36 Co 170/2022-99

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Javůrkové a soudců Mgr. Štěpána Hnaníčka a JUDr. Lucie Bičákové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o omluvu a zaplacení [částka], o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího [anonymizováno] částku [částka], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované poskytnout jí zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobkyni a podepsané osobou oprávněnou jednat za žalovanou ve znění:„ [stát. instituce], jednající za [anonymizována dvě slova] jakožto orgán spravující [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jejího práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna [anonymizováno], která [jméno] [příjmení] podala podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů“ (výrok I.), žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve výši [částka], rovněž zamítl (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů [anonymizováno] částku [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

2. Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že žalobkyně se svojí žalobou domáhala po žalované omluvy a peněžitého zadostiučinění ve výši [částka] s odůvodněním, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů ([anonymizováno]), který byl následně v rozporu s [anonymizována dvě slova], byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány její údaje o majetku, příjmech a závazcích z důvodu jejího postavení veřejného funkcionáře v [anonymizována dvě slova] [anonymizováno].

3. Soud I. stupně poukázal na to, že projednávaná věc je specifická tím, že právní zástupce žalobkyně (původně byl právním zástupcem žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení]; nyní je právní zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno]) opakovaně podával žaloby jménem různých žalobců, přičemž ve všech případech se tyto žaloby (a související podání) shodovaly téměř doslovně. Soud I. stupně (jakož i soud odvolací) se tak již k podstatě projednávané věci vyjadřovaly opakovaně, a to řádově v desítkách případů, přičemž v projednávané věci nebylo lze shledat jakýkoliv důvod, proč se od početné judikatury civilních soudů odchýlit.

4. Žalobkyně uplatněné nároky odůvodnila tím, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, který byl následně v rozporu s [anonymizována dvě slova] zákonem č. 14/2017 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány její údaje o majetku, příjmech a závazcích z důvodu jejího postavení veřejného funkcionáře v [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Tímto docházelo k porušování práv na ochranu jejího soukromí ve smyslu čl. 7, 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ LZPS“). Protiústavnost novely potvrdil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS. [číslo] ze dne [datum]. K porušování práv žalobkyně docházelo od jejího nástupu do funkce až do [datum]. Žalobkyně vykonává veřejnou funkci v menší obci, její známost je obecně dána výkonem funkce a byla donucena k „ majetkovému striptýzu.“ Zveřejněné informace o žalobkyni si navíc každý může volně najít na internetu a dál je šířit. Žalobkyně státu vytýká, že bylo jeho povinností zajistit ochranu jejích práv, této povinnosti však stát nedostál a žalobkyni vznikla újma, kterou žádala odčinit.

5. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne [datum] uvedla, že § 14b odst. 1, písm. a), b), c) [anonymizováno] byl zrušen nálezem Ústavního soudu z [datum], vyhlášeným [datum] pod sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 s tím, že tato ustanovení byla zrušena uplynutím dne [datum]. Podle názoru žalované tak nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu publikací [anonymizováno] veřejných funkcionářů v [anonymizována dvě slova] ani po [datum], neboť zrušení předmětné zákonné úpravy bylo odloženo až do konce roku 2020. Na podporu své argumentace zmiňovala žalovaná stanovisko pléna Ústavního soudu ze [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo]. Žalovaná tak žalobou uplatněné nároky pro absenci odpovědnostního titulu neuznala a požadovala, aby soud žalobu zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů [anonymizováno].

6. Podáním ze dne [datum] žalobkyně doplnila, že žalovaná zveřejňovala informace až do [anonymizováno] 2020 v [anonymizována tři slova], přičemž se jednalo o citlivé informace ze soukromí žalobkyně a tyto informace byly zveřejňovány bez jakéhokoliv omezení, souhlasu žalobkyně či možnosti ovlivnit osud oznamovaných údajů. Žalobkyně uvedla, že jak před vydáním rozhodnutí Ústavního soudu ČR, k němuž došlo [datum], tak po jeho vydání až do [datum] žalovaná ignorovala protiústavnost svého jednání a nadále [anonymizováno] neomezeně veřejně zpřístupňovala. Od [anonymizováno] [rok] žalovaná zvolila ještě absurdnější přístup a předmětné informace neposkytuje už ani podle zákona č. 106/1999 Sb., což svědčí o její libovůli a popírá to smysl zákona. Ohledně výkladu zásahu do práva na soukromí žalobkyně dále odkázala na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1022/21. Žalobkyně dále uvedla, že posouzení věci dle zákona č. 82/1998 Sb. není jednoznačné, když újma vůči státu vyplývá přímo z Listiny základních práv a svobod a není možné se schovávat za právní předpis, který by upravoval pouze určitou skupinu právních vztahů, a vyhýbat se tak následkům odpovědnosti za porušení ústavně zakotvených pravidel. V tomto směru odkazovala na ustanovení čl. 7 a 10 Listiny s tím, že není možné ústavně zaručené právo porušovat a vycházet při posuzování následků jeho porušení ze zákonných předpisů, které jsou normou nižší právní síly. Žalobkyně rovněž nesouhlasila s obranou žalované, že újma vznikla při legislativní činnosti, která není nesprávným úředním postupem. Žalobkyně zdůraznila, že derogační nález Ústavního soudu má bezprostřední aplikační dopad na posuzovanou kauzu a nikoliv odloženou vykonatelnost. Žalovaná nerespektovala právo na soukromí a rodinný život garantovaný čl. 8 Úmluvou o ochraně lidských práv a základních práv a svobod. Toto právo nesmí být vykládáno restriktivně, jak dovodil Evropský soud pro lidská práva. Závěrem žalobkyně poukázala na to, že žalovaná argumentuje odložením vykonatelnosti derogačního nálezu, sama však ještě před uplynutím této lhůty v souladu s nálezem omezila zveřejňování těchto citlivých informací.

7. Z nesporných tvrzení účastníků, jakož i z listinných důkazů (uplatnění nároku na zadostiučinění ze dne [datum] a stanovisko žalované ze dne [datum]) vzal soud I. stupně za prokázané, že žalobkyně se dne [datum] obrátila na žalovanou se svojí žádostí o odškodnění. Žalovaná pak o této žádosti rozhodla dne [datum], když žádosti nevyhověla.

8. Žalobkyně tak splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen„ OdpŠk“) představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

9. Z tiskové zprávy žalované ze dne [datum] soud I. stupně zjistil, že žalovaná v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], omezila od [datum rozhodnutí] plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v [anonymizováno] budou dostupné pouze na základě individuální žádosti, čímž mělo být zaručeno právo na soukromí a informační sebeurčení veřejných funkcionářů a odpadnutí důvodu, proč nepodat [anonymizováno].

10. Z nesporných tvrzení účastníků pak soud I. stupně vzal za prokázané, že Ústavní soud svým nálezem ze dne [datum], Pl. ÚS 38/17, publikovaným dne [datum] ve Sbírce, přezkoumával ústavní konformnost [anonymizováno] ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a zákona [číslo] [rok]. Nález byl vyhlášen dne [datum] a zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) [anonymizováno] v platném znění, a to uplynutím dne [datum]. Z nálezu vyplývá, že povinnost poskytnout informace o majetku, příjmech a závazcích, které jsou obsahem [anonymizováno] podle [anonymizováno], představuje zásah do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů; tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl nejen vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Ústavní soud dospěl k závěru, že povinnost podávat [anonymizováno] v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) [anonymizováno], i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mj. právě u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, následně automaticky zpřístupňovány komukoli, anonymně, bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Tento (druhý) zásah do práva na informační sebeurčení již podle Ústavního soudu neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do [anonymizována dvě slova] na základě žádosti. Proto Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) [anonymizováno] s odloženou vykonatelností uplynutím dne [datum], aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která již bude ústavně souladná, s poukazem na to, že protiústavní je úprava pouze v nediferencovaném elektronickém zpřístupnění údajů v registru. Ústavní soud blíže časové účinky svého nálezu a postup obecných soudů či orgánů veřejné moci v čase do nabytí vykonatelnosti blíže nevymezil.

11. Z provedeného dokazování (sdělení tiskového mluvčího Ministerstva spravedlnosti ze dne [datum], stanovisko žalované ze dne [datum] a dopis předsedy ÚOOU ministryni ze dne [datum]), z nesporných tvrzení stran a s přihlédnutím k výše uvedenému, soud dospěl k následujícím závěru o skutkovém stavu: žalobkyně jako veřejný funkcionář byla povinna každoročně předložit průběžné [anonymizováno] dle zákona o střetu zájmů, které bylo plošně zveřejňováno prostřednictvím internetu. Ústavní soud shledal plošné neadresné zveřejňování těchto údajů protiústavním a příslušná ustanovení zákona o střetu zájmů ve svém nálezu ze dne [datum] ke dni [datum] zrušil. Žalovaná plošné zveřejňování informací omezila dne [datum].

12. Dále soud I. stupně vyšel z toho, že na projednávanou věc dopadá následující právní úprava a judikatura:

13. Příslušná ustanovení [anonymizováno] ve znění novely [číslo] [rok] Sb., účinné od 1. 9. 2017 (§ 14b odst. 1, § 12 odst. 1, 2 nebo 3, § 9 až 11 a § 12 odst. 4, § 2 odst. 2), příslušná ustanovení ZStřZ ve znění novely č. 112/2018 Sb., účinné od 30. 6. 2018 (§ 14b odst. 1, § 12 odst. 1, 2, § 2 odst. 1 písm. a) až q), § 9 až 11, § 12 odst. 4), která ocitoval.

14. Nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], Pl. ÚS. [číslo], došlo ke zrušení výše uvedených ustanovení zákona o střetu zájmů ke dni [datum].

15. Podle [ustanovení pr. předpisu] [země], rozhodnutí Ústavního soudu je vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak. Dle odst. 2 vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.

16. Podle [ustanovení pr. předpisu], jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.

17. Dále soud I. stupně vyšel z ustanovení § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1, odst. 2 § 31a odst. 1, odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen„ OdpŠk“), která ocitoval, a z ustanovení § 70 odst. 1, § 71 odst. 1 až 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, která rovněž ocitoval.

18. V úvahu vzal dále soud I. stupně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], [číslo] Sb., podle něhož je nutné nahlížet na přechodné účinky nálezu sp. zn. Pl ÚS. [číslo] ([číslo] Sb.) tak, že působí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, neboť tento nález výslovně nestanovil jinak (§ 58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu Pl. ÚS. [číslo] ve Sbírce zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán. Proto v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod.

19. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebyl postup exekutora v rozporu s postupem stanoveným právními předpisy, jestliže se exekutor řídil zákonem, který byl teprve následně shledán Ústavním soudem za protiústavní.

20. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], platí, že i při informování veřejnosti orgány veřejné moci o jejich činnosti může dojít k porušení práv a ke vzniku újmy, a proto spadají i nezákonnosti při takovém informování, které jednotlivci způsobily škodu, pod nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Je tedy zřejmé, že se v dané věci nejedná o žalobu na ochranu osobnosti, neboť k újmě žalobkyně mělo dojít při výkonu veřejné moci a OdpŠk je ve vztahu k občanskému zákoníku úpravou speciální.

21. Poté soud I. stupně dospěl k tomuto právnímu posouzení: Žalobkyně se domáhala přiměřeného zadostiučinění a omluvy za újmu, která jí měla být způsobena na jejích právech neomezeným zveřejňováním [anonymizováno] a umožněním nelimitovaného anonymního přístupu k nim, a to [anonymizováno], která jako veřejný funkcionář podávala podle zákona ZStřS. Žalobkyně se tak domáhala náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena postupem Ministerstva spravedlnosti při vedení [anonymizována tři slova] podle zákona o střetu zájmů, tedy výkonem veřejné moci. Nárok je tedy po právní stránce nutno posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb. Aplikace toliko obecné občanskoprávní úpravy odpovědnosti (ochrany osobnosti), v daném případě na místě není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], jakož i tam označenou prejudikaturu k nemožnosti postupu podle právní úpravy ochrany osobnosti po účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl [anonymizováno] zákon č. 82/1998 Sb.). Tento závěr soudu I. stupně o podřazení žalobou uplatněného nároku zákonu č. 82/1998 Sb. je podpořen zejm. nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], který pod tento zákon podřadil dokonce i poskytování informací v případech zákonem výslovně neupravených:„ Protože i při informování veřejnosti orgány veřejné moci o jejich činnosti může dojít k porušení práv a ke vzniku újmy, spadají i nezákonnosti při takovém informování, které jednotlivci způsobily škodu, pod nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Souladný s čl. 36 odst. 3 Listiny je takový výklad zákona [číslo] [rok] Sb., podle něhož nezákonnost při poskytování informací nebo zveřejňování zpráv orgánem veřejné moci je nesprávným úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka] ([číslo] [rok] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)).“ 22. Soud I. stupně tak uzavřel, že žalobou uplatněný nárok je nutné posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb., nikoli dle obecných předpisů občanskoprávní úpravy odpovědnosti (ochrana osobnosti). S odkazem na výše citované závěry Ústavního soudu se žalobkyně nemůže svého nároku domáhat ani na základě tvrzené přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod, když z rozhodnutí Ústavního soudu se podává, že naplnění takto ústavně garantovaných práv je třeba, pokud jde o poskytování informací, posuzovat právě pohledem toho, zda nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu odškodňovacího zákona a za podmínek tohoto odškodňovacího zákona. Z výše citovaných rozhodnutí se pak rovněž podává, že o přímé aplikovatelnosti ústavní úpravy bylo rozhodováno v situacích, kdy tato přímo zakotvovala právo na náhradu škody či odškodnění, jako tomu je například v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nebo v čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Naproti tomu čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod přímo nárok na náhradu škody či odškodnění v případě porušení informační povinnosti nezakládá a nelze tak i z tohoto důvodu dovozovat přímou aplikovatelnost těchto ústavně právních předpisů na nárok na odškodnění žalobkyně a naopak je toto třeba právě posuzovat pohledem odškodňovacího zákona a jím definovaných podmínek odškodnění, včetně vymezení možných odpovědnostních titulů.

23. Podřazením zjištěného skutkového stavu shora citovaným zákonným ustanovením a judikatuře dospěl soud I. stupně k závěru, že žaloba je nedůvodná. Objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem podle OdpŠk je založena při současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Soud I. stupně v projednávané věci neshledal existenci odpovědnostního titulu, tj. nesprávného úředního postupu, neboť žalovaná při zveřejňování [anonymizováno] žalobkyně jako veřejného funkcionáře postupovala dle platné a účinné právní úpravy. Byť zveřejňováním [anonymizováno] docházelo k zásahu do soukromí žalobkyně (jakož i dalších veřejných funkcionářů v jejím postavení), což ostatně konstatoval Ústavní soud ve svém derogačním nálezu, nelze v plošném zveřejňování [anonymizováno] dle zákona o střetu zájmů žalovanou shledat nesprávný úřední postup (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Nesprávný úřední postup nelze dovozovat ani v období od vydání derogačního nálezu do [datum], neboť jeho vykonatelnost byla odložena a dle stanoviska Ústavního soudu Pl. ÚS-st [číslo], [číslo] Sb., a pak platí, že po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a správní úřady jsou povinny ji aplikovat.

24. Pokud jde o prvou část tvrzení žalobkyně - tedy, že nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že žalovaná zveřejňovala [anonymizováno] v [anonymizována tři slova] dle zákona o střetu zájmů dle § 14b odst. 1, písm. a), b), c) v době od účinnosti novely, která toto ustanovení do zákona o střetu zájmů zakotvila, tj. od [datum], resp. v doplněném znění od [datum] do [datum], kdy byl vydán derogační nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, pak soud I. stupně uzavírá, že v tomto nesprávný úřední postup shledávat nelze. Žalovaná, jakožto subjekt spravující [anonymizována tři slova] dle zákona o střetu zájmů vystupuje v pozici orgánu moci výkonné a v době do [datum] postupovala beze všech pochybností dle platných a účinných právních předpisů, konkrétně podle § 14b odst. 1 a), b) a c) zákona o střetu zájmů. V tomto období ještě nebylo Ústavním soudem deklarováno, že tato zákonná úprava je protiústavní, a po žalované, jakožto orgánu moci výkonné, je nutno požadovat právě to, aby postupovala v souladu s platnými a účinnými předpisy, když nemá žádné zákonné zmocnění k tomu, aby v případě, že by dospěla k závěru o protiústavnosti konkrétní zákonné úpravy, podle této ze své vůle sama nepostupovala. Zde je třeba činit právě rozdíl od postupu orgánů moci soudní, kterým výslovně [anonymizováno] v čl. 95 odst. 2 dává možnost, resp. povinnost, posoudit, zda zákon, jehož má být při řešení věci použito, není v rozporu s ústavním pořádkem, a dospěje-li soud k závěru, že tento rozpor dán je, pak je soudu dána možnost, resp. povinnost, předložit věc Ústavnímu soudu. Takovéto povinnosti či oprávnění orgány moci výkonné však nemají a je tak naopak zcela správným úředním postupem, pokud se řídí platnou a účinnou právní úpravou. Závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka] pak vycházejí právě z tohoto, když konstatují, že Nejvyšší správní soud je orgánem moci soudní, který k derogačnímu nálezu Ústavního soudu je povinen přihlížet i v době, kdy zrušení předmětné právní úpravy ještě není účinné, a to právě s odkazem na čl. 95 odst. 2 Ústavy a z něj plynoucí povinnosti soudů posuzovat v rámci své činnosti i případný rozpor zákonů s předpisy ústavními. Takovéto postavení však žalovaná neměla, tedy v situaci, kdy zveřejňovala [anonymizováno] v [anonymizována tři slova] v době do vydání derogačního nálezu ([datum]), tak postupovala plně dle platné a účinné právní úpravy (nezpochybněné) a její postup tak byl řádným a nenaplňuje odpovědnostní titul nesprávného úředního postupu.

25. Pokud jde o druhou část tvrzení ohledně nesprávného úředního postupu na straně žalované, tj. konkrétně postup žalované, která zveřejňovala [anonymizováno] dle zákona o střetu zájmů v [anonymizována dvě slova] těchto [anonymizováno] v době od vyhlášení derogačního nálezu, tj. od [datum] do [datum], kdy žalovaná s tímto fakticky přestala, když [anonymizováno] nadále zveřejňovala až na základě předchozí individuální žádosti, nikoliv anonymně, nelimitovaně, jako tomu bylo do té doby, pak ani v tomto postupu soud nesprávný úřední postup neshledal. Soud v tomto směru vychází zejména ze závěrů přijatých Ústavním soudem ve stanovisku sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], ve kterém Ústavní soud dovodil, že v případě rozhodnutí Ústavního soudu, kterým se ruší právní předpis, dochází k tomuto zrušení nikoliv od počátku, tedy nikoliv ex tunc, nýbrž vždy až ode dne, který Ústavní soud v nálezu určí, a pokud by tak neučinil, pak až dnem publikace ve Sbírce zákonů. Tedy ke zrušení právního předpisu dochází s účinky ex nunc, tedy od stanoveného okamžiku. Ústavní soud přitom má možnost, za situace, kdy má za to, že derogační nález je natolik zásadním pro ochranu ústavnosti, zajistit jeho vykonatelnost ještě před datem vyhlášení ve Sbírce zákonů, což však musí výslovně do svého rozhodnutí zakotvit. Ústavní soud pak uzavřel, že zrušení právního předpisu pro futuro se projevuje právě i tím, že v případě, kdy Ústavní soud využije možnosti posunout okamžik vykonatelnosti svého nálezu až na budoucí dobu, pak se po dobu takovéhoto odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny takovouto úpravu aplikovat. Ústavní soud k tomuto doplnil, že státní orgány naopak nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto staly vykonatelnými. Ústavní soud poté v tomto směru ještě zdůraznil, že zrušení určité právní úpravy jakožto protiústavní ještě neznamená revizi individuálních právních aktů, která byla založena právě na aplikaci neústavního předpisu.

26. V projednávané věci je tak zřejmé, že pokud Ministerstvo spravedlnosti ve vztahu k žalobkyni i v době po [datum], kdy došlo k vyhlášení derogačního nálezu, nadále postupovalo dle § 14b odst. 1, písm. a) b) a c) zákona o střetu zájmů a [anonymizováno] v [anonymizována dvě slova] nadále zveřejňovalo dle tohoto ustanovení v neomezeném rozsahu umožňujícím anonymní přístup, pak byl postup Ministerstva spravedlnosti řádným, neboť jakožto orgán moci výkonné nebylo ministerstvo oprávněno samo dospět k závěru, že bude předčasně aplikovat právní důsledky derogačního nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 38/17 ještě před datem [datum], k němuž byla tato účinnost samotným Ústavním soudem zrušena. Opačný závěr by byl v rozporu se závěry Ústavního soudu přijatými v tomto nálezu i výše citovaném stanovisku (sp. zn. Pl ÚS-st [číslo]) a rovněž by se možnost odkladu vykonatelnosti derogačních nálezů stala nadbytečnou, pokud by orgány moci výkonné měly povinnost podle těchto nálezů postupovat ještě před datem jejich účinnosti.

27. V této souvislosti je pak třeba vyjít nejen z argumentace obsažené v odůvodnění citovaných rozhodnutí a stanovisek Ústavního soudu, ale např. i z argumentace obsažené v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, sp. zn. [spisová značka]. Z těchto se pak především podává, že v posuzovaném případě dochází ke střetu dvou zájmů, konkrétně zájmu na kontrole činnosti veřejných funkcionářů a zájmu na ochraně jimi poskytovaných informací. V tomto případě Ústavní soud dospěl k závěru, že dochází sice k porušení práva na ochranu informací, nicméně že je zde i další zásadní zájem spočívající v zachování možnosti kontroly činnosti veřejných funkcionářů právě prostřednictvím podávaných [anonymizováno], přičemž je třeba zdůraznit, že je to právě a pouze Ústavní soud, který je oprávněn posuzovat soulad zákonů s ústavními předpisy a právě Ústavní soud při vyhodnocení kolize těchto dvou zájmů dospěl k závěru, že pro ochranu [anonymizováno] garantovaných práv je dostačující, pokud dojde ke zrušení předmětného ustanovení až k [datum].

28. Nelze pak tedy nesprávný úřední postup na straně Ministerstva spravedlnosti jakožto orgánu moci výkonné spatřovat v tom, že nešel ve svém chování ještě nad rámec závěrů Ústavního soudu a střet těchto dvou zájmů nevyhodnotil jinak než Ústavní soud, konkrétně ve prospěch ochrany informací veřejných funkcionářů, a to tím, že by aplikoval účinky derogačního nálezu ještě před Ústavním soudem stanovenou vykonatelností.

29. Ze všech těchto důvodů soud I. stupně dospěl k závěru, že na straně žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu anipokud se i v době od vyhlášení derogačního nálezu Ústavního soudu, tj. ode dne [datum] do [datum], fakticky řídila platnou a účinnou úpravou § 14b odst. 1, písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů i za situace, kdy toto ustanovení bylo již zrušeno, avšak až s účinky k [datum].

30. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že dne [datum] žalovaná fakticky začala informace poskytovat v omezeném rozsahu, neboť předmětem posouzení soudu I. stupně je to, zda byla žalovaná oprávněna [anonymizováno] zveřejňovat způsobem dosavadním, což, jak uvedeno, do [datum] možné bylo. To, že fakticky žalovaná způsob zveřejňování omezila ještě před tímto datem, samo nemůže založit závěr o tom, že dosavadní postup žalované byl nesprávným, když zejména z tiskové zprávy se podává, že žalovaná k tomuto přistoupila z důvodu faktické nevymahatelnosti sankcí za přestupky, které jsou spojeny s nepodáním [anonymizováno] z důvodu obavy o ochranu soukromí, tedy vlastně v zájmu toho, aby nadále docházelo k zveřejňování [anonymizováno], neboť jinak by s ohledem na závěry Nejvyššího správního soudu veřejní funkcionáři nemohli být sankcionováni za nepředložení [anonymizováno], tedy by tato fakticky nemuseli podávat. Za dané situace se v kontextu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka] jeví tento postup žalované k [datum] rovněž jako řádným a neodůvodňuje závěr o tom, že dosavadní postup by byl postupem nesprávným.

31. Vzhledem k tomu, že není dána již jen první podmínka vzniku odpovědnosti státu za škodu, soud I. stupně se existencí dalších podmínek nezaobíral a žalobu pro absenci odpovědnostního titulu zamítl.

32. Pokud jde o přímou aplikaci Listiny základních práv a svobod (čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práva svobod), případně čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, soud I. stupně rovněž odkázal na nedávné rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kde je vyloženo, že míra intenzity zásahu v porovnání s účelem a cílem, která podaná [anonymizováno] sledují, nepostačuje pro závěr, že stát odpovídá pro porušení práva na soukromí a práva na informační sebeurčení za nemateriální újmu, která žalobcům v souvislosti s postupem žalované aplikující účinnou právní normu v rozhodném období vznikla. Postupovala-li žalovaná až do [datum] podle účinné, i když Ústavním soudem již deklarované protiústavní, právní úpravy (tím spíše i v době před vydáním derogačního nálezu Ústavního soudu), zasahovala tím sice do ústavně zaručených práv žalobců na soukromí a informační sebeurčení, avšak naplňovala tím i hlavní cíl zákona o střetu zájmů, kterým je kontrola veřejnosti nad transparentním výkonem veřejné správy. Postup žalované tak obstojí i v testu přiměřenosti a nelze jej ani z tohoto pohledu shledat nesprávným.

33. O náhradě nákladů [anonymizováno] soud I. stupně rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o. s. ř., dle něhož účastníku, který nebyl v [anonymizováno] zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

34. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání do všech jeho výroků v plném rozsahu, a do z důvodů daných v ust. § 205, odst. 2 písm. b), § 205, odst. 2, písm. d) § 205 odst. 2, písm. e) a § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.

35. Žalobkyně předně předeslala, že rozhodnutí soudu I. stupně fakticky“ vypíná” ústavně zaručená práva, jichž se žalobkyně dovolává ve své žalobě. Soud I. stupně podle žalobkyně zavádějícím způsobem interpretuje různá rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího správního soudu, která ovšem neřeší podstatu této právní věci. Žalobkyně proto chce uvést, že práva, která jí zakládá ústavněprávní pořádek [země], nepokládá za práva zdánlivá, ale za práva skutečná, a že v případě, kdy jsou porušena, může o jejich ochranu usilovat před nezávislými a nestrannými soudy. Jinými slovy, pokud sám stát poruší práva, která žalobkyni zakládají samotné normy ústavního práva, bude i stát pohnán k zodpovědnosti v případech, kdy se postup státu dotkne individuálních práv státu nepodřízených osob. Takový je ostatně rámec právního státu, za který se prohlašuje i Česká republika (viz preambule Ústavy1 a čl. 1 Ústavy). Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné, tedy základní práva jsou hodna nejvyšší ochrany a i respektu ze strany státu a jsou pod ochranou nezávislé soudní moci. Pak není přípustné, aby pod záminkou různých interpretací především tzv. norem jednoduchého práva byla tato ústavně zaručená práva oslabena nebo dokonce vypnuta, jako se tomu stalo v tomto případě.

36. Žalobkyně předeslala, že právní úprava podle novely zákona o střetu zájmů č. 14/2017 Sb. platila od okamžiku nabytí účinnosti zákona č. 14/2017 Sb. až do vydání nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 38/17 Touto novelou došlo ke zcela zásadní změně tehdejší právní úpravy, kdy stát zřídil [anonymizována tři slova] (dále jen“ CRO”), v němž stát začal zveřejňovat plošně a přímým způsobem (tj. že kdokoli měl k informacím v takovém [anonymizováno] přístup) informace soukromé povahy (citlivé osobní údaje), které povinné osoby musely do [anonymizováno] vkládat. Do září [rok] byla úprava zcela odlišná, pro komunální prostor spočívající v povinnosti uložit příslušné [anonymizováno] u tajemníka úřadu, když podaná [anonymizováno] se poskytovala na základě individuálních žádostí. Zásadní změna právní úpravy (novela [číslo] [rok]) umožnila anonymní přístup v CRO podaným oznámením, které obsahují vysoce privátní informace o soukromí, majetkových poměrech, a jejichž šíření stát nijak omezoval, a dlužno dodat, že šíření těchto informací představovalo také významné bezpečnostní riziko pro osoby, které informace ze svého soukromí takto poskytovaly. Novela [číslo] [rok] Sb. následně přinesla do té doby nevídaný masivní odpor vůči takovému postupu státu, a to zejména ze strany představitelů menších měst a obcí, kteří buď vůbec [anonymizováno] nepodávali, nebo je podávali neúplná či jinak závadná. Celostátní sdružení obcí a měst - např. SMS [anonymizováno] po celou dobu platnosti novely [číslo] [rok] Sb. (a také navazující novely [číslo] [rok] Sb.) zásadně zpochybňovaly jako ústavně závadný princip automatické publikace [anonymizováno] v CRO, k nimž měl kdokoli a kdykoli anonymní přístup (viz [webová adresa]). Za dobu účinnosti právní úpravy (až do zásahu ze strany Ústavního soudu) bylo zahájeno více než 30 tis. [anonymizováno] o porušování zákona o střetu zájmů, uloženy desetitisíce pokut, které do té doby vůbec nemusely být ukládány, protože komunální politici dřívější úpravu naprosto respektovali. Z komunálních funkcí odešly tisíce neuvolněných místostarostů či členů obecních rad, rapidně klesl počet občanů, kteří se v komunálních volbách [rok] ucházeli o veřejnou funkci. Počet obcí, v nichž byla podána pouze jediná kandidátka pro volby do místních zastupitelstev v říjnu [rok], tedy kde se fakticky volby nekonaly, se dramaticky navýšil. 37. [příjmení] část zákona napadli také senátoři u Ústavního soudu, který ve věci rozhodl nálezem ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Žalobkyně vyzdvihla nosné části plenárního nálezu, konkrétně bod 117 nálezu ÚS:„ Pořád však platí, jak bylo již v úvodu vymezeno, že právo na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení garantuje právo jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům (Pl. ÚS 24/10, bod 29).“, a dále bod 128„ Skutkové okolnosti nálezu sp. zn. IV. ÚS 1378/16 jsou sice odlišné od nyní posuzované situace, odlišnost však svědčí pro vyšší ochranu soukromí v případě údajů o majetku veřejných funkcionářů než v případě údajů o jejich platech. Zatímco v případě platů jde o veřejné prostředky vyplácené podle právních předpisů (viz i sub 123), v případě majetku, příjmů či závazků jde o soukromý majetek. Jinak řečeno, při poskytování informací o platových poměrech osob placených z veřejných prostředků jde o přímou kontrolu nakládání s veřejnými prostředky, u poskytování údajů o majetkových poměrech veřejných funkcionářů tento přímý účel neexistuje.“ K intenzitě zásahu uvedl Ústavní soud (bod 114)„ v případě, kdy musí veřejný funkcionář [anonymizováno] o majetku, příjmech a závazcích pouze podat, je intenzita zásahu nepochybně menší než v případě, kdy takové [anonymizováno] podává s vědomím, že se vzápětí jeho majetkové poměry stanou bez dalšího„ věcí veřejnou“, tedy se stanou součástí veřejně přístupného [anonymizováno] oznámení.... [obec] širší okruh osob se může s majetkovými poměry veřejného funkcionáře seznámit, tím intenzivnější zásah do soukromí může tato osoba pociťovat. Shledal-li proto Ústavní soud napadená ustanovení zákona týkající se samotné úpravy podávání [anonymizováno] o majetku, příjmech a závazcích za ústavně konformní, neaproboval tím bez dalšího, že je ústavně konformní i režim zveřejňování (resp. zpřístupnění) takto získaných údajů.“„ Podstatnou je rovněž okolnost, že v důsledku tohoto zveřejnění pak ani neexistují jiné možné záruky související s dalším nakládáním s poskytnutými údaji, které jsou naopak možné při poskytování údajů na žádost.... Naopak plošné zveřejnění jakékoli další záruky v principu vylučuje.” (bod 141 nálezu ÚS).„ Ústavní soud však dospěl k závěru, že způsob zpřístupňování údajů z [anonymizována dvě slova] u veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů z [anonymizována dvě slova] není pro dosažení sledovaného legitimního cíle potřebný, tudíž porušuje právo na soukromí, konkrétně právo na informační sebeurčení dotčených osob podle čl. 10 odst. 3 Listiny Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů návrhu zčásti vyhověl a podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů.” (bod 158 nálezu ÚS).

38. V návaznosti na výše uvedený nález Ústavního soudu rozhodl v rozsudku Nejvyšší správní soud pod sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] tak, že„ závěr Ústavního soudu o protiústavnosti úpravy zpřístupňování [anonymizováno] v [anonymizována tři slova] v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, brání tomu, aby správní orgány sankcionovaly porušení povinnosti podat [anonymizováno] podle § 23 odst. 1 písm. f) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, a to i v době před nabytím vykonatelnosti tohoto nálezu.“ Ke stejným právním závěrům dospěl i jiný [anonymizováno] Nejvyššího správního soudu v dalším rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka].

39. Žalobkyně považuje za zcela nepřípustnou skutečnost, že na webovém portálu žalované byly v ohromujícím rozsahu zveřejňovány po dobu několika let, než tuto praxi zrušil Ústavní soud, ale dokonce i po vydání nálezu citlivé osobní údaje žalobkyně, které si mohl kdokoli anonymně prohlížet. Podle žalobkyně z napadeného rozsudku vyplývá nejedna„ palčivá“ otázka. Zejména: 40. a) Jsou ústavně zaručená práva reálnými právy, vymahatelnými, přímo aplikovatelnými, nebo je lze úpravou jednoduchého práva fakticky popřít, resp. jejich obsah vyprázdnit, a to dokonce tak, že nespadají pod rámec soudní ochrany? 41. b) Stojí princip legality nad přirozenými právy člověka, jinými slovy jsou ústavně zaručená práva podřízena bez dalšího zákonné úpravě? 42. c) Kdo nese odpovědnost za porušení ústavně zaručeného práva, pokud se fyzická osoba rozhodne svého ústavně zaručeného práva dovolat i přes výslovnou zákonnou úpravu a Ústavní soud skutečně napadený zákonný předpis v klíčové části zruší? Nebo připouští skutečně ústavní pořádek [anonymizováno] neodpovědnost státu? 43. d) V případě, kdy dochází ke zrušení zákonné úpravy pro rozpor s ústavním pořádkem a je odložena vykonatelnost nálezu, znamená to, že neústavní úpravu lze i nadále aplikovat a nedochází tím k porušení ústavních práv osob?

44. Žalobkyně má za to, že její ústavně zaručené právo na ochranu soukromí bylo státem porušeno, a proto pokládá za opodstatněné, že stát za dané nese odpovědnost. V opačném případě dojde k vyprázdnění pojmu přímo aplikovatelných ústavně zaručených práv, jež budou napříště zjevně podřízeny zákonné úpravě, což žalobkyně pokládá za naprosto absurdní. Uvedená výtka míří na situaci před (ale i po) vydání nálezu Ústavního soudu. Žalobkyně se táže, pokud žalovaná byla schopna učinit opatření k umožnění k přístupu k podaným oznámením jen na základě individuální žádosti k datu [datum], proč tak neučinila již bez zbytečného prodlení po vydání nálezu Ústavního soudu 45. Dále žalobkyně upozornila na to, že [anonymizováno] obsahuje i ustanovení, která jsou přímo aplikovatelná (není třeba zákonné úpravy). Mezi tato pak nepochybně náleží čl. 7 a čl. 10 odst. 3, jež byly v tomto konkrétním případě porušeny žalovanou. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu a komentářovou literaturu pak uzavřela, že ústavně zaručených práv musí dbát i stát, tedy neporušovat právo na ochranu soukromí v podobě informačního sebeurčení.

46. V žalobě se žalobkyně dovolávala také ust. § 81 odst. 2, § 90 a dále § 2956 a § 2951 odst. 2 obč. zák., tedy ochrany svých osobnostních práv. Ve světle ústavně zaručených práv nemůže obstát argumentace žalované, že ji k takovému postupu plošného a přímého zveřejňování podaných [anonymizováno] zavazoval zákon, protože a) daný zákon byl shledán protiústavním, b) takový zákon přijal stát – nikoli žalobkyně, c) odpovědnost stíhá v souladu se zásadou neminem leadere také stát.

47. Zcela neakceptovatelné je rovněž odvolávat se v této věci na odloženou vykonatelnost nálezu Ústavního soudu. Pakliže je shledána za protiústavní určitá zákonná úprava, která má zásadní důsledky na individuálně zaručená lidská práva a svobody, jichž se v konkrétních věcech fyzické osoby dovolávají, není možné jim vlastně vysílat vzkaz„ ještě musíte strpět porušování vašich ústavně zaručených práv“. Žalobkyně je přesvědčena, že odložená účinnost nálezu byla stanovena pro [anonymizována dvě slova], aby protiústavní úpravu nahradil ve lhůtě poskytnuté Ústavním soudem, nikoli pro úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu. I v tomto směru odkázala žalobkyně na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu.

48. Je zjevné, že porušení osobnostních práv se může dopustit i stát (žalovaná), proto žalobkyně podala žalobu na ochranu osobnosti, přiléhavost posouzení takové žaloby, že se jedná o žalobu jen a pouze v intencích zákona č. 82/1998 Sb., žalobkyně nesdílí. Odpovědnost státu představuje odraz ústavního principu právního státu a je nepochybné, že v případě porušení základního práva (tedy i čl. 7 a 10 odst. 3 LZPS) samotným státem musí následovat nějaká forma reparace, neboť náprava státního bezpráví v případě, kdy občan (fyzická osoba) o takovou nápravu ve své věci usiluje, je základním projevem právního státu. Nelze se odvolávat na to, že újma vznikla při legislativní činnosti, za kterou stát neodpovídá.

49. Vzhledem k výše uvedenému žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že podané žalobě zcela vyhoví a zaváže žalovanou nahradit žalobkyni náklady [anonymizováno] vč. zákonného DPH, příp. aby napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu 1. stupně k dalšímu [anonymizováno].

50. Žalovaná vyvracela důvody odvolání a navrhovala, aby napadený rozsudek byl jako věcně správný potvrzen. Rozsudek soudu prvního stupně se opírá o nesporný skutkový děj, jenž byl soudem prvního stupně správně posouzen i právně. Soud prvního stupně aplikoval na projednávanou věc správně zákon č. 82/1998 Sb., neboť žalovaná při vedení [anonymizována tři slova] podle zákona č. 159/2006 Sb. vystupovala ve vztahu k žalobkyni v pozici nositele veřejné moci. Soud I. stupně rovněž správně dovodil, že nárok žalobkyně nelze posuzovat podle obecné občanskoprávní úpravy, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. Ze strany žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a není tak splněna jedna z podmínek odpovědnosti státu za škodu. Žalovaná se nemohla dopustit nesprávného úředního postupu tím, že před vyhlášením příslušného nálezu Ústavního soudu postupovala podle tehdy platného a účinného zákona. Vystupovala jako orgán moci výkonné, který není oprávněn posuzovat soulad aplikovaného zákona s ústavním pořádkem. Nesprávného úředního postupu se nedopustila ani v době po vyhlášení nálezu Ústavního soudu, když po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny takovou úpravu aplikovat. Skutečnost, že žalovaná dne [datum] omezila dálkový přístup do [anonymizována tři slova], neznamenala, že před tímto datem jednala nesprávně. Žalovaná tak učinila z toho důvodu, že veřejní funkcionáři nepodávali [anonymizováno] dle zákona č. 159/2006 Sb., neboť dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], již nemohli být za neplnění této své zákonné povinnosti sankcionováni. Tento postup žalované byl motivován výlučně tím, aby v návaznosti na citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla [anonymizováno] veřejných funkcionářů i nadále řádně podávána a byl tak zajištěn ústavně souladný legitimní cíl kontroly činnosti veřejných funkcionářů ve smyslu zákona o střetu zájmů. Žalovaná nesouhlasila s názorem žalobkyně, že nárok na poskytnutí omluvy a finančního zadostiučinění na nemajetkovou újmu vyplývá z přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny, neboť příslušná ustanovení Listiny nejsou přímo aplikovatelná v tom smyslu, že by sama o sobě zakládala nárok žalobkyně na náhradu škody bez ohledu na úpravu zákona č. 82/1998 Sb. Dovozuje-li žalobkyně svůj nárok z legislativní činnosti, pak legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup a z legislativní činnosti nevzniká právo na náhradu škody. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný a přiznal žalované náhradu nákladů [anonymizováno].

51. K uvedenému vyjádření žalované připojila žalobkyně repliku, v níž dále polemizovala, znovu se dovolávala přímé aplikovatelnosti [číslo] Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a dále výkladu [anonymizováno] k otázce ochrany práva na informační sebeurčení. Má za to, že žalovaná nebyla schopna vysvětlit, proč přistoupila k zamezení plošného přímého zveřejňování údajů z [anonymizována tři slova] už ke dni [datum]. A pokud tak učinila, nevysvětlila, proč k němu nepřistoupila bezprostředně po vyhlášení derogačního nálezu Ústavního soudu. Zdůraznila, že nebrojí proti poskytování předmětných citlivých údajů státu, ale výlučně proti plošnému a přímému zveřejňování. K odkazu žalované na nález Ústavního soudu ze dne sp. zn. [ústavní nález] žalobkyně uvedla, že ochrana práva na informační sebeurčení má přednost, což plyne i z nálezu Pl. ÚS 24/10, kde Ústavní soud vymezil institut práva na informační sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování jednotlivce o sobě samém. Žalobkyně se na žalovanou obrátila pro jistotu postupem dle zákona č. 82/1998 Sb. Dále argumentovala myšlenkou převzatou z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 24/10, v němž Ústavní soud vymezil institut práva na informační sebeurčení jako součást práva na soukromí. Současně z citovaného nálezu plyne, že„ pokud při informování veřejnosti orgány veřejné moci o jejich činnosti může dojít k porušení práv a ke vzniku újmy, spadají i nezákonnosti při takovém informování, které jednotlivci způsobily škodu, pod nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Souladný s čl. 36 odst. 3 Listiny je takový výklad zákona [číslo] [rok] Sb., podle něhož nezákonnost při poskytování informací nebo zveřejňování zpráv orgánem veřejné moci je nesprávným úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], [číslo] [rok] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“ Žalobkyně dále citovala z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], v němž Nejvyšší správní soud řešil poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. orgánem, který k tomu nebyl kompetentní, a vyslovil mimo jiné myšlenku, že„ veřejný funkcionář se vstupem do služeb státu neztrácí své základní právo na soukromí a dále, že informace, které poskytl veřejný funkcionář v rámci [anonymizováno] podle [anonymizováno] neztrácejí charakter soukromých informací – osobních údajů, s nimiž musí evidenční orgán nakládat v souladu se zákonem.“ K podpoře svých tvrzení dále žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1022/21, a citovala bod 68. nálezu: K zásahu do práva garantovaného čl. 10 odst. 2 a 3 listiny dojde, pokud je jedinci znemožněno autonomně rozhodovat o tom, co a jak o něm bude známo, tedy realizovat rozhodnutí týkající se jeho soukromého a rodinného života bez vědomí subjektů, kterým je jedinec nezamýšlel sdělovat. Nově pak žalobkyně argumentovala tím, že Evropský soud pro lidská práva ve [anonymizováno] (dále také jen„ [anonymizováno]“) opakovaně a setrvale zdůrazňuje, že jak uchovávání informací o soukromém životě jednotlivce jednotlivcem, tak jejich používání orgánem veřejné moci, představuje zásah do práva na respektování soukromého života zaručeného v čl. 8 odst. 1 Úmluvy (viz následující rozsudky: § 48; [příjmení] v . Švýcarsko, [datum], [anonymizováno] [rok], s. 540, § 53; a rozsudek [příjmení] proti [anonymizováno], stížnost [číslo], § 69 a 80). [anonymizováno] dovozuje právo na informační sebeurčení a již několikrát zdůraznil, že sběr a uchovávání údajů týkajících se soukromého života jednotlivce spadají pod rozsah čl. 8 EÚLP, neboť výraz soukromý život nesmí být interpretován restriktivně (srov. [anonymizováno] [číslo], [příjmení] proti Spojenému království). Žalobkyně se dále dovolává závěrů [anonymizováno] ve věci ochrany práva na respektování soukromého a rodinného života s odkazem na tato rozhodnutí: rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] [anonymizováno] proti [země], rozsudek [anonymizována dvě slova] ze dne [datum] ve věci [číslo] [anonymizována tři slova] a [anonymizována dvě slova] proti [země]; rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] – L.B. proti Maďarsku, rozsudek ze dne [datum] ve věcech [číslo] – [anonymizováno] a [anonymizováno] proti Německu a rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] [anonymizováno] proti Slovinsku.

52. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek i [anonymizováno], které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a shledal, že odvolání žalobkyně není důvodné.

53. Soud prvního stupně provedl dokazování ke zjištění skutkového stavu věci v potřebném rozsahu a na základě provedených důkazů učinil správná a pro posouzení věci postačující skutková zjištění.

54. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením žalobního nároku soudem prvního stupně s tím, že uplatněné nároky je nezbytné podřadit pod úpravu zákona č. 82/1998 Sb., který je právním předpisem speciálním ve vztahu k občanskému zákoníku (§ 26 OdpŠk).

55. Žalovaná je podle § 13 odst. 1 [anonymizováno] správcem [anonymizována tři slova] a podle § 14 odst. 2 [anonymizováno] je pověřena jeho vedením. Mezi její povinnosti náleží umožnit fyzickým a právnickým osobám nahlížet do [anonymizována dvě slova] za podmínek a v rozsahu stanoveném [anonymizováno]. Tato činnost spadá pod výkon státní moci a představuje úřední postup ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podmínky a podrobnosti upravuje zákon dle čl. 36 odst. 4 Listiny. Tímto zákonem se rozumí zákon č. 82/1998 Sb. Je-li v pravomoci žalované činit úkony v souvislosti s vedením [anonymizována tři slova], jedná se o výkon veřejné moci ve smyslu ust. § 1 odst. 1 OdpŠk. Výkon této pravomoci je úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 OdpŠk.

56. Jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]), byla tato praxe překonána rozsudkem [anonymizována dvě slova] občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněným pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit nároky z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.

57. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], pak dovolací soud dále vyložil, že„ žalobu, kterou by žalobce formálně označil jako žalobu na ochranu osobnosti, by v tomto případě soud musel podle obsahu posuzovat podle zákona č. 82/1998 Sb. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května. [rok], sp. zn. [spisová značka]).“ V tomto rozhodnutí byl řešen případ, v němž šlo o nárok osoby blízké obžalovanému, odlišné od účastníka [anonymizována dvě slova], která v důsledku nezákonného stíhání obžalovaného utrpěla újmu, a o otázku, zda se může tato osoba blízká a na [anonymizována dvě slova] nezúčastněná domáhat náhrady nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení 11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

58. Tyto právní závěry byly následně vyjádřeny v řadě dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněném pod [číslo] [rok] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo v usneseních Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka].

59. Dle ustálené judikatury se ani osobnostních nároků proti státu nelze domáhat jinak než v režimu citovaného zákona, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. Pokud se žalobci domáhali přímé aplikovatelnosti článků 7 a 10 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nebylo možné jim přisvědčit právě proto, že k uplatnění práv vůči státu byl přijat zákon č. 82/1998 Sb. jako speciální právní úprava. Tento zákon ve znění zákona č. 160/2006 Sb., který přinesl úpravu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, je považován i [anonymizováno] za účinný nástroj k nápravě škody, způsobené státem při výkonu veřejné moci. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]:„ S ohledem na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva [anonymizována dvě slova] občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu neshledává možným odchýlit se od právního názoru, naznačeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], o tom, že nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., lze přiznat v době od [datum] přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že uvedený nárok nelze posuzovat podle ustanovení § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tj. jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti, jak ostatně plyne již z výše citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, avšak zejména z nálezů ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1191/08 a ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 904/08, v nichž Ústavní soud shledal, že s ohledem na účinnost zákona č. 160/2006 Sb. nelze náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí přiznat postupem podle § 11 a násl. obč. zák.“.

60. Nárok žalobkyně se vztahuje k právní úpravě, obsažené v zákoně č. 159/2006 Sb. v době účinnosti jeho novel [číslo] [rok] Sb. a 112/ [rok] Sb., tedy od [datum] do [datum]. Kritizovaná ustanovení zákona č. 159/2006 Sb. umožňující neomezený anonymní přístup k obsahu majetkových přiznání veřejných funkcionářů definovaných v ust. § 2 odst. 1 zákona zrušil již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, vynesený dne [datum] s vykonatelností odloženou do [datum]. Tímto nálezem bylo ke dni [datum] zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) ZStřZ ve znění zákona č. 14/2017 Sb., upravující rozsah nahlížení do [anonymizována dvě slova] veřejných funkcionářů zastávajících funkci starostů, primátorů a jejich zástupců, jakož i členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, neboť jím docházelo k porušení čl. 10 Listiny, dle kterého má každý (1) právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno; (2) právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života; (3) právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

61. Ustálená judikatura zastává stanovisko, že po dobu odložené vykonatelnosti derogačního nálezu Ústavního soudu je třeba předmětnou právní úpravu považovat za ústavně souladnou. Pokud správce [anonymizována tři slova] postupoval v souladu s ní, nelze takový postup označit za nesprávný úřední postup. Jestliže Ústavní soud rozhodnutím o odkladu vykonatelnosti ponechal předmětnou právní úpravu ještě necelý rok v platnosti, zajisté zvážil, že v mezidobí budou podána [anonymizováno] o majetku za rok 2019 a budou zveřejněna podle právní úpravy, od [datum] zrušené. Ze strany správce [anonymizována tři slova] tudíž v tomto období nedocházelo k nesprávnému úřednímu postupu.

62. Předpoklady vzniku nároku na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. jsou existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi ([příjmení] druhá zákona č. 82/1998 Sb.). Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzované věci nebyl naplněn první z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to existence odpovědnostního titulu, když v postupu žalované nelze spatřovat nesprávný úřední postup, a to jak v době před vyhlášením nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, tak v období od [datum] do [datum].

63. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS- [spisová značka], vyložil, že státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými. Zrušení právního předpisu pro futuro se jako princip projevuje i v tom, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna se po dobu odkladu vykonatelnosti (§ 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat. Smyslem této právní úpravy je zvýraznit fakt, že zrušení protiústavní právní úpravy samo o sobě neznamená revizi individuálních právních aktů založených na revizi neústavního předpisu. Možnost a intenzita korekce dopadů aplikace neústavní normy je„ odstupňována podle toho, jak citelné zásahy do právní sféry jednotlivce zákon vyvolal“ (Pl. ÚS- [spisová značka]).

64. Soud prvního stupně rovněž správně poukázal na skutečnost, že žalovaná jako orgán státní správy je povinna při své činnosti postupovat v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy [země]) a není oprávněna posuzovat soulad právních předpisů s [anonymizováno], když tímto orgánem je výlučně Ústavní soud (čl. 83 Ústavy [země]). Nesprávného úředního postupu by se žalovaná naopak dopustila, pokud by nepostupovala podle zákona o střetu zájmů ve znění jeho novel provedených zákonem č. 17/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb. a veřejnými funkcionáři oznámené informace by veřejnosti bez žádosti nezpřístupnila. Pokud Ústavní soud odložil vykonatelnost nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 podle ust. § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu do [datum], [anonymizováno] shledal část právní úpravy zákona o střetu zájmů protiústavní, učinil tak evidentně proto, že zájem veřejnosti na kontrole veřejných funkcionářů a zvýšení důvěry veřejnosti v činnost veřejné moci převážily nad zásahem do práva veřejného funkcionáře na informační sebeurčení.

65. Žalovaná jednala jako orgán moci výkonné. Skutečnost, že žalovaná omezila dálkový přístup do [anonymizována tři slova] dnem [datum], sama o sobě nevede k závěru, že žalovaná do uvedeného dne postupovala nesprávně. Žalovaná svůj postup vysvětlila, byla motivována zájmem na tom, aby veřejní funkcionáři [anonymizováno] i nadále podávali a byl tak zajištěn legitimní cíl kontroly činnosti veřejných funkcionářů poté, co Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], rozhodl, že závěr Ústavního soudu o protiústavnosti úpravy zpřístupňování [anonymizováno] v [anonymizována tři slova] v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, brání tomu, aby správní orgány sankcionovaly porušení povinnosti podat [anonymizováno] podle § 23 odst. 1 písm. f) [anonymizováno] už v době před nabytím vykonatelnosti tohoto nálezu. Ospravedlnění postupu žalované po [datum] však pro rozhodnutí o nároku žalobce není zásadní. Podstatné zůstává, že po celou dobu, kterou žalobce svým žalobním nárokem postihl, tj. od [datum] do [datum], lze postup žalované posoudit jako souladný se zákonem.

66. Příčinou postupu, který je ve světle nálezu I. ÚS PL [číslo] neústavní, bylo předmětné znění zákona o střetu zájmů, přijaté zákonodárným sborem. Stát ovšem podle ustálené judikatury nenese odpovědnost za škodu způsobenou výkonem zákonodárné moci (viz [příjmení], [jméno]. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, komentář. C. H. Beck [obec a číslo] 3. vydání. str. 33 až 39:„ Pokud stát odpovídá za nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí, jedná se o výkon moci výkonné a soudní. Nesprávným úředním postupem může být i pochybení aparátu zákonodárného sboru (tedy v procesu normotvorby či při legislativním procesu – pozn. odvolacího soudu) např. pokud by byl ve Sbírce zákonů zveřejněn jiný text zákona než jaký byl schválen nebo porušen jednací řád zákonodárného sboru. Platí ovšem ústavní princip suverenity zákonodárné moci. Ústavní soud ve své judikatuře k nevčasnému přijetí zákona o deregulaci nájemného opakovaně rozhodl, že stát neodpovídá za výkon moci zákonodárné. Zákonodárná moc je odpovědná podle Ústavy [anonymizováno] lidu“. Z toho plyne, že jedinou výjimkou posuzování zákonodárné činnosti je [anonymizováno] o zrušení zákonů a jiných právních předpisů podle ust. § 64 až 71 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

67. Z odůvodnění nálezu Pl. ÚS 38/17 je patrné, že důvodem derogace části [anonymizováno] byla disproporce mezi právem veřejných funkcionářů na informační sebeurčení a mezi účelem [anonymizováno] – kontrolou transparentnosti výkonu veřejné moci. Ústavní soud se tedy zabýval otázkou, jaký druh újmy a případně jaké intenzity může být způsoben jedinci, jehož [anonymizováno] o majetku je veřejně bez omezení online přístupné. Proporci mezi stanovením povinnosti podávat majetková přiznání a zpřístupnit je veřejné kontrole jako účelem zákona a omezením práva veřejného funkcionáře na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o oznamovateli podle čl. 10 odst. 3 Listiny hodnotil Ústavní soud v citovaném nálezu. Ústavní soud předpokládá u veřejného funkcionáře vyšší toleranci k omezení tohoto práva v zájmu transparentního výkonu správy veřejných věcí. V derogačním nálezu dospěl Ústavní soud ve svém plénu k závěru, že účelu zákona lze dosáhnout i tak, že majetková přiznání bude správce poskytovat na žádost, při jejímž podání je žadatel povinen se identifikovat, což případně umožní snazší zjištění odpovědnosti za neoprávněné užití chráněných osobních údajů.

68. Ústavní soud v citovaném nálezu předeslal,„ že při hodnocení intenzity zásahu do soukromí a práva na informační sebeurčení veřejného funkcionáře je třeba rozlišit dvě jeho formy. V případě, kdy musí veřejný funkcionář [anonymizováno] o majetku, příjmech a závazcích pouze podat, je intenzita zásahu nepochybně menší než v případě, kdy takové [anonymizováno] podává s vědomím, že se vzápětí jeho majetkové poměry stanou bez dalšího„ věcí veřejnou“, tedy se stanou součástí veřejně přístupného [anonymizována dvě slova]. V prvém případě jde z povahy věci o [anonymizováno] určené k tomu pověřenému orgánu, kdežto ve druhém případě jde o okruh blíže neurčených osob (prakticky kdokoli) bez vazby na výkon veřejné funkce (z hlediska místa a času, tedy např. obyvatel obce v určitém volebním období veřejného funkcionáře – viz též sub 156), které k těmto oznámením mají neomezený přístup. [obec] širší okruh osob se může s majetkovými poměry veřejného funkcionáře seznámit, tím intenzivnější zásah do soukromí může tato osoba pociťovat. Shledal-li proto Ústavní soud napadená ustanovení zákona týkající se samotné úpravy podávání [anonymizováno] o majetku, příjmech a závazcích za ústavně konformní, neaproboval tím bez dalšího, že je ústavně konformní i režim zveřejňování (resp. zpřístupnění) takto získaných údajů“ (odst. 114 nálezu).

69. Dále Ústavní soud v citovaném nálezu uvedl:„ Z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 (bod 29) jakož např. i z nálezu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 23/05, plyne, že do sociální sféry práva na soukromí "lze za určitých podmínek vstupovat, neboť se v ní mohou vyskytovat fakta, která mohou být předmětem oprávněného veřejného zájmu", přičemž Ústavní soud hovoří v této souvislosti o možnosti proporcionálních zásahů veřejné moci za účelem ochrany zájmů společenství. Lze tak dovodit, že řada faktů z oblasti soukromého života může mít vztah k veřejnému zájmu a jejich zveřejnění proto nemusí vždy představovat zásah, či dokonce porušení práva na soukromí. Ústavní soud proto vychází ze skutečnosti, že veřejný zájem na určitých informacích o majetkových poměrech veřejných funkcionářů a osob jim blízkých se může dostat do střetu s právem na informační sebeurčení a soukromí. Tento veřejný zájem je však nutno poměřovat s opakovaně zmiňovaným právem na ochranu soukromí a informační sebeurčení. K tomuto poměřování slouží test proporcionality, který bude proveden níže“ (odst. 118 nálezu).

70. Konflikt veřejného zájmu na poskytnutí informací a práva jednotlivce na informační sebeurčení podrobil Ústavní soud testu proporcionality:„ Zveřejnění majetkových poměrů veřejných funkcionářů je bezesporu způsobilé naplnit sledovaný legitimní cíl, jímž je nejen možnost snazšího odhalení případného střetu zájmů, ale též jeho prevence. Vědomí si veřejné dostupnosti informací o majetkových poměrech může vést k vyšší míře zdrženlivosti ve vztahu k preferování soukromého zájmu na úkor zájmu veřejného. Jakkoli veřejná dostupnost majetkových poměrů nemůže zabránit všem možným hypotetickým nezákonným aktivitám veřejných funkcionářů, jak upozorňuje navrhovatelka 2, nečiní tato skutečnost z použitého prostředku prostředek nezpůsobilý k dosažení stanoveného cíle. Veřejná dostupnost majetkových poměrů bude bezesporu předcházet a bránit střetu zájmů ve vyšší míře, než tomu bude v případě, že údaje o majetku veřejně dostupné nebudou. Ústavní soud tak považuje zvolený prostředek za způsobilý k dosažení zvoleného legitimního cíle, nikoli za prostředek, kterým by vůbec nebylo možno zvoleného cíle dosáhnout. V prvním kroku testu proporcionality proto napadená právní úprava obstojí“ (odst. 125 nálezu).

71. Druhý krok testu spočíval v posouzení kritériem potřebnosti a v tomto testu posuzovaná právní úprava neobstála:„ Ústavní soud má za to, že existenci veřejného zájmu na zveřejnění majetkových poměrů u veřejných funkcionářů bez jakéhokoliv omezení nelze automaticky presumovat jen proto, že jde o osoby veřejně činné. To se týká též informací o třetích osobách, typicky věřitelích veřejných funkcionářů, neboť i zde musí být zveřejnění jejich identity testováno kritériem existence veřejného zájmu v každém jednotlivém případě. Naopak systém spočívající v poskytnutí informací na žádost vytváří určitý mezistupeň mezi poskytnutím informace konkrétnímu jednotlivci a jejím dalším zveřejněním neurčitému okruhu adresátů, např. v médiích, na internetu apod. Tento mezistupeň pak zajišťuje, že před samotným zveřejněním informace o soukromí bude moci být zvažována existence a intenzita veřejného zájmu na zveřejnění“ (odst. 138 nálezu).

72. Závěry Ústavního soudu v citovaném nálezu jsou východiskem také pro rozhodnutí v projednávané věci.

73. Odvolací soud proto souhlasí se závěry soudu prvního stupně, že postup žalované ve sledovaném období obstojí v testu přiměřenosti a nelze jej z tohoto pohledu shledat nesprávným. Intenzita zásahu do práv žalobce je značně snížena mírou odpovědnosti každého funkcionáře k veřejné sféře za transparentní výkon zastávané funkce, které odpovídá kontrola i jeho soukromých majetkových poměrů veřejností. U veřejného funkcionáře se předpokládá vyšší míra odolnosti při zásahu do jeho práv na soukromí, ačkoli je pravdou, že ani u takové osoby nelze její práva omezovat více než je toho k naplnění zákonných cílů zapotřebí. V neposlední řadě odvolací soud hodnotí právní úpravu zákona č. 159/2006 Sb. v době po vykonatelnosti citovaného derogačního nálezu Ústavního soudu tak, že není diametrálně odlišná od úpravy předchozí. I za situace po [datum] je každý oprávněn získat informaci o obsahu [anonymizováno] veřejného funkcionáře, definovaného v ust. § 2 odst. 2 [anonymizováno] (pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci). Přístup k této informaci musí být podle derogačního nálezu Pl. ÚS 38/17 upraven tak, že žadatel musí o takovou informaci požádat.

74. Co se týče judikaturních odkazů žalobkyně, odvolací soud má za to, že jimi nelze odůvodnění zamítavého rozsudku soudu prvního stupně vyvrátit.

75. Nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. [ústavní nález] se zabývá odpovědností za škodu, způsobenou činností osoby, která zastává státní funkci (v daném případě funkci prezidenta republiky) z toho hlediska, zda měla předmětná činnost přímou souvislost s výkonem státní funkce. Újma v daném případě vznikla v důsledku nepravdivé informace, která byla způsobilá poškodit dobré jméno stěžovatele, což jsou skutkové okolnosti zcela odlišné od projednávané věci.

76. Plenární nález Ústavního soudu ze dne Pl. ÚS 24/10 řešil shromažďování a využívání provozních a lokalizačních údajů o telekomunikačním provozu včetně využití v [anonymizována dvě slova]. Nález řeší jinou oblast práva a jinou skupinu jednotlivců, do jejichž práva na soukromí se v daném případě zasahuje, avšak princip, že k zásahu podle zákona, ve veřejném zájmu a v nezbytném rozsahu může dojít, je i v této věci obdobný; jednalo se však o odlišné skutkové okolnosti.

77. Jde-li o nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1022/21, ten řešil narušení práva shromažďovacího a v té souvislosti také práva na soukromí. V odst. 32 nálezu se uvádí:„ [anonymizována dvě slova] výslovně neuvádí, kdy a jak lze právo na soukromí a na informační sebeurčení ve smyslu jejího čl. 10 omezit (na rozdíl od práva pokojně se shromažďovat, srov. bod 16 tohoto nálezu), nelze ani toto právo považovat za neomezitelné. Právo na soukromí a na informační sebeurčení lze nicméně omezit pouze za účelem ochrany jiných základních práv či ústavně aprobovaných veřejných zájmů (výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10, bod 37)“. Tento závěr podporuje způsob, jakým o projednávané věci soud prvního stupně rozhodl.

78. V rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], Nejvyšší správní soud řešil poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. orgánem, který k tomu nebyl kompetentní. V odst. (21) odůvodnění Nejvyšší správní soud skutečně dospěl k citovanému závěru, že„ informace o majetkových poměrech osoby spadají do samého jádra ústavně chráněného soukromí dle čl. 10 Listiny, resp. konvenčního práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy a jiných obdobných ustanovení mezinárodních smluv. Pokud zákon o střetu zájmů, za deklarovaným účelem posílení veřejné kontroly veřejných funkcionářů a prohloubení důvěry veřejnosti v politiku, uložil osobám podílejícím se na rozhodování o veřejných záležitostech povinnost poskytovat státním orgánům o sobě takové detailní informace o soukromém majetku, jde bezpochyby o masivní zásah do jejich ústavně garantovaného práva na soukromí, respektive, v nejširším smyslu, svobody být veřejnou mocí ponechán sám sobě. Vstupem do služeb státu osoby zastávající veřejné funkce toto základní právo neztrácejí (srov. čl. 10 Listiny a contrario, čl. 44 Listiny a contrario). Pokud navíc státní orgány takové informace poskytují třetím osobám nebo je dokonce zpřístupňují veřejnosti, již tak vysoká intenzita zásahu do práva na soukromí se dále prohlubuje. V daném segmentu se potom soukromá povaha takových údajů zcela stírá a majetkové poměry dané osoby se stávají věcí veřejnou, a to nejen k naplnění zmíněného účelu zákona o střetu zájmů, ale i k využití nebo dokonce zneužití v souvislosti s konkurenčními zájmy soukromými“. Tento závěr však nelze vytrhnout ze souvislosti, v následujícím odstavci (22) Nejvyšší správní soud uvedl, že„ Aniž by soud v tuto chvíli ověřoval splnění požadavku proporcionality takového zásahu do ústavně garantovaného základního práva, resp. vážil legitimnost deklarovaného cíle takového zásahu, je zřejmé, že naprosto neoddiskutovatelnou podmínkou pro jeho ústavnost (resp. pro přistoupení k navazujícím krokům testování ústavnosti zásahu) je požadavek, aby se důsledně opíral o srozumitelné, jasné, a tedy i předvídatelné ustanovení zákona“. S těmito závěry není rozhodnutí soudu prvního stupně v rozporu, neboť postup žalovaného při správě [anonymizována dvě slova] se o takové ustanovení zákona opíral.

79. K argumentaci žalobkyně judikaturou [anonymizováno] odvolací soud uvádí, že podle jeho závěru ani o ni nelze opřít opačné rozhodnutí ve věci. Dále uvedené rozsudky jsou dostupné na webu [webová adresa]

80. V rozsudku ze dne [datum] ve věci č. stížnosti [číslo] [anonymizována tři slova] a [anonymizována dvě slova] proti [země] [anonymizována tři slova] dospěl k závěru, že nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy, zaručujícího právo na respektování rodinného a soukromého života. Skutkové okolnosti případu se od projednávané věci značně odlišují. Stížnost kritizovala odmítnutí anonymizovat jména stěžovatelů v reportážích umístěných v archivech internetových zpravodajských webů o jejich [anonymizována dvě slova], v kterém byli před řadou let odsouzeni za vraždu. Velmi obdobně je odůvodněn další případ, který se také skutkové blíží věci bratrů [anonymizováno] proti [země], [anonymizováno] v něm rozsudkem ze dne [datum] ve věcech [číslo] – [anonymizováno] a [anonymizováno] proti Německu rozhodl, že odmítnutím anonymizovat jména stěžovatelů v reportážích umístěných v archivech internetových zpravodajských webů o jejich [anonymizována dvě slova], v kterém byli před řadou let odsouzeni za vraždu, nedošlo k porušení práva na soukromý život podle článku 8 Úmluvy. Vnitrostátní soudy totiž nepřekročily prostor pro uvážení, dostatečně zvážily soupeřící zájmy s ohledem na nezpochybněnou zákonnost uveřejněných článků i chování stěžovatelů k médiím. Popsané případy se týkají novinářského zveřejnění informací o odsouzených osobách, informací pravdivých a z hlediska práva veřejnosti na informace také potřebných a žádaných. Ačkoli nebyly zveřejněny a uchovávány se souhlasem stěžovatelů, [anonymizováno] porušení čl. 8 Úmluvy neshledal.

81. V rozsudku ze dne [datum] ve věci [anonymizováno] proti [země], číslo stížnosti: [číslo] řešil [anonymizováno] případ, kdy rumunská zpravodajská služba SRI vedla o stěžovateli tajný spis, který obsahoval nepravdivé údaje o jeho legionářské minulosti, a to i poté, kdy rumunský soud v [anonymizováno] 1997 konstatoval, že údaje obsažené v dopise z prosince 1990, týkající se údajné legionářské minulosti stěžovatele, jsou nepravdivé, jelikož se pravděpodobně vztahují k jiné osobě téhož jména, a prohlásil je za neplatné. Rozsudek připomněl, že na prvním místě náleží vnitrostátním orgánům, a obzvláště soudům, aby interpretovaly a aplikovaly vnitrostátní právo, ukládání údajů o soukromém životě stěžovatele mělo podklad v rumunském právu. Teprve za situace, kdy vnitrostátní soudy se odmítly zabývat žádostí stěžovatele o odškodnění a proplacení nákladů [anonymizováno] stěžovateli, považoval [anonymizováno] vnitrostátní prostředek nápravy za neúčinný. K otázce přímé aplikovatelnosti Úmluvy [anonymizováno] v rozsudku uvedl: Čl. 13 zaručuje existenci prostředku nápravy ve vnitrostátním právu, kterým je možno se domáhat práv a svobod, která jsou zakotvena v Úmluvě. Toto ustanovení tedy vyžaduje vnitrostátní prostředek nápravy zmocňující příslušný "národní orgán", aby se zabýval obsahem stížnosti založené na Úmluvě a nabídl vhodnou nápravu, i když smluvní státy mají určitý posuzovací prostor, pokud jde o způsob, jakým se podrobí povinnostem, které jim toto ustanovení ukládá. Případ [anonymizováno] je v dalších rozhodnutích týkajících se porušení čl. 8 Úmluvy hojně citován. Od projednávané věci se podstatně liší v tom, že údaje byly zveřejněny bez souhlasu stěžovatele a byly nepravdivé, poškozující jeho pověst. V několika bodech projednávané věci [anonymizováno] zdůraznil, že se řídí vnitrostátní právní úpravou – sledování zpravodajskou službou, vedení [anonymizována dvě slova], uchovávání údajů o soukromém životě. Vnitrostátní úprava však byla shledána [anonymizováno] nepřehlednou a nesystematickou. Ve věci však bylo podstatné související porušení čl. 13 Úmluvy, když vnitrostátní prostředek nápravy byl stěžovateli odepřen. Naproti tomu ve věci žalobckyně, kromě dalších důležitých odlišností, dochází k řádnému projednání nároku žalobkyně v občanskoprávním [anonymizováno], kde se dodržení zákonnosti při shromažďování a zveřejnění sdělených soukromých informací podle jasné a přehledné právní úpravy zkoumá a podrobuje náležitému uvážení, zda zájem společnosti na zveřejnění těchto informací převážil nad právem na informační sebeurčení.

82. Rozsudkem ze dne [datum] ve věci [číslo] – L. B. proti Maďarsku rozhodl [anonymizována tři slova], že uveřejněním osobních údajů stěžovatele na webových stránkách Národní daňové a celní správy z důvodu neplnění jeho daňových povinností nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy. Soud konstatoval, že uveřejnění nebo užití informací týkajících se soukromého života orgánem veřejné moci představuje zásah do práv zaručených článkem 8 Úmluvy. K napadenému jednání došlo na základě zákona, přičemž Soud připustil, že jeho cílem bylo zlepšení daňové kázně, a tudíž ochrana hospodářského blahobytu země, jakož i ochrana zájmů třetích osob ve vztahu k informacím o finanční situaci daňových dlužníků. Napadené jednání tedy sledovalo legitimní cíl ochrany práv a svobod jiných. Napadené opatření bylo jasně vymezeno svým cílem, zákonodárce omezil negativní účinky daného opatření na ty osoby, jejichž chování nejvíce poškozovalo veřejný rozpočet; osobní údaje dotčených osob byly z webu odstraněny, jakmile tyto svou daňovou povinnost splnily. Soud poznamenal, že seznam neplatičů daní a daňových podvodníků by postrádal smysl, pokud by na jeho základě nebylo možné takové osoby dostatečně určitě identifikovat, přičemž uvedení pouze jména a příjmení by takový účel zjevně nesplnilo a zákonodárce nelze kritizovat za to, že jako další identifikační údaj zvolil právě bydliště. Vzhledem k tomu, že umožnění širokého přístupu veřejnosti k těmto údajům odpovídá právu každého na informace o osobách, jež dluží peníze státnímu rozpočtu, a tedy celé komunitě, údaje byly uveřejněny na webu určenému úzkému okruhu čtenářů a stěžovatel neuvedl, jakým konkrétním způsobem mělo opatření zasáhnout do jeho soukromého života, Soud dospěl k závěru, že v projednávané věci k porušení článku 8 Úmluvy nedošlo. I tento případ se od projednávané věci skutkově značně liší. Lze však využít úvahu [anonymizováno], že narušení práva na soukromí mělo legitimní cíl a ten měl původ v činnosti stěžovatele. V daném případě v jeho aktivitách, které vedly k dluhu na daních. V projednávané věci jde o aktivitu, kterou se žalobkyně stala veřejným funkcionářem a tím na sebe vzala větší díl odpovědnosti vůči společnosti.

83. Rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] [anonymizováno] proti Slovinsku. [anonymizováno] čtvrté sekce Soudu rozhodl šesti hlasy proti jednomu, že právní úprava, o níž se vnitrostátní orgány opřely při zjištění identity stěžovatele jakožto uživatele určité dynamické IP adresy, byla nejasná a neobsahovala dostatečné záruky proti svévoli, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na respektování soukromého života chráněného článkem 8 Úmluvy. Popsaný případ se vyznačuje tím, že zásah do práva na soukromí byl nezákonný, postrádal rozhodnutí soudu, které se k získání neveřejného údaje o uživateli dynamické IP adresy vyžadoval. Ve věci žalobkyně naproti tomu došlo ke zveřejnění informací o ní na základě zmocnění, které bylo zákonné, zcela jednoznačné a předvídatelné.

84. S ohledem na nenaplnění podmínek odpovědnosti státu za tvrzenou újmu odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný, včetně správného výroku o nákladech [anonymizováno] (výrok II).

85. Odvolací soud se tímto rozhodnutím neodchýlil od dalších rozhodnutí Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího vydaných v obdobných věcech jiných žalobců vedených pod spisovými značkami např. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka]. Tím se odvolací soud přidržel zásady vyjádřené v ustanovení § 13 o. z., podle něhož (stručně řečeno) mají být obdobné případy posuzovány obdobně, není-li tu zvláštní důvod k odchylce. Jelikož předmětem [anonymizováno] v uvedených věcech jsou obdobné nároky veřejných funkcionářů spojených s tvrzeným porušením jejich práva na ochranu soukromí plošným zveřejněním [anonymizováno] podávaných podle zákona č. 159/2006 Sb., jako je předmětem [anonymizováno] v tomto případě, není důvod v tomto konkrétním případě postupovat odlišně.

86. O nákladech odvolacího [anonymizováno] rozhodl odvolací soud podle úspěchu žalované v odvolacím [anonymizováno] (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), když žalobkyně se svým odvoláním ve věci samé neuspěla. Výše nákladů odvolacího [anonymizováno] dosáhla [částka] a tvoří ji jedna paušální náhrada hotových výdajů po [částka] za vyjádření k odvolání (§ 151 odst. 3 o. s. ř., § 1 odst. 3 písm. a), b), c), § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.).

Poučení