37 C 116/2021-56

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení částky 647 886 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 647 886 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od 18. 9. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobce se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal zaplacení částky 647 886 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok přitom opíral o tvrzení, že mu nezákonným zajištěním nemovitostí vznikla škoda v podobě ušlého zisku, jakož i nákladů na zrušení nezákonného rozhodnutí.

2. Podstata sporu v projednávané věci tak spočívá v posouzení důvodnosti nároku žalobce, resp. posouzení splnění tří podmínek vyžadovaných zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“) pro dovození odpovědnosti žalované, a to sice zda: (i) existuje odpovědnostní titul (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup); (ii) poškozenému vznikla újma; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím.

II. Obsah žaloby a souvisejících vyjádření

3. Žalobce ve své žalobě uvedl, že dne 17. 3. 2021 podal u žalované návrh na náhradu škody ve smyslu OdpŠk. Žalovaná se však do dne podání žaloby nijak nevyjádřila a ani nevyplatila žalobci žádnou částku.

4. Žalobce dále uvedl, že dne 28. 12. 2015 uzavřel kupní smlouvu, na jejímž základě nabyl s právními účinky ke dni 29. 12. 2015 vlastnické právo mimo jiné k následujícím nemovitým věcem: pozemku parc.č. St. 38, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa], bydlení, pozemku parc. [číslo] zahrada, pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, silnice, pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, silnice, pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, silnice, pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, silnice, pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, silnice, vše zapsáno na [list vlastnictví], k.ú. [anonymizována dvě slova], [územní celek] [anonymizována dvě slova], zapsáno u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov (dále jen„ nemovitosti“).

5. Na základě usnesení Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality, 5. oddělení, [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo] (dále též„ PČR“), [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí] (dále též„ první rozhodnutí o zajištění“) byly nemovitosti zajištěny dle §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ TŘ“). Zápis zajištění byl proveden do katastru nemovitostí dne 24. 5. 2017 (právní účinky zápisu ke dni 19. 5. 2017, řízení Z [číslo] 2017 [číslo]). Žalobce zdůrazňoval, že z rozhodnutí o zajištění vyplývá, že tomuto zajištění došlo kvůli trestnímu stíhání pana [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], přičemž pan [příjmení] se měl dopustit podvodného jednání mimo jiné i v souvislosti se zprostředkováním prodeje nemovitostí mezi původními majiteli nemovitostí, manželi [jméno], [datum narození], a [jméno], [datum narození], [anonymizováno], a žalobcem, jakožto kupujícím.

6. Žalobce proti prvnímu rozhodnutí o zajištění podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce stížnost, která však byla jako nedůvodná zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. Dále žalobce podal dne 12. 1. 2018 prostřednictvím svého právního zástupce k Městskému státnímu zastupitelství v [obec] žádost o zrušení zajištění nemovitostí, a to z důvodů, že zajištění je výrazným zásahem a omezením jeho vlastnického práva, že nemovitosti nejsou výnosem trestné činnosti a v neposlední řadě i z důvodu, že pan [příjmení], který je v předmětném trestním řízení obviněným, je již po smrti. O žádosti bylo rozhodnuto Policií ČR (která se řídila vyjádřením Městského státního zastupitelství ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]) na základě usnesení ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], tak, že se zajištění ruší, a to z důvodu, že pan [příjmení] dne 29. 5. 2017 zemřel, a tedy trestní stíhání jeho osoby bylo zastaveno. V této souvislosti žalobce zdůrazňoval, že dle jeho informací bylo trestní stíhání proti panu [příjmení] zastaveno již v srpnu roku 2017 (právní moc zastavení trestního stíhání dne 25. 9. 2017). Dále pak uváděl, že usnesení o zrušení zajištění bylo pochybením policejního orgánu doručeno žalobci prostřednictvím jeho aktuálního právního zástupce až 15. 7. 2019. Dle sdělení policejního orgánu ze dne 15. 7. 2019 byl o zrušení zajištění chybně obeslán předchozí právní zástupce žalobce, který však již v té době nedisponoval plnou mocí. Z důvodu pochybení PČR tak bylo toto zajištění nemovitostí vymazáno z části C předmětného LV až v červenci 2019, tedy téměř rok a půl poté, co bylo zajištění fakticky a zrušeno.

7. Dne 25. 2. 2018 Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality, 5. oddělení, [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo], vydala usnesení, [číslo jednací] (dále též„ druhé rozhodnutí o zajištění“), kterým byly nemovitosti opět zajištěny, a to z titulu prověřování osoby žalobce, jakož i dalších osob, kvůli podezření ze spáchání trestného činu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, kdy byly zahájeny úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 TŘ dne 13. 6. 2017 vůči dosud neznámým pachatelům označené jako„ podvodné převody nemovitostí“. Podle žalobce tak PČR konstruovala situaci, že se žalobce mohl podílet na trestné činnosti pana [příjmení]. Zajištění dle usnesení, [číslo jednací], bylo zapsáno do KN dne 5. 3. 2018 (s právními účinky ke dni 26. 2. 2018, řízení Z [číslo]). Proti druhému rozhodnutí o zajištění podal žalobce dne 1. 3. 2018 stížnost, kterou Městský soud v Praze zamítl jako nedůvodnou dne [datum rozhodnutí] usnesením, č. j. [spisová značka].

8. Dne 16. 5. 2018 pak žalobce prostřednictvím svého právního zástupce podal žádost o zrušení zajištění nemovitých věcí, o které však bylo rozhodnuto usnesením PČR [obec] dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], tak, že se žádost zamítá s odůvodněním, že věc se stále prověřuje (tedy od zahájení prověřování neznámých pachatelů téměř rok, od zahájení trestního stíhání pana [příjmení] více než rok a půl) a že je předčasné zajištění zrušit. Proti usnesení, [číslo jednací], podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce dne 13. 7. 2018 stížnost. O této stížnosti bylo Městským soudem v Praze rozhodnuto dne [datum rozhodnutí], sp.zn. [spisová značka], tak, že se stížnost jako nedůvodná zamítá.

9. Dne 8. 11. 2018 pak žalobce prostřednictvím svého právního zástupce podal opakovanou žádost o zrušení zajištění nemovitých věcí. Dne 13. 12. 2018 bylo o žádosti rozhodnuto usnesením PČR [obec], [číslo jednací], tak, že se žádost zamítá s odůvodněním, že věc se stále prověřuje (tedy od zahájení prověřování neznámých pachatelů již rok a půl, od zahájení trestního stíhání pana [příjmení] již více než dva roky), a že je předčasné zajištění zrušit. o této stížnosti bylo dne Městským soudem v Praze usnesením ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn.: [spisová značka], rozhodnuto tak, že se zajištění nemovitostí zrušuje, přičemž důvodem pro zrušení byla zejména neúměrná délka prověřování. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn.: [spisová značka], nabylo právní moci 2. 5. 2019.

10. Žalobce ve svém podání zdůraznil, z usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn.: [spisová značka], však přímo nevyplývá, zda soud zrušil zajištění nemovitostí z důvodu nesprávného postupu PČR [obec] či nezákonnosti zajištění; z tohoto důvodu byl také jeho návrh koncipován z důvodu procesní opatrnosti jako návrh jak z titulu § 7 a § 8 OdpŠk, tak z titulu § 13 OdpŠk. Žalobce tak uzavřel, že má za to, že nesprávným postupem/nezákonným rozhodnutím PČR [obec] mu byla způsobena škoda spočívající v ušlém nájemném za užívání nemovitosti, a to za období od 30. 5. 2017 do 15. 7. 2019. Výši tohoto ušlého zisku žalobce vyčíslil tak, že mu ušel nájem ve výši 22.000 Kč měsíčně, tedy za 25 měsíců a 15 dnů, tedy v celkové výši 560 645 Kč. Dále se žalobce domáhal úhradu náhrady nákladů řízení za právní zastoupení, které musel vynaložit při snaze zrušit zajištění nemovitostí, přičemž tyto vyčíslil na částku 87 241 Kč 11. Žalobce se tak svojí žalobou domáhal zaplacení částky 647 886 Kč s příslušenstvím.

12. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 29. 11. 2021 uvedla, že u ní žalobce dne 17. 3. 2021 uplatnil nárok na náhradu škody v celkové výši 647 886 Kč s příslušenství. Svým stanoviskem ze dne 29. 11. 2021 přitom žalovaná žalobci sdělila, že jeho nárok neuznává, a to ani z části.

13. Dále žalovaná zdůraznila, že dle jejího názoru chybí odpovědnostní titul státu za tvrzenou škodu, neboť veškerá rozhodnutí ve vztahu k zajištěným nemovitostem byla vydávána vždy až po udělení souhlasu dozorového státního zástupce. Proti těmto rozhodnutím byly zpravidla podány stížnosti, o kterých bylo následně rozhodnuto příslušnými orgány, tedy žádné z rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení předmětné věci nevykazuje základní znak nezákonného rozhodnutí dle § 8 odst. 1 OdpŠk představovaný tím, že takové rozhodnutí dojde právní moci a následně je zrušeno či změněno k tomu příslušným orgánem. Podle žalované přitom nelze v postupu orgánů činných v trestním řízení spatřovat nesprávný úřední postup dle ustanovení § 13 OdpŠk, neboť z provedeného šetření nelze vyvozovat žádné porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, postup policejního orgánu v uvedené věci byl v té době správný a v souladu s platnými zákonnými ustanoveními. Nadto postup orgánů činných v trestním řízení vyústil v rozhodnutí (o zajištění nemovitostí), tedy konání policejních orgánů nemůže být hodnoceno jako nesprávný úřední postup tak, jak je definován v ustanovení § 13 OdpŠk, neboť aby byl postup hodnocen jako nesprávný úřední postup je nezbytné, aby úkony tzv. úředního postupu samy o sobě nevedly k vydání rozhodnutí a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí.

14. Nadto žalovaná uvedla, že v projednávané věci žalobce neprokázal vznik škody, ani příčinnou souvislost. Žalobce toliko tvrdil, že mu ušel zisk v nárokované výši, toto tvrzení však nedoložil žádným důkazem. Je otázkou, zda žalobci vůbec mohla vzniknou škoda v podobě ušlého nájemného, když je patrné, že žalobce dnes tyto nemovitosti nepronajímá, jak předesílal, ale sám v nich se svou rodinou bydlí.

15. Žalovaná tak navrhovala, aby byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta a jí přiznána náhrada nákladů řízení v paušální výši.

16. Ve své replice ze dne 15. 2. 2022 žalobce uvedl, že ačkoliv Městský soud v Praze v zrušujícím usnesení výslovně neuvádí, že pravomocné rozhodnutí o zajištění nemovitostí zrušuje z důvodu nezákonnosti napadaného rozhodnutí, z textace odůvodnění zrušujícího usnesení jednoznačně vyplývá, že napadané rozhodnutí bylo nezákonné, resp. délka trvání zajištění byla v rozporu se zákonem, a tedy nezákonná, resp. přinejmenším byla tak dlouhá délka prověřování a trvajícího zajištění nesprávným úředním postupem. Dále uvedl, že jeho záměrem ohledně nákupu dotčených nemovitostí bylo od samého počátku mít dané nemovitosti jako investiční, tedy je po nezbytných úpravách pronajímat, a po dosažení určitého zisku z pronájmu, tedy po několika letech pronájmu, pak nemovitosti zrekonstruovat a následně se ziskem prodat. Tento jeho záměr však byl zcela zhacen právě ze strany OČTŘ, kdy došlo k zajištění nemovitostí, čímž bylo v podstatě nemožné nemovitosti začít pronajímat, neboť každého potenciálního zájemce odradil zápis tohoto zajištění, který byl samozřejmě viditelný v katastru nemovitostí. Je třeba říci, že původní majitelé/uživatelé nemovitostí vyklidili nemovitosti až v listopadu 2016 a zápis zajištění byl proveden již v květnu 2017. Protože tedy postupem OČTŘ bylo žalobci znemožněno nemovitosti pronajímat, tedy neměl z nich očekávaný příjem, ovšem stále byl povinen hradit splátky úvěrů, které čerpal na nákup nemovitostí, tak žalobci nezbylo, než začít nemovitosti užívat sám, resp. nechat je užívat svými rodinnými příslušníky.

17. Dne 9. 5. 2022 se ve věci konalo jednání, na kterém strany setrvaly na svých vyjádřeních. Na tomto jednání pak žalobce upřesnil, že namítá existenci nezákonných rozhodnutí, a to konkrétně usnesení Policie ČR ze dne 17. 5. 2017, čj. [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo] a dále pak namítá existenci nezákonného rozhodnutí v podobě usnesení Policie ČR ze dne 25. 2. 2018, čj. [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo]. Žalobce dále zdůraznil, že za nezákonné považuje to, že ta rozhodnutí nebyla zrušena po uplynutí půlroční lhůty pro prověřování podle § 159 odst. 1 trestního řádu. Pokud jde o existenci odpovědnostního titulu ve smyslu nesprávného úředního postupu, tak na dotčeném jednání žalobce upřesnil, že tvrzený nesprávný úřední postup by v projednávané věci měl spočívat v tom, že orgány činné v trestním řízení nevyhověly žalobci na jeho žádost o zrušení zajištění po té, co uplynula lhůta pro prověřování podle trestního řádu. Dále žalobce uvedl, že v období od 30. 5. 2017 do 15. 7. 2019 v dotčených nemovitostech, které byly předmětem zajištění, bydlel. Konečně žalobce s ohledem na nejednoznačnost samotného petitu uvedeného v žalobním návrhu upřesnil, že požaduje náhradu újmy ve výši 647 886 Kč a rovněž náhradu nákladů tohoto řízení a zákonný úrok z částky 647 886 Kč od 18. 9. 2021 do zaplacení. Na tomto jednání byly dále provedeny důkazy a vyhlášen rozsudek.

III. Skutková zjištění

18. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce uplatnil u žalované dne 17. 3. 2021 nárok ve stejné výši a ze stejných důvodů jako v projednávané žalobě. O této žádosti rozhodla žalovaná svým stanoviskem ze dne 29. 11. 2021 tak, že konstatovala, že nebyly naplněny podmínky pro vznik nároku dle OdpŠk a náhradu újmy nepřiznala.

19. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

20. Dále vzal z nesporných tvrzení účastníků a provedených listinných důkazů (usnesení Městského soudu v Praze vydané dne [datum rozhodnutí] pod sp. zn. [spisová značka], stížnost proti usnesení o zamítnutí žádosti o zrušení zajištění nemovitých věcí ze dne 20. 12. 2018, usnesení Policie ČR ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], žádost ze dne 16. 5. 2018 o zrušení zajištění nemovitých věcí dle § 79f odst. 2 trestního řádu. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2018 ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka], stížnost ze dne 1. 3. 2018 proti usnesení Policie ČR ve smyslu § 146a odst. 2 trestního řádu, usnesení Policie ČR ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], usnesení ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], usnesení Policie ČR ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]) soud za prokázané, že na podkladě usnesení policejního orgánu Policie ČR, KŘP hl. města Prahy, SKPV, Odbor obecné kriminality, 5. oddělení, v řízení vedeném pod sp. zn. KRPA [číslo] 2016 [číslo], byly žalobci zajištěny nemovitosti v obci [anonymizována dvě slova], a to v souvislosti s trestním stíhání [jméno] [příjmení], proti němuž bylo zahájeno trestní stíhání dne 7. 11. 2016. Proti usnesení PČR o zajištění nemovitostí podal žalobce stížnost, která však byla dne [datum rozhodnutí] pod sp. zn. [spisová značka], zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze. Dne 12. 1. 2018 podal žalobce k Městskému státnímu zastupitelství v [obec] žádost o zrušení zajištění nemovitostí, o které bylo rozhodnuto usnesením policejního orgánu Policie ČR, KŘP hl. města Prahy, SKPV, Odbor obecné kriminality, 5. oddělení, ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]. Důvodem bylo, že pan [příjmení] dne 29. 5. 2017 zemřel a trestní stíhání proti němu bylo pravomocně zastaveno dne 25. 9. 2017. Dne 25. 2. 2018 vydal policejní orgán Policie ČR, KŘP hl. města Prahy, SKPV, Odbor obecné kriminality, 5. oddělení, usnesení, kterým byly nemovitosti žalobce opět zajištěny, a to z titulu prověřování žalobce. Proti tomuto usnesení podal žalobce stížnost, kterou Městský soud v Praze dne [datum rozhodnutí] usnesením sp. zn. [spisová značka] zamítl jako nedůvodnou. Dne 16. 5. 2018 podal žalobce žádost o zrušení zajištění nemovitostí, kdy tato byla zamítnuta usnesením policejního orgánu Policie ČR, KŘP hl. města Prahy, SKPV, Odbor obecné kriminality, 5. oddělení, ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] z důvodu, že věc se stále prověřuje. Proti tomuto usnesení podal žalobce stížnost, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], zamítnuta. Dne 8. 11. 2018 podal žalobce opět žádost o zrušení zajištění nemovitostí, která byla zamítnuta usnesením policejního orgánu Policie ČR, KŘP hl. města Prahy, SKPV, Odbor obecné kriminality, 5. oddělení ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]. Proti tomuto usnesení podal žadatel stížnost dne 20. 12. 2018, o které rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] tak, že zajištění nemovitostí se zrušuje.

21. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

22. Pouze pro úplnost se dodává, že soud zamítl další návrhy na doplnění dokazování, neboť – jak bude objasněno níže - pro posouzení žalobou uplatněného nároku bylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu.

IV. Právní úprava na projednávanou věc dopadající

23. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

24. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

25. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

26. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle odst. 2 má právo na náhradu škody i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

27. Dle § 8 odst. 1 OdpŠk platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, lze uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

28. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

29. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u orgánu uvedeného v § 6 zákona (tj. zdejší žalovaná). Podle § 15 odst. 1 zákona pak platí, že přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle § 15 odst. 2 zákona se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

V. Právní posouzení projednávané věci soudem

30. Jak je uvedeno shora, žalobce se svojí žalobou domáhal u zdejšího soudu zaplacení částky 647 886 Kč s příslušenstvím. K tomu zdejší soud poznamenává, že zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 OdpŠk). Stát přitom za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla újma (tj. nemajetková či majetková – škoda); a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem; jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

31. V daném případě by dle soudu jako jediný odpovědnostní titul připadalo v úvahu nezákonné rozhodnutí, nikoli nesprávný úřední postup. Důvodem pro uvedený závěr soud je skutečnost, že žalobce se domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout zajištěním nemovitostí, k čemuž došlo dvěma rozhodnutími – rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], a ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]. Z provedeného dokazování a z nesporných tvrzení účastníků dále vyplynulo, že proti oběma rozhodnutím byly podány stížnosti, které byly zamítnuty. Ke zrušení zajištění nemovitostí na základě prvního rozhodnutí o zajištění pak přistoupil sám policejní orgán postupem podle § 79f trestního řádu za situace, kdy bylo trestní stíhání zastaveno. Druhé zajištění nemovitostí pak bylo zrušeno Městským soudem v Praze, a to rozhodnutím ze dne 2. 5. 2019. Dlužno poznamenat, že Městský soud v Praze (jako soud rozhodující o stížnostech žalobce) v žádném svém rozhodnutí nepotvrdil, že by orgány činné v trestním řízení v souvislosti se zajištěním nemovitostí pochybily, a že zajištění nebylo důvodné. Pouze ve svém rozhodnutí ze dne 2. 5. 2019 konstatoval, že s ohledem na délku trvání zajištění a délku trvání prověřování není další zajištění nemovitostí přiměřené a může vzbuzovat dojem svévole.

32. Jak plyne z § 8 OdpŠk, aby bylo možné rozhodnutí státu považovat za nezákonné, je nezbytné, aby bylo zrušeno k tomu příslušným orgánem. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí orgánu veřejné moci. Zdejší soud přitom v nadepsaném řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost, resp. správnost rozhodnutí vydaného orgánem veřejné moci jiném řízení. Zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím (či naopak nezrušeným pravomocným rozhodnutím) je soud vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř. a nemůže zákonnost rozhodnutí posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 40/2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010). Řízení o náhradě škody totiž není řízením revizním, a tudíž nemůže docházet k přezkoumávání obsahové správnosti či zákonnosti rozhodnutí vydaných v namítaném řízení. Přezkum zákonnosti rozhodnutí je možný pouze v rámci instančního přezkumu odvolacím či dovolacím soudem a za podmínek stanovených zákonem pak Ústavním soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005).

33. Z uvedeného je tedy zřejmé, že ani jedno rozhodnutí o zajištění nemovitostí nebylo zrušeno pro nezákonnost, přičemž i v době zrušení zajištění stále dle Městského soudu v Praze existovaly důvodu pro zajištění. Nadto Městský soud v Praze opakovaně potvrdil, že policejní orgán při vydání svých rozhodnutí o zajištění nepochybil. Z uvedeného důvodu ani jedno rozhodnutí o zajištění nemovitostí dle soudu nepředstavují odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí ve smyslu zákona.

34. Soud v této souvislosti připomíná, že zajištění nemovitostí představovalo pouze dočasné opatření orgánů činných v trestním řízení v rámci prověřování podezření z trestné činnosti. Bez významu není ani účel tohoto zajišťovacího institutu, kterým je napomáhání objasňování kriminality, přičemž jeho podstatou je nikoliv odejmutí nemovitostí majiteli, ale pouze dočasné omezení dispozičního práva.

35. V daném ohledu soud dále odkazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR, dle něhož za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení o zajištění peněžních prostředků na účtu stát odpovídá, bylo-li rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno (srov. sp. zn. 25 Cdo 479/2007 ze dne 22. 10. 2009 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2010, R 100/2010). Z navazující judikatury Nejvyššího soudu dále plyne, že je-li jedním z účelů rozhodnutí umožnit prověření, zda nedošlo k trestné činnosti, nelze z naplnění tohoto účelu, byť s negativním závěrem oproti původnímu předpokladu učiněnému v krátkém čase bez součinnosti majitele účtu, učinit závěr o nezákonnosti původního rozhodnutí. K takovému závěru lze dospět pouze v případě, že by původní rozhodnutí, které je vykonatelné bez ohledu na právní moc, bylo ve smyslu § 8 odst. 1 a 3 zákona zrušeno nebo změněno pro nezákonnost příslušným orgánem, byť na základě řádného opravného prostředku. Dle Nejvyššího soudu tedy odpovědnost státu za škodu z rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky ve smyslu § 8 odst. 1 zákona nezakládá bez dalšího skutečnost, že trestní řízení, v němž bylo rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky vydáno, posléze neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Nedojde-li k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z toho bez dalšího dovozovat nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání (srov. sp. zn. 30 Cdo 3310/2013 ze dne 24. 6. 2015).

36. Z judikatury Nejvyššího soudu tak plyne, že stát odpovídá za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky podle § 79a odst. 1 trestního řádu, jen bylo-li rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno (nebo změněno); nezákonnost lze ovšem spatřovat pouze v tom, že je toto rozhodnutí zrušeno nebo změněno např. proto, že nebyly dány podmínky pro jeho vydání, nikoliv v tom, že po provedení příslušného šetření odpadly důvody pro další zadržení věci a že je rozhodnutí zrušeno postupem, který předpokládá ustanovení § 79a odst. 3 trestního řádu (nyní § 79f trestního řádu, pozn. zdejšího soudu) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 479/2007). Podle zdejšího soudu je přitom třeba tyto závěry vztáhnout mutatis mutandis i na situaci, kdy jsou předmětem zajištění věci nemovité, nikoliv peněžní prostředky na účtu.

37. S přihlédnutím ke shora uvedenému soud uzavřel, že v daném případě není dáno nezákonné rozhodnutí a tudíž absentuje odpovědnostní titul, tedy jedna z kumulativních podmínek pro vznik nároku na náhradu škody. V projednávané věci totiž byla obě zajištění nemovitostí zrušena postupem podle § 79f trestního řádu; jinak řečeno, obě důvodná zajištění byla zrušena nikoliv s ohledem na nezákonnost samotných rozhodnutí o zajištění, nýbrž s ohledem na změněné okolnosti v době, kdy bylo o zrušení zajištění, popř. žádosti o zrušení (resp. stížnosti proti příslušnému rozhodnutí) rozhodováno. Dlužno poznamenat, že obě rozhodnutí o zajištění nelze považovat ani za částečně nezákonná, jak argumentoval žalobce. První rozhodnutí o zajištění totiž bylo zrušeno s ohledem na zastavení trestního stíhání (když osoba, proti které se trestní stíháno vedlo, zemřela); druhé rozhodnutí o zajištění pak bylo zrušeno usnesením Městského soudu [obec] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 44 To 180/2019, nikoliv však z důvodu, že by zajištění nemovitostí bylo samo o sobě neadekvátní, nýbrž s ohledem na to, že se toto zajištění již déle soudu nejevilo vzhledem k plynutí času jako přiměřené.

38. Podle judikatury Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 642/07, či nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1396/07) sice„ oprávněnost úkonů v rámci konkrétního trestního řízení je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni“, nicméně„ musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli“, přičemž„ tento vztah má nepochybně i svou časovou dimenzi – zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho“. Ústavní soud tedy při posuzování přiměřenosti zásahu do základního práva na pokojné užívání majetku akcentuje časové hledisko, a to i v případech, kdy i po řádně provedeném dokazování nasvědčují zjištěné skutečnosti naplnění předpokladů podle § 79a odst. 1 trestního řádu.

39. V projednávané věci platí, že k zajištění předmětných nemovitostí došlo v souvislosti s trestním stíháním pana [jméno] [příjmení], jakož i v souvislosti s prověřováním osoby žalobce a dalších osob kvůli podezření ze spáchání trestného činu podvodu. Nelze přitom dovodit, že by snad nebyla rozhodnutí podle § 79f trestního řádu vydávána v přiměřené době. Jak plyne z usnesení ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], tak policejní orgán ke zrušení zajištění nemovitostí přistoupil po smrti obviněného [jméno] [příjmení] sám ze své inciativy. O žádosti žalobce ze dne 8. 11. 2018 na zrušení druhého rozhodnutí o zajištění pak policejní orgán rozhodl dne 13. 12. 2018 a Městský soud v Praze dne 2. 5. 2019. Dotčená rozhodnutí tak byla vydávána v poměrně krátké časové souslednosti. Nelze přitom přehlédnout, že ještě dne 23. 8. 2018 rozhodl Městský soud v Praze, sp. zn. [spisová značka], o zamítnutí stížnosti žalobce proti rozhodnutí policejního orgánu o zamítnutí jeho žádosti o zrušení zajištění, resp. rozhodl o důvodnosti zajištění nemovitostí. Soud přitom nepovažuje za podstatné, že snad policejní orgán v rámci prověřování překročil lhůty stanovené v § 159 odst. 1 trestního řádu. Bylo věcí příslušného trestního soudu, aby posoudil, zda tato lhůta překročena byla, pročež již není možné věci dále zajišťovat, či nikoliv. V projednávané věci pak Městský soud v Praze rozhodující o žalobcově stížnosti překročení shledal, pročež zajištění nemovitostí postupem podle § 79f trestního řádu zrušil. Dotčený trestní soud tak již zjednal nápravu na úrovni orgánů činných v trestním řízení, jak o tom ve své judikatuře uvažuje Ústavní soud. Jinak řečeno, již samotný trestní soud jako orgán činný v trestním řízení zamezil tomu, aby zajištění majetku trvalo libovolně dlouho. Nadto platí, že i z judikatury Ústavního soudu se podává, že jakkoliv by nemělo zajištění nemovitostí v trestním řízení přesahovat šestiletou hranici, mohou existovat výjimečné okolnosti, které odůvodní zajištění delší (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. I. ÚS 1181/21). Pochopitelně jiná situace by nastala, kdyby orgány činné v trestním řízení nepostupovaly bez zbytečného odkladu, resp. by byla porušena zásada rychlosti soudního řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Nic takového ovšem soud v projednávané věci neshledal. Není proto možné uvažovat o tom, že by snad v projednávané věci existoval žalobcem rovněž tvrzený a na ústním jednání konkretizovaný nesprávný úřední postup, který podle něho měl spočívat v okolnosti, že zajištění nemovitostí nebylo zrušeno po uplynutí půlroční lhůty pro prověřování podle § 159 odst. 1 trestního řádu, totiž našel svůj konkrétní odraz v příslušných rozhodnutích 40. Pouze pro úplnost se dodává, že soud se dále pro nadbytečnost nezabýval existencí, příp. výší tvrzené škody (neprováděl k tomu dokazování). Nicméně na okraj k tomu soud poznamenává, že již ze samotných žalobních tvrzení by bylo lze dovodit, že ve skutečnosti žalobci žádná škoda nevznikla.

41. Pokud jde o jeho nárok na ušlý zisk (v podobě nájemného dotčených nemovitostí) tak platí, že aby mohl být žalobce se svojí žalobou úspěšný, musel prokázat, že mu v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem ušel zisk. Ušlý zisk je tedy ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno – kdyby nebylo škodné události – důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Musí zde existovat vysoká pravděpodobnost, že by k tomuto rozmnožení majetku došlo, nestačí pouhá neodůvodněná naděje. Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. [spisová značka]). V projednávané věci přitom nelze přehlédnout, že sám žalobce na jednání konaném dne 2. 5. 2022 uvedl, že v rozhodné době, tj. v období od 30. 5. 2017 do 15. 7. 2019 využíval tyto nemovitosti jako své obydlí. K možnému ušlému zisku pak uváděl, že pronajmout dotčené nemovitosti byl jeho pouhý záměr. Již ze samotných žalobních tvrzení tak lze dovodit, že zde neexistují takové okolnosti, ze kterých by bylo lze usuzovat na vysokou pravděpodobnost, že by k rozmnožení majetku žalobce bývalo došlo; naopak samotné tvrzení žalobce svědčí o tom, že se jednalo o pouhou jeho ničím neodůvodněnou a nepodloženou naději. Nadto nelze přehlédnout, že ze samotného § 79a trestního řádu neplyne absolutní zákaz pronájmu zajištěných nemovitostí (viz PLÍHAL, T. a A. HEFNER. Dopady zajištění nemovitostí podle § 79a trestního řádu na poskytování ubytovacích služeb. Bulletin advokacie 9/2020, s. 36 a n.).

42. Pokud pak jde o náklady vynaložené na právní zastoupení, nelze přehlédnout, že žalobce požadoval náhradu právního zastoupení i za všechny úkony právní služby, které se týkaly druhého rozhodnutí o zajištění. Jak ovšem plyne z § 31 OdpŠk, náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Za situace, kdy dvě žádosti o zrušení zajištění nemovitostí byly policejním orgánem zamítnuty, přičemž zamítnuta byla rovněž i stížnost směřující proti dotčeným usnesením policejních orgánů, nelze uvažovat o tom, že by snad tyto náklady právního zastoupení mohly kdy představovat škodu v podobě nákladů řízení účelně vynaložených na zrušení či změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu.

43. S ohledem na shora uvedené soud uzavřel, že žaloba není důvodná, a proto ji zamítl (srov. výrok I.).

VI. K nákladům řízení

44. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., dle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o.s.ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.

45. Zcela úspěšné žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 900 Kč odpovídající paušální náhradě za 3 úkony (písemné vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu a příprava k jednání dne 9. 5. 2022). Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

VII. Ke lhůtě k plnění

46. Lhůta k plnění byla v nákladovém výroku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.

Poučení