36 C 336/2020-128

Rubrum

Okresní soud Plzeň - město rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Martinem Havlíkem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna uhradit žalobci částku ve výši 27 300 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% z částky 90 000 Kč jdoucím od 24. 6. 2020 do 7. 10. 2020 a dále s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 27 300 Kč jdoucím od 8. 10. 2020 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] na náhradě nákladů řízení částku ve výši 44 878,59 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 110 829,50 Kč z titulu majetkové újmy společně s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucím z částky 110 829,50 Kč od 24. 6. 2020 do zaplacení a dále nemajetkové újmy ve výši 90 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení jdoucím z této částky ve výši 10 % ročně od 24. 6. 2020 do zaplacení. Žaloba byla původně podána celkem čtyřmi žalobci proti žalované. Žaloba byla odůvodněna tím, že vůči všem žalobcům bylo dne [datum] Policií České republiky, krajským ředitelstvím policie [příjmení] kraje, [anonymizována tři slova] a [anonymizováno] vydáno usnesení PČR [číslo jednací] o zahájení trestního stíhání, a to pro úmyslný zločin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, veřejné soutěži a veřejné dražbě podle ustanovení § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] byli všichni žalobci zproštěni obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Rozhodnutím nalézacího soudu bylo pravomocně projednáno a ukončeno trestní stíhání vůči všem žalobcům takovým způsobem, který vzhledem k absenci pravomocného odsuzujícího rozsudku státu zakládá odpovědnost za vzniklou újmu. Žalobci podali proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, a i v průběhu celého trestního řízení se aktivně hájili a využívali zákonné možnosti v rámci svého práva na obhajobu. Pokud jde o uplatněné nároky na náhradu újmy, domáhají se všichni žalobci po žalované jednak náhrady nákladů vynaložených za svou obhajobu a jednak také náhrady nemajetkové újmy v podobě přiměřeného zadostiučinění v penězích podle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále též jen„ zákon“). Obhájcem žalobce v trestním řízení byl zástupce žalobce v tomto řízení. Žalobci v souvislosti se shora uvedeným trestním stíháním uplatňují rovněž v souladu s ustanovením § 31a zákona nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v penězích, protože v tomto případě nelze nemajetkovou újmu nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. V tomto kontextu žalobci odkázali na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (sp. zn. 30 Cdo 2813/2011) dle kterého platí, že není u požadavku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, stanoveno přímo právním předpisem, v jakých konkrétních skutkových podstatách by vznik nemajetkové újmy měl spočívat, a tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy však při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též délky trestního stíhání, a především dopadu trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušování práva na místě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Žalobci tedy uplatňují svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy tak, že žalobce [celé jméno žalobce] je přesvědčen, že mu vinou nezákonného trestního stíhání byla způsobena značná nemajetková újma, kterou spatřuje v následujících okolnostech. Žalobce uvedl, že v jeho případě došlo k dehonestaci a stigmatizaci jeho osoby, a to dokonce s masivními dopady v médiích. Trestní stíhání probíhalo v Jihočeském kraji, kde žalobce celý život žije a jeho trestní stíhání bylo v tomto kraji dosti podstatným mediálním tématem. Způsob medializace trestního řízení pana žalobce významně přesáhla tištěná média a jejich aktuálnost a zpětná dohledatelnost a následná míra dopadů je oproti tištěným médiím výrazně větší a v tomto případě závažnější. Žalobce byl rovněž trestním stíháním dotčen v oblasti svého občanského a politického práva, neboť v době trestního stíhání kandidoval v komunálních volbách do zastupitelstva [územní celek]. V souvislosti se svojí kandidaturou čelil zejména ze strany svých politických konkurentů ale i ze strany veřejnosti častým dotazům, které souvisely s jeho trestním stíháním, které navíc bylo vedeno pro trestný čin skutkově vymezený tak, že se jej měl dopustit právě v souvislosti s výkonem funkce zastupitele a člena obecní rady. Toto jej nepochybně v souvislosti s výkonem jeho aktivního volebního práva diskvalifikovalo před ostatními. Trestním stíháním pak žalobce došlo i k výraznému narušení jeho soukromého života, neboť tento byl po celou dobu trestního řízení pod značným psychickým tlakem, když žil v obavě, že ačkoliv nic nespáchal, hrozí mu nepodmíněný trest odnětí svobody na dobu nejméně dvou let. Dále je třeba si uvědomit, že [územní celek], v níž bydlí a, za níž vykonává funkci zastupitele a radního, je poměrně malou obcí čítající zhruba [číslo] obyvatel. Z toho samozřejmě plynulo, že prakticky každý občan obce věděl, z čeho je žalobce viněn a v očích občanů obce byl v důsledku toho do určité míry dehonestován, neboť ačkoliv samozřejmě platí zásada presumpce neviny, v očích běžných občanů mnohdy již samotné trestní stíhání znamená vinu osoby, která je trestním stíháním dotčena. Žalobce dále odkázal i na délku trestního stíhání, které bylo vedeno od [datum] do [datum], tedy přesně 4 roky a 9 měsíců. V tomto kontextu tedy žalobce odkázal, že nelze považovat, že by trestní stíhání představovalo krátkodobý zásah do života žalobce, když při zohlednění průměrné délky života muže v České republice okolo 73 let, z toho zhruba 45 v produktivním věku, je délka trestního stíhání téměř jednou osminou celého produktivního života žalobce a i s přihlédnutím k tomuto hledisku je tvrzená vzniklá nemajetková újma délkou trestního stíhání umocňována. Při posuzování přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu žalobce zvážil a při jeho stanovení vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 ze dne 27. 6. 2012, kdy přihlížel zejména k povaze trestní věci, délce trestního stíhání a dále z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, jak bylo popsáno výše. Žalobce před podáním žaloby uplatnil v souladu s ustanovením § 14 odst. 1, 3 zákona svůj nárok u žalované dne 23. 12. 2019, avšak žalovaná nedodržela zákonnou šestiměsíční lhůtu k projednání nároku žalobcem, a proto se žalobce se svým nárokem obrátil na soud s tím, že lhůta k projednání nároku žalobce uplynula žalované dne 23. 6. 2020 počínaje dnem následujícím je tedy žalovaná v prodlení. K dotazu soudu zástupce žalobce při ústním jednání dne [datum] po poučení dle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. uvedl, že žalobce v době trestního řízení pracoval v zemědělství, přičemž trestní stíhání se do jeho pracovního života nijak zvlášť nepromítlo. Žalobce byl opakovaně vystavován dotazům ohledně trestního stíhání ze strany veřejnosti a politických konkurentů. V době trestního stíhání byl zastupitelem a radním [územní celek]. Na okraj žalobce uvedl, že vlivem trestního stíhání došlo i ke zhoršení jeho zdravotního stavu kdy v letech [rok] a [rok] utrpěl dvě srdeční příhody, kdy jednou z příčin zdravotních problémů mohla být i psychická nepohoda, nicméně tuto skutečnost uvedl pouze na okraj bez dalších důkazních návrhů (vyjma účastnické výpovědi).

2. Žalovaná k podané žalobě uvedla, že žalobou uplatněný nárok neuznává, a to ani částečně. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě shrnula a učinila nesporným průběh trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 38 T 6/2015. Žalovaná dále učinila nesporným, že v rámci mimosoudního projednání žalobou uplatněného nároku částečně vyhověla žalobci na náhradu nákladů trestního řízení, tj. majetkové újmy, co do částky 105 184,88 Kč a dále částečně vyhověla nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním co do částky 62 700 Kč. K požadavkům žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním žalovaná uvedla, že za daný trestný čin, za který byl žalobcem trestně stíhán, činí trestní sazba odnětí svobody 2-8 let, trestní stíhání trvalo 4 roky a 9 měsíců, přičemž průběh trestního řízení žalovaná označila jako plynulý a v přiměřených lhůtách. Pokud jde o medializaci případu, žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011. Žalovaná dále ve vztahu k výši přiznaného zadostiučinění odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, dle kterého musí výše přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují. Tato výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě věcně a skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Žalovaná při hodnocení nároku žalobce dospěla k závěru, že případ žalobce je obdobný kauze rozhodované Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 8 Co 77/2015, kdy v tomto případě byla žalobkyně stíhána pro trestný čin podvodu se sazbou trestu odnětí svobody 2 - 8 let, stíhání trvalo 6 let, zohledněn byl navíc i vyšší věk žalobkyně s tím, že i v tomto případě byla jako postačující zadostiučinění shledána částka ve výši 75 000 Kč. Žalovaná dále uvedla, že ve svém stanovisku konstatovala, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 38 T 6/2015 bylo vůči žalobcům vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona, za což se žalobcům omluvila. Na uvedených závěrech žalovaná v celém rozsahu setrvává, kdy má za to, že poskytla žalobcům zcela adekvátní a přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním. Žalovaná tedy považuje nároky na peněžité zadostiučinění nad rámec již vypořádané částky 62 700 Kč za nedůvodné a navrhla, aby byla žaloba co do zbytku zamítnuta.

3. Usnesením zdejšího soudu č. j. [číslo jednací] bylo řízení mezi žalobcem a žalovanou vyloučeno k samostatnému řízení.

4. V reakci na vyjádření žalované a jejímu stanovisku ohledně poskytnutí majetkové a nemajetkové újmy vzal žalobce žalobu částečně zpět co do majetkové újmy ve výši 110 829,50 Kč s příslušenstvím a dále co do částky 62 700 Kč co do nemajetkové újmy a setrval na žalobě v tom smyslu, že se dále domáhal po žalované zaplacení částky 27 300 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku.

5. Usnesením zdejšího soudu č. j. [číslo jednací] bylo řízení co do částky 110 829,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucím od 24. 6. 2020 do zaplacení za náhradu majetkové újmy spočívající v náhradě nákladů obhajoby a co do částky 62 700 Kč za přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu postupem dle ustanovení § 96 odst. 1, 2, 3, 4 o. s.ř. zastaveno. Usnesení nabylo právní moci dne [datum].

6. Při ústním jednání, které se ve věci konalo dne [datum], prohlásily strany za nesporné, že trestní řízení žalobce za trestný čin dle ustanovení § 256 odst. 1, 2 písmene a) tr. zákoníku bylo zahájeno dne [datum] usnesením o zahájení trestního stíhání a skončilo dne [datum], kdy rozsudek, jímž byl žalobce dle ustanovení § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby, nabyl právní moci. Strany dále prohlásily za nesporné, že trestní stíhání žalobce trvalo 4 roky a 9 měsíců a že žalovaná poskytla žalobci na majetkové újmě částku ve výši 105 184,88 Kč za vynaložené náklady obhajoby a částku ve výši 62 700 Kč představující zadostiučinění za požadovanou nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí – usnesení o zahájení trestního stíhání s tím, že tato částka byla připsána na účet žalobce dne 7. 10. 2020. Dále strany prohlásily za nesporné, že žalobce uplatnil svůj nárok na nemajetkovou újmu u žalované dne 23. 12. 2019. Mezi stranami tedy zůstala jediná sporná otázka, a to výše nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí – usnesení o zahájení trestního stíhání.

7. Soud po provedeném dokazování dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci.

8. Žalobce se před podáním žaloby svým podáním ze dne 23. 12. 2019 domáhal vyřízení svého nároku dle ustanovení § 15 odst. 1 zákona u žalované (uplatnění nároku ze dne 16. 12. 2019, potvrzení žalované ze dne 30. 12. 2019) k vyřízení žádosti žalobce o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci došlo dne 2. 10. 2020, kdy žalovaná na vznesené nároky žalobce žalobci uhradila majetkovou újmu za uhrazené náklady obhajoby ve výši 105 184,88 Kč a dále nemajetkovou újmu ve výši 62 700 Kč s tím, že se ve smyslu § 8 odst. 1 žalobci omluvila. Pokud jde o medializaci trestního řízení, pak z předložených internetových článků bylo zjištěno, že trestní věc žalobce byla nikoliv v nezanedbatelném rozsahu medializována, jak vyplývá z článků založených ve spise ze dne [datum], [datum] a [datum] (novinové články založené ve spise vč. diskuze).

9. Ve vztahu k prokázání vzniklé nemajetkové újmy byl u soudního jednání postupem dle ustanovení § 131 o.s.ř. vyslechnut žalobce. V účastnické výpovědi žalobce uvedl, že zastupitelem obce byl v období od roku [rok] do roku [rok] a následně od roku [rok] do r. [rok], přičemž radním byl v době od roku [rok] do roku [rok]. Do komunálních voleb, které se konaly v roce [rok], již nekandidoval s odkazem na proběhlé trestní stíhání, kdy již nechtěl žít ve stresu i s ohledem na předvolební boj, chtěl mít klid a nechtěl dále snášet tlaky okolí, které byly vyvolány trestním stíháním. Pokud jde o výsledek voleb v roce [rok], k tomuto uvedl, že výsledek voleb byl ve vztahu k jeho osobě stejný jako výsledek, kterého dosáhl v předchozích komunálních volbách v roce [rok]. V době trestního stíhání pracoval žalobce jako zaměstnanec v zemědělství a současně byl i zastupitelem a radním [územní celek]. K zahájení trestního stíhání žalobce uvedl, že podstatě trestního stíhání nerozuměl, kdy měl zpočátku za to, že se jedná o nějaký úřední šiml, že z toho nic nebude. Někteří lidé měli radost z trestního stíhání žalobce, někteří jej utěšovali. Žalobce trestní stíhání špatně snášel, měl problémy se spánkem a obával se vysoké trestní sazby a případného výkonu trestu odnětí svobody v případě odsouzení, kdy k tomuto dále uvedl, že z toho měl pocuchané nervy a prožíval velký stres. Před zahájením trestního stíhání měla rodina v obci dobrou pověst, po zahájení trestního stíhání se mu spousta lidí začala vyhýbat. Na trestní stíhání žalobce se vyptávali lidé i jeho dětí, kdy i jeho děti byly na pochybách ohledně důvodnosti trestního stíhání, děti byly ve velkém stresu, žalobce se to snažil držet v sobě s tím, že tlak a stres sílil. Po medializaci stres zesílil a lidé se na něho začali dívat skrz prsty. V důsledku trestního stíhání se od žalobce odvrátila část jeho přátel. Žalobce se v průběhu trestního stíhání budil nevyspalý, byl pod velkým stresem. V roce [rok] prodělal žalobce srdeční příhodu, následně se stal částečně invalidním, poté v roce [rok] a [rok] prodělal další dvě srdeční příhody s tím, že k těmto srdečním příhodám uvedl, že na nich mělo vliv trestní stíhání, neboť byl po dobu trestního stíhání pod velkým psychickým tlakem. Žalobce prožíval pocity veřejného odsouzení, kdy se ohledně jeho trestního stíhání vedly řeči i v hospodě a političtí konkurenti na něho v rámci volebního boje vytahovali trestní stíhání, které využívali v jeho neprospěch. K dotazu soudu žalobce uvedl, že všichni spoluobžalovaní nesli trestní stíhání těžce.

10. V řízeních vedených pod sp. zn. 36 C 183/2020, 36 C 334/2020 a 36 C 335/2020 byli slyšeni žalobci p. [příjmení], p. [příjmení] a p. [příjmení] (spoluobžalovaní v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 38 T 6/2015), kteří po poučení podle § 131 o. s. ř. potvrdili, že žalobce v průběhu trestního řízení skutečně psychicky trpěl, trestní stíhání špatně snášel, kdy se o tom bavili s žalobcem mimo jiné po zasedáních zastupitelstva [územní celek].

11. K průběhu trestního řízení žalobce vedeného u okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 38 T 6/2015 bylo zjištěno následující.

12. Úkony trestního řízení ve smyslu ust. § 158 odst. 3 tr. řádu byly zahájeny dne [datum] (záznam o zahájení úkonů trestního řízení). Věc byla vedena před PČR, krajské [stát. instituce], z toho důvodu, že syn jednoho ze spoluobžalovaných byl v té době zařazen ve služebním poměru jako [anonymizováno 8 slov] [stát. instituce]. Žalobce byl na základně usnesení Policie České republiky, [anonymizováno] [stát. instituce], [anonymizována tři slova] a [anonymizováno], [anonymizována tři slova], ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], trestně stíhán pro zločin sjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství s dalšími spoluobžalovanými. Skutek, pro který bylo trestní stíhání zahájeno, byl vymezen mimo jiné tím, že se žalobce s dalšími spoluobžalovanými měl dopustit tohoto zločinu dne [datum] jako člen rady [územní celek], kdy na zasedání rady obce měli přijmout doporučení hodnotící komise vybrat za dodavatele uvedenou společnost, kdy v souvislosti se zadáním veřejné zakázky v úmyslu opařit jinému prospěch, sjednali této společnosti přednost a výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů, přičemž jednání se měli dopustit jako členové hodnotící komise. Stížnost žalobce proti danému usnesení byla zamítnuta dle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu usnesením Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]. Žalobce byl k věci po zahájení trestního stíhání vyslýchán dne [datum], kdy se vyjádřil jak ke své osobě, tak i k věci. Dne [datum] podal policejní orgán návrh na podání obžaloby a dne [datum rozhodnutí] podalo Okresní státní zastupitelství v Českých Budějovicích obžalobu [číslo jednací]. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byla věc podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. řádu vrácena státnímu zástupci k došetření. Stížnost státního zástupce proti tomuto usnesení byla zamítnuta dle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Po provedení dalších vyšetřovacích úkonů podalo dne [datum rozhodnutí] Okresní státní zastupitelství v Českých Budějovicích obžalobu [číslo jednací]. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byla věc podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. řádu vrácena státnímu zástupci k došetření. Na základě stížnosti státního zástupce bylo dané usnesení podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a okresnímu soudu bylo uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Usnesením okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byla věc podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. řádu vrácena státnímu zástupci k došetření. Na základě stížnosti státního zástupce bylo dané usnesení podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a okresnímu soudu bylo uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Následně se u Okresního soudu v Českých Budějovicích uskutečnilo hlavní líčení ve dnech [datum], [datum] a [datum], kdy byl vydán rozsudek č. j. [číslo jednací], jímž byli žalobci zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu s odůvodněním, že stíhaný skutek není trestným činem. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Z obsahu trestního spisu bylo zjištěno, že žalobce nebyl do doby trestního stíhání v minulosti nikdy trestně stíhán (opis z RT), rovněž neměl žádný záznam v evidenci přestupků.

13. Žádné další důkazy nebyly v řízení navrhovány a tudíž ani prováděny.

14. Podle § 1 odst. 1 zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle odst. 3 téhož ustanovení platí, že stát hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu 15. Podle § 2 zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

16. Podle § 3 zákona platí, že stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány.

17. Podle § 5 zákona platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, řízení podle soudního řádu správního nebo v trestním řízení.

18. Podle § 6 odst. 1 zákona platí, že ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních náhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že úřadem podle odst. 1, je Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení.

19. Podle § 7 odst. 1 zákona platí, že právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

20. Podle § 8 zákona platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno, jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odstavec 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 2). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce (odstavec 3).

21. Podle § 14 zákona platí, že nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 (odstavec 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odstavec 3).

22. Podle § 15 zákona platí, že přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku (odstavec 1). Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odstavec 2).

23. Podle § 31 zákona platí, že náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (odstavec 1). Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nám nebyla přiznána (odstavec 2). Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (odstavec 3).

24. Podle § 31a zákona platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).

25. V souladu s výše uvedenými zákonnými ustanoveními, je podmínkou vzniku odpovědnosti státu existence nezákonného rozhodnutí, vznik škody a existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. V případě žalobce je nutné jako nezákonné rozhodnutí posoudit usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce v souladu s výkladem Nejvyššího soudu provedeným v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 265/2012 ze dne 25. 9. 2012. Podle tohoto rozhodnutí je totiž ustálenou soudní praxí, že podle zákona odpovídá stát za škodu způsobenou zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím okresního soudu. Jelikož zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestních řízeních při zahájení trestního stíhání, rozhodující je výsledek trestního stíhání. K tomuto lze odkázat i na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3846/11, podle kterého je nezákonnost trestního stíhání zpravidla konstatována až jeho pravomocným zastavením nebo zproštěním obžaloby.

26. Žalobce byl v tomto konkrétním posuzovaném případě trestně stíhán na základě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum] a následně byl zproštěn obžaloby státního zastupitelství rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] s odůvodněním, že obžalobou stíhaný skutek není trestným činem. Z tohoto důvodu je tedy dán odpovědnostní titul státu v souladu se zákonem, ostatně žalovaná v tomto ohledu odpovědnost státu uznala, respektive tuto skutečnost prohlásila za nespornou, neboť mezi stranami zůstala jediná sporná skutečnost a to výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Žalobce dále uplatnil svůj nárok v souladu s ustanovením § 14 zákona nejprve u žalované a teprve až po uplynutí šestiměsíční lhůty, kdy nárok nebyl ze strany žalované plně uspokojen, se žalobce v souladu s ustanovením § 15 zákona domáhá uspokojení svého nároku u soudu.

27. Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 z 27. 6. 2012).

28. Mezi stranami bylo nesporné to, že nárok žalobce je po právu, a to i s ohledem na skutečnost, že žalovaná do určité míry plnila nárok žalobce na nemajetkovou újmu ve výši 62 700 Kč. Mezi stranami však byla sporná výše požadovaného zadostiučinění, kdy žalovaná v tomto kontextu odkazovala na skutečnost, že již částečně plnila a současně se žalobci omluvila. Pokud jde o výši poskytnutého zadostiučinění pak i v kontextu s rozhodnutím Nejvyššího soudu 30 Cdo 577/2017 odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 Co 77/2015. K požadované výši zadostiučinění byl vyzván i zástupce žalobce, aby na podporu svých tvrzení ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 577/2017 odkázal na rozhodnutí v obdobných věcech odůvodňující jím požadovanou výší zadostiučinění. K tomuto zástupce žalobce soudu předložil rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 12 C 257/2016 spolu s odvolacím rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 20 Co 1489/2017 a rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 27 C 17/2017 spolu s odvolacím rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 19 Co 637/2018.

29. Pokud jde o výši poskytovaných zadostiučinění, pak v tomto kontextu soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, ve které poskytuje Nejvyšší soud vodítko k tomu, jakým způsobem se stanovuje výše zadostiučinění. Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 ze dne 16. 9. 2015). V rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 577/2017 ze dne 27. 6. 2017 Nejvyšší soud apeloval na obecné soudy, aby v případech, kdy rozhodují o výši zadostiučinění, prováděly srovnání s jinými skutkově obdobnými případy. Srovnání je dle Nejvyššího soudu třeba provést s jinými případy nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak v důsledku porušení jiných práv, bude-li zřejmé, že případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků. Přitom je samozřejmě primárně na žalobci, aby uplatnil taková tvrzení umožňující soudu učinit srovnání vedoucích k závěru, že žalobcem požadované zadostiučinění je přiměřené, tedy též odpovídající zadostiučinění jím poskytnutým v jiných případech. Ovšem je nepochybně též v zájmu žalované, aby obdobně soudu předestřela srovnání s případy svědčícími naopak její námitce, že je požadováno zadostiučinění v nepřiměřené výši. Není pak jistě vyloučeno a naopak je vhodné, aby soud provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí. V této souvislosti apeloval Nejvyšší soud na Ministerstvo spravedlnosti, které v rámci předběžného projednání, nebo na základě rozhodnutí soudu vyplácí náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, jež skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, aby zveřejnilo způsobem dostupným soudům, ale i potenciálním žalobcům a jejich zástupcům, částky, které v minulosti z tohoto titulu vyplatilo, včetně uvedení kritérií, na jejichž základě byla výše zadostiučinění stanovena (tj. povaha trestní věci, délka trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby). Bez tohoto srovnání jsou požadavky zákona na přiměřenost zadostiučinění, zdůrazněné v předchozí judikatuře Nejvyššího soudu, jen obtížně realizovatelné. Zdejší soud konstatuje, že žalovaná skutečně takový seznam vede s tím, že si soud po dálkovém nahlédnutí do tohoto seznamu s odkazem na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu a ust. § 120 odst. 2 ve spojení s ust. § 136 o. s. ř. vyžádal obdobná rozhodnutí odvolacích soudů.

30. Účastníci tohoto řízení soudu předložili (resp. žalovaná odkázala) rozhodnutí obecných soudů (viz. bod 28 tohoto rozsudku). Rovněž i zdejší soud si vyžádal obdobná rozhodnutí, která by bylo možno aplikovat na projednávaný případ, co do výše požadovaného zadostiučinění. Při ústním jednání soud seznámil strany se svými závěry, kdy odkázal, že pokud jde o výši požadovaného zadostiučinění v tomto případě, pak lze vycházet z rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 7 Co 134/2017, Městského soudu v Praze sp. zn. 14 Co 466/2016 odkazující na rozhodnutí Městského soudu v Praze 20 Co 228/2013, Městského soudu v Praze sp. zn. 14 Co 361/2016 s tím, že bez povšimnutí nelze ponechat ani rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3858/2013. V tomto kontextu pak soud rovněž poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 4293/18, ve kterém Ústavní soud uvedl, že považuje za potřebné zmínit svou pochybnost o dostatečné výši přiznávaných náhrad obecně. Jestliže stát zasáhne do života člověka nedůvodným trestním stíháním, poškodí či dokonce zničí jeho postavení ve společnosti a mnohdy i v rodině, musí výše odškodnění odpovídat takovému zásahu. Výše odškodnění nemateriální újmy totiž jistým způsobem vypovídá i o úctě státu v soukromém a veřejnému životu jednotlivých lidí a mohl by být výzvou pro obecné soudy, aby zvážily, zda již v minulosti přiznaného odškodnění, se kterými poměřují nově přiznávaná, byla opravdu dostatečná a zda je správná cesta je stále následovat.

31. V souladu s výše uvedenými závěry Nejvyššího soudu tedy v posuzovaném případě soud zohlednil skutečnost, že trestní stíhání žalobce trvalo 4 roky a 9 měsíců, žalobci hrozilo v případě pravomocného odsouzení uložení trestu odnětí svobody až 8 let. Zároveň je nutné přihlédnout k té skutečnosti, že žalobce byl trestně stíhán pro trestný čin, který úzce souvisel s jeho funkcí zastupitele a radního [územní celek], když skutková podstata stíhaného trestného činu byla formulována mimo jiné tak, že trestného činu se měl dopustit tím, že„ jako člen rady [územní celek] (...)“. Žalobce tudíž nebyl trestně stíhán pro přečin, ale pro zločin, čímž je zvyšována povaha trestní věci a její závažnost. Dále soud při zvažování výše zadostiučinění přihlédl i k té skutečnosti, že žalobce do doby trestního stíhání žil spořádaným životem, kdy do doby zahájení trestního stíhání nebyl nikdy v minulosti trestně stíhán a v minulosti nebyl ani projednáván pro přestupek, jak vyplývá z obsahu trestního spisu. Dále je nutno při stanovení výše zadostiučinění přihlížet i k té skutečnosti, že trestní stíhání bylo zahájeno, když žalobci bylo [anonymizováno] let a byl již ve vyšším věku, kdy je notorietou, že osoby v pokročilejším věku snáší trestní stíhání hůře než osoby mladší. Závažnost a dopady trestního stíhání je dále zvyšována i tou skutečností, že trestní stíhání bylo dáváno do souvislosti s výkonem funkce radního v poměrně malé obci, ve které se osoby znají. V tomto kontextu soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3858/2013, ve kterém soud dovodil, že ze skutečnosti, že osobou trestně stíhanou je osoba veřejně činná, nelze obecně dovodit vznik nemajetkové újmy v důsledku trestního stíhání ani ve větší ani v menší míře, než u osoby jiné. Vždy je nutné přihlížet k intenzitě újmy konkrétní osoby, ať již byla veřejně činnou či nikoliv. V této věci je však nutné mít na paměti, že žalobce a i další spoluobžalovaní, byli osobami veřejně činnými v malé obci, přičemž z jejich výpovědí bylo prokázáno, že tito byli soustavně konfrontováni s jejich trestním stíháním ať už občany či politickými konkurenty, přičemž je soud toho názoru, že komunální politik v malé obci je více na očích veřejnosti, než je tomu ve velkých obcích, kde se lidé neznají a dochází k menší újmě na jejich cti a pověsti. Soud si je vědom nízké důkazní hodnoty účastnické výpovědi, nicméně vznik újmy konkrétní osoby je vázán na subjektivní vnímání té které osoby a je na obecných soudech, aby zhodnotily zjištění z účastnických výpovědí a tyto následně porovnaly s tím, jak by danou situaci vnímala a prožívala jiná osoba. Rovněž soud při hodnocení účastnické výpovědi žalobce přihlédl i k dalším účastnickým výpovědím ostatních spoluobžalovaných, kteří potvrdili, že žalobce skutečně psychicky trpěl, trestní stíhání špatně snášel, kdy se o tom bavili s žalobcem mimo jiné po zasedáních [územní celek]. Soud tedy uvěřil účastnické výpovědi, kterou žalobce prokázal vznik nemajetkové újmy spočívající zejména v tom, že žalobce v důsledku nezákonného trestního stíhání utrpěl zejména na své občanské a důvěryhodnosti, když byl coby zastupitel a radní pravidelně konfrontován svým trestním stíháním, přičemž tato újma je zvyšována i tím, že žalobce v té době vykonával funkci zastupitele a radního na malé obci, kdy je skutečností obecně známou, že lidé se na malých obcích znají a jsou si více na očích, než je tomu ve větších obcích, kde lidé žijí anonymním životem. Rovněž bylo zasaženo i do jeho důvěryhodnosti coby osoby veřejně činné, přičemž je nutno při stanovení výše zadostiučinění přihlédnout i k té skutečnosti, že žalobce před zahájením trestního stíhání vykonával funkci zastupitele 21 let a funkci radního po dobu 5 let, aby byl po takto dlouhé době zastávání této funkce následně zcela bezdůvodně ze strany státu trestně stíhán po dobu 4 let a 9 měsíců pro skutek, který ani není trestným činem. Dále soud přihlížel k tomu, že žalobce měl problémy se spánkem a prožíval pocity veřejného odsouzení. Trestní řízení se projevilo i v jeho politickém životě, kdy jeho trestní stíhání bylo využíváno politickými konkurenty. Soud rovněž při stanovení výše zadostiučinění přihlédl k tomu, že se od žalobce v důsledku jeho trestního stíhání odvrátila část jeho přátel. Rovněž doba trestního stíhání zcela evidentně nepřispěla k dobré psychické kondici žalobce, stejně jako skutečnost, že ve věci byla dvakrát podána obžaloba z důvodu nedostatečného prověřování ze strany PČR. Na druhou stranu nebylo z obsahu trestního spisu zjištěno, že by žalobce jakkoliv přispěl k době vedení trestního řízení či že by ze strany orgánů činných v trestním řízení docházelo k neúměrným průtahům (vyjma vrácení věci do fáze vyšetřování). Dále je nutno přihlédnout i k důvodu zproštění obžaloby, kdy žalobce byl po 4 letech a 9 měsících zproštěn obžaloby z důvodu, že stíhaný skutek není trestným činem.

32. Pokud jde o žalobcem uváděný zásah do jeho volebního práva, pak k tomuto soud konstatuje, že žalobce byl v komunálních volbách v roce [rok] opakovaně zvolen, tudíž se soud nedomnívá, že by trestní stíhání ve větší míře zasáhlo do jeho práva být volen do zastupitelstva obce, když výsledek voleb tomuto nenasvědčuje. Pokud žalobce již opětovně nekandidoval do voleb v roce [rok], učinil tak ze svého dobrovolného rozhodnutí, které však nelze přičítat k tíži žalované. Ve vztahu ke zdravotním problémům soud uvádí, že nebylo prokázáno, že by zdravotní problémy žalobce byly skutečně způsobeny nepohodou, kterou žalobce prožíval v průběhu trestního stíhání, byť to soud nevylučuje, nicméně soud v tomto kontextu přihlédl i k té skutečnosti, že žalobce prodělal srdeční příhodu již v roce [rok], pro kterou byl následně shledán částečně invalidním a dospěl k závěru, že ani zdravotní problémy nelze bez jakýchkoliv pochybností přičítat k tíži žalované.

33. Pokud žalobce odkazoval na medializaci dané trestní věci s tím, aby soud k tomuto přihlédl, pak nutno konstatovat, že touto problematikou se v minulosti opakovaně zabýval Nejvyšší soud, který např. v rozhodnutí 30 Cdo 4280/2011, 30 Cdo 2828/2016 či 30 Cdo 1203/2012 uvedl, že je-li medializace případu prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu (nikoli excesivního způsobu jednání orgánů činných v trestním řízení, např. nevybíravého či urážlivého chování příslušníků policejního orgánu nebo soudu ve vztahu k obviněné osobě), nelze přičítat státu k tíži, že byl sdělovacími prostředky narušen princip presumpce neviny. Na druhou stranu je však nutno odkázat rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3858/2013, ve kterém soud dovodil, že v případě veřejně činné osoby může větší újma spočívat v tom, že dojde k medializaci případu. Soud tedy přihlédl k tomu, že věc byla mediálně známá, avšak pouze co do intenzity způsobené újmy, tj. medializace přispěla k tomu, že žalobce zcela evidentně z důvodu jeho veřejné funkce na malé obci a vzniklé medializaci pociťoval újmu citelněji, než by ji prožíval obyčejný občan, jak popsal ve své výpovědi.

34. Za daného prokázaného skutkového stavu popsaného shora soud dospěl k jednoznačnému závěru, že samotné konstatování porušení práva se nejeví soudu dostatečným a je na místě poskytnout zadostiučinění v penězích ve smyslu ust. § 31a odst. 2 zákona. Ostatně tento závěr nebyl mezi stranami ani sporný, kdy spornou zůstala pouze výše finančního zadostiučinění. Při stanovení výše zadostiučinění tedy soud porovnal jiné věci, které se shodovaly s projednávaným případem a obsahovaly významné množství jednotících prvků. Předně je nutno uvést, že ze seznamu vedeného Ministerstvem spravedlnosti, nebylo možné extrahovat konkrétní trestný čin (§ 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku), nicméně je soud toho názoru, že lze vycházet z již odškodněných věcí civilními soudy, které odškodňovaly nezákonná trestní stíhání pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby, neboť tento trestný čin lze nejlépe připodobnit trestnému činu, pro který byl žalobce nezákonně trestně stíhán s výhradou toho, že soud neopomněl, že žalobce byl trestně stíhán pro zločin s vyšší sazbou trestu odnětí svobody než je tomu u přečinu zneužití pravomoci úřední osoby.

35. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutím č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž uložil prvostupňový soud žalované mimo jiné povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 150 000 Kč s prodlením za nemajetkovou újmu dle ust. § 31a zákona. V posuzované věci byl žalobce trestně stíhán pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele, pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě a poškozování finančních zájmů evropského společenství se sazbou trestu odnětí svobody až 12 let. Žalobce byl obžaloby státního zástupce zproštěn dle ust. § 226 odst. 1 písm. b) tr. řádu Trestní řízení trvalo 4 roky a 3 měsíce. Žalobce byl zastupitelem obecního zastupitelstva, po zahájení trestního stíhání nebyl opakovaně zvolen, do doby trestního stíhání byl osobou bezúhonnou. U žalobce byla prokázána medializace případu, narušení rodičovství žalobce, pokles životního standardu, odvrácení části známých v souvislosti s trestním stíháním. Tamní soud rovněž přihlédl ke skutečnosti, že žalobce byl nezákonně odposloucháván, jednou byl zproštěn obžaloby, následně odsouzen a v závěru opět zproštěn obžaloby. Nebyly zjištěny žádné závažné zdravotní následky. Při výši zadostiučinění bylo přihlíženo k výši sazby trestu, délce trestního stíhání, závažnosti trestného činu a hrozící náhradě škody, nepřímo pak ke ztrátě zaměstnání a nezákonnosti odposlechů. Jako adekvátní částka představující zadostiučinění za vytrpěnou nemajetkovou újmu byla přisouzena částka ve výši 228 000 Kč.

36. Městský soud v Praze rozhodnutím č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž uložil prvostupňový soud žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 65 000 Kč s prodlením za nemajetkovou újmu dle ust. § 31a zákona. V posuzovaném případě byla žalobkyně nezákonně trestně stíhána pro přečin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterých se měla dopustit jako starostka. Trestní sazba odnětí svobody za vyjmenované trestné činy představovala až 3 roky. Žalobkyně byla dle ust. § 226 písm. b) tr. řádu zproštěna obžaloby. Do doby trestního stíhání byla žalobkyně trestně bezúhonná, trestní stíhání trvalo 2 roky a necelé 4 měsíce. Žalobkyní byla prokázána psychická újma (trápila se tím, jak dopadne trestní stíhání, měla obavy z odsouzení), věc byla medializována. Pro potřeby výše zadostiučinění bylo soudy přihlíženo zejména k trestní sazbě za daný trestný čin, menší míře společenského odsouzení, újmě na pověsti a politické kariéře žalobkyně, negativní dopady do rodinného života nebyly nijak intenzivní, délce trestního stíhání, závažnosti trestného činu a hrozící povinnosti k náhradě škody a nezákonnosti odposlechů. Soudy dospěly k závěru o odpovídající výši zadostiučinění ve výši 100 000 Kč (žalovaná před soudním rozhodnutím uspokojila žalobkyni co do 35 000 Kč). V tomto rozhodnutí je dále učiněn odkaz na obdobnou věc vedenou u odvolacího soudu pod sp. zn. 20 Co 228/2013, ve které byl žalobce coby starosta odškodněn částkou ve výši 150 000 Kč. Bez povšimnutí rovněž nelze ponechat ani rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3858/2013, který v obdobném případě shledal částku 150 000 Kč odpovídající vzniklé nemajetkové újmě.

37. Městský soud v Praze rozhodnutím č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] změnil rozsudek soudu prvního stupně, jímž uložil prvostupňový soud žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 75 000 Kč s prodlením za nemajetkovou újmu dle ust. § 31a zákona tak, že žalobu co do částky 50 000 Kč s příslušenstvím zamítl a ve zbytku výrok o nemajetkové újmě potvrdil. V posuzovaném případě byl žalobce nezákonně trestně stíhán pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit jako příslušník PČR. Trestní sazba odnětí svobody za trestný čin představoval až 3 roky. Žalobce byl dle ust. § 226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby, neboť bylo nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obžalovaný trestně stíhán. Trestní stíhání trvalo 1 rok a 11 měsíců a nešlo tak o nijak enormní zásad do osobnostní sféry, došlo k medializaci případu, žalobce byl zproštěn výkonu služby po dobu trvání trestního řízení, žalobce byl vystaven odsudku kolegů, přišel o přátele, došlo k snížení reputace a dobré pověsti žalobce z důvodu trestního stíhání. Žalovaná před rozhodnutím soudu plnila na nárok žalobce částku ve výši 75 000 Kč Odvolací soud dospěl k závěru, že přiměřené zadostiučinění v tomto případě představuje částka ve výši 100 000 Kč.

38. Soud dále odkazuje na skutečnost, že výše zadostiučinění musí zohledňovat i ekonomickou situaci ve společnosti, a pokud dojde v průběhu času k její změně (zvýšení úrovně mezd a platů, nárůst cen apod.), je zde důvod k určitému navýšení takového zadostiučinění. V tomto kontextu soud poukazuje na obecně známé údaje dostupné z veřejných zdrojů, které nemusí být předmětem dokazování, a to údaje zveřejňované Českým statistickým úřadem (dohledatelné na internetových stránkách www.czso.cz), podle kterých výše průměrné mzdy ve III. čtvrtletí roku 2016 činila 27 220 Kč (uváděno ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 14 Co 466/2016), ve IV. čtvrtletí činila 29 320 Kč (uváděno ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 14 Co 361/2016), v I. čtvrtletí roku 2017 činila 27 889 Kč (uváděno ve vztahu k rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 7 Co 134/2017), přičemž v prvním čtvrtletí představovala výše průměrné mzdy ve IV. čtvrtletí roku 2020 částku ve výši 38 525 Kč, nárůst mezd tedy představuje 41,5 % (rozhodnutí MS v Praze 14 Co 466/2016), 31,4 % (rozhodnutí MS v Praze 14 Co 361/2016) a 38,1 % (rozhodnutí KS v Českých Budějovicích 7 Co 134/2017). Obdobně inflace v roce 2016 činila meziročně 0,7 %, v roce 2017 činila 2,5 % a v roce 2020 činila 3,2 %. Je tak zřejmé, že došlo ke značnému navýšení jak průměrné mzdy, tak i cen, což musí být zohledněno ve výši poskytnutého zadostiučinění.

39. Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 7 Co 134/2017 se shoduje se souzenou věcí ve výsledku trestního stíhání a jeho délce; skutečnosti, že žalobci byli komunálními politiky; medializací a bezúhonností trestně stíhaných. Oproti souzenému případu však žalobce v řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích utrpěl závažnější újmy – narušení rodičovství; v řízení docházelo k nezákonným odposlechům; hrozila vysoká náhrada škody; u žalobce rovněž došlo k poklesu životních standardů a hrozil mu vyšší trest odnětí svobody. Nicméně rozdílnosti právě vyjmenované odůvodňují vyšší odškodnění v tam souzeném případu, rovněž je nutno mít s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (I. ÚS 4293/18 ze dne 14. 1. 2021) na paměti, že od rozhodování Krajského soudu v Českých Budějovicích již uplynula doba cca 4 let a rovněž došlo k posílení ekonomiky. Oproti dvěma shora citovaným rozhodnutím Městského soudu v Praze je nutno v souzeném případě přihlédnout k vyšší míře společenského odsouzení; vyšší sazbě trestu odnětí svobody za trestný čin; skutečnosti, že žalobce byl trestně stíhán za zločin, nikoliv přečin s vyšší sazbou trestu odnětí svobody. Zásah do osobnostní sféry žalobce trval oproti shora citovaným rozhodnutím celkem 4 roky a 9 měsíců, tj. několikanásobně přesahoval trestní řízení odškodňovaná Městským soudem v Praze, z čehož soud dovozuje, že zásah do osobnostní sféry žalobce s ohledem na dobu trvání trestního řízení byl podstatně větší než zásah u žalobců ve shora citovaných odvolacích rozhodnutích. Pokud jde o shodné rysy porovnávaných případů, pak tyto soud spatřuje zejména v důvodech zproštění obžaloby; zásahu do žalobcovy reputace a dobré pověsti; skutečnosti, že osoby vykonávaly veřejné funkce a do doby zahájení trestního stíhání žily bezúhonným životem. Rovněž je při stanovení výše zadostiučinění přihlédnout k tomu, že k nezákonnému rozhodnutí a vzniku újmy došlo v době, kdy žalobce byl již ve vyšším věku. Soud je tedy toho názoru, že právě odlišnosti tohoto případu s porovnávanými případy souzenými před Městským soudem v Praze před delší dobou (4 roky ve věci 14 Co 466/2016 a 5 let ve věci 14 Co 361/2016), která uběhla od projednávaných případů před Městským soudem v Praze, tak aby poskytnuté zadostiučinění plně odpovídalo ekonomické realitě ČR, plně odůvodňují přiznání zadostiučinění ve výši 90 000 Kč. Jelikož žalovaná v průběhu řízení plnila na nárok žalobce částkou ve výši 62 700 Kč, uložil soud žalované povinnost zaplatit žalobci zbytek nemajetkové újmy ve výši 27 300 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení.

40. Pro úplnost soud konstatuje, že byla splněna základní podmínka pro uplatnění a přiznání nároku na straně žalobce, tedy uplatnění nároku u Ministerstva spravedlnosti České republiky. Toto bylo doloženo výzvou ze dne 16. 12. 2019, které bylo doručeno žalované dne 23. 12. 2019 a stranami prohlášeno za nesporné. V souvislosti s touto skutečností, tedy, že žalovaná ve lhůtě 6 měsíců žalobci neplnila v celém rozsahu, byl žalobci přiznán ode dne následujícího po uplynutí 6 měsíců od uplatnění nároku na zadostiučinění u žalované ve výši 90 000 Kč nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení s odkazem na ustanovení § 1970 občanského zákoníku (k tomu srov. např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 či stanovisko NS sp. zn. Cpjn 206/2010), jehož výše vyplývá z ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok II. tohoto rozsudku), jdoucí od 24. 6. 2019 do 7. 10. 2020. Jelikož žalovaná dobrovolně částečně plnila na nárok žalobce částku ve výši 62 700 Kč dne 7. 10. 2020, je dále povinna nahradit žalobci zákonný úrok z prodlení jdoucí od 8. 10. 2020 do zaplacení z částky ponížené o platbu žalované ve výši 62 700 Kč, tj. v přiznané výši 27 300 Kč. Soud rovněž konstatuje, že oproti řízením vedeným u zdejšího soudu pod sp. zn. 36 C 183/2020, 36 C 334/2020 a 36 C 335/2020, ve kterých vystupují na straně žalující původně spoluobžalovaní, soud ve výši zadostiučinění zohlednil veřejné postavení žalobce coby zastupitele oproti postavení dalších žalobců, kdy v řízení 36 C 183/2020 zohlednil postavení žalobce – starosta a krajský zastupitel odůvodňující zadostiučinění ve výši 150 000 Kč, ve věci 36 C 334/2020 a 36 C 335/2020 dospěl soud k výši zadostiučinění ve výši 120 000 Kč (zastupitel a zástupce ředitele základní školy/ředitel základní školy).

41. Závěrem k rozhodnutím, které strany předložily soudu za účelem stanovení výše zadostiučinění, uvádí zdejší soud následující.

42. Žalovaná na podporu jejích tvrzení o výši jí přiznaného zadostiučinění odkazovala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 77/2015 ze dne [datum rozhodnutí], který si zdejší soud vyžádal, neboť žalovaná se ani neobtěžovala s tím, aby jej soudu předložila, avšak nutno konstatovat, že toto rozhodnutí není na souzenou věc aplikovatelné. Předně je nutno konstatovat, že se nejednalo o skutkově obdobnou věc, kdy v řízení před Krajským soudem v Ostravě byla žalobkyně trestně stíhána za podvod se sazbou trestu odnětí svobody v rozmezí 2 – 8 let po dobu 5 let a 11 měsíců, nicméně v prvostupňovém rozhodnutí bylo konstatováno, že žalobkyni by náležela nemajetková újma ve výši 120 000 Kč, avšak soud byl omezen žalobním návrhem, a proto přiznal žalobkyni pouze jí požadovaných 55 000 Kč (žalovaná před rozhodnutím soudu dobrovolně plnila 20 000 Kč). Rovněž i skutková podstata je zcela jiná (jedná se toliko pouze o majetkovou trestnou činnost), když dle názoru soudu je přiléhavější vycházet při hodnocení výše nemajetkové újmy z trestných činů, které zohledňují skutečnost, že žalobci byli zastupiteli, tj. vykonávali veřejnou funkci. Žalovanou odkazované rozhodnutí je rovněž ne zcela přiléhavé i s ohledem na jeho stáří cca 6 let, neboť výše zadostiučinění musí zohledňovat i ekonomickou situaci ve společnosti, jak bylo popsáno shora, přičemž výše průměrné mzdy ve II. čtvrtletí roku 2015 činila 26 287 Kč oproti průměrné mzdě za IV. čtvrtletí roku 2020 ve výši 38 525 Kč, nárůst mezd tedy představuje 46,5 %. Obdobně inflace v roce 2015 činila meziročně 0,3 % a v roce 2020 činila 3,2 %. Je tak zřejmé, že došlo ke značnému navýšení jak průměrné mzdy, tak i cen obecně. Závěrem soud poznamenává ve vztahu k žalované, že ne zcela pochopil její procesní taktiku v tomto řízení, kdy na místo toho, aby plnila na vznesený nepřemrštěný nárok žalobce s vědomím jiných obdobných případů a výší tam přiznaných zadostiučinění (viz shora uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze), ve kterých vystupovala na straně žalované, jako správce kapitoly státního rozpočtu setrvala na důvodnosti své procesní obrany, čímž došlo pouze k dalšímu navýšení nákladů spojených s vedením tohoto sporu.

43. Žalobce na podporu svých tvrzení k výši požadovaného zadostiučinění odkázal na rozhodnutí Okresního a Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tato rozhodnutí však obsahují více odlišných prvků od projednávaného případu (žalobci byli v těchto případech stíháni pro trestný čin se sazbou trestu odnětí svobody až 12 let, hrozila jim vysoká náhrada škody, trestní stíhání mělo závažné dopady do majetkové sféry žalobců a jejich rodinného a osobního života, docházelo k masivní medializaci, u jednoho z žalobců docházelo k odposlechům), a proto z nich soud při stanovení výše zadostiučinění nevycházel, když daleko spolehlivější srovnání nabízela rozhodnutí Městského soudu v Praze.

44. O náhradě nákladů řízení (výrok II. tohoto rozsudku) bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění právo proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce zastoupený advokátem byl zcela úspěšný a má proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení žalobce zastoupeného advokátem dle ust. § 137 o. s. ř. představují odměnu advokáta, režijní paušál, zaplacený soudní poplatek, cestovné jeho zástupce k ústnímu jednání, náhrada advokáta za čas promeškaný na cestě k jednání a DPH, jíž je zástupce žalobce plátcem. Předmětem řízení byl nárok žalobce na zaplacení majetkové újmy (představující vynaložené náklady trestního řízení) ve výši 110 829,50 Kč a nemajetková újma ve výši 90 000 Kč. Podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále též jen„ vyhláška“) činí tarifní hodnota předmětu řízení za nemajetkovou újmu částku ve výši 50 000 Kč a za jeden úkon ve smyslu ust. § 7 bod 5 vyhlášky náleží odměna ve výši 3 100 Kč (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Podle § 7 odst. 1 bod 5 vyhlášky náleží žalobci odměna za uplatněnou majetkovou újmu počítanou z hodnoty sporu ve výši 110 829,50 Kč za jeden úkon ve výši 5 540 Kč. Nicméně při stanovení odměny se za tarifní hodnotu ve smyslu ust. § 12 odst. 3 vyhlášky považuje součet spojených věcí, tj. částka ve výši 160 829,50 Kč, tj. odměna za 1 úkon představuje částku ve výši 7 540 Kč (nesčítají se odměny, ale tarifní hodnoty, ze které se následně stanoví mimosmluvní odměna). Náhrada nákladů řízení byla přiznána za pět úkonů právní služby (převzetí a příprava věci, uplatnění nároku na zadostiučinění u žalované ze dne 16. 12. 2019, sepis žaloby, částečné zpětvzetí žaloby, účast na soudním jednání dne 19. 2. 2021), za čtyři právní služby náleží žalobci odměna jeho zástupce ve výši 30 160 Kč. Po částečném zpětvzetí zůstala předmětem řízení pouze nemajetková újma, přičemž soud přiznal žalobci za 1 úkon (účast na soudním jednání dne 19. 2. 2021) odměnu ve výši 3 100 Kč Celkem tedy náleží zástupci žalobce odměna za zastupování ve výši 33 260 Kč Náklady řízení jsou dále zvyšovány pěti paušálními náhradami po 300 Kč ve smyslu ust. § 13 odst. 4 vyhlášky, tj. celkem ve výši 1 500 Kč, zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč Náklady řízení jsou dále navyšovány cestovným zástupce žalobce (§ 13 vyhlášky) za použití osobního vozidla na trase [obec] – [obec] – [obec] při vzdálenosti 274 km při průměrné spotřebě 6,7 litru motorové nafty na 100 km a vyhláškové ceně motorové nafty ve výši 27,20 Kč/litr a náhradě 4,40 Kč/km, tj. cestovné v celkové výši 1 707,42 Kč. Jelikož však daného dne proběhla u zdejšího soudu celkem 4 jednání, jichž se zástupce žalobce účastnil, náleží mu cestovného ve výši 426,85 Kč. K náhradě nákladů řízení je rovněž nutno dle § 14 odst. 1 písm. a) přičíst náhradu zástupce za čas promeškaný na cestě k jednání za 10 půlhodin po 100 Kč, tedy celkem 1 000 Kč z čehož činí 250 Kč Celkem tak náklady řízení představují částku ve výši 37 436,84 Kč a DPH ve výši 21% ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s.ř. počítané z odměny, režijních paušálů, cestovného zástupce žalobce a náhrady za promeškaný čas, tj. DPH v celkové výši 7 441,75 Kč, neboť zástupce žalobce je plátcem této daně. Celkové náklady řízení vč. DPH tedy představují částku ve výši 44 878,59 Kč, kterou je žalovaná zaplatit k rukám žalobce (§ 149 o. s. ř.).

45. O lhůtách a způsobu splnění veškerých povinností z tohoto rozsudku soud rozhodoval podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a k návrhu žalované za souhlasu žalobce stanovil žalované pro splnění jejích povinností patnáctidenní lhůtu.

Poučení