37 C 118/2021-30

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení částky 27 750 Kč takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 5 550 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, již se žalobce domáhal zaplacení částky 22 200Kč, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1200 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobce se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal zaplacení částky 27 750 Kč (když se původně domáhal zaplacení částky 476 250 Kč, avšak na jednání dne 2. 5. 2022 vzal svoji žalobu co do částky 448 500 Kč zpět). Svůj nárok přitom opíral o tvrzení, že mu rozhodnutím Okresního soudu v Domažlicích byla vyslovena účast na soudních rehabilitacích ve smyslu § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o soudní rehabilitaci“), a to ve vztahu k jeho nezákonnému omezení na osobní svobodě od 21. 7. 1989 do 28. 7. 1989. V této souvislosti pak po žalované nárokoval odškodnění za újmu na zdraví ve shora uvedené částce.

II. Obsah žaloby a souvisejících vyjádření

2. Žalobce ve své žalobě uvedl, že dne 22. 8. 2019 podal u žalované návrh na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“). Žalovaná žalobci částečně vyhověla, když mu přiznala odškodnění ve výši 1027 Kč. Náhradu za újmu na zdraví mu však odmítla vyplatit, neboť podle ní nebyla doposud vyčíslena a doložena. Žalobce proto nechal vypracovat bodové ohodnocení utrpěné újmy na zdraví, které bylo vypracováno dne 30. 3. 2021, když žalobcova újma byla ohodnocena 1905 body. Toto ohodnocení dne 31. 3. 2021 zaslal žalované, která na něj ovšem do dne podání žaloby nijak nereagovala, pročež žalobci nezbylo nic jiného než se obrátit na zdejší soud.

3. Ve své žalobě žalobce dále zdůrazňoval, že předmětem projednání je jeho nárok na náhradu újmy způsobené mu československou pohraniční stráží. Ta jej měla dne 21. 7. 1989 coby občana bývalé Německé demokratické republiky dne 21. 7. 1989 zatknout při pokusu o přejití hranic z Československa do Spolkové republiky Německo. Přitom měl být žalobce vážně postřelen, pročež byl převezen do Vojenské nemocnice Plzeň, kde byl zadržován až do 28. 7. 1989. Poté byl předán bezpečnostním orgánům Německé demokratické republiky (konkrétně Ministerium für Staatssicherheit), které si jej převzaly.

4. Celkovou újmu na zdraví žalobce vyčíslil na částku 476 250 Kč, jejíhož zaplacení (společně s náhradou nákladů řízení) se také domáhal. Dlužno poznamenat, že žalovaná částka byla vypočtena žalobcem tvrzením bodového ohodnocení jeho újmy na zdraví (1 905 bodů) a hodnoty jednoho bodu, která by dle žalobce měla být 250 Kč. K tomu žalobce odkázal na kauzu [jméno] [příjmení], ve které žalovaná tuto výši ohodnocení jednoho bodu akceptovala.

5. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 10. 11. 2021 uvedla, že o požadavku žalobce na odškodnění rozhodla svým stanoviskem ze dne 10. 11. 2021, když mu nevyhověla, a to ani z části. Zdůraznila přitom, že je nesporné, že žalobce byl soudně rehabilitován v souvislosti s tím, že jako občan Německé demokratické republiky byl zadržen během svého pokusu o překonání státní hranice Československé socialistické republiky, přičemž byl přitom postřelen československými pohraničníky.

6. Žalovaná dále uvedla, že s ohledem na povahu zranění je zřejmé, že k poškození zdraví muselo dojít, nicméně některé položky z přiložené zprávy jsou sporné. Navíc z lékařské zprávy předložené žalobcem plyne, že lékař provedl výpočet podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., které je ovšem určeno pro odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání, což není případ projednávané věci. Správně by se mělo vycházet z vyhlášky č. 32/1965 Sb. a hodnoty bodu 15 Kč. K žalobcem zmiňovanému případu pak žalovaná uvedla, že žalovaná v dotčené věci akceptovala hodnotu bodu ve výši 250 Kč zcela výjimečně a při vědomí, že správně měla být hodnota bodu 15 Kč. Tento postup žalované byl v dotčené věci dán specifickými traumatizujícími okolnostmi daného případu.

7. Žalovaná tak navrhovala, aby byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta.

8. Dne 2. 5. 2022 se ve věci konalo jednání, na kterém strany setrvaly na svých vyjádřeních. Na tomto jednání byly provedeny důkazy a žalobce vzal svoji žalobu v rozsahu 1535 bodů zpět, pokud jde o bodové ohodnocení bolesti podle lékařské zprávy ze dne 30. 3. 2021 v rozsahu 335 bodů, když dále nepožadoval navýšení o 50 % podle § 6 odst. a) nařízení vlády č. 276/2015 Sb., jakož i proplacení náhrady za položky 14.16, a pokud jde o bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění podle lékařské zprávy ze dne 30. 3. 2021 tak žalobce vzal svoji žalobu zpět v celém původně požadovaném rozsahu, tj. 1200 bodů. Žalobce tak žádal, aby bylo rozhodnuto ve výši nesporných 370 bodů. Jinak řečeno, v projednávané věci žalobce požadoval, aby mu byla proplacena náhrada nemajetkové újmy na zdraví podle toho, že měl utrpět újmu ve výši 370 bodů, kdy hodnota jednoho bodu je 15 Kč a kdy by to mělo být zvýšeno na čtyřnásobek s tím, že žalobce požadoval dále zaplacení částky 27 750 Kč, tzn., že svoji žalobu co do částky 448 500 Kč vzal zpět. Dále žalobce na tomto jednání uvedl, že pokud má být v projednávané věci postupováno podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., tak pak požadoval, aby soud navýšil celkové odškodnění, které by se mělo žalobci dostat. S ohledem na požadovanou částku (27 750 Kč) žalobce požadoval navýšení na pětinásobek (mylně přitom uváděl, že požaduje navýšení na čtyřnásobek), přičemž svůj požadavek na navýšení náhrady újmy odůvodňoval tím, že pokud jde o výjimečné okolnosti hodné zvláštního zřetele, v projednávané věci došlo v případě žalobce k hrubému porušení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a dále pak osoby, které se měly tohoto porušení dopustit, když žalobci nebylo umožněno opustit území Československé socialistické republiky, tak tyto osoby jsou v současnosti trestně stíhány. Konkrétně žalobce uvedl, že se jedná o osoby bývalého premiéra pana Lubomíra Štrougala, bývalého ministra vnitra pana Vratislava Vajnara a bývalého tajemníka ÚV KSČ pana Jana Fojtíka.

9. Rozsudek ve věci samé byl vynesen dne 9. 5. 2022.

III. Skutková zjištění

10. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce podal u žalované svoji žádost dne 22. 8. 2019 o odškodnění z důvodů jako v projednávané věci s tím, že žalovaná žalobci částečně vyhověla dne 26. 2. 2020 a přiznala mu odškodnění ve výši 1 027 Kč s tím, že se vyjádřila, že škoda na zdraví nebyla dosud vyčíslena ani doložena. Žalobce bodové ohodnocení žalované zaslal dne 31. 3. 2021. Žalovaná pak svým stanoviskem ze dne 10. 11. 2021 žalobcův nárok neuznala.

11. Dále vzal z nesporných tvrzení účastníků a provedených listinných důkazů (usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 6. 8. 2019, č. j. 0 Nt 4904/2019-20) soud za prokázané, že žalobce je účasten soudní rehabilitace v souvislosti s nezákonným omezením jeho osobní svobody na území ČSSR v době od 21. 7. 1989 do 28. 7. 1989 a má proto nárok na odškodnění podle § 23 odst. 1 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci s tím, že žalobce byl dne 21. 7. 1989 zatčen při pokusu přejití z Československa do Spolkové republiky Německo a byl přitom postřelen československými pohraničníky.

12. Konečně z nesporných tvrzení účastníků a provedených listinných důkazů (lékařská zpráva ze dne 28. 7. 1989 a lékařská zpráva ze dne 30. 3. 2021) vzal soud za prokázané, že žalobce utrpěl v příčinné souvislosti se zásahem československých pohraničníků dne 21. 7. 1989 újmu na zdraví v rozsahu 370 bodů. Tato hodnota odpovídá tříštivé nitrokloubní zlomenině dolního konce kosti stehenní ve výši 250 bodů, hluboké rány zasahující ke kosti ve výši 10 bodů, rány pronikající ke kloubu ve výši 10 bodů, reoperaci v roce 1990 (reosteosyntéza s kovovými deskami a šrouby) ve výši 90 bodů a rány pronikající ke kloubu (v souvislosti s reoperací) ve výši 10 bodů.

13. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

IV. Právní úprava na projednávanou věc dopadající

14. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

15. Podle § 1 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

16. Podle § 23 odst. 1 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci nárok na odškodnění zahrnuje zejména náhradu škody na zdraví, k níž došlo v souvislosti s vazbou nebo výkonem trestu odnětí svobody, pokud tato náhrada nepřísluší podle jiných předpisů.

17. Podle § 23 odst. 4 zákona o soudní rehabilitaci pro způsob a rozsah náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady škody na zdraví platí ustanovení občanského zákoníku.

18. Podle § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

19. Podle § 3 odst. 2 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění platném a účinném do 28. 1. 1993 provede-li se po skončeném léčení operace, která má příčinu v poškození na zdraví, náleží další odškodnění za bolest jako za poškození, se kterým lze tuto operaci nejspíše srovnávat.

20. Podle § 6 odst. 2 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění platném a účinném do 28. 1. 1993 Částka odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem se přiměřeně zvýší až na dvojnásobek podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny. Těmito předpoklady se rozumí zejména možnost uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání a dalšího sebevzdělání; přitom se přihlíží k tomu, zda jde o muže nebo ženu, a při odstranitelnosti trvalých následků také k upozornění lékaře podle § 10.

21. Podle § 7 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění platném a účinném do 28. 1. 1993 výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění se určuje částkou Kčs 15 za jeden bod.

22. Podle § 7 odst. 2 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění platném a účinném do 28. 1. 1993 celková výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění z jednoho poškození na zdraví nesmí přesáhnout částku Kčs 60 000; z toho odškodnění za bolest nesmí přesáhnout částku Kčs 18 000, a to ani s připočtením odškodnění podle § 3 odst. 2.

23. Podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění platném a účinném do 28. 1. 1993 ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může rozhodčí orgán nebo soud odškodnění přiměřeně zvýšit, a to i nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění.

24. Podle § 9 vyhlášky č. 440/2001 Sb. bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené škodou na zdraví, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, se posuzují podle dosavadních právních předpisů.

V. Právní posouzení projednávané věci soudem

25. Jak je uvedeno shora, žalobce se svojí žalobou domáhal u zdejšího soudu náhrady újmy na zdraví ve výši 27 750 Kč (po částečném zpětvzetí dne 2. 5. 2022).

26. V projednávané věci platí, že ze shora citovaného § 23 odst. 4 zákona o soudní rehabilitaci ve spojení s § 3079 odst. 1 občanského zákoníku a § 9 vyhlášky č. 440/2001 Sb. vyplývá, že na projednávanou věc je třeba aplikovat vyhlášku č. 32/1965 Sb., a to s ohledem na okamžik, kdy mělo ke škodní události (resp. vzniku bolesti) dojít. K samotné škodní události, jakož i vzniku bolesti (v souvislosti s reoperací) totiž došlo přede dnem 29. 1. 1993, jak vyplynulo z provedeného dokazování, jakož i nesporných tvrzení. Tento právní závěr je rovněž podepřen konstantní judikaturou civilních soudů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2315/2013, ve kterém bylo inter alia judikováno:„ Podle vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění vyhl. č. 84/1967, č. 76/1981 Sb. a č. 54/1993 Sb., se náhrada za bolest a za ZSU stanoví ve výši 30 Kč za jeden bod také tehdy, jestliže bolest a ZSU způsobené úrazem, nemocí z povolání nebo jiným poškozením zdraví vzniklé od 29. 1.1993, i když k úrazu, nemoci z povolání nebo jinému poškození na zdraví (tj. ke škodní události) došlo v době před dnem 29. 1. 1993“ nebo nověji usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2020, č. j. 12 Co 64/2020- 98).

27. V rozhodné době (až do 28. 1. 1993) činila podle § 7 odst. 1 vyhl. č. 32/1965 Sb. výše odškodnění za bolest 15 Kč za jeden bod. Podle druhého odstavce téhož ustanovení celková výše odškodnění za bolest a nesmělo přesáhnout částku 18 000 Kč, a to ani s připočtením odškodnění podle § 3 odst.

2. Při zohlednění této hodnoty jednoho bodu a počtu bodů stanovených v žalobcem předložené lékařské zprávě (proti níž účastníci řízení ničeho nenamítali) činí odpovídající výše bolestného částku 5 550 Kč (370 x 15). Na těchto závěrech nemůže ničeho změnit ani žalobcův poukaz na případ [jméno] [příjmení]; z toho, že snad žalovaná někomu vyplatila vyšší částku odškodnění, než by mu bývala měla být vyplacena dle příslušné právní úpravy, nelze dovodit, že by tato vyšší částka měla být vyplacena i žalobci, resp. že by se na něj shora uvedená právní úprava nevztahovala. Koneckonců aplikaci shora uvedené právní úpravy na projednávanou věc nakonec připustil i sám žalobce, když na jednání dne 2. 5. 2022 přizpůsobil petit své žaloby právě té okolnosti, že za jeden bod odškodnění za bolest by mělo náležet 15 Kč.

28. Dlužno poznamenat, že v daném případě nelze pro výpočet bolestného a ZSÚ použít nařízení vlády č. 276/2015 Sb., jak navrhoval žalobce, neboť toto je určeno pro odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání, což skutečně není předmětný případ. Ústavní soud například v nálezu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/12, uzavřel, že v určitých případech se zákonodárce v otázce náhrady škody spočívající v poškození zdraví rozhodl poskytnout zaměstnanci náhradu škody v širším rozsahu, než je tomu ve vztazích podléhajících toliko obecné občanskoprávní úpravě.

29. Žalobce dále požadoval přiznání pětinásobku výše uvedené částky, a to ve smyslu § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb. Platí přitom, že v žádném případě nelze odškodnění navyšovat pouze z důvodu časového odstupu od předmětného zranění (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4438/2008, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1444/2005). V této souvislosti navíc nelze přehlédnout, že žalobci v dřívějším uplatnění nároku fakticky nic nebránilo (zák. č. 119/1990 Sb. nabyl účinnosti již dne 1. 7. 1990). Dále jak k § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb. judikoval Nejvyšší soud:„ Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. (obdobně jako § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) umožňující mimořádné zvýšení odškodnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétní případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci přiměřené.“. Dále Nejvyšší soud judikoval:„ Předpokladem přiměřeného zvýšení částky odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem (ve smyslu ustanovení - 6 odst. 2 vyhlášky č. 32/1965 Sb.) je existence takových skutečností, které umožňují závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním za bolest nebo ztížení společenského uplatnění, které již sama představuje náhradu za prokazatelné nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování i plnění jeho životních a společenských potřeb a úkolů.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88; dlužno poznamenat, že Nejvyšší soud přijal tyto závěry ve vztahu k náhradě újmy za ztížené společenské uplatnění, avšak dle zdejšího soudu se tyto závěry plně uplatní i v případě bolestného). Jinak řečeno, postup podle § 7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2414/2006).

30. Žalobce – vědom si své povinnosti ve smyslu § 7 odst. 3 vyhl. 32/1965 Sb. – na jednání dne 2. 5. 2022 dotvrdil, že výjimečnost svého případu (resp. okolnosti zvláštního zřetele hodné) spatřuje v tom, že v projednávané věci došlo v případě žalobce k hrubému porušení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a dále pak osoby, které se měly tohoto porušení dopustit, když žalobci nebylo umožněno opustit území Československé socialistické republiky, tak tyto osoby jsou v současnosti trestně stíhány. Konkrétně žalobce uvedl, že se jedná o osoby bývalého premiéra pana Lubomíra Štrougala, bývalého ministra vnitra pana Vratislava Vajnara a bývalého tajemníka ÚV KSČ pana Jana Fojtíka. Vycházeje z výše uvedených východisek, dospěl zdejší soud k závěru, podle kterého projednávaná věc není takovýmto skutečně výjimečným případem hodného zvláštního zřetele, a to z následujících důvodů.

31. Zaprvé, výjimečnost případu žalobce nelze dovodit z prostého faktu, že v jeho případě byl porušen Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Jak totiž plyne z § 1 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, samotné porušení této mezinárodní smlouvy bylo nutným předpokladem pro vznik odpovědnosti žalované (resp. pro účast žalobce na soudní rehabilitaci). Tuto okolnost tak nelze považovat za takovou okolnost, která by dostatečně individualizovala žalobcův případ od případů obdobných, resp. nelze dovozovat, že by snad bylo lze tuto okolnost považovat za okolnost zvláštního zřetele hodnou. Jinak řečeno, z gramatického, logického a teleologického výkladu § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb. plyne, že toto ustanovení představuje nástroj v rukou soudu umožňující mu dostatečně zohlednit individuální okolnosti toho kterého případu tak, aby se stanovená výše náhrady újmy jevila jako spravedlivá s ohledem na obecně sdílenou představu spravedlnosti. Žalobcem zmiňované porušení mezinárodní smlouvy však samo o sobě nemůže představovat kritérium, které by bylo možné vzít pro účely úvah podle § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb. v potaz, neboť je to kritérium typové, společné skupině případů týkajících se soudních rehabilitací.

32. Zadruhé, výjimečnost případu žalobce nelze dovodit ani z faktu, že by snad mělo probíhat trestní stíhání bývalého premiéra, ministra vnitra či snad i bývalého tajemníka ÚV KSČ. Dlužno poznamenat, že soud k těmto tvrzením žalobce neprováděl dokazování (ba ani nedával výzvu podle § 118a odst. 3 o. s. ř.), neboť podle soudu již na základě posouzení těchto samotných tvrzení je zjevné, že nemohou být pro úvahy soudu ve smyslu § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb. relevantní. Byť v případě odškodnění za bolest samotná vyhl. č. 32/1965 Sb. neobsahuje podrobnější kritéria, ze kterých by měl soud při zvyšování náhrady vyjít, nelze přehlédnout, že jinak je tomu v případě odškodnění za ztížené společenské uplatnění (viz § 6 odst. 2 vyhl. č. 32/1965 Sb.). Podle zdejšího soudu s ohledem na smysl a účel § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb. (jak byl uveden shora) je přitom namístě tato kritéria mutatis mutandis aplikovat i v případě úvah stran zvýšení odškodnění za bolest podle § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb. Tato kritéria přitom zcela jasně váží úvahu soudu na dopady způsobené újmy do života poškozeného (rodinného, profesního, osobního). Tvrzení, že osoby, které se měly (jakkoliv) podílet na protiprávnosti, která vedla ke vzniku újmy žalobce, jsou za svoje jednání trestně stíhány, přitom není tvrzením, ze kterého by bylo lze dovodit jakýkoliv zásah do života žalobce jako poškozeného. Navíc nelze přehlédnout, že žalobce namítal trestní stíhání nikoliv příslušníků pohraniční stráže, kteří mu újmu na zdraví způsobili, nýbrž čelných představitelů tehdejšího režimu. Je proto otázkou, zdali trestní stíhání těchto osob se děje skutečně v příčinné souvislosti se zákrokem pohraniční stráže, v důsledku kterého utrpěl žalobce újmu na zdraví, jejíž náhrady se v projednávané věci domáhá. V každém případě toto rozlišení není pro projednávanou věc podstatné. Platí totiž, že samotné trestní stíhání (vedle újmy způsobené žalobci) může být pouhým dalším logickým následkem jednání, které ke způsobení újmy žalobci vedlo, nikoliv okolností dostatečně individualizující žalobcův případ, resp. svědčící o individuálních následcích způsobené újmy, které jediné by mohly představovat okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb.

33. Zatřetí, za situace, kdy si byl žalobce zjevně vědom své povinnosti tvrdit výjimečnost svého případu (resp. okolnosti zvláštního zřetele hodné) ve smyslu § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb., soud již dále žalobce nepoučoval ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř., jakkoliv byla samotná tvrzení irelevantní, jak bylo rozebráno shora. Není totiž úkolem soudu v rámci civilního řízení sporného, aby pátral po dalších myslitelných okolnostech svědčících ve prospěch, či neprospěch žalobce. Odpovědnost v tomto slova smyslu leží na stranách samotného sporu. K tomu soud poznamenává, že si je velmi dobře vědom toho, že přiznaná výše odškodnění se může s ohledem na současné poměry zdát nepřiměřeně nízká. Avšak toto je dáno skutečností, že sám žalobce se rozhodl domáhat odškodnění až s odstupem několika desítek let. Jak přitom bylo konstatováno shora, odškodnění nelze navyšovat pouze z důvodu časového odstupu od předmětného zranění.

34. S ohledem na shora uvedené se tak uzavírá, že soud shledal žalobu důvodnou co do částky 5 550 Kč a ve zbytku jí zamítl (srov. výrok I. a II. tohoto rozsudku).

VI. K nákladům řízení

35. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 3 o. s. ř., dle něhož i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu., ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o. s. ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku. Soud rovněž v projednávané věci aplikoval § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť toto ustanovení se uplatní při rozhodování o náhradě nákladů řízení i tehdy, pokud dojde k zastavení řízení ohledně i jenom části uplatněného nároku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1154/2016).

36. Při stanovení procenta úspěchu žalobce tak soud přihlédl k tomu, že na jednání konaném dne 2. 5. 2022 vzal žalobce svou žalobu co do nároku na zaplacení částky ve výši 448 500 Kč zpět. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom platí, že je nutné na skutečnost, zda došlo k důvodně podané žalobě, nahlížet z procesního hlediska jako vztah výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce, vyplývá-li nárok na náhradu nákladů řízení z práva procesního, nikoli hmotného. Jde o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku, či nikoli. Je navíc lhostejné, zda žalovaný uspokojil žalobce, aniž by k tomu byl podle práva povinen. Rozhodné je, zda byl žalobcův požadavek uspokojen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015 sp. zn. 29 Cdo 170/2015 či ze dne 21. 7. 2014 sp. zn. 22 Cdo 2524/2014). Posledně uvedené do jisté míry korigoval Ústavní soud, který dovodil, že podmínku důvodnosti podání žaloby a princip procesního výsledku nelze chápat ryze formálně. Nejen petit, ale i žalobní tvrzení jako důvody žaloby vyjadřují, proč se žalobce plnění domáhá (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2741/16, či ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2899/10). Judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu se však shoduje na tom, že důvodnost je třeba posuzovat jako otázku, zda se žalobci dostalo při zpětvzetí toho, co podanou žalobou požadoval. V projednávané věci pak platí, že žalobce vzal svoji žalobu co do částky 448 500 Kč zpět, aniž by se mu dostalo toho, čeho svojí žalobou požadoval.

37. Dále nelze přehlédnout, že žalobce se co do částky 27 750 Kč domáhal náhrady újmy na zdraví (bolestného), když požadoval mimořádné zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb. Výše poskytnutého plnění tak závisela na úvaze soudu; avšak rozhodnutí o nákladech řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř. (k jehož použití lze přikročit, měl-li účastník co do základu věci plný úspěch a jeho neúspěch se projevil jen ve výši plnění, kterou na počátku sporu přesně neznal, resp. nemohl znát, srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3306/2015) není obligatorní; na druhou stranu v procesní situaci, v níž jsou předpoklady předjímané § 142 odst. 3 o. s. ř. zjevně dány, jeho nevyužití soudem musí být náležitě odůvodněno (neopodstatněné upozaďování předmětného pravidla je setrvale vytýkáno zejména v judikatuře Ústavního soudu, viz jeho nálezy ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 793/12, ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 157/13, či ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2365/11, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3808/2016).

38. V této souvislosti se připomíná judikatura, ze které plyne, že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech (nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1310/09). Ústavní soud již v minulosti judikoval, že ani rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení (nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 1/04).

39. Ve světle shora uvedeného má zdejší soud za to, že v projednávané věci je třeba žalobce považovat úspěšného pouze co do částky 27 750 Kč, neboť co do základu byl úspěšný (pokud se jedná o nárok na náhradu újmy v podobě bolestného), přičemž ve zbytku závisel jeho úspěch na úvaze soudu. Naopak co do částky 448 500 Kč byl žalobce neúspěšný. Procesní neúspěch žalobce, resp. úspěch žalované, tak činí 94,2 %. Soud má proto za to, že je namístě aplikovat § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná byla neúspěšná pouze v nepatrné části. Tento výsledek (tj. přiznání plné náhrady nákladů žalované) navíc soud považuje za zřejmé a logické ukončení celého soudního řízení. Nelze totiž přehlédnout, že žalobce se svojí žalobou původně domáhal částky 476 250 Kč, přičemž na prvním jednání poté, co se mu dostalo poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., vzal svoji žalobu v podstatné části zpět, aniž by projevil alespoň minimální snahu doplnit svá tvrzení a důkazní návrhy. Tím soudu znemožnil meritorní projednání podstatné části svého nároku. Takovéto počínání, kdy žalobce požaduje svojí žalobou zaplacení částky v řádech statisíců Kč, přičemž z jeho procesního počínání je zjevné, že stran podstatné části této částky nebyla jeho žaloby míněna vážně, ovšem soud považuje za procesně nezodpovědné. Stanovení povinnosti žalobce nahradit náklady řízení žalované je pak s ohledem na individuální okolnosti projednávané věci přiléhavé a odpovídající obecně sdílené představě spravedlnosti. To dokonce i za situace, kdy jinak soudy v obdobných případech postupovaly podle § 150 o. s. ř. a nepřiznávaly náhradu nákladů řízení žalované s přihlédnutím k charakteru předmětného řízení (otázka nároků vyplývajících ze soudní rehabilitace) (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 10. 2019, č. j. 44 C 8/2019-77).

40. Žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 1200 Kč odpovídající paušální náhradě za 4 úkony (písemné vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu a 1x příprava k jednání dne 2. 5. 2022, účast na vyhlášení rozsudku dne 5. 5. 2022). Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.

VII. Ke lhůtě k plnění

41. Lhůta k plnění byla v nákladovém výroku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.