36 Co 317/2024 - 199

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Mottla a soudců Mgr. Martina Šalamouna a Mgr. Štěpána Hnaníčka ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený [jméno FO] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátkou [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [tituly před jménem] [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] o zvýšení výživného o odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. května 2024, č. j. 39 C 51/2023-169 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I, II, IV a V potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 406 Kč do tří dnů od jeho právní moci do rukou advokátky žalobce.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zvýšil vyživovací povinnost žalovaného k žalobci, naposledy stanovenou rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 6. 9. 2012, č. j. [spisová značka] částkou 7 000 Kč měsíčně, počínaje dnem 13. 9. 2020 na částku 10 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 20. dne v měsíci předem k rukám jeho matky/opatrovnice (výrok I), nedoplatek na zvýšeném výživném za dobu od 1. 9. 2020 do 31. 5. 2024 v celkové výši 135 000 Kč uložil žalovanému zaplatit žalobci k rukám jeho matky/opatrovnice do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II), žalobu s návrhem na zvýšení vyživovací povinnosti dle výroku I tohoto rozsudku za období od 13. 9. 2020 do 18. 2. 2023 o dalších 2 000 Kč měsíčně (tedy celkem 12 000 Kč) a za období od 19. 2. 2023 o dalších 3 000 Kč měsíčně (tedy celkem 15 000 Kč) zamítl (výrok III), požadavek žalovaného, aby výživné stanovené mu rozsudkem citovaným ve výroku I bylo počínaje dnem 1. 4. 2023 sníženo z částky 7 000 Kč měsíčně na částku 5 000 Kč měsíčně, rovněž zamítl (výrok IV) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zvýšení výživného na částku 12 000 Kč měsíčně (pro dobu od podání návrhu na částku 15 000 Kč měsíčně), které bylo naposledy stanoveno rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 6. 9. 2012, č. j. [spisová značka], tedy v době, kdy byl ještě nezletilý, částkou 7 000 Kč měsíčně. Žalobce trpí Downovým syndromem, má kombinované mentální a tělesné postižení, mentálně je na úrovni malého dítěte, potřebuje celodenní péči, přičemž v době, kdy je jeho matka v práci, pobývá v denním stacionáři, kam ho matka každý den vozí. Rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 10. 2. 2021, č. j. [spisová značka], byl omezen ve svéprávnosti, opatrovníkem mu byla ustanovena právě jeho matka. Žalobce pobírá invalidní důchod ve výši 14 000 Kč měsíčně, s péčí o něho souvisejí náklady na pohonné hmoty na každodenní cestu do stacionáře a zpět, dále úhrady na pobyt ve stacionáři ve výši 3 000 Kč měsíčně, plavání s rehabilitačním pracovníkem ve výši 1 500 Kč měsíčně, výdaje na edukační pomůcky a návštěvy koncertů, které žalobce uklidňují, ve výši 5 000 Kč měsíčně. Žalobcova matka pobírá důchod ve výši 20 000 Kč měsíčně a příspěvek na péči ve výši 19 500 Kč měsíčně, občas také pracuje s příjmem přibližně 13 000 Kč měsíčně. Žalobce s matkou bydlí v bytě 3+kk, v němž nájem činí 12 000 Kč a elektřina 2 500 Kč měsíčně, internet a telefon stojí potom přibližně 2 000 Kč měsíčně.

3. Žalovaný nesouhlasil se zvýšením výživného, naopak navrhoval jeho snížení na částku 5 000 Kč měsíčně. Zabýval se otázkou údajného neplacení výživného, kdy vysvětlil, že k tomu došlo v důsledku změny plátce mzdy, přičemž původní plátce nepředal plátci novému kompletní dokumentaci vztahující se k soudem stanoveným srážkám. Proto nový plátce strhával ze mzdy žalovaného pouze částku 5 000 Kč měsíčně, kterou ukládal do depozita. Deponované prostředky byly poté uvolněny a od února 2023 je žalovanému strháváno výživné na žalobce ve správné výši 7 000 Kč měsíčně, není proto pravdou, že by vyživovací povinnost neplnil. Dále popsal, že k datu 30. 4. 2022 ukončil služební poměr u [správní orgán] a od 1. 5. 2022 pobírá výsluhový příspěvek ve výši 33 000 Kč měsíčně. Je veden v evidenci úřadu práce, nepobírá žádné dávky sociální podpory, práci zatím nesehnal. Bydlí v nájemním bytě se dvěma syny, v němž platí nájemné ve výši 12 000 Kč měsíčně, k tomu náklady spojené s bydlením ve výši 4 800 Kč měsíčně. Kromě výživného na žalobce hradí výživné ve výši 5 000 Kč na nezletilou dceru [jméno FO], má rovněž výdaje na pojištění, dopravu, mobil, v souvislosti se zdravotním stavem také zvýšené náklady na léky. Oba synové žalovaného přitom studují a jsou bez vlastních příjmů, starší trpí atopickým ekzémem a mladší zdravotními obtížemi v souvislosti se zlomeninou pánve a rekonvalescencí, přičemž žalovaný rovněž pečuje o svou matku. Zabýval se rovněž příjmy žalobcovy matky, jeho opatrovnice, které dosahují částky 70 000 Kč měsíčně, navíc opatrovnice dostává nemalé dary od otce žalovaného. Je také vlastníkem několika nemovitostí a jedinou jednatelkou a společníkem ve společnosti [společnost], ve které je také zaměstnána.

4. Soud prvního stupně popsal svá skutková zjištění v bodech 6 až 36 odůvodnění napadeného rozsudku, která není třeba pro stručnost opakovat. Poté provedl jejich právní posouzení podle § 910 odst. 1, § 911, § 913 odst. 1 a 2, § 914, § 915 odst. 1 a § 922 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přičemž neshledal důvodným návrh žalovaného na snížení výživného na částku 5 000 Kč měsíčně, když uzavřel, že rodiče se mají na výživě dítěte podílet podle svých poměrů s přihlédnutím k tomu, kdo o něj pečuje a stará se. Vyšel z toho, že žalobce trpí Downovým syndromem, plně se o něho stará matka, která je zároveň jeho opatrovnicí, naopak žalovaný se o syna nezajímá, s náročnou péčí o něho matce nepomáhá a jedinou jeho pomocí je právě placení výživného. Za významnou z hlediska snížení výživného nepovažoval ani probíhající exekuci, když upozornil na to, že předmětem nalézacího řízení není posuzování oprávněnosti vedení exekuce. Souhlasil s žalovaným, že mu nelze klást k tíži, že si původní plátce mzdy a plátce nový nepředali všechnu dokumentaci ohledně srážek ze mzdy, nicméně usoudil, že to nelze klást k tíži ani žalobci či jeho opatrovnici. Pro snížení výživného potom nehovoří ani současná situace ve světě, kdy se rapidně zvedají ceny za základní lidské potřeby, přičemž lze předpokládat, že i vzhledem k věku opatrovnice žalobce bude stále stoupat potřeba pomoct jí se starostí o žalobce, a v případě, že opatrovnici se nedostane pomoci od žalovaného, bude ji muset hledat u třetích osob, čímž budou vznikat další náklady.

5. Posoudil rovněž žalobcův návrh na zvýšení výživného, kdy uzavřel, že ani za předpokladu, kdy by příjem žalobcovy domácnosti převyšoval příjem žalovaného, by obecně nebyl dán důvod pro nezvýšení výživného žalobci. Žalovaný platí žalobci výživné ve výši 7 000 Kč již od roku 2012, přičemž mu vzhledem k jeho zdravotnímu stavu muselo být při opouštění zaměstnání zřejmé, že toto výživné není vázáno na možnost žalobce sám se živit, jak tomu bývá ve většině případů zletilých žádajících změnu výživného, nejčastěji z důvodů souvisejících s jejich studiem. Prvostupňový soud měl za prokázané, že žalobce potřebuje čtyřiadvacetihodinovou péči, kterou jeho opatrovnice řeší prostřednictvím placených denních stacionářů. Navštěvuje rovněž fakultativní aktivity v rámci denní péče, které jsou hrazeny nad rámec základního poplatku stacionáře. Uzavřel, že dle ustálené praxe je možné zvýšit výživné každé tři roky nebo v případě změny poměrů u dítěte či povinného. V daném případě však výživné není s ohledem na celoživotní postižení vázáno na žalobcovu možnost samostatně se živit.

6. U žalovaného vyšel ze závěru, že si sice finančně pohoršil tím, že opustil zaměstnání, nicméně pobírá výsluhový příspěvek ve výši přibližně 33 000 Kč měsíčně a dále si přivydělává a z daňového přiznání vyplývá jeho příjem okolo 7 000 Kč měsíčně. Zároveň měl za to, že žalovaný si musel být vědom toho, že jeho vyživovací povinnost k žalobci ani časem nezanikne, naopak lze předpokládat ukončení dalších vyživovacích povinností žalovaného, zároveň i ukončení exekuce na jeho majetek. Proto uzavřel, že výživné je třeba zvýšit, vzal však v úvahu pokles příjmů žalovaného a existenci jeho dalších vyživovacích povinností, výživné tak zvýšil na přiměřenou částku 10 000 Kč měsíčně a zamítl žalobcův návrh na zvýšení výživného na částku 12 000 Kč, potažmo 15 000 Kč měsíčně.

7. Protože na výživném za dobu od 1. 9. 202 do 31. 5. 2024 vznikl nedoplatek v celkové výši 135 000 Kč, povinnost k jeho zaplacení uložil žalovanému, přičemž mu vzhledem k výši nedoplatku stanovil lhůtu k plnění v délce 6 měsíců. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) s odůvodněním, že procesní úspěch žalobce a žalovaného byl poměrně stejný.

8. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný včasné a přípustné odvolání, kterým rozsudek napadl v rozsahu jeho výroku I (o zvýšení výživného), výroku II (o nedoplatku na výživném) a výroku IV (o zamítnutí návrhu žalovaného na snížení výživného). Výrok III rozsudku (o zamítnutí návrhu žalobce na další zvýšení výživného nad rámec výroku I) zůstal odvoláním nedotčen a nabyl samostatně právní moci.

9. Žalovaný v odvolání vznesl následující námitky. Namítl vadu řízení, že se nemohl při jednání konaném dne 30. 5. 2024 zúčastnit výslechu žalobcovy matky a klást jí otázky, ačkoliv jeho výslech byl v řízení umožněn. O žádosti žalovaného o odročení uvedeného jednání soud prvního stupně nijak nerozhodl, přestože byla doložena lékařskou zprávou. Po žalovaném byly dále požadovány výpisy z jeho bankovních účtů, naproti tomu výpisy z účtů žalobce a jeho opatrovnice (matky, která má k žalobci rovněž vyživovací povinnost) vyžádány nebyly. Podobně bylo po žalovaném žádáno doložení příjmů za kalendářní rok 2023, avšak žalobcova matka takové příjmy doložit nemusela. Upozornil na to, že mu soud prvního stupně kladl za vinu opuštění zaměstnání, zatímco v případě žalobcovy matky pouze stroze konstatoval, že ukončila pracovní poměr u zaměstnavatele [společnost]. ke dni 31. 10. 2023 dohodou, aniž by zkoumal, nakolik tato skutečnost mohla ovlivnit její vyživovací schopnost vůči žalobci. Žalovaný je přesvědčen, že tímto postupem byl porušen princip rovnosti účastníků a byl jím zkrácen na procesních právech.

10. Žalovaný v odvolání také poukázal na obsah prvostupňovým soudem nepřipuštěných důkazů, z nichž plynou jiné příjmy žalobcovy matky a také to, že v chráněném bytě spolu s žalobcem a opatrovnicí dlouhodobě bydlí také její zletilý syn [jméno FO], u něhož lze předpokládat, že se také podílí na úhradě nákladů spojených s bydlením, čímž se výdaje žalobcovy matky na provoz domácnosti přiměřeně snižují. Dále uvedl, že soud prvního stupně při rozhodování o zvýšení výživného vycházel z čistého měsíčního příjmu žalovaného v přibližné výši 42 000 Kč, nepřihlédl však k tomu, že žalovaný užívá nájemní byt společně se svými dvěma syny, hradí v něm měsíční nájemné ve výši 12 000 Kč, platí rovněž výživné na nezletilou dceru [jméno FO] ve výši 5 000 Kč měsíčně, zálohu na paušální daň ve výši 7 000 Kč měsíčně a další náklady ve výši 4 800 Kč měsíčně, kdy v případě synů žijících s žalovaným ve společné domácnosti je třeba vycházet z výživného, které dle doporučujících tabulek činí 5 040 Kč měsíčně na mladšího a 6 700 Kč měsíčně na staršího syna. Pokud by soud prvního stupně k těmto skutečnostem opravdu přihlédl, nemohl by žalovanému stanovit základní výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně, ale ani povinnost zaplatit dlužné výživné ve výši 135 000 Kč ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozsudku, což po tuto dobu znamená v součtu částku 32 500 Kč měsíčně. Na takto stanovené platby by žalovanému nestačil ani plat ve výši 55 000 Kč měsíčně, který pobíral u [Anonymizováno].

11. Porovnal přitom svůj čistý příjem, z něhož mu po odečtení pravidelných měsíčních výdajů, a to bez výživného pro žalobce, zbývá na provoz a chod domácnosti částka 8 460 Kč, s příjmy žalobcovy matky, která má k dispozici částku 33 061 Kč měsíčně, tvořenou jejím a žalobcovým důchodem a příspěvkem na péči. Od této částky odečetl její výdaje na domácnost a denní stacionář a upozornil na to, že do majetkových poměrů matky žalobce nejsou započteny její vedlejší příjmy (například z podnikání). Protože soud prvního stupně vyšel ze závěru, že žalobce potřebuje celodenní péči, kterou jeho opatrovnice řeší prostřednictvím placených stacionářů, měl žalovaný za to, že v rámci posouzení povinnosti opatrovnice platit výživné žalobci nelze započítat její osobní péči o něho v plném rozsahu. Majetkové poměry opatrovnice žalobce téměř čtyřnásobně převyšují majetkové poměry žalovaného a osobní péče opatrovnice je více než z poloviny nahrazena placenou službou, proto by se měla podílet na placení výživného minimálně jednou polovinou, pročež je žalobcův požadavek na placení výživného žalovaným ve stoprocentní výši zjevně neoprávněný. Navrhl proto zrušení napadeného rozsudku a nové rozhodnutí ve věci tak, že jeho vyživovací povinnost k žalobci bude od právní moci rozsudku určena ve výši 5 000 Kč měsíčně.

12. Žalobce se k odvolání žalovaného vyjádřil, s odvoláním žalovaného nesouhlasil, vyvracel jeho jednotlivé argumenty svědčící o údajném porušení principu rovnosti stran soudem prvního stupně. Ten naopak provedl rozsáhlé dokazování a z provedených důkazů učinil správný závěr. Žalobce považoval za logické, že právě žalovanému byla uložena povinnost prokazovat výši svých příjmů, neboť je to žalobce, kdo je povinen platit výživné. Žalobce své příjmy v podobě důchodu a příspěvku na péči prokázal, stejně jako jeho matka, která se navíc na péči a výchově žalobce podílí zejména svou péčí osobní. Pokud tuto celodenní péči není matka schopna zajistit, musí hradit náklady na péči třetí osoby, což je například pobyt v odlehčovacím zařízení. Žalobce rovněž polemizoval s tvrzením žalovaného, že zletilý syn [jméno FO] bydlí společně s matkou a žalobcem v bytě, když je v něm pouze hlášen k trvalému pobytu, fakticky však bydlí s manželkou a devítiměsíčním synem jinde. Za neprokázaná a nepravdivá označil tvrzení žalovaného, že hradí měsíční nájemné ve výši 12 000 Kč, že v bytě bydlí společně se svými dvěma syny, na které platí výživné a že platí výživné rovněž na dceru [jméno FO]. Syn žalovaného [jméno FO] má bydliště na jiné adrese a kromě toho, že studuje, má založenu obchodní společnost, která údajně provozuje i detektivní služby, přičemž žalovaný v této společnosti působí jako odpovědný zástupce. Byt na adrese žalovaného by měl obývat jeho zletilý syn [jméno FO] a rovněž jeho dcera [jméno FO] se svojí matkou. Má tak za to, že by se matka [jméno FO] měla také podílet na nákladech domácnosti a hradit část poplatků za bydlení.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a o. s. ř. a odvolání žalovaného neshledal důvodným. Odvolací soud o odvolání rozhodl, aniž za tímto účelem nařizoval ústní jednání, když účastníci s tímto postupem výslovně souhlasili (§ 214 odst. 3 o. s. ř.).

14. Odvolací soud především shledal, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu pro posouzení návrhu žalobce na zvýšení výživného a současného návrhu žalovaného na jeho snížení. Přestože skutková zjištění prvostupňového soudu jsou poměrně strohá, lze z nich dovodit, že žalobce je synem žalovaného a opatrovnice, je osobou trvale zdravotně postiženou, která se narodila s Downovým syndromem, pobírá invalidní důchod III. stupně, zároveň pobírá příspěvek na péči a příspěvek na mobilitu s trvalou platností, přičemž výše těchto plateb byly v napadeném rozsudku popsány. Dále z něho plyne, že žalobce byl rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 14. 4. 2021, č. j. [spisová značka], omezen ve svéprávnosti a opatrovníkem mu byla jmenována jeho matka. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně lze potom v nezbytném rozsahu seznat také majetkové a výdělkové poměry žalobcovy matky a alespoň v základních obrysech výdělkové a majetkové poměry žalovaného, u kterého je přitom zřejmé, že o žalobce osobně nepečuje a nejméně od posledního rozhodnutí soudu tuto péči nahrazuje jen prostřednictvím plateb výživného. Soud prvního stupně vedl rovněž dokazování k výši částek, pravidelně vynakládaných žalobcovou matkou na sociální a odlehčovací služby, které na jedné straně pomáhají žalobci v socializaci a zároveň umožňují jeho opatrovnici alespoň krátkodobý odpočinek od každodenní a v podstatě jinak celodenní péče o žalobce, který je na pomoc své matky zcela odkázán, když se bez dopomoci nenají, neumyje ani neustrojí.

15. Podle § 910 odst. 1 o. z. mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost.

16. Podle § 911 o. z. lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.

17. Podle § 913 odst. 1 o. z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.

18. Podle § 913 odst. 2 o. z. při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.

19. Podle § 914 o. z., je-li více osob povinných, které mají vůči oprávněnému stejné postavení, odpovídá rozsah vyživovací povinnosti každé z nich poměru jejích majetkových poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem ostatních.

20. Soud prvního stupně při rozhodování o výživném podle takto nastavených zákonných kritérií v zásadě postupoval, když na jedné straně přihlédl k odůvodněným potřebám žalobce, na straně druhé k možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům jeho rodičů. Přitom vzal v úvahu rozsah osobní a značně nadstandardní péče žalobcovy matky a také skutečnost, že žalovaný o svého syna dlouhodobě osobně nepečuje.

21. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu vyživovací povinnost rodičů k dětem není podmíněna věkem ani ukončením určitého stupně vzdělání, ale pouze schopností sám se živit, což je pojem, který je třeba vyložit jednotlivě dle specifik každého konkrétního případu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2155/2009). Ústavní soud také uvedl, že věk dítěte je jedním z kritérií, k němuž je třeba při rozhodování o vyživovací povinnosti přihlížet. Jakkoli platí, že dosažení zletilosti dítěte nemá pro trvání vyživovací povinnosti hmotněprávní význam, je odlišná situace u nezletilého dítěte, které je s ohledem na stupeň svého fyzického a psychického vývoje a i podle právní úpravy zcela či převážně odkázáno na svoje rodiče, a dítěte zletilého, u něhož lze očekávat, že bude vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživilo samo, nevyskytnou-li se samozřejmě okolnosti, které tomu zcela nebo částečně brání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14).

22. Převedeno na poměry posuzované věci, žalobce sice dosáhl zletilosti, avšak s ohledem na stupeň jeho fyzického a mentálního postižení je a do budoucna zcela jistě bude naprosto odkázán na své rodiče, v daném případě pouze na matku, přičemž na žalovaném bude, pokud se nerozhodne vypomáhat opatrovnici s osobní péčí o žalobce, kompenzovat nedostatek této péče ve finanční rovině.

23. Soud prvního stupně proto zhodnotil majetkové a výdělkové poměry žalobce a jeho matky a zejména majetkové a výdělkové poměry žalovaného, přičemž dospěl k závěru, že žalovaný si na jedné straně finančně pohoršil tím, že opustil předchozí zaměstnání, ve kterém měl dosahovat (podle svých vlastních tvrzení) čistého příjmu okolo 55 000 Kč měsíčně, na straně druhé po odchodu od policie pobírá výsluhový příspěvek nejméně ve výši 34 000 Kč měsíčně a dále i podniká, což mu má přinášet měsíční příjem okolo 7 000 Kč.

24. Jak již odvolací soud zhodnotil, výdělkové a majetkové poměry žalobce a jeho matky byly v řízení dostatečně ustavené, a zjištění z nich učiněná a zhodnocená v napadeném rozsudku nevyžadují ani pro účely odvolacího řízení zásadní revizi, avšak výdělkovým a majetkovým poměrům žalovaného se soud prvního stupně v řízení nevěnoval zcela důsledně. Žalovaný sice tvrdil rozsah svých příjmů a výdajů, přičemž na straně výdajů zmiňoval také vyživovací povinnost ke zletilým synům a zejména k nezletilé dceři, a dále i výdaje spojené s bydlením, nicméně tyto příjmy a výdaje blíže nekonkretizoval a zejména je důkazně nepodložil, přestože byl o povinnosti tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti ze strany soudu prvního stupně při jednání poučen (podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.).

25. Odvolací soud v této souvislosti upozorňuje na zcela zásadní rozdílnost řízení o žalobou uplatněném nároku zletilého žalobce, které je řízením sporným, ovládaným zejména zásadou dispoziční a zásadou volného hodnocení důkazů, od (nesporného) řízení opatrovnického, které je ovládáno především zásadou vyšetřovací. Znamená to, že opatrovnický soud (jde-li o rozhodování o právech a povinnostech ve vztahu k dítěti nezletilému) je povinen zjistit všechny rozhodné skutečnosti důležité pro rozhodnutí, přičemž není omezen na skutečnosti, které uvádějí účastníci (srov. § 20 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Naproti tomu soud v řízení sporném vede účastníky k plnění jejich procesních povinností, tedy zejména povinnosti vylíčit všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvést úplně (srov. § 118a o. s. ř.) a navrhnout důkazy potřebné k prokázání všech sporných tvrzení (§ 118a odst. 3 o. s. ř.), v obou případech tehdy, ukáže-li se v průběhu jednání, že jednu či druhou povinnost účastník dosud nesplnil. Nesplnění jedné či obou těchto povinností potom může vyústit v procesní neúspěch účastníka ve sporu, o čemž musí být soudem poučen.

26. Jinými slovy řečeno, soud prvního stupně v řízení sporném nezjišťuje rozhodné skutečnosti (nevyšetřuje), a je pouze na stranách sporu, aby svá jasná a úplná tvrzení soudu předestřely a podložily je také potřebnými důkazy. Pokud tak přes výzvu a poučení soudu neučiní, není na něm, aby důkazy svědčící pro jednu či druhou předestřenou skutkovou verzi sám aktivně vyhledával.

27. Pro posuzovanou věc má tedy zásadní význam skutečnost, že žalovaný byl soudem prvního stupně při jednání konaném dne 26. 2. 2024 vyzván podle § 118a o. s. ř. nejen k doplnění veškerých důkazů, které dříve ke své obraně označil s tím, aby uvedl, kterou konkrétní skutečnost ten který důkaz prokazuje, ale byl rovněž vyzván, aby sdělil své příjmy za období od roku 2022 do současnosti, doložil výpisy ze svých účtů za stejné období, a to včetně daňových přiznání, která podával jako OSVČ. Jestliže po takovémto poučení pro účely prokázání svých příjmů a výdajů nalézacímu soudu předložil k hodnocení pouze důkazy, které se v převážné míře týkaly zpochybňování majetkových poměrů žalobcovy matky a ze zbývajících nevyplýval původ veškerých jeho příjmů, přičemž zároveň ani plně nedoložil své tvrzené výdaje a majetkové poměry a také rozsah své údajné další vyživovací povinnosti, nedostál výzvě prvostupňového soudu; nemohl proto očekávat, že příslušná zjištění nalézací soud provede z úřední povinnosti.

28. Podle 916 o. z. neprokáže-li v řízení o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti nebo o vyživovací povinnosti jiného předka k nezletilému dítěti, které nenabylo plné svéprávnosti, osoba výživou povinná soudu řádně své příjmy předložením všech listin a dalších podkladů pro zhodnocení majetkových poměrů a neumožní soudu zjistit ani další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle jiného právního předpisu, platí, že průměrný měsíční příjem této osoby činí pětadvacetinásobek částky životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu.

29. Občanský zákoník v posuzovaném ustanovení nejen rozšířil výši průměrného měsíčního příjmu na dvacetipětinásobek částky životního minima, ale zejména umožnil aplikovat nevyvratitelnou domněnku příjmu nejen na osoby mající příjmy z jiné než závislé činnosti, ale na každého rodiče, resp. jiného předka, který nedostojí svým zákonným povinnostem bez ohledu na způsob obživy a zdroje příjmů. Právní úprava diferencuje mezi rodiči a jinými předky ve vazbě na to, zda je dítě zletilé či nikoliv. U rodičů je možné domněnku příjmu aplikovat, pokud jde o jakékoliv děti, tedy jak o děti nezletilé ne plně svéprávné, tak nezletilé plně svéprávné či děti zletilé. Pokud povinný rodič či jiný předek v řízení o vyživovací povinnosti k dítěti, resp. ne plně svéprávnému nezletilému dítěti, neprokáže řádně své příjmy (úplně, bez zkreslování, bez ohledu na jejich charakter, původ apod.) předložením všech listin a dalších podkladů pro zhodnocení majetkových poměrů a neumožní soudu zjistit ani další skutečnosti (např. svůj majetek, movitý či nemovitý, pohledávky, akcie, různé zaměstnanecké, služební či jiné benefity – např. bezúplatně svěřené hodnoty, osobní vozy, byty apod.) potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle jiného právního předpisu, platí nevyvratitelná domněnku jeho příjmu, která bude aplikována tehdy, pokud bude povinný pasivní, nedbalý či úmyslně nedostojí své zákonné povinnosti a soudu nepředloží, resp. nezpřístupní všechny podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů. Naopak jestliže povinný rodič splní svou povinnost vyplývající ze zákona, tj. prokáže soudu své příjmy a poskytne další součinnost při zjišťování rozhodných skutečností, je aplikace domněnky příjmu vyloučena [srov. komentář: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975), 2. vydání, 2020, s. 1013-1016: Z. Králíčková].

30. Žalovaný byl při jednání konaném dne 26. 2. 2024 soudem prvního stupně poučen o povinnosti prokázat své příjmy a výdaje, a jestliže se po tomto poučení zaměřil primárně na zpochybňování majetkových poměrů a příjmových možností žalobcovy matky a na prokazování svých vlastních příjmů a výdajů značně rezignoval, nastaly podmínky pro použití nevyvratitelné domněnky příjmů. Přestože soud prvního stupně touto cestou nepostupoval a stanovil výši odpovídajícího výživného pro žalobce částkou 10 000 Kč měsíčně pouze na základě v řízení provedených důkazů a při použití zásady jejich volného hodnocení ve smyslu § 132 o. s. ř., odvolací soud se s ním ve stanovení této výše ztotožňuje poté, co podpůrně vyšel z domněnky příjmu žalovaného ve výši dvacetipětinásobku částky životního minima (4 860 Kč), tedy částky 121 500 Kč.

31. Podle § 922 odst. 1 o. z. výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne.

32. Odvolací soud se z naznačených důvodů ztotožňuje nejen se zvýšením výživného na částku 10 000 Kč měsíčně, stanovenou napadeným rozsudkem, ale rovněž s tím, že toto výživné bylo zvýšeno zpětně za dobu tří let od podání žaloby k soudu, tedy ode dne 1. 9. 2020. Spolu s prvostupňovým soudem totiž vychází z toho, že vyživovací povinnost žalovaného k žalobci byla naposledy stanovena částkou 7 000 Kč měsíčně již v roce 2012, tedy v době, kdy bylo žalobci 13 let, přičemž od té doby došlo nejen ke zvýšení jeho věku, ale všeobecně také k nárůstu životních nákladů, které nepochybně obecně odůvodňují zvýšení výživného. Žalovaný si přitom měl být vědom toho, že výše vyživovací povinnosti, která mu byla stanovena naposledy v roce 2012, nemůže v průběhu času obstát, čemuž měl přizpůsobit své výdělkové poměry. Pokud odešel ze zaměstnání, aniž by své důvody v řízení důkazně podložil, a spokojil se s vyplácením výsluhového příspěvku a hlášením na úřadu práce, aktivně si přitom nehledal zaměstnání odpovídající jeho vzdělání, znalostem a zkušenostem, lze uzavřít, že se vzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu (srov. § 913 odst. 2 o. z.).

33. Za takovéto situace je proto zvýšení výživného o částku 3 000 Kč měsíčně, ke kterému prvostupňový soud přistoupil, zvýšením ještě poměrně nízkým. Soud prvního stupně proto při zvýšení výživného na částku 10 000 Kč měsíčně nepochybil, za správné však odvolací soud považuje i jeho rozhodnutí o zamítnutí návrhu žalobce na zvýšení výživného na částku 12 000 Kč, resp. 15 000 Kč měsíčně, byť to zůstalo stranou odvolacího přezkumu, vzhledem k tomu, že v tomto rozsahu rozsudek odvoláním napaden nebyl. Odvolací soud se s napadeným rozsudkem ztotožňuje i v části, ve které soud prvního stupně dluh na zvýšeném výživném uložil a zároveň umožnil žalovanému zaplatit v prodloužené lhůtě, jejíž délku stanovil, neboť lze vyjít ze stejných závěrů, jako je tomu v případě rozhodnutí o zvýšení výživného.

34. Z vyložených důvodů proto odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o zvýšení výživného na částku 10 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 9. 2020 a ve výroku II o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci nedoplatek na zvýšeném výživném za dobu od 1. 9. 2020 do 31. 5. 2024 v částce 135 000 Kč jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to včetně zcela správného akcesorického výroku V o náhradě nákladů řízení, který vycházel z poměru úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení. V odvoláním nenapadeném výroku III o zamítnutí návrhu žalobce na zvýšení výživného (nad rámec výroku I) zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen (§ 206 odst. 2 o. s. ř.) a nabyl samostatně právní moci.

35. Protože odvolací soud spolu se soudem prvního stupně shledal důvody pro zvýšení výživného na částku 10 000 Kč měsíčně, měl za správné i jeho rozhodnutí uvedené ve výroku IV napadeného rozsudku, kterým byl zamítnut návrh žalovaného na snížení výživného na částku 5 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 4. 2023.

36. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy odvolací soud přiznal zcela úspěšnému žalobci jejich plnou náhradu. Náklady řízení jsou tvořeny mimosmluvní odměnou advokáta za 1 úkon právní služby v částce 8 300 Kč za úkon, kterým je vyjádření k odvolání, a to z punkta 180 000 Kč (pětinásobek ročního plnění), když výše těchto nákladů je dána podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 2 a § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“) a dále za 1 paušální náhradu výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.). Mimosmluvní odměna a paušální náhrada je zvýšena o 21 % DPH, proto celková výše přiznaných nákladů odvolacího řízení činí 10 406 Kč.

Poučení