvodů pro možnost udělení mezinárodní ochrany podle § 12 zákona o azylu (tj. pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, nebo odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě). Mohlo by se maximálně jednat o důvod pro udělení tzv. doplňkové ochrany ve smyslu § 14a zákona o azylu (hrozba skutečného nebezpečí vážné újmy či ohrožení života). Jestliže však žalobkyně obavu potenciální možné újmy na zdraví svého dítěte vztahovala toliko k rozporování presumpce Kosova jako bezpečné země původu, byla ve smyslu § 16 odst. 2 zákona o azylu povinna svá tvrzení prokázat. To však neučinila, když spíše obecně vylíčila svou rodinnou situaci a náhled na potenciální nižší úroveň zdravotní péče v zemi původu. Na druhou stranu uvedla, že v Kosovu je dostupná zdravotní péče, není však tak kvalitní a bezplatná. Avšak ani k takto namítaným, stěží dostatečně azylově relevantním, skutečnostem ve smyslu nedostatečné zdravotní péče neunesla důkazní břemeno. Za tohoto stavu byl proto správný závěr žalovaného, vyhodnotit její žádost o azyl jako zjevně nedůvodnou, a jako takovou ji zamítnout.

21. Ve vztahu k námitce nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu a nedostatečného dokazování v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu lze proto opakovaně odkázat na výslovné - 6 - 36 Az 6/2018 znění § 16 odst. 2 zákona o azylu, podle něhož se předem vybrané země původu považují za bezpečné, neprokáže-li žadatel o udělení mezinárodní ochrany, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze (srov. např. také usnesení ze dne 14. 3. 2014, čj. 5 Azs 23/2013- 19). NSS v této souvislosti již dříve konstatoval, že „označení určité země za bezpečnou zemi původu v podstatě zvyšuje důkazní břemeno na straně žadatelů o mezinárodní ochranu“ (rozsudek ze dne 30. 9. 2008, čj. 5 Azs 66/2008-70, č. 1749/2009 Sb. NSS). Kosovo je podle § 2 vyhlášky č. 328/2015 Sb. na seznamu zemí, které Česká republika považuje za bezpečné. Bylo proto na žalobkyni, aby prokázala, že v jejím případě tato domněnka neplatí.

22. Pokud žalobkyně namítala, že se žalovaný nezabýval možným splněním podmínek pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, soud odkazuje na shora citovaný § 16 odst. 3 zákona, dle něhož je výslovně stanoveno, že správní orgán v případě zjevně nedůvodných žádostí neposuzuje, zda by mohl být žadatel o udělení mezinárodní ochrany vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12, splňuje důvody pro udělení azylu podle § 13 a § 14, hrozí mu vážná újma podle § 14a nebo lze v jeho případě užít tzv. doplňkové ochrany podle § 14b. Žalovaný tudíž nebyl na rozdíl od jiných řízení o mezinárodní ochraně povinen se dalšími důvody pro udělení azylu žalobci zabývat.

23. Nad rámec shora uvedeného odůvodnění, které dle soudu plně postačuje k zamítnutí žaloby, soud doplňuje následující pasáže k dalším tvrzením žalobkyně. Žalobkyně v žalobě argumentovala lidskými právy, mezinárodními úmluvami o nich, zájmy dítěte, a to především k otázce zdravotní péče pro nenarozené a později již narozené dítě. Soud k tomu poznamenává, že tyto otázky fakticky související s její rodinou (neboť sama zdravotní problémy neuváděla) a stěží mohou přinést zásadní relevanci do jejího azylového řízení za situace, kdy rodinu ve smyslu početí dítěte se svým manželem pojali v úmysl rozšířit za situace, kdy pobytový status žalobkyně na území České republiky byl nejistý. Nebylo jí prodlouženo povolení dlouhodobému pobytu a soud její žalobě nevyhověl. I přes to daná situace nezabránila žalobkyni v tom, aby uvažovala o rozšíření rodiny, toto s manželem patrně realizovali, což se poté snaží použít jako azylovou argumentaci – tedy argumentaci o právech dítěte. Tudy cesta vést nemůže.

24. Rovněž k otázce potřeby zdravotní péče, eventuálně zdravotního stavu vyžadujícího zvýšenou péči soud uvádí následující. Z ustálené judikatury lze špatný zdravotní stav považovat za azylově relevantní důvod (důvod pro přiznání humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu) pouze ve zcela výjimečných případech (srov. např. rozsudek ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004–55, či usnesení ze dne 12. 7. 2016, č. j. 2 Azs 115/2016–26). Nižší úroveň zdravotnictví v zemi původu bez přistoupení dalších okolností nemůže založit důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Úroveň zdravotnictví v České republice je zpravidla vyšší než v zemích, ze kterých přicházejí žadatelé o mezinárodní ochranu, tato skutečnost ale sama o sobě nemůže založit důvod pro udělení mezinárodní ochrany (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č.j. 3 Azs 226/2005-68, či ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007-69, či usnesení ze dne 28. 2. 2018, č. j. 6 Azs 368/2017-37). Žalobkyně v posuzované věci neuvedla závažné konkrétní zdravotní problémy dítěte, které by vyžadovaly speciální péči, v zemi původu nedostupnou, ani neprokázala, že zdravotní péče v Kosovu dosahovala úrovně, která by představovala nelidské či ponižující zacházení (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2017, č. j. 5 Azs 283/2016–41). Sledování matky a dítěte po čas průběhu těhotenství tak nemohly pro žalovaného představovat založení azylově relevantního důvodu, neboť stále trvala překážka § 16 odst. 2 zákona o azylu. Žalobkyní později tvrzený blíže nespecifikovaný zásah v dutině břišní dítěte nemůže představovat novou, azylově relevantní skutečnost, to platí opět za stavu, kdy statut Kosova jako bezpečné země původu nebyl relevantně zpochybněn. Důvody pro pobyt v České republice, které žalobkyně uváděla, byly spíše motivované soužitím se svým manželem, přičemž uváděla, že ve své zemi původu nemá kam jít. - 7 - 36 Az 6/2018 25. Zájem dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (publ. pod č. 104/1991 Sb.), je předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí a státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, jsou povinny zajistit, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli (srov. čl. 9 citované Úmluvy). Neznamená to, že lze tyto principy bez dalšího chápat jako další důvod mezinárodní ochrany, nad rámec zákonem o azylu stanovených důvodů pro udělení mezinárodní ochrany.

26. Jak dále vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, obecně okolnosti soukromého či rodinného života žadatelky na území ČR (s výjimkou azylu za účelem sloučení rodiny dle § 13 zákona o azylu) za důvod pro udělení azylu či doplňkové ochrany považovat nelze (srov. rozhodnutí ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007-69, ze dne 8. 1. 2009, č. j. 2 Azs 66/2008-52, ze dne 11. 3. 2015, č. j. 3 Azs 256/2014-27, ze dne 19. 5. 2016, č. j. 5 Azs 220/2015-36, ze dne 10. 1. 2018, č. j. 6 Azs 207/2017-47). O povinnosti státu respektovat volbu země pobytu lze uvažovat v naprosto výjimečných případech, například tehdy, „má-li cizinec manželku, která je českou občankou, s níž se mu na území ČR narodila dcera, přičemž zdravotní stav manželky je závažný a neumožňuje jí starat se o dítě“ (viz např. usnesení ze dne 10. 1. 2018, č. j. 6 Azs 207/2017-47). V dané věci však žalobkyně žádné takové zásadní okolnosti ani netvrdila. V průběhu řízení se neobjevily jakékoli skutečnosti, ze kterých by vyplynulo to, že žalobkyni, spolu s jejím manželem, též občanem Kosova, je bráněno pobývat v zemi původu. Podnikání manžela na území České republiky není dostatečným důvodem, který by změnil posouzení azylové žádosti.

27. Stran vztahu cizince k nezletilému dítěti se pak Nejvyšší správní soud výslovně vyjádřil i např. v rozsudku ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 Azs 18/2005-35, kde mj. uvedl, že „tvrzení o otcovství k nezletilé dceři jsou relevantní z pohledu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, nemají však schopnost účinně zpochybnit zákonnost rozsudku krajského soudu ve věci podle zákona o azylu.“ Shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2003, č. j. 4 Azs 6/2003-55, či usnesení ze dne 6. 3. 2014, č. j. 1 Azs 10/2014-29. V tomto usnesení soud mj. uvedl, že: „Stěžovatelčina tvrzení o tom, že nemůže být odloučena od své nezletilé české dcery pocházející z manželství s českým občanem, rovněž nejsou způsobilá účinně zpochybnit zákonnost rozsudku městského soudu v posuzované věci; relevantní by mohla být toliko pohledem zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, nikoliv však v řízení o žádosti stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany.“ Stejně tak lze poukázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2017, č. j. 2 Azs 119/2017-39, podle něhož „rodinný život stěžovatele, tj. manželství s občankou České republiky a soužití s jeho nezletilými dětmi, nemohou být bez dalšího důvodem pro udělení azylu ani doplňkové ochrany.“ S ohledem na obsah spisu nepovažuje soud nadto přenesení rodinného života žalobkyně na území Kosova a jeho rozvíjení tam za nemožné. K porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neudělením mezinárodní ochrany a následným vycestováním však může dojít (až na výjimky) v situaci, kdy by byl zcela znemožněn rodinný život v zemi původu žadatele (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008-71, či rozsudek ze dne 22. 9. 2016, č. j. 6 Azs 167/2016- 32).

28. Shora uvedené závěry NSS o vztahu mezi nárokem na mezinárodní ochranu a ust. čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jsou přenositelně aplikovatelné i na věc žalobkyně. Žalobkyně pobývá na území ČR již nějakou dobu bez platného pobytového povolení. Žalobkyně přesto za vzniklé situace, pro ni vcelku nekomfortní, počala se svým manželem dítě, na což má bez jakýchkoli pochyb plné právo. Má však též odpovědnost za zdraví počatého a následně narozeného dítěte. Průběh svého těhotenství a poté nutnost péče o narozené dítě využívá v azylové i žalobní argumentaci. Takový postup není přijatelný. Pokud žalobkyně počala dítě a následně, patrně logicky, hodlá realizovat právo na svůj rodinný život a též má záměr zůstat tam, kde je zdravotní péče na vyšší úrovni, měla si být vědoma, a také plně byla, že její pobyt v ČR není bez problémů a do budoucna nemusí být jednoduše proveditelný. Její pohnutí setrvat - 8 - 36 Az 6/2018 s dítětem na území ČR není řešitelné pomocí dobrodiní zákona o azylu. Rozhodnutí žalobkyně nevrátit se do vlasti, spolu s její současnou nezdařenou další legalizaci pobytu v ČR dle zákona o pobytu cizinců (nedoložení dostatečných legálních příjmů), je zásadním současným problémem žalobkyně, za který však zodpovídá pouze ona sama. Hledání viny u českého státu, potažmo jeho orgánů, je nemístné. Žalobkyně se sama podílela na tom, že nesplňuje podmínky pro pobyt v ČR, v tom nelze, ani ve vazbě na výsledky azylového řízení, spatřovat porušení mezinárodních závazků ze strany České republiky.

29. Soud má za to, že rozhodnutí žalovaného je správné a ve svém odůvodnění dostatečné, k důvodům uváděným žalobkyní postačující. Jde totiž o bezpečnou zemi původu žadatelky. Nad nutný rámec odůvodnění soud vypořádal i širší argumentaci žalobykně. S ohledem na shora uvedené, soud žalobu nepovažuje za důvodnou, a proto ji zamítl (§ 78 odst. 7 s.ř.s.). Náklady řízení 30. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když neúspěšná žalobkyně neměla právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly.

Poučení