36 CO 118/2022 - 102

Rubrum

Městský soud v Praze jako [anonymizováno] odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Mottla a soudce Mgr. [jméno] [příjmení] a soudkyně JUDr. [jméno] [příjmení] [anonymizováno] věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 8 slov] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] o zaplacení [částka] s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek [anonymizováno] prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího [anonymizováno] [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem [anonymizováno] prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna poskytnout žalobci zadostiučinění [anonymizováno] formě omluvy doručené žalobci [anonymizováno] znění:„ [stát. instituce] [anonymizováno] za [anonymizována dvě slova], jakožto orgán spravující [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna [anonymizováno], která [jméno] [příjmení] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, [anonymizováno] znění pozdějších předpisů, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovaného (výrok I), dále zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci [částka] (výrok II) a konečně rozhodl o nákladech [anonymizováno] tak, že uložil žalobci povinnost k jejich náhradě žalované [anonymizováno] výši [částka], a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Takto [anonymizováno] prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zadostiučinění [anonymizováno] formě omluvy a dále zadostiučinění v penězích jakožto odčinění nemajetkové újmy v souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované, která plošně zveřejňovala [anonymizováno], které žalobce podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, [anonymizováno] znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 159/2006 Sb.“ nebo jen„ [anonymizováno]“), a to v období od [anonymizováno] [rok] do funkce do [anonymizováno] [rok]. Žalobce se nacházel v postavení veřejného funkcionáře – člena rady obce Čistá u Litomyšle. Plošným zveřejňováním [anonymizováno] o příjmech a závazcích žalobce (jež bylo následně Ústavním soudem posouzeno jako protiústavní) došlo k zásahu do soukromí žalobce. Odpovědnost za tento zásah nese podle žalobce stát, za nějž jedná coby příslušná organizační složka Ministerstvo spravedlnosti, které spravuje [anonymizována tři slova] (§ 13 odst. 1 [anonymizováno]).

3. Žalovaná se proti žalobě bránila tím, že u ní žalobce dne [datum] uplatnil nárok na nemajetkovou újmu z důvodu popsaných v žalobním návrhu [anonymizováno] výši [částka]. Žalovaná žádost žalobce projednala a stanoviskem ze dne [datum] sdělila žalobci, že v daném případě nebyly naplněny podmínky [anonymizováno] vznik nároku dle zákona č. 82/1998 Sb., neboť žalovaná při výkonu veřejné moci nedošlo k protiprávnímu jednání v podobě publikace [anonymizováno] veřejných funkcionářů v [anonymizována dvě slova]. 4. [anonymizováno] prvního stupně v napadeném rozsudku vyšel ze skutkového stavu projednávané věci, který nebyl mezi účastníky sporný (viz bod 10. odůvodnění rozsudku [anonymizováno] prvního stupně), podle něhož žalobce jako veřejný funkcionář byl povinen každoročně předložit průběžné [anonymizováno] dle zákona o střetu zájmů, které bylo plošně zveřejňováno prostřednictvím internetu. Ústavní soud shledal plošné neadresné zveřejňování těchto údajů protiústavním a příslušná ustanovení zákona o střetu zájmů [anonymizováno] svém nálezu ze dne [datum] ke dni [datum] zrušil. Žalobce se dne [datum] obrátil na žalovanou a předběžně uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy. Žalovaná plošné zveřejňování informací omezila dne [datum].

5. Po právní stránce [anonymizováno] prvního stupně věc posoudil podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“ nebo jen„ OdpŠk“), jež dále citoval (viz bod 5. odůvodnění rozsudku [anonymizováno] prvního stupně“). [anonymizováno] prvního stupně [anonymizováno] svém právním posouzení rozdělil žalobcem vymezené rozhodné období od [anonymizováno] [rok] do [anonymizováno] [rok] (kdy byly informace o majetku žalobce zveřejněny) na dvě části (dvě období), a to na období od [anonymizováno] [rok] do dne vydání derogačního nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/2017, a dále ode dne vydání předmětného ústavního nálezu do [anonymizováno] [rok], kdy bylo ze strany žalovaného ukončeno předmětné zveřejňování. K prvnímu období [anonymizováno] prvního stupně uzavřel, že nemohlo jít o nesprávný úřední postup žalované, neboť v uvedeném období ještě nebyla protiústavnost § 14b odst. 1 písm. a), b), c) [anonymizováno] Ústavním soudem deklarována, v tomto období žalovaná postupovala v souladu s ustanoveními § 14b odst. 1 písm. a), b), c) [anonymizováno], tedy podle pravidel předepsaných právními normami a z tohoto důvodu nelze její postup považovat za nesprávný [anonymizováno] smyslu § 13 odst. 1OdpŠk. Nesprávný úřední postup [anonymizováno] však nelze shledat ani v následujícím období od [datum] do [anonymizováno] [rok], kdy již žalovaná měla informaci o tom, že části zákona č. 159/2006 Sb. nejsou v souladu s ústavním pořádkem, neboť Ústavní soud odložil vykonatelnost nálezu podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu do [datum] a až tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena. [anonymizováno] prvního stupně zdůraznil, že k odkladu vykonatelnosti přistupuje Ústavní soud v zájmu právní jistoty a bezrozpornosti právní úpravy a tyto zájmy nepochybně [anonymizováno] omezenou dobu převážily nad zájmem odstranit neústavní právní úpravu. [anonymizováno] prvního stupně přihlédl k odůvodnění citovaného nálezu Ústavního soudu, podle nějž je transparentnost [anonymizováno] poměrů veřejných funkcionářů potřebná, nemá však být účelem sama o sobě, ale prostředkem k naplnění cíle zákona. Právo na soukromí smí omezovat jen v nezbytné míře. [anonymizováno] prvního stupně uzavřel, že Ústavní soud dal zákonodárci možnost do [datum] přijmout novou právní úpravu stran uvedeného zveřejňování informací, do tohoto data bylo zachováno zveřejňování podle stávající právní úpravy (což vyplývá i z odůvodnění samotného ústavního nálezu, když se Ústavní soud vyjádřil tak, že„ po tomto datu nebude už zveřejňování podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) až c) zákona možné“ – tj. dojde k znepřístupnění [anonymizováno]). Takto dospěl [anonymizováno] prvního stupně k závěru, že se žalovaná nedopustila nesprávného úředního postupu, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech [anonymizováno] rozhodl podle výsledku [anonymizováno] a žalované, která byla v [anonymizováno] úspěšná, přiznal paušální náhradu hotových výdajů podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za tři úkony, k úhradě nákladů [anonymizováno] zavázal žalobce.

6. Proti rozsudku [anonymizováno] prvního stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Vytkl [anonymizováno] prvního stupně, že interpretoval rozhodnutí Ústavního soudu nesprávně. Dovolával se Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“). Po celou dobu účinnosti novely zákona č. 159/2006 Sb. provedené zákonem č. 14/2017 Sb. znamenal anonymní přístup do [anonymizována tři slova] zásah do soukromí a také bezpečnostní riziko [anonymizováno] funkcionáře povinné přiznání podávat. Tato právní úprava vyvolala masivní odpor dotčených osob a uskupení, např. [ulice] místních samospráv [anonymizováno]. Po dobu účinnosti zákona č. 14/2017 Sb. bylo zahájeno třicet tisíc [anonymizováno] o porušení zákona č. 159/2006 Sb. a uděleny desetitisíce pokut, zatímco v předchozím období komunální politikové povinnost podávat přiznání plnili a respektovali. Namítaným postupem stát intenzivně narušil právo na informační sebeurčení žalobce. Žalobce v odvolání zdůraznil, že jeho žaloba a zjevně už předžalobní výzva vedla k tomu, že žalovaná přestala podaná [anonymizováno] automaticky zveřejňovat ještě před [datum] a přístup k nim podmínila individuální žádostí. Pokud tak žalovaná učinila v [anonymizováno] [rok], mohla tak učinit již po vydání nálezu Ústavního soudu. Informace, které byly zveřejňovány, jsou jako informace soukromého charakteru velmi citlivé. Žalobce odmítl odůvodnění rozhodnutí [anonymizováno] odloženou vykonatelností derogačního nálezu Ústavního soudu. Odklad byl podle žalobce stanoven [anonymizováno] parlament, aby protiústavní úpravu nahradil, nikoli [anonymizováno] úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu. Připomněl, že parlament lhůtu uloženou Ústavním soudem nedodržel a zrušenou část zákona č. 159/2006 Sb. dosud nenahradil. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu, z níž lze vyvodit bezprostřední dopad derogačního nálezu na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována (nálezy ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 15/09, [číslo] Sb., body 53. a 54., nebo ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3599/15, bod 27.). Jak vyslovil Ústavní soud v bodu 89. nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 28/13, [číslo] Sb.,„ nelze přehlédnout, že jestliže Ústavní soud [anonymizováno] svém nálezu konstatuje, že zákon nebo jiný právní předpis je v rozporu s ústavním pořádkem, pak tento rozpor byl dán i po dosavadní dobu jeho účinnosti. Zejména v případech, kdy je derogačním důvodem zjištění, že aplikace zrušeného právního předpisu působí porušení základních práv jednotlivců, je proto přirozeným důsledkem, že se dotčeným jednotlivcům poskytne ochrana jejich základních práv a svobod“. Tyto závěry převzal do své judikatury i Nejvyšší správní soud (srov. rozsudky ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], nebo ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]). Žalobce se dovolával povinnosti [anonymizováno] dbát, aby neporušoval právo na ochranu soukromí, upozorňoval, že se žalobou domáhá rovněž svých osobnostních práv dle ust. §§ 81 odst. 2, 2956 a 2951 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“). Porušení osobnostních práv se může dopustit i stát, proto žalobce uplatnil nároky vyplývající z ochrany osobnosti. V odvolání žalobce nesdílel názor, že jeho žalobní nároky bylo nutno posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb. Nesouhlasil se závěrem, že mu újma vznikla v důsledku legislativní činnosti, za kterou stát neodpovídá. Stát by měl podle žalobce odpovídat za každé jednání, kterým jednotlivci způsobí újmu na právech garantovaných právním řádem. Podstatné je, že došlo k aplikaci ústavně nekonformní normy a tato aplikace přímo zasáhla do ústavně chráněných práv žalobce. Takový zásah nemůže zůstat neodčiněn. Navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek, žalobě zcela vyhověl a zavázal žalovanou nahradit mu náklady [anonymizováno], eventuálně aby rozsudek zrušil a věc vrátil [anonymizováno] prvního stupně k dalšímu [anonymizováno].

7. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila tak, že rozsudek [anonymizováno] prvního stupně považovala za věcně správný, opřený nesporný skutkový děj, jenž byl soudem prvního stupně správně právně posouzený. [anonymizováno] prvního stupně aplikoval na projednávanou věc správně zákon č. 82/1998 Sb., neboť žalovaná při vedení [anonymizována tři slova] podle zákona č. 159/2006 Sb. vystupovala [anonymizováno] vztahu k žalobci v pozici nositele veřejné moci. Ze strany žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a není tak splněna jedna z podmínek odpovědnosti [anonymizováno] za škodu. Žalovaná se nemohla dopustit nesprávného úředního postupu tím, že před vyhlášením příslušného nálezu Ústavního soudu postupovala podle tehdy platného a účinného zákona. Vystupovala jako orgán moci výkonné, který není oprávněn posuzovat soulad aplikovaného zákona s ústavním pořádkem. Nesprávného úředního postupu se nedopustila ani v době po vyhlášení nálezu Ústavního soudu, když po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny takovou úpravu aplikovat. Skutečnost, že žalovaná dne [datum] omezila dálkový přístup do [anonymizována tři slova], neznamenala, že před tímto datem jednala nesprávně. Žalovaná tak učinila z toho důvodu, že veřejní funkcionáři nepodávali [anonymizováno] dle zákona č. 159/2006 Sb., neboť dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], již nemohli být za neplnění této své zákonné povinnosti sankcionováni. Tento postup žalované byl motivován výlučně tím, aby v návaznosti na citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla [anonymizováno] veřejných funkcionářů i nadále řádně podávána a byl tak zajištěn ústavně souladný legitimní cíl kontroly činnosti veřejných funkcionářů [anonymizováno] smyslu zákona o střetu zájmů. Žalovaná nesouhlasila s názorem žalobce, že nárok na poskytnutí omluvy a finančního zadostiučinění na nemajetkovou újmu vyplývá z přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny, neboť příslušná ustanovení Listiny nejsou přímo aplikovatelná v tom smyslu, že by sama o sobě zakládala nárok žalobce na náhradu škody bez ohledu na úpravu zákona č. 82/1998 Sb. Dovozuje-li žalobce svůj nárok z legislativní činnosti, pak legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup a z legislativní činnosti nevzniká právo na náhradu škody. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný a přiznal žalované náhradu nákladů [anonymizováno].

8. Žalobce s vyjádřením žalované k odvolání dále polemizoval dalším vyjádřením k odvolání ze dne [datum], znovu se dovolával přímé aplikovatelnosti [číslo] Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, a dále výkladu [anonymizováno] k otázce ochrany práva na informační sebeurčení. Měl za to, že žalovaná nebyla schopna vysvětlit, proč přistoupila k zamezení plošného přímého zveřejňování údajů z [anonymizována tři slova] už ke dni [datum]. A pokud tak učinila, nevysvětlila, proč k němu nepřistoupila bezprostředně po vyhlášení derogačního nálezu Ústavního soudu. Žalobce zdůraznil, že nebrojí proti poskytování předmětných citlivých údajů [anonymizováno], ale výlučně proti plošnému a přímému zveřejňování. K odkazu žalované na nález Ústavního soudu ze dne sp. zn. IV. ÚS 3076/20 žalobce uvedl, že ochrana práva na informační sebeurčení má přednost, což plyne i z nálezu Pl. ÚS 24/10, kde Ústavní soud vymezil institut práva na informační sebeurčení [anonymizováno] smyslu zásadního rozhodování jednotlivce o sobě samém. Žalobce se na žalovanou obrátil [anonymizováno] jistotu postupem dle zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce argumentoval myšlenkou převzatou z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 24/10, v němž Ústavní soud vymezil institut práva na informační sebeurčení jako součást práva na soukromí. Současně z citovaného nálezu plyne, že„ pokud při informování veřejnosti orgány veřejné moci o jejich činnosti může dojít k porušení práv a ke vzniku újmy, spadají i nezákonnosti při takovém informování, které jednotlivci způsobily škodu, pod nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Souladný s čl. 36 odst. 3 Listiny je takový výklad zákona [číslo] [rok] Sb., podle něhož nezákonnost při poskytování informací nebo zveřejňování zpráv orgánem veřejné moci je nesprávným úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“ Žalobce dále citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], v němž Nejvyšší správní soud řešil poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. orgánem, který k tomu nebyl kompetentní, mimo jiné myšlenku, že„ veřejný funkcionář se vstupem do služeb [anonymizováno] neztrácí své základní právo na soukromí a dále, že informace, které poskytl veřejný funkcionář v rámci [anonymizováno] podle [anonymizováno] neztrácejí charakter soukromých informací – osobních údajů, s nimiž musí evidenční orgán nakládat v souladu se zákonem.“ K podpoře svých tvrzení dále žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1022/21, citoval bod 68. nálezu: K zásahu do práva garantovaného čl. 10 odst. 2 a 3 listiny dojde, pokud je jedinci znemožněno autonomně rozhodovat o tom, co a jak o něm bude známo, tedy realizovat rozhodnutí týkající se jeho soukromého a rodinného života bez vědomí subjektů, kterým je jedinec nezamýšlel sdělovat. Nově pak žalobce argumentoval tím, že Evropský soud pro lidská práva [anonymizována dvě slova], (dále také jen„ [anonymizováno]“) opakovaně a setrvale zdůrazňuje, že jak uchovávání informací o soukromém životě jednotlivce jednotlivcem, tak jejich používání orgánem veřejné moci, představuje zásah do práva na respektování soukromého života, zaručeného v čl. 8 odst. 1 Úmluvy (viz následující rozsudky: § 48; [příjmení] v . Švýcarsko, [datum], [anonymizováno] [rok], s. 540, § 53; a rozsudek [příjmení] proti [anonymizováno], stížnost [číslo], §§ 69 a 80). [anonymizováno] dovozuje právo na informační sebeurčení a již několikrát zdůraznil, že sběr a uchovávání údajů týkajících se soukromého života jednotlivce spadají pod rozsah čl. 8 EÚLP, neboť výraz soukromý život nesmí být interpretován restriktivně (srov. [anonymizováno] [číslo], [příjmení] proti Spojenému království). Žalobce se dále dovolává závěrů [anonymizována dvě slova] věci ochrany práva na respektování soukromého a rodinného života s odkazem na tato rozhodnutí: rozsudek ze dne [datum] [anonymizováno] věci [číslo] [anonymizováno] proti [země], rozsudek [anonymizována dvě slova] ze dne [datum] [anonymizováno] věci [číslo] [anonymizována tři slova] a [anonymizována dvě slova] proti Finsku; rozsudek ze dne [datum] [anonymizováno] věci [číslo] – [anonymizováno] proti [země], rozsudek ze dne [datum] [anonymizována dvě slova] [číslo] – [anonymizováno] a [anonymizováno] proti Německu a rozsudek ze dne [datum] [anonymizováno] věci [číslo] [anonymizováno] proti Slovinsku.

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek i [anonymizováno], které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a shledal, že odvolání žalobce není důvodné. V souladu s ustanovením § 214 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud věc rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s tímto postupem souhlasili, případně se k výzvě odvolacího soudu opačně nevyjádřili. 10. [anonymizováno] prvního stupně provedl dokazování ke zjištění skutkového stavu věci v potřebném rozsahu, a na základě provedených důkazů učinil správná a [anonymizováno] posouzení věci postačující skutková zjištění.

11. Odvolací soud zaujal shodné právní posouzení žalobního nároku jako [anonymizováno] prvního stupně. Uplatněné nároky je nezbytné podřadit pod úpravu zákona č. 82/1998 Sb., který je právním předpisem speciálním [anonymizováno] vztahu k občanskému zákoníku (§ 26 OdpŠk).

12. Žalovaná je podle § 13 odst. 1 [anonymizováno] správcem [anonymizována tři slova] a podle § 14 odst. 2 [anonymizováno] je pověřena jeho vedením. Mezi její povinnosti náleží umožnit fyzickým a právnickým osobám nahlížet do [anonymizována dvě slova] za podmínek a v rozsahu stanoveném [anonymizováno]. Tato činnost spadá pod výkon státní moci a představuje úřední postup [anonymizováno] smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím [anonymizováno], jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podmínky a podrobnosti upravuje zákon dle čl. 36 odst. 4 Listiny. Tímto zákonem se rozumí zákon č. 82/1998 Sb. Je-li v pravomoci žalované činit úkony v souvislosti s vedením [anonymizována tři slova], jedná se o výkon veřejné moci [anonymizováno] smyslu ust. § 1 odst. 1 OdpŠk. Výkon této pravomoci je úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti [anonymizováno] za ni podle § 13 odst. 1 OdpŠk.

13. K tomu odvolací soud dodává, že jakkoli v minulosti byla odpovědnost [anonymizováno] za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]), byla tato praxe překonána rozsudkem [anonymizována dvě slova] občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněným pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti [anonymizováno] za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.

14. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], pak dovolací [anonymizováno] dále vyložil, že„ žalobu, kterou by žalobce formálně označil jako žalobu na ochranu osobnosti, by v tomto případě [anonymizováno] musel podle obsahu posuzovat podle zákona č. 82/1998 Sb. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], usnesení Nejvyššího soudu ze dne [anonymizováno] [rok], sp. zn. [spisová značka]).“ V tomto rozhodnutí byl řešen případ, v němž šlo o nárok osoby blízké obžalovanému, odlišné od účastníka [anonymizována dvě slova], která v důsledku nezákonného stíhání obžalovaného utrpěla újmu, a o otázku, zda se může tato osoba blízká a na [anonymizována dvě slova] nezúčastněná domáhat náhrady nemajetkové újmy [anonymizováno] smyslu ustanovení 11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

15. Tyto právní závěry byly následně vyjádřeny v řadě dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněném pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo v usneseních Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka].

16. Dle ustálené judikatury se ani osobnostních nároků proti [anonymizováno] nelze domáhat jinak než v režimu citovaného zákona, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. Pokud se žalobci domáhali přímé aplikovatelnosti článků 7 a 10 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nebylo možné jim přisvědčit právě proto, že k uplatnění práv vůči [anonymizováno] byl přijat zákona č. 82/1998 Sb. jako speciální právní úprava. Tento zákon ve znění zákona č. 160/2006 Sb., který přinesl úpravu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, je považován i [anonymizováno] za účinný nástroj k nápravě škody, způsobené státem při výkonu veřejné moci. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]:„ S ohledem na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva [anonymizována dvě slova] občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu neshledává možným odchýlit se od právního názoru, naznačeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], o tom, že nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., lze přiznat v době od [datum] přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy. [anonymizováno] úplnost dovolací [anonymizováno] uvádí, že uvedený nárok nelze posuzovat podle ustanovení § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tj. jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti, jak ostatně plyne již z výše citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, avšak zejména z nálezů ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1191/08 a ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 904/08, v nichž Ústavní soud shledal, že s ohledem na účinnost zákona č. 160/2006 Sb. nelze náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí přiznat postupem podle § 11 a násl. obč. zák.“.

17. Nárok žalobců se vztahuje k právní úpravě, obsažené v zákoně č. 159/2006 Sb. v době účinnosti jeho novel [číslo] [rok] Sb. a [číslo] Sb., tedy od [datum] do [datum]. Kritizovaná ustanovení zákona č. 159/2006 Sb. umožňující neomezený anonymní přístup k obsahu [anonymizováno] přiznání veřejných funkcionářů definovaných v ust. § 2 odst. 1 zákona zrušil již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, vynesený dne [datum] s vykonatelností odloženou do [datum]. Tímto nálezem bylo ke dni [datum] zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) ZStřZ ve znění zákona č. 14/2017 Sb., upravující rozsah nahlížení do [anonymizována dvě slova] veřejných funkcionářů zastávajících funkci starostů, primátorů a jejich zástupců, jakož i členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, neboť jím docházelo k porušení čl. 10 Listiny, dle kterého má každý (1) právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno; (2) právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života; (3) právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

18. Ustálená judikatura zastává stanovisko, že po dobu odložené vykonatelnosti derogačního nálezu Ústavního soudu je třeba předmětnou právní úpravu považovat za ústavně souladnou. Pokud správce [anonymizována tři slova] postupoval v souladu s ní, nelze takový postup označit za nesprávný úřední postup. Jestliže Ústavní soud rozhodnutím o odkladu vykonatelnosti ponechal předmětnou právní úpravu ještě necelý rok v platnosti, zajisté zvážil, že v mezidobí budou podána [anonymizováno] o majetku za rok 2019 a budou zveřejněna podle právní úpravy, od [datum] zrušené. Ze strany správce [anonymizována tři slova] tudíž v tomto období nedocházelo k nesprávnému úřednímu postupu.

19. Předpoklady vzniku nároku na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. jsou existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi ([příjmení] druhá zákona č. 82/1998 Sb.). Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem [anonymizováno] prvního stupně, že v posuzované věci nebyl naplněn první z předpokladů vzniku odpovědnosti [anonymizováno] za škodu, a to existence odpovědnostního titulu, když v postupu žalované nelze spatřovat nesprávný úřední postup, a to jak v době před vyhlášením nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, tak v období od [datum] do [datum].

20. Dle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS- [spisová značka], v němž ústavní soud vyložil, že státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby [anonymizováno] svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými. Zrušení právního předpisu [anonymizováno] futuro se jako princip projevuje i v tom, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna se po dobu odkladu vykonatelnosti (§ 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat. Smyslem této právní úpravy je zvýraznit fakt, že zrušení protiústavní právní úpravy samo o sobě neznamená revizi individuálních právních aktů založených na revizi neústavního předpisu. Možnost a intenzita korekce dopadů aplikace neústavní normy je„ odstupňována podle toho, jak citelné zásahy do právní sféry jednotlivce zákon vyvolal“ (Pl. ÚS- [spisová značka]). 21. [anonymizováno] prvního stupně rovněž správně poukázal na skutečnost, že žalovaná jako orgán státní správy je povinna při své činnosti postupovat v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky) a není oprávněna posuzovat soulad právních předpisů s [anonymizováno], když tímto orgánem je výlučně Ústavní soud (čl. 83 Ústavy České republiky). Nesprávného úředního postupu by se žalovaná naopak dopustila, pokud by nepostupovala podle zákona o střetu zájmů [anonymizováno] znění jeho novel provedených zákonem č. 17/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb. a veřejnými funkcionáři oznámené informace by veřejnosti bez žádosti nezpřístupnila. Pokud Ústavní soud odložil vykonatelnost nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 podle ust. § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu do [datum], ačkoliv shledal část právní úpravy zákona o střetu zájmů protiústavní, učinil tak evidentně proto, že zájem veřejnosti na kontrole veřejných funkcionářů a zvýšení důvěry veřejnosti v činnost veřejné moci převážily nad zásahem do práva veřejného funkcionáře na informační sebeurčení.

22. Žalovaná jednala jako orgán moci výkonné. Skutečnost, že žalovaná omezila dálkový přístup do [anonymizována tři slova] dnem [datum], sama o sobě nevede k závěru, že žalovaná do uvedeného dne postupovala nesprávně. Žalovaná svůj postup vysvětlila, byla motivována zájmem na tom, aby veřejní funkcionáři [anonymizováno] i nadále podávali a byl tak zajištěn legitimní cíl kontroly činnosti veřejných funkcionářů poté, co Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], rozhodl, že závěr Ústavního soudu o protiústavnosti úpravy zpřístupňování [anonymizováno] v [anonymizována tři slova] v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, brání tomu, aby správní orgány sankcionovaly porušení povinnosti podat [anonymizováno] podle § 23 odst. 1 písm. f) [anonymizováno] už v době před nabytím vykonatelnosti tohoto nálezu. Ospravedlnění postupu žalované po [datum] však [anonymizováno] rozhodnutí o nároku žalobce není zásadní. Podstatné zůstává, že po celou dobu, kterou žalobce svým žalobním nárokem postihl, tj. od [datum] do [datum], lze postup žalované posoudit jako souladný se zákonem.

23. Příčinou postupu, který je [anonymizováno] světle nálezu I. ÚS PL [číslo] neústavní, bylo předmětné znění zákona o střetu zájmů, přijaté zákonodárným sborem. Stát ovšem podle ustálené judikatury nenese odpovědnost za škodu způsobenou výkonem zákonodárné moci (viz [příjmení], [jméno]. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, komentář. C. H. Beck [obec a číslo] 3. vydání. str. 33 až 39:„ Pokud stát odpovídá za nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí, jedná se o výkon moci výkonné a soudní. Nesprávným úředním postupem může být i pochybení aparátu zákonodárného sboru (tedy v procesu normotvorby či při legislativním procesu – pozn. odvolacího soudu) např. pokud by byl [anonymizováno] Sbírce zákonů zveřejněn jiný text zákona než jaký byl schválen nebo porušen jednací řád zákonodárného sboru. Platí ovšem ústavní princip suverenity zákonodárné moci. [ulice] stav [anonymizováno] své judikatuře k nevčasnému přijetí zákona o deregulaci nájemného opakovaně rozhodl, že stát neodpovídá za výkon moci zákonodárné. Zákonodárná moc je odpovědná podle [anonymizována dvě slova] lidu“. Z toho plyne, že jedinou výjimkou posuzování zákonodárné činnosti je [anonymizováno] o zrušení zákonů a jiných právních předpisů podle ust. § 64 až 71 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

24. Z odůvodnění nálezu Pl. ÚS 38/17 je patrné, že důvodem derogace části [anonymizováno] byla disproporce mezi právem veřejných funkcionářů na informační sebeurčení a mezi účelem [anonymizováno] – kontrolou transparentnosti výkonu veřejné moci. Ústavní soud se tedy zabýval otázkou, jaký druh újmy a případně jaké intenzity může být způsoben jedinci, jehož [anonymizováno] o majetku je veřejně bez omezení online přístupné. Proporci mezi stanovením povinnosti podávat majetková přiznání a zpřístupnit je veřejné kontrole jako účelem zákona a omezením práva veřejného funkcionáře na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o oznamovateli podle čl. 10 odst. 3 Listiny hodnotil Ústavní soud v citovaném nálezu. Ústavní soud předpokládá u veřejného funkcionáře vyšší toleranci k omezení tohoto práva v zájmu transparentního výkonu správy veřejných věcí. V derogačním nálezu dospěl Ústavní soud [anonymizováno] svém plénu k závěru, že účelu zákona lze dosáhnout i tak, že majetková přiznání bude správce poskytovat na žádost, při jejímž podání je žadatel povinen se identifikovat, což případně umožní snazší zjištění odpovědnosti za neoprávněné užití chráněných osobních údajů.

25. Ústavní soud v citovaném nálezu předeslal,„ že při hodnocení intenzity zásahu do soukromí a práva na informační sebeurčení veřejného funkcionáře je třeba rozlišit dvě jeho formy. V případě, kdy musí veřejný funkcionář [anonymizováno] o majetku, příjmech a závazcích pouze podat, je intenzita zásahu nepochybně menší než v případě, kdy takové [anonymizováno] podává s vědomím, že se vzápětí jeho majetkové poměry stanou bez dalšího„ věcí veřejnou“, tedy se stanou součástí veřejně přístupného [anonymizována dvě slova]. V prvém případě jde z povahy věci o [anonymizováno] určené k tomu pověřenému orgánu, kdežto [anonymizováno] druhém případě jde o okruh blíže neurčených osob (prakticky kdokoli) bez vazby na výkon veřejné funkce (z hlediska místa a času, tedy např. obyvatel obce v určitém volebním období veřejného funkcionáře – viz též sub 156), které k těmto oznámením mají neomezený přístup. [obec] širší okruh osob se může s majetkovými poměry veřejného funkcionáře seznámit, tím intenzivnější zásah do soukromí může tato osoba pociťovat. Shledal-li proto Ústavní soud napadená ustanovení zákona týkající se samotné úpravy podávání [anonymizováno] o majetku, příjmech a závazcích za ústavně konformní, neaproboval tím bez dalšího, že je ústavně konformní i režim zveřejňování (resp. zpřístupnění) takto získaných údajů“ (odst. 114 nálezu).

26. Dále Ústavní soud v citovaném nálezu uvedl:„ Z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 (bod 29) jakož např. i z nálezu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 23/05 plyne, že do sociální sféry práva na soukromí„ lze za určitých podmínek vstupovat, neboť se v ní mohou vyskytovat fakta, která mohou být předmětem oprávněného veřejného zájmu“, přičemž Ústavní soud hovoří v této souvislosti o možnosti proporcionálních zásahů veřejné moci za účelem ochrany zájmů společenství. Lze tak dovodit, že řada faktů z oblasti soukromého života může mít vztah k veřejnému zájmu a jejich zveřejnění proto nemusí vždy představovat zásah, či dokonce porušení práva na soukromí. Ústavní soud proto vychází ze skutečnosti, že veřejný zájem na určitých informacích o [anonymizováno] poměrech veřejných funkcionářů a osob jim blízkých se může dostat do střetu s právem na informační sebeurčení a soukromí. Tento veřejný zájem je však nutno poměřovat s opakovaně zmiňovaným právem na ochranu soukromí a informační sebeurčení. K tomuto poměřování slouží test proporcionality, který bude proveden níže“ (odst. 118 nálezu).

27. Konflikt veřejného zájmu na poskytnutí informací a práva jednotlivce na informační sebeurčení podrobil Ústavní soud textu proporcionality:„ Zveřejnění [anonymizováno] poměrů veřejných funkcionářů je bezesporu způsobilé naplnit sledovaný legitimní cíl, jímž je nejen možnost snazšího odhalení případného střetu zájmů, ale též jeho prevence. Vědomí si veřejné dostupnosti informací o [anonymizováno] poměrech může vést k vyšší míře zdrženlivosti [anonymizováno] vztahu k preferování soukromého zájmu na úkor zájmu veřejného. Jakkoli veřejná dostupnost [anonymizováno] poměrů nemůže zabránit všem možným hypotetickým nezákonným aktivitám veřejných funkcionářů, jak upozorňuje navrhovatelka 2, nečiní tato skutečnost z použitého prostředku prostředek nezpůsobilý k dosažení stanoveného cíle. Veřejná dostupnost [anonymizováno] poměrů bude bezesporu předcházet a bránit střetu zájmů [anonymizováno] vyšší míře, než tomu bude v případě, že údaje o majetku veřejně dostupné nebudou. Ústavní soud tak považuje zvolený prostředek za způsobilý k dosažení zvoleného legitimního cíle, nikoli za prostředek, kterým by vůbec nebylo možno zvoleného cíle dosáhnout. V prvním kroku testu proporcionality proto napadená právní úprava obstojí“ (odst. 125 nálezu).

28. Druhý krok testu spočíval v posouzení kritériem potřebnosti a v tomto testu posuzovaná právní úprava neobstála:„ Ústavní soud má za to, že existenci veřejného zájmu na zveřejnění [anonymizováno] poměrů u veřejných funkcionářů bez jakéhokoliv omezení nelze automaticky presumovat jen proto, že jde o osoby veřejně činné. To se týká též informací o třetích osobách, typicky věřitelích veřejných funkcionářů, neboť i zde musí být zveřejnění jejich identity testováno kritériem existence veřejného zájmu v každém jednotlivém případě. Naopak systém spočívající v poskytnutí informací na žádost vytváří určitý mezistupeň mezi poskytnutím informace konkrétnímu jednotlivci a jejím dalším zveřejněním neurčitému okruhu adresátů, např. v médiích, na internetu apod. Tento mezistupeň pak zajišťuje, že před samotným zveřejněním informace o soukromí bude moci být zvažována existence a intenzita veřejného zájmu na zveřejnění“ (odst. 138 nálezu).

29. Závěry Ústavního soudu v citovaném nálezu jsou východiskem také [anonymizováno] rozhodnutí v projednávané věci.

30. Odvolací soud proto souhlasí se závěry [anonymizováno] prvního stupně, že postup žalované [anonymizováno] sledovaném období obstojí v testu přiměřenosti a nelze jej z tohoto pohledu shledat nesprávným. Intenzita zásahu do práv žalobce je značně snížena mírou odpovědnosti každého funkcionáře k veřejné sféře za transparentní výkon zastávané funkce, které odpovídá kontrola i jeho soukromých [anonymizováno] poměrů veřejností. U veřejného funkcionáře se předpokládá vyšší míra odolnosti při zásahu do jeho práv na soukromí, ačkoli je pravdou, že ani u takové osoby nelze její práva omezovat více než je toho k naplnění zákonných cílů zapotřebí. V neposlední řadě odvolací soud hodnotí právní úpravu zákona č. 159/2006 Sb. v době po vykonatelnosti citovaného derogačního nálezu Ústavního soudu tak, že není diametrálně odlišná od úpravy předchozí. I za situace po [datum] je každý oprávněn získat informaci o obsahu [anonymizováno] veřejného funkcionáře, definovaného v ust. § 2 odst. 2 [anonymizováno] (pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci). Přístup k této informaci musí být podle derogačního nálezu Pl. ÚS 38/17 upraven tak, že žadatel musí o takovou informaci požádat.

31. Pokud žalobce v odvolání [anonymizováno] navrhl provést k důkazu dopis předsedy Úřadu na ochranu osobních údajů adresovaný ministryni spravedlnosti dne [datum], tento důkaz sice splňuje podmínku, upravenou v ust. §205a písm. f) o. s. ř., neboť vznikl až po vyhlášení rozhodnutí [anonymizováno] prvního stupně, další doplnění dokazování však pokládal odvolací soud za nadbytečné.

32. Co se týče judikaturních odkazů žalobce, odvolací soud má za to, že jimi nelze odůvodnění zamítavého rozsudku [anonymizováno] prvního stupně vyvrátit.

33. Nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. IV. ÚS 3076/20 se zabývá odpovědností za škodu, způsobenou činností osoby, která zastává státní funkci (v daném případě funkci prezidenta republiky) z toho hlediska, zda měla předmětná činnost přímou souvislost s výkonem státní funkce. Újma v daném případě vznikla v důsledku nepravdivé informace, která byla způsobilá poškodit dobré jméno stěžovatele, což jsou skutkové okolnosti zcela odlišné od projednávané věci.

34. Plenární nález Ústavního soudu ze dne Pl. ÚS 24/10 řešil shromažďování a využívání provozních a lokalizačních údajů o telekomunikačním provozu včetně využití v [anonymizována dvě slova]. Nález řeší jinou oblast práva a jinou skupinu jednotlivců, do jejichž práva na soukromí se v daném případě zasahuje, avšak princip, že k zásahu podle zákona, [anonymizováno] veřejném zájmu a v nezbytném rozsahu může dojít, je i v této věci obdobný; jednalo se však o odlišné skutkové okolnosti.

35. Jde-li o nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1022/21, ten řešil narušení práva shromažďovacího a v té souvislosti také práva na soukromí. V odst. 32 nálezu se uvádí:„ Ačkoliv Listina výslovně neuvádí, kdy a jak lze právo na soukromí a na informační sebeurčení [anonymizováno] smyslu jejího čl. 10 omezit (na rozdíl od práva pokojně se shromažďovat, srov. bod 16 tohoto nálezu), nelze ani toto právo považovat za neomezitelné. Právo na soukromí a na informační sebeurčení lze nicméně omezit pouze za účelem ochrany jiných základních práv či ústavně aprobovaných veřejných zájmů (výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10, bod 37)“. Tento závěr podporuje způsob, jakým o projednávané věci [anonymizováno] prvního stupně rozhodl.

36. V rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], Nejvyšší správní soud řešil poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. orgánem, který k tomu nebyl kompetentní. V odst. (21) odůvodnění Nejvyšší správní soud skutečně dospěl k citovanému závěru, že„ informace o [anonymizováno] poměrech osoby spadají do samého jádra ústavně chráněného soukromí dle čl. 10 Listiny, resp. konvenčního práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy a jiných obdobných ustanovení mezinárodních smluv. Pokud zákon o střetu zájmů, za deklarovaným účelem posílení veřejné kontroly veřejných funkcionářů a prohloubení důvěry veřejnosti v politiku, uložil osobám podílejícím se na rozhodování o veřejných záležitostech povinnost poskytovat státním orgánům o sobě takové detailní informace o soukromém majetku, jde bezpochyby o masivní zásah do jejich ústavně garantovaného práva na soukromí, respektive, v nejširším smyslu, svobody být veřejnou mocí ponechán sám sobě. Vstupem do služeb [anonymizováno] osoby zastávající veřejné funkce toto základní právo neztrácejí (srov. čl. 10 Listiny a contrario, čl. 44 Listiny a contrario). Pokud navíc státní orgány takové informace poskytují třetím osobám nebo je dokonce zpřístupňují veřejnosti, již tak vysoká intenzita zásahu do práva na soukromí se dále prohlubuje. V daném segmentu se potom soukromá povaha takových údajů zcela stírá a majetkové poměry dané osoby se stávají věcí veřejnou, a to nejen k naplnění zmíněného účelu zákona o střetu zájmů, ale i k využití nebo dokonce zneužití v souvislosti s konkurenčními zájmy soukromými“. Tento závěr však nelze vytrhnout ze souvislosti, v následujícím odstavci (22) Nejvyšší správní soud uvedl, že„ Aniž by [anonymizováno] v tuto chvíli ověřoval splnění požadavku proporcionality takového zásahu do ústavně garantovaného základního práva, resp. vážil legitimnost deklarovaného cíle takového zásahu, je zřejmé, že naprosto neoddiskutovatelnou podmínkou [anonymizováno] jeho ústavnost (resp. [anonymizováno] přistoupení k navazujícím krokům testování ústavnosti zásahu) je požadavek, aby se důsledně opíral o srozumitelné, jasné, a tedy i předvídatelné ustanovení zákona“. S těmito závěry není rozhodnutí [anonymizováno] prvního stupně v rozporu, neboť postup žalovaného při správě [anonymizována dvě slova] se o takové ustanovení zákona opíral.

37. K argumentaci žalobce judikaturou [anonymizováno] odvolací soud uvádí, že v ní nenalezl inspiraci [anonymizováno] vyhovění žalobě. Dále uvedené rozsudky jsou dostupné na webu [webová adresa]

38. V rozsudku ze dne [datum] [anonymizováno] věci č. stížnosti [číslo] [anonymizována tři slova] a [anonymizována dvě slova] proti Finsku [anonymizována tři slova] dospěl k závěru, že nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy, zaručujícího právo na respektování rodinného a soukromého života. Skutkové okolnosti případu se od projednávané věci značně odlišují. Stížnost kritizovala odmítnutí anonymizovat jména stěžovatelů v reportážích umístěných v archivech internetových zpravodajských webů o jejich [anonymizována dvě slova], kterým byli před řadou let odsouzeni za vraždu. Velmi obdobně je odůvodněn další případ, který se také skutkové blíží věci bratrů [anonymizováno] proti Finsku, [anonymizováno] v něm rozsudkem ze dne [datum] [anonymizována dvě slova] [číslo] – [anonymizováno] a [anonymizováno] proti Německu rozhodl, že odmítnutím anonymizovat jména stěžovatelů v reportážích umístěných v archivech internetových zpravodajských webů o jejich [anonymizována dvě slova], kterým byli před řadou let odsouzeni za vraždu, nedošlo k porušení práva na soukromý život podle článku 8 Úmluvy. Vnitrostátní soudy totiž nepřekročily prostor [anonymizováno] uvážení, dostatečně zvážily soupeřící zájmy s ohledem na nezpochybněnou zákonnost uveřejněných článků i chování stěžovatelů k médiím. Popsané případy se týkají novinářského zveřejnění informací o odsouzených osobách, informací pravdivých a z hlediska práva veřejnosti na informace také potřebných a žádaných. Ačkoli nebyly zveřejněny a uchovávány se souhlasem stěžovatelů, [anonymizováno] porušení čl. 8 Úmluvy neshledal.

39. V rozsudku ze dne [datum] [anonymizováno] věci [anonymizováno] proti [země], číslo stížnosti: [číslo] řešil [anonymizováno] případ, kdy rumunská zpravodajská služba SRI vedla o stěžovateli tajný spis, který obsahoval nepravdivé údaje o jeho legionářské minulosti, a to i poté, kdy rumunský [anonymizováno] v [anonymizováno] 1997 konstatoval, že údaje obsažené v dopise z prosince 1990, týkající se údajné legionářské minulosti stěžovatele, jsou nepravdivé, jelikož se pravděpodobně vztahují k jiné osobě téhož jména, a prohlásil je za neplatné. Rozsudek připomněl, že na prvním místě náleží vnitrostátním orgánům, a obzvláště soudům, aby interpretovaly a aplikovaly vnitrostátní právo, ukládání údajů o soukromém životě stěžovatele mělo podklad v rumunském právu. Teprve za situace, kdy vnitrostátní soudy se odmítly zabývat žádostí stěžovatele o odškodnění a proplacení nákladů [anonymizováno] stěžovateli, považoval [anonymizováno] vnitrostátní prostředek nápravy za neúčinný. K otázce přímé aplikovatelnosti Úmluvy [anonymizováno] v rozsudku uvedl: Čl. 13 zaručuje existenci prostředku nápravy [anonymizováno] vnitrostátním právu, kterým je možno se domáhat práv a svobod, která jsou zakotvena v Úmluvě. Toto ustanovení tedy vyžaduje vnitrostátní prostředek nápravy zmocňující příslušný "národní orgán", aby se zabýval obsahem stížnosti založené na Úmluvě a nabídl vhodnou nápravu, i když smluvní státy mají určitý posuzovací prostor, pokud jde o způsob, jakým se podrobí povinnostem, které jim toto ustanovení ukládá. Případ [anonymizováno] je v dalších rozhodnutích týkajících se porušení čl. 8 Úmluvy hojně citován. Od projednávané věci se podstatně liší v tom, že údaje byly zveřejněny bez souhlasu stěžovatele a byly nepravdivé, poškozující jeho pověst. V několika bodech projednávané věci [anonymizováno] zdůraznil, že se řídí vnitrostátní právní úpravou – sledování zpravodajskou službou, vedení tajného spisu, uchovávání údajů o soukromém životě. Vnitrostátní úprava však byla shledána [anonymizováno] nepřehlednou a nesystematickou. [anonymizováno] věci však bylo podstatné související porušení čl. 13 Úmluvy, když vnitrostátní prostředek nápravy byl stěžovateli odepřen. Naproti tomu [anonymizováno] věci žalobce, kromě dalších důležitých odlišností, dochází k řádnému projednání nároku žalobce v občanskoprávním [anonymizováno], kde se dodržení zákonnosti při shromažďování a zveřejnění sdělených soukromých informací podle jasné a přehledné právní úpravy zkoumá a podrobuje se náležitému uvážení, zda zájem společnosti na zveřejnění těchto informací převážil nad jejich právem na informační sebeurčení.

40. Rozsudkem ze dne [datum] [anonymizováno] věci [číslo] – L. B. proti [země] rozhodl [anonymizována tři slova], že uveřejněním osobních údajů stěžovatele na webových stránkách Národní daňové a celní správy z důvodu neplnění jeho daňových povinností nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy. [anonymizováno] konstatoval, že uveřejnění nebo užití informací týkajících se soukromého života orgánem veřejné moci představuje zásah do práv zaručených článkem 8 Úmluvy. K napadenému jednání došlo na základě zákona, přičemž [anonymizováno] připustil, že jeho cílem bylo zlepšení daňové kázně, a tudíž ochrana hospodářského blahobytu země, jakož i ochrana zájmů třetích osob [anonymizováno] vztahu k informacím o finanční situaci daňových dlužníků. Napadené jednání tedy sledovalo legitimní cíl ochrany práv a svobod jiných. Napadené opatření bylo jasně vymezeno svým cílem, zákonodárce omezil negativní účinky daného opatření na ty osoby, jejichž chování nejvíce poškozovalo veřejný rozpočet; osobní údaje dotčených osob byly z webu odstraněny, jakmile tyto svou daňovou povinnost splnily. [anonymizováno] poznamenal, že seznam neplatičů daní a daňových podvodníků by postrádal smysl, pokud by na jeho základě nebylo možné takové osoby dostatečně určitě identifikovat, přičemž uvedení pouze jména a příjmení by takový účel zjevně nesplnilo a zákonodárce nelze kritizovat za to, že jako další identifikační údaj zvolil právě bydliště. Vzhledem k tomu, že umožnění širokého přístupu veřejnosti k těmto údajům odpovídá právu každého na informace o osobách, jež dluží peníze státnímu rozpočtu, a tedy celé komunitě, údaje byly uveřejněny na webu určenému úzkému okruhu čtenářů a stěžovatel neuvedl, jakým konkrétním způsobem mělo opatření zasáhnout do jeho soukromého života, [anonymizováno] dospěl k závěru, že v projednávané věci k porušení článku 8 Úmluvy nedošlo. I tento případ se od projednávané věci skutkově značně liší. Lze však využít úvahu [anonymizováno], že narušení práva na soukromí mělo legitimní cíl a ten měl původ v činnosti stěžovatele. V daném případě v jeho aktivitách, které vedly k dluhu na daních. V projednávané věci jde o aktivitu, kterou se žalobci stali veřejnými funkcionáři a tím na sebe vzali větší díl odpovědnosti vůči společnosti.

41. Rozsudek ze dne [datum] [anonymizováno] věci [číslo] [anonymizováno] proti Slovinsku. [anonymizováno] čtvrté sekce [anonymizováno] rozhodl šesti hlasy proti jednomu, že právní úprava, o níž se vnitrostátní orgány opřely při zjištění identity stěžovatele jakožto uživatele určité dynamické IP adresy, byla nejasná a neobsahovala dostatečné záruky proti svévoli, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na respektování soukromého života chráněného článkem 8 Úmluvy. Popsaný případ se vyznačuje tím, že zásah do práva na soukromí byl nezákonný, postrádal rozhodnutí [anonymizováno], které se k získání neveřejného údaje o uživateli dynamické IP adresy vyžadoval. [anonymizováno] věci žalobce [jméno] [příjmení] naproti tomu došlo ke zveřejnění informací o něm na základě zmocnění, které bylo zákonné, zcela jednoznačné a předvídatelné.

42. S ohledem na nenaplnění podmínek odpovědnosti [anonymizováno] za tvrzenou újmu odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný, včetně správného výroku o nákladech [anonymizováno] (výrok II).

43. Odvolací soud se tímto rozhodnutím neodchýlil od dalších rozhodnutí Městského soudu v Praze jako [anonymizováno] odvolacího vydaných v obdobných [anonymizováno] jiných žalobců vedených pod spisovými značkami např. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a řady dalších. Tím se odvolací soud přidržel zásady vyjádřené v ustanovení § 13 o. z., podle něhož (stručně řečeno) mají být obdobné případy posuzovány obdobně, není-li tu zvláštní důvod k odchylce. Jelikož předmětem [anonymizováno] v uvedených [anonymizováno] jsou obdobné nároky veřejných funkcionářů spojených s tvrzeným porušením jejich práva na ochranu soukromí plošným zveřejněním [anonymizováno] podávaných podle zákona č. 159/2006 Sb., jako je předmětem [anonymizováno] v tomto případě, není důvod v tomto konkrétním případě postupovat odlišně.

44. O nákladech odvolacího [anonymizováno] rozhodl odvolací soud podle úspěchu žalované v odvolacím [anonymizováno] (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), když žalobce se svým odvoláním [anonymizováno] věci samé neuspěl. Výše nákladů odvolacího [anonymizováno] dosáhla [částka] a tvoří paušální náhrada hotových výdajů za vyjádření k odvolání (§ 151 odst. 3 o. s. ř., § 1 odst. 3 písm. a), b), c), § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.).

Poučení