37 C 112/2025 - 128

Rubrum

1. Žalobce se svojí žalobou domáhal náhrady škody v podobě obhajného, náhrady nemajetkové újmy způsobené jeho trestním stíháním vedeným u Okresního soudu [adresa] (dále též „OS“) pod sp. zn. [spisová značka] (dále též „původní řízení“). Svůj nárok přitom odvíjel od nezákonného rozhodnutí usnesení Policie ČR ze dne [datum], č.j. [číslo jednací] (dále též „rozhodnutí ze dne [datum]“), kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání.

2. Pokud jde o nárok na náhradu škody obhajného, žalobce se domáhal náhrady škody za 20,5 úkonů dle advokátního tarifu ve výši 109 142 Kč. K tomu uvedl, že se domáhá zaplacení těchto úkonů obhajoby. (i) Převzetí obhajoby a seznámení; (ii) Stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání [datum]; (iii) Porada s obviněným [datum]; (iv) Porada s obviněným [datum]; (v) Stížnost proti novému usnesení o zahájení trestního stíhání [datum]; (vi) Žádost o výkon dohledu KSZ v [adresa] [datum]; (vii) Návrh na doplnění dokazování [datum]; (viii) Porada s obviněným [datum]; (ix) Návrh na předběžné projednání obžaloby [datum]; (x) Porada s obžalovaným [datum]; (xi) Vyjádření obhajoby před hlavním líčením [datum]; (xii) Porada s obžalovaným [datum]; (xiii) První hlavní líčení ve věci (nesešel se senát – úkonu) [datum]; (xiv) Porada s obžalovaným [datum]; (xv) Hlavní líčení (10h – 12:29h – dva úkony) [datum]; (xvi) Vyjádření obžalovaného po prvním hlavním líčení [datum]; (xvii) Porada s obžalovaným [datum]; (xviii) Hlavní líčení [datum]; (xix) Porada s obžalovaným [datum]; (xx) Hlavní líčení [datum].

3. Pokud jde o nemajetkovou újmu, žalobce ve své žalobě popsal původní řízení. K tomu uvedl, že trestní stíhání bylo proti jeho osobě zahájeno již dne [datum]. Usnesením ze dne [datum] však toto trestní stíhání bylo skončeno. Opětovně bylo zahájeno rozhodnutím ze dne [datum]. Soud by přitom dle žalobce měl přihlížet i k tomu trestnímu stíhání, které bylo zahájeno dne [datum]. Žalobce dále poukázal na následující dopady původního řízení do svého života. Zaprvé, žalobce měl obavy o svoji budoucnost; v době původního řízení měl manželku a 3 děti. Zadruhé, okolí (rodina, přátelé, obchodní partneři) vnímali trestní stíhání žalobce negativně. Zatřetí, žalobce vykonával činnost realitního makléře; odsouzení pro něho mohlo znamenat problém z hlediska jeho podnikání. Podle žalobce nadto trestní stíhání vedlo k úbytku zakázek a k omezení činnosti realitního makléře. Začtvrté, trestní stíhání přispělo k rozpadu manželství žalobce. Zapáté, trestní stíhání mělo dopady i v oblasti zdraví, a to konkrétně psychické oblasti, žalobce prodělal zhroucení.

4. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že uznává existenci odpovědnostního titulu v projednávaného věci, nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). K nároku na náhradu škody v podobě obhajného žalovaná uvedla, že sporuje vznik škody.

5. K nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním pak žalovaná uvedla, že považuje za adekvátní zadostiučinění žalobci ve výši 20 800 Kč. Tuto částku žalovaná žalobci již vyplatila. K tomu žalovaná poukázala na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne [datum], č. j. [číslo jednací].

6. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

7. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce uplatnil u žalované svůj nárok jako v projednávané věci podáním doručeným žalované dne [datum]. Žalovaná pak vyzvala žalobce svým přípisem ze dne [datum] k prokázání vzniku škody v podobě nákladů na obhajné, což žalobce neučinil. Žalovaná pak vypořádala tento nárok stanoviskem ze dne [datum], kdy přiznala žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 20 800 Kč a ve zbytku odmítla plnit. Dotčená částka ve výši 20 800 Kč byla žalobci vyplacena ve lhůtě podle § 15 odst. 1 OdpŠk.

5. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

6. Z výslechu žalobce soud zjistil, že byl obviněn z trestného činu, který podle svého tvrzení nikdy nespáchal, a tato skutečnost na něj měla výrazný negativní emoční dopad. Popsal, že v průběhu věci prožíval úzkosti, depresivní stavy, pocity beznaděje a dlouhodobý stres, což se významně promítlo do rodinných vztahů; uvedl, že manželka jej sice podporovala, avšak situaci nesla velmi těžce, docházelo ke konfliktům a manželství nakonec skončilo rozvodem. Dále vypověděl, že zásadní zlom vnímal již okamžikem doručení trestního oznámení během rodinné dovolené, kdy se soustředil na to, aby situaci zvládl, avšak rodina (zejména manželka) ji podle něj nezvládla; současně uvedl, že se s manželkou snažili řešit dopady na děti co nejlépe. K okruhu osob, které se o trestním stíhání dozvěděly, žalobce uvedl, že o něm věděli jeho rodiče a dále konkrétně [jméno FO] a nejbližší přátelé, s nimiž o věci hovořil. Popsal, že trestní stíhání mělo dopad i do jeho pracovního a ekonomického zázemí, protože nemohl disponovat živnostenským oprávněním, což podle něj komplikovalo uplatnění, a rodina se dostala do finanční tísně. Uvedl, že proto nastoupil na přibližně tři měsíce k „[název]“, aby zajistil příjem, avšak práce byla časově velmi náročná (býval mimo domov dlouhé směny), což dále zatěžovalo rodinný život. Vypověděl, že současně pracoval jako zaměstnanec společnosti [název] (od roku [rok], případně kolem roku [rok]), kde vykonával zejména obhlídky nemovitostí, zjišťování technického stavu, související administrativu (např. přepisy energií) a při zamýšleném prodeji zajišťoval inzerci a prohlídky; uvedl, že po období po covidu poklesl objem zakázek a s ohledem na volnější režim si přivýdělek u „[název]“ organizačně přizpůsoboval. Dále uvedl, že se později stal OSVČ a od června [rok] měl vykonávat také oceňování nemovitostí. K sociálním dopadům žalobce uvedl, že někteří známí jej odsoudili a část přátel se na něj začala dívat „přes prsty“, nicméně v rámci výkonu práce si nevybavoval, že by jej klienti s trestním stíháním přímo konfrontovali. Současně vyjádřil obavu z přetrvávající stigmatizace do budoucna. Konečně žalobce dále vypověděl, že v projednávané věci byl trestně stíhán jednou, a zároveň zmínil dřívější trestní věc z roku [rok], v níž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku a po zhruba roce byl podmíněně propuštěn.

7. Z výslechu svědkyně [jméno FO] soud zjistil, že probíhající trestní řízení vedená proti jejímu manželovi (žalobci) měla bezprostřední dopad na jejich rodinné zázemí a podle jejího názoru významně přispěla k rozpadu manželství. Svědkyně uvedla, že již nežijí ve společné domácnosti a že v září uplynul jeden rok od jejího odchodu ze společné domácnosti a současně probíhá rozvodové řízení. Dále uvedla, že s žalobcem mají tři nezletilé děti ve věku 9, 6 a 4 let, a že sama nebyla přítomna žádným úkonům u soudu ani u policie, když o věci měla pouze okrajové informace. K trestním věcem manžela svědkyně uvedla, že v průběhu jejich vztahu šlo celkem o tři až čtyři trestní stíhání, přičemž poslední věc časově kladla do roku [rok] (v době, kdy byla nejmladší dcera kojencem) a měla se týkat majetkové újmy; tato poslední věc podle ní skončila v roce [rok] zproštěním obžaloby ve prospěch manžela. Svědkyně popsala, že opakované soudní záležitosti manžela dlouhodobě psychicky zatěžovaly natolik, že neměl „prostor“ věnovat emoce rodině, a že to narušovalo zejména partnerský vztah mezi ní a manželem, byť vztah manžela k dětem hodnotila jako dobrý. Zároveň uvedla, že rozhodnutí ukončit manželství učinila ona a že klíčovým motivem byly „nekončící starosti“ spojené se soudními jednáními a způsob, jakým je manžel prožíval. K projevu dopadů na psychiku svědkyně uvedla, že zásadní obrat v manželově chování zaznamenala poté, co se o poslední věci dozvěděl na rodinné dovolené v [stát] v roce [rok], kdy podle ní odmítal s rodinou podnikat výlety, a že se u něj výrazně projevovalo popíjení alkoholu, které se zhoršovalo zejména v obdobích největších starostí se soudem; rámcově uvedla, že v takových situacích pil až do usnutí. Dále vypověděla, že o trestním stíhání věděli rodiče manžela a jeho kamarádi, že ona sama se svěřovala rodičům manžela a nejbližším kamarádkám, přičemž tyto osoby podle ní spíše věřily v manželovu nevinu, a že nezaznamenala, že by se kvůli trestnímu stíhání od manžela někdo z okolí odvrátil či přerušil vztahy. K pracovní situaci manžela svědkyně uvedla, že se v letech [rok]–[rok] živil realitami a dle jejího tušení šlo o zaměstnanecký poměr, přičemž konkrétní údaje o jeho zakázkách či příjmech neznala. Na dotaz k jeho zdravotnímu stavu svědkyně vypověděla, že manžel byl v listopadu [rok] hospitalizován pro oboustrannou atypickou pneumonii a že hospitalizace na sebe navazovaly (nejprve ve [název] a následně v [název]), přičemž celkovou délku odhadovala přibližně až na jeden měsíc.

8. Z výslechu svědka [jméno FO] soud zjistil, že svědek žalobce zná od raného mládí ze základní školy, měl k němu kamarádský a současně pracovní vztah a byl s ním v častém osobním i telefonickém kontaktu, přičemž právního zástupce žalobce znal pouze od vidění. K samotné svědecké výpovědi svědek sdělil, že jej žalobce před jednáním pouze oslovil s dotazem, zda se může výslechu zúčastnit, aniž by mu určoval obsah výpovědi. Ve věci dopadů trestních řízení na žalobce svědek vypověděl, že žalobce s ním trestní kauzy konzultoval (svědek působí i v trestním právu) a že při přiblížení významných procesních úkonů se žalobce výrazně psychicky fixoval na trestní řízení, zúžil pozornost téměř výlučně na tuto věc a okolí vnímal omezeně. Svědek měl za to, že tato koncentrace měla negativní dopad jak na pracovní výkon žalobce v realitní činnosti (uvedl zejména zhoršenou schopnost připravovat či upravovat smluvní dokumentaci, kterou dříve zvládal, a častější přenášení těchto úkonů na svědka, přičemž výpadky trvaly spíše týdny než dny), tak na rodinnou sféru (popisoval sníženou pozornost vůči manželce a dětem, více času o samotě a slábnoucí rodinnou podporu). Svědek rovněž vyjádřil přesvědčení o žalobcově nevině a současně popsal, že žalobce vnímal řízení jako existenčně závažné, protože v případě odsouzení mu podle svědkova názoru hrozil automatický nástup do výkonu trestu, což mělo zvyšovat psychickou zátěž; svědek také uvedl, že žalobce měl v minulosti více trestních stíhání (odhadoval celkem čtyři), z nichž jedno skončilo odsouzením s výkonem trestu, přičemž svědek časově orientačně spojoval nástup do výkonu trestu s obdobím kolem roku [rok] a trvání přibližně jednoho roku s podmíněným propuštěním po části trestu. Ke zdravotnímu stavu svědek uvedl, že žalobce byl koncem roku [rok] hospitalizován (svědek zmiňoval listopad až prosinec [rok], s nejistotou ohledně délky a případného opakování hospitalizace), dále popsal kolísání tělesné hmotnosti a připustil možnou častější konzumaci alkoholu, aniž by podle něj šlo o extrémní stav. Ohledně odborné péče o psychický stav uvedl, že žalobce podle jeho vědomí občas někoho navštěvoval, avšak podrobnosti neznal.

9. Soud hodnotil svědecké výpovědi všech svědků jako důvěryhodné. Je sice pravdou, že svědkyně je manželkou žalobce a svědek se označil za přítele žalobce, avšak pouze na základě této skutečnosti nelze svědecké výpovědi zpochybnit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2795/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 360/2006). Soud neshledal ve svědeckých výpovědích zásadní rozpory. Svědci vypovídali spontánně a z jejich odpovědí na doplňující dotazy bylo zřejmé, že se snažily vypovídat co nejpravdivěji. To soud dovozuje inter alia ze skutečnosti, že svědci k dotazům soudu přiznali, které informace mají zprostředkovaně a od koho se je dozvěděli.

10. Z žádosti o výkon dohledu podle zákona č. 283/1993 Sb. soud zjistil, že obhájce žalobce v rámci řízení vedeného v souvislosti s usnesením ze dne [datum], kterým byl zamítnuta jako nedůvodná stížnost obviněného proti usnesení Policie ČR ze dne [datum], podal žádost o výkon dohledu dne [datum].

11. Z výpisu z účtu soud zjistil, že dne [datum] bylo zaplaceno obhájci žalobce částka 109 142 Kč s tím, že tuto uhradil žalobce.

12. Z faktury soud zjistil, že fakturou č. [číslo] fakturoval [jméno FO] žalobci částku 109 142 Kč, tj. za úkony v trestním řízení 90 200 Kč a 18 945 Kč DPH. Splatnost byla [datum], datum vystavení [datum].

13. Z usnesení Obvodního soudu [adresa] soud zjistil, že se vede řízení o rozvod manželství mezi žalobcem a jeho manželkou [jméno FO], a to u Obvodního soudu [adresa] pod sp. zn. [spisová značka].

14. Z předvolání soud zjistil, že se vede u Obvodního soudu [adresa] řízení, které se týká péče soudu o nezletilé, respektive úpravy poměrů před i po rozvodu, pokud jde o děti [jméno FO], nar. [Datum narození nezletilé A], [Jméno nezletilé B], nar. [Datum narození nezletilé B], a [Jméno nezletilé C], nar. [Datum narození nezletilé C].

15. Z návrhu na rozvod manželství soud zjistil, že u Obvodního soudu [adresa] byl podán návrh na rozvod manželství mezi [jméno FO] a [Jméno manželky B].

16. Z lékařské propouštěcí zprávy soud zjistil, že žalobce byl hospitalizován od [datum] do [datum] s tím, že v této zprávě se píše, že žalobce byl zdravý pacient a [datum] se nachladil, začal silný kašel, pak horečky, silná únava, kdy mu byla naměřena vysoká teplota, měl zimnici, třesavky, a proto byl přijat do hospitalizace. Byl u něho učiněn nález rozsáhlých zánětlivých změn oboustranného charakteru, obraz oboustranné atypické pneumonie.

17. Ze záznamů o poradě s klientem soudu zjistil, že dne [datum] v čase od 9:00 do 10:40 se konala porad mezi obhájcem žalobce a žalobcem. Dne [datum] se konala porada od 10:00 do 11:30 mezi žalobcem a jeho obhájcem. Dne [datum] konala od 10:00 do 11:30 porada žalobce s jeho obhájcem. Dne [datum] se konala porada od 17:00 do 19:25 mezi žalobcem a jeho obhájcem. Dne [datum] se konala porada od 9:00 do 10:10 mezi žalobcem a jeho obhájcem. Dne [datum] se konala porada mezi žalobcem a jeho obhájcem od 15:45 do 17:

0. Dne [datum] se od 9 do 11 hod. konala porada mezi žalobcem a jeho obhájcem. Dne [datum] se konala v čase 12:00 - 13:30 hod. porada mezi žalobcem a jeho obhájcem.

18. Z listin založených ve spise vedeném u Okresního soudu [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující. (i) Ze stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání soud zjistil, že žalobce podal stížnost proti zahájení trestního stíhání ze dne [datum], č. j. [číslo jednací]. (ii) Ze stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání soud zjistil, že dne [datum] žalobce svoji stížnost doplnil prostřednictvím svého obhájce. (iii) Z plné moci soud zjistil, že žalobce udělil plnou moc [jméno FO], advokátovi, a to sice dne [datum]. (iv) Z usnesení Okresního státního zastupitelství [adresa] ze dne [datum], č. j. [číslo jednací], soud zjistil, že státní zastupitelství zrušilo usnesení Policie ČR ze dne [datum], č. j. [číslo jednací], kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce. (v) Z usnesení ze dne [datum] soud zjistil, že usnesením Policie ČR ze dne [datum], č. j. [číslo jednací], bylo zahájeno trestní stíhání žalobce, a to sice pro spáchání zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. z. účinného do [datum] s tím, že toto usnesení bylo doručeno žalobci i jeho obhájci dne [datum]. (vi) Ze stížnosti proti usnesení o zahájení tr. stíhání soud zjistil, že žalobce podal stížnost proti usnesení o zahájení tr. stíhání ze dne [datum], a to prostřednictvím svého obhájce. (vii) Z odůvodnění stížnosti proti zahájení trestního stíhání soud zjistil, že dne [datum] bylo doručeno policejnímu orgánu prostř. obhájce odůvodnění blanketní stížnosti ze dne [datum]. (viii) Z návrhu na doplnění dokazování soud zjistil, že žalobce podal prostř. svého obhájce návrh na doplnění dokazování dne [datum]. (ix) Z návrhu na podání obžaloby soud zjistil, že policejní orgán navrhl Okresnímu státnímu zastupitelství [adresa] podání obžaloby. (x) Z obžaloby soud zjistil, že OSZ [adresa] podalo obžalobu proti panu žalobci doručenou Okresnímu soudu [adresa] dne [datum] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. (xi) Z návrhu na předběžné projednání soud zjistil, že podáním ze dne [datum] žalobce prostř. svého obhájce navrhl předběžné projednání obžaloby ve spojení s návrhem na zastavení trestního stíhání dle § 172 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. (xii) Z protokolu o hlavním líčení soud zjistil, že dne [datum] se mělo u Okresního soudu [adresa] konat hlavní líčení s tím, že toto bylo odročeno na [datum], kdy tomuto hlavnímu líčení byl přítomen obhájce žalobce [jméno FO]. (xiii) Z vyjádření obžalovaného před prvním hlavním líčení soud zjistil, že podání ze dne [datum] podal žalobce prostř. svého obhájce vyjádření s tím, že v tomto vyjádření argumentuje jednak k nezákonnosti tr. stíhání pro porušení zásady ne bis in idem, dále se vyjadřuje k důvodnosti tr. stíhání a vznesené obžaloby a rovněž se vyjadřuje k otázce promlčení trestní odpovědnosti. (xiv) Z protokolu o hlavním líčení soud zjistil, že dne [datum] se konalo u Okresního soudu [adresa] hlavní líčení, které bylo zahájeno v 10 hod., přítomen mu byl obhájce žalobce [jméno FO] s tím, že hlavní líčení bylo skončeno ve 12.29 hod. (xv) Z vyjádření obžalovaného po prvním hlavním líčenísoud zjistil, že podáním ze dne [datum] se žalobce prostř. svého obhájce vyjádřil po prvním hlavním líčení s tím, že zdůrazňoval v tomto podání, že žaloba je protizákonná a neústavní činil důkazní návrhy výslechem osob a listinami. (xvi) Z protokolu o hlavním líčení soud zjistil, že dne [datum] se konalo hlavní líčení, které bylo zahájeno v 8:30 hod., byl mu přítomen [jméno FO], obhájce žalobce. Hlavní líčení bylo přerušeno ve 12:40 hod, pokračovalo ve 12:53 hod. a skončeno ve 13:00 hod. (xvii) Z protokolu o hlavním líčení soud zjistil, že dne [datum] se konalo hlavní líčení, které bylo zahájeno ve 12:30 hod., účastnil se ho obhájce žalobce s tím, že toto hlavní líčení bylo přerušeno ve 13:44 hod. a pokračováno ve 14:13 hod., kdy byl vyhlášen zprošťující rozsudek. (xviii) Z rozsudku soud zjistil, že Okresní soud [adresa] svým rozsudkem ze dne [datum], č.j. [číslo jednací] zprostil žalobce podle 226 písm. a) tr. ř. obžaloby s tím, že toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum].

19. Z výslechu svědka [jméno FO], jak je zachycen na protokolu z jednání zdejšího soudu ze dne [datum], soud zjistil, že trestní stíhání vedené u Okresní soudu [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] bylo pro žalobce stresující. Žalobce se obával o to, že bude odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Dále měl dilema, do jaké míry bude s nezákonným trestním stíháním spojována žalobcova rodina.

20. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními. Další důkazy žalobcem navržené důkazy ze spisu vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka] soud neprováděl, a to pro nadbytečnost.

21. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

22. Žalobce se svojí žalobou domáhal (i) zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku vedení trestního stíhání, v rámci něhož byl zproštěn obžaloby (30 400 Kč s příslušenstvím), (ii) náhrady škody v podobě obhajného (109 142 Kč s příslušenstvím). Soud se tedy nejprve zabýval důvodností uplatněných nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobce na náhradu újmy.

23. Zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 OdpŠk). Stát přitom za újmu (majetkovou či nemajetkovou) způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) a za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla škoda či nemajetková újma; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku. (i) K zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vedením trestního stíhání 24. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu škody (či poskytnutí zadostiučinění) způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se (s výjimkami uvedenými níže) posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Cz 6/90 ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne 31. 3. 2003).

25. Žalovanou (resp. stát) stíhá objektivní odpovědnost. Z uvedeného plyne, že vznik nároku na náhradu újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 OdpŠk).

26. Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je tudíž pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2614/2003 ze dne 9. 12. 2004). Nicméně to neznamená, že by každé jiné rozhodnutí, než pravomocné odsouzení automaticky vedlo k závěru o nesprávnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle § 12 odst. 1 OdpŠk totiž právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám nebo kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Dle § 12 odst. 2 OdpŠk pak právo na náhradu škody nevznikne ani tehdy, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání či trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (např. § 172 odst. 2 trestního řádu, dle něhož se trestní stíhání zastaví, jestliže trest, k němuž může trestní stíhání vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne). Mezi další rozhodnutí, která nebudou mít za následek nezákonnost trestního stíhání, patří např. zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti promlčením [dle § 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 605/2012 ze dne 17.9.2012] či např. zastavení trestního stíhání pro zpětvzetí souhlasu poškozeného [§ 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. i) trestního řádu].

27. V projednávané věci je soud toho názoru, že si žalobce své trestní stíhání nijak nezavinil, pročež není namístě uvažovat o aplikaci § 12 OdpŠk. Z prováděného dokazování nevyplynuly žádné skutečnosti, ve kterých lze spatřovat liknavý či jinak negativní postoj vůči orgánům činným v trestním řízení. Ostatně žalovaná ani aplikací § 12 OdpŠk neargumentovala.

28. Vzhledem k výsledku předmětného trestního řízení tedy soud dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí (usnesení Policie ČR ze dne [datum], č.j. [číslo jednací]), neboť žalobce byl rozsudkem Okresní soudu [adresa] rozsudkem ze dne [datum], č.j. [číslo jednací], podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum].

29. Co se týče vzniku nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, nejde o vyvratitelnou domněnku, ale újma z důvodu trestního stíhání musí být prokázána, (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 či ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Soud tak vychází z toho, že jakkoliv je každé trestní stíhání vždy spojeno s jistým zásahem do osobnostních práv trestně stíhaných osob (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 428/05) není na místě existenci nemajetkové újmy presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžité odškodnění.

30. Soud při stanovení formy a výše zadostiučinění vycházel v souladu s ustálenou judikaturou ze tří základních kritérií: (i) z povahy trestní věci, (ii) z délky trestního řízení a (iii) z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Povahou trestní věci se myslí zejména závažnost trestného činu, který byl poškozenému kladen za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou poškozený trestní řízení vnímá. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4818/2015 ze dne 9. 10. 2017).

31. V daném případě byl žalobce stíhán pro spáchání zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. z. účinného do 31. 12. 2019. Žalobci tak hrozil trest odnětí svobody až do výše 6 let.

32. Dále je třeba uvést, že ve vztahu k žalobci trvalo trestní stíhání od [datum] (tj. od doručení usnesení ze dne [datum]) do [datum] (tj. do právní moci zprošťujícího rozsudku). Ve vztahu k žalobci tak trestní stíhání trvalo přibližně 13 měsíců.

33. K tomu se zdůrazňuje, že z provedeného dokazování vyplynulo, že pro totožný skutek bylo zahájeno trestní stíhání již usnesením ze dne [datum]. Soudu je rovněž z jeho činnosti známo, že žalobce byl odškodněn za nezákonné trestní stíhání vedeného u Okresního soudu [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], a to v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka].V této věci se vedlo trestní stíhání pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku a trvalo přibližně 22 měsíců.

34. Žalobce se nedomáhal samostatně náhrady nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí usnesení ze dne [datum]. Naopak žalobce svoji nemajetkovou újmu výslovně spojoval toliko s nezákonným rozhodnutím usnesením ze dne [datum]. K tomu nicméně zdůrazňoval, že by soud měl rovněž přihlédnout k tomu, že žalobce byl rovněž trestně stíhán na základě usnesení ze dne [datum]. Odkazoval přitom na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21. Tento odkaz nicméně zdejší soud považuje za nepřiléhavý, když Ústavním soudem řešená věc se týkala zohlednění přípravné fáze trestního řízení při odškodňování nemajetkové újmy; nikoliv zohlednění navazujícího „druhého“ trestního stíhání. Nadto ve věci řešené Ústavním soudem existovaly naprosto mimořádné okolnosti nesrovnatelné s projednávanou věcí (sebevražda manželky trestně stíhaného).

35. Podle názoru zdejšího soudu není namístě žalobce odškodnit zvlášť za jeho trestní stíhání zahájené usnesením ze dne [datum]. Přehlédnout ovšem nelze judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jeho rozsudek ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4703/2018. V něm Nejvyšší soud řešil právě situaci, kdy je po skončení jednoho nezákonného trestního stíhání zahájeno další nezákonné trestní stíhání (časově navazující). Nejvyšší soud přitom výslovně uzavřel, že taková skutečnost je způsobilá ovlivnit subjektivní prožívání útrap jinak než u jediného stíhání. Nicméně nelze paušálně říci, že vždy vede k navýšení (může i intenzitu snižovat – typicky, když poškozený „už to zná“, zejména jde-li o obdobný skutek), a hlavně: soud je povinen individuálně zkoumat dopad této skutečnosti na nemajetkovou újmu a promítnout jej do formy a výše zadostiučinění. Jinými slovy řečeno, v projednávané věci soud žalobce nemůže odškodnit za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím ze dne [datum] (když žalobce toto ani nepožadoval), nicméně v rámci odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím ze dne [datum] soud může přihlédnout k existenci časově navazujících trestních stíhání, pokud pro to existují důvody zřetele hodné.

36. V projednávané věci žalobce v souvislosti s časově navazujícími trestními stíháními upozorňoval na svůj postupně rozpadající se vztah s manželkou. Ta ve své výpovědi zdůrazňovala, že klíčovým motivem pro ukončení manželství byly „nekončící starosti“ spojené s trestními stíháními manžela a způsob, jakým je manžel prožíval. Existenci navazujících trestních stíhání je tak namístě zohlednit i při stanovení formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím ze dne [datum].

37. Žalobce dále tvrdil následující dopady do svého života. Zaprvé, žalobce měl obavy o svoji budoucnost; v době původního řízení měl manželku a 3 děti. Zadruhé, okolí (rodina, přátelé, obchodní partneři) vnímali trestní stíhání žalobce negativně. Zatřetí, žalobce vykonával činnost realitního makléře; odsouzení pro něho mohlo znamenat problém z hlediska jeho podnikání. Podle žalobce nadto trestní stíhání vedlo k úbytku zakázek a k omezení činnosti realitního makléře. Začtvrté, trestní stíhání přispělo k rozpadu manželství žalobce. Zapáté, trestní stíhání mělo dopady i v oblasti zdraví, a to konkrétně psychické oblasti, žalobce prodělal zhroucení.

38. Žalobce na podporu svých tvrzení navrhl výslech 2 svědků a svůj účastnický výslech. Všechny svědecké výpovědi má přitom soud za věrohodné, jak bylo odůvodněno shora. Soud nicméně nevzal za prokázané následující dopady trestního stíhání do života žalobce.

39. Zaprvé, soud nemá za prokázané, že by trestní stíhání bylo negativně vnímáno žalobcovým okolím (jeho přáteli, obchodními partnery). Soud sice nepochybuje o tom, že trestní stíhání žalobce vnímala negativně jeho rodina (k tomu se odkazuje na výpověď manželky žalobce; viz bod 7 tohoto rozsudku). Nicméně i ona věřila v jeho nevinu. V jeho nevinu pak věřil i svědek [jméno FO].

40. Zadruhé, soud nemá za prokázané, že by trestní stíhání vedlo k úbytku zakázek a k omezení činnosti žalobce coby realitního makléře. Soud sice z provedeného dokazování zjistil, že žalobcova činnost coby realitního makléře byla negativně zasažena (k tomu viz výslech svědka [jméno FO], resp. bod 8 tohoto rozsudku). Nicméně z žádného z provedeného důkazu (vyjma žalobcova účastnického výslechu, ze kterého soud ovšem bez dalšího vycházet nemůže) toto tvrzení žalobce neplyne.

41. Zatřetí, soud nemá za prokázané, že by žalobce v příčinné souvislosti s trestním stíháním prodělal zhroucení a musel být hospitalizován. Žalobce sice prokázal, že byl hospitalizován, avšak z důvodu atypické pneumonie po nachlazení. Podle názoru zdejšího soudu přitom nelze dovodit, že tato hospitalizace byla skutečně zapříčiněna žalobcovým trestním stíháním.

42. Na jednání dne 11. 12. 2025 proto soud žalobce postupem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzval, aby ke shora uvedeným tvrzením doplnil své důkazní návrhy. Žalobce tak nicméně neučinil. Soud proto konstatuje, že žalobce neunesl ke shora vypočteným tvrzením důkazní břemeno. Ve zbytku nicméně považuje soud za žalobcova tvrzení stran dopadů trestního stíhání do jeho života za prokázaná. K tomu soud odkazuje na svědecké výpovědi [jméno FO] a [jméno FO] (viz body 7 a 8 tohoto rozsudku).

43. S přihlédnutím ke shora uvedeným okolnostem dospěl soud k závěru, že žalobci nemajetková újma spočívající v zásahu do jeho osobnostní sféry zahájením a vedením trestního stíhání vznikla. Újma přitom dle soudu žalobci vznikla v takové intenzitě, jež odůvodňuje odškodnění v penězích. V souladu s ustálenou judikaturou přitom lze uložit povinnost omluvy a odškodnění v penězích vedle sebe. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015) soud dále provedl srovnání s jinými obdobnými případ odškodnění, a to konkrétně s následujícími případy.

44. Zaprvé, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 14 C 217/2017. V této věci trestní stíhání trvalo 14 měsíců, bylo vedeno pro trestný čin podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zkn., kde hrozil poškozenému trest odnětí svobody až v délce trvání osmi let. Poškození prokázal zásahy do rodinného života, konkrétně o trestním stíhání věděla celá široká rodina, švagrová žalobce byla dokonce svědčit. Rodina byla ekonomicky závislá na příjmech poškozeného a v případě odsouzení by byl povinen nahradit škodu ve výši 1,5 milionu korun. Poškozený dále prokázal zásahy do sféry zdraví, trpěl depresí, měl strach o budoucnost rodiny v případě, že by přišel o příjem a práci. Poškozený prokázal zásahy do sociálního života, konkrétně byl bývalým policistou, poškození jeho dobré pověsti bylo ve společnosti vnímáno ještě výrazněji, zejména když žil na malém městě a poškozenému bylo přiznáno finanční zadostiučiní ve výši 25 000 Kč.

45. Zadruhé, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 22 C 120/2013, resp. u odvolacího soudu Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Co 408/2015, kdy v této věci trvalo trestní stíhání 26 dnů, bylo vedeno pro trestný čin podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3, písm. b) tr. zkn. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až osm let. Poškozený prokázal zásahy do rodinného života, konkrétně provedení domovní prohlídky. Dále prokázal zásahy do sféry zdraví. Poškozený vyhledal pomoc psychologa, užíval antidepresiva a prášky na spaní, nicméně dříve již psychologa navštěvoval a dále poškozený byl seznámen rovněž s trestní minulostí svého partnera, kdy byl v minulosti rovněž trestně stíhán. Poškozený prokázal zásahy i do sociálního života, konkrétně se stranil kamarádů. Poškozený prokázal zásahy i další zásahy, ke kterým soud přihlížel, konkrétně byl poškozený zadržen a umístěn v cele předběžného zadržení 18 hodin, věc byla následně odložená, o úkonu použití donucovacího prostředku nebyl předepsaným způsobem sepsán úřední záznam a došlo k porušení zákona o policii a poškozenému bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 10 000 Kč.

46. Zatřetí, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 19 C 64/2020, resp. Městského soudu v Praze coby soudu odvolacího pod sp. zn. 23 Co 162/2022. V této věci trestní stíhání trvalo tři roky a čtyři měsíce a bylo vedeno pro trestný čin dle § 214 odst. 1, písm. a), odst. 3, písm. c) tr. zákoníku. Poškozenému v této věci hrozil trest odnětí svobody šest let. Poškozený prokázal zásahy do profesního života, konkrétně nejistotu ohledně budoucího podnikání. Dále prokázal zásahy do rodinného života, konkrétně rodina na něm byla závislá, kdy vztah mezi poškozeným a jeho partnerem trpěl hádkami a nervozitou partnera. Dále poškozený prokázal zásahy do sociálního života, kdy konkrétně poškození cti a pověsti na malé obci, poškozený omezil styk s kamarády, čelil anonymním dopisům a byl nazýván „mafián.“ Dále poškozený prokázal další zásahy, ke kterým soud přihlížel. Konkrétně soud řešil otázku, že byla souběžně vedena dvě nezákonná trestní stíhání a poškozenému bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 69 654 Kč.

47. Lze shrnout, že ve všech srovnávaných věcech poškozeným hrozil srovnatelný trest jako v projednávané věci. Podle názoru zdejšího soudu by přitom žalobci mělo náležet odškodnění vyšší nežli ve věcech sp. zn. 22 C 120/2013 a 14 C 217/2017. Ve věci 22 C 120/2013 totiž trestní stíhání sice trvalo podstatně kratší dobu, nicméně žalobce prokázal širší a intenzivnější zásahy do svého života (negativní dopady do pracovního a rodinného života). Ve věci 14 C 217/2017 sice trestní stíhání trvalo srovnatelnou dobu, nicméně i oproti této věci žalobce prokázal širší a intenzivnější zásahy do svého pracovního a rodinného života. Nadto je podle soudu namístě rovněž přihlédnout k navazujícímu trestnímu stíhání, a dále k tomu, že žalobce byl zproštěn podle § 226 písm. a) trestního řádu a hrozil mu nepodmíněný trest odnětí svobody. Jak k tomu setrvale judikuje Ústavní soud, osoba, která byla povinna se podrobit úkonům orgánů činných v trestním řízení, musí mít záruku, že pokud trestnou činnost nespáchala, dostane se jí odškodnění. Již samotné trestní stíhání totiž zásadním způsobem ovlivňuje osobní život stíhaného, zejména zasahuje do jeho cti a dobré pověsti, a to navzdory principu presumpce neviny. Tím spíše, jedná-li se o obvinění mylné, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně ani nebyl trestným činem (viz např. recentní nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2025, sp. zn. I. ÚS 1919/24).

48. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že žalobci by nemělo náležet stejně vysoké odškodnění jako ve věci 19 C 64/2020. V této věci totiž trestní stíhání trvalo podstatně delší dobu a rovněž byly prokázány zásahy do rodinného života a profesního života, i když je třeba připustit že v projednávané věci byly zásahy do rodinného života intenzivnější (rozvod manželství). Na druhou stranu ve věci 19 C 64/2020 byly prokázány i zásahy do sociálního života.

49. S přihlédnutím ke shora uvedenému soud nakonec volil částku 35 800 Kč, coby přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím ze dne [datum]. Tuto částku soud považuje za zcela odpovídající. Podle názoru zdejšího soudu je přitom při úvahách stran výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestní stíháním žalobce potřeba vzít v potaz i skutečnost, že žalobce byl trestně stíhán jako osoba v minulosti již pravomocně odsouzená.

50. K tomu soud zdůrazňuje, že samozřejmě chápe a rozumí tomu, že žalobce nezákonné trestní stíhání stresovalo a v žádném případě nechce tento stres jakkoliv bagatelizovat. Koneckonců obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (viz nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 554/04, II. ÚS 590/08). Nicméně forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Podle názoru zdejšího soudu přitom přiznání částky ve výši 35 800 Kč rozhodně není v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, která se ve věcech náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním opírá mimo jiné i o myšlenku, že by ve srovnatelných případech mělo být poskytnuto srovnatelné přiměřené zadostiučinění.

51. K tomu soud uvádí, že žalovaná odkazovala na rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 31 C 617/2014. Soud nicméně nepovažuje toto rozhodnutí za porovnatelné s projednávanou věcí, když v této věci trestní stíhání trvalo delší dobu, hrozil vyšší trest a poškozený prokázal širší zásahy a bylo mu přiznáno přiměřené zadostiučinění 50 000 Kč. Pokud pak žalovaná přepočítává výši odškodnění na jednotlivé měsíce, je takovýto postup chybný. Význam délky trestního stíhání pro stanovení přiměřeného zadostiučinění není srovnatelný s případy nepřiměřené délky řízení či omezení osobní svobody, takže výslednou částku zadostiučinění nelze stanovit násobkem částky za jednotku času a doby trvání řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).

52. Lze tak uzavřít, že na základě provedeného dokazování a shora uvedených úvah a srovnání dospěl soud k závěru, že adekvátní výše zadostiučinění prokázané újmy žalobce činí 35 800 Kč. S ohledem na skutečnost, že sama žalovaná žalobci dobrovolně plnila částku 20 800 Kč, soud žalobci výrokem I. Tohoto rozsudku přiznal částku 15 000 Kč a ve zbytku žalobu výrokem II. zamítl (tj. co do částky 15 400 Kč, pokud jde o nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené samotným trestním stíháním). (ii) K náhradě škody v podobě obhajného 53. Ve vztahu k nároku na náhradu škody je třeba uvést, že jeho vznik není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v přímém rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle něhož osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 zákona).

54. V řízení bylo prokázáno, že proti žalobci bylo zahájeno a vedeno trestní stíhání, které skončilo zproštěním žalobce obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu. V řízení bylo rovněž prokázáno, že poskytnuté právní služby byly žalobcem hrazeny, resp. tyto byly žalobci fakturovány (viz body 11 a 12 tohoto rozsudku). Jinými slovy řečeno, za situace existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí z [datum]) na straně jedné a prokázaného provedení úkonů právní služby na straně druhé (k tomu viz body 10, 17, a 18 tohoto rozsudku), soud nemohl dospět k jinému závěru, než že žalobou uplatněný nárok je co do svého základu po právu.

55. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce byl obviněn ze spáchání zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. z. účinného do 31. 12. 2019. Dle § 10 odst. 3 písm. c) advokátního tarifu při obhajobě v dotčeném trestním řízení se za tarifní hodnotu považuje částka 30 000 Kč. Dle zmíněného ustanovení ve spojení s § 7 bod 3 advokátního tarifu pak výše mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby činí 2300 Kč.

56. K tomu soud dále uvádí, že dosavadní judikatura vychází z výkladu, že v případě nákladů na obhajobu jedním obhájcem jde vždy o náklady účelně vynaložené, není-li prokázán opak. Tím je jednak respektováno výše zmíněné právo obviněného na obhajobu a zároveň tento výklad umožňuje vyhnout se zjevným obtížím při posuzování účelnosti nákladů vynaložených na obhajobu jako takových, tj. hledání odpovědi na otázku, zda skutečně zastoupení obviněného konkrétním obhájcem přispělo k zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby. Ostatně takový přístup by byl absurdní, neboť by vyžadoval po poškozeném tvrzení a prokázání skutečností objektivně nezjistitelných, nebo zjistitelných jen s nemalými obtížemi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2533/2013).

57. Žalobce se domáhal zaplacení následujících úkonů obhajoby. (i) Převzetí obhajoby a seznámení; (ii) Stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání [datum]; (iii)Porada s obviněným [datum]; (iv)Porada s obviněným [datum]; (v) Stížnost proti novému usnesení o zahájení trestního stíhání [datum]; (vi)Žádost o výkon dohledu KSZ v [adresa] [datum]; (vii)Návrh na doplnění dokazování [datum]; (viii)Porada s obviněným [datum]; (ix)Návrh na předběžné projednání obžaloby [datum]; (x) Porada s obžalovaným [datum]; (xi)Vyjádření obhajoby před hlavním líčením [datum]; (xii)Porada s obžalovaným [datum]; (xiii)První hlavní líčení ve věci (nesešel se senát – úkonu) [datum]; (xiv)Porada s obžalovaným [datum]; (xv)Hlavní líčení (10h – 12:29h – dva úkony) [datum]; (xvi)Vyjádření obžalovaného po prvním hlavním líčení [datum]; (xvii)Porada s obžalovaným [datum]; (xviii)Hlavní líčení [datum]; (xix)Porada s obžalovaným [datum]; (xx)Hlavní líčení [datum].

58. Soud má za to, že je namístě odškodnit žalobce celkem za 17,5 úkonů obhajoby, a to z následujících důvodů.

59. Zaprvé, pokud jde o úkony ve dnech [datum] a [datum], jedná se o úkony, které nebyly vykonány v příčinné souvislosti s tvrzeným odpovědnostním titulem (tj. usnesením ze dne [datum]). Tyto úkony byly daleko spíše vykonány v příčinné souvislosti s jiným odpovědnostním titulem, a to usnesením ze dne [datum]. Z tohoto titulu se však žalobce náhrady škody v podobě obhajného nedomáhal.

60. Zadruhé, stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání je dle ustálené judikatury Ústavního soudu posuzována jako úkon odpovídající úkonům uvedeným v § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu, za které náleží advokátovi mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny sazby (srov. usnesení ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 534/18, ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 3811/16 a ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 293/15, sp. zn. III.ÚS 1123/19 ze dne 22. 6. 2021). Dlužno poznamenat, že přitom nelze přihlížet k rozsáhlosti ani k jiným okolnostem podané stížnosti proti zahájení trestního stíhání. Z uvedených důvodů tedy soud přiznal za stížnost dne [datum] odměnu ve výši poloviny úkony dle advokátního tarifu.

61. Zatřetí, soud přiznal nárok na náhradu škody ve výši dle advokátního tarifu, pokud jde o úkon žádost o výkon dohledu. Podle názoru zdejšího soudu je totiž namístě tento úkon hodnotit dle § 11 odst. 2 písm. d) ve spojení s 11 odst. 3 advokátního tarifu, neboť se jedná o podnět bez vztahu k meritu věci (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1908/17).

62. Ve zbytku se soud ztotožnil s hodnocením žalobce. K tomu se zdůrazňuje, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že návrh ze dne [datum] se netýkal pouze dokazování, nýbrž i meritu věci (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2013, sp. zn. 57 Co 799/2013 nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 2 To 28/2004). Úkony ze dne [datum], [datum] a [datum] pak soud posoudil podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. III. ÚS 3488/24, nebo ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 49/24).

63. S ohledem na shora uvedené je proto namístě žalobce odškodnit celkem za 17,5 úkonů včetně režijních paušálů a DPH celkem částkou 55 236,5 Kč [tj. 17,5*2300 + 18 * 300)* 1,21]. Soud proto výrokem I. tuto částku žalobci přiznal a ve zbytku žalobu výrokem II. zamítl (pokud se jednalo o žalobcův nárok na náhradu škody v podobě obhajného ve výši 109 142 Kč).

64. Pokud jde o požadované úroky z prodlení, jak je uvedeno shora, dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

65. Uplatněním ve smyslu § 15 odst. 2 OdpŠk je pak okamžik doručení žádosti žalobce o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne 2. 12. 2024. Po uplynutí šestiměsíční lhůty pak byla žalovaná v prodlení a bylo proto namístě přiznat úroky z prodlení v zákonné výši. V projednávané věci pak uplynula lhůta 2. 6. 2025; v prodlení se tak žalovaná ocitla dne 3. 6. 2025. Soud proto přiznal nárok na úrok z prodlení z přisouzené částky od 3. 6. 2025. Samotné úroky z prodlení (resp. jejich výše) jsou odůvodněny § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (jakož i související judikaturou - srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

66. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. podle § 142 odst. 2 o. s. ř. V projednávané věci byla tarifní hodnota sporu 124 142 Kč (tj. 109 142 + 15 000). Žalobce pak byl úspěšný co do částky 70 236,50 Kč, tj. v rozsahu cca 56,6 %. Rozdíl mezi úspěchem a neúspěch žalobce je tak nepatrný, pročež soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

67. Lhůta k plnění byla ve výroku I. stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.

Výrok

(i) K zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vedením trestního stíhání (ii) K náhradě škody v podobě obhajného Poučení: