36 Co 54/2022-150

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Mottla a soudců JUDr. Lucie Bičákové a Mgr. Štěpána Hnaníčka [anonymizováno] věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] za níž jedná [anonymizováno 7 slov] sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím a omluvu, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění [anonymizováno] formě omluvy doručené žalobci [anonymizováno] znění: [stát. instituce] jednající za [anonymizována dvě slova], jakožto orgán spravující centrální registr [anonymizováno], se tímto omlouvá [jméno] [příjmení], za porušení jeho práva na ochranu [anonymizováno] zaručeného článkem 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, ke kterému došlo tím, že byla plošně zveřejněna [anonymizováno], která [jméno] [příjmení] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, [anonymizováno] znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoliv přístupná, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou, a současně zamítl i požadavek na zaplacení zadostiučinění [anonymizováno] výši [částka] (výrok I a II) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení [anonymizováno] výši [částka] (výrok III).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění [anonymizováno] formě omluvy a peněžité částky, neboť na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (dále jen„ ZStřZ“), který byl následně v rozporu s [anonymizováno] novelizován zákonem č. 14/2017 Sb., a zákonem č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány jeho údaje o majetku, příjmech a závazcích z důvodu jeho postavení veřejného funkcionáře. Tímto docházelo k porušování práv na ochranu jeho [anonymizováno]. Protiústavnost novely potvrdil Ústavní soud v nálezu Pl. US. [číslo] ze dne [datum]. Žalobce však zdůraznil, že se nedomáhá odškodnění za přijetí protiústavního předpisu, nýbrž za pochybení žalobkyně, která protiústavní předpis aplikovala. K porušování práv žalobce docházelo od jeho nástupu do funkce až do [datum]. Sám žalobce se obává, aby v budoucnosti někdo proti němu nepoužil zveřejňované informace týkající se jeho osoby. Vidí, že je to něco, co se musí řešit. Zveřejňované informace jsou zneužitelné. Osobně ví o případech, kdy nějaký starosta měl již nějaké problémy s tím související.

3. Žalovaná neshledala podmínky [anonymizováno] svou odpovědnost, neboť postupovala vždy v souladu se zákonem a nedopustila se tak nesprávného úředního postupu.

4. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku činil skutková zjištění v bodech 4 až 9, která shrnul v bodě 10 takto: žalobce jako veřejný funkcionář byl povinen každoročně předložit průběžné [anonymizováno] dle zákona o střetu zájmů, které bylo plošně zveřejňováno prostřednictvím internetu. Ústavní soud shledal plošné neadresné zveřejňování těchto údajů protiústavním a příslušná ustanovení zákona o střetu zájmů [anonymizováno] svém nálezu ze dne [datum] ke dni [datum] zrušil. Žalobce se obrátil v září [rok] na žalovanou jednak s výzvou k ukončení plošného zveřejnění údajů o jeho majetku v [anonymizována dvě slova] a následně předběžně uplatnil u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy. Za [ulice] místních samospráv se již v červenci [rok] domáhal ukončení plošného zveřejňování uvedených údajů u žalované [příjmení] [příjmení]. Žalovaná plošné zveřejňování informací omezila dne [datum].

5. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 14b odst. 1 ZStřZ ve znění novely č. 14/2017 Sb., účinné od 1. 9. 2017, § 14b odst. 1 ZStřZ ve znění novely č. 112/2018 Sb., účinné od 30. 6. 2018, která citoval, nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], Pl. ÚS 38/17, kterým došlo ke zrušení uvedených ustanovení, čl. 89 odst. 1, čl. 95 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., [anonymizováno] České republiky, § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1 a 2, § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“ nebo jen„ OdpŠk“), § 70 odst. 1 a § 71 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Dále soud prvního stupně odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], rozsudek Nejvyššího soudu [spisová značka], nález Ústavního soudu IV. ÚS 3076/20. Podřazením zjištěného skutkového stavu pod citovaná zákonná ustanovení a odkazovanou judikaturu dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Neshledal totiž odpovědnostní titul, konkrétně nesprávný úřední postup, neboť žalovaná při zveřejňování [anonymizováno] žalobce jako veřejného funkcionáře postupovala dle platné a účinné právní úpravy. Byť zveřejňováním [anonymizováno] docházelo k zásahu do [anonymizováno] žalobce (jakož i dalších veřejných funkcionářů v jeho postavení), což ostatně konstatoval Ústavní soud [anonymizováno] svém derogačním nálezu, nelze v plošném zveřejňování [anonymizováno] dle ZStřZ žalovanou shledat nesprávný úřední postup. Zde odkázal na již výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Nesprávný úřední postup nelze dovozovat ani v období od vydání derogačního nálezu do [datum], neboť jeho vykonatelnost byla odložena a dle stanoviska Ústavního soudu Pl. ÚS-st [číslo], [číslo] Sb., platí, že po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a správní úřady jsou povinny ji aplikovat. Vzhledem k tomu, že není dána již jen první podmínka vzniku odpovědnosti [anonymizováno] za škodu, soud prvního stupně se existencí dalších podmínek nezaobíral a žalobu [anonymizováno] absenci odpovědnostního titulu zamítl.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Vytkl soudu prvního stupně, že interpretoval rozhodnutí Ústavního soudu nesprávně. Dovolával se Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“). Argumentoval, že po celou dobu účinnosti novely zákona č. 159/2006 Sb. provedené zákonem č. 14/2017 Sb. znamenal anonymní přístup do [anonymizována čtyři slova] do [anonymizováno] a také [anonymizována tři slova] funkcionáře povinné přiznání podávat. Tato právní úprava vyvolala masivní odpor dotčených osob a uskupení, např. [ulice] místních samospráv [anonymizováno]. Po dobu účinnosti zákona č. 14/2017 Sb. bylo zahájeno třicet tisíc řízení o porušení zákona č. 159/2006 Sb. a uděleny desetitisíce pokut, zatímco v předchozím období komunální politikové povinnost podávat přiznání plnili a respektovali. Namítaným postupem stát intenzivně narušil právo na informační sebeurčení žalobce. Žalobce v odvolání zdůraznil, že jeho žaloba a zjevně již i předžalobní výzva vedla k tomu, že žalovaná přestala podaná [anonymizováno] automaticky zveřejňovat ještě před [datum] a přístup k nim podmínila individuální žádostí. Pokud tak žalovaná učinila v [anonymizováno] [rok], mohla tak učinit již po vydání nálezu Ústavního soudu. Informace, které byly zveřejňovány, jsou jako informace soukromého charakteru velmi citlivé. Žalobce odmítl odůvodnění rozhodnutí soudu odloženou vykonatelností derogačního nálezu Ústavního soudu. Odklad byl podle žalobce stanoven [anonymizováno] parlament, aby protiústavní úpravu nahradil, nikoli [anonymizováno] úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu. Připomněl, že parlament lhůtu uloženou Ústavním soudem nedodržel a zrušenou část zákona č. 159/2006 Sb. dosud nenahradil. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu, z níž lze vyvodit bezprostřední dopad derogačního nálezu na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována (nálezy ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 15/09, [číslo] Sb., body 53. a 54., nebo ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3599/15, bod 27.). Ústavní soud se pak v bodě 89. nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 28/13, [číslo] Sb., vyslovil takto:„ nelze přehlédnout, že jestliže Ústavní soud [anonymizováno] svém nálezu konstatuje, že zákon nebo jiný právní předpis je v rozporu s ústavním pořádkem, pak tento rozpor byl dán i po dosavadní dobu jeho účinnosti. Zejména v případech, kdy je derogačním důvodem zjištění, že aplikace zrušeného právního předpisu působí porušení základních práv jednotlivců, je proto přirozeným důsledkem, že se dotčeným jednotlivcům poskytne ochrana jejich základních práv a svobod“. Tyto závěry převzal do své judikatury i Nejvyšší správní soud (srov. rozsudky ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], nebo ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]). Žalobce se dovolával povinnosti [anonymizováno] dbát, aby neporušoval právo na ochranu [anonymizováno], upozorňoval, že se žalobou domáhá rovněž svých osobnostních práv dle ust. §§ 81 odst. 2, 2956 a 2951 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“). Porušení osobnostních práv se může dopustit i stát, proto žalobce uplatnil nároky vyplývající z ochrany osobnosti. V odvolání žalobce nesdílel názor, že jeho žalobní nároky bylo nutno posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb. Nesouhlasil se závěrem, že mu újma vznikla v důsledku legislativní činnosti, za kterou stát neodpovídá. Stát by měl podle žalobce odpovídat za každé jednání, kterým jednotlivci způsobí újmu na právech garantovaných právním řádem. Podstatné je, že došlo k aplikaci ústavně nekonformní normy a tato aplikace přímo zasáhla do ústavně chráněných práv žalobce. Takový [anonymizováno] nemůže zůstat neodčiněn. Navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek, žalobě zcela vyhověl a zavázal žalovanou nahradit mu náklady řízení, eventuálně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila tak, že rozsudek soudu prvního stupně považovala za věcně správný, opřený o nesporný skutkový děj, jenž byl soudem prvního stupně správně právně posouzen. Soud prvního stupně aplikoval na projednávanou věc správně zákon č. 82/1998 Sb., neboť žalovaná při vedení [anonymizována tři slova] podle zákona č. 159/2006 Sb. vystupovala [anonymizováno] vztahu k žalobci v pozici nositele veřejné moci. Ze strany žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a není tak splněna jedna z podmínek odpovědnosti [anonymizováno] za škodu. Žalovaná se nemohla dopustit nesprávného úředního postupu tím, že před vyhlášením příslušného nálezu Ústavního soudu postupovala podle tehdy platného a účinného zákona. Vystupovala jako orgán moci výkonné, který není oprávněn posuzovat soulad aplikovaného zákona s ústavním pořádkem. Nesprávného úředního postupu se nedopustila ani v době po vyhlášení nálezu Ústavního soudu, když po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny takovou úpravu aplikovat. Skutečnost, že žalovaná dne [datum] omezila dálkový přístup do [anonymizována tři slova], neznamenala, že před tímto datem jednala nesprávně. Žalovaná tak učinila z toho důvodu, že veřejní funkcionáři nepodávali [anonymizováno] dle zákona č. 159/2006 Sb., neboť dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], již nemohli být za neplnění této své zákonné povinnosti sankcionováni. Tento postup žalované byl motivován výlučně tím, aby v návaznosti na citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla [anonymizováno] veřejných funkcionářů i nadále řádně podávána a byl tak zajištěn ústavně souladný legitimní cíl kontroly činnosti veřejných funkcionářů [anonymizováno] smyslu zákona o střetu zájmů. Žalovaná nesouhlasila s názorem žalobce, že nárok na poskytnutí omluvy a finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyplývá z přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny, neboť příslušná ustanovení Listiny nejsou přímo aplikovatelná v tom smyslu, že by sama o sobě zakládala nárok žalobce na náhradu škody bez ohledu na úpravu zákona č. 82/1998 Sb. Dovozuje-li žalobce svůj nárok z legislativní činnosti, pak legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup a z legislativní činnosti nevzniká právo na náhradu škody. Žalobci navíc nevznikla žádná konkrétní újma, neboť žádné konkrétní zásahy do osobnostních sfér žalobce netvrdí. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.

8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a shledal, že odvolání žalobce není důvodné.

9. Soud prvního stupně provedl dokazování ke zjištění skutkového stavu věci v potřebném rozsahu, a na základě provedených důkazů učinil správná a [anonymizováno] posouzení věci postačující skutková zjištění.

10. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že uplatněné nároky je třeba posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb., který je právním předpisem speciálním [anonymizováno] vztahu k občanskému zákoníku (§ 26 OdpŠk).

11. Žalovaná je podle § 13 odst. 1 ZStřZ správcem [anonymizována tři slova] a podle § 14 odst. 2 ZStřZ je pověřena jeho vedením. Mezi její povinnosti náleží umožnit fyzickým a právnickým osobám nahlížet do [anonymizována dvě slova] za podmínek a v rozsahu stanoveném ZStřZ. Tato činnost spadá pod výkon státní moci a představuje úřední postup [anonymizováno] smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podmínky a podrobnosti upravuje zákon dle čl. 36 odst. 4 Listiny. Tímto zákonem se rozumí zákon č. 82/1998 Sb. Je-li v pravomoci žalované činit úkony v souvislosti s vedením [anonymizována tři slova], jedná se o výkon veřejné moci [anonymizováno] smyslu ust. § 1 odst. 1 OdpŠk. Výkon této pravomoci je úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti [anonymizováno] za ni podle § 13 odst. 1 OdpŠk.

12. K tomu odvolací soud dodává, že jakkoli v minulosti byla odpovědnost [anonymizováno] za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněným pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti [anonymizováno] za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.

13. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], pak dovolací soud dále vyložil, že„ žalobu, kterou by žalobce formálně označil jako žalobu na ochranu osobnosti, by v tomto případě soud musel podle obsahu posuzovat podle zákona č. 82/1998 Sb. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května. 2017, sp. zn. [spisová značka]).“ V tomto rozhodnutí byl řešen případ, v němž šlo o nárok osoby blízké obžalovanému, odlišné od účastníka trestního řízení, která v důsledku nezákonného stíhání obžalovaného utrpěla újmu, a o otázku, zda se může tato osoba blízká a na trestním řízení nezúčastněná domáhat náhrady nemajetkové újmy [anonymizováno] smyslu ustanovení 11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

14. Tyto právní závěry byly následně vyjádřeny v řadě dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněném pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo v usneseních Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka].

15. Dle ustálené judikatury se ani osobnostních nároků proti [anonymizováno] nelze domáhat jinak než v režimu citovaného zákona, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. Pokud se žalobci domáhali přímé aplikovatelnosti článků 7 a 10 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nebylo možné jim přisvědčit právě proto, že k uplatnění práv vůči [anonymizováno] byl přijat zákona č. 82/1998 Sb. jako speciální právní úprava. Tento zákon ve znění zákona č. 160/2006 Sb., který přinesl úpravu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, je považován i ESLP za účinný nástroj k nápravě škody, způsobené státem při výkonu veřejné moci. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]:„ S ohledem na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu neshledává možným odchýlit se od právního názoru, naznačeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], o tom, že nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., lze přiznat v době od [datum] přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy. [anonymizováno] úplnost dovolací soud uvádí, že uvedený nárok nelze posuzovat podle ustanovení § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tj. jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti, jak ostatně plyne již z výše citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, avšak zejména z nálezů ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1191/08 a ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 904/08, v nichž Ústavní soud shledal, že s ohledem na účinnost zákona č. 160/2006 Sb. nelze náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí přiznat postupem podle § 11 a násl. obč. zák.“.

16. Nárok žalobců se vztahuje k právní úpravě, obsažené v zákoně č. 159/2006 Sb. v době účinnosti jeho novel [číslo] 2017 Sb. a [číslo] Sb., tedy od [datum] do [datum]. Kritizovaná ustanovení zákona č. 159/2006 Sb. umožňující neomezený anonymní přístup k obsahu [anonymizováno] přiznání veřejných funkcionářů definovaných v ust. § 2 odst. 1 zákona zrušil již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, vynesený dne [datum] s vykonatelností odloženou do [datum]. Tímto nálezem bylo ke dni [datum] zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) ZStřZ ve znění zákona č. 14/2017 Sb., upravující rozsah nahlížení do [anonymizována dvě slova] veřejných funkcionářů zastávajících funkci starostů, primátorů a jejich zástupců, jakož i členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, neboť jím docházelo k porušení čl. 10 Listiny, dle kterého má každý (1) právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno; (2) právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života; (3) právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

17. Ustálená judikatura zastává stanovisko, že po dobu odložené vykonatelnosti derogačního nálezu Ústavního soudu je třeba předmětnou právní úpravu považovat za ústavně souladnou. Pokud správce [anonymizována tři slova] postupoval v souladu s ní, nelze takový postup označit za nesprávný úřední postup. Jestliže Ústavní soud rozhodnutím o odkladu vykonatelnosti ponechal předmětnou právní úpravu ještě necelý rok v platnosti, zajisté zvážil, že v mezidobí budou podána [anonymizováno] o majetku za rok 2019 a budou zveřejněna podle právní úpravy, od [datum] zrušené. Ze strany správce [anonymizována tři slova] tudíž v tomto období nedocházelo k nesprávnému úřednímu postupu.

18. Předpoklady vzniku nároku na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. jsou existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi ([příjmení] druhá zákona č. 82/1998 Sb.). Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzované věci nebyl naplněn první z předpokladů vzniku odpovědnosti [anonymizováno] za škodu, a to existence odpovědnostního titulu, když v postupu žalované nelze spatřovat nesprávný úřední postup, a to jak v době před vyhlášením nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, tak v období od [datum] do [datum].

19. Dle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS- [spisová značka], v němž Ústavní soud vyložil, že státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby [anonymizováno] svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými. Zrušení právního předpisu [anonymizováno] futuro se jako princip projevuje i v tom, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna se po dobu odkladu vykonatelnosti (§ 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat. Smyslem této právní úpravy je zvýraznit fakt, že zrušení protiústavní právní úpravy samo o sobě neznamená revizi individuálních právních aktů založených na revizi neústavního předpisu. Možnost a intenzita korekce dopadů aplikace neústavní normy je„ odstupňována podle toho, jak citelné zásahy do právní sféry jednotlivce zákon vyvolal“ (Pl. ÚS- [spisová značka]).

20. Soud prvního stupně rovněž správně poukázal na skutečnost, že žalovaná jako orgán státní správy je povinna při své činnosti postupovat v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky) a není oprávněna posuzovat soulad právních předpisů s [anonymizováno], když tímto orgánem je výlučně Ústavní soud (čl. 83 Ústavy České republiky). Nesprávného úředního postupu by se žalovaná naopak dopustila, pokud by nepostupovala podle zákona o střetu zájmů [anonymizováno] znění jeho novel provedených zákonem č. 17/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb. a veřejnými funkcionáři oznámené informace by veřejnosti bez žádosti nezpřístupnila. Pokud Ústavní soud odložil vykonatelnost nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 podle ust. § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu do [datum], ačkoliv shledal část právní úpravy zákona o střetu zájmů protiústavní, učinil tak evidentně proto, že zájem veřejnosti na kontrole veřejných funkcionářů a zvýšení důvěry veřejnosti v činnost veřejné moci převážily nad zásahem do práva veřejného funkcionáře na informační sebeurčení.

21. Žalovaná jednala jako orgán moci výkonné. Skutečnost, že žalovaná omezila dálkový přístup do [anonymizována tři slova] dnem [datum], sama o sobě nevede k závěru, že žalovaná do uvedeného dne postupovala nesprávně. Žalovaná svůj postup vysvětlila, byla motivována zájmem na tom, aby veřejní funkcionáři [anonymizováno] i nadále podávali a byl tak zajištěn legitimní cíl kontroly činnosti veřejných funkcionářů poté, co Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], rozhodl, že závěr Ústavního soudu o protiústavnosti úpravy zpřístupňování [anonymizováno] v [anonymizována tři slova] v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, brání tomu, aby správní orgány sankcionovaly porušení povinnosti podat [anonymizováno] podle § 23 odst. 1 písm. f) ZStřZ již v době před nabytím vykonatelnosti tohoto nálezu. Ospravedlnění postupu žalované po [datum] však [anonymizováno] rozhodnutí o nároku žalobce není zásadní. Podstatné zůstává, že po celou dobu, kterou žalobce svým žalobním nárokem postihl, tj. od [datum] do [datum], lze postup žalované posoudit jako souladný se zákonem.

22. Příčinou postupu, který je [anonymizováno] světle nálezu I. ÚS PL [číslo] neústavní, bylo předmětné znění zákona o střetu zájmů, přijaté zákonodárným sborem. Stát ovšem podle ustálené judikatury nenese odpovědnost za škodu způsobenou výkonem zákonodárné moci (viz [příjmení], [jméno]. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, komentář. C. H. Beck [obec a číslo] 3. vydání. str. 33 až 39:„ Pokud stát odpovídá za nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí, jedná se o výkon moci výkonné a soudní. Nesprávným úředním postupem může být i pochybení aparátu zákonodárného sboru (tedy v procesu normotvorby či při legislativním procesu – pozn. odvolacího soudu) např. pokud by byl [anonymizováno] Sbírce zákonů zveřejněn jiný text zákona než jaký byl schválen nebo porušen jednací řád zákonodárného sboru. Platí ovšem ústavní princip suverenity zákonodárné moci. [ulice] stav [anonymizováno] své judikatuře k nevčasnému přijetí zákona o deregulaci nájemného opakovaně rozhodl, že stát neodpovídá za výkon moci zákonodárné. Zákonodárná moc je odpovědná podle [anonymizována dvě slova] lidu“. Z toho plyne, že jedinou výjimkou posuzování zákonodárné činnosti je řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů podle § 64 až 71 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

23. Z odůvodnění nálezu Pl. ÚS 38/17 je patrné, že důvodem derogace části ZStřZ byla disproporce mezi právem veřejných funkcionářů na informační sebeurčení a mezi účelem ZStřZ – kontrolou transparentnosti výkonu veřejné moci. Ústavní soud se tedy zabýval otázkou, jaký druh újmy a případně jaké intenzity může být způsoben jedinci, jehož [anonymizováno] o majetku je veřejně bez omezení online přístupné. Proporci mezi stanovením povinnosti podávat majetková přiznání a zpřístupnit je veřejné kontrole jako účelem zákona a omezením práva veřejného funkcionáře na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o oznamovateli podle čl. 10 odst. 3 Listiny hodnotil Ústavní soud v citovaném nálezu. Ústavní soud předpokládá u veřejného funkcionáře vyšší toleranci k omezení tohoto práva v zájmu transparentního výkonu správy veřejných věcí. V derogačním nálezu dospěl Ústavní soud [anonymizováno] svém plénu k závěru, že účelu zákona lze dosáhnout i tak, že majetková přiznání bude správce poskytovat na žádost, při jejímž podání je žadatel povinen se identifikovat, což případně umožní snazší zjištění odpovědnosti za neoprávněné užití chráněných osobních údajů.

24. Ústavní soud v citovaném nálezu předeslal,„ že při hodnocení intenzity zásahu do [anonymizováno] a práva na informační sebeurčení veřejného funkcionáře je třeba rozlišit dvě jeho formy. V případě, kdy musí veřejný funkcionář [anonymizováno] o majetku, příjmech a závazcích pouze podat, je intenzita zásahu nepochybně menší než v případě, kdy takové [anonymizováno] podává s vědomím, že se vzápětí jeho majetkové poměry stanou bez dalšího„ věcí veřejnou“, tedy se stanou součástí veřejně přístupného [anonymizována dvě slova]. V prvém případě jde z povahy věci o [anonymizováno] určené k tomu pověřenému orgánu, kdežto [anonymizováno] druhém případě jde o okruh blíže neurčených osob (prakticky kdokoli) bez vazby na výkon veřejné funkce (z hlediska místa a času, tedy např. obyvatel obce v určitém volebním období veřejného funkcionáře – viz též sub 156), které k těmto oznámením mají neomezený přístup. [obec] širší okruh osob se může s majetkovými poměry veřejného funkcionáře seznámit, tím intenzivnější [anonymizováno] do [anonymizováno] může tato osoba pociťovat. Shledal-li proto Ústavní soud napadená ustanovení zákona týkající se samotné úpravy podávání [anonymizováno] o majetku, příjmech a závazcích za ústavně konformní, neaproboval tím bez dalšího, že je ústavně konformní i režim zveřejňování (resp. zpřístupnění) takto získaných údajů“ (odst. 114 nálezu).

25. Dále Ústavní soud v citovaném nálezu uvedl:„ Z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 (bod 29) jakož např. i z nálezu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 23/05 plyne, že do sociální sféry práva na [anonymizováno] "lze za určitých podmínek vstupovat, neboť se v ní mohou vyskytovat fakta, která mohou být předmětem oprávněného veřejného zájmu", přičemž Ústavní soud hovoří v této souvislosti o možnosti proporcionálních zásahů veřejné moci za účelem ochrany zájmů společenství. Lze tak dovodit, že řada faktů z oblasti soukromého života může mít vztah k veřejnému zájmu a jejich zveřejnění proto nemusí vždy představovat [anonymizováno], či dokonce porušení práva na [anonymizováno]. Ústavní soud proto vychází ze skutečnosti, že veřejný zájem na určitých informacích o [anonymizováno] poměrech veřejných funkcionářů a osob jim blízkých se může dostat do střetu s právem na informační sebeurčení a [anonymizováno]. Tento veřejný zájem je však nutno poměřovat s opakovaně zmiňovaným právem na ochranu [anonymizováno] a informační sebeurčení. K tomuto poměřování slouží test proporcionality, který bude proveden níže“ (odst. 118 nálezu).

26. Konflikt veřejného zájmu na poskytnutí informací a práva jednotlivce na informační sebeurčení podrobil Ústavní soud textu proporcionality:„ Zveřejnění [anonymizováno] poměrů veřejných funkcionářů je bezesporu způsobilé naplnit sledovaný legitimní cíl, jímž je nejen možnost snazšího odhalení případného střetu zájmů, ale též jeho prevence. Vědomí si veřejné dostupnosti informací o [anonymizováno] poměrech může vést k vyšší míře zdrženlivosti [anonymizováno] vztahu k preferování soukromého zájmu na úkor zájmu veřejného. Jakkoli veřejná dostupnost [anonymizováno] poměrů nemůže zabránit všem možným hypotetickým nezákonným aktivitám veřejných funkcionářů, jak upozorňuje navrhovatelka 2, nečiní tato skutečnost z použitého prostředku prostředek nezpůsobilý k dosažení stanoveného cíle. Veřejná dostupnost [anonymizováno] poměrů bude bezesporu předcházet a bránit střetu zájmů [anonymizováno] vyšší míře, než tomu bude v případě, že údaje o majetku veřejně dostupné nebudou. Ústavní soud tak považuje zvolený prostředek za způsobilý k dosažení zvoleného legitimního cíle, nikoli za prostředek, kterým by vůbec nebylo možno zvoleného cíle dosáhnout. V prvním kroku testu proporcionality proto napadená právní úprava obstojí“ (odst. 125 nálezu).

27. Druhý krok testu spočíval v posouzení kritériem potřebnosti a v tomto testu posuzovaná právní úprava neobstála:„ Ústavní soud má za to, že existenci veřejného zájmu na zveřejnění [anonymizováno] poměrů u veřejných funkcionářů bez jakéhokoliv omezení nelze automaticky presumovat jen proto, že jde o osoby veřejně činné. To se týká též informací o třetích osobách, typicky věřitelích veřejných funkcionářů, neboť i zde musí být zveřejnění jejich identity testováno kritériem existence veřejného zájmu v každém jednotlivém případě. Naopak systém spočívající v poskytnutí informací na žádost vytváří určitý mezistupeň mezi poskytnutím informace konkrétnímu jednotlivci a jejím dalším zveřejněním neurčitému okruhu adresátů, např. v médiích, na internetu apod. Tento mezistupeň pak zajišťuje, že před samotným zveřejněním informace o [anonymizováno] bude moci být zvažována existence a intenzita veřejného zájmu na zveřejnění“ (odst. 138 nálezu).

28. Závěry Ústavního soudu v citovaném nálezu jsou východiskem také [anonymizováno] rozhodnutí v projednávané věci.

29. Odvolací soud proto souhlasí se závěry soudu prvního stupně, že postup žalované [anonymizováno] sledovaném období obstojí v testu přiměřenosti a nelze jej z tohoto pohledu shledat nesprávným. Intenzita zásahu do práv žalobce je značně snížena mírou odpovědnosti každého funkcionáře k veřejné sféře za transparentní výkon zastávané funkce, které odpovídá kontrola i jeho soukromých [anonymizováno] poměrů veřejností. U veřejného funkcionáře se předpokládá vyšší míra odolnosti při zásahu do jeho práv na [anonymizováno], ačkoli je pravdou, že ani u takové osoby nelze její práva omezovat více než je toho k naplnění zákonných cílů zapotřebí. V neposlední řadě odvolací soud hodnotí právní úpravu zákona č. 159/2006 Sb. v době po vykonatelnosti citovaného derogačního nálezu Ústavního soudu tak, že není diametrálně odlišná od úpravy předchozí. I za situace po [datum] je každý oprávněn získat informaci o obsahu [anonymizováno] veřejného funkcionáře, definovaného v § 2 odst. 2 ZStřZ (pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci). Přístup k této informaci musí být podle derogačního nálezu Pl. ÚS 38/17 upraven tak, že žadatel musí o takovou informaci požádat.

30. Pokud žalobce v odvolání řízení navrhl provést k důkazu dopis předsedy Úřadu na ochranu osobních údajů adresovaný ministryni spravedlnosti dne [datum], tento důkaz sice splňuje podmínku, upravenou v ust. §205a písm. f) o. s. ř., neboť vznikl až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně, další doplnění dokazování však pokládal odvolací soud za nadbytečné.

31. S ohledem na nenaplnění podmínek odpovědnosti [anonymizováno] za tvrzenou újmu odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný, včetně správného výroku o nákladech řízení (výrok II).

32. Odvolací soud se tímto rozhodnutím neodchýlil od dalších rozhodnutí Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího vydaných v obdobných [anonymizováno] jiných žalobců vedených pod spisovými značkami např. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka]. Tím se odvolací soud přidržel zásady vyjádřené v ustanovení § 13 o. z., podle něhož (stručně řečeno) mají být obdobné případy posuzovány obdobně, není-li tu zvláštní důvod k odchylce. Jelikož předmětem řízení v uvedených [anonymizováno] jsou obdobné nároky veřejných funkcionářů spojených s tvrzeným porušením jejich práva na ochranu [anonymizováno] plošným zveřejněním [anonymizováno] podávaných podle zákona č. 159/2006 Sb., jako je předmětem řízení v tomto případě, není důvod v tomto konkrétním případě postupovat odlišně.

33. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle úspěchu žalované v odvolacím řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), když žalobce se svým odvoláním [anonymizováno] věci samé neuspěl. Výše nákladů odvolacího řízení dosáhla [částka] a tvoří ji tři paušální náhrady hotových výdajů po [částka] za vyjádření k odvolání, přípravu na jednání a účast na jednání odvolacího soudu (§ 151 odst. 3 o. s. ř., § 1 odst. 3 písm. a), b), c), § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.).

Poučení