36 C 42/2022- 147

Rubrum

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Jankem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: ad 1) Česká republika - Státní pozemkový úřad, [IČO] sídlem [adresa žalované] zastoupená ČR - Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa žalované] ad 2) Město Čelákovice, [IČO] sídlem [adresa žalované] zastoupené advokátem Mgr. Ing. Ing. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva takto:

Výrok

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala určení, že žalovaná ad 1) Česká republika je vlastníkem pozemku parc. [číslo] v katastrálním území Čelákovice s příslušností hospodařit pro Státní pozemkový úřad, se zamítá. pokračování - 2 - 36 C 42/2022

II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradu nákladů řízení částku, ve výši 1 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému ad 2) na náhradu nákladů řízení částku ve výši 28 798 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce druhého žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 20.1.2022 domáhala určení, že vlastníkem pozemku parc. [číslo] v katastrálním území Čelákovice (dále také jako„ pozemek“) s příslušností hospodařit pro Státní pozemkový úřad je Česká republika, tj. první žalovaná. Žalobu odůvodnila tím, že ačkoliv je v katastru nemovitostí evidován jako vlastník pozemku druhý žalovaný, město Čelákovice, žalobkyně má za to, že není skutečným vlastníkem předmětného pozemku, nýbrž že jeho vlastníkem jest Česká republika. Přičemž se u tohoto pozemku jedná o součást zemědělského půdního fondu a s ohledem na jeho charakter je tedy příslušným k jeho hospodaření Státní pozemkový úřad.

2. Druhý žalovaný měl vlastnické právo k pozemku údajně nabýt ex lege na základě ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. zákona 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále také jako„ ZPO“). Dle žalobkyně však příslušné ustanovení předepisuje kumulativní podmínky pro nabytí předmětného pozemku druhým žalovaným, a to, že„ Do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, (i) k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě [obec] též na městské části, (ii) pokud obce a v hlavním městě [obec] též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.“ Žalobkyně je přesvědčena, že druhý žalovaný tyto podmínky nenaplnil. V dané době totiž s pozemkem nehospodařil, a tedy jeho vlastníkem je i nadále žalovaná ad 1). Ke vkladu vlastnického práva pro druhého žalovaného do katastru nemovitostí došlo pouze na základě dopisu druhého žalovaného ze dne 14.10.1996, [číslo jednací] adresovaného Katastrálnímu úřadu [okres].

3. Žalobkyně dovozovala svoji aktivní legitimaci ve věci z toho, že je oprávněnou osobu dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále také jako„ ZMV“), a že sporný pozemek parc. [číslo] má původ v pozemku PK [číslo] zapsaném na knihovní vložce [číslo] pozemkové knihy pro katastrální území Čelákovice. Jeho vlastníkem bylo [příjmení] děkanství v [obec], právní předchůdce žalobkyně, a tento pozemek tvořil původní církevní majetek ve smyslu ustanovení § 2 písm. a) ZMV alespoň po část rozhodného období. V případě předmětného pozemku došlo v rozhodném období k majetkové křivdě v důsledku skutečností uvedených v § 5 písm. a) ZMV, tedy k odnětí věci bez náhrady postupem podle zák.č. 142/1947 Sb. o revisi první pozemkové reformy nebo podle zák.č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), což vyplývá ze zápisu v knihovní vložce ze dne [datum], č.d. [anonymizováno]. V daném případě mohlo eventuálně dojít v rozhodném období k majetkové křivdě v důsledku skutečností uvedených v ustanovení § 5 písm. k ) ZMV, tedy k převzetí nebo ponechání si věci bez právního důvodu (za předpokladu, že byla v knihovní vložce pouze poznamenána poznámka výkupu, avšak k vydání příslušného výměru již nedošlo). Předmětný pozemek byl žalobci odňat v rozhodném období za nejasných okolností. pokračování - 3 - 36 C 42/2022 4. Žalovaná ad 1) nárok uplatněný žalobkyní neuznala s odůvodněním, že druhý žalovaný, Město Čelákovice, nabylo předmětný pozemek parc. [číslo] v katastru obce Čelákovice ex lege, zcela v souladu s ustanovením § 1 odst. 1 ZPO a pozemek je v jeho vlastnictví po právu. Namítala rovněž, že žalobkyně nedoložila srovnávací sestavení parcel, z kterého by jednoznačně vyplynulo, že celý pozemek parc. [číslo] má původ v pozemku PK [číslo]. Tuto námitku však později opustila a danou skutečnost nečinila spornou. Poukazovala na to, že stát nabyl pozemek dle pozemkového katastru [číslo] postupem dle zákona č. 46/1948 Sb., což dokládá zápis v knihovní vložce [číslo] s datem [datum], č.d. [anonymizováno], kde je uvedeno, že se podle § 10 odst. 2 zák.č. 46/1948 Sb. poznamenává provedení výkupu pp. [číslo] a násl. Poznámka provedení výkupu v pozemkové knize má účinky přechodu vlastnictví k vykoupené půdě na československý stát. Dotčený pozemek byl dle GP [číslo] přidělen Městskému národnímu výboru [obec], což dokládá listina označená jako [ulice] smlouva o převodu správy národního majetku, č.j. S fin. [číslo], ze které vyplývá, že se správa majetku převádí ke dni 1.11.1982. Na základě listiny označené jako dílčí převod ze dne 14.10.1996 bylo zapsáno vlastnické právo pro obec Čelákovice. Názor žalobkyně, že nebyly splněný podmínky přechodu vlastnického práva na druhého žalovaného dle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, nepovažuje za správný.

5. Druhý žalovaný s žalobou rovněž nesouhlasil a v plném rozsahu ji odmítl. Uvedl, že splnil veškeré zákonné podmínky pro nabytí předmětného pozemku, a i kdyby tomu tak nebylo, tento pozemek je z jeho strany již dávno vydržen. Namítl také, že žalobce nesplňuje podmínku stanovenou ZMV pro podání žaloby, když na jeho straně nedošlo k majetkové křivdě, jelikož pozemek byl vykoupen za náhradu a k vydání příslušného výměru došlo. Odkazoval přitom na zápis v knihovní vložce s poznámkou výkupu a ustanovení § 10 odst. 2 a 3 zák.č. 46/1948 Sb. s tím, že poznámka provedení výkupu v pozemkové knize má účinky přechodu vlastnictví k vykoupené půdě na československý stát, a tedy podle něho převod lze zapsat teprve po provedení výkupu (tj. řízení o náhradě). Také dokumenty s průvodním sdělením, které získal od Státního okresního archivu [obec] – venkov prokazují podle něho, že právní předchůdce žalobkyně obdržel za odňaté pozemky náhradu. Z listin je zřejmé, že došlo k výpovědi osob hospodařících na předmětném pozemku, pozemek byl vykoupen, na návrh ONV v Brandýse nad [příjmení] vydal Okresní soud v Brandýse nad Labem příkaz dne 8.11.1950 katastrálnímu úřadu, aby poznamenal provedení výkupu. Tedy soud musel shledat veškeré podmínky pro provedení výkupu za splněné, jelikož na základě jeho návrhu byla provedena změna v katastru. Předmětný pozemek je svým druhem ornou půdou a souvisí se hřbitovem ve městě [obec], kde je však veden platným územním plánem jako obytné území, není s ním již jako s ornou půdou počítáno a je zde plánováno rozšíření hřbitova. Ostatně za tímto účelem byl již v roce 1984 převeden tento pozemek z ONV [okres] na MNV [obec]. S pozemkem druhý žalovaný také průběžně stále hospodaří, čemuž předložil poslední uzavřené smlouvy se [právnická osoba] zemědělská a obchodní, a.s. z let 2014 a 2019. Druhý žalovaný byl přesvědčen, že na jeho straně je splněna podmínka daná ustanovením § 1 odst. 1 ZPO, když i z doložené hospodářské smlouvy z roku 1984 vyplývá právo hospodařit na straně MNV [obec], když docházelo k trvalému hospodaření na pozemku, tento byl propachtováván a je na něm zamýšleno rozšíření městského hřbitova, přičemž veškerá tato činnost je bezpochyby hospodařením s pozemkem.

6. K možnému vydržení pozemku druhý žalovaný uváděl, že v dobré víře pozemek fakticky držel a užíval, vystupoval jako vlastník pozemku, a to od dob, kdy majetek nabyl na základě pokračování - 4 - 36 C 42/2022 rozhodnutí státu, a to po dobu více než 25 let před podáním žaloby. Svoji dobrou víru opírá, mimo skutečnosti uvedené výše, zejména o stav zápisu v katastru nemovitostí a uzavřené pachtovní smlouvy, vůči nimž nikdy nikdo nenamítal ničeho. Dle § 134 obč.zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. I pokud by nebyl dán právní titul prokazující pravost držby, vydržel by dotčený pozemek uplynutím doby dvaceti let (§ 1095 o.z.).

7. Žalobkyně v reakci na vyjádření žalovaných uvedla k tvrzení žalovaných, že za výkup pozemků byla poskytnuta náhrada, neboť je v záznamu uvedeno, že se pozemek vykupuje, že odkazovaný zákon předpokládá přijetí prováděcí vyhlášky, která měla stanovit právě výši náhrady za výkup těchto pozemků, ta nikdy nebyla přijata. Rovněž ze zprávy Národního archivu, je patrno, že pozemky byly vždy odňaty bez náhrady. V podání ze dne 9.9.2022 k tomu žalobkyně doplnila, že skutečnost, že nebyla vyplácena náhrada v případě„ výkupu„ pozemků podle zákona o revizi nové pozemkové reformy nebo zákona o nové pozemkové reformě považuje za notorietu. Zákon o nové pozemkové reformě předpokládal přijetí vládního nařízení o náhradě za vykoupenou půdu a měl být zvláštními předpisy upraven způsob, jak se má platit náhrada. Avizovaná vyhláška však nikdy vydána nebyla, stejně jako zvláštní předpisy, které by upravily placení náhrady. Důvodová zpráva k usnesení Vlády republiky československé o vypořádání závazků na zemědělském majetku převzatém v revizi první pozemkové reformy a v nové pozemkové reformě a o přídělových cenách za tento majetek ze dne 4.5.1954, [číslo] k tomu uváděla, že„ oceňování převzatého majetku za účelem stanovení náhrady býv. vlastníkům nebylo provedeno. Poskytování náhrad bylo by v rozporu s politikou zatlačování kapitalistických živlů na vesnici. Neprovádělo se též oceňování převzatých nemovitostí a nelze proto stanoviti ani přídělové ceny způsobem v zákoně předepsaným.“ Opakovaně zmiňovala, že je potřeba pojem hospodaření s majetkem chápat jako opozici k pojmu„ právo hospodaření“ a to v tom smyslu, že právo hospodaření představuje určitou formální podmínku, zatímco hospodaření podmínku materiální, coby faktické užívání majetku, a že zákonodárce cílil převést do vlastnictví obcí toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívaly k plnění svých úkolů. Přitom druhý žalovaný právo hospodaření fakticky nevykonával a o pozemky neprojevoval žádný skutečný zájem. V hospodářské smlouvě ze roku 1984 byl uveden důvod převodu správa státního majetku a tím bylo zřízení hřbitova na převedeném pozemku. [ulice] národní výbor však na pozemku hřbitov nezřídil a neučinil tak dosud ani druhý žalovaný. Pouhé vymezení pozemku jako plocha pro hřbitov, nesplňuje podmínku fakticity hospodaření. O tom, že žalovaný ad 2) pozemek fakticky nevyužíval, svědčí i skutečnost, že prohlášení pro zápis jejího vlastnického práva neučinil ve lhůtě jednoho roku od údajného nabytí vlastnictví dne 24. 5. 1991, ale až po více jak 5 letech.

8. Žalovaný ad 2) ve vyjádření ze dne 12. 10. 2022 a uvedl, že není pravdou, že by o pozemek neprojevoval zájem. Dotčený pozemek byl svěřen jeho předchůdci MNV [obec] za účelem rozšíření hřbitova a tento účel je již minimálně 40 let dodržován. Pozemek je po celou dobu veden v územním plánu pro účely rozšíření hřbitova, již v roce 1980 za tímto účelem souhlasilo JZD [anonymizováno] - [obec] se záborem zemědělské půdy a v roce 1983 se započalo s projektováním rozšíření, byly zadány projektové práce Architektonické službě a zahájeno územní řízení. V letech 1995 až 1996 byla prováděna v rámci sadovnických úprav inventarizace zeleně apod. za účelem rozšíření hřbitova. Dotčený pozemek je pro druhého žalovaného jediným pozemkem, na němž lze rozšířit stávající městský hřbitov. K realizaci rozšíření hřbitova lze samozřejmě přistoupit teprve v okamžiku, kdy se kapacita stávajícího hřbitova blíží k vyčerpání. Až v situaci skutečné potřeby toho hřbitova by se tato územní pokračování - 5 - 36 C 42/2022 rezerva připojila a začala by plnit svůj účel. Faktické hospodaření s územní rezervou je příprava územního plánování. Jím předkládané reálné listiny toto hospodaření dokládají. Dřívější rozšíření by postrádalo ekonomický i praktický smysl, na což je třeba pamatovat v rámci péče řádného hospodáře. I z tohoto důvodu v mezidobí druhý žalovaný pozemek propachtovával jednotlivým subjektům, aby z něj měl alespoň nějaký příjem a pozemek nezůstával do doby realizace rozšíření hřbitova nevyužíván. Jak uvedl druhý žalovaný u jednání soudu město pozemek do doby, než bude potřeba hřbitova, pronajalo a bylo na něm prováděno reálné hospodaření, nikoliv však městem. To má úředníky, ne zemědělce. Podle druhého žalovaného je také zřejmé, že ekonomická újma v případě ztráty pozemku by pro něho byla zásadní, když by tím byl projekt rozšíření hřbitova de facto znemožněn. Druhý žalovaný by byl nucen vyhledat pro tyto účely úplně jiný pozemek, který by však (pokud by ho vůbec našel) postrádal zázemí jako třeba smuteční síň a z tohoto hlediska by vznikly zcela zásadní a duplicitní vícenáklady. Druhý žalovaný setrval na tom, že pro nabytí pozemku naplnil veškeré zákonné podmínky, a i kdyby tomu tak nebylo, uplatnilo by se v jeho případě mimořádné vydržení předmětného pozemku, když tento užíval minimálně od 80. let minulého století, aniž by proti tomuto užívání byla jakákoli reakce ze stran žalobkyně. Setrval i na pohledu, že na straně žalobkyně nedošlo v rozhodném období k majetkové křivdě, jelikož pozemek byl od ní vykoupen za náhradu.

9. Soud z provedeného dokazování učinil následující skutková zjištění:

10. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že v katastru nemovitostí je jako vlastník sporného pozemku evidováno Město Čelákovice, tj. druhý žalovaný, přičemž k zápisu do katastru nemovitostí došlo na základě dílčího převodu na základě ustanovení § 1 zák.č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (zjištěno též dopisu ze dne 14.10.1996 a z výpisu z Katastru nemovitostí).

11. Žalobou dotčený pozemek parc. [číslo] má původ v pozemku PK [číslo] zapsaném na knihovní vložce [číslo] pozemkové knihy pro katastrální území Čelákovice. Jeho vlastníkem bylo [příjmení] děkanství v [obec], právní předchůdce žalobkyně (výpis z Rejstříku evidovaných právnických osob, rozhodnutí [číslo] 2003 [ulice] arcibiskupa kardinála [jméno] [příjmení] ze dne 4. 4. 2003, vyobrazení pozemku v katastrální mapě, výpis knihovní vložky [číslo] pozemkové knihy, identifikace parcel parcelní [číslo] informace o pozemku parcelní [číslo] katastrální území Čelákovice).

12. Dotčený pozemek byl žalobkyni (resp. jejímu právnímu předchůdci) odebrán s tím, že bude vykoupen podle zák.č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), jak o tom svědčí také dopis Místního národního výboru v [obec] o rozhodnutí schůze [ulice] rolnické komise v [obec] konané dne 24.1.1949, která nedbala žádosti předchozího vlastníka o ponechání kostelních a děkanských pozemků při záduší a děkanství v [obec] Okresní národní výbor v Brandýse nad [příjmení] na to vydal dne 9.12.1949 po provedeném řízení dle § 10 odst. 1 zák.č. 46/1948 Sb. výměr, kterým rozhodl o výkupu dotčeného pozemku dle § 1 odst. 3 zák.č. 46/1948 Sb. s tím, že o náhradě bude rozhodnuto samostatně. Ještě předtím došlo k výpovědi na pozemku hospodařícím rolníkům. Následně požádal ONV v Brandýse nad [příjmení] Okresní soud v Brandýse nad Labem o poznamenání výkupu v pozemkové knize, čemu soud usnesením ze dne [datum] vyhověl a do pozemkové knihy bylo provedení výkupu dotčeného pozemku zapsáno (žádosti o ponechání kostelních a děkanských pozemků při záduší a děkanství v [obec] ze dne [datum], listiny ve věci farního výboru v [obec] - žádosti o ponechání pozemků pokračování - 6 - 36 C 42/2022 ze dne 8. 9. 1948 a ze dne 16.8.1948, dopis Rolnické komise v [obec] Místnímu národnímu výboru ze dne 2. července 1949, výměr Okresního národního výboru v Brandýse nad [příjmení] ze dne 9. 12. 1949, soupis půdy, vložka A., seznam parcel v katastrálním území Čelákovice, vložka k seznamu B., vyhláška ze dne 16. 6. 1950 ve věci výpovědi z hospodaření na vykoupené půdě podle zákona č. 46/1948 Sb., listina s názvem výkup půdy podle § 10 odst. 2 zákona číslo 46/1948 Sb. se soupisem osob, žádost o vyvěšení vyhlášky o výpovědi z hospodaření na vykoupené půdě, knihovní žádost Okresního národního výboru v Brandýse nad [příjmení] o poznamenání výkupu podle zákona č. 46/1948 Sb., usnesení Okresního soudu v Brandýse nad Labem, číslo dekretu [číslo], výpis knihovní vložky [číslo] pozemkové knihy).

13. Přestože byla v pozemkové knize k pozemku PK [číslo] zapsána dne 7.2.1950 poznámka podle § 10 odst. 2 zák.č. 46/1948 Sb. o provedení výkupu (která podle § 10 odst. 3 zák.č. 46/1948 Sb. měla účinky přechodu vlastnictví k vykoupené půdě na československý stát), oproti pohledu žalovaných, kteří z této skutečnosti dovozovali rovněž vyplacení náhrady, má soud za prokázané, že k vyplacení náhrady za odňatý pozemek nedošlo.

14. K žádosti soudu o zaslání informací a listin týkajících se provedení výkupu pozemků, jež soud na žádost žalobkyně adresoval dotčeným institucím, nebyly žádné listiny dokládající obdržení náhrady za odňatý pozemek PK [číslo] nalezeny, stejně tak jako k žádostem o vyhledání dokladů činěným přímo ze strany žalobkyně (sdělení Ministerstva zemědělství – č.l. 96, sdělení Národního archivu – č.l. 92, zpráva Státního oblastního archivu v [obec] – č.l. 90, zpráva Státního Okresního archivu [obec] – venkov – č.l. 94, žádost druhého žalovaného o dohledání historických materiálů, dopis Státního oblastního archivu v [obec] 25.2.2022, zpráva Ministerstva zemědělství – č.l. 119 a odpověď Ministerstva financí ze dne 6.10.2022).

15. Jak se podává z webových stránek Národního archivu všichni odborníci zabývající se otázkami spojenými s převody církevního majetku na stát na přelomu 40. a 50. let 20. století, ať již na základě konfiskace, znárodnění nebo v rámci tzv. pozemkových reforem, vědí, že stát převzal všechny uvedené majetky bez náhrady. Dokázat tuto skutečnost na základě archivních dokumentů není vůbec jednoduché, protože se žádné náhrady nevyplácely, a proto neexistují žádné doklady. Bylo však nalezeno několik dokumentů, které dokazují, že od vyplácení náhrad bylo z politických důvodů ustoupeno. Takovým textem bylo myšleno zejména usnesení vlády [číslo] o vypořádání závazků na zemědělském majetku převzatém v revizi první pozemkové reformy a v nové pozemkové reformě a o přídělových cenách za tento majetek a důvodová zpráva k němu, v níž se uvádí, že od vyplácení náhrad původním vlastníkům se ustoupilo, neboť„ poskytování náhrad by bylo v rozporu s politikou zatlačování kapitalistických živlů na vesnici.„ [příjmení] byla tedy taková, že nejprve nemohly být náhrady vypláceny, protože nebyly vydány prováděcí předpisy, na základě kterých by byly vyčísleny, až se nakonec od tohoto úmyslu ustoupilo zcela. Tento stav trval i v osmdesátých letech (text nazvaný Národní archiv a naplňování zákona o majetkovém vyrovnání státu a církvi z webových stránek [webová adresa], usnesení Vlády republiky československé ze dne 4. května 1954, [číslo] návrhu vládního usnesení o vypořádání závazku na zemědělském majetku s datem 3. února 1954 s důvodovou zprávou, stížnost na neplnění příslušného ustanovení zákona č. 46/1948 Sb. adresované generální prokuratuře ČSSR ze dne 12. 10. 1983, odpověď generální prokuratury ze dne 30. 11. 1983).

16. Shora uvedeným tvrzením o nevyplácení náhrad v situaci, kdy již došlo odnětí půdy„ vykoupením„ dle zák.č. 46/1948 Sb. odpovídaly listiny předložené žalobkyní, podle nichž nebylo rozhodováno o náhradě za vykoupené pozemky, jelikož nebyly vydány prováděcí pokyny k vládnímu nařízení ze dne 12.7.1949, [číslo] Sb. A to i v případech, kdy došlo k povolení zápisu o provedení výkupu majícího účinky přechodu vlastnictví k vykoupené půdě na československý stát (listina Státního úřadu pro věci církevní s datem 20. dubna 1951 ve věci pokračování - 7 - 36 C 42/2022 výkupu pozemků, sdělení Krajskému národního výboru - církevní oddělení [obec] ze dne 22.5.1951 s připojenou žádostí ze dne 2.5.1951, usnesení soudu ve [obec] ze dne 27. 3. 1951).

17. Z hospodářské smlouvy ze dne 30.10.1984 o převodu správy národního majetku vyplývá, že správa žalobou dotčené parcely [číslo] o výměře [výměra] vydělené z parcely [číslo] byla převedena z Okresního národního výboru [okres] na Městský národní výbor v [obec], a to za účelem potřeb MěNV [obec] – rozšíření hřbitova. Již předtím dalo souhlas k záboru zemědělské půdy za účelem rozšíření hřbitova JZD [anonymizováno] – [obec], které na této půdy hospodařilo. Skutečnost, že Městskému národnímu výboru příslušelo právo hospodaření k parcele rovněž ke dni 23.11.1990, nebylo ani činěno sporným (hospodářská smlouva ze dne 30. 10. 1984, S fin. [číslo], geometrický plán [číslo] evidenční údaje o pozemcích vyhotovené 10.7.1980, dopis Jednotného zemědělského družstva [anonymizováno] - [obec] s datem 27. 8. 1980).

18. Předmětný pozemek je v územním plánu města Čelákovice veden jako obytné území, není s ním již jako s ornou půdou počítáno a je zde plánováno rozšíření hřbitova, a to již od 80. let minulého století, kdy bylo také zadáno vypracování projektového úkolu na rozšíření hřbitova a činěny první kroky za daným účelem. V roce 2003 bylo za tímto účelem vydáno Městským úřadem v Čelákovicích územní rozhodnutí o umístění stavby, k čemuž byla též zpracována architektonická dokumentace (územní plán sídelního útvaru Města Čelákovice z 1. ledna 2022 a územní plán [obec] z prosince 2018, sdělení k objednávce ze dne 29. 3. 1983 ze strany Architektonické služby Městskému národnímu výboru v [obec] ze dne 24. 5. 1983, dodatek [číslo] k hospodářské smlouvy číslo S [anonymizováno] ze dne 11. 3. 1982, hospodářská smlouva [číslo] uzavřena mezi architektonickou službou a Městským národním výborem v [obec] k zakázce projektových prací, návrh na usnesení rady Městského národního výboru o projednání návrhu pro rozšíření hřbitova, oznámení o zahájení územního řízení Městským národním výborem v [obec] ze dne 12. 4. 1983, rozhodnutí o umístění stavby s datem 17. 8. 1983, listina Městského národního výboru [obec] - odbor plánovací ze dne 27. dubna 1983, územní rozhodnutí ze dne 5. 11. 2003, včetně dokumentace k rozhodnutí o umístění stavby, dokumentace k územnímu rozhodnutí o rozšíření hřbitova [obec] z října 2002, průmět ortofotomapy Katastru nemovitostí a územního plánu).

19. Žalobou dotčený pozemek byl druhým žalovaným v roce 2014 propachtován [právnická osoba] – [příjmení] [jméno], zemědělské a obchodní a.s. spolu s dalšími pozemky k jejich dočasnému užívání a požívání. Hospodářsky byl pozemek využíván nejméně po celou dobu od 80. let do současnosti. I v době předešlé, předcházející době uzavření smluv o pachtu, na pozemcích ve vlastnictví druhého žalovaného hospodařilo Zemědělské družstvo se sídlem v [obec], středisko [část obce]. K tomu se vyjádřili před soudem také níže uvedení svědci (pachtovní smlouva [číslo] pachtovní smlouva SML/2019/3, letecké mapy dotčeného pozemku a okolí k letům 2001 až 2003, 2004 až 2006, 2010, 2015, 2018, 2020, čestné prohlášení [celé jméno svědka] s datem 12. 10. 2022 a [celé jméno svědka] s datem 12. 10. 2022).

20. Svědek [celé jméno svědka], bývalý agronom JZD [anonymizováno] - [obec], k hospodaření na dotčeném pozemku za hřbitovem vypověděl, že v roce 1991 na něm hospodařilo družstvo, středisko [část obce]. Po rozpadu družstva se osamostatnili, v roce 1993 jako [anonymizováno] [část obce] a pokračovali v hospodaření na těch pozemcích dál až do současnosti. S městem měli řádnou nájemní smlouvu a o hospodaření družstva na pozemku v roce 1991 město Čelákovice určitě vědělo. Což potvrdil i k opakovanému dotazu ze strany žalobkyně, když uvedl, že„ určitě to bylo dohodnuto s městem, s bývalým starostou panem [příjmení] jsem se bavil. Sám věděl, co obhospodařujeme. Byli jsme ve stálém kontaktu. Tím myslím i ten 1991. [příjmení] jsem do družstva v roce 1975, a to jsme to už v té době obhospodařovali a takto to pokračování - 8 - 36 C 42/2022 bylo i dále.„ Doplnil také, že v dané době byl pan [příjmení] předsedou Městského národního výboru [obec].

21. Svědek [celé jméno svědka] uvedl, že v roce 1991 na dotčeném pozemku, který ztotožnil na mapě, hospodařilo JZD [obec], středisko [část obce]. Nevěděl, komu to v té době patřilo. Byl ve funkci agronoma v družstvu, nestaral se o nájemní smlouvy, o to na základě čeho, se tam hospodařilo. Družstvo tam obhospodařovalo všechny pozemky. Město o tom vědělo.

22. Z dalších provedených důkazů soud k přechodu vlastnictví žalobou dotčeného pozemku a naplnění předpokladů § 1 odst. 1 ZPO na druhého žalovaného nečinil pro věc podstatná zjištění (dopis Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, adresovaný Arcibiskupství pražskému ze dne 14. 6. 2013, zápis o schůzi komise rolnické ze dne 24. ledna 1949, pozvání do schůze komise rolnické 24. ledna 1949, rozbor ploch katastru [obec], soupis majitelů pozemků, geometrický polohopisný plán).

23. Další dokazování soud neprováděl, když ani nebyly další důkazy ze strany účastníků navrhovány a ve věci bylo možno rozhodnout dle soudem již provedeného dokazování.

24. Soud má po provedeném dokazování za prokázané, že sporný pozemek, je pozemkem, který byl odebrán právnímu předchůdci žalobkyně po roce 1945, po provedeném řízení o náhradě dle § 10 zák.č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě). Zákonem předpokládaná náhrada za odňatý pozemek vyplacena nebyla. Předmětný pozemek byl ve vlastnictví České republiky, přičemž ke dni 23. 11. 1990 náleželo právo hospodaření k danému pozemku právnímu předchůdci druhému žalovanému (tj. Městskému národnímu výboru [obec]), což vyplývá z hospodářské smlouvy ze dne 30.10.1984. Ostatně co se týká splnění prvních dvou podmínek (tj. že pozemek byl ke dni 23.11.1990 ve vlastnictví České republiky, a že k tomuto dni příslušelo právo hospodaření s pozemkem národním výborům) nebylo ze strany žalobkyně sporováno. Žalobkyně namítala, že žalovaný ad 2) Město Čelákovice nesplňoval třetí zákonnou podmínku, tj. že město s pozemkem ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále také jako ZPO), tj. ke dni 24.5.1991, nehospodařilo.

25. Soud má však na základě provedeného dokazování, zejména pak ze svědeckých výpovědí dále za prokázané, že druhý žalovaný ke dni 24.5.1991 na daném pozemku skutečně hospodařil. A, jak bylo doloženo listinami, po celé období od převedení správy pozemku hospodářskou smlouvou na předchůdce druhého žalovaného se s pozemkem počítá jako s územní rezervou pro rozšíření hřbitova, k čemuž také byly v daném období činěny určité kroky, včetně rozhodnutí o umístění stavby, byť je zjevné, že dosud k rozšíření hřbitova nedošlo. Jak vysvětloval druhý žalovaný, k realizaci rozšíření hřbitova lze přistoupit teprve v okamžiku, kdy se kapacita stávajícího hřbitova blíží k vyčerpání. Dřívější rozšíření by postrádalo ekonomický i praktický smysl. Druhý žalovaný tedy do doby, než bude potřeba rozšíření hřbitova, pozemek pronajímal a bylo na něm prováděno reálné hospodaření, nikoliv však samotným městem (druhým žalovaným), které má úředníky a nikoli zemědělce. Ze svědecké výpovědi [celé jméno svědka], bývalého agronoma, se podává, že hospodářsky využívalo pozemek zemědělské družstvo, které mělo s městem řádnou nájemní smlouvu a o hospodaření družstva na pozemku v roce 1991 město Čelákovice určitě vědělo. Jak svědek vypověděl„ určitě to bylo dohodnuto s městem, s bývalým starostou panem [příjmení] jsem se bavil. Sám věděl, co obhospodařujeme. Byli jsme ve stálém kontaktu. Tím myslím i ten rok 1991“ Obdobně se vyjádřil též svědek [celé jméno svědka]. pokračování - 9 - 36 C 42/2022 26. Podle § 80 o. s. ř., určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

27. Dle ustanovení § 1, odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále také jako ZPO) pak do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě [obec] též na městské části, pokud obce a v hlavním městě [obec] též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.

28. Dle ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnosti (dále také jako ZMV) je oprávněnou osobou i právnická osoba zřízená nebo založená za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům.

29. Dle ustanovení § 5, písm. a) ZMV skutečnostmi, v jejichž důsledku došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám, je i odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě).

30. Dle ustanovení § 18, odst. 1 ZMV oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

31. Podle § 68 odst. 1 zák.č. 367/1990 Sb., o obcích práva a závazky místních národních výborů a městských národních výborů přecházejí na obce, v nichž měly ke dni účinnosti tohoto zákona tyto národní výbory sídlo; obdobně přecházejí práva a závazky obvodních národních výborů a národních výborů měst [obec], [obec], [obec] a [obec] na město Brno, Ostravu, [obec] a [obec].

32. Podle § 10 odst. 2 zák.č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě) okresní národní výbor požádá knihovní žádostí knihovní soud, aby poznamenal provedení výkupu podle tohoto zákona v pozemkové knize, a zavede řízení o náhradě, které provede za součinnosti místní rolnické komise a místního sdružení příslušného Jednotného svazu zemědělců.

33. Podle § 10 odst. 2, věta prvá zák.č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě) poznámka provedení výkupu (odstavec 2) v pozemkové knize má účinky přechodu vlastnictví k vykoupené půdě na československý stát.

34. Soud se prvotně zabýval ve smyslu § 80 o. s. ř. existencí naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení a uzavřel, že s ohledem na § 18 odst. 1 ZMV a vzhledem k ustálené judikatuře Nejvyššího soudu ČR přiznávající možnost zpochybnit ve sporech vedených dle tohoto ustanovení i existenci předpokladů přechodu majetku na obce dle zák.č. 172/1991 Sb. (ZPO), tento naléhavý právní zájem vyplývá ze zákona. Za této situace není možné shledat nedostatek naléhavého právního zájmu a pro tento nedostatek žalobu zamítnout.

35. Aktivní věcné legitimace žalobkyně je dána, neboť žalobkyně je církevní právnickou osobou, jejíž právní předchůdce byl církevní osobou, která byla vedena jako vlastník sporného pozemku, který podle zákona č. 46/1948 Sb. převzal stát. Protože sporný pozemek, jak bude níže uvedeno, přešel na stát v rozhodném období ve smyslu ust. § 1 a ust. § 5 ZMV, pokračování - 10 - 36 C 42/2022 žalobkyně splňuje předpoklady oprávněné osoby podle ust. § 3 ZMV. Pasivní věcná legitimace druhého žalovaného vyplývá z jejího zápisu v katastru nemovitostí jako vlastníka sporných pozemků, a pokud jde o první žalovanou, tak její účastenství na straně žalované vyplývá z toho, že v řízení má být určeno její vlastnické právo k předmětným pozemkům.

36. Spornými otázkami zůstalo, zda byl pozemek parc. [číslo] resp. původní pozemek PK [číslo], odňat předchůdci žalobkyně bez náhrady, a zda byla tímto způsobem způsobena křivda. A zejména, zda druhý žalovaný s pozemkem ke dni 24. 5. 1991 fakticky hospodařil a zda pro případ, že by nenabyl vlastnictví k tomuto pozemku ze zákona (§ 1 odst. 1 ZPO), vlastnictví případně vydržel. Tedy spornou byla zásadní otázka, zda je skutečný vlastníkem žalobou dotčeného pozemku druhý žalovaný nebo zda pozemek zůstal ve vlastnictví první žalované.

37. Soud se na základě provedeného dokazování ztotožnil s pohledem žalovaných, že žaloba není důvodná, neboť vlastníkem pozemku je žalovaný ad 2), která nabyl vlastnické právo ke spornému pozemku přechodem v souladu s § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále také jako ZPO), neboť byly splněny všechny tři kumulativní podmínky pro to, aby vlastnické právo k pozemku na žalovaného ad 2) dle tohoto zákona přešlo. A to dnem účinnosti citovaného zákona, tedy dnem 24. 5. 1991, neboť druhému žalovanému příslušelo právo hospodaření s předmětným pozemkem ke dni 23. 11. 1990 a ke dni 24. 5. 1991 na předmětném pozemku také hospodařil. Nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že k zápisu došlo až v roce 1996, jak namítala žalobkyně. Jak v obdobném případě uvedl Nejvyšší soud ČR„ Akcentuje-li dovolatelka, že žalovaná vyvinula úsilí k uvedení evidenčního stavu v katastru nemovitostí do souladu se stavem skutečným až po uplynutí více než 9 let ode dne, kdy na ni ze zákona přešlo vlastnického právo k předmětným pozemkům, postačí zmínit, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu lhůta stanovená obcím k podání návrhu na zápis do evidence nemovitostí v § 8 zákona č. 172/1991 Sb. ve znění účinném do 28. 6. 2012 byla lhůtou toliko pořádkovou a s nesplněním této povinnosti nebyla spojena žádná sankce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 19/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3245/2015). Správnost nastíněného právního názoru byla přitom opakovaně konstatována též Ústavním soudem (srovnej kupř. jeho nálezy ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, a ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13). Podání návrhu na deklaratorní zápis vlastnického práva, jež na obec přešlo ex lege, do katastru nemovitostí pak nepředstavuje právní úkon zakládající převod historického majetku církví reprobovaný § 29 zákona č. 229/1991 Sb., jejž by mohla s ohledem na normativní obsah tohoto ustanovení stíhat absolutní neplatnost. Konečně lze zdůraznit, že uvedené jednání, jež nikterak nemodifikovalo účinky přechodu pozemků na žalovanou, směřovalo toliko k promítnutí již nastalého majetkového přesunu do veřejné evidence, a postrádalo tedy způsobilost jakkoli se nepříznivě dotknout právní sféry žalobkyně; nelze je proto pokládat ani za rozporné s dobrými mravy„ (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016).

38. V případě předmětného pozemku došlo v rozhodném období k majetkové křivdě v důsledku skutečností uvedených v § 5 písm. a) ZMV, tedy k odnětí věci bez náhrady postupem podle zák.č. 142/1947 Sb. o revisi první pozemkové reformy nebo podle zák.č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), jak se této otázce soud věnuje výše pod body 13 až 16 tohoto rozsudku. Naplnění ustanovení § 5 ZMV nachází odraz ve skutečnosti, že žalobkyně je oprávněnou osobou k podání posuzované žaloby, nicméně je zde možno ke zmíněné křivdě podotknout, že smlouvou o vypořádání mezi pokračování - 11 - 36 C 42/2022 Českou republikou a Církví římskokatolickou [číslo] Sb. byla Církvi římskokatolické poskytnuta náhrada ve výši 47 200 000 000 Kč, a to za původní majetek této církve, který se stal v období od 25.2.1948 do 1.1.1990 předmětem majetkové křivdy podle ZMV a který se podle tohoto zákona nevydává, včetně nároků, které ke dni uzavření smlouvy nejsou známy.

39. K zásadní otázce hospodaření na sporném pozemku soud primárně uvádí, že co se týká samotného pojmu„ hospodaření“, přisvědčil názoru žalovaných, že se nejedná pouze o„ hospodaření“ ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právem včetně možnosti uvedené věci pronajmout. K tomu srovnej např. Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3118/2018, kde nejvyšší soud konstatuje že:„ K otázce výkladu pojmu„ hospodaření“ ve smyslu § 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž je ustanovení § 1 zákona č. 172 /1991 Sb. setrvale interpretováno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (k tomu srov. § 68 odst. 1 zákona o obcích), ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, či možnost uvedené věci pronajmout.

40. Obdobně se k dané problematice vyjadřuje vícero rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, např. rozsudek ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 99/2003, ze kterého vyplývá, že:„ Poslední požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je potom nutno chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Nejedná se tedy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, tj. např. výkon zemědělské činnosti, ale též v ostatním právním smyslu zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními přepisy upravujícími právo hospodaření, např. pronájem této věci.“ Nebo také:„ Nejedná se tedy jen o hospodaření ve„ faktickém (fyzickém)“ smyslu, tj. například výkon zemědělské činnosti, ale též ve smyslu právním zahrnujícím například možnost uvedené věci pronajmout.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99). Aktuálně též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.3.2021, sp.zn. 28 Cdo 3736/2020, upravující případ užívání pozemků v zahrádkářské kolonii zahrádkáři, kdy soud k fakticitě hospodaření s pozemkem obcí rovněž uvedl, že„ Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Zajisté přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření.“ 41. S ohledem na vše shora uvedené má soud za to, že i třetí podmínka, tj.„ hospodaření obce (zde Města Čelákovice) s pozemkem“ byla splněna, a vlastnické právo tak na obec přešlo ze zákona, když po provedeném dokazování je zcela zjevné, že druhý žalovaný a před ním již jeho právní předchůdce pozemek pronajímal, či nechával do užívání soukromým osobám k hospodaření na něm, jak bylo prokázáno svědeckými výpověďmi, přičemž práva a závazky z takových dohod přešly dle § 68 odst. 1 zák.č. 367/1990 Sb., o obcích, na druhého žalovaného. pokračování - 12 - 36 C 42/2022 42. Soud závěrem uvádí, že s ohledem na výše uvedené se pak již více nezabýval nabytím vlastnického práva na základě vydržení druhým žalovaným.

43. Vzhledem ke shora uvedenému soud podanou žalobu zamítl.

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovaným, kteří byli v řízení zcela úspěšní, nárok na náhradu nákladů řízení.

45. Žalované ad 1) byla jako náhrada nákladů řízení přiznána částka 1 200 Kč, přičemž tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za jeden úkon dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky, tj. celkem za 4 úkony ve věci (vyjádření k žalobě - přičemž podání ze dne 22.2.2022 a jeho avizované doplnění ze dne 1.3.2022, posuzoval soud jako jeden úkon právní služby- a dále účast na jednání dne 11.8.2022, dne 25.7.2023 a dne 3.10.2023).

46. Žalovanému ad 2) byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 28 798 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst., § 7 a § 9 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze 7 úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1, písm. a), d), f) a g) a. t. (převzetí a příprava, nahlížení do spisu dne 9.2.2022, vyjádření k žalobě ze dne 8.3.2022, vyjádření ze dne 12.10.2022, účast u jednání soudu dne 11.8.2022, účast na jednání soudu dne 25.7.2023 a účast na jednání soudu dne 3.10.2023), tj. částka 21 700 Kč, včetně 7 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., tj. částka 2 100 Kč a nákladů odpovídající daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky ve výši 4 998 Kč, tj. celkem částka ve výši 28 798 Kč.

47. Soud žalovanému ad 2) nepřiznal účtovanou odměnu za vyjádření ze dne 4.8.2022, neboť se jednalo o zaslání další dokumentace týkající se pozemku, nikoli o vyjádření, a tato dokumentace mohla být již součástí podání ze dne 8.3.2022, za které odměna přiznána byla. Také za nahlížení do spisu ve dnech 21.10.2022, 1.3.2023 a dne 21.7.2023 soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť se nejedná o úkony právní služby, za něž by měla náhrada nákladů řízení náležet. Soud si je vědom, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 22 Cdo 1176/2015 a nález I. ÚS 4012/18 připouští, aby byla přiznána odměna za prostudování spisu. Nicméně přiznání odměny za takový úkon má být výjimečné, ospravedlnitelné například tehdy, když se takové nahlížení do spisu bude blížit svým významem prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování. Což může nastat v civilním řízení například tehdy, je-li do spisu založeno větší množství listin, s nimiž nemá účastník možnost se jinak seznámit krátce před jednáním ve věci. V daných případech se podává ze spisu, že listiny dokládané žalobkyní před nahlížením do spisu dne 21.10.2022 byly veřejně dostupné a nebylo jich větší množství, před nahlížením do spisu ve dnech 1.3.2023 a 21.7.2023 žádné nové listiny ze strany žalobkyně ani předkládány nebyly a nahlížení do spisu dne 1.3.2023 se ani neúčastnila osoba s právním vzděláním (když toto nebylo uvedeno). Takovéto úkony nelze pokládat za účelně vynaložené úkony právní služby, za něž by měla náležet náhrada. Odměna nebyla přiznána ani za účtované sepsání právního rozboru pro druhého žalovaného dne 13.4.2023 a jednání právního zástupce s druhým žalovaným přesahující jednu hodinu dne 20.4.2023, neboť takovéto úkony nebyly soudu nikterak doloženy a nepodávají se ani z vyjádření ve spisu. Konečně nebyla přiznána ani odměna za písemné vyčíslení náhrady nákladů řízení, když za takový úkon, který může být učiněn i ústně při jednání soudu, se odměna nepřiznává. pokračování - 13 - 36 C 42/2022

Poučení