36 Co 19/2025 - 475

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Mottla a soudců Mgr. Martina Šalamouna a Mgr. Štěpána Hnaníčka ve věci žalobkyně: [veřejnoprávní korporace], IČO [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [adresa] o zaplacení 9 000 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. září 2024, č. j. 14 C 219/2020-441, ve znění jeho doplnění provedeného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. listopadu 2024, č. j. 14 C 219/2020-449, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 108 295 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku do rukou advokáta žalované.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou žalobkyně požadovala[Anonymizováno]po žalované zaplacení částky 9 000 000 Kč s 10% úrokem z prodlení od 18. 6. 2020 do zaplacení (výrok I), zároveň žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 592 428,10 Kč (výrok II) a dále povinnost zaplatit náhradu nákladů státu ve výši 11 187,95 Kč (výrok III).

2. Takto rozhodl o požadavku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty z důvodu tvrzeného prodlení žalované při provádění díla, respektive údajné nedostatečné kvality a neodbornosti žalované při provádění díla. Účastníci uzavřeli dne 24. 10. 2016 smlouvu, podle které měla žalovaná realizovat dílo „[název]“, a to v termínu do 31. 10. 2017. Smlouva byla modifikována dodatkem, kterým došlo k částečné změně některých smluvních ujednání, nikoli však k posunutí termínu dokončení díla. Provádění díla bylo provázeno řadou problémů ležících na straně žalované, té byla opakovaně vytýkána zejména nedostatečná kvalita a odbornost, dále absence souhlasu s kácením dřevin mimo les, nevedení a nepředkládání stavebního deníku či svévolné „čištění ploch" v ochranném pásmu přírodní památky [název]. Na počátku roku 2020 došlo ze strany žalované ke svévolnému ukončení veškerých činností, žalovaná se pro žalobkyni stala nekontaktní, přičemž již od 1. 11. 2017 byla v prodlení s realizací díla podle smlouvy. Žalobkyně proto od smlouvy odstoupila, a to také z důvodu prodlení žalované se včasnou realizací díla. Zároveň vyzvala žalovanou k úhradě smluvní pokuty sjednané dle článku 4. odst. 4.2 smlouvy ve výši 10 000 Kč za den, přičemž předmětem žaloby se stal nárok žalobkyně na její zaplacení za období od 1. 12. 2017 do 31. 12. 2018 (396 dnů) v celkové výši 3 960 000 Kč.

3. Soud prvního stupně však spojil do společného řízení i řízení o žalobě, vedené původně u téhož soudu pod sp. zn. [spisová značka], kterou žalobkyně požadovala po žalované zaplacení smluvní pokuty v téže denní výši za období od 4. 1. 2020 do 2. 6. 2020. V průběhu řízení byla žaloba rozšířena o další částku 3 530 000 Kč ze stejného titulu, a to za období od 14. 1. 2019 do 31. 12. 2019.

4. Žalovaná svůj nesouhlas se žalobou odůvodnila tím, že práce na díle vůbec nezačaly, nebylo též předáno staveniště, a to z toho důvodu, že žalobkyní předložená Ideová a realizační studie pro revitalizaci třešňového sadu u přírodní památky „[název]“, nebyla realizovatelná, chyběla k ní projektová dokumentace a bez ní nebylo možné dílo realizovat. Vyskytly se tak skryté překážky díla, které bránily jeho realizaci, a ještě před jeho započetím způsobily prodlení. To zároveň vylučuje možnost, aby se žalovaná dostala do prodlení s prováděním díla.

5. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku vyšel ze shodných tvrzení účastníků, listinných důkazů, znaleckého posudku a dále z výpovědí účastníků, svědků a znalkyně, které byly zhodnoceny v bodech 6 až 24 odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž odvolací soud na tato skutková zjištění pro stručnost odkazuje. Svá skutková zjištění poté soud prvního stupně shrnul v závěru o skutkovém stavu v bodě 25 odůvodnění napadeného rozsudku, podle něhož na předmětném díle započaly pouze přípravné práce, které byly zahájeny z důvodu, aby občané byli ve vztahu k politické komunální reprezentaci přesvědčováni, že se práce na revitalizaci dějí. Nebylo přitom sporné, že se jedná o provádění přípravných prací, což plyne z vyjádření svědků a opakovaně bylo uváděno technickým dozorem žalobkyně v zápisech z kontrolních dnů, přičemž není sporu o tom, že dílo nebylo dokončeno.

6. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 2586 odst. 1, § 2587 a § 2604 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a věc po vysvětlení postupu dle zásady volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. uzavřel tak, že žalobkyně podala 2 žaloby, které byly spojeny do společného řízení, přičemž obě se týkaly požadavku žalobkyně na přiznání smluvní pokuty z důvodu tvrzeného prodlení žalované při provádění díla, respektive údajné nedostatečné kvality a neodbornosti žalované při provádění díla. Žaloba vycházela z tvrzení, že žalovaná měla dílo realizovat pouze na základě „Ideové a realizační studie pro revitalizaci třešňového sadu u přírodní památky [název]“, kterou si nechala vypracovat žalobkyně a předala jí žalované, přičemž na tento dokument odkazovala smlouva o dílo. Žalobkyně přitom ke svým tvrzením o údajné neodbornosti prováděných prací nepředložila žádné důkazy, znaleckým posudkem zpracovaným v závěru řízení bylo její tvrzení o neodbornosti prací a také o možnosti dílo realizovat zcela vyvráceno.

7. Soud prvního stupně zároveň shledal případnou argumentaci žalované, že práce na díle vůbec nezačaly a nebylo jí předáno stanoviště z důvodu, že předložená „Ideová a realizační studie pro revitalizaci třešňového sadu u přírodní památky [název]“ nebyla realizovatelná a chyběla k ní projektová dokumentace, bez níž není možné dílo realizovat, a dále proto, že se vyskytly skryté překážky díla, které bránily započetí jeho provádění, a tedy ještě před započetím díla způsobily prodlení. Právě existence skrytých překážek a vad díla spočívajících v nerealizovatelné studii potom vedla k tomu, že práce na díle nebyly zahájeny, což současně vylučuje možnost, aby se žalovaná dostala do prodlení s jeho prováděním. Práce, které provedeny byly, byly pouze přípravné (mimo rozpočet ceny díla), žalované byly částečně uhrazeny, z čehož soud prvního stupně dovodil, že rovněž žalobkyně v té chvíli považovala provedené práce za pouze přípravné, neboť jinak by ani nemohla část díla před splatností a mimo podmínky smlouvy o dílo žalované uhradit. Splatnost ceny díla byla ve smlouvě sjednána až po jeho dokončení, proto tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaná byla v prodlení s prováděním díla, a prováděla jej nekvalitně a neodborně, vyznívají nevěrohodně. Vyšel zároveň z toho, že znalecký posudek a výslech znalkyně potvrdil obranu žalované, že dílo nebylo splnitelné jen na základě Ideové a realizační studie, což ve spojení s dalšími důkazy, které vyplývají ze zápisů z kontrolních dnů, prokazuje, že ve věci nebylo předáno stanoviště a zahájen standardní stavební deník. Znalecký posudek také výslovně odmítl tvrzení žalobkyně, že by prodlení s realizací díla bylo způsobeno nedostatečnou kvalitou a neodborným prováděním práce ze strany žalované.

8. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl podle zásady úspěchu ve věci vyjádřené v § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), kdy jejich výši v bodě 38 odůvodnění napadeného rozsudku vyčíslil za použití vyhlášky č. 177/1996 Sb.

9. O nákladech řízení státu poté rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř. v samostatném usnesení, kterým za použití § 166 odst. 1 o. s. ř. původní výroky I a II napadeného rozsudku doplnil o výrok III. Vyšel přitom ze závěru, že náklady řízení státu jsou představovány vyplacenou odměnou svědka a dále náklady souvisejícími s vyhotovením znaleckého posudku a odměnou za účast znalkyně na jednání, přičemž od celkové výše přiznané odměny znalkyně odečetl zálohu uhrazenou každou ze stran ve výši 15 000 Kč.

10. Proti všem výrokům tohoto rozsudku (ve znění doplňujícího usnesení) podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, ve kterém v převážné míře zopakovala či parafrázovala svá dosavadní tvrzení. Namítla zejména procesní pochybení soudu prvního stupně, spočívající v tom, že žaloba podaná dne 30. 11. 2020 se týkala částky 3 960 000 Kč s příslušenstvím a podáním ze dne 14. 1. 2022 žalobkyně nárok rozšířila na celkovou částku 7 490 000 Kč s příslušenstvím. První jednání ve věci proběhlo dne 26. 1. 2022, řízení bylo zkoncentrováno, poté proběhla další dvě jednání. S ohledem na koncentraci řízení žalobkyně ohledně zbývající části svého nároku nenavrhovala další rozšíření žaloby, ale podala žalobu novou, která byla Obvodním soudem pro Prahu 2 projednávána pod sp. zn. [spisová značka]. Následně došlo ke spojení věcí ke společnému řízení, byť řízení v projednávané věci již bylo zkoncentrováno a řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka] nikoli. Tento postup je v rozporu s ústavně zaručeným právem účastníků na zákonného soudce. Další procesní vadou řízení bylo doplnění dokazování na základě návrhu žalované, kterým byla ustanovena znalkyně, byť v již zkoncentrovaném řízení takto postupovat nelze, neboť pro nové důkazní návrhy nesvědčí žádná z výjimek z koncentrace.

11. Každá z těchto závažných procesních vad by sama o sobě měla být důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně.

12. Žalobkyně poté poukázala na to, že soud prvního stupně věnoval velký prostor argumentaci ohledně nekvality díla prováděného žalovanou, přestože v žalobě neuplatnila žádné z práv z odpovědnosti za vady a nárok na úhradu smluvní pokuty je spojen s prodlením žalované s provedením (dokončením) díla. Otázka kvality provedení díla je proto pro souzenou věc irelevantní, pročež jsou úvahy soudu prvního stupně ohledně neprokázání neodborného postupu žalované ze strany žalobkyně nadbytečné. Žalobkyně v té souvislosti popsala důkazy výpověďmi jednatele žalované a svědků [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a rovněž v řízení provedené důkazy listinné, včetně znaleckého posudku a výslechu jeho zpracovatelky, a to se závěrem, že s ohledem na koncentraci řízení ve vztahu k uplatněnému nároku žalobkyně ve výši 7 490 000 Kč za období od 1. 12. 2017 do 31. 12. 2019 nebyl důkazní návrh žalované na vypracování znaleckého posudku přípustný, protože jím došlo k prolomení koncentrace řízení bez zákonného důvodu. Měla za to, že k výše uvedeným důkazům mohl soud prvního stupně přihlédnout nanejvýše při rozhodování o části předmětu řízení týkajícího se částky 1 150 000 Kč.

13. Po stránce skutkové žalobkyně uzavřela, že mezi účastnicemi byla sjednána smlouva o dílo, jejímž předmětem byla [Anonymizováno]. Následně byl uzavřen dodatek č. 1, který modifikoval pouze minoritní část díla. Žalovaná přitom coby zhotovitel konstatovala, že byla obeznámena se všemi podklady poskytnutými jí žalobkyní, s místními poměry a ostatními podmínkami majícími význam pro realizaci díla. Prohlásila, že si je vědoma toho, že v průběhu plnění díla nemůže uplatňovat nároky na úpravu smluvních podmínek z důvodu, které jako odborný zhotovitel měla a mohla zjistit již při seznámení se s těmito podklady a ostatními podmínkami pro realizaci díla. Před uzavřením smlouvy potom nevytkla žalobkyni žádné nedostatky těchto podkladů, následně dílo realizovala v rozsahu přibližně 90 % a připravila protokol k jeho předání. Žalobkyně dílo nepřevzala a s poukazem na prodlení žalované s dokončením díla od smlouvy odstoupila, po žalované v té souvislosti uplatnila rovněž nárok na zaplacení sjednané smluvní pokuty. Ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že žalovaná před podpisem smlouvy neprovedla kontrolu místa provádění díla, seznámila se s ním až po jejím uzavření, přičemž ani tehdy neupozornila žalobkyni na nedostatečnost realizační studie. Z toho plyne, že žalovaná svou přípravu na provedení díla podcenila a také v průběhu jeho realizace postupovala lehkovážně až ledabyle. Proti závěru o údajné nemožnosti realizace díla potom svědčí to, že dílo bylo podle svědků dokončeno přibližně z 90 % a bylo připravené k předání. Soud prvního stupně se s těmito skutečnostmi nijak nevypořádal, ve svém odůvodnění k nim nepřihlédl a v rozhodnutí je nezohlednil. Jeho skutkové závěry proto nejsou přiléhavé, přičemž zásadu volného hodnocení důkazů by měl aplikovat v úplnosti, neměl by rezignovat na zásadu rovnosti zbraní a nepřistupovat ke koncentraci řízení zcela libovolně.

14. Podle žalobkyně je vadné rovněž právní posouzení věci, neboť žalovaná coby odborník porušila svou povinnost podle § 2594 odst. 1 o. z., neboť si měla před uzavřením smlouvy zkontrolovat místo provádění díla a kompletnost předaných podkladů a pokud tak neučinila, nelze toto porušení povinností žalované jako odborného zhotovitele přičítat k tíži žalobkyně, která byla objednatelem, což plyne i z judikatury, kterou žalobkyně v odvolání citovala. Kromě toho mezi účastnicemi došlo v průběhu provádění díla k modifikaci smlouvy jejím dodatkem č. 1 a pokud žalovaná proti realizační studii ničeho nenamítala, ani v dodatku si nevymínila prodloužení doby k dokončení a předání díla, které nadto i přes své výhrady dle svého tvrzení z 90 % dokončila, je nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty po právu v celém jeho rozsahu. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě v celém jejím rozsahu vyhověl. Pokud by napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně, žalobkyně dala odvolacímu soudu k úvaze možnost založenou ustanovením § 221 odst. 2 o. s. ř.

15. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání zcela ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a dále vyvracela odvolací námitky žalobkyně. Zejména měla za to, že k procesnímu pochybení v řízení nedošlo, a to i proto, že žalobkyně proti postupu soudu prvního stupně v řízení námitky nevznesla. Navíc spojení dvou řízení do jednoho bylo v tomto případě zcela správné, neboť se jednalo o stejné účastníky řízení a stejný skutkový základ věci, jedinou změnou v žalobě pozdější bylo období, za které byla smluvní pokuta požadována. Právě na takové případy pamatuje ustanovení § 112 o. s. ř., proto procesní postup soudu prvního stupně nebyl v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Stejné potom platí pro ustanovení znalkyně k zodpovězení odborné otázky, která zůstala sporná po výslechu svědků, a to, zda bylo dílo možné realizovat pouze na základě Ideové a realizační studie pro revitalizaci, tedy bez projektové dokumentace, která nebyla dodána, a zda byly práce žalovanou odborně prováděny. Ustanovení znalce je v takové situaci nejsprávnější postup, navíc žalobkyně proti němu nijak neprotestovala. Ostatně to byla ona, kdo tvrdil, že dílo bylo splnitelné pouze na základě předložené studie a že žalovaná prováděla práce neodborně. Na tom také žalobkyně vystavěla svou (v řízení vyvrácenou) konstrukci, že právě neodborně provedené práce byly důvodem údajného prodlení žalované.

16. Žalovaná poukázala také na to, že žalobkyně svým odvoláním míří proti výsledku aplikace zásady volného hodnocení důkazů, neuvádí však, jaké důkazy měly být provedeny a provedeny nebyly, napadá pouze samotný výsledek řádně provedeného dokazování a zhodnocení důkazů. Žalobkyně rovněž v odvolání neuvedla žádný nesprávný právní názor, který má napadený rozsudek obsahovat, není proto jasné, jaký jeho konkrétní právní závěr je napadán. Poukázala na vnitřní rozpornost samotných žalobních tvrzení, kdy žalobkyně na jedné straně tvrdila, že žalovaná svou neodborností způsobila prodlení a na straně druhé nezpochybnila, že žalované významnou část přípravných prací (zcela mimo koncept smlouvy o dílo a před splatností sjednané odměny za provedení díla) uhradila. Pokud by se tvrzení žalobkyně (která byla v řízení vyvrácena) zakládala na pravdě, došlo by k situaci, že by žalobkyně jako objednatel z důvodu své nespokojenosti hradila neodborně konající žalované ještě před splatností významnou část odměny za dílo. Žalovaná proto navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

17. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), se závěrem, že odvolání žalobkyně není důvodné.

18. Odvolací soud především konstatuje, že napadený rozsudek je přezkoumatelný, odůvodnění napadeného rozsudku splňuje všechny náležitosti ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., zejména skutkový i právní závěr jsou jasné, je zřejmé, na jakém základě byla postavena žalobní tvrzení i obrana žalované, v odůvodnění jsou vyloženy skutečnosti, které má soud prvního stupně za prokázané a o které stěžejní důkazy se opřel při svém hodnocení, je v něm prezentován závěr o skutkovém stavu i právní posouzení věci (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.). K nárokům na přezkoumatelnost odůvodnění rozsudku se odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, podle něhož měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody, a rozhodnutí není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Odvolací soud je přesvědčen, že odůvodnění napadeného rozsudku nebránilo nikterak žalobkyni v uplatnění jejích odvolacích námitek, jež však jsou převážně jen opakováním jejího žalobního postoje a právního uchopení věci z řízení vedeného před soudem prvního stupně.

19. Odvolací soud rovněž neshledal vady v postupu soudu prvního stupně, který podle § 112 odst. 1 o. s. ř. spojil ke společnému projednání řízení o žalobě, v průběhu řízení rozšířené o částku 3 530 000 Kč, s řízením původně zahájeným pod sp. zn. [spisová značka], které se týkalo stejných účastníků, bylo zahájeno u téhož soudu a mělo stejný skutkový základ. Takový postup byl zcela v zájmu hospodárnosti řízení, nebyl v rozporu s ústavně zaručeným právem účastníků na zákonného soudce, přičemž soud prvního stupně takto minimálně předešel souběžnému provádění znaleckého dokazování ve dvou zcela totožných věcech, lišících se pouze žalovaným obdobím.

20. Vadný není ani procesní postup, kterým soud prvního stupně poté, co v řízení o původní žalobě u prvního jednání soudu konaného dne 26. 1. 2022 měla nastat koncentrace řízení, připustil doplnění dokazování o znalecký posudek. V řízení měl totiž zodpovědět pro své rozhodnutí zásadní spornou otázku, zda dílo sjednané smlouvou uzavřenou mezi účastníky bylo vůbec možné realizovat, aby na základě takového závěru mohl uzavřít, že došlo k porušení smluvních povinností žalovanou a tím i ke vzniku nároku na smluvní pokutu. K vyjasnění těchto okolností provedl řadu dříve označených důkazů, včetně výpovědí svědeckých, přesto zůstala i nadále sporná, a za té situace mohl být právě znalecký posudek podstatným důkazem.

21. Odvolací soud dále považuje napadený rozsudek za správný také v rovině skutkových zjištění, která nebyla v určité části ani sporná, za správný jej považuje i z hlediska právního hodnocení.

22. Soud prvního stupně se sice přímo nezabýval platností smluvního ujednání, týkajícího se formulace podmínek pro vznik nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, odvolací soud má však za to, že ve smlouvě použitá formulace „v případě prodlení s realizací díla se sjednává smluvní pokuta ve výši 10 000 Kč za každý započatý den prodlení, a to až do dne předání a převzetí díla“ nečiní toto smluvní ujednání neplatným.

23. Podle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

24. Smluvní pokuta je akcesorickým závazkem, k jehož vzniku je zapotřebí konsensuálního právního jednání. Stejně jako jakékoliv jiné právní jednání proto musí i ujednání o smluvní pokutě splňovat zákonem stanovené náležitosti, mezi kterými je také dostatečná určitost.

25. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3196/2016, poukázal na to, že „rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila na právním názoru přijatém senátem 32 Cdo – srov. rozsudek ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 493/2011, podle něhož požadavek určitosti vymezení povinností, zajištěných smluvní pokutou, je naplněn nejen v případě, jsou-li zajišťované povinnosti výslovně jednotlivě individualizovány, nýbrž i v situaci, je-li smluvní pokuta sjednána pro případ porušení povinností, tvořících ucelený a identifikovatelný soubor, aniž by bylo případné porušení jednotlivých povinností ve smlouvě konkretizováno“.

26. Obdobně v rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 23 ICdo 22/2015, Nejvyšší soud odkázal na své rozhodnutí ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1374/2012, v němž dospěl k závěru, že projev vůle vyjádřený slovy „porušení jakéhokoliv závazku zájemce vyplývajícího mu ze smlouvy“ nezanechává žádné nejasnosti o tom, splnění, kterých povinností bude smluvní pokuta zajišťovat. Podle Nejvyššího soudu bylo zcela nepochybné, že účastnice v posuzovaném případě vymezily (ohraničily) smluvní povinnosti, jejichž splnění má smluvní pokuta zajišťovat, tak, že jde o všechny povinnosti, které vyplývají žalované z konkrétní smlouvy. V tomto rozhodnutí také vysvětlil, že judikatura Nejvyššího soudu se v otázce platnosti a určitosti smluvní pokuty ve vztahu k přesné specifikaci zajišťované povinnosti již ustálila.

27. Odvolací soud má tedy ve světle již ustálené judikatury vyšších soudů za to, že formulace povinností zajištěných smluvní pokutou, tak jak byla ve smlouvě uzavřené mezi účastníky zachycena, je dostatečně určitá, neboť obě smluvní strany znaly obsah smlouvy a mohly tak vědět, že smluvní pokuta je sjednána v konkrétní výši pro případ prodlení s realizací díla (jinými slovy pro případ, že dílo nebude dokončeno ve sjednaném termínu, a to až do jeho řádného předání).

28. Odvolací soud se však především ztotožňuje s tím, jak soud prvního stupně posoudil otázku vzniku nároku žalobkyně na požadovanou smluvní pokutu. Správně totiž dovodil, že mezi účastníky byla za podmínek daných ustanovením § 2586 a následujících o. z. uzavřena smlouva o dílo ve znění dodatku, který pouze zpřesňoval některé její pasáže, netýkal se však sjednané doby plnění. Správné bylo rovněž hodnocení, za jakých podmínek má být dílo žalovanou provedeno (realizováno), kdy smlouva výslovně odkazovala na podkladovou realizační studii, kterou si nechala zpracovat žalobkyně a pro účely plnění smlouvy ji předala žalované. Následně (po zhodnocení provedených důkazů podle zásady volného hodnocení důkazů vtělené do § 132 o s. ř.) soud prvního stupně správně uzavřel, že právě znalecký posudek a výslech znalkyně potvrdili obranu žalované, že dílo ve smlouvě sjednané nebylo splnitelné (realizovatelné) jen na základě žalobkyní dodané Ideové a realizační studie. Znalecký posudek rovněž potvrdil obranu žalované, že prodlení v provádění díla nebylo způsobeno nedostatečnou kvalitou a neodborným prováděním prací ze strany žalované.

29. Nebylo-li dílo podle uzavřené smlouvy proveditelné, nemohlo ani dojít k jeho splnění (dokončení, či realizaci dle textace smlouvy), pročež nenastaly podmínky pro vznik nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, neboť ta se odvíjela od prodlení v realizaci díla, které bylo splnitelné. Správný je tedy závěr soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně na smluvní pokutu není dán, proto byl napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. potvrzen, a to včetně výroku II o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem a také ve vztahu mezi žalobkyní a státem (výrok III), když oba tyto výroky jsou správné jak co do uložení povinnosti k náhradě, tak co do její výše.

30. K argumentaci žalobkyně uvedené v odvolání odvolací soud dodává jen tolik, že smlouva o dílo sice obsahovala prohlášení žalované jako zhotovitele o tom, že je obeznámena se všemi podklady poskytnutými jí objednatelem, s místními poměry a ostatními podmínkami majícími význam pro realizaci díla a jako odborný zhotovitel nevytýká v tomto směru nic, co by mohlo bránit úspěšné realizaci díla, v poměrech projednávané věci však toto prohlášení zásadní roli nehraje. Jedná se o prohlášení zhotovitele ve smyslu § 2594 odst. 1 o. z., které má význam pro posouzení vad zhotoveného díla, v režimu vad díla se však toto řízení nepohybuje, neboť dílo nebylo vůbec dokončeno (soud prvního stupně dokonce uzavřel, že ani započato), protože nebylo realizovatelné.

31. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle zásady úspěchu ve věci vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla v odvolacím řízení plně úspěšná. Tyto náklady sestávají ze dvou úkonů právní pomoci po 44 300 Kč (§ 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. – dále jen „vyhláška“) za vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu a dále ze dvou náhrad hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 této vyhlášky ve znění účinném od 1. 1. 2025). Celkové náklady žalované ve výši 108 295 Kč (zahrnující rovněž dle § 137 o. s. ř. DPH ve výši 21 %) byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení