36 C 14/2021-50

Rubrum

Okresní soud Plzeň - město rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Martinem Havlíkem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 5 slov] sídlem [adresa] o náhradu škody ve výši 17 702,30 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 17 702,30 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17 702,30 Kč jdoucím od 14. 11. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků tohoto řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 17 702,30 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku a náhrady nákladů řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobce uplatňuje podanou žalobou nárok, který mu vznikl dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem v platném znění (dále též jen„ zákon“) a to náhradu škody, která byla žalobci způsobena v exekučním řízení při výkonu exekuční činnosti soudním exekutorem. V souladu se zákonem uplatnil žalobce nárok u žalované dopisem ze dne 13. 5. 2020, avšak žalovaná na tuto výzvu do podání žaloby nereagovala. Ke škodě mělo dojít tím, že v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který vedl pod sp. zn. [spisová značka] exekuční řízení a exekuci na majetek žalobce, byla žalobci způsobena škoda. Soudní exekutor si vyplatil z vymožených finančních prostředků na úkor žalobce neoprávněně jako náklady exekuce soudního exekutora částku v celkové výši 17 702,30 Kč, které žalobci nevrátil. Exekuce byla vedena na majetek žalobce pro vymožení výživného. Po zahájení exekuce byl vydán dne [datum] příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. [číslo jednací]. Po zahájení exekučního řízení bylo usnesením [název soudu] ze dne [datum] č. j. [insolvenční spisová značka] schváleno oddlužení žalobce plněním splátkového kalendáře. Usnesením [název soudu] ze dne [datum] č. j. [insolvenční spisová značka], byl žalobce osvobozen od placení dosud neuspokojených pohledávek s tím, že toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 6. 2017 Soudní exekutor evidoval informace o pravomocném skončení insolvenčního řízení v exekučním spise dne 20. 11. 2017. K datu 24. 1. 2018 bylo také soudnímu exekutorovi známo, že povinný na výživném k rukám zákonné zástupkyně oprávněného uhradil celkem 68 000 Kč za období od června 2012 do ledna 2018. Po skončení insolvenčního řízení exekutor pokračoval v exekuci s tím, že z exekučně vymožených finančních prostředků si vyplatil jako náklady exekuce dne 10. 12. 2017 částku ve výši 7 865 Kč a dne 16. 2. 2018 částku ve výši 1 965 Kč a to dle vyjádření soudního exekutora ze dne 16. 12. 2019 na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 5. 9. 2007. Celkovou částku v celkové výši 9 830 Kč si však exekutor vyplatil po skončení oddlužení neoprávněně, neboť se jedná o pohledávku soudního exekutora, která měla být přihlášena do insolvence a od jejíhož placení byl žalobce ve smyslu ustanovení § 414 insolvenčního zákona osvobozen. Uvedený postup soudního exekutora shledala sama žalovaná v rámci výkonu státního dohledu za postup soudního exekutora v rozporu se zákonem. Dále dne [datum] vydal soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. [číslo jednací], v němž mimo jiné určil jako náklady exekuce částku 3 500 Kč + 735 Kč a 21 % DPH představující hotové výdaje v paušální výši a to přesto, že hotové výdaje v paušální výši určil soudní exekutor již v příkazu ze dne 5. 9. 2007, tedy hotové výdaje v paušální výši 4 235 Kč si určil exekutor duplicitně v rozporu se zákonem, neboť tyto lze počítat v exekučním řízení jen jednou. Toto pochybení rovněž žalovaná v rámci státního dohledu označila za postup v rozporu se zákonem. Exekutor se dále dopustil dalších pochybení, a to například při vyčíslování předmětu exekuce, kdy ve vyčíslení ze dne 22. 3. 2018, 29. 1. 2018 nezohlednil, že na běžném výživném k datu 11. 5. 2017 nebyl a nemohl evidovat žádný dluh, neboť podle usnesení [název soudu] byl žalobce osvobozen ve smyslu § 414 insolvenčního zákoníku. Exekutor dále při výpočtu nezohlednil informace od matky oprávněného, že výživné bylo v lednu 2018 uhrazeno přímo k rukám matky oprávněného a také, že žalobce hradil dále běžné výživné k rukám matky. V exekuci vymoženou částku exekutor evidoval a vymohl jako dluh na výživném, ačkoliv dluh neexistoval, když žalobce hradil i běžné výživné řádně k rukám matky. O tom soudní exekutor věděl, neboť byl o tom matkou informován, jak vyplývá ze spisu soudního exekutora. Ze soudním exekutorem chybně stanovené částky k vymožení dlužného výživného, kterou soudní exekutor také po žalobci v důsledku vymohl, si soudní exekutor přiznal příkazem k úhradě exekuce ze dne 20. 6. 2018 další odměnu za provedení exekuce ve výši celkem 13 467,30 Kč včetně DPH. Exekutor si tedy vypočetl odměnu z vymožené částky, kterou neměl vymáhat, ale vymáhal ji, protože ji chybně vypočetl. Ve skutečnosti žalobce ničeho nedlužil. Tento postup soudního exekutora označila žalovaná rovněž v rozporu se zákonem. Ostatně také proto matka oprávněného exekutorem vymožené plnění, který jí již soudní exekutor v mezidobí vyplatil, žalobci vrátila. Exekuce byla nakonec k návrhu žalobce usnesením soudního exekutora ze dne [datum rozhodnutí] pod č. j. [číslo jednací] zastavena. Z přehledu plateb pro oprávněného od soudního exekutora vyplývá, že si exekutor na základě exekučního příkazu k úhradě nákladů ze dne [datum] v důsledku nesprávného úředního postupu vyplatil neoprávněně částku ve výši 7 872,30 Kč, ze dne 16. 2. 2018, 25. 5. 2018 a 14. 9. 2018. Žalobce tedy dovozuje, že exekutor si tyto částky vyplatil na základě jeho nesprávného úředního postupu s tím, že sama žalovaná tento postup označila za postup v rozporu s § 46 odst. 1 exekučního řádu a v rozporu s článkem 5 odst. 1 Pravidel profesní etiky a pravidel soutěže exekutorů. Žalobci tak vznikla škoda celkem ve výši 17 702,30 Kč, neboť o tuto částku byl majetek žalobce pochybením exekutora neoprávněně zmenšen.

2. Žalovaná k podané žalobě uvedla, že nárok uplatněný žalobou neuznává a navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalovaná uvedla, že režim odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem dopadá na úkony učiněné mimo rozhodovací činnost, nebo sice v jejím rámci, avšak za podmínky, že se v obsahu rozhodnutí neprojeví (rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 799/10, 29 Cdo 2778/2010). Žalovaná dále uvedla, že žalobce žaluje náklady exekuce, které si vyplatil exekutor v exekuci, jíž bylo vymáháno výživné na nezletilého syna žalobce, přestože bylo rozhodnuto o úpadku žalobce a o jeho osvobození od placení dosud neuspokojených pohledávek. Podle žalobce tak soudní exekutor pochybil. Žalovaná uvedla, že nesouhlasí s tvrzeními žalobce ohledně toho, že by mělo v řízení dojít k nesprávnému úřednímu postupu soudního exekutora, neboť v postupu soudního exekutora nelze spatřovat nesprávný úřední postup dle § 13 zákona, neboť se jednalo o rozhodovací činnost. Zároveň pak uvedla, že exekuční příkaz ze dne [datum] a exekuční příkaz ze dne [datum] nevykazuje základní znak nezákonného rozhodnutí dle § 8 zákona představovaný tím, že takové rozhodnutí dojde právní moci a následně je zrušeno či změněno k tomu příslušným orgánem. Žalobce se ani proti jednomu exekučnímu příkazu nebránil i přesto, že měl možnost proti exekučním příkazům podat námitky. Vzhledem k absenci nezákonného rozhodnutí lze uzavřít, že v projednávaném případě nebyly naplněny podmínky pro vznik nároku dle zákona a proto tvrzený nárok nebyl uznán a náhrada škody žalobci nebyla přiznána. Ve vztahu k pojmu, co je nutno považovat za nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí, rovněž žalovaná odkázala na znění zákona, který dle jejího názoru neobsahuje zákonnou definici nesprávného úředního postupu s tím, že dle jejího názoru je za něj soudní praxí považováno porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, přičemž zpravidla jde o postup, který nesouvisí s rozhodovací činností. Pro tuto formu odpovědnosti je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí.

3. Žalobce v rámci repliky na vyjádření žalované uvedl, že pokud by snad soud měl dojít k závěru, že škoda nebyla způsobena nesprávným úředním postupem, ale odpovědnostním titulem by měl být příkaz k úhradě nákladů ze dne [datum], který však nebyl pro nezákonnost zrušen, nutno k tomuto dodat, že příkaz byl vydán před zahájením insolvenčního řízení a žalobce tudíž ani neměl možnost se teprve po skončení jeho oddlužení v insolvenci domáhat formální zákonnou cestou zrušení přímo příkazu k úhradě nákladů exekuce, neboť takový proces zákon neupravuje. Dle žalobce se jedná tedy o případ zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 8 odst. 3 zákona. Žalobce jako nejúčinnější obranu k ochraně svých práv podal návrh na úplné zastavení exekuce. Žalobce dále odkázal na překvapivé stanovisko žalované, která ve svém stanovisku v rámci prověrky prověřovaného exekučního spisu dospěla k závěru o chybném postupu soudního exekutora, aby následně popírala svou odpovědnost v tomto řízení. Takovýto postup žalované v řízení o náhradu škody je nutno považovat za ryze formální. Dle žalobce v předmětně věci byla bez pochyb v materiálně právním slova smyslu naplněna odpovědnost státu za škodu, když i sama žalovaná se dříve vyjádřila v podstatě tak, že exekutor vypočetl vymáhané plnění pro oprávněnou chybně a z této chybně vypočtené částky si pak chybně (protiprávně) určil odměnu a také si přiznal v rozporu se zákonem duplicitně paušální náhradu výdajů. V tomto kontextu pak žalobce odkázal na rozhodnutí II. ÚS 2159/11 a 28 Cdo 2150/2012, dle kterých nelze lpět na podmínce zrušení rozhodnutí za situace, kdy by požadavek na toto naplnění vedl k vyloučení odpovědnosti státu při současném splnění podmínek odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu. Případné nepřiznání náhrady škody žalobci jen z toho důvodu, že příkaz k úhradě nákladů exekuce nebyl zrušen, ačkoliv je evidentně v rozporu se zákonem, by bylo ze strany soudu přepjatým formalismem a porušením základního práva žalobce na náhradu škody ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Žalobce využil návrhu na zastavení exekuce jako účinného procesního prostředku proti nesprávně vedené exekuci, resp. jako prostředek obrany proti exekuci jako celku ve smyslu § 8 odst. 3 zákona, jímž se nakonec domohl úplného zastavení exekuce, přičemž k jejímu zastavení došlo již jen proto, že oprávněný se zastavením exekuce souhlasil a proto se exekutor jinými důvody pro zastavení exekuce pro nadbytečnost nezabýval. V důsledku zastavení exekuce pak oprávněná vrátila žalobci soudním exekutorem chybně vypočítané vymožené plnění, které jí exekutor již stačil vyplatit. Nutno poukázat na skutečnost, že žalobce po skončení insolvenčního řízení podal návrh na zastavení exekuce především z důvodu jeho oddlužení, ale tomuto návrhu nebylo nejprve vyhověno, neboť soudní exekutor chybně informoval exekuční soud o výši vymáhaného plnění. Dále pak žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 2407/2017, podle kterého zejména v exekučních řízeních k naplnění požadavku § 8 odst. 1 zákona nutně nedochází k samotnému zrušení nezákonného rozhodnutí, ale existují případy, kdy je nezákonné rozhodnutí odklizeno jiným způsobem, popřípadě k jeho odklizení vůbec nedojde. V této souvislosti nutno poukázat na skutečnost, že předmětná exekuce nebyla skončena vymožením, ale skončila úplným zastavením exekuce, tzn. exekuce byla zastavena v celém rozsahu i pro již chybně soudním exekutorem vypočítané vymožené plnění, z nějž si soudní exekutor vypočetl v důsledku neoprávněně odměnu a přiznal si duplicitně paušální náhradu výdajů. Příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 20. 6. 2018 proto vedle uvedeného usnesení o zastavení exekuce nemůže obstát. Ačkoliv tedy nebyl pro nezákonnost zvlášť výslovně zrušen samostatným rozhodnutím, byl odklizen, resp. pozbyl účinků z důvodu úplného zastavení exekuce.

4. Soud po provedeném dokazování dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci.

5. Žalobce před podáním žaloby uplatnil u žalované nárok na zaplacení náhrady škody dle zákona s tím, že toto bylo žalované doručeno 13. 5. 2020, žalovaná nárok žalobce neuznala (uplatnění náhrady škody ze dne 13. 5. 2020, potvrzení žalované ze dne 13. 5. 2020, stanovisko žalované ze dne 16. 2. 2021).

6. Z obsahu exekučního spisu sp. zn. [spisová značka] byly zjištěny následující skutečnosti. K návrhu oprávněné bylo dne [datum] vydáno usnesení o nařízení exekuce proti žalobci jako povinnému. Dne [datum] byl vydán exekuční příkaz prodejem movitých věcí a příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. [číslo jednací] s tím, že pokud jde o výši nákladů exekuce, tyto jsou vyčísleny na částku ve výši 13 005,33 Kč obsahující mimo jiné náklady exekuce ve výši 3 500 Kč. Dne 23. 9. 2013 bylo vydáno usnesení [název soudu] o úpadku žalobce s tím, že dne 11. 5. 2017 bylo tímto soudem rozhodnuto o osvobození žalobce od placení dosud neuspokojených pohledávek dle § 414 insolvenčního zákona. Z přípisu exekutora ze dne 9. 10. 2017 bylo zjištěno, že [anonymizováno] [jméno] [příjmení] informoval o změně soudního exekutora s tím, že k tomuto datu, tj. k říjnu 2017 evidoval k zaplacení na exekuci částku ve výši 148 628 Kč, která zbývá neuhrazena. Z úředního záznamu ze dne 24. 1. 2018 bylo zjištěno, že oprávněná sdělila exekutorovi, že za období od června 2012 do ledna 2018 obdržela na výživném částku ve výši 68 000 Kč. Z přípisu exekutora ze dne 29. 1. 2018 bylo zjištěno, že exekutor vyčíslil na žádost povinného dluh ve výši 41 113 Kč. Dne 13. 11. 2017 podal žalobce návrh na zastavení exekuce, ve kterém odkazuje na již proběhlou insolvenci a navrhl, aby byla exekuce zastavena. Tento návrh na zastavení exekuce je doplněn jeho dalším podáním ze dne 5. 2. 2018, ve kterém uvádí, že má přírůstek v rodině a nastupuje do nového zaměstnání, do té doby byl na úřadu práce. Rovněž požádal o splátkový kalendář ve výši 4 000 Kč měsíčně do splacení pohledávky a povinnosti platit výživné ve výši 2 500 Kč do nabytí plnoletosti. Z úředního záznamu ze dne 16. 2. 2018 se podává, že oprávněná nesouhlasila s návrhem na zastavení exekuce. Z přípisu ze dne 22. 3. 2018 se podává, že exekutor informoval exekuční soud o tom, že běžné výživné činí k datu 22. 3. 2018 částku ve výši 37 715,65 Kč. Usnesením [název soudu] ze dne [datum] byl návrh povinného na zastavení exekuce zamítnut s odůvodněním, že na nové dluhy se osvobození z insolvence nevztahuje, neboť opačný výklad by mohl vést k absurdnímu závěru, že dlužník, který prošel úspěšně insolvencí, by byl zbaven zákonné vyživovací povinnosti. Z vyčíslení dluhu na žádost ze dne 23. 4. 2018 bylo zjištěno, že exekutor opakovaně na žádost povinného vyčíslil dluh a to částkou: náklady oprávněného ve výši 2 180 Kč, vymáhané dlužné výživné k datu 23. 4. 2018 ve výši 38 715,65 Kč a náklady exekutora ve výši 14 630 Kč bez DPH, dále uvedl, že vymáhaný nárok lze zaplatit na účet exekutora s tím, že následně bude vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce a po jeho nabytí právní moci bude skončení exekuce oznámeno těm, kterým byl zaslán exekuční příkaz. Dne 20. 6. 2018 byl exekutorem vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce s tím, že náklady exekuce byly určeny ve výši 19 882,30 Kč, z toho náklady oprávněného činí 2 180 Kč a náklady exekutora činí částku 17 702,30 Kč představující odměnu soudního exekutora za provedení exekuce ve výši 11 130 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 3 500 Kč, včetně DPH tedy částku ve výši 17 702,30 Kč. Návrhem ze dne 18. 6. 2018 požádal povinný o zastavení exekuce na plat. Exekutor opakovaně provedl vyúčtování dluhu na výživném dne 24. 7. 2018 ve výši 41 717,35 Kč (běžné výživné ve výši 1 000 Kč, dlužné výživné ve výši 40 717,35 Kč). Dne 25. 7. 2018 podal povinný návrh na zastavení exekuce s tím, že k tomuto návrhu oprávněná uvedla, že souhlasí se zastavením exekuce. Z toho důvodu bylo následně vydáno dne [datum] soudním exekutorem usnesení č. j. [číslo jednací], jímž byla exekuce zastavena a výrokem II. bylo rozhodnuto tak, že náklady exekuce byly uhrazeny na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]. Proti tomuto usnesení bylo přípustné odvolání ke [název soudu]. Z obsahu exekučního spisu se dále podává, že proti příkazu k úhradě nákladů exekuce z [datum] nebyly ze strany povinného podány námitky, rovněž tak ani proti usnesení o zastavení exekuce, jímž bylo mimo jiné výrokem II. rozhodováno o nákladech exekuce, rovněž nebylo podáváno ze strany povinného (žalobce) odvolání. Z podnětu povinného následně Ministerstvo spravedlnosti, odbor dohledu a kárné agendy, zahájilo prověrku spisu u exekutora. K dotazům dohledového orgánu exekutor ve vztahu k příkazu ze dne [datum] uvedl, že se jednalo o pravomocný průběžný příkaz k úhradě nákladů exekuce. Dále pak uvedl, že právní předpisy nerozlišují, v jaké fázi exekuce může být příkaz k úhradě nákladů vydán, nestanoví ani jeho druhy. Exekutor dále odkazoval na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2808/14, že příkaz k úhradě nákladů exekuce může být vydán kdykoliv v průběhu exekuce. Dále pak exekutor uvedl, že sám exekutor nemůže ex officio rozhodnout o zastavení exekuce z jiného důvodu, než pro který účastník zastavení exekuce navrhoval, resp. se kterým vyslovil oprávněný souhlas. Dohledový orgán spatřil po provedené prověrce celou řadu pochybení na straně exekutora. Jednak vytkl soudnímu exekutorovi, že v přípise ze dne 22. 3. 2018 nezohlednil, že na běžném výživném k datu 11. 5. 2017 není evidován žádný dluh s ohledem na usnesení insolvenčního soudu, jímž byl žalobce osvobozen od placení pohledávek a dále pak uvedl, že ani nemohl existovat žádný dluh na výživném ani k lednu 2018, jelikož v té době měl exekutor informaci od zákonné zástupkyně oprávněného, že výživné je k lednu 2018 zaplaceno. Rovněž pak vytkl exekutorovi, že nezohlednil skutečnost, že žádný dluh na běžném výživném neexistoval ani k datu 22. 3. 2018. Dále pak vytkl exekutorovi jeho přípisy ze dne 29. 1. 2018 a 4. 1. 2020, ve kterých exekutor opětovně nezohlednil, že na běžném výživném k datu 11. 5. 2017 nebyl s ohledem na rozhodnutí insolvenčního soudu žádný dluh. Dohledový orgán dále odkázal na vyjádření exekutora k výzvě dohledového orgánu ze dne 16. 12. 2019, ze kterého plyne, že si exekutor dne 10. 11. 2017 vyplatil částku 7 865 Kč a dne 16. 2. 2018 částku 1 965 Kč na základě pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 5. 9. 2007, nicméně však od úhrady nákladů exekuce byl povinný osvobozen usnesením insolvenčního soudu. Nadto náklady exekuce, resp. hotové výdaje ve výši 3 500 Kč byly určeny pravomocně již v příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 5. 9. 2017 a exekutor tyto určil duplicitně následně v příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 20. 6. 2018. Uvedený postup shledal dohledový orgán v rozporu s § 46 odst. 1 exekučního řádu a v rozporu s článkem 5 odst. 1 Pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže exekutorů. O výsledku kontroly dohledový orgán dne 13. 2. 2020 informoval žalobce s tím, že v poučení uvedl, že má-li žalobce za to, že mu byla v důsledku postupu soudního exekutora v dotčeném exekučním řízení způsobena majetková či nemajetková újma, poučuje jej o možnosti uplatnit jeho nárok na náhradu újmy přímo u dotčeného soudního exekutora případně na Ministerstvu spravedlnosti. Z obsahu plateb pro oprávněného a exekutora na č. l. 12 spisu bylo zjištěno, že exekutor si vyplatil na exekuci odměnu ve výši 17 702,30 Kč a to ve výších 7 865 Kč dne 10. 11. 2017, 1 965 Kč dne 16. 2. 2018, 2 075,65 Kč dne 16. 2. 2018, 1 000 Kč dne 25. 5. 2018 a 4 796,65 Kč dne 14. 9. 2018.

7. Žádné další důkazy nebyly navrhovány, tudíž ani prováděny.

8. Podle § 1 odst. 1 zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle odst. 3 téhož ustanovení platí, že stát hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu 9. Podle § 2 zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

10. Podle § 3 zákona platí, že stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby").

11. Podle § 4 odst. 1 zákona platí, že za výkon státní správy podle § 3 odst. 1 písm. b) zákona se považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech, zápisy skutečností do veřejného rejstříku provedené notářem podle zákona upravujícího veřejné rejstříky právnických a fyzických osob, úkony notáře jako soudního komisaře a úkony soudního exekutora, případně jeho zástupce, zanikl-li exekutorovi výkon exekutorského úřadu a je-li tímto zástupcem exekutorský kandidát, při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu.

12. Podle § 5 zákona platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, řízení podle soudního řádu správního nebo v trestním řízení.

13. Podle § 6 odst. 1 zákona platí, že ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních náhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že úřadem podle odst. 1, je Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení.

14. Podle § 7 odst. 1 zákona platí, že právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

15. Podle § 8 zákona platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno, jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odstavec 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 2). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce (odstavec 3).

16. Podle § 14 zákona platí, že nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 (odstavec 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odstavec 3).

17. Podle § 15 zákona platí, že přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku (odstavec 1). Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odstavec 2).

18. Podle § 31 zákona platí, že náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (odstavec 1). Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nám nebyla přiznána (odstavec 2). Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (odstavec 3).

19. Podle § 31a zákona platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).

20. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru o nedůvodnosti podané žaloby, neboť ze strany žalobce nebyly splněny podmínky stanovené v § 8 zákona, dle kterého platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. V tomto kontextu soud uvádí, že se neztotožňuje s názorem žalobce ohledně toho, že se v daném případě jedná o nesprávný úřední postup soudního exekutora ve smyslu ust. § 13 zákona, byť lze samozřejmě přisvědčit názoru žalobce, že tento nemohl brojit proti postupu soudního exekutora, který si nesprávně přes osvobození žalobce od placení dalších dluhů v insolvenčním řízení následně strhl náklady ve výši 9 830 Kč na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne [datum]. Nicméně proti takovémuto postupu exekutora nemohl brojit toliko pouze do vydání druhého příkazu k úhradě nákladů exekuce, neboť o nákladech řízení soudního exekutora bylo rozhodováno na základě příkazů k úhradě nákladů exekuce. Je pravdou, že žalobce nemohl účinně brojit proti prvnímu z příkazů k úhradě nákladů exekuce ze dne [datum], neboť k osvobození od placení této pohledávky došlo až následně několik let poté rozhodnutím insolvenčního soudu. Žalobce měl však možnost bránit se proti nákladům exekuce, o kterých bylo rozhodováno en bloc příkazem k náhradě nákladů exekuce ze dne [datum], ve kterém byl poučen o tom, že může podat proti tomuto příkazu námitky. Z obsahu exekučního spisu se podává, že proti tomuto příkazu žádné námitky podány nebyly. Rovněž pak je soud přesvědčen o tom, že žalobce mohl využít opravného prostředku proti usnesení, jímž soudní exekutor zastavil exekuci, kdy i zde bylo proti výroku II. soudního exekutora o nákladech exekuce přípustné odvolání a odvolací soud by zcela jistě přezkoumával náklady exekuce en bloc. Žalobce takto neučinil, čímž nesplnil podmínku stanovenou v § 8 zákona. V tomto kontextu, pokud jde o posouzení toho, zda se jedná o nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, soud pro stručnost svého odůvodnění odkazuje na vyjádření žalované k žalobě, která k tomuto uvedla, že o nesprávný úřední postup se jedná zejména a zpravidla v situacích, kdy postup nesouvisí s rozhodovací činností. V tomto případě však tvrzená škoda měla vzniknout zejména s odkazem na neoprávněné vyplacení si nákladů exekuce, nicméně na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, tj. pokud došlo a v tomto případě skutečně došlo k vyplacení nákladů exekuce, pak k tomu došlo na základě příkazu k náhradě nákladů exekuce – tj. na základě rozhodnutí, kdy žalobce měl 2 možnosti, jak brojit proti nákladům exekuce, kdy jednak mohl podat námitky proti exekučnímu příkazu ze dne 20. 6. 2018, a rovněž pak mohl podat odvolání i proti usnesení, jímž došlo k zastavení exekuce (nákladový výrok II. usnesení, jímž bylo rozhodováno ohledně nákladů exekuce). Soud si v tomto kontextu nedokáže odpustit výtku ve vztahu k postupu exekutora, kterou následně zdejší soud promítl do rozhodnutí o nákladech řízení, kdy z obsahu exekučního spisu bylo zcela jasně postaveno na jisto a zjištěno, že exekutor si vyplatil náklady ve výši 9 830 Kč, byť na tyto náklady neměl nárok, neboť žalobce byl osvobozen od placení těchto nákladů na základě rozhodnutí insolvenčního soudu. Rovněž pak vyplývá z obsahu exekučního spisu, že exekutor si duplicitně vyčíslil náklady ve výši 2 x 3 500 Kč rovněž neoprávněně. Rovněž pak nutno přihlédnout k té skutečnosti, že exekutor nesprávně informoval povinného ohledně výše vymáhaného plnění, kdy nezohlednil výsledky insolvenčního řízení a rovněž pak bylo zjištěno, že exekutor nesprávně informoval insolvenční soud ohledně výše dlužného výživného. Takovýto postup soudního exekutora v exekučním řízení lze označit za tristní, nicméně žalobce se měl a mohl proti postupu soudního exekutora bránit formou opravných prostředků, pokud jich nevyužil, nemůže se nyní domáhat náhrady škody, neboť nesplnil podmínky uvedené v ust. § 8 zákona. Žalobce touto žalobou, kterou se domáhal po žalované zaplacení náhrady škody dle zákona, stavěl zdejší nalézací soud de facto do pozice exekučního soudu či odvolacího exekučního soudu, aby si zdejší soud sám posoudil zákonnost vydaných exekučních příkazů. K takovémuto postupu však není zdejší soud oprávněn s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, dle kterého platí, že změnu či zrušení napadeného rozhodnutí nelze nahrazovat předběžným posouzením odškodňovacího soudu.

21. Současně soud nespatřil v souzeném případě, že by se mělo jednat o případy zvláštního zřetele hodné, pro které by nebylo potřeba vyčerpání opravných prostředků ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 zákona. Zákon v tomto ustanovení nedefinuje ani neposkytuje vodítko, v čem mohou být tyto případy spatřovány. Je tedy ponecháno na úvaze soudu, aby v každém konkrétním případě dovodil a zdůvodnil, zda existovaly na straně účastníka či byly objektivně dány takové okolnosti, pro které na něm pro účely odpovědnosti státu za škodu netřeba vyžadovat podání opravného prostředku. Jde zejména o případy, kdy nepříznivá situace na straně poškozeného spočívající např. ve složitých finančních poměrech, špatném zdravotním stavu apod. mu znemožnila podat opravné prostředky a kdyby zároveň vyloučení možnosti uplatnit nárok na náhradu škody způsobené pravomocným rozhodnutím, které bylo pro nezákonnost zrušeno, představoval vůči poškozenému přílišnou tvrdost. Tyto důvody zvláštního zřetele hodné soud, byť exekuční řízení vykazovalo mnoho nesprávností, však v tomto konkrétním souzeném případě nespatřil. Pokud bylo žalobcem odkazováno na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2407/2017, pak ale v tomto rozhodnutí je mimo jiné konstatováno, že rozhodnutí (usnesení o nařízení exekuce) nemusí být výslovně zrušeno pro nezákonnost (tzv. odklizeno), avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato konstatována jiným později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí obstát. Přezkoumávané exekuční řízení nebylo zastaveno například z důvodu nepřípustnosti, nevykonatelnosti exekučního titulu či snad z důvodu zrušení exekučního titulu. V tomto případě k odklizení napadeného rozhodnutí jiným způsobem ve smyslu odkazované judikatury nedošlo a jeho nezákonnost nebyla jinak soudně konstatována, kdy došlo toliko pouze k zastavení exekučního řízení na návrh povinného, se kterým oprávněná souhlasila a takováto skutečnost nemá bez dalšího žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Pokud pak žalobce nesouhlasil s výší nákladů, měl proti nim brojit, jak bylo uvedeno shora. Soud se neztotožňuje s tím, že návrh na zastavení exekuce žalobce užil jako účinný procesní prostředek proti nesprávně vedené exekuci, resp. jako prostředek obrany proti exekuci jako celku ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 zákona, jímž se nakonec domohl zastavení exekuce, když měl zejména podat opravný prostředek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 20. 6. 2018, který de facto nahradil průběžný exekuční příkaz z 5. 9. 2007 a právě proti tomuto exekučnímu příkazu měl brojit námitkami, eventuálně mohl brojit odvoláním proti výroku II. usnesení ze dne 21. 8. 2018 o nákladech exekuce, přičemž v rámci řízení o opravném prostředku by nepochybně došlo k přezkumu nákladů exekuce. Takto žalobce nepostupoval, čímž si sám znemožnil cestu k následnému odškodnění dle § 8 zákona. S ohledem na shora uvedené skutečnosti pak soud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky stanovené v § 8 zákona, a proto žalobě nebylo možné vyhovět a z těchto důvodů soud žalobu zamítl.

22. Pokud jde o výrok II. o náhradě nákladů řízení, pak zde soud uvádí, že žalovaná by v daném případě měla právo na náhradu nákladů řízení s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť v tomto řízení byla žaloba zamítnuta a žalovaná byla v celém rozsahu úspěšná. Nicméně soud v tomto konkrétním případě aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. s tím, že rovněž předtím, než žalovaná přednášela závěrečný návrh, umožnil straně žalované, aby se k takovémuto postupu soudu vyjádřila. V souzeném případě soud spatřil důvody hodné zvláštního zřetele odůvodňující postup soudu dle ust. § 150 o. s. ř. Důvody hodné zvláštního zřetele spatřuje soud zejména ve vadném postupu soudního exekutora v exekučním řízení, který soud popsal shora a dále pak zejména i v postupu žalované, která ve svém vyjádření ze dne 13. 2. 2020 poučila žalobce o možnosti podat v dané věci žalobu na náhradu škody proti státu, byť již v této době muselo být žalované zřejmé, že žalobce v případném řízení nemůže být úspěšný s ohledem na nesplnění zákonných podmínek stanovených v ust. § 8 zákona. Za takového stavu by bylo vůči žalobci nespravedlivé, aby nesl náklady žalované, coby odpovědnostního orgánu, která navíc poučila žalobce o možnosti vedení civilního sporu poté, co se v rámci dohledu nad činností soudního exekutora důkladně seznámila se stavem exekučního řízení.

Poučení