36 Co 331/2025 - 580

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Mottla a soudců Mgr. Martina Šalamouna a Mgr. Štěpána Hnaníčka ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Orgán veřejné moci], IČO [IČO orgánu veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] za níž jedná [Orgán veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] o zaplacení 648 440 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. června 2025, č. j. 19 C 167/2024-54 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 180 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 11. 11. 2024 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení vedeného před soudy obou stupňů ve výši 74 131,60 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku do rukou advokáta žalobce.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně řízení ohledně částky 268 440 Kč zastavil (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 11. 11. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 268 440 Kč od 11. 11. 2024 do 23. 1. 2025 (výrok II). Dále zamítl žalobu o zaplacení částky 360 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 11. 11. 2024 do zaplacení (výrok III) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 50 246,20 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV).

2. Takto rozhodl o nároku žalobce na odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v souvislosti s trestním řízením vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobce požadoval zaplacení částky 198 440 Kč jako majetkové újmy představující účelně vynaložené náklady obhajoby a částky 450 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. Po podání žaloby žalovaná zaplatila částku 268 440 Kč představující požadovanou náhradu nákladů obhajoby ve výši 198 440 Kč a částku 70 000 Kč jakožto nemajetkovou újmu. Žalobce proto vzal žalobu zpět co do této částky a svůj zbývající nárok ve výši 380 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním odůvodnil zásahem do osobní sféry, neboť v důsledku dlouhodobého nezákonného trestního stíhání trpěl vážným stresem a úzkostmi, došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu (zejména problémů se [diagnóza]), k negativním dopadům na rodinný život (v průběhu trestního stíhání se mu narodily dvě děti) a byl vystaven mediálnímu tlaku, což mělo významný vliv na jeho osobní i profesní život.

3. Žalovaná nesporovala, že v předmětném trestním řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí a žalobci se za to omluvila. Ve stanovisku ze dne [datum] uznala žalobcův nárok na náhradu nákladů obhajoby ve výši 198 440 Kč a přiznala mu zadostiučinění v penězích ve výši 70 000 Kč, poskytnutou satisfakci spolu s omluvou však považovala za dostatečnou.

4. Soud prvního stupně učinil svá skutková zjištění jednak z účastníky nesporovaných skutečností (viz bod 4. odůvodnění napadeného rozsudku) a dále z žalobcovy výpovědi (srov. bod 5. odůvodnění napadeného rozsudku), přičemž odvolací soud na tato zjištění pro stručnost odkazuje. Z těchto skutkových zjištění a nesporných tvrzení účastníků potom soud prvního stupně učinil závěr, že v posuzovaném řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, kterým bylo usnesení o zahájení trestního stíhání, čímž byl dán odpovědnostní titul podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "OdpŠk"). Dále bylo nesporné, že žalobce splnil i další podmínku pro projednání věci u soudu, a to předběžné uplatnění nároku u žalované.

5. Soud prvního stupně nejprve v plném rozsahu zastavil řízení ve vztahu k nároku na náhradu škody spočívající v žalobcem vynaložených nákladech na obhajobu v rámci nezákonného trestního řízení ve výši 198 440 Kč a v rozsahu částky 70 000 Kč ve vztahu k nároku na náhradu žalobcovy nemajetkové újmy způsobené mu nezákonným trestním stíháním, u obou těchto nároků z důvodu dobrovolného plnění žalované v průběhu řízení. Protože však k plnění žalované došlo až po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty počítané od předběžného uplatnění nároku, přiznal žalobci zákonný úrok z prodlení z těchto částek od marného uplynutí uvedené lhůty.

6. Poté zkoumal, zda kromě vydání nezákonného rozhodnutí byly splněny i další předpoklady vzniku odpovědnosti státu, tedy vznik škody a žalobcovy nemajetkové újmy a příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem nemajetkové újmy. Uzavřel přitom, že nezákonným trestním stíháním došlo k zásahu do žalobcovy osobní sféry. Trestní stíhání žalobce trvalo přes 6 let, hrozila mu trestní sazba odnětí svobody 5 až 10 let, došlo k zásahu do jeho rodinné a zdravotní sféry, věc byla medializována a žalobci navíc hrozila povinnost náhrady škody ve výši 2 200 000 Kč, což mohlo vážně ohrozit finanční situaci žalobce a jeho rodiny.

7. Po tomto závěru se zabýval porovnáním se srovnatelnými případy odškodnění, kdy použil zjištění z řízení vedených u Obvodního soudu pro [adresa], přičemž ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] byla poškozená obviněna ze spáchání shodného trestného činu jako žalobce, hrozila jí trestní sazba až 8 let, její trestní stíhání trvalo 4 roky a 7 měsíců, prokázány byly zásahy do osobní sféry, rodinného života či oblasti zdraví a věc byla medializována, přičemž jí bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 64 000 Kč. Z rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] zjistil, že poškozený byl nezákonně trestně stíhán pro zločin [podezřelý výraz] podle § 260 odst. 1, odst. 5 trestního zákona ve stadiu pokusu a zločinu [podezřelý výraz] podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákona, hrozil mu trest odnětí svobody až 10 let, trestní stíhání trvalo 3 roky, prokázány byly zásahy do dobré pověsti, poškození cti, zdravotní zásahy, zásahy do rodinné sféry, přičemž věc posuzující soud dospěl k závěru, že žalovanou poskytnutá částka 64 000 Kč byla přiměřená a žalobu o další zadostiučinění zamítl. Ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] byl poškozený nezákonně stíhán pro trestný čin [podezřelý výraz] podle § 206 odst. 1 odst. 5 písm. a) trestního zákona, hrozil mu trest odnětí svobody až 10 let, délka trestního stíhání přesahovala 1 rok, prokázány byly zásahy do rodinné sféry poškozeného, rozvrácení jeho rodinného života, zásahy do sféry profesní, kdy přišel o řadu zakázek a rovněž zásahy do sféry zdravotní; soudem mu bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 60 000 Kč.

8. Soud prvního stupně vzal rovněž v úvahu rozsudky předložené ke srovnání žalobcem, a to rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], z něhož zjistil, že poškozený byl stíhán pro pokračující trestný čin [podezřelý výraz] podle § 209 odst. 1 odst. 4 písm. d) trestního zákona, hrozila mu trestní sazba 2 až 8 let, řízení trvalo 1 rok a 3 měsíce, poškozený nebyl vzat do vazby, trestním stíháním bylo významným způsobem zasaženo do jeho osobnostní integrity, do morální, zdravotní, rodinné i pracovně-ekonomické sféry. Poškozenému bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2022, č. j. [spisová značka], zjistil, že poškozený byl stíhán pro přečin [podezřelý výraz] podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákona, jeho trestní stíhání trvalo 4 měsíce, prožíval stres, měl psychické problémy, trestní stíhání působilo negativně na jeho zdravotní stav, když v souvislosti s trestním stíháním měl arytmii, bral řadu léků, trestní stíhání nesl úkorně jako osoba bezúhonná, netrestaná, byly prokázány zásahy do jeho rodinného života, včetně manželského soužití a problémy v intimním životě. V tomto řízení bylo přiznáno odškodnění ve výši 15 000 Kč. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], soud prvního stupně zjistil, že poškozený byl stíhán pro [podezřelý výraz], a to trestné činy [podezřelý výraz] a [podezřelý výraz] podle § 128a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) trestního zákona ve [podezřelý výraz] podle § 120 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, tohoto jednání se měl dopustit v souvislosti s výkonem svého zaměstnání u [právnická osoba], hrozil mu trest odnětí svobody až 8 let, trestní stíhání trvalo 5 let a 3 měsíce, v řízení byly prokázány zásahy do dobrého jména, důstojnosti, vážnosti a cti poškozeného, dále zásahy do jeho rodinného života a s ohledem na jeho působení u policie rovněž zásah do sféry pracovní, věc byla přitom široce medializována, včetně opakovaného uvedení jména poškozeného v celostátních médiích; v této věci bylo přiznáno odškodnění ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím.

9. Po této komparaci dospěl k závěru, že přiměřená výše žalobcova zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním dosahuje částky 90 000 Kč. Při jejím stanovení přihlédl zejména ke konkrétním a intenzivním zásahům do osobní sféry žalobce, které byly mezi účastníky nesporné a zároveň byly podrobně popsány v průběhu žalobcovy výpovědi. Jednalo se tak o zásahy do jeho zdraví, kdy v důsledku stresu z trestního stíhání měl opakované zdravotní obtíže včetně problémů se slinivkou, dlouhodobě trpěl rovněž úzkostnými stavy. Nezákonné trestní stíhání rovněž negativně ovlivnilo žalobcův rodinný život, narušilo vztahy s jeho partnerkou a její rodinou, vedlo k odložení svatby, komplikacím při křtu dětí a ke zvýšenému napětí v domácnosti v souvislosti s medializací případu. V pracovním životě žalobce trvale čelil nejistotě ohledně svého setrvání ve funkci v městské firmě a měl za to, že je jinde prakticky nezaměstnatelný. Soud prvního stupně dále zohlednil stigmatizaci žalobce ze strany veřejnosti, která ho po medializaci případu vnímala jako pachatele, a to přesto, že nedošlo k jeho odsouzení. Za významnou pro výši zadostiučinění považoval rovněž mimořádnou délku žalobcova trestního stíhání v trvání šesti let a pěti měsíců, která podstatně přesahovala délku řízení v jiných srovnávaných případech. Porovnáním těchto zjištění se srovnatelným případy potom dospěl k závěru, že částka 70 000 Kč poskytnutá žalovanou je nedostatečná, pročež žalobci přiznal další částku 20 000 Kč jakožto odpovídající doplatek do přiměřené výše celkového zadostiučinění ve výši 90 000 Kč, a to včetně zákonného úroku z prodlení od marného uplynutí šestiměsíční lhůty k předběžnému projednání žalovanou. Ve zbývajícím rozsahu potom žalobu zamítl a náhradu nákladů řízení přiznal zcela úspěšnému žalobci v plném rozsahu, přičemž její výši v bodě 24. napadeného rozsudku podrobně vyčíslil.

10. Proti zamítavému výroku III a akcesorickému výroku o nákladech řízení IV podal žalobce včasné a přípustné odvolání, ve kterém nejprve porovnal celkovou délku svého nezákonného stíhání, tedy 6 let a 165 dnů, s přiznaným zadostiučiněním ve výši 90 000 Kč, a soudu prvního stupně vytkl závěr, že přiměřeným zadostiučiněním má být částka 1 168 Kč za jeden měsíc nezákonně vedeného trestního stíhání. Pokud by totiž v napadeném rozsudku skutečně vyšel z citovaných srovnatelných rozhodnutí, činila by z nich zjištěná průměrná výše odškodnění za měsíc nezákonně vedeného trestního stíhání 3 032 Kč. Použil-li by při stanovení zadostiučinění tento průměr, mělo by žalobcovo přiměřené zadostiučinění dosahovat minimálně částky 233 464 Kč (žalobce byl nezákonně trestně stíhán 77 měsíců x 3 032 Kč). Přitom žalobce souhlasil se soudem prvního stupně, že jím použitá rozhodnutí jsou s jeho případem srovnatelná, ať již obdobnou trestní sazbou, obdobným trestným činem, zásahem do osobní a rodinné sféry či medializací případů. V žalobcově případě jsou tu dokonce odlišnosti, které by oproti srovnávaným rozhodnutím odůvodňovaly ještě další zvýšení přiměřeného zadostiučinění. Žalobce tak dovodil, že přiměřené zadostiučinění by v jeho případě mělo činit minimálně 233 464 Kč, tedy o 143 464 Kč více, než mu přiznal soud prvního stupně.

11. Žalobce však požadoval přiznání ještě vyššího zadostiučinění, neboť na rozdíl od srovnávaných případů byl trestně stíhán pro skutek, který (od počátku) nebyl vůbec trestným činem. Žalobce nebyl zproštěn obžaloby z důvodu důkazní nouze, kdy by bylo možné alespoň po určitou dobu uvažovat o tom, že jeho trestní stíhání bylo v zásadě oprávněné. V daném případě byl totiž zprošťující rozsudek důsledkem toho, že orgány činné v trestním řízení postupovaly vůči žalobci nezákonně od samého počátku, jednalo se tak o jejich zjevný exces. Zásah do žalobcovy sféry byl o to významnější, že byl jinak zcela bezúhonnou osobou.

12. Žalobce dále vytknul soudu prvního stupně, že nepřihlédl k tomu, že od doby rekapitulovaných srovnatelných případů se v České republice významně změnila ekonomická situace. Uvedený závěr plyne již jen z toho, že výše přiměřeného zadostiučinění ve srovnatelných případech z roku 2022 je vyšší než v případech z let 2017 až 2020. Meziroční míra inflace přitom v roce 2022 (poslední ze srovnatelných případů) činila 15,1 %, v roce 2023 to bylo 10,7 % a v roce 2024 se jednalo o 2,4 %. Ze srovnatelných případů za rok 2022 potom vyplývá, že průměrná výše odškodnění za měsíc nezákonně vedeného trestního stíhání činila 3 419 Kč. Po dosazení meziroční míry inflace za roky 2022 až 2024 je zjevné, že by částka 3 419 Kč měla být v roce 2025 navýšena o cca 28 %, což představuje částku 4 376,32 Kč za jeden měsíc nezákonně vedeného trestního stíhání. V posuzované věci se tak jedná o celkové odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 336 977 Kč (77 x 4 376,32 Kč). Žalobce proto navrhl odvolacímu soudu, aby zamítavý výrok III změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, případně jí vyhoví v mnohem větším rozsahu, než učinil soud prvního stupně. Alternativně navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

13. Žalovaná ve vyjádření k žalobcovu odvolání souhlasila se závěry soudu prvního stupně a navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Námitky žalobce uvedené v odvolání byly již soudem prvního stupně dostatečně vyhodnoceny, jeho závěr, že v trestním řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] došlo k nezákonnému rozhodnutí, je správný, stejně tak byla přiléhavě aplikována judikatura a provedena komparace s obdobnými případy. Délka řízení byla soudem prvního stupně řádně zohledněna a nelze ji posuzovat izolovaně, valorizace zadostiučinění není důvodná, neboť judikatura Nejvyššího soudu opakovaně uvádí, že inflace, kurz měny a ani životní úroveň nemají vliv na přiměřenost základní částky. Podle žalované je tak výše celkové přiznané náhrady přiměřená.

14. Žalobce v replice k vyjádření žalované nesouhlasil s tím, že by jím použitý přepočet na měsíce byl metodicky chybný. Tento přepočet naopak považoval za objektivizační nástroj, který umožňuje srovnání podobných případů, přičemž odškodňovací tabulka Ministerstva spravedlnosti obdobně pracuje s měsíčním přepočtem. Žalobce rozporoval i to, že by v odvolání objektivně kumuloval nároky za nepřiměřenou délku řízení i za nezákonnost trestního stíhání do jedné částky.

15. Odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a odst. 5 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobce je částečně důvodné.

16. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění tak, jak byly popsány soudem prvního stupně, neboť jím zjištěný průběh posuzovaného soudního řízení nebyl mezi účastníky sporný, kdy spornou skutečností nebylo ani to, že v posuzovaném řízení došlo vzhledem k jeho okolnostem k vydání nezákonného rozhodnutí; polemika v odvolacím řízení byla vedena pouze k otázce přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích.

17. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

18. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 35/1991, rozsudek ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

19. Stát v takovém případě za škodu či za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním neodpovídá pouze tehdy, jestliže si poškozený trestní stíhání zavinil (způsobil) sám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, Pl. ÚS 11/10-2), nebo tehdy, kdy byl poškozený zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován [§ 12 odst. 1 písm. a) a b) OdpŠk per analogiam].

20. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

21. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

22. Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 OdpŠk na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).

23. Odvolací soud konstatuje, že v intencích shora uvedených zákonných ustanovení a citované judikatury soud prvního stupně zaměřil svou pozornost k rozhodným skutečnostem, provedl dokazování v potřebném rozsahu, výsledky tohoto dokazování náležitě zhodnotil postupem podle § 132 o. s. ř. a na základě správně zhodnoceného dokazování dospěl ke správným skutkovým zjištěním. Z těchto skutkových závěrů odvolací soud při právním posouzení žalobcova nároku vychází, když skutkový stav nedoznal změny ani v odvolacím řízení; ostatně ve skutkové rovině nebylo mezi účastníky sporu. Základní podstatná zjištění soudu prvního stupně nebyla sporná, platí tedy, že usnesením policie bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání, přičemž nebylo zjištěno, že by si žalobce trestní stíhání zavinil (způsobil) sám. Žalobcovo stíhání skončilo (po proběhlém trestním řízení) zproštěním obžaloby z důvodu, že skutek, pro který byl stíhán, nebyl trestným činem. V takovém případě se rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce považuje za nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, a je tudíž dána odpovědnost státu za škodu i nemajetkovou újmu způsobenou takovým trestním stíháním.

24. V projednávané věci žalobce učinil předmětem řízení nárok na náhradu nemateriální újmy dle § 31a odst. 1 OdpŠk. Při posuzování nárokovaného zadostiučinění je třeba postupovat podle odstavce 2 citovaného ustanovení a nejprve zkoumat, zda samotné konstatování porušení práva je dostačující, a pokud nikoli, stanovit výši přiměřeného zadostiučinění v penězích s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V daném případě bylo trestní stíhání žalobce zahájeno dne [datum] pro [podezřelý výraz] ke zločinu [podezřelý výraz] podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 255 odst. 2, 3 trestního zákoníku, a trvalo až do [datum], kdy Vrchní soud v Praze potvrdil zprošťující rozsudek Městského soudu v Praze, čímž bylo trestní stíhání pravomocně ukončeno. Celkem tak bylo žalobcovo trestní stíhání vedeno po dobu 6 let a 165 dnů.

25. Žalobci přitom v případě uznání viny hrozil trest odnětí svobody v rozmezí 2 až 8 let, což bylo uvedeno v usnesení o zahájení trestního stíhání, podle obžaloby mu však hrozil trest odnětí svobody dokonce v rozmezí 5 až 10 let. Žalobce sice nebyl v průběhu trestního stíhání omezen na osobní svobodě, avšak tímto stíháním došlo k zásahu do jeho osobní a rodinné sféry, neboť se mu v posuzovaném období narodily dvě děti, měl tedy oprávněné obavy o budoucnost rodiny. Žalobci rovněž hrozila povinnost k náhradě škody ve výši 2 200 000 Kč bez příslušenství, což by v případě odsouzení mohlo vážně ohrozit finanční situaci celé žalobcovy rodiny. Žalobce rovněž v souvislosti s trestním stíháním trpěl zdravotními obtížemi, konkrétně měl problémy se slinivkou, které mohly být způsobeny stresem z tohoto stíhání. Všechny tyto skutečnosti přitom žalovaná uznala a žalobce dobrovolně odškodnila částkou 70 000 Kč, kterou považovala za přiměřenou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tato částka vzhledem k závažnosti žalobcovy újmy nepostačuje a navýšil ji ještě o dalších 20 000 Kč, když vyšel právě z výše zadostiučinění přiznaného v šesti případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují.

26. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně a také s žalovanou) v prvé řadě dospěl k závěru, že konstatování porušení práva a omluva, jichž se žalobci již dostalo, nejsou dostačující a je namístě odškodnění v peněžní formě. Následně se zabýval tím, zda se prvostupňový soud při svém hodnocení výše relutární kompenzace řídil příslušnými zákonnými pravidly a přiléhavou soudní judikaturou a zda si pro komparaci připravil takové případy, které se v podstatných znacích s žalobcovou věcí shodovaly. Protože případy, které soud prvního stupně ke srovnání použil, byly velmi podobné žalobcovu případu, ať už shodnou či obdobnou právní kvalifikací skutku či rozsahem zásahu do osobního, rodinného či pracovního života poškozených, a žalobce a zejména žalovaná je považovali za přiléhavé, má odvolací soud za to, že je možné ze všech těchto srovnávaných případů vycházet.

27. Z vlastní úřední činností jsou odvolacímu soudu známy další obdobné případy, které pro posouzení správnosti závěru prvostupňového soudu o výši relutární kompenzace ve svém hodnocení také použil. Jedná se o rozsudek Městského soudu v Praze vydaný pod sp. zn. [spisová značka], v němž byla posuzována věc, kdy byl poškozený stíhán pro [podezřelý výraz] dle § 127a trestního zákona, [podezřelý výraz] podle § 158 trestního zákona a [podezřelý výraz] dle § 255 trestního zákona. Trestní stíhání poškozenému způsobilo zásah do zdravotní, profesní a osobní oblasti a jeho případ byl medializován. Výsledkem hodnocení soudu bylo přiznání částky 300 000 Kč, což při přepočtu na délku stíhání dává částku 4 477 Kč měsíčně. Druhým je rozsudek Městského soudu v Praze vydaný pod sp. zn. [spisová značka], poškozený byl stíhán pro pokus trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 trestního zákona (stejný trestný čin, pro jaký byl stíhán žalobce), bylo mu přiznáno zadostiučinění 700 000 Kč, což při přepočtu na měsíc stíhání činí 6 481 Kč. Rovněž v tomto případě došlo k dopadům do zdravotní, profesní a osobní oblasti, přičemž případ byl také medializován. A třetím srovnávaným případem byl rozsudek Městského soudu v Praze vydaný pod sp. zn. [spisová značka]. Zde bylo posuzováno trestní stíhání poškozeného vedené pro trestný čin [podezřelý výraz] podle § 128a trestního zákona a rovněž trestný čin [podezřelý výraz] podle § 255 odst. 1, 2 trestního zákona (stejný trestný čin, pro jaký byl stíhán žalobce). I v tomto případě byly zjištěny dopady do zdravotní, profesní a osobní oblasti poškozeného, přičemž případ byl medializován. Poškozenému bylo přiznáno 150 000 Kč, což při přepočtu na měsíc stíhání činí 1 923 Kč.

28. Odvolací soud tak měl k porovnání nejen ty případy, které pro své závěry použil soud prvního stupně, a jenž byly také podle obou stran sporu jednoznačně přiléhavé na žalobcův případ, ale rovněž jím nalezené případy, což vše ve svém souhrnu poskytuje dostatečný podklad pro stanovení přiměřené výše žalobcova relutárního odškodnění. Ze srovnání všech devíti případů odškodnění potom rezultuje závěr odvolacího soudu, že celková výše žalobcova přiměřeného zadostiučinění nemůže odpovídat pouze žalovanou a soudem prvního stupně přiznané částce 90 000 Kč. Tento závěr o výši přiznané částky navíc není v napadeném rozsudku blíže rozveden, v bodě 23. jeho odůvodnění vysvětlení přiznané náhrady absentuje a pouhé konstatování její přiměřenosti v daném případě nepostačuje.

29. Aby odvolací soud mohl objektivizovat závěry všech porovnávaných případů, stanovil si základní sjednocovací základ. Vyšel z toho, že se všechny tyto případy prakticky nelišily v rozsahu trestných činů, pro které byli poškození stíháni, shodná byla také zjištění ohledně zásahů do osobního, rodinného či pracovního života poškozených a medializace jejich případů. Za jedinou spolehlivou možnost, která by objektivizovala ryze subjektivní posouzení, k němuž přistoupil soud prvního stupně, proto odvolací soud považuje srovnání těchto porovnatelně závažných případů prostřednictvím výše přiznaného odškodnění přepočteného na dobu nezákonného trestního stíhání. Pouze tato metoda totiž dokáže stanovit konkrétní průměrnou částku, kterou soudy v těchto obdobných případech přiznaly, a výsledek této matematické operace poté přenést na posuzovaný případ.

30. Odvolací soud tak zhodnotil všech devět porovnávaných rozhodnutí a uzavřel, že průměrná výše odškodnění v nich přiznaného dosáhla částky 3 453 Kč měsíčně. Soud prvního stupně výši přiměřeného odškodnění žalobce stanovil bez bližší identifikace na 90 000 Kč, což při délce jeho nezákonného stíhání vychází na 1 100 Kč měsíčně. Tuto výši přiznané částky odvolací soud považuje za nepřiměřeně nízkou, a to i v souvislosti s tím, že žalobce byl od samého počátku stíhán pro trestný čin, který trestným činem vůbec nebyl, a přesto jeho zcela nedůvodné trestní stíhání probíhalo po dobu více než šesti let. Za těchto okolností se přiměřenou jeví spíše zjištěná průměrná částka, tedy částka pohybující se v rozmezí 3 400 až 3 500 Kč za jeden měsíc nezákonného trestního stíhání, což při jeho celkové délce (77 měsíců) vychází na 270 000 Kč.

31. Žalovaná z takto stanovené výše přiměřeného zadostiučinění již částku 70 000 Kč uhradila dobrovolně a zaplacení částky 20 000 Kč jí bylo uloženo vyhovujícím výrokem II napadeného rozsudku, který nabyl samostatně právní moci, proto odvolací soud postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. napadený zamítavý výrok III rozsudku změnil jen tak, že přiznal žalobci dalších 180 000 Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu rozsudek potvrdil.

32. O povinnosti k náhradě nákladů řízení vedeného před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. (za použití § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), když žalobce uspěl v řízení vedeném před soudy obou stupňů, neboť mu bylo přiznáno zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích (bez ohledu na výši přiznaného zadostiučinění se považuje za plný úspěch ve věci, dosáhne-li poškozený satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013). Výše nákladů řízení žalobce sestává ze soudního poplatku za žalobu ve výši 4 000 Kč, z mimosmluvní odměny advokáta za dva úkony právní pomoci po 9 580 Kč (převzetí zastoupení a sepis žaloby), jejíž výše se stanoví z tarifní hodnoty 318 440 Kč – součet částky 268 440 Kč, do které vzal žalobce svou žalobu zpět pro plnění žalované a částky 50 000 Kč, což byla tarifní hodnota ve věcech osobnostních práv do 31. 12. 2024 [§ 7 bod 6., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024] a dále z mimosmluvní odměny advokáta za čtyři úkony právní pomoci (vyjádření ze dne 11. 4. 2025, jednání před soudem prvního stupně, podání odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) po 9 100 Kč, jejíž výše se stanoví z tarifní hodnoty 200 000 Kč, což je celková přiznaná náhrada nemajetkové újmy v penězích [§ 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9a odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025]. K přiznaným nákladům řízení náleží rovněž dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024 a čtyři paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025). Celková náhrada nákladů žalobce ve výši 74 131,60 Kč (zahrnující podle § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž 21 % DPH z odměny advokáta a náhrady jeho hotových výdajů) byla přisouzena v prodloužené pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta druhá o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).