37 C 1/2024 - 103

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 29 250 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] (dále též „OS“) pod sp. zn. 20 C 149/2016 (dále též „původní řízení“). Ve své žalobě zdůrazňoval, že původní řízení bylo zahájeno dne [datum] a skončilo dne [datum]. Původní řízení tak dle žalobce trvalo 6 let a 9 měsíců. Žalobce zdůrazňoval, že délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudů v původním řízení. K tomu poukázal na následující průtahy. Zaprvé, na průtah spočívající v odročení jednání na den [datum]. Zadruhé, na průtah spočívající v nařízení jednání až 5 měsíců po právní moci usnesení OS ze dne [datum]. Zatřetí, na průtah spočívající v odročení jednání na den [datum]. Začtvrté, na průtah spočívající v odročení jednání na den [datum]. Zapáté, na průtah spočívající v odročení jednání na neurčito. K tomu žalobce zdůrazňoval, že považuje za velmi problematické, pokud byla žaloba v původním řízení odmítnuta, ačkoliv byli účastníci řízení celkem čtyřikrát volání k jednání. Dále žalobce poukázal na skutečnost, že Obvodní soud pro [adresa] vyhlásil rozsudek pro zmeškání, který byl později odvolací soudem zrušen. Žalobce dále uváděl, že původní řízení nebylo nijak mimořádně složité a komplikované. K tomu žalobce poukázal na hodnocení mimořádně obtížných úkonů ve smyslu § 12 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Podle žalobce byla tak délka původního řízení až trojnásobná oproti průměrné délce v těchto typech řízení. Žalobce přitom zdůrazňoval, že na osmi jednáních byli vyslechnuti celkem [hodnota] svědci a provedeno 37 listin. Soud I. stupně přitom podle žalobce aplikoval zásadu koncentrace řízení značně nedůsledně. K tomu žalobce poukázal na svůj vyšší věk. Žalobce rovněž tvrdil, že délkou řízení trpěl psychicky a materiálně, přičemž nepřiměřenou délkou řízení měla být zatížena i jeho manželka taktéž ve věku starobní důchodkyně. K tomu žalobce uváděl, že původní řízení pro něho mělo vyšší význam i z toho důvodu, že se jednalo o řízení s faktorem restitučního řízení, když původní řízení bylo vedeno dědicem oprávněné osoby. Podle žalobce platí, že jedině zlo pamětná událost byla motivem k podání žaloby v původním řízení. V neposlední řadě pak žalobce uvedl, že s ohledem na měnící se hospodářské poměry je namístě navýšit základní vypočtenou částku o 26 %. Žalobce ve své svých vyjádření uzavřel, že neposkytnutí žalobce požadovaného přiměřeného zadostiučinění žalovanou je zneužitím práva. Přisvědčením žalované by tak došlo k prolomení uznávaných hmotněprávních axiomů i k popření zdravého rozumu. Žalovaná podle žalobce nabídla falešnou legendu o nedůvodnosti nároku, přičemž tento trik žalované ovšem žalobce naprosto eliminoval.

2. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že mezi stranami není sporu o tom, že žalobce u ní uplatnil dne [datum] svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). K meritu věci žalovaná uvedla, že v původním řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Podle žalované je nicméně namístě vycházet ze základní částky [částka] (nikoliv [částka]) za první dva roky řízení a poté za každý další rok řízení. Nadto je podle žalované třeba ponížit vypočtenou základní částku o 10 %, a to z důvodu složitosti původního řízení, a dále o dalších 10 % z důvodu počtu instancích, které původní věc projednávaly. Podle žalované by tak žalobci měla náležet pouze částka ve výši [částka], když tuto částku sama žalovaná dobrovolně plnila. Žalovaná proto navrhovala zamítnutí žaloby v plném rozsahu a rovněž požadovala náhradu nákladů řízení ve formě režijních paušálů za provedené úkony.

3. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

4. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce uplatnil svůj nárok jako v projednávané věci u žalované ve smyslu § 14 OdpŠk dne [datum]. Tento nárok, tento požadavek byl pak vyřízen stanoviskem žalované ze dne [datum], kdy byla žalobci přiznána částka [částka], coby přiměřené zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. 20 C 149/2016. Dotčená částka ve výši [částka] pak žalobci byla vyplacena dne [datum].

5. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

6. Ze spisu vedeného u OS pod sp. zn. 20 C 149/2016 soud zjistil následující skutečnosti [Jméno žalobce].

7. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

8. Soud další důkazy navržené žalobcem (jeho účastnický výslech, důkazy týkající se měnící se hospodářských poměrů) neprováděl, a to pro nadbytečnost (odůvodnění viz níže).

9. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

10. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 téhož zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterým je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku, přičemž náhrady škody se poškozený může domáhat u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

13. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí téhož zákona se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

15. Žalobce se domáhal zadostiučinění ve výši [částka] s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u OS. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.

16. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

17. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

18. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne [datum], je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

19. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

20. V dané věci začalo rozhodné období (z hlediska možné nemajetkové újmy žalobce) běžet dne [datum], kdy byla podána žaloba u OS, a skončilo právní mocí rozhodnutí soudu ze dne [datum]. Posuzované řízení tak trvalo přibližně 7 let a 8 měsíců.

21. Posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Konkrétně v původním řízení rozhodoval třikrát sodu I. stupně, dvakrát soud odvolací a dvakrát soud dovolací. Soud konstatuje, že již samo řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010).

22. Po hmotněprávní i skutkové stránce soud hodnotí věc jako standardně obtížnou (resp. složitou). Soud naopak považuje věc za obtížnější (resp. složitější) po stránce procesněprávní. Ve věci byl žalobce veden opakovaně k odstraňování vad žaloby, bylo rozhodováno o místní nepříslušnosti, byl vydán rozsudek pro zmeškání a soud se dále musel vypořádat s žádostmi o odročení jednání, rozhodovat o svědečném a opakovaně předvolávat svědky (kteří se nedostavovali). V souhrnu tak soud hodnotí věc jako obtížnější (resp. složitější). K argumentaci žalobce pak soud dodává, že na hodnocení složitosti řízení nemůže mít žádného vlivu, jak je snad vykládáno to které ustanovení advokátního tarifu.

23. Dále je třeba konstatovat, že žalobce se na celkové délce původního řízení nepodílel ve smyslu obstrukcí či nečinnosti. V této souvislosti se uvádí, že soud nezaznamenal, že by se žalobce snažil o urychlení řízení, resp. že by podal žádost o odstranění průtahů ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Soud nicméně zdůrazňuje, že není povinností účastníka se o urychlení řízení shora uvedeným způsobem snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam).

24. Pokud jde o význam řízení, soud konstatuje, že jej hodnotí jako standardní. V původním řízení se totiž jednalo o spor majetkové povahy, u něhož se standardní význam v souladu s ustálenou judikaturou civilních soudů presumuje (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 987/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2138/2013). Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani tvrzení žalobce, že v původním řízení uplatňoval jako dědic svého otce restituční nárok (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1612/2009). V této souvislosti se zdůrazňuje, že není namístě uvažovat o vyšším významu původního řízení pro žalobce, a to z důvodu jeho věku, neboť vyšší věk poškozeného se hodnotí v případě, přesáhne-li hranici 75 let, což ovšem není případ projednávané věci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012).

25. K tomu soud dále dodává, že z okolností konkrétního případu nevyplývá ani jiný důvod pro zvýšený význam původního řízení pro žalobce. Zdůrazňuje se, že soud si je vědom toho, že k typovým aspektům stran významu řízení mohou přistoupit i aspekty individuální. Není ovšem rolí soudu, aby nad rámec tvrzení účastníků pátral po okolnostech svědčících pro zvýšený či snížený význam předmětu řízení pro poškozené, neboť by se tím mohl dopustit porušení zásady rovnosti účastníků řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1597/2014). V projednávané věci přitom platí, že stran individuálního významu žalobce žádnou konkrétní újmu, která by mu vznikla v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením a která by umocňovala zásah do jeho života, netvrdil.

26. K tomu soud uvádí, že neprováděl navržený důkaz výslechem žalobce, neboť újma spočívající v psychických útrapách prožívaných v souvislosti s nejistotou pojící se s výsledkem původního řízení je notorietou, kterou není třeba prokazovat (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, nebo nověji rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4289/2017). Na základě provedeného dokazování soud má rovněž za prokázané, že původní řízení zasáhlo majetkovou sféru žalobce, pokud jde o náklady řízení. Nadto i v tomto případě se nepochybně jedná o notorietu, tj. je nepochybné, že civilní řízení sporné se ze svojí podstaty vždy pojí s náklady pro účastníky řízení. Koneckonců tato skutečnost je reflektována i v judikatuře Nejvyššího soudu, který jasně uvedl, že při stanovení významu řízení je vždy třeba vycházet ze všeho, co bylo pro poškozené v sázce (včetně nákladů řízení; viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 5413/2014). Soud přitom tyto skutečnosti uvážil a je toho názoru, že je namístě vycházet ze standardního významu původního řízení. Pouze pro úplnost se uvádí, že soud nedával výzvu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k tvrzení žalobce, že původním řízení byla zatížena i jeho manželka, neboť platí, že v rámci projednávané věci je odškodňován žalobce (nikoliv jeho paní).

27. Konečně pokud se jedná o postup soudů, coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, soud konstatuje, že původní řízení bylo poznamenáno nekoncentrovaným postupem v období do [datum] (kdy bylo ve věci nařízeno jednání), když soud odročil jednání nařízené na [datum] dne [datum], a to z blíže nespecifikovaných procesních důvodů. Dále pak ale soud jednání odročoval na žádost žalované, pročež není pravda, že by se jednalo o období nečinnosti, jak tvrdil žalobce. V této souvislosti lze nicméně žalobci přisvědčit v tom, že usnesení, kterým byl žalobce vyzván k odstranění vad a samotné odmítnutí žaloby pro vady mělo předcházet nařízení ústního jednání. V projednávané věci dále nelze pominout, že rozhodnutí soudu I. stupně stran odmítnutí žaloby a potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno Nejvyšším soudem pro nerespektování konstantní judikatury. Rovněž nelze pominout, že rozsudek pro zmeškání OS byl zrušen rozhodnutím odvolacího soudu. V neposlední řadě soud uvádí, že nemá za to, že by bylo lze spor v původním řízení projednat v rámci jednoho jednání (po zrušení rozsudku pro zmeškání). Tomu zabránili sami účastníci řízení tím, že žádali o lhůtu k mimosoudním jednáním. Rovněž ani důkazy nebylo lze provést na jediném jednání (jak naznačoval žalobce), neboť z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že soud musel jednání odročovat, neboť svědci (ač řádně a včas předvoláni) se k jednání nedostavili. Konečně v neposlední řadě soud uvádí, že v každém případě by v projednávané věci nemohlo porušení § 114a odst. 1 o. s. ř. mít významný negativní dopad do celkové délky řízení za situace, kdy dokazování soud realizoval na několika jednáních v průběhu přibližně roku a půl (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3639/2019).

28. Lze proto shrnout, že soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé (ostatně o tomto nebylo ani mezi účastníky sporu). Z uvedených důvodů soud uzavřel, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, čímž došlo též k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.

29. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku). Porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je tedy bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy.

30. S ohledem na shora uvedené a na skutečnost, že byly splněny kumulativní podmínky pro vznik nároku, soud dospěl k závěru, že požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se soudu nejeví jako zcela dostatečné.

31. Soud na základě kritérií stanovených shora citovaným § 31a odst. 3 OdpŠk (k nimž se v konkrétních souvislostech v dané věci vyjádřil podrobněji již výše) shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobce částkou [částka].

32. Při stanovení dané částky soud vycházel (v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010) ze sazby [částka] za první dva roky řízení a 17 000 za každý další rok řízení (tj. za 7 let řízení [částka]) a dále [částka] za každý další měsíc řízení (tj. [částka] za dalších 8 měsíců řízení). Soud zdůrazňuje, že s ohledem na délku původního řízení nebylo na místě přiznat nižší základní částku; původní řízení totiž soud sice nepovažuje za extrémně dlouhé, resp. násobně delší, nežli bylo lze s ohledem na okolnosti případu očekávat, nicméně nelze přehlédnout, že na celkové délce řízení se podepsal i nikoliv zcela koncentrovaný postup soudů, jak je popsáno shora (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1320/2011).

33. K částce [částka], kterou požadoval žalobce z důvodu růst inflace atd., soud uvádí, že k možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z poslední doby se Nejvyšší soud obdobně k této otázce vyjádřil např. v usnesení ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2184/2020, rozsudku ze dne [datum] sp. zn. 30 Cdo 1433/2020. Přiznanou základní částku proto soud nepovažuje za nepřiměřenou ani s ohledem na to, že stanovisko Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cpjn 206/2010 bylo vydáno již dne [datum]. Tudíž na základě shora uvedeného argumentace žalobce neobstojí. Soud proto neprováděl žalobcem navržené důkazy ke změně hospodářských poměrů v ČR a ani mu nedával výzvu podle § 118a odst. 3 o. s. ř.

34. Vypočtená základní částka ve výši [částka] byla ponížena o 20 % z důvodu složitosti původního řízení (procesně právní) a dále o 20 % z důvodu počtu instancí, které se podílely na vyřizování věci v původním řízení. Co se týče ostatních základních kritérií, byť se jedná o jejich demonstrativní výčet, soud neshledal žádná další způsobilá kritéria uvedenou částku zvýšit či naopak ponížit. Ve výsledku tedy došlo k modifikaci základní částky jejím ponížením o 40 %. K tomu soud uvádí, že nevolil žádnou modifikaci s ohledem na podíl soudů na délce původního řízení, když platí, že žalobce je odškodňován za celou dobu trvání původního řízení, nikoliv jen za období nečinnosti (resp. nekoncentrovaného postupu). Nadto soud již zohlednil nekoncentrovaným postup určením vyšší základní částky.

35. S ohledem na to, že žalovaná sama dobrovolně plnila žalobci částku [částka], a to ve lhůtě podle § 15 odst. 1 OdpŠk, soud výrokem I. tohoto rozsudku žalobu v celém rozsahu zamítl (včetně žalovaného příslušenství).

36. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Soud přitom přihlédl k tomu, že žalovaná plnila částku [částka] ve lhůtě podle § 15 odst. 1 OdpŠk.

37. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o. s. ř. činí [částka] za každý úkon.

38. Žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši [částka] odpovídající paušální náhradě za 3 úkony (písemné vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu a 1x příprava k jednání). Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

39. Lhůta k plnění byla ve výroku II. tohoto rozsudku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.

Poučení