37 C 118/2021 - 103

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobce: Dr. [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0], [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] jednající [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] o zaplacení částky [Anonymizováno] Kč takto:

Výrok

I. Změna žaloby navržená žalobcem na jednání dne [datum] spočívající v rozšíření žaloby o zaplacení částky [částka] se nepřipouští.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku [částka], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky [částka], zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal zaplacení částky [částka] (když se původně domáhal zaplacení částky [částka], avšak na jednání dne [datum] vzal svoji žalobu co do částky [částka] zpět, aby pak následně svoji žalobu rozšířil o částku [Anonymizováno], což soud usnesením vyhlášeným na jednání dne [datum] připustil; přehlédnout rovněž nelze, že soud již svým rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], pravomocně rozhodl co do částky [částka]). Svůj nárok přitom opíral o tvrzení, že mu rozhodnutím [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno] byla vyslovena účast na soudních rehabilitacích ve smyslu § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“), a to ve vztahu k jeho nezákonnému omezení na osobní svobodě od [datum] do [datum]. V této souvislosti pak po žalované nárokoval odškodnění za újmu na zdraví ve shora uvedené částce.

2. Žalobce dále uvedl, že dne [datum] podal u žalované návrh na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaná žalobci částečně vyhověla, když mu přiznala odškodnění ve výši [částka]. Náhradu za újmu na zdraví mu však odmítla vyplatit, neboť podle ní nebyla doposud vyčíslena a doložena. Ve své žalobě žalobce rovněž zdůrazňoval, že předmětem projednání je jeho nárok na náhradu újmy způsobené mu [Anonymizováno] pohraniční stráží. Ta jej měla dne [datum] coby občana bývalé [Anonymizováno] zatknout při pokusu o přejití hranic z [Anonymizováno] do [Anonymizováno]. Přitom měl být žalobce vážně postřelen, pročež byl převezen do Vojenské [podezřelý výraz] [adresa], kde byl zadržován až do [datum]. Poté byl předán bezpečnostním orgánům [Anonymizováno] demokratické republiky (konkrétně [Anonymizováno]), které si jej převzaly. Celkovou újmu na zdraví v podobě bolestného žalobce vyčíslil na částku [částka] s tím, že žalobce vyčíslil svoji újmu na 570 bodů dle vyhlášky č. 32/1965 Sb. s tím, že požadoval navýšení právě na částku [částka].

3. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne [datum] uvedla, že o požadavku žalobce na odškodnění rozhodla svým stanoviskem ze dne [datum], když mu nevyhověla, a to ani z části. Zdůraznila přitom, že je nesporné, že žalobce byl soudně rehabilitován v souvislosti s tím, že jako občan [Anonymizováno] byl zadržen během svého pokusu o překonání státní hranice [Anonymizováno], přičemž byl přitom postřelen československými pohraničníky.

4. Žalovaná dále uvedla, že s ohledem na povahu zranění je zřejmé, že k poškození zdraví muselo dojít, nicméně některé položky z přiložené zprávy jsou sporné. Navíc z lékařské zprávy předložené žalobcem plyne, že lékař provedl výpočet podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., které je ovšem určeno pro odškodňování pracovních úrazů a [podezřelý výraz] z povolání, což není případ projednávané věci. Správně by se mělo vycházet z vyhlášky č. 32/1965 Sb. a hodnoty bodu [částka]. K žalobcem zmiňovanému případu pak žalovaná uvedla, že žalovaná v dotčené věci akceptovala hodnotu bodu ve výši [částka] zcela výjimečně a při vědomí, že správně měla být hodnota bodu [částka]. Tento postup žalované byl v dotčené věci dán specifickými traumatizujícími okolnostmi daného případu. [právnická osoba] projednávanou věc je rovněž podstatné, že soud již jednou v této věci rozhodoval, a to sice svým rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Ačkoliv toto rozhodnutí bylo s výjimkou nákladového výroku potvrzeno rozsudkem [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], následně byl dotčený rozsudek (vyjma výroku I., kterým byla žalobci pravomocně přiznána částka [částka]) zrušen společně s rozsudkem [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno] nálezem [Anonymizováno] soudu [Anonymizováno] ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno]. V tomto svém nálezu přitom Ústavní soud obecné soudy zavázal, aby se opětovně zabývaly otázkou přiměřeného odškodnění za újmu na zdraví.

6. Podle § 95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů platí, že žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo.

7. Podle § 95 odst. 2 o. s. ř. platí, že soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.

8. Žalobce ve své žalobě uplatnil 2 nároky – nárok na náhradu ztížení společenského uplatnění a bolestného. Později však svoji žalobu ve vztahu k nároku na ztížení společenského uplatnění vzal zcela zpět. Soud prvého stupně a odvolací soud, jakož i Ústavní soud pak rozhodovaly za situace, kdy předmětem řízení byl pouze jeden nárok žalobce (tj. nárok na bolestné). Žalobce poté usiloval o rozšíření žaloby na původní 2 nároky. Podle názoru zdejšího soudu však takový postup není možný, neboť dosavadní výsledky řízení nemohly být v žádném případě podkladem pro řízení o změněném návrhu. Otázka náhrady ztíženého společenského uplatnění je totiž otázkou zcela samostatnou, ke které by soud musel provádět další dokazování. Zejména je v této souvislosti poukázat na skutečnost, že na rozdíl od bolestného (kde rozsah poškození zdraví žalobce byl mezi účastníky nesporný a sporná byla pouze otázka navýšení náhrady, které by se žalobci mělo dostat), by si posuzování nároku na náhradu za ztížené společenské uplatnění vyžádala další výzvu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (resp. dokazování) a to za situace, kdy žalovaná vznik této újmy i její vyčíslení jednoznačně sporovala (na rozdíl od bolestného). K tomu soud zdůrazňuje, že v rámci dokazování byly prováděny (stručné) lékařské zprávy, které se vyjadřovaly i k otázce ztíženého společenského uplatnění. Nicméně samotné tyto lékařské zprávy by rozhodně nemohly obstát a bylo by třeba ještě podstatným způsobem doplnit dokazování, aby bylo lze o tomto nároku rozhodnout. Nepřipuštění žaloby tak není snahou zdejšího soudu ulehčit si procesní situaci, nýbrž je dáno objektivní procesní situací, kterou zavinil svým zpětvzetím sám žalobce. Dlužno poznamenat, že žalobce svojí změnou žaloby nereagoval např. na nově zjištěné skutečnosti (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]); pouze se snažil zvrátit své dříve učiněné rozhodnutí nedomáhat se dále náhrady za ztížené společenské uplatnění. Takový postup však za procesní situace panující v době rozhodování soudu I. stupně možný rozhodně není. Výrokem I. tohoto rozsudku proto soud změnu žaloby nepřipustil.

9. V této souvislosti se zdůrazňuje, že soud považuje za zcela neodpovídající argumentaci žalobce, který ve svém podání uváděl, že vzal svoji žalobu zpět na základě chybného poučení soudu I. stupně o tom, že na věc dopadá vyhláška č. 32/1965 Sb. Předně z protokolu z jednání dne [datum] je jednoznačně patrné, že žalobce vzal svoji žalobu zpět nikoliv na základě vysloveného předběžného názoru soudu, nýbrž poté, co byl soudem I. stupně vyzván k doplnění svých skutkových přednesů a důkazních návrhů postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Nadto platí, že poskytnutí předběžného právního názoru je dobrodiním soudu, které je poskytováno s ohledem na požadavek předvídatelnosti postupu soudu v té které projednávané věci. Předběžný právní názor není pro soud závazný a soud jím nikterak nepředjímá rozhodnutí ve věci samé. Podle názoru zdejšího soudu tak není namístě „svádět“ zvolený procesní postup žalobce spočívající v dispozici s předmětem řízení na vyslovený předběžný právní názor soudu. Krom toho v rámci civilního řízení sporného se prosazuje tzv. teorie projevu vůle (viz stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Plsn 1/2015). Každý procesní úkon je proto nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost (usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], jehož závěry Nejvyšší soud potvrdil např. též v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

10. K tomu soud uvádí, že nepřehlédl, že již jednou rozhodoval o totožné změně žaloby, a to sice na jednání dne [datum]. Dlužno poznamenat, že již na jednání dne [datum] soud žalobci jasně avizoval, že nepřipustí změnu žaloby jejím rozšířením o další nárok v podobě odškodnění za ztížené společenské uplatnění. S ohledem na nejasnost žalobcových podání, jakož i jeho přednesů v rámci ústního jednání pak soud žalobci dával výzvu podle § 43 o. s. ř., kterou ho vyzýval k upřesnění jeho změny žaloby. Žalobce však na tuto výzvu nijak nereagoval; i přesto však soud I. stupně návrh na změnu žaloby neodmítl, neboť uvážil, že tento postup není na místě za situace, kdy ještě na jednání dne [datum] žalobce k dotazům soudu vyjasnil podstatu navrhované změny. Platí přitom, že rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby nezakládá překážku věci rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř., nicméně nepřipustí-li soud změnu žaloby (usnesením dle § 95 odst. 2 o. s. ř.), nelze tutéž změnu žaloby uplatnit znovu, ledaže by se změnily předpoklady, za nichž soud o změně žaloby původně rozhodoval (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Z procesního postupu žalobce je přitom zřejmé, že odůvodnění soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby co do částky [částka] (resp. co do nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění) žalobce nepochopil, neboť ve svém závěrečném návrhu opětovně trval na své původní žalobě. Soud proto cítil potřebu jasně a pregnantně se k otázce nepřipuštění změny žaloby vyjádřit i v rámci tohoto rozhodnutí (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno], nebo nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV ÚS 2403/13). Dlužno poznamenat, že tento postup soudu nemůže představovat vadu řízení za situace, kdy v samotném rozsudku rozhodoval pouze o opakovaném (totožném) návrhu na změnu žaloby, přičemž účastníci řízení nemohli mít pochyb (s ohledem na předchozí zamítavé usnesení, resp. jasně tlumočený názor na jednání dne [datum]) o předmětu řízení v okamžiku vyhlašování samotného rozsudku (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 356/22).

11. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

12. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce podal u žalované svoji žádost dne [datum] o odškodnění z důvodů jako v projednávané věci s tím, že žalovaná žalobci částečně vyhověla dne [datum] a přiznala mu odškodnění ve výši [částka] s tím, že se vyjádřila, že škoda na zdraví nebyla dosud vyčíslena ani doložena. Žalobce bodové ohodnocení žalované zaslal dne [datum]. Žalovaná pak svým stanoviskem ze dne [datum] žalobcův nárok neuznala.

13. Dále vzal z nesporných tvrzení účastníků a provedených listinných důkazů (usnesení [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [spisová značka]) soud za prokázané, že žalobce je účasten soudní rehabilitace v souvislosti s nezákonným omezením jeho osobní svobody na území [Anonymizováno] v době od [datum] do [datum] a má proto nárok na odškodnění podle § 23 odst. 1 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci s tím, že žalobce byl dne [datum] zatčen při pokusu přejití z [Anonymizováno] a byl přitom postřelen [Anonymizováno] pohraničníky.

14. Konečně z nesporných tvrzení účastníků a provedených listinných důkazů (lékařská zpráva ze dne [datum], lékařská zpráva z [datum] a lékařská zpráva ze dne [datum]) vzal soud za prokázané, že žalobce utrpěl v příčinné souvislosti se zásahem československých pohraničníků dne [datum] újmu na zdraví v rozsahu 570 bodů. Tato hodnota odpovídá tříštivé nitrokloubní zlomenině dolního konce kosti stehenní ve výši 250 bodů, hluboké rány zasahující ke kosti ve výši 10 bodů, rány pronikající ke kloubu ve výši 10 bodů, reoperaci v roce 1990 (reosteosyntéza s kovovými deskami a šrouby) ve výši 90 bodů a rány pronikající ke kloubu (v souvislosti s reoperací) ve výši 10 bodů, a dále chirurgické náhrady kolena vpravo v roce 2011 ve výši 90 bodů a rány pronikající ke kloubu (v souvislosti s [podezřelý výraz]) ve výši 10 bodů a předčasná operační náhrada kolena v roce 2017 ve výši 90 bodů a rány pronikající ke kloubu (v souvislosti s [podezřelý výraz]) ve výši 10 bodů.

15. Z lékařské zprávy ze dne [datum] soud zjistil, že žalobce v důsledku úrazu ze dne [datum] trpí těžkou poruchou pohyblivosti pravého kolenního kloubu. V důsledku posttraumatického postižení pravého kolenního kloubu má žalobce omezenou flexi pravého kolena a trpí chronickými bolestmi pravého kolena. V důsledku toho nemůže jezdit na kole, obtížně chodí do schodů, není schopen se účastnit akci, kde musí stát na jednom místě. Ve volném čase není schopen fungovat jako tanečník, navzdory tomu, že jeho manželka je vášnivá tanečnice, není schopen pomáhat na zahrádce, kde neunese ani konev s vodou. Není schopen pracovat ve dřepu ani vkleče, což jej omezuje při výkonu většiny domácích prací. V mládí byl žalobce hodně sportovně založeným ambiciózním člověkem, ze kterého se v důsledku úrazu stal invalidou, který je závislý na berlích a cizí pomocí. Žalobce se musí každý týden podrobovat rehabilitaci a fyzikální terapii, jinak by docházelo ke zhoršování pohyblivosti a bolestivostí pravého kolenního kloubu. Nadto žalobce trpí od uvedeného úrazu celoživotním strachem ze psů.

16. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

17. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

18. Podle § 1 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich [podezřelý výraz] stíhání a trestání.

19. Podle § 23 odst. 1 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci nárok na odškodnění zahrnuje zejména náhradu škody na zdraví, k níž došlo v souvislosti s vazbou nebo výkonem trestu odnětí svobody, pokud tato náhrada nepřísluší podle jiných předpisů.

20. Podle § 23 odst. 4 zákona o soudní rehabilitaci pro způsob a rozsah náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady škody na zdraví platí ustanovení občanského zákoníku.

21. Podle § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

22. Podle § 3 odst. 2 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění platném a účinném do [datum] provede-li se po skončeném léčení [podezřelý výraz], která má příčinu v poškození na zdraví, náleží další odškodnění za bolest jako za poškození, se kterým lze tuto [podezřelý výraz] nejspíše srovnávat.

23. Podle § 6 odst. 2 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění platném a účinném do [datum]. Částka odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem se přiměřeně zvýší až na dvojnásobek podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny. Těmito předpoklady se rozumí zejména možnost uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání a dalšího sebevzdělání; přitom se přihlíží k tomu, zda jde o muže nebo ženu, a při odstranitelnosti trvalých následků také k upozornění lékaře podle § 10.

24. Podle § 7 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění platném a účinném do [datum] výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění se určuje částkou Kčs 15,- za jeden bod.

25. Podle § 7 odst. 2 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění platném a účinném do [datum] celková výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění z jednoho poškození na zdraví nesmí přesáhnout částku Kčs 60 000; z toho odškodnění za bolest nesmí přesáhnout částku Kčs 18 000, a to ani s připočtením odškodnění podle § 3 odst. 2.

26. Podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění platném a účinném do [datum] ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může rozhodčí orgán nebo soud odškodnění přiměřeně zvýšit, a to i nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění.

27. Podle § 9 vyhlášky č. 440/2001 Sb. bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené škodou na zdraví, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, se posuzují podle dosavadních právních předpisů.

28. Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

29. Jak je uvedeno shora, žalobce se svojí žalobou domáhal u zdejšího soudu náhrady újmy na zdraví (bolestného) ve výši [částka].

30. V projednávané věci platí, že ze shora citovaného § 23 odst. 4 zákona o soudní rehabilitaci ve spojení s § 3079 odst. 1 občanského zákoníku a § 9 vyhlášky č. 440/2001 Sb. vyplývá, že na projednávanou věc je třeba aplikovat vyhlášku č. 32/1965 Sb., a to s ohledem na okamžik, kdy mělo ke škodní události (resp. vzniku bolesti) dojít. K samotné škodní události, jakož i vzniku bolesti (v souvislosti s reoperací) totiž došlo přede dnem [datum], jak vyplynulo z provedeného dokazování, jakož i nesporných tvrzení. Tento právní závěr je rovněž podepřen konstantní judikaturou civilních soudů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ve kterém bylo inter alia judikováno: „Podle vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění vyhl. č. 84/1967, č. 76/1981 Sb. a č. 54/1993 Sb., se náhrada za bolest a za ZSU stanoví ve výši [částka] za jeden bod také tehdy, jestliže bolest a ZSU způsobené úrazem, [podezřelý výraz] z povolání nebo jiným poškozením zdraví vzniklé od [datum], i když k úrazu, [podezřelý výraz] z povolání nebo jinému poškození na zdraví (tj. ke škodní události) došlo v době před dnem [datum].“ nebo nověji usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka]). V poměrech projednávané věci pak tyto závěry nebyly popřeny ani Ústavním soudem (viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3025/22).

31. V rozhodné době (až do [datum]) činila podle § 7 odst. 1 vyhl. č. 32/1965 Sb. výše odškodnění za bolest [částka] za jeden bod. Podle druhého odstavce téhož ustanovení celková výše odškodnění za bolest a nesmělo přesáhnout částku [částka], a to ani s připočtením odškodnění podle § 3 odst. 2.

32. Dlužno poznamenat, že v daném případě nelze pro výpočet bolestného a ZSÚ použít nařízení vlády č. 276/2015 Sb., jak navrhoval žalobce, neboť toto je určeno pro odškodňování pracovních úrazů a [podezřelý výraz] z povolání, což skutečně není předmětný případ. Ústavní soud například v nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 46/12, uzavřel, že v určitých případech se zákonodárce v otázce náhrady škody spočívající v poškození zdraví rozhodl poskytnout zaměstnanci náhradu škody v širším rozsahu, než je tomu ve vztazích podléhajících toliko obecné občanskoprávní úpravě.

33. Při zohlednění této hodnoty jednoho bodu a počtu bodů stanovených v žalobcem předložené lékařské zprávě (proti níž účastníci řízení ničeho nenamítali) činí odpovídající výše bolestného částku [částka] (570 x 15). Žalobce dále požadoval přiznání násobku výše uvedené částky celkem na částku [částka], a to ve smyslu § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb.

34. K možnosti navýšení vypočtené základní částky se přitom právně závazně v projednávané věci vyslovil i Ústavní soud: „[…] Na druhou stranu ale v řízení nebyly sporné okolnosti, za nichž k poškození zdraví stěžovatele došlo. Tyto okolnosti ovšem nutno podle přesvědčení Ústavního soudu považovat - bez ohledu na koncepci soudy aplikované vyhlášky č. 32/1965 Sb. - za mimořádné. To už proto, že sama tato vyhláška byla vydána k odškodnění bolestného a odškodnění ztížení společenského uplatnění při pracovních úrazech a [podezřelý výraz] z povolání, když výše odškodnění musela být podle této vyhlášky přiměřená povaze poškození zdraví a průběhu léčení poškozeného. Již z povahy věci přitom podle Ústavního soudu nelze stavět na srovnatelnou úroveň situaci, kdy na stěžovatele stříleli pohraničníci na straně jedné a zranili jej při realizaci jeho základního práva, a okolnosti vzniku pracovního úrazu nebo [podezřelý výraz] z povolání na straně druhé. Byla-li totiž bolest ve vztahu k § 444 zákona č. 40/1964 Sb. definována [srov. k tomu Škárová, Marta. § 444 (Škoda na zdraví). In: Švestka a kol. Občanský zákoník. 2. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2009, s. 1294] jako každé tělesné a [podezřelý výraz] strádání způsobené škodou na zdraví, možno podle Ústavního soudu spravedlivě uznat, že stěžovatel musel minimálně násobně duševně více strádat, neboť si například nemohl být jist tím, jaká kvalita ošetření mu bude - jako osobě, jež se dopustila deliktu politického charakteru - poskytnuta, nemluvě ani o tom, že nedošlo-li by v krátké době k pádu komunistického totalitního režimu, bylo lze se obávat z dalšího právního i faktického postihu tehdejší vládnoucí mocí. Už z toho důvodu nemůže být základní výše odškodnění stanovená vyhláškou č. 32/1965 Sb., ve znění pro posuzovanou věc relevantním, přiměřená (jak to ale obecně vyžaduje její § 2), byla-li normotvůrcem koncipována pro odškodňování pamatující na zcela jiné situace, než byla situace, v jaké se nacházel stěžovatel.“ (viz bod 24 nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3025/22).

35. K samotné aplikovatelnosti vyhlášky č. 32/1963 Sb. pak Ústavní soud dodal: „Na tomto místě Ústavní soud připomíná, že obecné soudy nejsou podle čl. 95 odst. 1 Ústavy výkladem a contrario vázány podzákonným právním předpisem. Jistě tedy mohou vycházet například z rámce daného vyhláškou č. 32/1965 Sb., ovšem v rozsahu, v němž by na základě této vyhlášky nemohly stěžovateli přiznat "přiměřené odškodnění" (jak to obecně zmiňuje sama tato vyhláška), ji nepoužijí. Obdobně ostatně postupoval například Nejvyšší správní soud, když se v rámci rozsudku ze dne [datum] č. j. [spisová značka] [rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná pod https://vyhledavac.nssoud.cz] rozhodl neaplikovat podzákonný právní předpis (tehdy nařízení vlády), neboť podle něj odporovalo smyslu a účelu rehabilitačního zákonodárství. Omezovalo totiž vyplácení příplatku k důchodu ve vztahu k osobám, které byly v období nesvobody umístěny do tábora nucených prací, aniž pro nevyplácení příplatku existoval racionální důvod (tehdejší stěžovatelka přitom byla do takového zařízení umístěna - když nadto byla předtím omezena na svobodě i vazebně - proto, že se pokusila překonat státní hranici mezi tehdejší [Anonymizováno] a [Anonymizováno]). Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku upozornil mimo jiné na absenci dostatečných systémových vazeb mezi rehabilitačními předpisy ve formě zákona, jímž se zákonodárce snažil alespoň částečně odčinit křivdy spáchané totalitní mocí, a prováděcími podzákonnými předpisy, které měly uvedené rehabilitační předpisy ve formě zákona provádět. Naznačená absence systémových vazeb je přitom podle Ústavního soudu přítomna i v rámci nyní aplikovaných předpisů.“ (viz bod 33 shora citovaného nálezu Ústavního soudu).

36. I s vědomím absence systémových vazeb, na které upozornil Ústavní soud, je nicméně zdejší soud toho názoru, že vyhláška č. 32/1965 Sb. umožňuje najít spravedlivé řešení i po zásahu Ústavního soudu. V této souvislosti se poukazuje na § 7 odst. 3 dotčené vyhlášky, který dává soudu možnost navýšit přiznané odškodnění, a to nad všechny (vyhláškou stanovené) limity. Nadto nelze přehlédnout, že možnost navýšení je navázána na „mimořádný případ hodný zvláštního zřetele“. Z výše citované pasáže odůvodnění nálezu Ústavního soudu přitom plyne, že sám Ústavní soud závazně právně judikoval, že projednávaná věc je právě takovým mimořádným případem. Soud je přitom toho názoru, že v projednávané věci je namístě zvýšit základní vypočtenou částku na její desetinásobek, a to z následujících důvodů.

37. Zaprvé, jak judikoval Ústavní soud: „Řečeno jednoduše, k uplatnění nároku souvisejícího s odškodněním bezpráví způsobeného totalitní mocí bylo kromě existence pozitivního práva nutno překonat též zažitou a všudypřítomnou představu o nedotknutelnosti státní moci [srov. k tomu výslovně nález sp. zn. IV. ÚS 262/10 ze dne [datum] (N 198/58 SbNU 749)].“ (viz bod 26 shora citované nálezu Ústavního soudu). Jakkoliv tedy v obecné rovině platí, že odškodnění nelze navyšovat pouze z důvodu časového odstupu od předmětného zranění (usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), v projednávané věci je třeba uvážit zcela specifické okolnosti – nahlíženo prizmatem závazného právního názoru Ústavního soudu – které zabránily žalobci v dřívější uplatněním nároku (zák. č. 119/1990 Sb. nabyl účinnosti již dne [datum]). Tyto okolnosti je pak třeba spatřovat v politickém charakteru spáchaného deliktu, kdy žalobce mohl uvažovat o odškodnění své osoby nejdříve po změně politických poměrů v Německu a České republice (viz bod 25 shora citované nálezu Ústavního soudu). Podle Ústavního soudu totiž platí: „[…] uplatnění nároku vázaného na poškození zdraví bylo v té době deformováno celkovým pohledem na jednotlivce (a to jak z pohledu hodnocení jednotlivce na sebe samého, tak i z pohledu nazírání společnosti na jednotlivce), neboť zájmy a potřeby jednotlivce byly hodnoceny toliko jako prostředek jiných cílů; teprve později docházelo k tomu, že veřejná moc začala jednotlivce a ochranu jeho zájmů vnímat jako smysl a důvod své existence (primát jednotlivce před státem).“ (viz bod 26 shora citované nálezu Ústavního soudu).

38. Zadruhé, jak k § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb. judikoval Nejvyšší soud: „Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. (obdobně jako § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) umožňující mimořádné zvýšení odškodnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétní případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci přiměřené.“. Dále Nejvyšší soud judikoval: „Předpokladem přiměřeného zvýšení částky odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem (ve smyslu ustanovení - 6 odst. 2 vyhlášky č. 32/1965 Sb.) je existence takových skutečností, které umožňují závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním za bolest nebo ztížení společenského uplatnění, které již sama představuje náhradu za prokazatelné nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování i plnění jeho životních a společenských potřeb a úkolů.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [právnická osoba] 60/88; dlužno poznamenat, že Nejvyšší soud přijal tyto závěry ve vztahu k náhradě újmy za ztížené společenské uplatnění, avšak dle zdejšího soudu se tyto závěry plně uplatní i v případě bolestného). Jinak řečeno, postup podle § 7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). K tomu soud zdůrazňuje, že předmětem řízení nebyl nárok žalobce na odškodnění ztíženého společenského uplatnění. Platí přitom, že v souladu s § 444 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. za v rámci odškodnění ztíženého společenského uplatnění se odškodňuje ztráta příležitosti zapojit se do různých sfér uplatnění v životě, a to trvale z důvodu přetrvávajících [podezřelý výraz] omezení (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Jinak řečeno, bolestné je třeba chápat jako náhradu za již vytrpěné bolesti a není možné ho požadovat do budoucna (k tomu viz též komentář k § 444 In: ELIÁŠ, K. [tituly před jménem] al. Občanský zákoník: velký akademický komentář. 1. svazek. [adresa]: Linde, 2008 s. 990-1003). I s vědomím rozdílů mezi odškodněním za ztížené společenské uplatnění a bolestné soud I. stupně rovněž přihlédl k tomu, že zranění, které žalobce utrpěl v příčinné souvislosti se zákrokem československých pohraničníků dne [datum] bylo velmi vážné a podstatným způsobem zasáhlo do žalobcova života (viz bod 15 tohoto rozsudku) a vedlo k řadě reoperací (viz bod 14 tohoto rozsudku). I z tohoto důvodu je tak namístě uvažovat o navýšení vypočtené základní částky postupem podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. Podle názoru zdejšího soudu přitom lze najít pro takový postup oporu v samotné vyhlášce (viz Příloha A, [adresa] pro hodnocení I., Odškodnění za bolest) a v judikatuře Ústavního soudu, resp. principu proporcionality, jehož prizmatem je nezbytné dotčenou vyhlášku vykládat (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn.

III. ÚS 350/03)

39. Ve světle shora uvedeného tak lze uzavřít, že v projednávaná věc je výjimečným případem zvláštního zřetel hodný, který odůvodňuje postup soudu podle § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb. navýšením vypočtení základní částky na její desetinásobek.

40. Podpůrně v této souvislosti soud poukazuje na rozhodnutí zdejšího soudu vydaná v řízení vedeným pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka] (potvrzené dovolacím soudem v rámci řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka]). V těchto věcech, které se týkaly rovněž aplikace § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb., resp. rovněž deliktů politického charakteru spáchaných v době před rokem 1989, byl přiznán 6násobek, resp. 5násobek vypočtené základní částky.

41. Podpůrněji soud poukazuje na skutečnost, že současná právní úprava umožňuje prolomit zákaz retroaktivity. Jinak řečeno, § 3079 zákona č. 89/2012 Sb. umožňuje, prolomit zákaz retroaktivity ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy (k významu zákazu retroaktivity viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 611/0). Tato možnost je ovšem navázána na situace, kdy by setrvání na dosavadní úpravě znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke [podezřelý výraz] nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (viz textace § 3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Možný rozpor s dobrými mravy vedoucí ke [podezřelý výraz] nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění by se přitom měl posuzovat z pohledu dopadu na poškozeného. Jinak řečeno, aby bylo lze postupovat podle § 3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., je třeba, aby účastník tvrdil a prokazoval existenci relevantních okolností, pro které by mělo být toto ustanovení aplikováno. Automatická aplikace tohoto ustanovení neplyne ani z judikatury Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3122/15). Sám žalobce přitom výslovně postup podle § 3079 zákona č. 89/2012 Sb. nepožadoval. Nicméně – hypoteticky uvažováno – kdyby tak soud postupoval, při stanovení výše náhrady za bolest je výklad § 2958 zákona č. 89/2012 Sb. založený na posouzení podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], Cpjn 14/2014; dále též „Metodika“) způsobilým a vhodným přístupem k naplnění zákonného principu slušnosti (§ 2958 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb.) i požadavku legitimního očekávání (§ 13 zákona č. 89/2012 Sb.). Soud k objektivizaci bolestného zpravidla na základě posudku znalce z oboru [podezřelý výraz], odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví, zjistí bodové hodnocení bolesti stanovené podle části B Metodiky. Pro určení výše náhrady výsledný bodový součet vynásobí částkou odpovídající hodnotě jednoho bodu, která činí jedno procento hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za kalendářní rok předcházející roku, v němž vznikl nárok (vznikla bolest). Tím soud vyčíslí základní náhradu, kterou do výsledné podoby zpravidla upraví zvýšením či snížením (modifikací) podle konkrétních okolností případu s využitím zákonem stanovených (§ 2957 zákona č. 89/2012 Sb.) a soudní praxí dovozených hledisek (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Nelze přitom přehlédnout, že při postupu dle Metodiky a při zachování počtu bodů 570 žalobci přisouzená částka představuje částku, která by mu bývala náležela postupem dle Metodiky ve výši 60 % (pokud by ke škodní události došlo v roce 2014) a ve výši 40 % (pokud by ke škodní události došlo v roce 2022). V této souvislosti se zdůrazňuje, že samotný Ústavní soud nijak nepopřel relevanci plynutí času. Pouze poukázal na velké disproporce mezi částkami přiznávanými podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. a hospodářským vývoje a vyzval soud I. stupně, aby tuto skutečnost uvážil (viz bod 28 shora citované nálezu Ústavního soudu). Zdejší soud i proto tuto skutečnost vzal v při svém rozhodování na vědomí. Shora provedené srovnání (jakkoliv si je soud vědom jeho nedokonalosti, resp. skutečnosti, že položky dle Metodiky a vyhl. č. 32/1965 Sb. zcela neodpovídají a zcela neodpovídají i jejich bodové hodnocení), pak nemá jiný smysl nežli poukázat na skutečnost, že přiznání 10násobku základní částky vypočtené dle vyhl. č. 32/1965 Sb. je racionální i z pohledu částek, které se přiznávají u těch újem, které vznikly podstatně později nežli újma způsobená žalobci. Jinak řečeno, z tohoto zjednodušeného srovnání je prima facie patrné, že soudem přiznaná částka nemůže být považována za nepřiměřeně nízkou ani s přihlédnutím k měnícím se hospodářským poměrům, kdy právě nutnost vzít v potaz i měnící se hospodářské poměry zdůraznil Ústavní soud.

42. Pouze pro úplnost pak soud dodává, že k opakovaným námitkám žalobce stran hrubého porušení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, resp. stíhání bývalých funkcionářů předlistopadového režimu soud odkazuje na bod 23 shora citovaného nálezu Ústavního soudu.

43. S ohledem na shora uvedené se tak uzavírá, že v projednávané věci je namístě vypočtenou základní částku ve výši [částka] navýšit na její 10 násobek na částku [částka]. Vzhledem k tomu, že soud již pravomocně výrokem I. rozsudku ze dne [datum], č. j. [spisová značka], žalobci částku ve výši [částka] přiznal, výrokem II. tohoto rozsudku žalobci přiznal zbývající část ve výši [částka] a ve zbytku žalobu výrokem III. zamítl.

44. Výrok IV. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. Soud přitom vzal do úvahy, že žalobce svoji žalobou uplatnil dva nároky – nárok na náhradu ztížení společenského uplatnění a bolestné. S jednání nárokem uspěl, s druhým nikoliv. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 45. [adresa] k plnění byla ve výroku II. stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.

Poučení