37 C 114/2021-199

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o ochranu osobnosti takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá uložení povinnosti žalované do 15 dnů ode dne právní moci rozsudku doručit žalobkyni písemnou omluvu v tomto znění: „ OMLUVA [celé jméno žalobkyně] Omlouvám se [celé jméno žalobkyně] za to, že jsem o ní šířila následující nepravdivá tvrzení: že šikanovala kritiky, že z pozice moci vyhrožovala lidem a že z pozice moci a úděsného konfliktu zájmů šikanovala a zastrašovala podřízené, že s jedinou výjimkou nemá od roku [rok] žádné další odborné články nebo kapitoly v monografiích, které by se týkaly sportovní žurnalistiky či byly publikovány v časopisech spojených s oborem kinantropologie, a že forma a obsah její habilitační práce neodpovídá požadavkům na kvalifikační práci, jak ji chápe zákon o vysokých školách i [anonymizováno] [ulice] [celé jméno žalované]“, se zamítá.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 50 000 Kč, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 56 560,6 Kč, k rukám právního zástupce žalované advokáta Mgr. [jméno] [příjmení], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se svojí žalobou domáhala ochrany osobnosti proti žalované. V žalobě a jejích doplněních tvrdila, že žalovaná o žalobkyni zveřejnila prostřednictvím sociální sítě [anonymizováno] dne [datum] následující nepravdivá tvrzení: (i) že žalobkyně šikanovala kritiky; (ii) že z pozice moci vyhrožovala lidem, (iii) že z pozice moci a úděsného konfliktu zájmů šikanovala a zastrašovala podřízené. Dále tvrdila, že žalobkyně o ní uvedla rovněž nepravdivá tvrzení v dopisech rektorovi [anonymizováno] z [datum] a [datum], a to konkrétně že (i) žalobkyně s jedinou výjimkou nemá od roku [rok] žádné další odborné články nebo kapitoly v monografiích, které by se týkaly sportovní žurnalistiky či byly publikovány v časopisech spojených s oborem kinantropologie a (ii) že forma a obsah habilitační práce žalobkyně neodpovídá požadavkům na kvalifikační práci, jak jí chápe zákon o vysokých školách i Univerzita [ulice].

2. Žalobkyně zdůrazňovala, že ačkoliv zdaleka nešlo o jediné nepravdivé výroky žalované, žalovaná těmito výroky usilovala o zpochybnění osobnostních a profesních vlastností žalobkyně, které jsou očekávány u osoby působících v akademické sféře, tj. všestranně korektní chování, dodržování právních předpisů a morální integrita. K tomu uváděla, že výroky zpochybňující zákonný průběh habilitačního řízení nemají charakter akademické polemiky o konkrétních odborných tématech, ale podsouvají žalobkyni porušování zákona.

3. Žalobkyně se proto domáhala omluvy a přiměřeného zadostiučinění v penězích ve výši 50 000 Kč.

4. Žalovaná ve svém vyjádření a jejích doplněních vznesla námitku promlčení ve vztahu ke svým výrokům na [anonymizováno] dne [datum]. K dopisům rektorovi pak namítla, že tyto dopisy podepsala řada akademiků. Podpis žalované pod těmito dopisy tak nelze chápat jako zveřejnění dotčených informací žalovanou. Nadto dle jejího názoru právní řád demokratického právního státu nemůže poskytovat ochranu osobám, které se cítí ukřivděné snahou akademické obce upozornit na možný neférový průběh habilitačního řízení a porušení běžných akademických standardů.

5. Žalovaná proto navrhovala zamítnutí žaloby a požadovala náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.

6. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

7. Z nesporných tvrzení účastníků a z obsahu [anonymizováno] příspěvku žalované ze dne [datum] a s tím související diskuze soud zjistil, že žalovaná ve veřejné části svého [anonymizováno] profilu dne [datum] uváděla, že žalobkyně měla uzavřít publikační partnerství s [anonymizována dvě slova], měla vydávat podvodné články v ještě horších časopisech a měla následně šikanovat kritiky, kteří jí na to upozornili. Dále soud zjistil, že žalovaná měla uvádět, že z pozice moci a úděsného konfliktu zájmů měla žalobkyně šikanovat a zastrašovat své podřízené.

8. Z dopisu rektorovi [anonymizována dvě slova] ze dne [datum] soud zjistil, že je v něm poukazováno na závažné nedostatky a na to, že nejsou prokázány odborné kompetence habilitantky, tj. žalobkyně. Dále z tohoto dopisu soud zjistil, že je v něm konstatováno, že forma a obsah habilitační práce žalobkyně by neměl odpovídat požadavkům na kvalifikační práci, jak jí chápe vysokoškolský zákon i [anonymizováno] [ulice], kdy je poukazováno na to, že se jedná o kolekci šesti již vydaných textů, kdy minimálně 50 % z těchto textů by se nemělo nijak dotýkat oboru, ve kterém se žalobkyně ucházela o habilitaci. Rovněž je v tomto dopise uvedeno, že žalobkyně s jedinou výjimkou nemá od roku [rok] žádné další odborné články nebo kapitoly v monografiích, které by se týkaly sportovní žurnalistiky či byly publikovány v časopisech spojených s oborem kinantropologie. Pod dopisem ze dne [datum] podepsáno dalších deset signatářů, akademiků z různých fakult [anonymizována dvě slova] a z [anonymizována dvě slova].

9. Z dopisu rektorovi [anonymizována dvě slova] ze dne [datum] pak soud zjistil, že tento dopis obsahuje tvrzení stran nedostatků, které mají být spatřovány v tom, že publikační profil žalobkyně jednoznačně dokládá, že nemá v oboru kinantropologie adekvátní počet publikací a odborně se profiluje primárně v oblasti žurnalistických a mediálních studií. Její habilitační práce by tedy měla být tvořena přinejmenším z poloviny články, které s kinantropologií nesouvisejí a neměla by odpovídat požadavkům na kvalifikační práci v příslušném oboru, jak ji chápe vysokoškolský zákon i [anonymizováno] [ulice]. Pod dopisem ze dne [datum] je podepsáno několik desítek dalších signatářů, akademiků z různých fakult [anonymizována dvě slova], z [anonymizována dvě slova] a z [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] [anonymizováno].

10. Z životopisu žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně byla v letech [rok] až [rok] ředitelkou [anonymizována tři slova] a [anonymizováno] na [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [anonymizováno]. Dále byla od [datum] [anonymizováno] této [anonymizováno].

11. Z životopisu žalované soud zjistil, že žalovaná byla od roku [rok] zaměstnána jako odborná asistentka na [anonymizováno 5 slov].

12. Ze zápisu z [anonymizováno] zasedání kolegia rektora ze dne [datum] a ze zápisu z [anonymizováno] zasedání kolegia rektora ze dne [datum] soud zjistil, že habilitační řízení žalobkyně bylo projednáváno kolegiem rektora [anonymizována dvě slova].

13. Z článku v deníku [anonymizována dvě slova] řízení není sportovní zápas ze dne [datum] a z vyjádření rektora ze dne [datum], že habilitační řízení žalobkyně bylo komentováno veřejně rektorem [anonymizována dvě slova] a rovněž bylo o něm a výzvách obsažených v dopisech rektorovi [anonymizována dvě slova] informováno prostřednictvím veřejné datové sítě.

14. Z výslechu svědka [jméno] [příjmení] soud zjistil, že kritika habilitačního řízení žalobkyně byla zaznamenána akademickou obcí a že v letech [rok] až [rok] vykonávala funkci [anonymizováno 6 slov]. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení], že tento svědek coby člen akademické [územní celek] [anonymizována čtyři slova] měl spojené výzvy obsažené v dopisech rektorovi [anonymizována dvě slova] z [datum] a [datum] s osobou žalované. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že uvedené dopisy rektorovi [anonymizována dvě slova] z [datum] a [datum] byly spolupodepsány žalovanou.

15. Z výslechu svědka [jméno] [příjmení] soud zjistil, že žalobkyně se habilitovala na [anonymizována tři slova] a [anonymizována tři slova]. Svědek působil jako předseda habilitační komise žalobkyně a zaznamenal kritiku habilitačního řízení formulovanou v dopisech rektorovi [anonymizována dvě slova] z [datum] a [datum].

16. Z výslechu svědka [jméno] [příjmení] soud zjistil, že v letech [rok] až [rok] bylo předloženo vědecké radě [anonymizována dvě slova] přibližně 15 habilitačních prací k posouzení. Svědek vypověděl, že pracoval jako prorektor [anonymizována dvě slova]. Dále vypověděl, že byl obeznámen s kritikou habilitačního řízení žalobkyně.

17. Z výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] soud zjistil, že tato svědkyně pracuje od roku [rok] na [anonymizováno 5 slov], přičemž svědkyni byla známa kritika habilitačního řízení žalobkyně. [jméno] svědkyně měla dát souhlas k připojení jejího podpisu k výzvě týkající se právě habilitačního řízení žalobkyně.

18. Z výslechu svědka [jméno] [příjmení] soud zjistil, že dopisy rektorovi [anonymizována dvě slova] z [datum] a [datum] vytvářel kolektiv autorů, přičemž všichni, kdo pod dotčené dopisy připojili svůj podpisy, se podíleli na jejich závěrečném znění.

19. Z výslechu svědka [jméno] [příjmení] soud zjistil, že tento svědek pracuje na [anonymizováno 5 slov] od roku [rok] s tím, že vykonával funkci děkana této fakulty a to v období před funkčním obdobím žalobkyně. Svědek vypověděl, že mu bylo známo, že žalovaná publikuje kritické příspěvky na adresu žalobkyně prostřednictvím sociální sítě [anonymizováno]. Svědek rovněž popsal standardní průběh habilitačního řízení, kdy nejprve uchazeč podá poklady na oddělení vědy, resp. příslušné oddělení kvalifikací. Toto oddělení posoudí naplnění předpokladů po formální stránce. Poté zasedne vědeckou radou příslušné fakulty jmenovaná habilitační komise. Poté jsou ustanovení oponenti. Poté habilitační komise vydá stanovisko. Následně vědecká rada příslušné fakulty posoudí uchazeče a vydá o tom své stanovisko, které následně posoudí kolegium rektora.

20. Soud zhodnotil výpověď shora uvedených svědků jako věrohodné. Soud neshledal existenci rozporů ve svědeckých výpovědích a ani žádné jiné skutečnosti svědčící o nevěrohodnosti těchto svědků. Je sice pravdou, že svědek [příjmení] vypověděl, že jeho dcera se znala se žalovanou, a dále svědek [příjmení] vypověděl, že má soudní spor s žalobkyní, avšak oba svědci (stejně jako ostatní svědci) vypovídali spontánně a z jejich odpovědí na doplňující dotazy bylo zřejmé, že se snažili vypovídat co nejpravdivěji. To soud dovozuje inter alia ze skutečnosti, že svědci k dotazům soudu přiznali, které informace mají zprostředkovaně.

21. Z účastnického výslechu žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně v roce [rok] měla obecnou informaci o tom, že na [anonymizováno] profilu žalované probíhá diskuze, které se jí týkají. Žalobkyně sama má profil na [anonymizováno] s tím, že do roku [rok] měla žalovanou na [anonymizováno] mezi svými přáteli.

22. Z účastnického výslechu žalované soud zjistil, že žalovaná dala souhlas se svým podpisem pod dopisy rektorovi [anonymizována dvě slova] z [datum] a [datum], přičemž byla obeznámena s texty těchto dopisů.

23. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutkový závěr. Žalovaná dne [datum] publikovala ve veřejné části svého profilu na sociální síti [anonymizováno] příspěvky, ve kterých tvrdila, že žalobkyně šikanovala kritiky, že z pozice moci vyhrožovala lidem a že z pozice moci a úděsného konfliktu zájmů šikanovala a zastrašovala podřízené. Žalobkyně již v roce [rok] měla povědomí o tom, že žalovaná se k její osobě vyjadřuje, a to prostřednictvím sociální sítě [anonymizováno]. Dále žalovaná připojila svůj podpis k dopisům rektorovi [anonymizována dvě slova] ze dne [datum] a [datum], a to společně s desítkami dalších akademiků. V těchto dopisech pak bylo konstatováno, že žalobkyně s jedinou výjimkou nemá od roku [rok] žádné další odborné články nebo kapitoly v monografiích, které by se týkaly sportovní žurnalistiky či byly publikovány v časopisech spojených s oborem kinantropologie a že forma a obsah habilitační práce žalobkyně neodpovídá požadavkům na kvalifikační práci, jak jí chápe zákon o vysokých školách i [anonymizováno] [ulice]. Obsah těchto dopisů byl znám širší akademické obci.

24. Z výslechu svědkyně [jméno] [příjmení], svědka [jméno] [příjmení], svědka [jméno] [příjmení] a svědka [jméno] [příjmení] soud neučinil žádná relevantní skutková zjištění.

25. Ke shora uvedenému soud dodává, že další navržené důkazy neprováděl, a to pro nadbytečnost.

26. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

27. Podle § 81 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ“) platí, že chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.

28. Podle § 81 odst. 2 OZ platí, že ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

29. Podle § 82 odst. 1 OZ platí, že člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

30. Podle § 612 OZ platí, že v případě práva na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest, soukromí nebo obdobného osobního práva se promlčují jen práva na odčinění újmy způsobené na těchto právech.

31. Podle § 619 odst. 1 OZ platí, že jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.

32. Podle § 619 odst. 2 OZ platí, že právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

33. Podle § 620 odst. 1 OZ platí, že okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.

34. Podle § 629 odst. 1 OZ platí, že promlčecí lhůta trvá tři roky.

35. Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

36. Úvodem zdejší soud považuje za důležité zdůraznit, že z § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 29 NSCR 7/2014). Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3122/09).

37. Žalobkyně se svojí žalobou domáhala omluvy a relutární satisfakce (přiměřeného zadostiučinění) ve výši 50 000 Kč. Svůj nárok přitom opírala a tvrzený zásah do svých osobnostních práv, resp. do své cti, vážnosti a důstojnosti ve smyslu § 81 OZ.

38. Připomíná se, že žalovaná vznesla námitku promlčení. V obecné rovině institut promlčení slouží právní jistotě tím, že„ majitele práv“ podněcuje k jejich prosazování, a tedy k realizaci zásady vigilantibus iura. Uplatnění práv působí k vyjasnění právních poměrů, jejichž řešení, právě i v důsledku liknavosti oprávněných, může být značnou zátěží nejen pro strany právních vztahů, ale i pro další, třetí osoby včetně veřejného sektoru (viz TICHÝ, L. Obecná část občanského práva. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 352).

39. Z judikatury přitom plyne, že pokud škůdce informuje o určité osobě (typicky veřejně známé) pravidelně, není možné přijmout závěr o ničím neomezené jednotnosti zásahu tvořeného zásahy dílčími do osobnosti člověk, který by mohl vést k tomu, že by promlčecí lhůta de facto nikdy běžet nepočala, neboť by se její počátek běhu s každým dalším článkem odsouval. Jinými slovy řečeno, platí, že je nezbytné najít kritérium, oddělující jednotlivé články či jejich skupiny, tak aby bylo možno definovat, co tvoří jeden zásah (jedno jednání) se samostatným během promlčecí lhůty (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019).

40. Soud je toho názoru, že v projednávané věci existují dvě skupiny tvrzených zásahu do osobnosti žalobkyně. První skupinu představují zásahy v podobě výroků učiněných prostřednictvím [anonymizováno] dne [datum]. Druhou skupinu pak představují zásahy spojované žalobkyní s dopisy rektorovi [anonymizována dvě slova] ze dne [datum] a [datum]. Soud tyto skupiny stanovil na základě jednotícího prvku v podobě tématu jednotlivých zásahů, když výroky žalované publikované na [anonymizováno] dne [datum] obviňovaly žalobkyni z šikany na pracovišti, resp. z vyhrožování a zastrašování svých podřízených. V kontrastu k tomu pak v dopisech rektorovi [anonymizována dvě slova] ze dne [datum] a [datum] je zpochybňována habilitace žalobkyně.

41. Žalovaná namítala promlčení pouze ve vztahu k zásahům navázaných na výroky žalobkyně publikované prostřednictvím [anonymizováno] dne [datum]. Platí, že § 619 OZ upravuje obecně počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty u nároků vymahatelných u orgánu veřejné moci, nárok na náhradu nemajetkové újmy (na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění) nevyjímaje. Z uvedeného ustanovení plyne, že lhůta počne běžet tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh subjektivní lhůty není proto nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje shora zmiňovanou zásadu, že práva patří bdělým. Jde o ustanovení obecné, jež se uplatní při výkladu ustanovení upravujících počátek běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech, a to jak u nároků podle občanského zákoníku (§ 620 až § 628 OZ), tak i u nároků podle zvláštních předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019).

42. Subjektivní promlčecí lhůta je u nároku na náhradu škody nebo újmy upraven v § 620 odst. 1 OZ. Toto ustanovení upravuje počátek subjektivní promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody nebo újmy tak, že jej váže na vědomost oprávněného subjektu o vzniku škody a o totožnosti odpovědné osoby. Nicméně i toto ustanovení je třeba vyložit ve světle § 619 OZ. Jinak řečeno,„ měl a mohl“ se uplatní i při jeho výkladu. Okamžik znalosti o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty je tedy i v případě tohoto ustanovení určován jak subjektivně (skutečná znalost), tak i objektivně a běh promlčecí lhůty může začít bez skutečné znalosti oprávněného o uvedených okolnostech v případě, že se oprávněný o nich objektivně dozvědět měl a mohl. Předpokládaná vědomost může nastat zároveň s vědomostí skutečnou nebo ji může předcházet a v takovém případě je rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty ten okamžik, který nastane dříve. Určení, kdy se oprávněný o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty objektivně dozvědět měl a mohl, závisí na okolnostech případu, přičemž je u něj přepokládáno vynaložení obvyklé míry pozornosti, pečlivosti i opatrnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019.

43. K tomu se zdůrazňuje, že z § 612 OZ plyne, že se právo na náhradu nemajetkové újmy v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 promlčuje, ať již má být tato újma odčiněna formou morální satisfakce (například omluvou), nebo poskytnutím přiměřeného zadostiučinění v penězích. Daná teze byla vyslovena též v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2387/2012, jenž shodný závěr dovodil ve vztahu ke speciální úpravě promlčení obsažené v § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Z téhož rozhodnutí se podává, že v režimu obecné občanskoprávní úpravy účinné do 31. 12. 2013 judikatura za promlčitelné pokládala pouze právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích, zatímco právo na náhradu této újmy v jiné – morální – podobě kvalifikovala jako nepromlčitelné. Podle § 612 OZ se ovšem již promlčuje právo na náhradu nemajetkové újmy jak ve formě peněžité, tak ve formě nepeněžité (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1620/2020).

44. V podmínkách projednávané věci platí, že sama žalobkyně ve svém účastnickém výslechu uvedla, že již před rokem [rok] měla [anonymizováno] profil. Dokonce měla mít žalovanou ve svých přátelích, a to do roku [rok]. Později si jí sice měla z okruhu svých [anonymizováno] přátel odstranit, avšak v roce [rok], kdy kandidovala na [anonymizováno 6 slov], jí mělo být všeobecně známo, že žalovaná prostřednictvím sociálních sítí komentuje její osobu. Podle názoru zdejšího soudu tak nemůže být pochyb o tom, že žalobkyně se objektivně mohla a měla dozvědět při vynaložení obvyklé míry pozornosti a pečlivosti o obsahu [anonymizováno] příspěvků žalované (resp. o zásazích žalované do její osobnosti) již v roce [rok]. Pokud proto žalobkyně koncipovala svoji žalobu nikoliv jako žalobu zápůrčí, nýbrž se domáhala náhrady nemajetkové újmy, přičemž tuto žalobu podala až dne [datum], učinila tak po uplynutí lhůty stanovené v § 629 odst. 1 OZ.

45. Pokud jde o dopisy rektorovi [anonymizována dvě slova] ze dne [datum] a [datum], žalobkyně s nimi spojovala zásah do své vážnosti a cti v profesním, akademickém, veřejném ale i osobním životě. Platí přitom, že předmětem ochrany osobnosti podle § 81 občanského zákoníku není pouze občanská čest v užším slova smyslu, nýbrž i čest člověka v odborných kruzích, ve kterých je svojí činností znám. Judikatura na požadavek zachování cti a vážnosti člověka značný význam, a to i z hlediska celospolečenského, když vychází z toho, že čest a vážnost jako stránky osobnosti formují základ mnoha rozhodnutí činěných členy demokratické společnosti, která jsou fundamentální pro její dobré fungování (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, nebo nověji rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1304/2019).

46. Základními podmínkami vzniku odpovědnosti za zveřejnění znevažující informace je, že zveřejnění informace je: -) objektivně způsobilé ohrozit či poškodit osobnost dotčené osoby; a zároveň -) že obsah či forma zveřejnění této informace vybočily z mezí řádného výkonu práva na svobodný projev 47. V projednávané věci platí, že výroky týkající se žalobkyně byly obsaženy v dopisech rektorovi [anonymizováno] Tyto dopisy měly podobu otevřených výzev, se kterými byla seznámena širší akademická obec, jak vyplynulo z provedeného dokazování. [příjmení] vyslýchaných svědků totiž potvrdila, že byla s kritikou žalobkyně obeznámena (např. svědek [příjmení], svědek [příjmení], svědkyně [příjmení] nebo svědek [příjmení]). Habilitační řízení rovněž veřejně komentoval rektor [anonymizována dvě slova] a obsah těchto dopisů byl zveřejněn prostřednictvím veřejné datové sítě, jak rovněž vyplynulo z provedeného dokazování (resp. byl komentován v tisku).

48. K tomu soud zdůrazňuje, že i za výroky, které jsou v obsažené v dopisech rektorovi [anonymizováno] ze dne [datum] a [datum] může být žalovaná spoluodpovědná. Podle názoru zdejšího soudu zákonná úprava nevylučuje ani spoluodpovědnost více rušitelů, způsobí-li dotčení osobnosti společně. V tomto případě pak bude nutné postupovat analogicky s ustanovením § 2915 OZ (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3488/2017). V projednávané věci pak platí, že žalovaná byla obeznámena s texty dotčených dopisů a dala souhlas k připojení svého podpisu pod tyto dopisy. Podle názoru zdejšího soudu přitom platí, že všechny osoby spolupodepsané pod dotčenými dopisy jsou případně spoluodpovědné za zásahy tímto dopisem způsobené. Není přitom třeba zkoumat, zdali ta která osoba konkrétně navrhla textaci té které části dopisu. Ostatně prokazování těchto skutečností by bylo prakticky téměř nemožné.

49. Dále platí, že při posuzování objektivní způsobilosti konkrétního jednání zasáhnout do vážnosti a cti člověka je třeba přihlédnout ke všem okolnostem věci, nikoliv jen podle použitých výrazů a formulací, ale podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k závadnému jednání došlo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3567/2010). Podle názoru zdejšího soudu přitom platí, že zpochybnění habilitačního řízení akademického pracovníka a funkcionáře je dehonestující a je způsobilé zasáhnout osobnostní sféru dotčené osoby.

50. Pro posouzení předpokladu zda obsah či forma zveřejnění této informace vybočily z mezí řádného výkonu práva na svobodný projev, je nutno posoudit existenci okolností vylučujících protiprávnost osobnostního zásahu. Omezení základního práva na čest a vážnost pak představuje zejm. výkon jiných, ústavně garantovaných práv, zejm. ochrana práva na svobodný projev, především oprávněné kritiky. Řádný výkon práva na svobodný projev představuje možnou výluku z protiprávnosti zásahu do cti a vážnosti člověka vzhledem ke konkrétním okolnostem. Je proto vždy třeba na základě konkrétních okolností dané věci zvážit, zda určitý výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na cti a vážnosti dotčené osoby, nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 664/2007).

51. V nyní posuzované věci je tak třeba vyřešit kolizi mezi základním právem na svobodu projevu a právem na ochranu cti a lidské důstojnosti. Z relevantní judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva lze (jak uvádí nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 577/13) abstrahovat jistá východiska (typové problémy), na jejichž posouzení musí obecné soudy v těchto případech založit své rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1511/13). Zejména musí být brána v potaz 1) povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení či hodnotový/hodnotící soud), 2) obsah výroku (např. zda jde o projev„ politický“ či„ komerční“), 3) forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní či dokonce vulgární), 4) postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6) chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama„ vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.), a konečně kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Každý z těchto faktorů hraje jistou roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi, ovšem jejich relevantní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Zároveň je třeba zdůraznit, že tento výčet relevantních faktorů není taxativní; z hlediska celkového kontextu věci mohou být ve specifických případech významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2051/14, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2296/14).

52. Platí, že výroky obsažené v dopisech rektorovi [anonymizována dvě slova] ze dne [datum] a [datum] lze považovat za stanovisko akademických pracovníků ke konkrétnímu habilitačnímu řízení žalobkyně. [jméno] žalovaná pak připojila svůj podpis k dotčeným dopisům z pozice akademického pracovníka, resp. odborného asistenta, jak vyplynulo z provedeného dokazování. Obsah ani forma těchto výroků přitom nepřekračují meze toho, co lze v rámci legitimní akademické debaty připustit. Rovněž nelze přehlédnout, že kritizované habilitační řízení probíhalo v době, kdy sama žalobkyně byla veřejně činná, a to sice jako děkanka veřejné vysoké školy. Kritika obsažená v dotčených výzvách se přitom týká veřejné sféry žalobkyně, tj. jejího profesního života. Dotčená kritika pak byla vznesena v rámci habilitačního řízení a směřována osobě, která byla oprávněná se k ní vyjádřit, tj. rektorovi [anonymizována dvě slova].

53. Zdejší soud je toho názoru, že nic co je v dopisech rektorovi nepřekračuje meze přiměřenosti i co do obsahu a formy a že dotčená kritika se pohybuje v mezích nutných k dosažení sledovaného a zároveň společenský uznávaného účelu spočívajícího v zajištění řádného a transparentního průběhu habilitačního řízení. Naopak soud nemá za to, že by z provedeného dokazování vyplynulo, že by kritika obsažená v dopisech rektorovi [anonymizována dvě slova] ze dne [datum] a [datum] sledovala cíl pomluvy, zostuzení, urážky, příp. skandalizaci žalobkyně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004). Jinak řečeno, dopisy rektorovi [anonymizována dvě slova] ze dne [datum] a [datum] rozhodně nevybočují z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti a lze je považovat za žádoucí úsudek (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. III. ÚS 35/99). Jak obšírně ve své svědecké výpovědi popsal svědek [příjmení], a jak rovněž plyne ze zákona o vysokých školách (viz § 72 a n. zákona č. 111/1998 Sb.), podstata habilitačního řízení rovněž spočívá v podrobení práce a osoby habilitanta (resp. habilitantky) veřejné diskuzi. To plně reflektuje i skutečnost, že habilitační řízení žalobkyně bylo probíráno na kolegiu rektora [anonymizována dvě slova]. Dopisy rektorovi [anonymizována dvě slova] ze dne [datum] a [datum] pak dle názoru zdejšího soudu představují vhodný a účelný příspěvek do této (tolik žádoucí) diskuze.

54. K tomu soud dodává, že v tomto svém rozsudku nikterak nehodnotil a nezabýval se otázkou tzv. predátorských publikací a ani otázkou habilitačního řízení žalované, resp. otázkou personálních vztahů mezi žalobkyní a jejími podřízenými na fakultě. Tato obrana žalované totiž směřovala k výrokům (resp. zásahům) publikovaných na [anonymizováno] dne [datum], přičemž soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně opírající se o tyto výroky je promlčen. Nelze však přehlédnout, že tvrzení o možné šikaně na pracovišti je zjevně tvrzením skutkovým. Rovněž nelze přehlédnout, že toto tvrzení (učiněné veřejně prostřednictvím sociální sítě [anonymizováno]) je zjevně vážným obviněním, které je způsobilé zasáhnout do cti, vážnosti a důstojnosti žalobkyně, přičemž takováto obvinění není povinna žalobkyně snášet, a to ani z pozice osoby veřejně činné, tj. z pozice děkanky fakulty veřejné vysoké školy (srov. již v rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky z 18. 8. 1928, Rv I 1938/27 (Vážný 8233), bylo jasně konstatováno, že šikana je v rozporu s dobrými mravy; dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 401/2021). Zdejší soud je přitom toho názoru, že se neslučuje s podstatou demokratického právního státu, resp. svobodné diskuze a přípustné kritiky, aby takováto obvinění byla vznášena, aniž by byla jasně podložená. Obvinění ze šikany (resp. tzv. mobbingu) rozhodně nelze brát na lehkou váhu (neboť krom jiného jednání spočívající v šikaně podřízených může mít i své trestněprávní konsekvence), přičemž každý by měl pečlivě vážit svá slova, než svá obvinění vznese. Je přitom hlubokým přesvědčením zdejšího soudu, že právě potřeba zdrženlivosti při formulování kategorických závěrů by měla být v akademickém prostředí pociťována ještě naléhavěji než v běžném životě.

55. Ve světle shora uvedeného tak lze uzavřít, že soud žalobu zamítl dílem proto, že nárok uplatněný žalobou je promlčený, dílem proto, že zájem na svobodně utvářené akademické diskusi nepochybně musí převážit nad požadavkem žalobkyně na ochranu osobnosti.

56. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 zákona č. 99/1962 Sb, občanský soudní řád (dále jen „o.s. ř.“) tak, že přiznal žalované, který měla ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebách k účelnému bránění svého práva.

57. Náklady žalované tvoří náklady na právní zastoupení. Tarifní hodnota daného sporu činila 50 000 Kč, a to dle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Právní zástupkyně žalované učinila ve věci 13 úkonů po 3100 Kč dle § 7 odst. 5 a § 11 advokátního tarifu. Konkrétně se jednalo o následující úkony: (i) převzetí a příprava zastoupení; (ii) vyjádření k žalobě ze dne [datum]; (iii) účast na jednání dne [datum]; (iv) účast na jednání dne [datum] (v délce 2 x 2 započaté hodiny); (v) podání ze dne [datum]; (vi) účast na jednání dne [datum] (v délce 2 x 2 započaté hodiny); (vii) účast na jednání dne [datum] (v délce 2 x 2 započaté hodiny); (viii) účast na jednání dne [datum] (v délce 2 x 2 započaté hodiny); (ix) účast na jednání dne [datum] (v délce 1 x 2 započaté hodiny).

58. Za shora uvedené úkony náleží náhrada nákladů řízení společně s 13 x 300 Kč paušálu dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Dále jsou náklady žalované tvořeny požadovaným cestovným (v podání ze dne [datum]) z [obec] do [obec] a zpět (186 km) cestou na jednání dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. a vyhlášky č. 467/2022 Sb., vozem tovární značky Subaru a [registrační značka], spotřeba zjištěná z velkého technického průkazu vozidla 6,87 l na 100 km ( (8,4 + 5,6 + 6,6) /3). Cena benzinu automobilového 95 oktanů činí za cesty vykonané v roce 2022 569,16 Kč (ve výši 44,50 Kč/litr, tj. 3,06 Kč á 1 km), paušální částka amortizace za tyto cesty pak činí 874,2 Kč (ve výši 4,70 Kč za 1 km). Cena benzinu automobilového 95 oktanů činí za cesty vykonané v roce 2023 526,38 Kč (ve výši 41,20 Kč/litr, tj. 2,83 Kč á 1 km), paušální částka amortizace za tyto cesty pak činí 967,2 Kč (ve výši 5,20 Kč za 1 km). Dále jsou náklady žalované tvořeny náhradou za promeškaný čas ve výši 3 600 Kč (6 x 6 půlhodin x 100 Kč). Advokát není plátce DPH. Celkové náklady žalované jsou tedy ve výši 13 x 3100 Kč 13 x 300 Kč + 4 x 526,16 Kč + 4 x 874,2 Kč + 2x 526,38 Kč + 2 x 967,2 Kč + 3600 Kč, tj. celkem 56 560,6 Kč.

59. Lhůta k plnění byla v nákladovém výroku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody. Náklady žalované byly přisouzeny na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení