36 Co 218/2022-93

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Javůrkové a soudců JUDr. Lucie Bičákové a Mgr. Štěpána Hnaníčka ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] [anonymizováno] žalované: [osobní údaje žalované] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, [IČO] sídlem [adresa] o omluvu a zaplacení [částka], o odvolání žalobce [anonymizováno] rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího [anonymizováno] ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na poskytnutí omluvy doručené žalobci a podepsané osobou oprávněnou jednat za žalovanou ve znění:„ [stát. instituce], jednající za [anonymizována dvě slova] jakožto orgán spravující [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, k němuž došlo tím, že byla plošně zveřejněna [anonymizováno], která [jméno] [příjmení] podal podle [ustanovení pr. předpisu], o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů“ (výrok I), zamítl také nárok žalobce na zaplacení zadostiučinění ve výši [částka] (výrok II) a o nákladech [anonymizováno] rozhodl tak, že uložil žalobci povinnost k jejich náhradě žalované ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zadostiučinění ve formě výše uvedené omluvy a dále zadostiučinění v penězích jakožto odčinění nemajetkové újmy v souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované, která plošně zveřejňovala [anonymizováno], která žalobce podal podle [ustanovení pr. předpisu], o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů (dále též„ [ustanovení pr. předpisu]“ nebo„ [anonymizováno]“), a to v období od [anonymizováno] [rok] do [anonymizováno] [rok]. Plošným zveřejňováním [anonymizováno] o příjmech a závazcích žalobce (jež bylo následně Ústavním soudem posouzeno jako protiústavní) došlo k zásahu do soukromí žalobce. Odpovědnost za tento zásah nese podle žalobce stát, za nějž jedná coby příslušná organizační složka [stát. instituce], které spravuje [anonymizována tři slova] (§ 13 odst. 1 [anonymizováno]).

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že § 14b odst. 1 písm. a), b), c) [anonymizováno] byl zrušen nálezem Ústavního soudu z [datum], vyhlášeným [datum] pod sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 s tím, že tato ustanovení byla zrušena uplynutím dne [datum]. Dle názoru žalované tak nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu publikací [anonymizováno] veřejných funkcionářů v [anonymizována dvě slova] ani po [datum], neboť zrušení předmětné zákonné úpravy bylo odloženo až do konce roku [rok]. Na podporu své argumentace odkázala na stanovisko pléna Ústavního soudu ze [datum], sp. [značka automobilu] [anonymizováno] [číslo]. Dále žalovaná namítla, že pokud se žalobce dovolává nesprávného úředního postupu v tom směru, že došlo k přijetí protiústavní právní úpravy, pak legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup. Zde odkázala na závěry Nejvyššího soudu přijaté v rozsudku sp. zn. [spisová značka].

4. Žalobce dále argumentoval, že žalovaná zveřejňovala informace až do [anonymizováno] [rok] v [anonymizována tři slova] (dále též„ [anonymizováno]“), přičemž se jednalo o citlivé informace ze soukromí žalobce a tyto informace byly zveřejňovány bez jakéhokoliv omezení, souhlasu žalobce či možnosti ovlivnit osud oznamovaných údajů. Jak před vydáním rozhodnutí Ústavního soudu ČR, k němuž došlo [datum], tak po jeho vydání až do [datum] žalovaná ignorovala protiústavnost svého jednání a nadále [anonymizováno] neomezeně veřejně zpřístupňovala. Od [anonymizováno] [rok] žalovaná zvolila ještě absurdnější přístup a předmětné informace neposkytovala již ani podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, což svědčí o její libovůli a popírá to smysl zákona. Ohledně výkladu zásahu do práva na soukromí žalobce dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1022/21. Žalobce dále uvedl, že posouzení věci dle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též„ zákon č. 82/1998 Sb.“), není jednoznačné, když újma vůči státu vyplývá přímo z Listiny základních práv a svobod a není možné se schovávat za právní předpis, který by upravoval pouze určitou skupinu právních vztahů, a vyhýbat se tak následkům odpovědnosti za porušení ústavně zakotvených pravidel. V tomto směru odkázal na ustanovení čl. 7 a 10 Listiny s tím, že není možné ústavně zaručené právo porušovat a vycházet při posuzování následků jeho porušení ze zákonných předpisů, které jsou normou nižší právní síly. Žalobce rovněž nesouhlasil s obranou žalované, že újma vznikla při legislativní činnosti, která není nesprávným úředním postupem. Žalobce zdůraznil, že derogační nález Ústavního soudu má bezprostřední aplikační dopad na posuzovanou kauzu a nikoliv odloženou vykonatelnost. Žalovaná nerespektovala právo na soukromí a rodinný život garantovaný čl. 8 Úmluvou o ochraně lidských práv a základních práv a svobod. Toto právo nesmí být vykládáno restriktivně, jak dovodil Evropský soud pro lidská práva. Závěrem žalobce poukázal na to, že žalovaná argumentuje odložením vykonatelnosti derogačního nálezu, sama však ještě před uplynutím této lhůty v souladu s nálezem omezila zveřejňování těchto citlivých informací.

5. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, žalobce se dne [datum] obrátil na žalovanou se svojí žádostí o odškodnění. Žalovaná o této žádosti rozhodla dne [datum] a této žádosti nevyhověla. Soud prvního stupně tím měl splněnou podmínku stanovenou v § 14 zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], omezila od [datum rozhodnutí] plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v [anonymizováno] budou dostupné pouze na základě individuální žádosti, čímž mělo být zaručeno právo na soukromí a informační sebeurčení veřejných funkcionářů a odpadnutí důvodu, proč nepodat [anonymizováno]. Z nesporných tvrzení účastníků soud vzal za prokázané, že Ústavní soud svým nálezem ze dne [datum], [ústavní nález], publikovaným dne [datum] ve Sbírce, že Ústavní soud přezkoumával ústavní konformnost zákona o střetu zájmů ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a [ustanovení pr. předpisu] Nález byl vyhlášen dne [datum] a zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] [rok] Sb. a [ustanovení pr. předpisu], a to uplynutím dne [datum]. Z nálezu vyplývá, že povinnost poskytnout informace o majetku, příjmech a závazcích, které jsou obsahem [anonymizováno] podle zákona o střetu zájmů, představuje zásah do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů; tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl nejen vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Ústavní soud dospěl k závěru, že povinnost podávat [anonymizováno] v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů, i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mj. právě u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, následně automaticky zpřístupňovány komukoli, anonymně, bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Tento (druhý) zásah do práva na informační sebeurčení již podle Ústavního soudu neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do [anonymizována dvě slova] na základě žádosti. Proto Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů s odloženou vykonatelností uplynutím dne [datum], aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která již bude ústavně souladná, s poukazem na to, že protiústavní je úprava pouze v nediferencovaném elektronickém zpřístupnění údajů v registru. Ústavní soud blíže časové účinky svého nálezu a postup obecných soudů či orgánů veřejné moci v čase do nabytí vykonatelnosti nevymezil.

6. Soud prvního stupně pak učinil tento závěr o skutkovém stavu: Žalobce jako veřejný funkcionář byl povinen každoročně předložit průběžné [anonymizováno] dle zákona o střetu zájmů, které bylo plošně zveřejňováno prostřednictvím internetu. Ústavní soud shledal plošné neadresné zveřejňování těchto údajů protiústavním a příslušná ustanovení zákona o střetu zájmů ve svém nálezu publikovaném dne [datum] ke dni [datum] zrušil. Žalovaná plošné zveřejňování informací omezila dne [datum].

7. Po právní stránce soud prvního stupně nejprve citoval z novel [anonymizováno] [číslo] [rok] Sb. a [číslo] Sb., odkázal na nález Ústavního soudu Pl. ÚS. [číslo]. Citoval čl. 89 odst. 1 a 95 odst. 2 Ústavy České republiky, ustanovení § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1 a 2 a § 31a odst. 1 až 3 zákona č. 82/1998 Sb., § 70 odst. 1 a § 71 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. [anonymizováno] [číslo], [číslo] Sb., rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a nález Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález].

8. K samotnému právnímu posouzení pak uvedl, že nárok je po právní stránce nutné posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb. Aplikace toliko obecné občanskoprávní úpravy odpovědnosti (ochrany osobnosti) v daném případě na místě není. Zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], jakož i tam označenou prejudikaturu k nemožnosti postupu podle právní úpravy ochrany osobnosti po účinnosti [ustanovení pr. předpisu], kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb. Doplnil, že jeho závěr o podřazení žalobou uplatněného nároku zákonu č. 82/1998 Sb. je podpořen zejména nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], který pod tento zákon podřadil dokonce i poskytování informací v případech zákonem výslovně neupravených. Žalobce se tak nemůže svého nároku domáhat ani na základě tvrzené přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod, když z rozhodnutí Ústavního soudu se podává, že naplnění takto ústavně [anonymizováno] práv je třeba, pokud jde o poskytování informací, posuzovat právě pohledem toho, zda nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu odškodňovacího zákona a za podmínek tohoto odškodňovacího zákona. Z výše citovaných rozhodnutí se pak rovněž podává, že o přímé aplikovatelnosti ústavní úpravy bylo rozhodováno v situacích, kdy tato přímo zakotvovala právo na náhradu škody, či odškodnění, jako tomu je například v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nebo v čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Naproti tomu čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod přímo nárok na náhradu škody či odškodnění v případě porušení informační povinnosti nezakládá a nelze tak i z tohoto důvodu dovozovat přímou aplikovatelnost těchto ústavně právních předpisů na nárok na odškodnění žalobce a naopak je toto třeba právě posuzovat pohledem odškodňovacího zákona a jím definovaných podmínek odškodnění, včetně vymezení možných odpovědnostních titulů.

9. Soud prvního stupně dále uvedl, že objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. je založena za současného splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody. V projednávané věci však neshledal existenci odpovědnostního titulu, tj. nesprávného úředního postupu, neboť žalovaná při zveřejňování [anonymizováno] žalobce jako veřejného funkcionáře postupovala dle platné a účinné právní úpravy. Byť zveřejňováním [anonymizováno] docházelo k zásahu do soukromí žalobce (jakož i dalších veřejných funkcionářů v jeho postavení), což ostatně konstatoval Ústavní soud ve svém derogačním nálezu, nelze v plošném zveřejňování [anonymizováno] dle zákona o střetu zájmů žalovanou shledat nesprávný úřední postup (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Nesprávný úřední postup nelze dovozovat ani v období od vydání derogačního nálezu do [datum], neboť jeho vykonatelnost byla odložena a dle stanoviska Ústavního soudu Pl. [anonymizováno] [číslo], [číslo] Sb., platí, že po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a správní úřady jsou povinny ji aplikovat.

10. Pokud jde o první část tvrzení žalobce - tedy, že nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že žalovaná zveřejňovala [anonymizováno] v [anonymizována tři slova] dle zákona o střetu zájmů dle § 14b odst. 1, písm. a), b), c) v době od účinnosti novely, která toto ustanovení do [anonymizováno] zakotvila, tj. od [datum], resp. v doplněném znění od [datum] do [datum], kdy byl vydán derogační nález Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález], pak soud prvního stupně [anonymizováno], že v tomto nesprávný úřední postup shledávat nelze. Žalovaná, jakožto subjekt spravující [anonymizováno], vystupovala v pozici orgánu moci výkonné a v době do [datum] postupovala beze všech pochybností dle platných a účinných právních předpisů, konkrétně podle § 14b odst. 1 a), b) a c) [anonymizováno]. V tomto období ještě nebylo Ústavním soudem ani deklarováno, že tato zákonná úprava je protiústavní, a po žalované, jakožto orgánu moci výkonné, je nutno požadovat právě to, aby postupovala v souladu s platnými a účinnými předpisy, když nemá žádné zákonné zmocnění k tomu, aby v případě, že by dospěla k závěru o protiústavnosti konkrétní zákonné úpravy, podle této ze své vůle sama nepostupovala. Zde je třeba činit právě rozdíl od postupu orgánů moci soudní, kterým výslovně Ústava v čl. 95 odst. 2 dává možnost, resp. povinnost posoudit, zda zákon, jehož má být při řešení věci použito, není v rozporu s ústavním pořádkem a dospěje-li soud k závěru, že tento rozpor dán je, pak je soudu dána možnost, resp. povinnost, předložit věc Ústavnímu soudu. Takovéto povinnosti či oprávnění orgány moci výkonné však nemají a je tak naopak zcela správným úředním postupem, pokud se řídí platnou a účinnou právní úpravou. Závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka] pak vycházejí právě z tohoto předpokladu, když konstatují, že Nejvyšší správní soud je orgánem moci soudní, který k derogačnímu nálezu Ústavního soudu je povinen přihlížet i v době, kdy zrušení předmětné právní úpravy ještě není účinné, a to právě s odkazem na čl. 95 odst. 2 Ústavy a z něj plynoucí povinnosti soudů posuzovat v rámci své činnosti i případný rozpor zákonů s předpisy ústavními.

11. Pokud jde o druhou část tvrzení ohledně nesprávného úředního postupu na straně žalované, tj. konkrétně postup žalované, která zveřejňovala [anonymizováno] dle zákona o střetu zájmů v [anonymizováno] v době od vyhlášení derogačního nálezu, tj. od [datum] do [datum], kdy žalovaná s tímto fakticky přestala, když [anonymizováno] nadále zveřejňovala až na základě předchozí individuální žádosti, nikoliv anonymně, nelimitovaně, jako tomu bylo do té doby, pak ani v tomto postupu soud prvního stupně nesprávný úřední postup neshledal. Vyšel zejména ze závěrů přijatých Ústavním soudem ve stanovisku sp. [značka automobilu] [anonymizováno] [číslo] ve kterém Ústavní soud dovodil, že v případě rozhodnutí Ústavního soudu, kterým se ruší právní předpis, dochází k tomuto zrušení nikoliv od počátku, tedy nikoliv ex tunc, nýbrž vždy až ode dne, který Ústavní soud v nálezu určí, a pokud by tak neučinil, pak až dnem publikace ve Sbírce zákonů. Tedy ke zrušení právního předpisu dochází s účinky ex nunc, tedy od stanoveného okamžiku. Ústavní soud přitom má možnost za situace, kdy má za to, že derogační nález je natolik zásadním pro ochranu ústavnosti, zajistit jeho vykonatelnost ještě před datem vyhlášení ve Sbírce zákonů, což však musí výslovně do svého rozhodnutí zakotvit. Ústavní soud pak [anonymizováno], že zrušení právního předpisu pro futuro se projevuje právě i tím, že v případě, kdy Ústavní soud využije možnosti posunout okamžik vykonatelnosti svého nálezu až na budoucí dobu, pak se po dobu takovéhoto odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny takovouto úpravu aplikovat. Ústavní soud k tomuto doplnil, že státní orgány naopak nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto staly vykonatelnými. Ústavní soud poté v tomto směru ještě zdůraznil, že zrušení určité právní úpravy jakožto protiústavní ještě neznamená revizi individuálních právních aktů, která byla založena právě na aplikaci neústavního předpisu.

12. Soud prvního stupně konstatoval, že v projednávané věci je tak zřejmé, že pokud [stát. instituce] ve vztahu k žalobci i v době po [datum], kdy došlo k vyhlášení derogačního nálezu, nadále postupovalo dle § 14b odst. 1, písm. a) b) a c) zákona o střetu zájmů a [anonymizováno] v [anonymizována dvě slova] nadále zveřejňovalo dle tohoto ustanovení v neomezeném rozsahu umožňujícím anonymní přístup, pak byl postup Ministerstva spravedlnosti řádným, neboť jakožto orgán moci výkonné nebylo ministerstvo oprávněno samo dospět k závěru, že bude předčasně aplikovat právní důsledky derogačního nálezu Ústavního soudu [ústavní nález] ještě před datem [datum], k němuž byla tato účinnost samotným Ústavním soudem zrušena. Opačný závěr by byl v rozporu se závěry Ústavního soudu přijatými v tomto nálezu i výše citovaném stanovisku (sp. [značka automobilu] [anonymizováno] [číslo]), a rovněž by se možnost odkladu vykonatelnosti derogačních nálezů stala nadbytečnou, pokud by orgány moci výkonné měly povinnost podle těchto nálezů postupovat ještě před datem jejich účinnosti. V této souvislosti je třeba vyjít nejen z argumentace obsažené v odůvodnění citovaných rozhodnutí a stanovisek Ústavního soudu, ale např. i z argumentace obsažené v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka]. Dochází zde ke střetu dvou zájmů, konkrétně zájmu na kontrole činnosti veřejných funkcionářů a zájmu na ochraně jimi poskytovaných informací. V tomto případě Ústavní soud dospěl k závěru, že dochází sice k porušení práva na ochranu informací, nicméně že je zde i další zásadní zájem spočívající v zachování možnosti kontroly činnosti veřejných funkcionářů právě prostřednictvím podávaných [anonymizováno], přičemž je třeba zdůraznit, že je to právě a pouze Ústavní soud, který je oprávněn posuzovat soulad zákonů s ústavními předpisy a právě Ústavní soud při vyhodnocení kolize těchto dvou zájmů dospěl k závěru, že pro ochranu [anonymizována dvě slova] práv je dostačující, pokud dojde ke zrušení předmětného ustanovení až k [datum]. Nelze pak tedy nesprávný úřední postup na straně Ministerstva spravedlnosti, jakožto orgánu moci výkonné, spatřovat v tom, že nešel ve svém chování ještě nad rámec závěrů Ústavního soudu a střet těchto dvou zájmů nevyhodnotil jinak než Ústavní soud, konkrétně ve prospěch ochrany informací veřejných funkcionářů, a to tím, že by aplikoval účinky derogačního nálezu ještě před Ústavním soudem stanovenou vykonatelností.

13. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že dne [datum] žalovaná fakticky začala informace poskytovat v omezeném rozsahu, neboť předmětem posouzení zdejšího soudu je to, zda byla žalovaná oprávněna [anonymizováno] zveřejňovat způsobem dosavadním, což jak uvedeno do [datum] možné bylo. To, že fakticky žalovaná způsob zveřejňování omezila ještě před tímto datem, samo nemůže založit závěr o tom, že dosavadní postup žalované byl nesprávným, když zejména z tiskové zprávy se podává, že žalovaná k tomuto přistoupila z důvodu faktické nevymahatelnosti sankcí za přestupky, které jsou spojeny s nepodáním [anonymizováno] z důvodu obavy o ochranu soukromí, tedy vlastně v zájmu toho, aby nadále docházelo k zveřejňování [anonymizováno], neboť jinak by s ohledem na závěry Nejvyššího správního soudu veřejní funkcionáři nemohli být sankcionováni za nepředložení [anonymizováno], tedy by tato fakticky nemuseli podávat. Za dané situace se v kontextu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka] jeví tento postup žalované k [datum] rovněž jako řádný a neodůvodňuje závěr o tom, že dosavadní postup by byl postupem nesprávným.

14. Pokud jde o přímou aplikaci Listiny základních práv a svobod (čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práva svobod), případně čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, odkázal soud prvního stupně na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které vyložilo, že míra intenzity zásahu v porovnání s účelem a cílem, která podaná [anonymizováno] sledují, proto nepostačuje pro závěr, že stát odpovídá pro porušení práva na soukromí a práva na informační sebeurčení za nemateriální újmu, která žalobcům v souvislosti s postupem žalované aplikující účinnou právní normu v rozhodném období vznikla. Postupovala-li žalovaná až do [datum] podle účinné, i když Ústavním soudem již deklarované protiústavní právní úpravy (tím spíše i v době před vydáním derogačního nálezu Ústavního soudu), zasahovala tím sice do ústavně zaručených práv žalobců na soukromí a informační sebeurčení, avšak naplňovala tím i hlavní cíl zákona o střetu zájmů, kterým je kontrola veřejnosti nad transparentním výkonem veřejné správy. Postup žalované tak obstojí i v testu přiměřenosti a nelze jej ani z tohoto pohledu shledat nesprávným.

15. Z výše uvedených důvodů proto soud prvního stupně žalobu zamítl a o náhradě nákladů [anonymizováno] rozhodl dle zásady úspěchu ve věci s odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). 16. [anonymizováno] tomuto rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalobce, a to z důvodu, že soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo jím označeným důkazům (§ 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř.), neúplně zjistil skutkový stav věci (§ 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř.), dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním (§ 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř.) a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.).

17. Vytkl soudu prvního stupně, že interpretoval rozhodnutí Ústavního soudu nesprávně. Dovolával se Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“). Argumentoval, že po celou dobu účinnosti novely [ustanovení pr. předpisu] provedené zákonem č. 14/2017 Sb. znamenal anonymní přístup do [anonymizováno] zásah do soukromí a také bezpečnostní riziko pro funkcionáře povinné přiznání podávat. Právní úprava zveřejňování soukromých informací byla neústavní a vyvolala masivní odpor dotčených osob. Z komunální politiky odešly tisíce neuvolněných místostarostů a členů obecních rad. Jediný způsob, jak komunální politici mohli bránit své soukromí, bylo, že nepodávali příslušná [anonymizováno] do [anonymizováno]. Zdůraznil s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], vyšší míru intenzity zásahu do soukromí s ohledem na skutečnost, že [anonymizováno] je podáváno s vědomím, že se majetkové poměry oznamovatele stanou bez dalšího věcí veřejnou a neexistenci možných záruk souvisejících s nakládáním s dalšími údaji na základě poskytnuté žádosti. [anonymizováno], že žalovaná nedostála požadavku, aby nakládala s podanými oznámeními v [anonymizováno] při respektu k jeho ústavnímu právu na ochranu soukromí a osobních (mnohdy citlivých) údajů. Žalobce dále citoval nosné části nálezu Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález]. Opětovně i zmínil rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka] a jeho závěry. Setrval na stanovisku, že došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí. Uvedl též, že v souvislosti s napadeným rozsudkem vyvstávají tyto, jak uvádí palčivé, otázky: a) Jsou ústavně zaručená práva reálnými právy, vymahatelnými, přímo aplikovatelnými, nebo je lze úpravou jednoduchého práva fakticky popřít, resp. jejich obsah vyprázdnit, a to dokonce tak, že nespadají pod rámec soudní ochrany? b) Stojí princip legality nad přirozenými právy člověka, jinými slovy jsou ústavně zaručená práva podřízena bez dalšího zákonné úpravě? c) Kdo nese odpovědnost za porušení ústavně zaručeného práva, pokud se fyzická osoba rozhodne svého ústavně zaručeného práva dovolat i přes výslovnou zákonnou úpravu a Ústavní soud skutečně napadený zákonný předpis v klíčové části zruší? Nebo připouští skutečně ústavní pořádek [anonymizováno] neodpovědnost státu? d) V případě, kdy dochází ke zrušení zákonné úpravy pro rozpor s ústavním pořádkem a je odložena vykonatelnost nálezu, znamená to, že neústavní úpravu lze i nadále aplikovat a nedochází tím k porušení ústavních práv osob?

18. Žalobce dále dovozoval, že jeho žaloba není účelová, neboť zjevně i předžalobní výzva, kterou podal [anonymizováno] žalované, ji vedla k tomu, že svou praxi plošného a přímého zveřejňování podaných [anonymizováno] i po vydání nálezu ukončila ještě před [datum], a to dne [datum] na základě individuální žádosti. V této souvislosti vznesl otázku, proč tak neučinila již po vydání nálezu Ústavního soudu. Trval na tom, že byly zveřejněny velmi citlivé informace soukromého charakteru jak o osobních záležitostech žalobce, tak o jeho majetkových poměrech, proto se dovolává svých ústavně zaručených práv dle čl. 7 a čl. 10 odst. 3 [anonymizováno], které jsou přímo aplikovatelné.

19. Žalobce zdůraznil s odkazem na § 81 odst. 2, § 90, § 2956 a § 2951 odst. 2 o. z., že se domáhá ochrany svých osobnostních práv. Nemůže tedy obstát argumentace žalované, že k vytýkanému postupu plošného a přímého zveřejňování podaných [anonymizováno] zavazoval zákon, když tento zákon byl shledán protiústavní, přijal jej stát nikoliv žalobce a odpovědnost stíhá také stát. K odpovědnosti státu pak odkázal v bodě 19. svého odvolání na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a rozhodnutí Ústavního soudu. Argumentoval, že stát sám sebe nemůže v případě porušení ústavně zaručených práv vyvinit a konstatovat, že odpovídá jen částečně nebo vůbec. Příkladmo v hypotetické rovině uvedl, že pokud by [anonymizováno] přijal zákon o přípustnosti praktik mučení ve vazebních věznicích, který by byl následně shledán protiústavním, ale zákon by do doby vydání nálezu byl vykonáván, byla by nezákonnost takového postupu též vyloučena? Uvedl ještě další příklady s porušením listovního [anonymizováno] a [anonymizováno], když v těchto extrémních příkladech (nepřípustnost mučení a respekt k soukromí) se jeví zásah státu za nepřijatelný, proč by měl být tolerován v posuzovaném případě, když porušovaná práva jsou zakotvena ve stejném oddíle [anonymizováno]. Žalobce nesdílí závěr o důsledcích odložené vykonatelnosti nálezu, kterým je vysílán vzkaz:„ ještě musíte strpět porušování vašich ústavně zaručených práv“. Odložená vykonatelnost byla vzkazem [anonymizována dvě slova], nikoliv žalovanému. Ostatně sám žalovaný k 6. 11 [rok] plošné a přímé zveřejňování podaných [anonymizováno] ukončil. Poznamenal, že lhůta poskytnutá Ústavním soudem k nápravě nebyla přijetím nové zákonné úpravy naplněna, podaná [anonymizováno] jsou poskytována na základě zák. č. 106/1999 Sb., což se rovněž jeví problematické. Závěrem uvedl, že podal žalobu na ochranu osobnosti, nesdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že v úvahu připadá odškodnění žalobce dle zákona č. 82/1998 Sb. Nelze se odvolávat na to, že újma vznikla při legislativní činnosti, za kterou stát ve svém důsledku neodpovídá. Žalovaná musí v právním státu přijmout odpovědnost za protiústavní plošné a přímé zveřejňování podaných [anonymizováno] v [anonymizováno], omluvit se a poskytnout náležité peněžité zadostiučinění. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek buď změnil tak, že žalobě vyhoví a žalobci přizná náhradu nákladů [anonymizováno], nebo aby ho zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu [anonymizováno].

20. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání uvedla, že nárok je uplatněn jako náhrada nemajetkové újmy, která měla být žalobci způsobena žalovanou při výkonu státní moci. Soud prvního stupně tedy správně nárok posoudil dle zákona č. 82/1998 Sb. a dospěl ke správnému závěru, že tento nárok nelze posuzovat dle obecné občanskoprávní úpravy odpovědnosti (ochrany osobnosti). Zde odkázala na rozsudek [anonymizována dvě slova] Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná neshledala naplnění podmínek pro svou odpovědnost dle [číslo] [rok] Sb. Žalovaná je ústředním orgánem státní správy v oblasti střetu zájmů, [anonymizováno] orgánem pro podávání [anonymizováno] veřejných funkcionářů a správcem centrálního [anonymizována dvě slova] a v této působnosti se řídí [anonymizováno]. Dle čl. 2 odst. 3 Ústavy je žalovaná v souladu se zásadou legality státní moci vázána zákonem, dokud je platný a účinný. Ústava ani jiný právní předpis nedovoluje žalované jakožto orgánu moci výkonné v oblasti střetu zájmů posoudit soulad aplikovaného zákona s ústavním pořádkem a pro případ, že dojde k závěru o jeho protiústavnosti, zákon neaplikovat. Dle čl. 95 odst. 2 Ústavy jsou orgány moci soudní povinny posoudit, zda zákon, jehož má být při řešení věci použito, není v rozporu s ústavním pořádkem, a dospěje-li soud k závěru, že tento rozpor dán je, pak je soudu dána povinnost předložit věc Ústavnímu soudu, který je jako jediný oprávněn o případné protiústavnosti zákona rozhodnout. Žalovaná však v tomto případě vystupovala jako orgán moci výkonné, který toto oprávnění (povinnost) nemá. Pokud se tedy žalovaná řídila platnou a účinnou právní úpravou, pak se nepochybně vždy jednalo o správný úřední postup. Nález Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález], který byl vyhlášen dne [datum], zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) [anonymizováno], a to s odloženou vykonatelností uplynutím dne [datum]. Nález byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne [datum] pod [číslo] [rok] Sb. Je zcela nepochybné, že se žalovaná v pozici orgánu moci výkonné nemohla dopustit nesprávného úředního postupu tím, že před vyhlášením příslušného nálezu Ústavního soudu ve Sbírce zákonů postupovala zcela v intencích tehdy platného a účinného [anonymizováno]. Soud prvního stupně správně aplikoval stanovisko pléna Ústavního soudu sp. [značka automobilu] ÚS st [číslo], dle kterého v případě, že Ústavní soud využije možnosti posunout okamžik vykonatelnosti derogačního nálezu až na budoucí dobu, pak se po dobu takového odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny takovouto úpravu aplikovat. Státní orgány naopak nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů ústavního soudu ještě před tím, že se tyto staly vykonatelnými. Žalovaná proto argumentovala, že zveřejňováním [anonymizováno] o majetku žalobce v [anonymizováno] ani v době od vyhlášení nálezu Ústavního soudu do [datum] se žalovaná nemohla dopustit nesprávného úředního postupu, neboť postupovala dle tehdy platné a účinné právní úpravy. Žalovaná dále uvedla, že žalobce tyto závěry Ústavního soudu relativizuje s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, která uvedla. Ta však nejsou pro danou věc přiléhavá ani aplikovatelná, a to právě proto, že žalovaná vystupovala v pozici orgánu moci výkonné a byla zrušeným, byť však stále účinným zákonem vázána.

21. Přístup do [anonymizována dvě slova] omezila dne [datum]. To však neznamená, že do té doby jednala nesprávně. Učinila tak z důvodu, že veřejní funkcionáři nepodávali [anonymizováno] dle [anonymizováno], když dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] nemohli být za toto své neplnění povinnosti sankcionováni. Omezení přístupu do [anonymizováno] tak bylo učiněno ještě před uplynutím lhůty stanovené Ústavním soudem proto, aby byla tato [anonymizováno] řádně podávána.

22. Žalovaná tedy shrnula, že odpovědnost za přijetí zákona, který byl shledán protiústavním, je politická, a jejím důsledkem je možnost zrušení zákona Ústavním soudem. Takový zásah sice může mít vliv na práva jednotlivce, do nichž bylo v důsledku takového zákona zasaženo, nezakládá však tomuto jednotlivci nárok na náhradu škody. Zdůraznila, že povinnost podávat [anonymizováno] obstála v testu proporcionality, neboť legitimním cílem této povinnosti je veřejná kontrola funkcionářů. Testem proporcionality neprošlo pouze automatické zveřejnění těchto informací prostřednictvím internetu. Žalovaná také zdůraznila, že újma v posuzovaném případě není presumovaná, žalobci zjevně vadilo zveřejňování informací o jeho soukromí, které však samo o sobě testem proporcionality prošlo. Žalobce pak netvrdil žádnou konkrétní újmu způsobenou tímto plošným zveřejněním informací. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

23. Žalobce s vyjádřením žalované k odvolání dále polemizoval, znovu se dovolával přímé aplikovatelnosti čl. 7 a 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, a dále výkladu [anonymizováno] k otázce ochrany práva na informační sebeurčení. Měl za to, že žalovaná nebyla schopna vysvětlit, proč přistoupila k zamezení plošného přímého zveřejňování údajů z [anonymizováno] již ke dni [datum]. A pokud tak učinila, nevysvětlila, proč k němu nepřistoupila bezprostředně po vyhlášení derogačního nálezu Ústavního soudu. Žalobce zdůraznil, že nebrojí [anonymizováno] poskytování předmětných citlivých údajů státu, ale výlučně [anonymizováno] plošnému a přímému zveřejňování. K odkazu žalované na nález Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález] žalobce uvedl, že ochrana práva na informační sebeurčení má přednost, což plyne i z nálezu Pl. ÚS 24/10, kde Ústavní soud vymezil institut práva na informační sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování jednotlivce o sobě samém. Žalobce se na žalovanou obrátil pro jistotu postupem dle zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce argumentoval myšlenkou převzatou z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 24/10, v němž Ústavní soud vymezil institut práva na informační sebeurčení jako součást práva na soukromí. Současně z citovaného nálezu plyne, že„ pokud při informování veřejnosti orgány veřejné moci o jejich činnosti může dojít k porušení práv a ke vzniku újmy, spadají i nezákonnosti při takovém informování, které jednotlivci způsobily škodu, pod nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Souladný s čl. 36 odst. 3 Listiny je takový výklad zákona [číslo] [rok] Sb., podle něhož nezákonnost při poskytování informací nebo zveřejňování zpráv orgánem veřejné moci je nesprávným úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobce dále citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], v němž Nejvyšší správní soud řešil poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. orgánem, který k tomu nebyl kompetentní, mimo jiné myšlenku, že„ veřejný funkcionář se vstupem do služeb státu neztrácí své základní právo na soukromí a dále, že informace, které poskytl veřejný funkcionář v rámci [anonymizováno] podle [anonymizováno], neztrácejí charakter soukromých informací – osobních údajů, s nimiž musí evidenční orgán nakládat v souladu se zákonem.“ K podpoře svých tvrzení dále žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1022/21, citoval bod 68. nálezu: K zásahu do práva garantovaného čl. 10 odst. 2 a 3 listiny dojde, pokud je jedinci znemožněno autonomně rozhodovat o tom, co a jak o něm bude známo, tedy realizovat rozhodnutí týkající se jeho soukromého a rodinného života bez vědomí subjektů, kterým je jedinec nezamýšlel sdělovat. Nově pak žalobce argumentoval tím, že Evropský soud pro lidská práva ve [anonymizováno] (dále také jen„ [anonymizováno]“), opakovaně a setrvale zdůrazňuje, že jak uchovávání informací o soukromém životě jednotlivce jednotlivcem, tak jejich používání orgánem veřejné moci představuje zásah do práva na respektování soukromého života zaručeného v čl. 8 odst. 1 Úmluvy (viz následující rozsudky: § 48; [příjmení] v . Švýcarsko, [datum], [anonymizováno] [rok], s. 540, § 53; a rozsudek [příjmení] [anonymizována dvě slova], stížnost [číslo], §§ 69 a 80). [anonymizováno] dovozuje právo na informační sebeurčení a již několikrát zdůraznil, že sběr a uchovávání údajů týkajících se soukromého života jednotlivce spadají pod rozsah čl. 8 EÚLP, neboť výraz soukromý život nesmí být interpretován restriktivně (srov. [anonymizováno] [číslo], [příjmení] [anonymizováno] Spojenému království). Žalobce se dále dovolává závěrů [anonymizováno] ve věci ochrany práva na respektování soukromého a rodinného života s odkazem na tato rozhodnutí: rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] [anonymizována dvě slova] Rumunsku, rozsudek [anonymizována dvě slova] ze dne [datum] ve věci [číslo] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] Finsku; rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] – L.B. [anonymizováno] [země], rozsudek ze dne [datum] ve věcech [číslo] – [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] Německu a rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] [anonymizována dvě slova] Slovinsku.

24. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek i [anonymizováno], které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a shledal, že odvolání žalobce není důvodné.

25. Soud prvního stupně provedl dokazování ke zjištění skutkového stavu věci v potřebném rozsahu a na základě provedených důkazů učinil správná a pro posouzení věci postačující skutková zjištění.

26. Odvolací soud zaujal shodné právní posouzení žalobního nároku jako soud prvního stupně. Uplatněné nároky je nezbytné podřadit pod úpravu zákona č. 82/1998 Sb., který je právním předpisem speciálním ve vztahu k občanskému zákoníku (§ 26 OdpŠk).

27. Žalovaná je podle § 13 odst. 1 [anonymizováno] správcem [anonymizováno] a podle § 14 odst. 2 [anonymizováno] je pověřena jeho vedením. Mezi její povinnosti náleží umožnit fyzickým a právnickým osobám nahlížet do [anonymizována dvě slova] za podmínek a v rozsahu stanoveném [anonymizováno]. Tato činnost spadá pod výkon státní moci a představuje úřední postup ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podmínky a podrobnosti upravuje zákon dle čl. 36 odst. 4 Listiny. Tímto zákonem se rozumí zákon č. 82/1998 Sb. Je-li v pravomoci žalované činit úkony v souvislosti s vedením [anonymizováno], jedná se o výkon veřejné moci ve smyslu § 1 odst. 1 OdpŠk. Výkon této pravomoci je úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 OdpŠk.

28. K tomu odvolací soud dodává, že jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]), byla tato praxe překonána rozsudkem [anonymizována dvě slova] občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněným pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.

29. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], pak dovolací soud dále vyložil, že„ žalobu, kterou by žalobce formálně označil jako žalobu na ochranu osobnosti, by v tomto případě soud musel podle obsahu posuzovat podle zákona č. 82/1998 Sb. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května. [rok], sp. zn. [spisová značka]).“ V tomto rozhodnutí byl řešen případ, v němž šlo o nárok osoby blízké obžalovanému, odlišné od účastníka [anonymizována dvě slova], která v důsledku nezákonného stíhání obžalovaného utrpěla újmu, a o otázku, zda se může tato osoba blízká a na [anonymizována dvě slova] nezúčastněná domáhat náhrady nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení 11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

30. Tyto právní závěry byly následně vyjádřeny v řadě dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněném pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo v usneseních Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka].

31. Dle ustálené judikatury se ani osobnostních nároků [anonymizováno] státu nelze domáhat jinak než v režimu citovaného zákona, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. Pokud se žalobci domáhali přímé aplikovatelnosti článků 7 a 10 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nebylo možné jim přisvědčit právě proto, že k uplatnění práv vůči státu byl přijat zákon č. 82/1998 Sb. jako speciální právní úprava. Tento zákon ve znění zákona č. 160/2006 Sb., který přinesl úpravu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, je považován i [anonymizováno] za účinný nástroj k nápravě škody, způsobené státem při výkonu veřejné moci. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]:„ S ohledem na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva [anonymizována dvě slova] občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu neshledává možným odchýlit se od právního názoru naznačeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], o tom, že nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností [ustanovení pr. předpisu], lze přiznat v době od [datum] přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že uvedený nárok nelze posuzovat podle ustanovení [ustanovení pr. předpisu], tj. jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti, jak ostatně plyne již z výše citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, avšak zejména z nálezů ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], a ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 904/08, v nichž Ústavní soud shledal, že s ohledem na účinnost [ustanovení pr. předpisu] nelze náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí přiznat postupem podle § 11 a násl. obč. zák.“.

32. Nárok žalobců se vztahuje k právní úpravě obsažené v zákoně č. 159/2006 Sb. v době účinnosti jeho novel [číslo] [rok] Sb. a [číslo] Sb., tedy od [datum] do [datum]. Kritizovaná ustanovení [ustanovení pr. předpisu] umožňující neomezený anonymní přístup k obsahu majetkových přiznání veřejných funkcionářů definovaných v ust. § 2 odst. 1 zákona zrušil již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález], vynesený dne [datum] s vykonatelností odloženou do [datum]. Tímto nálezem bylo ke dni [datum] zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) ZStřZ ve znění zákona č. 14/2017 Sb., upravující rozsah nahlížení do [anonymizována dvě slova] veřejných funkcionářů zastávajících funkci starostů, primátorů a jejich zástupců, jakož i členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, neboť jím docházelo k porušení čl. 10 Listiny, dle kterého má každý (1) právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno; (2) právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života; (3) právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

33. Ustálená judikatura zastává stanovisko, že po dobu odložené vykonatelnosti derogačního nálezu Ústavního soudu je třeba předmětnou právní úpravu považovat za ústavně souladnou. Pokud správce [anonymizováno] postupoval v souladu s ní, nelze takový postup označit za nesprávný úřední postup. Jestliže Ústavní soud rozhodnutím o odkladu vykonatelnosti ponechal předmětnou právní úpravu ještě necelý rok v platnosti, zajisté zvážil, že v mezidobí budou podána [anonymizováno] o majetku za rok 2019 a budou zveřejněna podle právní úpravy od [datum] zrušené. Ze strany správce [anonymizováno] tudíž v tomto období nedocházelo k nesprávnému úřednímu postupu.

34. Předpoklady vzniku nároku na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. jsou existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi ([příjmení] druhá zákona č. 82/1998 Sb.). Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzované věci nebyl naplněn první z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to existence odpovědnostního titulu, když v postupu žalované nelze spatřovat nesprávný úřední postup, a to jak v době před vyhlášením nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], tak v období od [datum] do [datum].

35. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. [značka automobilu] ÚS- [spisová značka], Ústavní soud vyložil, že státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými. Zrušení právního předpisu pro futuro se jako princip projevuje i v tom, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna se po dobu odkladu vykonatelnosti (§ 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat. Smyslem této právní úpravy je zvýraznit fakt, že zrušení protiústavní právní úpravy samo o sobě neznamená revizi individuálních právních aktů založených na revizi neústavního předpisu. Možnost a intenzita korekce dopadů aplikace neústavní normy je„ odstupňována podle toho, jak citelné zásahy do právní sféry jednotlivce zákon vyvolal“ (Pl. ÚS- [spisová značka]).

36. Soud prvního stupně rovněž správně poukázal na skutečnost, že žalovaná jako orgán státní správy je povinna při své činnosti postupovat v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky) a není oprávněna posuzovat soulad právních předpisů s [anonymizováno], když tímto orgánem je výlučně Ústavní soud (čl. 83 Ústavy České republiky). Nesprávného úředního postupu by se žalovaná naopak dopustila, pokud by nepostupovala podle zákona o střetu zájmů ve znění jeho novel provedených zákonem č. 17/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb. a veřejnými funkcionáři oznámené informace by veřejnosti bez žádosti nezpřístupnila. Pokud Ústavní soud odložil vykonatelnost nálezu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], podle ust. § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu do [datum], ačkoliv shledal část právní úpravy zákona o střetu zájmů protiústavní, učinil tak evidentně proto, že zájem veřejnosti na kontrole veřejných funkcionářů a zvýšení důvěry veřejnosti v činnost veřejné moci převážily nad zásahem do práva veřejného funkcionáře na informační sebeurčení.

37. Žalovaná jednala jako orgán moci výkonné. Skutečnost, že žalovaná omezila dálkový přístup do [anonymizováno] dnem [datum], sama o sobě nevede k závěru, že žalovaná do uvedeného dne postupovala nesprávně. Žalovaná svůj postup vysvětlila, byla motivována zájmem na tom, aby veřejní funkcionáři [anonymizováno] i nadále podávali a byl tak zajištěn legitimní cíl kontroly činnosti veřejných funkcionářů poté, co Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], rozhodl, že závěr Ústavního soudu o protiústavnosti úpravy zpřístupňování [anonymizováno] v [anonymizována tři slova] v nálezu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], brání tomu, aby správní orgány sankcionovaly porušení povinnosti podat [anonymizováno] podle § 23 odst. 1 písm. f) [anonymizováno] už v době před nabytím vykonatelnosti tohoto nálezu. Ospravedlnění postupu žalované po [datum] však pro rozhodnutí o nároku žalobce není zásadní. Podstatné zůstává, že po celou dobu, kterou žalobce svým žalobním nárokem postihl, tj. od [datum] do [datum], lze postup žalované posoudit jako souladný se zákonem.

38. Příčinou postupu, který je ve světle nálezu I. ÚS PL [číslo] neústavní, bylo předmětné znění [anonymizováno] přijaté zákonodárným sborem. Stát ovšem podle ustálené judikatury nenese odpovědnost za škodu způsobenou výkonem zákonodárné moci (viz [příjmení], [jméno]. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, komentář. C. H. Beck [obec a číslo] 3. vydání. str. 33 až 39:„ Pokud stát odpovídá za nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí, jedná se o výkon moci výkonné a soudní. Nesprávným úředním postupem může být i pochybení aparátu zákonodárného sboru (tedy v procesu normotvorby či při legislativním procesu – pozn. odvolacího soudu) např. pokud by byl ve Sbírce zákonů zveřejněn jiný text zákona než jaký byl schválen nebo porušen jednací řád zákonodárného sboru. Platí ovšem ústavní princip suverenity zákonodárné moci. Ústavní soud ve své judikatuře k nevčasnému přijetí zákona o deregulaci nájemného opakovaně rozhodl, že stát neodpovídá za výkon moci zákonodárné. Zákonodárná moc je odpovědná podle Ústavy [anonymizováno] lidu“. Z toho plyne, že jedinou výjimkou posuzování zákonodárné činnosti je [anonymizováno] o zrušení zákonů a jiných právních předpisů podle ust. § 64 až 71 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

39. Z odůvodnění nálezu [ústavní nález] je patrné, že důvodem derogace části [anonymizováno] byla disproporce mezi právem veřejných funkcionářů na informační sebeurčení a mezi účelem [anonymizováno] – kontrolou transparentnosti výkonu veřejné moci. Ústavní soud se tedy zabýval otázkou, jaký druh újmy a případně jaké intenzity může být způsoben jedinci, jehož [anonymizováno] o majetku je veřejně bez omezení online přístupné. Proporci mezi stanovením povinnosti podávat majetková přiznání a zpřístupnit je veřejné kontrole jako účelem zákona a omezením práva veřejného funkcionáře na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o oznamovateli podle čl. 10 odst. 3 Listiny hodnotil Ústavní soud v citovaném nálezu. Ústavní soud předpokládá u veřejného funkcionáře vyšší toleranci k omezení tohoto práva v zájmu transparentního výkonu správy veřejných věcí. V derogačním nálezu dospěl Ústavní soud ve svém plénu k závěru, že účelu zákona lze dosáhnout i tak, že majetková přiznání bude správce poskytovat na žádost, při jejímž podání je žadatel povinen se identifikovat, což případně umožní snazší zjištění odpovědnosti za neoprávněné užití chráněných osobních údajů.

40. Ústavní soud v citovaném nálezu předeslal,„ že při hodnocení intenzity zásahu do soukromí a práva na informační sebeurčení veřejného funkcionáře je třeba rozlišit dvě jeho formy. V případě, kdy musí veřejný funkcionář [anonymizováno] o majetku, příjmech a závazcích pouze podat, je intenzita zásahu nepochybně menší než v případě, kdy takové [anonymizováno] podává s vědomím, že se vzápětí jeho majetkové poměry stanou bez dalšího„ věcí veřejnou“, tedy se stanou součástí veřejně přístupného [anonymizována dvě slova]. V prvém případě jde z povahy věci o [anonymizováno] určené k tomu pověřenému orgánu, kdežto ve druhém případě jde o okruh blíže neurčených osob (prakticky kdokoli) bez vazby na výkon veřejné funkce (z hlediska místa a času, tedy např. obyvatel obce v určitém volebním období veřejného funkcionáře, které k těmto oznámením mají neomezený přístup). [obec] širší okruh osob se může s majetkovými poměry veřejného funkcionáře seznámit, tím intenzivnější zásah do soukromí může tato osoba pociťovat. Shledal-li proto Ústavní soud napadená ustanovení zákona týkající se samotné úpravy podávání [anonymizováno] o majetku, příjmech a závazcích za ústavně konformní, neaproboval tím bez dalšího, že je ústavně konformní i režim zveřejňování (resp. zpřístupnění) takto získaných údajů“ (odst. 114 nálezu).

41. Dále Ústavní soud v citovaném nálezu uvedl:„ Z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 (bod 29) jakož např. i z nálezu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 23/05, plyne, že do sociální sféry práva na soukromí "lze za určitých podmínek vstupovat, neboť se v ní mohou vyskytovat fakta, která mohou být předmětem oprávněného veřejného zájmu", přičemž Ústavní soud hovoří v této souvislosti o možnosti proporcionálních zásahů veřejné moci za účelem ochrany zájmů společenství. Lze tak dovodit, že řada faktů z oblasti soukromého života může mít vztah k veřejnému zájmu a jejich zveřejnění proto nemusí vždy představovat zásah, či dokonce porušení, práva na soukromí. Ústavní soud proto vychází ze skutečnosti, že veřejný zájem na určitých informacích o majetkových poměrech veřejných funkcionářů a osob jim blízkých se může dostat do střetu s právem na informační sebeurčení a soukromí. Tento veřejný zájem je však nutno poměřovat s opakovaně zmiňovaným právem na ochranu soukromí a informační sebeurčení. K tomuto poměřování slouží test proporcionality, který bude proveden níže“ (odst. 118 nálezu).

42. Konflikt veřejného zájmu na poskytnutí informací a práva jednotlivce na informační sebeurčení podrobil Ústavní soud testu proporcionality:„ Zveřejnění majetkových poměrů veřejných funkcionářů je bezesporu způsobilé naplnit sledovaný legitimní cíl, jímž je nejen možnost snazšího odhalení případného střetu zájmů, ale též jeho prevence. Vědomí si veřejné dostupnosti informací o majetkových poměrech může vést k vyšší míře zdrženlivosti ve vztahu k preferování soukromého zájmu na úkor zájmu veřejného. Jakkoli veřejná dostupnost majetkových poměrů nemůže zabránit všem možným hypotetickým nezákonným aktivitám veřejných funkcionářů, jak upozorňuje navrhovatelka 2, nečiní tato skutečnost z použitého prostředku prostředek nezpůsobilý k dosažení stanoveného cíle. Veřejná dostupnost majetkových poměrů bude bezesporu předcházet a bránit střetu zájmů ve vyšší míře, než tomu bude v případě, že údaje o majetku veřejně dostupné nebudou. Ústavní soud tak považuje zvolený prostředek za způsobilý k dosažení zvoleného legitimního cíle, nikoli za prostředek, kterým by vůbec nebylo možno zvoleného cíle dosáhnout. V prvním kroku testu proporcionality proto napadená právní úprava obstojí“ (odst. 125 nálezu).

43. Druhý krok testu spočíval v posouzení kritériem potřebnosti a v tomto testu posuzovaná právní úprava neobstála:„ Ústavní soud má za to, že existenci veřejného zájmu na zveřejnění majetkových poměrů u veřejných funkcionářů bez jakéhokoliv omezení nelze automaticky presumovat jen proto, že jde o osoby veřejně činné. To se týká též informací o třetích osobách, typicky věřitelích veřejných funkcionářů, neboť i zde musí být zveřejnění jejich identity testováno kritériem existence veřejného zájmu v každém jednotlivém případě. Naopak systém spočívající v poskytnutí informací na žádost vytváří určitý mezistupeň mezi poskytnutím informace konkrétnímu jednotlivci a jejím dalším zveřejněním neurčitému okruhu adresátů, např. v médiích, na internetu apod. Tento mezistupeň pak zajišťuje, že před samotným zveřejněním informace o soukromí bude moci být zvažována existence a intenzita veřejného zájmu na zveřejnění“ (odst. 138 nálezu).

44. Závěry Ústavního soudu v citovaném nálezu jsou východiskem také pro rozhodnutí v projednávané věci.

45. Odvolací soud proto souhlasí se závěry soudu prvního stupně, že postup žalované ve sledovaném období obstojí v testu přiměřenosti a nelze jej z tohoto pohledu shledat nesprávným. Intenzita zásahu do práv žalobce je značně snížena mírou odpovědnosti každého funkcionáře k veřejné sféře za transparentní výkon zastávané funkce, které odpovídá kontrola i jeho soukromých majetkových poměrů veřejností. U veřejného funkcionáře se předpokládá vyšší míra odolnosti při zásahu do jeho práv na soukromí, ačkoli je pravdou, že ani u takové osoby nelze její práva omezovat více než je toho k naplnění zákonných cílů zapotřebí. V neposlední řadě odvolací soud hodnotí právní úpravu [ustanovení pr. předpisu] v době po vykonatelnosti citovaného derogačního nálezu Ústavního soudu tak, že není diametrálně odlišná od úpravy předchozí. I za situace po [datum] je každý oprávněn získat informaci o obsahu [anonymizováno] veřejného funkcionáře, definovaného v ust. § 2 odst. 2 [anonymizováno] (pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci). Přístup k této informaci musí být podle derogačního nálezu [ústavní nález] upraven tak, že žadatel musí o takovou informaci požádat.

46. Co se týče judikaturních odkazů žalobce, kterými se zabýval již soud prvního stupně, odvolací soud má za to, že jimi nelze odůvodnění zamítavého rozsudku soudu prvního stupně vyvrátit.

47. Nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], se zabývá odpovědností za škodu způsobenou činností osoby, která zastává státní funkci (v daném případě funkci prezidenta republiky), z toho hlediska, zda měla předmětná činnost přímou souvislost s výkonem státní funkce. Újma v daném případě vznikla v důsledku nepravdivé informace, která byla způsobilá poškodit dobré jméno stěžovatele, což jsou skutkové okolnosti zcela odlišné od projednávané věci.

48. Plenární nález Ústavního soudu Pl. ÚS 24/10 řešil shromažďování a využívání provozních a lokalizačních údajů o telekomunikačním provozu včetně využití v [anonymizována dvě slova]. Nález řeší jinou oblast práva a jinou skupinu jednotlivců, do jejichž práva na soukromí se v daném případě zasahuje, avšak princip, že k zásahu podle zákona, ve veřejném zájmu a v nezbytném rozsahu, může dojít, je i v této věci obdobný; jednalo se však o odlišné skutkové okolnosti.

49. Jde-li o nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1022/21, ten řešil narušení práva shromažďovacího a v té souvislosti také práva na soukromí. V odst. 32 nálezu se uvádí:„ Ačkoliv Listina výslovně neuvádí, kdy a jak lze právo na soukromí a na informační sebeurčení ve smyslu jejího čl. 10 omezit (na rozdíl od práva pokojně se shromažďovat, srov. bod 16 tohoto nálezu), nelze ani toto právo považovat za neomezitelné. Právo na soukromí a na informační sebeurčení lze nicméně omezit pouze za účelem ochrany jiných základních práv či ústavně aprobovaných veřejných zájmů (výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10, bod 37)“. Tento závěr podporuje způsob, jakým o projednávané věci soud prvního stupně rozhodl.

50. V rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], Nejvyšší správní soud řešil poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. orgánem, který k tomu nebyl kompetentní. V odst. (21) odůvodnění Nejvyšší správní soud skutečně dospěl k citovanému závěru, že„ informace o majetkových poměrech osoby spadají do samého jádra ústavně chráněného soukromí dle čl. 10 Listiny, resp. konvenčního práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy a jiných obdobných ustanovení mezinárodních smluv. Pokud zákon o střetu zájmů za deklarovaným účelem posílení veřejné kontroly veřejných funkcionářů a prohloubení důvěry veřejnosti v politiku, uložil osobám podílejícím se na rozhodování o veřejných záležitostech povinnost poskytovat státním orgánům o sobě takové detailní informace o soukromém majetku, jde bezpochyby o masivní zásah do jejich ústavně garantovaného práva na soukromí, respektive, v nejširším smyslu, svobody být veřejnou mocí ponechán sám sobě. Vstupem do služeb státu osoby zastávající veřejné funkce toto základní právo neztrácejí (srov. čl. 10 Listiny a contrario, čl. 44 Listiny a contrario). Pokud navíc státní orgány takové informace poskytují třetím osobám nebo je dokonce zpřístupňují veřejnosti, již tak vysoká intenzita zásahu do práva na soukromí se dále prohlubuje. V daném segmentu se potom soukromá povaha takových údajů zcela stírá a majetkové poměry dané osoby se stávají věcí veřejnou, a to nejen k naplnění zmíněného účelu zákona o střetu zájmů, ale i k využití nebo dokonce zneužití v souvislosti s konkurenčními zájmy soukromými“. Tento závěr však nelze vytrhnout ze souvislosti, v následujícím odstavci (22) Nejvyšší správní soud uvedl, že„ Aniž by soud v tuto chvíli ověřoval splnění požadavku proporcionality takového zásahu do ústavně garantovaného základního práva, resp. vážil legitimnost deklarovaného cíle takového zásahu, je zřejmé, že naprosto neoddiskutovatelnou podmínkou pro jeho ústavnost (resp. pro přistoupení k navazujícím krokům testování ústavnosti zásahu) je požadavek, aby se důsledně opíral o srozumitelné, jasné, a tedy i předvídatelné ustanovení zákona“. S těmito závěry není rozhodnutí soudu prvního stupně v rozporu, neboť postup žalovaného při správě [anonymizována dvě slova] se o takové ustanovení zákona opíral.

51. K argumentaci žalobce judikaturou [anonymizováno], ke které se v zásadě vyjádřil již i soud prvního stupně, odvolací soud uvádí, že též neskýtá podklad pro vyhovění žalobě. Dále uvedené rozsudky jsou dostupné na webu [webová adresa].

52. V rozsudku ze dne [datum] ve věci č. stížnosti [číslo] [anonymizována tři slova] a [anonymizována tři slova] Finsku [anonymizována tři slova] dospěl k závěru, že nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy, zaručujícího právo na respektování rodinného a soukromého života. Skutkové okolnosti případu se od projednávané věci značně odlišují. Stížnost kritizovala odmítnutí anonymizovat jména stěžovatelů v reportážích umístěných v archivech internetových zpravodajských webů o jejich [anonymizována dvě slova], kterým byli před řadou let odsouzeni za vraždu. Velmi obdobně je odůvodněn další případ, který se také skutkové blíží věci bratrů [anonymizována dvě slova] Finsku, [anonymizováno] v něm rozsudkem ze dne [datum] ve věcech [číslo] – [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] Německu rozhodl, že odmítnutím anonymizovat jména stěžovatelů v reportážích umístěných v archivech internetových zpravodajských webů o jejich [anonymizována dvě slova], kterým byli před řadou let odsouzeni za vraždu, nedošlo k porušení práva na soukromý život podle článku 8 Úmluvy. Vnitrostátní soudy totiž nepřekročily prostor pro uvážení, dostatečně zvážily soupeřící zájmy s ohledem na nezpochybněnou zákonnost uveřejněných článků i chování stěžovatelů k médiím. Popsané případy se týkají novinářského zveřejnění informací o odsouzených osobách, informací pravdivých a z hlediska práva veřejnosti na informace také potřebných a žádaných. Ačkoli nebyly zveřejněny a uchovávány se souhlasem stěžovatelů, [anonymizováno] porušení čl. 8 Úmluvy neshledal.

53. V rozsudku ze dne [datum] ve věci [anonymizována dvě slova] Rumunsku, číslo stížnosti: [číslo] řešil [anonymizováno] případ, kdy rumunská zpravodajská služba SRI vedla o stěžovateli tajný spis, který obsahoval nepravdivé údaje o jeho legionářské minulosti, a to i poté, kdy rumunský soud v [anonymizováno] 1997 konstatoval, že údaje obsažené v dopise z prosince 1990, týkající se údajné legionářské minulosti stěžovatele, jsou nepravdivé, jelikož se pravděpodobně vztahují k jiné osobě téhož jména, a prohlásil je za neplatné. Rozsudek připomněl, že na prvním místě náleží vnitrostátním orgánům, a obzvláště soudům, aby interpretovaly a aplikovaly vnitrostátní právo, ukládání údajů o soukromém životě stěžovatele mělo podklad v rumunském právu. Teprve za situace, kdy vnitrostátní soudy se odmítly zabývat žádostí stěžovatele o odškodnění a proplacení nákladů [anonymizováno] stěžovateli, považoval [anonymizováno] vnitrostátní prostředek nápravy za neúčinný. K otázce přímé aplikovatelnosti Úmluvy [anonymizováno] v rozsudku uvedl: Čl. 13 zaručuje existenci prostředku nápravy ve vnitrostátním právu, kterým je možno se domáhat práv a svobod, která jsou zakotvena v Úmluvě. Toto ustanovení tedy vyžaduje vnitrostátní prostředek nápravy zmocňující příslušný„ národní orgán“, aby se zabýval obsahem stížnosti založené na Úmluvě a nabídl vhodnou nápravu, i když smluvní státy mají určitý posuzovací prostor, pokud jde o způsob, jakým se podrobí povinnostem, které jim toto ustanovení ukládá. Případ [anonymizováno] je v dalších rozhodnutích týkajících se porušení čl. 8 Úmluvy hojně citován. Od projednávané věci se podstatně liší v tom, že údaje byly zveřejněny bez souhlasu stěžovatele a byly nepravdivé, poškozující jeho pověst. V několika bodech projednávané věci [anonymizováno] zdůraznil, že se řídí vnitrostátní právní úpravou – sledování zpravodajskou službou, [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], uchovávání údajů o soukromém životě. Vnitrostátní úprava však byla shledána [anonymizováno] nepřehlednou a nesystematickou. Ve věci však bylo podstatné související porušení čl. 13 Úmluvy, když vnitrostátní prostředek nápravy byl stěžovateli odepřen. Naproti tomu ve věci žalobce, kromě dalších důležitých odlišností, dochází k řádnému projednání nároku žalobce v občanskoprávním [anonymizováno], kde se dodržení zákonnosti při shromažďování a zveřejnění sdělených soukromých informací podle jasné a přehledné právní úpravy zkoumá a podrobuje se náležitému uvážení, zda zájem společnosti na zveřejnění těchto informací převážil nad jejich právem na informační sebeurčení.

54. Rozsudkem ze dne [datum] ve věci [číslo] – L. B. [anonymizováno] [země] rozhodl [anonymizována tři slova], že uveřejněním osobních údajů stěžovatele na webových stránkách Národní daňové a celní správy z důvodu neplnění jeho daňových povinností nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy. Soud konstatoval, že uveřejnění nebo užití informací týkajících se soukromého života orgánem veřejné moci představuje zásah do práv zaručených článkem 8 Úmluvy. K napadenému jednání došlo na základě zákona, přičemž Soud připustil, že jeho cílem bylo zlepšení daňové kázně, a tudíž ochrana hospodářského blahobytu země, jakož i ochrana zájmů třetích osob ve vztahu k informacím o finanční situaci daňových dlužníků. Napadené jednání tedy sledovalo legitimní cíl ochrany práv a svobod jiných. Napadené opatření bylo jasně vymezeno svým cílem, zákonodárce omezil negativní účinky daného opatření na ty osoby, jejichž chování nejvíce poškozovalo veřejný rozpočet; osobní údaje dotčených osob byly z webu odstraněny, jakmile tyto svou daňovou povinnost splnily. Soud poznamenal, že seznam neplatičů daní a daňových podvodníků by postrádal smysl, pokud by na jeho základě nebylo možné takové osoby dostatečně určitě identifikovat, přičemž uvedení pouze jména a příjmení by takový účel zjevně nesplnilo, a zákonodárce nelze kritizovat za to, že jako další identifikační údaj zvolil právě bydliště. Vzhledem k tomu, že umožnění širokého přístupu veřejnosti k těmto údajům odpovídá právu každého na informace o osobách, jež dluží peníze státnímu rozpočtu, a tedy celé komunitě, údaje byly uveřejněny na webu určenému úzkému okruhu čtenářů a stěžovatel neuvedl, jakým konkrétním způsobem mělo opatření zasáhnout do jeho soukromého života. Soud dospěl k závěru, že v projednávané věci k porušení článku 8 Úmluvy nedošlo. I tento případ se od projednávané věci skutkově značně liší. Lze však využít úvahu [anonymizováno], že narušení práva na soukromí mělo legitimní cíl a ten měl původ v činnosti stěžovatele, v daném případě v jeho aktivitách, které vedly k dluhu na daních. V projednávané věci jde o aktivitu, kterou se žalobci stali veřejnými funkcionáři a tím na sebe vzali větší díl odpovědnosti vůči společnosti.

55. Rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] [anonymizována dvě slova] Slovinsku. [anonymizováno] čtvrté sekce Soudu rozhodl šesti hlasy [anonymizováno] jednomu, že právní úprava, o níž se vnitrostátní orgány opřely při zjištění identity stěžovatele jakožto uživatele určité dynamické IP adresy, byla nejasná a neobsahovala dostatečné záruky [anonymizováno] svévoli, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na respektování soukromého života chráněného článkem 8 Úmluvy. Popsaný případ se vyznačuje tím, že zásah do práva na soukromí byl nezákonný, postrádal rozhodnutí soudu, které se k získání neveřejného údaje o uživateli dynamické IP adresy vyžadoval. Ve věci žalobce naproti tomu došlo ke zveřejnění informací o něm na základě zmocnění, které bylo zákonné, zcela jednoznačné a předvídatelné.

56. S ohledem na nenaplnění podmínek odpovědnosti státu za tvrzenou újmu odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný, včetně správného výroku o nákladech [anonymizováno] (výrok II).

57. Odvolací soud se tímto rozhodnutím neodchýlil od dalších rozhodnutí Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího vydaných v obdobných věcech jiných žalobců vedených pod spisovými značkami např. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka]. Tím se odvolací soud přidržel zásady vyjádřené v ustanovení § 13 o. z., podle něhož (stručně řečeno) mají být obdobné případy posuzovány obdobně, není-li tu zvláštní důvod k odchylce. Jelikož předmětem [anonymizováno] v uvedených věcech jsou obdobné nároky veřejných funkcionářů spojených s tvrzeným porušením jejich práva na ochranu soukromí plošným zveřejněním [anonymizováno] podávaných podle [ustanovení pr. předpisu], jako je předmětem [anonymizováno] v tomto případě, není důvod v tomto konkrétním případě postupovat odlišně.

58. O nákladech odvolacího [anonymizováno] rozhodl odvolací soud podle úspěchu žalované v odvolacím [anonymizováno] (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), když žalobce se svým odvoláním ve věci samé neuspěl. Výše nákladů odvolacího [anonymizováno] je tvořena jednou náhradou paušálních výdajů po [částka] za vyjádření k odvolání (§ 151 odst. 3 o. s. ř., § 1 odst. 3 písm. a), b), c), § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.).