37 C 11/2016-227

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Zdeňkou Burdovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] státní příslušnost [anonymizováno] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: Ministerstvo spravedlnosti ČR, [IČO] sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2 za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2 - Nové Město o zaplacení 250 000 Kč, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 10 000 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 240 000 Kč, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 44 600 Kč k rukám [titul] et [titul]. [jméno] [příjmení], LL.M., advokáta, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se původně žalobou domáhal proti ČR – Ministerstvu vnitra náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup při pokusu o správní vyhoštění dne 6. 6. 2014 ve výši 250 000 Kč, dále se domáhal proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky ve výši 250 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí – usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], usnesení Krajského státního zastupitelství v [obec] sp. zn. KZN [číslo] ze dne 17. 12. 2014 a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v [obec] č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], když zprvu žalobce uváděl, že se jednalo o nesprávný úřední postup, který vedl k vydání těchto rozhodnutí, které byly později zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15. Ve svých žalobních tvrzeních žalobce uvedl, že nárok uplatnil dne 22. 4. 2016 u Ministerstva vnitra na náhradu nemajetkové újmy nesprávným úředním postupem Policie ČR, Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen„ GIBS“), Krajského státního zastupitelství v [obec] a Vrchního státního zastupitelství v [obec], kdy část jeho žádosti byla postoupena Ministerstvu spravedlnosti ve vztahu k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu GIBS a státních zastupitelství. Žalobce uvedl nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015, kdy v tomto nálezu soud shledal, že postup policie při výkonu vyhoštění dne 6. 6. 2014, zejména absence přípravy na vyhoštění, nepřiměřené použití donucovaných prostředků, včetně slzného plynu v uzavřeném prostoru a pout a nedůstojné zacházení se žalobcem v kumulaci představovalo nelidské a ponižující zacházení se žalobcem. Ústavní soud rovněž shledal, že GIBS a státní zastupitelství neprovedly účinné vyšetřování ve věci trestního oznámení žalobce. K popisu události žalobce uvedl, že je občanem [anonymizováno], dne 2. 7. 2014 byl vyhoštěn z území České republiky. Dne 14. 5. 2014 byl zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců [obec] – [anonymizováno] za účelem jeho správního vyhoštění z území České republiky. O odletu do země původu se pak dozvěděl den před plánovaným odletem od sociální pracovnice, dne 6. 6. 2014 při realizaci jeho vyhoštění byly proti němu policisty použity donucovací prostředky, slzotvorný plyn a pouta. Policisté žalobce vynesli z ubytovací budovy, byl naložen do policejního vozu. V průběhu eskorty měl nasazená pouta a poutací pás, na letišti jej pak policisté posadili na vozík s batožinou a převezli jej do policejní cely. Vyhoštění se pak nepodařilo zrealizovat, když kapitán letadla odmítl žalobce převzít na palubu. Žalobce byl za použití invalidního vozíku převezen zpátky do zařízení pro zajištění cizinců, celou dobu nebyl informován, co se děje, v zařízení pro zajištění cizinců byl ošetřen lékařkou. Dne 16. 6. 2014 žalobce podal trestní oznámení ke [příjmení], když jeho oznámení bylo odloženo usnesením [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], když nebylo shledáno, že by ve věci šlo o podezření z trestného činu. K stížnosti žalobce pak Krajské státní zastupitelství zamítlo jeho stížnost usnesením sp. zn. KZN [číslo] ze dne 17. 12. 2014, rovněž Vrchní státní zastupitelství v Praze shledalo podnět žalobce k výkonu dohledu nad činností Krajského státního zastupitelství nedůvodným vyrozuměním č. j. [číslo jednací], a to dne 25. 3. 2015. Dne 22. 3. 2015 žalobce podal ústavní stížnost, jíž bylo vyhověno dne 27. 10. 2015 nálezem Ústavního soudu shora uvedeným. Dle žalobce pak při vyhoštění dne 6. 6. 2014 došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., který spočíval v absenci přípravy na vyhoštění a absenci koordinace vyhoštění za použití donucovaných prostředků vůči jeho osobě. Žalobce dále napadal nesprávný úřední postup GIBS a státních zastupitelství v tom směru, že nebylo provedeno účinné vyšetřování jeho trestního oznámení. Dle žalobce tímto nesprávným úředním postupem pak byla žalobci způsobena nemajetková újma, kdy bylo zasaženo do osobnostní integrity žalobce, byla zasažena jeho důstojnost. Zásah policie žalobce vnímal jako ponižující, vnímal jako zásah do tělesné, osobní i psychické integrity. Jako velmi ponižující a krajně nevhodné vnímal to, že byl převážen na vozíku na batožinu před zraky cestujících na letišti, pociťoval v průběhu eskorty v autě silnou bolest očí a hlavy v důsledku použití slzného plynu a také bolest v zápěstí v důsledku silného utažení pout. Celý zákrok žalobce vnímal jako rasistický 2. Žalovaná pak ve vyjádření uvedla, že za nespornou považuje skutečnost, že dne 27. 5. 2016 jí byla postoupena část žádosti žalobce o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu GIBS a státních zastupitelství spočívající v neúčinném vyšetřování. Žalovaná má za to, že ve věci je možno uzavřít, že v daném případě došlo k vydání nezákonných rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., když předmětné usnesení GIBS, usnesení Krajského státního zastupitelství a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu. Žaloba pak může být úspěšná pouze, pokud je v řízení dále prokázána nemajetková újma, když žalovaná má za to, že žalobce nepředložil žádné důkazy prokazující nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku vydání nezákonných rozhodnutí. Z těchto důvodů navrhla zamítnutí žaloby.

3. Soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kdy žalobu o zaplacení celkové částky 500 000 Kč zamítl. Proti tomuto podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl odvolací soud tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Ve vztahu k druhému nároku žalobce (též ve výši 250 000 Kč) vůči druhé žalované, jako náhradě nemajetkové újmy za nezákonná rozhodnutí konstatoval, že nezákonná rozhodnutí tu jsou dána, přičemž se jedná o usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], usnesení Krajského státního zastupitelství ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. KZN [číslo] a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Tato rozhodnutí totiž byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15. Ač v dané věci žalobce považoval neprošetření jeho trestního oznámení příslušnými orgány státu za nesprávný úřední postup, soud prvního stupně však uzavřel, že se jedná o nezákonná rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Následně se zabýval tím, zda jsou splněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to existence nemajetkové újmy, vzniklé z nezákonných rozhodnutí shora uvedených. Konstatoval, že, ač v tomto smyslu žalobce poučil dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), k doplnění tvrzení a návrhů na jejich prokázání, žalobce setrval na tom, že následné vyšetřování vnímal jako nespravedlivé a ponižující, když nebyl vůbec vyslechnut a bylo s ním jednáno, jako kdyby neexistoval. Měl tak pocit, že státní orgány se snaží jeho věc (jím podané trestní oznámení) zamést pod koberec a neexistuje vůle odhalit a potrestat pachatele, kteří se měli dopustit nelidského zacházení s ním. Cítil se bezmocný a vnímal jako nespravedlivé, že pachatelé zůstali nepotrestáni. Ohledně návrhu na prokázání této své tvrzené újmy uvedl, že dle jeho názoru se má presumovat obdobně, jako je tomu u nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu - nepřiměřené délky soudního řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že nelze vycházet z presumpce existence nemajetkové újmy z nezákonných rozhodnutí obdobně, jako je tomu u újmy z nesprávného úředního postupu - nepřiměřené délky soudního řízení. Jedná-li se totiž o nesprávný úřední postup - nepřiměřenou délku soudního řízení, judikatura, vycházející z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, vychází ze silné, ale vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka soudního řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu nevyžaduje. V případě žalobce se však o nesprávný úřední postup nejedná, jedná se o nezákonná rozhodnutí, přičemž prokázání újmy z těchto rozhodnutí je zcela na žalobci a tato újma musí být v řízení tvrzena a bezpečně prokázána. Nemajetková újma založená jinou skutečností totiž musí být prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižená, a šlo by o notorietu, kterou dokazovat netřeba. V daném případě žalobce se však o notorietu ve vztahu k tvrzením o nemajetkové újmě na straně žalobce nejedná. Žalobce ke svým tvrzením o této však nedoplnil návrhy k prokázání existence nemajetkové újmy, soudu prvního stupně proto nezbylo, než z důvodu neunesení břemene důkazního žalobu, co do nároku ve výši 250 000 Kč proti žalované zamítnout. Soud prvního stupně též doplnil, že o notorietu se pro případ žalobce nemůže jednat, neboť ten tvrdí zásadní a specifickou újmu, přičemž ve věci žalobce bylo vedeno další šetření ve vztahu k trestnímu oznámení žalobce, kdy zde byla snaha policejního orgánu zjistit pobyt žalobce v [anonymizováno], což se však nepodařilo a vedlo též k opakovanému odložení věci, přičemž je otázkou, v jakém rozsahu mohla žalobci tvrzená újma vzniknout, byla-li jeho věc později znovu prověřována, i když s negativním výsledkem.

4. Žalobce podal dovolání, kdy Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], v rozsahu nároku na zaplacení částky 250 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. V této souvislosti dovolatel poukázal na judikaturu ESLP, z níž má vyplývat, že v případě porušení čl. 3 Úmluvy ESLP presumuje, že neúčinným vyšetřováním vznikla stěžovatelům nemajetková újma, a nepožaduje, aby ji jakkoli prokazovali. V mnoha případech, kdy ESLP konstatuje porušení čl. 3 Úmluvy z důvodu neúčinného vyšetřování, přizná bez dalšího obětem přiměřené zadostiučinění, aniž by zkoumal, zda neúčinným vyšetřováním vznikla újma a aniž by ji museli prokazovat. Článek 3 Úmluvy zakotvuje základní právo jednotlivce nebýt podroben mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení („ špatnému zacházení“). Citovaný článek se dále rozpadá na závazky negativní a pozitivní, kde druhé uvedené odpovídá povinnosti (aktivně) zajistit určitou míru ochrany osob před špatným zacházením, a to jak přijetím odpovídajícího legislativního rámce spolu s náležitou aplikační praxí a aparátem, tak přijetím konkrétních potřebných preventivních opatření. Základní podmínkou porušení čl. 3 Úmluvy, v případě negativních závazků, je určitá úroveň závažnosti, která zahrnuje skutečnou tělesnou újmu nebo intenzivní psychické (duševní) utrpení (viz např. rozsudek pléna ESLP ze dne 18. 1. 1978, ve věci Irsko proti Spojenému království, stížnost [číslo]). Tato závažnost pak bude relativní k okolnostem případu, avšak mění se i v průběhu času, respektive v poměru k sociokulturnímu vývoji. Uvedená podmínka je z povahy věci modifikována, pokud jde o tvrzené porušení pozitivních závazků. Interpretaci čl. 3 Úmluvy pak ovlivňuje i celkové postavení a význam zákazu špatného zacházení. Jedná se o absolutní zákaz, který, v protikladu například i k právu na život, není za žádných okolností derogovatelný (srov. Schabas, W. The European convention on human rights: a commentary. Oxford: Oxford University Press, 2015, s. 760). Pozitivní závazek plynoucí státu z čl. 3 Úmluvy zahrnuje jak legislativní, tak procedurální aspekt, ve smyslu zajištění funkce odpovídajícího soudního a administrativního aparátu. V určitých případech tak má stát povinnost, obdobně jako je tomu u čl. 2 Úmluvy, provést účinné vyšetřování (viz rozsudek ESLP ze dne 19. 7. 2011 ve věci Đurđević proti Chorvatsku, stížnost č. 52442/09). Základní podmínku nástupu takové povinnosti ESLP stanovil v rozhodnutí ve věci Assenov a další proti Bulharsku, stížnost č. 24760/94, a lze ji formulovat jako existenci hájitelného tvrzení o porušení substanciálních požadavků plynoucích z čl. 3 Úmluvy dotčenou osobou.„ Hájitelnost“ tvrzení spočívá v tom, že tvrzení o špatném zacházení musí být založeno na důvodném podezření. K porušení Úmluvy pak dojde, jestliže vnitrostátní právo, zejména pak trestněprávní pravidla aplikovatelná v daném případě, neumožňuje zajistit skutečnou a účinnou ochranu práv. Dostatečně účinné záruky či obranné mechanismy jsou totiž nutnou podmínkou efektivního užívání práv garantovaných Úmluvou, což plyne i z čl. 1 Úmluvy. Bez takových záruk by práva garantovaná Úmluvou pozbyla praktické účinnosti. V případu Koky a další proti Slovenské republice, stížnost č. 13624/03, požadovali dva ze stěžovatelů každý 10 000 EUR jakožto kompenzaci nemajetkové újmy spočívající v bolesti, frustraci, bezmoci a ponížení, které byly způsobeny porušením povinnosti státu provést účinné vyšetřování. ESLP tyto nároky uznal za ospravedlněné (na bázi ekvity). Naproti tomu v případu Adam proti Slovenské republice, stížnost č. 68066/12, kde ESLP stejně jako ve věci Koky shledal porušení procesní větve čl. 3 Úmluvy, avšak nikoli větve hmotněprávní, bylo pouze konstatováno že„ stěžovatel utrpěl nemajetkovou újmu“ a jím požadovaná náhrada ve výši 15 000 EUR byla snížena na 1 500 EUR. Z výše uvedené judikatury k případům porušení procesní větve čl. 3 Úmluvy dle Nejvyššího soudu plyne, že ESLP se explicitně zabývá otázkou existence újmy stěžovatele pouze sporadicky a zásadně až ve vazbě na otázku přiznání spravedlivého zadostiučinění ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Z praktického pohledu se zdá, že ESLP implicitně akceptuje, že každé porušení čl. 3 Úmluvy znamená způsobení újmy. Podobný názor zastává i Kmec v komentáři k Úmluvě, když konstatuje, že existence (nemajetkové) újmy se při porušení Úmluvy„ v zásadě předpokládá a její neudělení zpravidla bývá, či by mělo být, odůvodněno“ (viz KMEC, J. a kol. Evropská úmluva o lidských právech: komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 273 – 274). Na základě uvedeného tak má Nejvyšší soud za to, že ESLP tenduje k přístupu, že porušení procesní větve čl. 3 Úmluvy znamená existenci újmy na straně stěžovatele. Jak přitom konstatoval Nejvyšší soud již v citovaném stanovisku R 58/2011, na Úmluvu a na ni navazující judikaturu ESLP přísluší odkazovat především jako na minimální standard ochrany práva, který je nezbytné zaručit. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že žalobce neprokázal vznik nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími, aniž přitom přihlédl k relevantní judikatuře ESLP vztahující se k čl. 3 Úmluvy, který byl dle nálezu Ústavního soudu nezákonnými rozhodnutími ve věci žalobce porušen, je jeho právní posouzení věci z hlediska dovolatelem vymezené právní otázky nesprávné. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení prokazování existence a výše nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, jímž bylo porušeno základní právo dovolatele na účinné vyšetřování vyplývající z čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, nesprávné a tato nesprávnost se projevuje i v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu zrušil, a to včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení soud prvního stupně zavázal znovu posoudit nárok žalobce na zaplacení částky ve výši 250 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonná rozhodnutí v kontextu výše uvedených závěrů dovolacího soudu a v souladu s judikaturou dovolacího soudu rozhodne o konkrétní formě a případné výši zadostiučinění (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod [číslo] 2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž neopomene, že konstatování porušení práva nebýt podroben ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy bylo již obsaženo v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15.

5. Na základě nesporných tvrzení mezi účastníky nebylo sporu o skutečnosti, že se žalobce obrátil se svým nárokem na odškodnění na žalovanou jednající prostřednictvím Ministerstva vnitra, dne 22. 4. 2016, část tvrzeného nároku byla postoupena Ministerstvu spravedlnosti dne 27. 5. 2016, kdy nárok ze strany žalovaných nebyl uspokojen.

6. Mezi účastníky byla rovněž nespornou skutečností, že dne 6. 6. 2014 došlo k pokusu o vyhoštění žalobce, žalobce podal dne 18. 6. 2014 trestní oznámení na podezření ze spáchání trestného činu příslušníky Policie ČR, kteří se jej pokusili dne 6. 6. 2014 vyhostit. Generální inspekce bezpečnostních sborů prováděla šetření dle § 158 odst. 1, 3 trestního řádu. Následně bylo dne 20. 11. 2014 vydáno usnesení o odložení věci dle § 159a odst. 1 trestního řádu, [číslo jednací]. Proti tomuto usnesení podal žalobce stížnost a dne 17. 12. 2014 vydalo Krajské státní zastupitelství v Praze usnesení sp. zn. KZN [číslo], kterým stížnost zamítlo. Žalobce podal podnět k výkonu dohledu a dne 25. 3. 2015 vydalo Vrchní státní zastupitelství v Praze vyrozumění č. j. [číslo jednací], kterým podnět zhodnotilo jako nedůvodný a bez dalšího jej odložilo. Žalobce podal proti výše uvedenému zásahu a výše uvedeným rozhodnutím [ulice] stížnost a Ústavní soud vydal dne 27. 10. 2015 Nález pod sp. zn. I. ÚS 860/15, kterým mimo jiné vyslovil, že výše uvedenými rozhodnutími bylo porušeno žalobcovo právo na účinné vyšetřování vyplývající z článku 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a tato rozhodnutí zrušil. Byly znovu zahájeny úkony trestního řízení, kdy se orgány činné v trestním řízení snažily mimo jiné opětovně vyslechnout žalobce, avšak žádná z kontaktovaných osob neměla informace o místě jeho pobytu, či aktuální kontakt. Usnesením Generální inspekce bezpečnostních sboru ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] byla věc opětovně odložena. Žalobce proti tomu podal stížnost, o které rozhodlo Vrchní státní zastupitelství v Praze usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] tak, že jí zamítlo. Proti posledně uvedeným rozhodnutím podal žalobce ústavní stížnost, která však byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2462/16.

7. Z obsahu nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 soud zjistil, že Ústavní soud rozhodl, že zásahem Policie České republiky při výkonu správního vyhoštění stěžovatele-žalobce dne 6. 6. 2014 bylo porušeno základní právo stěžovatele nebýt podroben ponižujícímu zacházení podle článku 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, bylo zrušeno usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], usnesení Krajského státního zastupitelství v [obec] sp. zn. KZN [číslo] ze dne 17. 12. 2014 a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v [obec] č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], kdy bylo porušeno základní právo stěžovatele na účinné vyšetřování vyplývající z článku 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

8. Z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2462/16 soud zjistil, že žalobce si opět podal ústavní stížnost do usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů, 12. oddělení, pracoviště pro Středočeský kraj ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací], usnesení Vrchního státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] proti těmto usnesením, kterými bylo opět rozhodnuto o odložení věci. Ústavní stížnost byla odmítnuta.

9. Po právní stránce dospěl soud k následujícím závěrům. Předmětem tohoto řízení bylo, zda žalobci náleží přiměřené zadostiučinění v penězích a v jaké výši za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnými rozhodnutími, jimiž bylo porušeno základní právo dovolatele na účinné vyšetřování vyplývající z čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy za neúčinné vyšetřování. Soud dospěl k závěru, že nepostačuje pouze konstatování porušení práva nebýt podroben ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, neboť bylo již obsaženo v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15. Soud má za to, že žalobci náleží přiměřené zadostiučinění v penězích a shledal jej za přiměřené ve výši 10 000 Kč. Soud dospěl k závěru tomu, že již nebude moci být provedeno účinné vyšetřování, a to s ohledem na odstup doby od té dané události. Soud má proto, že žalobce, ačkoliv žalovaná tvrdí, že žalobce pouze měl nějaký pocit frustrace z neúčinného vyšetřování a že neprokazoval výši té dané újmy, tak soud má za to, že i tato tvrzení – pocit frustrace, bezmoci, pocitu, že je„ zameteno pod koberec“ stačí k tomu, aby žalobci bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění v penězích. Oběť by měla mít možnost se vyšetřování účinně zúčastnit. Dále je důležitá rychlost vyšetřování. Ačkoliv mohou vzniknout překážky, které zabraňují postupu ve vyšetřování v konkrétní situaci, rychlá reakce orgánů při vyšetřování tvrzení o špatném zacházení může být obecně kriticky důležitá při udržování důvěry v orgány činné v trestním řízení. Soud má za to, že orgány činné v trestním řízení se musí vždy spolehlivě pokusit o zjištění, co se stalo a neměly by se spoléhat na ukvapené závěry nebo neopodstatněné závěry. Výši odvíjel soud od výše zmíněné judikatury Evropského soudu pro lidská práva, a to zejména podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Adam proti Slovenské republice, stížnost č. 68066/12.

10. Co se týče přiznaného zadostiučinění soud rovněž odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, např. rozsudek Apicella proti Itálii ze dne 29. 3. 2006, na základě něhož lze dosvědčit, že Evropský soud pro lidská práva plně akceptuje, že částky přiznávané na vnitrostátní úrovni mohou být na podstatně nižší úrovni než částky přiznané na základě článku 41 Úmluvy, neboť využití vnitrostátního prostředku nápravy představuje pro stěžovatele vždy dostupnější a snadnější způsob, jak dosáhnout náhrady újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení a zároveň v rámci rozhodování o odškodnění na vnitrostátní úrovni je možné lépe odrazit životní úroveň v dané zemi a její konkrétní specifika.

11. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 3 o.s.ř., kdy výše plnění záleží na úvaze soudu. Žalobce má proto nárok na náhradu nákladů řízení, které v tomto případě představuje zaplacený soudní poplatek za dovolání ve výši 14 000 Kč, náklady právního zastoupení, kdy odměna advokáta za 9 úkonů právní služby á 3.100 Kč dle § 7 bod 5. a § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za převzetí zastoupení, podání žaloby, vyjádření ze dne 14. 3. 2017, účast u jednání dne 12. 6. 2017, vyjádření ze dne 12. 7. 2017, účast u jednání dne 9. 10. 2017, podané odvolání, dovolání, účast u jednání dne 10. 6. 2021 dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a dále za náhradu hotových výdajů dle § 13 odst. 1, 3 citované vyhlášky za 9 úkonů á 300 Kč Náklady řízení činí celkem 44 600 Kč.

12. O delší lhůtě k plnění soud rozhodl ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., z důvodů soudu obecně známých - administrativní úkonů na straně žalované při plnění.

Poučení