36 C 215/2022 - 83

Rubrum

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudkyní JUDr. Gabrielou Antonií Bartovou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Jméno žalované A], IČO [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] za nějž jedná [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Jméno žalované B] sídlem [Adresa žalované B] 2. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [IČO žalované B] sídlem [Adresa žalované B] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení vlastnického práva takto:

Výrok

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala určení, že [Anonymizováno] [Anonymizováno] je vlastníkem pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], s [Anonymizováno] [Anonymizováno] pro [Jméno žalované A], se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit 1. žalované náklady řízení ve výši 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna nahradit 2. žalované náklady řízení ve výši 7 804,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce 2. žalované.

Odůvodnění

1. Žalobkyně podala soudu žalobní návrh, jímž se domáhá určení, že [Anonymizováno] [Anonymizováno] je vlastníkem pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] s příslušností hospodařit pro [Jméno žalované A]. Žalobce tvrdí, že pasivní legitimace účastníků ve sporu je dána, když 2. žalovaný je zapsán jako vlastník označené nemovitosti, 1. žalovaný je skutečným vlastníkem, jedná se o [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ZMV, § 4 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., a to s ohledem na charakter majetku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2021, č . j. 28 Cdo 2902/2020-132, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2021, č . j. 28 Cdo 3374/2020-115). Nemovitost, která je předmětem sporu, byla původně vedena jako parcela [Anonymizováno] [Anonymizováno], kdy žalovaný pozemek je její částí. Tento pozemek je církevním majetkem podle § 2 písm. a) ZMV. Došlo k majetkové křivdě, na níž dopadá § 5 písm. a) ZMV, když byla odňata věc bez náhrady podle zákona o revizi pozemkové reformy, rozhodnutím [Anonymizováno] [adresa] [Anonymizováno] [Anonymizováno] ze dne 23. 9. 1958, č. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] a pozemek byl přidělen [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [adresa]. 2. žalovaný nabyl vlastnictví k předmětné nemovitosti smlouvou o bezúplatném převodu majetku do vlastnictví [Anonymizováno] podle zákona č. 92/1991 Sb., kdy takto je veden zápis v katastru nemovitostí, převodcem byl [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Smlouva byla uzavřena 31. 12. 1997 podle § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. Žalobkyně se svého nároku domáhá, když tvrdí, že uvedenou smlouvou nelze převést majetek [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] na [Anonymizováno] přešlý po datu 25. 2. 1948, tzn., předmětný pozemek tedy nemohl být předmětem převodu dle označené smlouvy, jde tudíž o absolutně neplatné právní jednání (Pl. ÚS 9/07, Pl. ÚS 10/13, § 18 odst. 1 ZMV).

2. K výzvě soudu, v čem žalobkyně tvrdí nepoctivost žalovaného ve vztahu k ustanovení § 1095 o. z., žalobkyně doplnila svá tvrzení tak, že krajní nepoctivost shledává v tom, že předmětný pozemek byl odňat, přičemž subjekt, jenž o tomto rozhodl, jej nadále předal do držby, rozhodným tak je způsob odnětí majetku, neboť právě toto znemožňuje poctivost držby 2. žalovaného. Žalobkyně ve vztahu k uplatněným tvrzením žádala o poskytnutí lhůty pro doplnění tvrzení. K tomuto je třeba uvést, že žalobkyní uplatněný důvod nepoctivosti držby stojí na právním hodnocení, nejedná se tedy o skutková tvrzení či důkazy, které by bylo třeba doplnit. 3. 1. žalovaný k návrhu uplatnil následující argumenty. Cílem blokačního ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. bylo zabránění konfliktu majetkových práv původních a nových vlastníků, neboť měl být přijat zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi, toto ustanovení bylo zrušeno a převzato do § 20 ZMV. Změně vlastníka, která se neprotiví smyslu majetkového vyrovnání s církvemi, blokační ustanovení nebránilo. V době převodu pozemku nebylo majetkové vyrovnání s církví ohroženo, výsledné řešení vyrovnání bylo přijato až později, což nelze klást žalovanému k tíži, kdy to, jak jsou uspokojeny restituční nároky, je plně v gesci zákonodárce. I pokud by byl převod neplatný, došlo k vydržení (§ 130, 134 obč. zák. nebo § 1095, 3066 o. z.) 4. 2. žalovaný k návrhu uplatnil následující argumenty. Ustanovení § 3 odst. 1 z. zákona č. 92/1991 Sb. je blokačním ustanovením, které brání privatizaci, nikoliv tedy bezúplatnému převodu majetku. Právní konstrukce vycházela z toho, že obce budou povinnými subjekty, což se pak nestalo, za tyto pozemky náleží církvím náhrada, kdy tomuto závěru nebrání ani citované nálezy Ústavního soudu ČR. V dané věci bylo postupováno podle § 47b zákona o velké privatizaci, tzn. postup jiný než privatizace. I pokud by však byl převod absolutně neplatný, je pozemek vydržen dle § 130, 134 obč. zák. Ode dne převodu do dne podání žaloby nebylo vlastnické právo 2. žalovaného nijak zpochybňováno. 2. žalovaná odkazuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydaného ve věci sp. zn. 28 Cdo 390/2021. Případně došlo k mimořádnému vydržení, neboť žalovaný měl v držbě pozemky po dobu 61 let. 2. žalovaný namítá také promlčení nároku. S aplikací rozhodnutí vydaného Nejvyšším soudem ČR ve věci sp. zn. 28 Cdo 390/2021 2. žalovaný nesouhlasí. Podání žaloby je limitováno třemi roky od nabytí účinnosti zákona, k čemuž odkazuje na ustanovení § 101 obč. zák., § 629 odst. 1 o. z. Ochrana vlastnického práva je dána vlastnickému právu již konstituovanému, zde se však nabývá vlastnického práva až okamžikem vydání věci. Ochrana vlastnického práva se nevztahuje na restituční nárok, k čemuž odkazuje na rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1996/20. Rozsudek vydaný Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 28 Cdo 1246/2016 uvádí. „Namítá-li žalobce dále, že byl rozhodnutím odvolacího soudu „přímo omezen“ na svém vlastnickém právu garantovaném čl. 11 Listiny základních práv a svobod, postačí upozornit, že podle stabilizovaného judikatorního výkladu ústavní ochrana svědčí toliko vlastnickému právu již konstituovanému, nikoli uplatněnému restitučnímu nároku.“. Dále odkazuje rozsudek Nejvyššího soudu ČR vydaný ve věci sp. zn. 28 Cdo 1590/2017, který uvádí: „K namítanému porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dovolací soud připomíná, že ústavní ochrana se vztahuje k vlastnickému právu již konstituovanému, nikoliv k uplatněnému restitučnímu nároku.“, a usnesení Nejvyššího soudu ČR vydané ve věci sp. zn. 28 Cdo 407/2018 uvádějící: „Ústavní ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku; to platí i ve vztahu k zákonu č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.“. Nadto již není možné dohledat podklady týkající se dané věci z důvodu skartace dokumentů, úmrtí příslušných osob, apod.

5. V návaznosti na přednesený právní názor soudu 2. žalovaný uvedl, že s tímto se neztotožňuje, když soud odkázal rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, v jehož intencích hodlá ve věci rozhodnout, 2. žalovaný má za to, že pokud byla hodnocena neplatnost smlouvy, tak úvahy, z nichž soud vychází, je třeba vztáhnout nejenom na přechody majetku, ale i na převody majetku.

6. Skutková zjištění:

7. Z výpisu z Rejstříku evidovaných právnických osob bylo k právní subjektivitě žalobkyně, zjištěno, že jde o církevní právnickou osobu.

8. Z vložky č. [hodnota] zemských desek bylo zjištěno, že dne 26. 10. 1899 byla zapsána jako vlastník žalobkyně, dne 16. 4. 1921 se poznamenává, že nemovitost je zabrána státem, dne 14. 3. 1932 se vkládá vlastnické právo pro [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa]. Ve vztahu k označenému pozemku je také zobrazen náhled průniku mapy parcel PK a KN.

9. Z rozhodnutí Okresního národního výboru [adresa] [Anonymizováno] [Anonymizováno] ze dne 23. 9. 1958, č. [Anonymizováno]. [Anonymizováno]-[Anonymizováno] bylo zjištěno, že byla vydána přídělová listina pro [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [adresa], kdy dle této přídělové listiny byl uskutečněn převod vlastnického práva k předmětnému pozemku dnem odevzdání nemovitostí do držby státního podniku.

10. Ke smlouvě o bezúplatném převodu majetku podle zákona č. 92/1991 Sb. ze dne 31. 12. 1997 je nutné konstatovat, že část obsažená ve spisu obsahuje pouze strany 1, 58 a 61, nicméně lze z tohoto listinného důkazu učinit skutkové zjištění, že jde o smlouvu uzavřenou podle zákona o privatizaci, na základě privatizačního projektu státního podniku [právnická osoba] a rozhodnutí o privatizaci, smlouva se týká též předmětného pozemku.

11. Z výpisu z katastru nemovitostí k předmětnému pozemku bylo zjištěno, že jako vlastník je [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa], a to na základě smlouvy o bezúplatném převodu práva. Shodné zjištění je učiněno z náhledu do KN, Informace o pozemku.

12. Provedení jakýchkoliv dalších důkazů v řízení je nadbytečným, neboť pro rozhodnutí ve věci jsou zásadními shora uvedená skutková zjištění.

13. Skutkový závěr:

14. Žalobkyně je církevní právnickou osobou. Dle vložky č. [hodnota] zemských desek dne 26. 10. 1899 byla zapsána jako vlastník označené nemovitosti žalobkyně, dne 16. 4. 1921 bylo poznamenáno, že nemovitost je zabrána státem a dne 14. 3. 1932 bylo vloženo vlastnické právo pro [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno] [adresa]. Rozhodnutím Okresního národního výboru [adresa] [Anonymizováno] [Anonymizováno] ze dne[Anonymizováno][datum], č. [Anonymizováno]. [Anonymizováno]-[Anonymizováno] byla vydána přídělová listina pro [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [adresa], kdy dle této přídělové listiny byl uskutečněn převod vlastnického práva k předmětnému pozemku dnem odevzdání nemovitostí do držby státního podniku. Ve vztahu ke smlouvě o bezúplatném převodu majetku podle zákona č. 92/1991 Sb. ze dne 31. 12. 1997 jsou součástí spisového materiálu pouze strany 1, 58 a 61, nicméně lze uzavřít, že byla uzavřena smlouva podle zákona o privatizaci na základě privatizačního projektu státního podniku [právnická osoba] a rozhodnutí o privatizaci, kdy tato smlouva se týká též předmětného pozemku. Jako vlastník shora označené nemovitosti je [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa], a to na základě smlouvy o bezúplatném převodu práva.

15. Právní hodnocení:

16. Předně je třeba se zaobírat otázkou naléhavého právního zájmu. K tomuto je třeba uvést, že tento se neprokazuje, neboť možnost podat určovací žalobu je dána ze zákona.

17. Podle § 18, odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

18. Otázkou naléhavého právního zájmu ve vztahu ke shora citovanému ustanovení se zaobíralo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydané ve věci sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, které uvádí: „Neobstojí přitom výtka dovolatelky, že při absenci splnění podmínek § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není dán naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnického práva státu ve smyslu § 80 o. s. ř. Žaloba podle ust. § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. totiž není preventivní určovací žalobou ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř., nýbrž zvláštním návrhem určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění, a její úspěšné podání tedy nelze podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014, či ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016). Za nepřiléhavé tudíž nutno považovat též dovolatelčiny odkazy na judikaturu dovolacího soudu zabývající se existencí naléhavého právního zájmu v řízeních o určovacích žalobách ve smyslu ust. § 80 o. s. ř.“.

19. Citované rozhodnutí tedy výslovně uvádí, že žaloba podaná v režimu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není preventivní určovací žalobou tak, jak je zakotvena v ustanovení § 80 o. s. ř., jedná se v případě této žaloby o zvláštní návrh určovací povahy, které vychází z výslovného zákonného zmocnění, a úspěšné podání tak nelze podmínit prokázáním naléhavého právního zájmu.

20. Nadále je třeba se zaobírat otázkou promlčení. 2. žalovaný dovozuje, že žaloba byla podána opožděně, neboť měla být podána do tří let od účinnosti zákona, k čemuž odkazuje na § 101 obč. zák. a § 629 o. z.

21. Podle § 101 obč. zák., pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

22. Podle § 629 o. z., promlčecí lhůta trvá tři roky. Majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu. 23. 1. žalovaný odkazuje komentář: Podání žaloby je časově limitováno, a to po dobu 3 let od nabytí účinnosti MajVyrC (srov. § 101 ObčZ, § 629 odst. 1 NObčZ). (KŘÍŽ, Jakub, VALEŠ, Václav. § 18 [Závěrečná ustanovení]. In: KŘÍŽ, Jakub, VALEŠ, Václav. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 293, marg. č. 6.)

24. Otázkou promlčení nároku dle § 18, odst. 1 ZMV se zaobíralo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydané ve věci sp. zn. 28 Cdo 390/2021, které uvádí: „Žaloba dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není určovací žalobou ve smyslu § 80 o. s. ř., nýbrž zvláštním návrhem určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění, a její úspěšné podání tedy nelze podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu. Směřuje-li žaloba podaná v režimu § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. k odstranění překážky uplatnění nároku na vydání věci z majetku státu, může tuto funkci plnit toliko za předpokladu, že bude výsledné rozhodnutí závazné též pro stát, jehož vlastnické právo je určováno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014). Již ze samotné zákonné definice žaloby dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (žaloba o určení vlastnického práva státu), jakož i z její povahy a smyslu, je přitom zřejmé, že předmětem řízení o ní je určení (deklarace) vlastnického práva. Ať již právní úprava účinná do 31. 12. 2013 (§ 100 odst. 2 obč. zák.), tak i právní úprava účinná od 1. 1. 2014 (§ 614 o. z.), pak stanoví, že vlastnické právo nepodléhá promlčení. Vlastnické právo je zde vnímáno jako jedno ze základních lidských práv a svobod, kterému poskytuje ochranu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jakož i Úmluva o lidských právech a základních svobodách (přesněji její dodatkový protokol č. 1). Nepromlčitelnost vlastnického práva znamená, že vlastník věci se může domáhat ochrany svého vlastnického práva u soudu např. žalobou na vydání věci (reivindikační žalobou) nebo žalobou na odstranění jiných rušivých zásahů do jeho vlastnického práva, než je neoprávněné zadržování věci (negatorní žalobou) kdykoliv bez ohledu na promlčecí lhůtu. Podmínkou je, aby vlastnické právo vlastníka k věci trvalo. Závěr o nepromlčitelnosti vlastnického práva přitom sdílí jak ustálená judikatura (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 826/2013), tak i komentářová literatura (srov. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str. 582 – 595, či Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1 – 654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2184 – 2188). Z všeobecně přijímaného závěru o nepromlčitelnosti vlastnického práva pak nepochybně vyplývá, že v situaci, kdy zde není žádné jiné právní úpravy, reglementující lhůtu k uplatnění žaloby o určení vlastnického práva státu v režimu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. – uvedený zákon lhůtu k podání žaloby dle § 18 odst. 1 nestanoví, upravuje toliko následnou lhůtu pro uplatnění výzvy k vydání věci, jež počíná běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu – nelze zahájení řízení dle § 18 odst. 1 zákona č. 418/2012 Sb. nikterak časově limitovat, a to ani na základě obecné úpravy promlčení (plynutí času by však – z hlediska úspěšnosti žaloby uplatněné v režimu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. – mohlo mít význam v případě vydržení vlastnického práva oprávněným držitelem sporné věci). Závěr odvolacího soudu, že právo oprávněné osoby na určení vlastnického práva státu v režimu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. podléhá promlčení, tudíž jako věcně správný neobstojí. Nejvyšší soud proto dovolání v rozsahu směřujícím vůči výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v části výroku I. týkající se pozemků uvedených pod bodem 3), shledal opodstatněným.

25. V návaznosti na shora uvedené rozhodnutí soud cituje také článek BRIM, Luboš. Podléhá právo domáhat se určení vlastnictví státu k historickému majetku církví promlčení?. Právní rozhledy, 2016, č. 23-24, s. 839-841, který se otázkou promlčení nároku dle § 18, odst. 1 ZMV zaobírá: „Domnívám se však, že stanovisko, v souladu s nímž právo na podání žaloby dle § 18 odst. 1 MajVyrC podléhá promlčení v režimu obecné soukromoprávní úpravy (je-li namístě citovaný výrok takto interpretovat), nemůže být shledáno přesvědčivým. Pravidla o promlčení obsažená v občanském zákoníku8 totiž regulují vliv času na některá soukromá práva majetkové povahy. Naproti tomu norma zakotvená v § 18 odst. 1 MajVyrC má s ohledem na svůj účel, jenž byl osvětlen výše, procesní povahu – determinuje běh občanského soudního řízení v tom směru, že zakládá oprávněným osobám aktivní procesní legitimaci k vznesení požadavku na určení vlastnického práva státu a snímá z nich povinnost dokládat naléhavý právní zájem na řečeném určení. Vyplývá-li tedy z § 18 odst. 1 MajVyrC jisté oprávnění, nejedná se o soukromé majetkové právo směřující proti povinné osobě či současnému držiteli příslušné věci (jimž dané ustanovení nezakládá žádné povinnosti), nýbrž o veřejné subjektivní právo domáhat se vzpomínaného určení, jež působí vůči soudu a občanskoprávnímu režimu promlčení je podřizovat nelze. Přestože soukromopravní normy o promlčení na právo církevní právnické osoby domáhat se určení vlastnického práva státu k neplatně převedenému majetku zatíženému blokací bezprostředně nedopadají, bylo by snad myslitelné aplikovat je na danou situaci analogicky, pokud by dotvoření časové hranice pro uplatnění předmětného práva opodstatňovaly silné a přesvědčivé teleologické důvody. Domnívám se ovšem, že absence temporálního omezení výkonu práva požadovat, aby byl stát určen vlastníkem historického majetku církve, není iracionální. Opětovný zánik legitimace oprávněné osoby k podání uvedeného určovacího návrhu by totiž nijak nemodifikoval skutečný hmotněprávní stav – nic by nezměnil na neplatnosti právních úkonů, jimiž bylo protiprávně disponováno s předmětnými statky. I v době, kdy by již církevní právnická osoba žalobu na určení vlastnického práva České republiky k dotčenému majetku s úspěchem podat nemohla, by nic nebránilo státu, aby příslušné řízení inicioval sám. Jeví se mi proto účelné, jestliže trvání legitimace oprávněných osob k podávání žalob dle § 18 odst. 1 MajVyrC není nikterak limitováno s tím, že přirozená hranice úspěšnosti podobných návrhů (ať už vznesených oprávněnou osobou, nebo státem) bude dána uplatněním institutu vydržení způsobilého zhojit nedostatek platnosti nabývacích titulů osob, na něž byly blokované statky převáděny. Nastolenému déletrvajícímu faktickému stavu a právní jistotě se tedy dostane ochrany nikoli potlačením procesního práva církevních právnických osob požadovat určení vlastnictví státu, ale vlivem skutečnosti, že stát z hlediska hmotněprávního přestane být vlastníkem někdejšího církevního majetku.“.

26. Soud věc, zde konkrétně otázku promlčení, hodnotí v souladu s názorem Nejvyššího soudu ČR, tak, že právo podat žalobu podle § 18 odst. 1 ZMV promlčení nepodléhá. Zcela pro úplnost konstatuje, že sic není vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR v dané věci, je však jeho povinností v obdobných věcech rozhodovat obdobně, případně řádně odůvodnit, proč se od názoru vysloveného soudem v obdobné věci, odchýlil (§ 13 o. z.). Pokud žalovaný odkazuje na komentářovou literaturu citovanou shora, právní závěr tam uvedený není podrobně odůvodněn, respektive není odůvodněn tak, aby bylo zcela jednoznačně a z hlediska právních úvah zřejmé, z jakého důvodu se autor citovaného komentáře přiklonil právě k tomuto názoru a proč by tak měly být dány předpoklady pro hodnocení závěrů v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jako překonané, proč by se od názoru Nejvyššího soudu ČR bylo namístě odchýlit. Nadto byla uvedena i další literatura, z níž je zřejmé, že názor jednotlivých autorů v komentářové literatuře není jednotný. Za této situace je tak zcela namístě věc hodnotit v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Pokud žalovaný uvádí, že toto rozhodnutí vede k popření zásady právní jistoty, ochrany dobré víry, zásady legitimního očekávání, neboť takto je možné žalobu podat po neomezenou dobu, je třeba uvést, že toto je reflektováno v institutu vydržení (jak je uvedeno v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu). Žalovaným citované stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 21/05 vychází z právního stavu, kdy nebyla dosud zakotvena žaloba podle § 18 odst. 1 ZMV a týkala se otázky, zda má potenciální restituent naléhavý právní zájem na určení, že stát je vlastníkem majetku, který byl převeden na jinou osobu v rozporu s restitučními zákony. Právní úprava v současné době je však co se týká majetku církví odlišná, tato žaloba je výslovně zakotvena v § 18 odst. 1 ZMV. V citovaném stanovisku je sice uvedeno, že vlastnické právo vzniká až vydáním věci, která je předmětem restitučního nároku. Hlavním důvodem, proč ÚS ČR dospěl k závěru, že určovací žaloba není v daném případě možná, nebylo to, že by církevní osoby neměly k věci vlastnické právo, ale to, že by určovací žaloba v daném případě nevedla k právní jistotě, naopak by nastolila stav právní nejistoty, vzhledem k době, která uplynula od doby, kdy potenciální restituent pozbyl svého práva. Pokud je však v současné době umožněno podání určovací žaloby v tomto případě, je třeba k ní přistupovat shodně jako k určovací žalobě podané samotným vlastníkem nemovitosti, tedy stejně, jako by se určení vlastnického práva domáhala sama Česká republika. V takovém případě by pak její právo určovací žalobu podat také nebylo promlčeno, ať by skutečnost, z níž svůj nárok dovozuje, nastala kdykoliv. Pokud dále žalovaný argumentuje tím, že ochrana se poskytuje vlastnickému právu již konstituovanému, zde je opět nutno odkázat na to, že podání určovací žaloby je v zákoně pro tento případ výslovně zakotveno. Stát tedy ochranu vlastnického práva dosud nekonstituovaného poskytuje. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok promlčen není.

27. Nyní k hodnocení samotného nároku uplatněného žalobkyní.

28. Dle § 18, odst. 1 zákona 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), v platném znění, ZMV, oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

29. Soud tedy podle citovaného ustanovení zkoumá, zdali jde o věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a zdali takováto věc byla převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s blokačním ustanovením.

30. Otázkou důkazního břemene se zaobírá rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydané ve věci sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, které uvádí: „Oprávněná osoba ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., jež se určení vlastnického práva státu domáhá coby procesně legitimovaný subjekt (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 466/2015) v režimu řízení dle § 18 odst. 1 tohoto předpisu, musí prokazovat jednak fakta vedoucí k nabytí vlastnictví sporných objektů státem, jednak okolnosti, jež zakládají její oprávnění návrh ve smyslu daného ustanovení vznést, tj. zejména skutečnost, že věc, ohledně níž se domáhá požadovaného určení, byla alespoň po část rozhodného období ve vlastnictví jejím nebo jejího právního předchůdce, naplňujícího taktéž definiční znaky oprávněné osoby . …Ve sporu o určení trvajícího vlastnického práva státu k věci, jako jejíž vlastník je v katastru nemovitostí zapsána obec, je to právě řečená knihovní vlastnice, koho tíží důkazní břemeno ohledně skutečností předvídaných v hypotéze právní normy obsažené v posledně citovaném předpisu [přechod majetku podle z. č. 172/1991 Sb.], od níž odvíjí svůj vlastnický status (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, popřípadě usnesení téhož soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1573/2010, ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4948/2015, a ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 295/2017, viz též nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96).“.

31. Ve vztahu k žalobkyní uplatněnému nároku je třeba dále hodnotit ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012, dle nějž předmětem tohoto zákona není majetek, který má být vrácen právnickým osobám zvláštními předpisy; předmětem tohoto zákona rovněž není majetek, který na stát přešel po 25. únoru 1948 z vlastnictví církví, řádů a kongregací a náboženských společností.

32. Žalobkyně tvrdí, že k převodu majetku došlo v rozporu s blokačním ustanovením § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. Žalovaní uvádí, že blokační ustanovení se na obce nevztahovalo, neboť ty měly být povinnými subjekty v případě církevních restitucí, což však nenastalo, kdy církvím byla poskytnuta adekvátní náhrada.

33. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012, tento zákon upravuje podmínky převodu majetku státu, k němuž mají právo hospodaření státní podniky, státní peněžní ústavy a jiné státní organizace (dále jen „podnik“), jakož i podmínky převodu majetkových účastí státu na podnikání jiných právnických osob, a to na české nebo zahraniční právnické nebo fyzické osoby (dále jen „privatizace“).

34. V rozsudku Nejvyššího soudu ČR vydaném ve věci sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněném pod č. 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud ČR uvedl: „Omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu zákona č. 172/1991 Sb. (bez zřetele na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co nabyl účinnosti zákon o půdě) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány § 29 zákona o půdě, přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo v posledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v § 4 tohoto zákona nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce (k tomu dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4185/2017). (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017) Závěry lze použít i na blokační ustanovení podle zákona č. 92/1991 Sb. Nicméně tento závěr vychází z toho, že je zapovězen převod majetku (v rámci privatizace), nikoliv jeho přechod. Dovolací soud již dříve dovodil, že splňovala-li obec podmínky pro přechod majetku podle PřMajOb ke dni 24. 5. 1991, kdy tento předpis nabyl účinnosti, přešel dotčený majetek na obec ex lege, na čemž ničeho nemohlo změnit uplatnění restitučního nároku dle VlVzP, jenž nabyl účinnosti až dne 24. 6. 1991, s tím, že se obec v takovém případě dostávala do pozice osoby povinné k uspokojení příslušného nároku restituenta na vydání přešedších věcí (srov. kupř. usnesení NS z 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4435/2009, či z 5. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 27/2013, přiměřeně viz též rozsudky NS z 14. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1126/96, a z 9. 12. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1705/2003). Naznačená judikaturní tendence pak svědčí ve prospěch závěru, že § 29 VlVzP (i kdyby bylo z teleologických důvodů namístě zahrnovat pod rozsah tohoto ustanovení, jehož text zapovídá pouze převody majetku původně vlastněného církvemi, náboženskými společnostmi, řády a kongregacemi do vlastnictví dalších osob, i přechody uvedených statků) neznemožnil prostřednictvím § 4 odst. 2 PřMajOb přechod historického majetku církví nacházejícího se ve vlastnictví České republiky do majetku obcí v režimu § 1 odst. 1 PřMajOb. Byly-li totiž ke dni účinnosti PřMajOb splněny všechny podmínky přechodu sporných věcí do vlastnictví obcí, došlo k tomuto právnímu následku bez dalšího (ze zákona), přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětným majetkem v § 29 VlVzP (ani uplatnění restitučních nároků dle posléze přijatého MajVyrC) nemohlo retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát. (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015)“.

35. Ke shora citovanému rozhodnutí je nutné připomenout, že dochází-li k nabytí vlastnického práva převodem, dochází k tomuto při projevu vůle, což je typickým například při uzavření smlouvy kupní či darovací, oproti tomu dochází-li k přechodu vlastnického práva, dochází k tomuto jinými právními skutečnostmi, například ze zákona, rozhodnutím orgánu veřejné moci. V projednávané věci je tvrzen a důkazů ve věci provedených také zjištěn převod věci (byť bezúplatný) majetku na obec, závěry uvedené ve shora citovaném rozhodnutí týkající se přechodu práva, se neuplatní. Převodu majetku smlouvou tedy bránilo ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. v příslušném znění. Z tohoto důvodu je smlouva absolutně neplatná (§ 36 obč. zák.). Pokud 2. žalovaný uvedl, že je třeba hodnotit převod majetku a přechod ve stejném režimu, tak citované rozhodnutí toto odlišuje, výslovně uvádí, že je zapovězen převod majetku (v rámci privatizace), nikoliv jeho přechod, kdy v souladu s tímto odlišením je činěn i právní závěr v této věci.

36. Nadále je však třeba se zaobírat otázkou vydržení.

37. Předně je nutným konstatovat, že vydržení není vyloučeno, k čemuž jsou odkázána např. usnesení Nejvyššího soudu ČR vydaná ve věcech sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, sp. zn. 28 Cdo 1865/2018, 28 Cdo 2573/2018.

38. Podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964, občanský zákoník v příslušném znění, obč. zák., oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

39. Podle § 129 odst. 1 obč. zák., držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.

40. Podle § 130 odst. 1 obč. zák., je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

41. K otázce oprávněné držby, potažmo dobré víry, soud cituje SPÁČIL, Jiří. § 130 [Oprávněný držitel]. In: ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 738-739): „Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva. Pro naplnění dobré víry nestačí negativní přesvědčení držitele, že nepůsobí bezpráví, ale je třeba pozitivního přesvědčení, že mu věc nebo právo náleží. Držitel není oprávněným v případě, že sice nabyl „poctivě“ (např. pro omyl), ale jeho dobrá víra tu není „se zřetelem ke všem okolnostem“. V literatuře i judikatuře panuje shoda, že posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a že je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nic nemění skutečnost, že držitel může být nadále subjektivně v dobré víře. … Omluvitelným může být omyl skutkový a výjimečně i omyl právní. Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Výjimečně se mohou vyskytnout případy, kdy držitel bude „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře“ i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z právního omylu (např. znění zákona je objektivně nejasné, v souvislosti s restitucemi je možno uvažovat i o nesprávném výkladu starých právních předpisů). Pouhá neznalost jinak jasného a nepochybného ustanovení zákona omluvitelná není. V praxi se vyskytuje i omyl vyvolaný státním orgánem (např. bývalý národní výbor prodal občanovi nemovitost, aniž byly dodrženy potřebné náležitosti). Lze se přiklonit k tomu, že pokud se neprokáže, že držitel o vadě musel vědět, je omyl vyvolaný státním orgánem omluvitelný, neboť vychází z důvěry občana ve stát a jeho orgány. Pokud to okolnosti případu připouštějí, lze vztáhnout mírnější měřítko na právní omyly v 50. letech minulého století, kdy došlo k rozsáhlým změnám v právu a mnohdy i k opuštění tradičních právních zásad. Omluvitelná je v zásadě i neznalost judikatury; lze dokonce vyslovit úvahu, že pokud je právní předpis natolik nejasný, že jeho výklad vyžaduje publikaci rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, může to být jedno z hledisek pro posouzení omluvitelnosti právního omylu ohledně výkladu tohoto ustanovení.

42. A dále SPÁČIL, Jiří. § 129 [Držitel]. In: ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 734, marg. č. 1., „Držba předpokládá držební vůli (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possessionis). To zákon vyjadřuje slovy, že „držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe“. Držební vůle je vůle držet věc pro sebe a svým jménem, tedy nakládat s ní jako s vlastní, případně vykonávat právo pro sebe. Detentor, např. nájemce nebo ten, kdo užívá věc na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni, ovládá věc cizím jménem a pro jiného; není tedy držitelem věci (může však být držitelem práva). Držitel nemusí být vlastníkem věci; přesto i pro vlastníka má skutečnost, že je držitelem, význam, neboť nemusí vždy prokazovat vlastnictví, ale k úspěchu v případném sporu mu postačí důkaz oprávněné držby.“ 43. Shora uvedené tedy předpokládá přezkum dobré víry ve vztahu k putativnímu titulu, jímž jest smlouva ze dne 31. 12. 1997. Při závěru, že smlouva je absolutně neplatná, neboť převod majetku byl v rozporu se zákonem, není možné dovozovat existenci alespoň putativního titulu. Je však nadále třeba hodnotit i vydržení mimořádné v režimu § 1095 o. z., neboť tento právní institut, který zákon č. 40/1964 Sb. neupravoval, existenci alespoň putativního nabývacího titulu nevyžaduje, zde k vydržení postačí nedostatek nepoctivého úmyslu.

44. Dle § 1095 o. z., uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

45. K tomuto soud cituje BĚLOVSKÝ, Petr. § 1095 [Mimořádné vydržení]. In: SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 377: „Pokud jde o další kvalifikaci držby, pak ObčZ se staví velmi liberálně i k požadavku na poctivou držbu. Z § 1095 požadavek na poctivou držbu nevyplývá, alespoň ne v podobě definované § 992. Přesto zákon požadavek na určitou míru dobré víry držitele stanoví, jakkoli je mírněji vyjádřený než u poctivé držby. Zákon k požadavku dobré víry držitele přistupuje negativním vymezením, když stanoví, že mimořádné vydržení bude vyloučeno pouze v těch případech, kdy se držiteli prokáže nepoctivý úmysl (Spáčil s. 90). Je vhodné poznamenat, že kritérium poctivosti držby při mimořádném vydržení je v platném ObčZ nastaveno jinak než v OZO, což je nutné vzít v potaz zejména při odkazech na starší judikaturu. Ustanovení § 1477 OZO výslovně uvádí, že nepoctivá držba brání mimořádnému vydržení, což se interpretuje tak, že podmínkou mimořádného vydržení byla poctivá držba, což ale není případ platného ObčZ. Obrat „nepoctivý úmysl“ je dokonalé novum v našem soukromém právu, přičemž jde o zřejmý záměr zákonodárce odlišit tento druh úmyslu od nepoctivé držby, a změkčit tím kritéria mimořádného vydržení. Nepochybně nejde o totéž, co zlý úmysl. Z důvodové zprávy vyplývá, že mimořádné vydržení nesmí dát průchod ochraně „zjevné lsti a podvodu“, z čehož implicitně vyplývá, že „nepoctivý úmysl“ má pokrývat pouze případy jednoznačné zištnosti a krajní nepoctivosti při nabývání majetku. Mimořádně tedy může vydržet i ten, kdo není přímo přesvědčen, že vykonává právo, které mu náleží. Nesmí však držet ve zlém úmyslu, což lze kvalifikovat zejména s ohledem na způsob nabytí držby. Příkladem vyloučení mimořádného vydržení bude jistě případ zloděje, který bude mít u sebe dlouhodobě cizí věc, stejně jako případ, kdy držitel se ujme držby pozemku tím, že vlastníka vypudí, ať už násilím, nebo psychickým nátlakem či vydíráním. Mimořádně nevydrží ani ten, kdo na základě padělané smlouvy podvodně dosáhne úspěšného vkladu v katastru nemovitostí. Spáchaný úmyslný trestný čin držitele tedy bude možné považovat za projev nepoctivého úmyslu. Naopak, ve všech ostatních případech, kdy zjevný nepoctivý úmysl chybí, se mimořádné vydržení připustí. Tak tomu bude například i v případě koupě pozemku, jenž bude kupujícím zaplacen, ale převod vlastnického práva nebude následně vložen do katastru nemovitostí. Přitom nebude rozhodovat, zda kupující nenechal převod registrovat z důvodu neznalosti zákona (error iuris), anebo v důsledku vlastní nedbalosti (například zapomene). Každopádně nebude držet pozemek s nepoctivým úmyslem, jejž bychom chápali tak, že tím jinou osobu poškozuje, jelikož prodávající byl srozuměn s tím, že na kupujícího vlastnické právo převede. Kupující tak pozemek vydrží po 20 letech. Tento přístup potvrzuje i důvodová zpráva, podle níž mimořádné vydržení může nastat v případě, že na někoho byl převeden pozemek o chybně stanovené (větší) výměře, než je výměra skutečná, nebo pozemek chybně označený parcelním číslem, takže nabyvatel v dobré víře drží něco jiného, než pro co mu svědčí vlastnický titul, apod. Pro naplnění podmínek poctivé držby není nezbytně nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, seznámila s obsahem katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytyčení jeho hranice (NS 22 Cdo 3079/2014).“.

46. Při shrnutí shora uvedeného tak soud konstatuje, že naléhavý právní zájem je dán bez dalšího, promlčení nároku se neuplatní, samotný nárok je dán, smlouva je hodnocena jako neplatná, je však třeba zvažovat vydržení.

47. Soud věc hodnotí v režimu § 1095 o. z., kdy předpoklady vydržení řádného jsou shora nastíněny. V tomto případě jediným parametrem je nepoctivý úmysl, což má pokrývat pouze případy jednoznačné zištnosti a krajní nepoctivosti při nabývání majetku. K výzvě soudu, v čemž žalobkyně tvrdí nepoctivost žalovaného ve vztahu k ustanovení § 1095 o. z., žalobkyně doplnila svá tvrzení tak, že krajní nepoctivost shledává v tom, že předmětný pozemek byl odňat, přičemž ten subjekt, kterým takto bylo jednáno a jímž byl pozemek odňat, jej nadále předal do držby a poté se dovolával poctivosti držby. Z hlediska poctivosti za rozhodné považuje způsob odnětí majetku, kdy tvrdí, že právě toto znemožňuje poctivost držby 2. žalovaného.

48. Ve věci bylo zjištěno, že rozhodnutím Okresního národního výboru [adresa] [Anonymizováno] [Anonymizováno] ze dne 23. 9. 1958, č. [Anonymizováno]. [Anonymizováno]-[Anonymizováno] byla vydána přídělová listina pro [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [adresa], kdy dle této byl uskutečněn převod vlastnického práva k předmětnému pozemku dnem odevzdání nemovitostí do držby státního podniku. K tomuto žalobkyně namítla, že shodný subjekt, kterým byl pozemek odňat, s ním nadále nakládal, přičemž se dovolává poctivosti svého jednání.

49. Předně je nutno uvést, že poctivost držby je nutno hodnotit ve vztahu k 2. žalovanému, neboť tento je subjektem, který nemovitosti převzal a u nějž je hodnoceno vydržení. Ve vztahu k 1. žalovanému vydržení hodnotit nelze. Pokud tedy žalobkyně tvrdí, že orgán, který rozhodl o odnětí pozemku, s ním dále nakládá, tudíž není na jeho straně dána poctivost, je třeba se zaobírat vztahem 2. žalované a Okresního národního výboru [adresa] [Anonymizováno] [Anonymizováno], již neexistujícího.

50. K tomuto soud odkazuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydané ve věci sp. zn. Komp 2/2008 – 159, které uvádí: „Dekret o národní správě byl dvakrát novelizován. První novelou bylo vládní nařízení č. 116/1949 Sb., o dalších přesunech působnosti ve veřejné správě (vydané k provedení zákona o krajském zřízení č. 280/1948 Sb.). Týkalo se přesunů působnosti z ústředních orgánů na krajské národní výbory a z krajských národních výborů na okresní národní výbory. Příslušnost místních národních výborů zůstala nedotčena. Zákonem č. 143/1949 Sb., o změnách v organisaci veřejné správy a v působnosti jejích orgánů, byla založena velmi široká (na okraj poznamenáno, že z dnešního ústavního pohledu již nepřípustná) pravomoc vlády rušit orgány veřejné správy a měnit nebo rušit jejich působnost. Tento zákon byl zrušen až zákonem o národních výborech (č. 69/1967 Sb.) a na jeho základě bylo vydáno několik vládních nařízení, mezi jinými také vl. nař. č. 122/1951 Sb., o dalších přesunech působnosti a o jiných zjednodušeních veřejné správy, jímž se mimo jiné měnila příslušnost k zavádění národní správy; toto nařízení se však nedotklo působnosti místních národních výborů a mělo podobný obsah jako vl. nař. č. 116/1949 Sb.

40. Další prováděcí právní předpisy k zákonu č. 143/1949 Sb. (například vl. nař. č. 34/1958 Sb.) se již o otázkách národní správy nezmiňovaly a ostatně jimi docházelo k přesunům pravomoci na základní (či obecně nižší) stupně orgánů veřejné správy. K dalším přímým novelizacím dekretu o národní správě až do současné doby nedošlo. …..Soud se zabýval otázkou, zda změna z místního na městský národní výbor mohla mít za následek nějaký přesun věcné příslušnosti k zavádění národní správy nebo rušení národní správy dříve zavedené. Zodpověděl ji negativně, protože městskými národními výbory s pravomocemi okresních národních výborů byly výslovně pouze městské národní výbory v Bratislavě, Brně, Plzni a Ostravě, a nikoli městské národní výbory jiné. Změna z místního na městský národní výbor měla jiné důsledky než v oboru zkoumané státní správy; na příslušnost k zavedení nebo zrušení národní správy změna vliv neměla. Výslovně se poznamenává, že v hl. m. Praze byla sice situace jiná, neboť Národní výbor hl. města Prahy měl postavení krajského národního výboru, ….To znamenalo, že i když do okamžiku přičlenění působil v obci městský národní výbor, od přičlenění působil znovu jako místní národní výbor, nebyl ale řízen jako do té doby Krajským národním výborem Středočeského kraje, ale příslušným obvodním národním výborem v Praze.“ Z citovaného rozhodnutí se tak podává, že 2. žalovaná není orgánem, jehož působnost dříve vykonával Okresní národní výbor [adresa] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Pokud předmětný pozemek se nacházel a i nadále nachází mimo obvod [Anonymizováno] [Anonymizováno], tak působnost 2. žalované musel vykonávat Krajský národní výbor [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Tudíž dovozovat přímé nástupnictví orgánu, který rozhodl o odnětí pozemku a 2. žalované nelze, nelze tak ani dovozovat nepoctivost na straně 2. žalované. Dovozovat nepoctivý úmysl pouze z toho, že byla předpokládána změna úpravy nelze. A to zejména za situace, kdy zde sic byl určitý předpoklad, ale nebyl jasně definované předpokládané znění zákona, k čemuž je třeba odkázat také na dobu, po kterou trval zákonodárný proces. Jinými slovy, pokud by již bylo zřejmé, jakým způsobem má být koncipováno znění zákona, jednoznačně byly definovány povinnosti jednotlivých subjektů, a k převodu by došlo krátkou dobu před tím, nežli právní úprava byla přijata, mohlo by být uvažováno o zjevném záměru zákonné povinnosti nedostát, a tudíž i uvažovat o nepoctivém úmyslu. Toto však v souzené věci s ohledem ke způsobu zákonodárného procesu uvažovat nelze.

51. Uzavřeno tedy bylo, že je namístě aplikovat ustanovení § 1095 o. z., tudíž žalobní návrh je hodnocen jako nedůvodný a žaloba byla zamítnuta.

52. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v režimu ustanovení § 142, odst. 1 o. s. ř.

53. Soud odkazuje na rozhodnutí NS ČR vydané ve věci sp. zn. 22 Cdo 244/2017, které uvádí: „Dovolací soud se k problematice stanovení výše mimosmluvní odměny za zastupování advokátem pro poměry sporů o určení existence práva či právního poměru, zejména práva vlastnického, opakovaně vyjadřoval. ….primárně je nutné vycházet z § 8 odst. 1 advokátního tarifu, podle kterého není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu cena věci v době započetí úkonu právní služby. Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci vyjádřit v penězích, nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, je nezbytné za tarifní hodnotu věci považovat fixní tarifní hodnotu podle § 9 advokátního tarifu (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, sp. zn. 22 Cdo 2648/2015). Použití § 9 odst. 1 advokátního tarifu je tak možné pouze tehdy, pokud nelze zjistit hodnotu věci, která je předmětem sporu, nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Je-li předmětem řízení nemovitá věc, je již z povahy také ocenitelná (nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1332/07). Proto u nemovité věci nelze v zásadě hovořit o její neocenitelnosti, … . I pokud je nemovitá věc předmětem řízení pouze zprostředkovaně (v řízení o určení vlastnického práva) aplikaci § 9 odst. 1 advokátního tarifu mohou odůvodnit výhradně nepoměrné obtíže spojené se zjišťováním ceny. Hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi tehdy, jestliže z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by znamenalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění hodnoty (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2648/2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015). Ve věcech, v nichž z obsahu spisu má soud k dispozici uvedený právně relevantní podklad oceňující hodnotu nemovité věci, nelze zásadně ani v řízení o určení práva či právního poměru k nemovité věci § 9 odst. 1 advokátního tarifu aplikovat. … ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu ….jeho aplikace není vyloučena tím, že nemovité věci, jichž se žalobní žádání týkalo, jsou ocenitelné na základě skutkového podkladu (čtyř znaleckých posudků) založeného v soudním spisu, …. absentuje podmínka, že „hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi.“ V souzené věci nelze uzavřít, že součástí spisu jsou podklady, které mohou tvořit spolehlivý podklad o ceně nemovitosti, která je předmětem sporu. Zadání znaleckého posudku pro určení hodnoty předmětných nemovitostí zcela přesahuje rámec řízení. Soud pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení aplikuje ustanovení § 9, odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., když hodnotu nemovitosti, k níž je rozhodováno o určení vlastnictví, není možné ke dni rozhodnutí určit, aniž by byly vynakládány další neúčelné náklady a došlo k prodloužení sporu.

54. Odměna advokáta tak za jeden úkon právní pomoci činí dle § 7, bodu 4. vyhlášky č. 177/1996 Sb., 1 500 Kč x 3= 4 500 Kč + 750 Kč. Dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g), odst. 2, písm. f) citované vyhlášky je ve věci vyčísleno 3,5 úkonu právní pomoci celkem. A to převzetí a příprava věci, vyjádření k návrhu, účast při jednání soudu dne 31. 5. 202, účast při vyhlášení rozsudku dne 9. 6. 2023. Paušální náhrady hotových výdajů činí á 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tak 4 x 300 Kč = 1 200 Kč. Daň z přidané hodnoty 21 % podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. vyhlášky č. 177/1996 Sb., činí za 1 354,50 Kč. Celková částka nákladů řízení na straně žalované tak činí 7 804,50 Kč. Žalobkyně je povinen plnit k rukám právního zástupce 2. žalovaného.

55. Ve vztahu k 1. žalované bylo rozhodnuto dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., § 1, odst. 1, 3, písm. a), c), § 2, odst. 3, když tato učinila vyjádření ve věci, účast při jednání soudu dne 31. 5. 2023 a vyhlášení rozsudku dne 9. 6. 2023, celkem tak náklady řízení činí částku 900 Kč.

56. Co se týká lhůty k plnění, tak tato je určena v souladu s ustanovením § 160, odst. 1 o. s. ř.

Poučení