37 C 123/2025 - 53

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobce: [Jméno žalobce A], IČO [IČO žalobce A] sídlem [Adresa žalobce A] insolvenční správce dlužníka [Jméno žalobce B]., IČO [IČO žalobce B] sídlem [Adresa žalobce B] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [stát, organizační složka státu], IČO [IČO] sídlem [adresa] za níž jedná [název státní instituce] sídlem [adresa] pro zaplacení 98 508 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 98 508 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky představující náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Krajského soudu [adresa] (dále též „KS“) pod sp. zn. [spisová značka] (dále též „původní řízení“). K tomu zdůraznil, že původní řízení bylo zahájeno dne [datum] a skončeno dne [datum]. Původní řízení tak trvalo dle žalobce 77 měsíců a 12 dní. Původní řízení se týkalo nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobce poukázal na nekoncentrovaný a liknavý postup soudů v původním řízení. Sám žalobce se pak na délce původního řízení nijak nepodílel. Žalobce sporoval, že by původní řízení bylo složité. K významu věci žalobce dotvrdil, že v původním řízení se jednalo o spor o více než 1,8 mil. Kč, tj. částku zcela zásadní pro majetkovou podstatu dlužníka a uspokojení věřitelů. Význam řízení byl proto mimořádný.

2. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že mezi stranami není sporu o tom, že žalobce u ní uplatnil dne [datum] svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). K meritu věci žalovaná uvedla, že v projednávané věci je dán odpovědnostní titul ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk v podobě nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce původního řízení. K tomu poukázala na složitost řízení (po stránce skutkové a právní), jakož i na skutečnost, že řízení bylo vedeno opakovaně před několika soudy. Podle žalované je nicméně přiléhavé zadostiučinění ve výši 65 000 Kč. Toto již bylo žalovanou vyplaceno. Žalovaná v neposlední řadě sporovala aktivní legitimaci žalobce coby insolvenčního správce dlužníka [právnická osoba]

3. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

4. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce uplatnil u žalované svůj nárok jako v projednávané věci dne [datum]. Žalovaná pak vypořádala tento nárok svým stanoviskem ze dne [datum], kdy konstatovala existence odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu a přiznala částku 65 000 Kč coby přiměřené zadostiučinění. Tato částka byla vyplacena dne [datum].

5. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

6. Ze spisu vedeného u KS pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující skutečnosti (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků řízení). Ze spisu Krajského soudu v [adresa] vedeným pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že dne [datum] došla Krajskému soudu v [adresa] žaloba žalobce ve zdejším řízení proti žalované [právnická osoba]. o vydání bezdůvodného obohacení v částce 1 836 445 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení. Dne [datum] účastníci vyzváni k vyjádření se k postupu soudu, který věc předloží Vrchnímu soudu v [adresa] k projednání věcné příslušnosti. Dne [datum] došlo vyjádření žalobce. Dne [datum] spis předložen VS v [adresa]. Usnesením VS v [adresa] v právní moci [datum] rozhodnuto, že ve věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy. Dne [datum] vydán platební rozkaz. Dne [datum] podán odpor proti platebnímu rozkazu žalované. Dne [datum] došlo vyjádření žalované k žalobě. Dne [datum] nařízeno jednání na [datum]. Z důvodu mimosoudního jednání požádal žalovaný o odročení jednání. Dne [datum] jednání odročeno a žalobce vyzván, aby do konce února [rok] sdělil, zda bude na žalobě trvat. Dne [datum] nařízeno jednání na [datum]. Dne [datum] byla podána společná žádost o odročení jednání účastníků, neboť stále probíhají mimosoudní jednání. Jednání odročeno na [datum] s tím, že pokud nebude mimosoudní jednání ukončeno do jednání soudu, očekává soud návrhy účastníků na uvedení řízení do klidu. Dne [datum] odročeno jednání z důvodu zdravotní indispozice zástupce žalované. Jednání nařízeno na [datum]. Na jednání dne [datum] provedeno několik listinných důkazů, řízení přerušeno do přezkumu pohledávky žalované [číslo] přihlášené v insolvenčním řízení dlužníka. Dne [datum] nařízeno jednání na [datum]. Z důvodů na straně soudu jednání odročeno na [datum]. S ohledem na dopravní kolaps se soudce nemohl dostavit včas na jednání, pročež odročeno na [datum], kde bylo provedeno další dokazování a jednání odročeno na [datum] za účelem vyžádání zprávy a dokazování. Na jednání dne [datum] vyhlášen zamítavý rozsudek v právní moci [datum] co do částky 977 548 Kč, žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení žalované ve výši 107 925,95 Kč. Dne [datum] podáno odvolání žalobce. Dne [datum] odvolání rozesláno. Dne [datum] spis předložen VS v [adresa] s odvoláním. Na jednání dne [datum] vyhlášen rozsudek, že se rozsudek I. stupně mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit částku 977 548 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 941 096 Kč od [datum] do [datum] a úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 977 548 Kč od [datum] do zaplacení, jinak se potvrzuje a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dne [datum] bylo podán dovolání žalobcem. Dne [datum] dovolání rozesláno. Dne [datum] spis předložen Nejvyššímu soudu. Rozsudkem NS ze dne [datum], v právní moci [datum] rozsudek VS v části prvního výroku, kterým byl potvrzen rozsudek KS v [adresa] ze dne [datum] ohledně zamítnutí žaloby v rozsahu částky 858 897 Kč s příslušenstvím a dále v druhém výroku o nákladech řízení zrušuje, neboť soudy právně nesprávně posoudily charakter předmětného vztahu, pročež je třeba odmítnout i od tohoto závěru odvíjející se závěr o promlčení práva. Dne [datum] rozsudek NS rozeslán. Dne [datum] účastníci vyzváni, aby doplnili tvrzení. Dne [datum] doplnil tvrzení žalobce. Rozsudkem VS v [adresa] v právní moci [datum] rozsudek I. stupně, pokud jím byla žaloba zamítnuta v rozsahu částky 858 897 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení, se zrušuje, neboť je potřeba uvést další tvrzení a důkazy ze strany žalobce, a to podpoře k pro něj příznivého právního závěru, že posuzovaný vztah má mít povahu obchodního závazku. Dne [datum] usnesení VS rozesláno. Dne [datum] voláno k jednání na [datum], kde byly čteny listiny a vyhlášen rozsudek, v právní moci [datum] co do výroku II. a IV. a [datum] co do výroku I. a III., že žalovaný je povinen zaplatit žalobci do majetkové podstaty částku 313 892 Kč s 9% p.a. úrokem z prodlení od [datum] a v částce 545 005 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 40 % jím vynaložených nákladů před soudy v částce 92 998,68 Kč a žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatky 64 572 Kč, 64 572 Kč a 14 000 Kč na účet KÚ [adresa]. Dne [datum] podáno odvolání žalobce do rozsudku. Dne [datum] nařízeno jednání na [datum], kde byl vyhlášen doplňující rozsudek, že v části úroku z prodlení z částky 313 892 Kč od [datum] do [datum], z částky 977 548 Kč od [datum] do [datum] a z částky 36 492 Kč od [datum] do [datum], se žaloba zamítá a žádný účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení od vydání rozsudku z [datum] do vydání tohoto doplňujícího rozsudku, v právní moci [datum]. Dne [datum] předložen spis VS v [adresa]. Dne [datum] vyhlášen částečně měnící a částečně potvrzující rozsudek, žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 96 530,97 Kč, v právní moci [datum].

7. Ze spisu vedeného u KS pod sp. zn. [insolvenční spisová značka] soud zjistil následující. Dne [datum] bylo na návrh věřitele [právnická osoba]. zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka [právnická osoba] vedené u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [insolvenční spisová značka], přičemž účinky zahájení nastaly téhož dne zveřejněním vyhlášky v insolvenčním rejstříku. Dne [datum] Krajský soud v [adresa] usnesením č. j. [insolvenční spisová značka] zjistil úpadek dlužníka, ustanovil insolvenčním správcem [Jméno žalobce A] a současně na majetek dlužníka prohlásil konkurs jako způsob řešení úpadku. Dne [datum] se konalo zvláštní přezkumné jednání. Dne [datum] se konalo zvláštní přezkumné jednání, na kterém došlo k přezkumu pohledávky [číslo]. V rámci insolvenčního řízení byl výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty činil ke dni vydání rozsudku v projednávané věci 12 356 868,06 Kč. Závazky dlužníka vůči věřitelům byly v rámci insolvenčního řízení uplatněny přihláškami v celkové výši 29 810 943,14 Kč. Insolvenční řízení pod sp. zn. [insolvenční spisová značka] ke dni vydání rozsudku v projednávané věci nadále probíhá.

8. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

9. Další důkazy soud neprováděl, a to pro nadbytečnost, když se navržené důkazy týkaly nesporných skutečností (stanovisko žalované, žádost žalobce).

10. Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

11. Žalobce se domáhal náhrady za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u KS. K argumentaci žalované stran aktivní legitimace soud dodává, že z ustálené judikatury plyne, že i majetek nabytý dlužníkem v průběhu insolvenčního řízení spadá do majetkové podstaty, a to včetně nároků podle OdpŠk (viz § 205-208 zákona č. 182/2006 Sb. a srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4754/2009, nebo ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1655/2009). Ve smyslu § 249 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. je tak nepochybně aktivně legitimován k podání žaloby insolvenční správce dlužníka, tj. žalobce (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 29 Cdo 2373/2023).

12. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.

13. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

14. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

15. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne [datum], je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

16. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

17. V dané věci začalo rozhodné období (z hlediska možné nemajetkové újmy) běžet dne [datum] (kdy byla podána žaloba) a skončila dne [datum] (kdy nabylo právní moci rozhodnutí dovolacího soudu). Posuzované řízení tak trvalo s ohledem na možnou nemajetkovou újmu přibližně 6 let a 5 měsíců.

18. Posuzované řízení probíhalo opakovaně na všech třech stupních soudní soustavy. V dané souvislosti soud konstatuje, že již samo vedení řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).

19. Po hmotněprávní stránce, procesní i skutkové soud hodnotí věc jako standardně obtížnou (resp. složitou).

20. K tomu soud uvádí, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Posuzování řízení z hlediska počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná. Zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1680/2023). V projednávané věci se soud domnívá, že je namístě hodnotit počet instancí, v nichž byla věc řešena, v neprospěch strany žalující. Je sice pravda, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno Nejvyšší soudem (a v návaznosti na to rozhodnutí soudu I. stupně), avšak stalo se tak v důsledku odlišného právního hodnocení.

21. Dále je třeba konstatovat, že žalobce se na celkové délce původního řízení nepodílel ve smyslu obstrukcí či nečinnosti. V této souvislosti se uvádí, že soud nezaznamenal, že v průběhu řízení by se žalobce snažil o urychlení řízení. Soud nicméně zdůrazňuje, že není povinností účastníka se o urychlení řízení snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam).

22. Dále pokud jde o význam řízení, soud konstatuje, že platí, že u sporů majetkové povahy se standardní význam v souladu s ustálenou judikaturou civilních soudů presumuje (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). V projednávané věci přitom žalobce tvrdil mimořádný význam předmětu původního řízení, a to s ohledem na výši žalované částky. Jak ovšem vyplynulo z provedeného dokazování, majetková podstata dlužníka přesahovala částku 12 mil. Kč. Žalovaná částka tak nepředstavovala ani 1/6 majetkové podstaty dlužníka. V projednávané věci je proto soud toho názoru, že je namístě hodnotit význam původního řízení jako standardní.

23. Soud si je dále přitom vědom toho, že k typovým aspektům stran významu řízení mohou přistoupit i aspekty individuální. Žalobce ovšem ani netvrdil (s výjimkou shora uvedeného), že by zde byly skutečnosti, které se vymykají obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých „typů“ řízení či typových okolností na straně účastníků. Dlužno poznamenat, že není přitom ani rolí soudu, aby nad rámec tvrzení účastníků pátral po okolnostech svědčících pro zvýšení či snížený význam předmětu řízení pro poškozené, neboť by se tím mohl dopustit porušení zásady rovnosti účastníků řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014).

24. Konečně pokud se jedná o postup soudů, coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, soud konstatuje, že v posuzovaném řízení neshledala žádné průtahy (tj. období nečinnost) s výjimkou průtahu v období od [datum] (kdy byl spis předložen Nejvyššímu soudu) do [datum] (kdy byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu). Je sice třeba připustit, že s ohledem na povahu řízení před Nejvyšším soudem nelze bez dalšího označit za průtah dobu do jednoho roku od zahájení řízení před ním (srov. Simon, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1 vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, 286 s.). Nicméně v projednávané věci Nejvyšší soud dobu jednoho roku řízení podstatně překročil.

25. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, čímž došlo též k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Soud svůj závěr o nepřiměřenosti délky původního řízení opírá zejm. o celkovou délku přesahující 6 let, kterou již nelze akceptovat v demokratickém právním státě akceptovat s přihlédnutím k průtahu v řízení před Nejvyšším soudem, jakož i složitosti věci.

26. V důsledku porušení tohoto práva vznikla nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku). Porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je tedy bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy. Bylo tudíž na žalované, aby vznik újmy vyvracela, která tak však nečinila.

27. S ohledem na shora uvedené a na skutečnost, že byly splněny kumulativní podmínky pro vznik nároku, soud dospěl k závěru, že požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se soudu nejeví jako zcela dostatečné.

28. Soud na základě kritérií stanovených shora citovaným § 31a odst. 3 OdpŠk (k nimž se v konkrétních souvislostech v dané věci vyjádřil podrobněji již výše) shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu částkou 56 875 Kč.

29. Při stanovení dané částky soud vycházel (v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010) ze sazby 15 000 Kč za první dva roky řízení a 15 000 za každý další rok řízení (tj. za 6 let řízení 75 000 Kč a za dalších 5 měsíců řízení 6 250 Kč). Soud zdůrazňuje, že s ohledem na délku původního řízení nebylo na místě přiznat vyšší základní částku; původní řízení soud nepovažuje za extrémně dlouhé, resp. násobně delší, nežli bylo lze s ohledem na okolnosti případu očekávat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011).

30. K tomu soud uvádí, že nenavyšoval základní částku s ohledem na měnící se hospodářské poměry a ani k této otázce neprováděl žádné dokazování. K možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z poslední doby se Nejvyšší soud obdobně k této otázce vyjádřil např. v usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020, rozsudku ze dne 20. 10. 2020 sp. zn. 30 Cdo 1433/2020. Přiznanou základní částku proto soud nepovažuje za nepřiměřenou ani s ohledem na to, že stanovisko Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cpjn 206/2010 bylo vydáno již dne 13. 4. 2011 (viz nejnověji rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024 a nález Ústavního soudu Pl. ÚS 26/25).

31. Vypočtená základní částka ve výši 81 250 Kč byla ponížena o 30 % z důvodu počtu instancí, které se na vyřízení věci podílely (k tomu viz shora). Co se týče ostatních základních kritérií, byť se jedná o jejich demonstrativní výčet, soud neshledal žádná další způsobilá kritéria uvedenou částku zvýšit či naopak ponížit. K tomu soud uvádí, že nevolil navýšení vypočtené částky s ohledem na postup soudů, neboť se odškodňuje celková délka řízení, tedy i období, v němž k průtahům či nečinnosti nedochází. Ve výsledku tedy došlo k modifikaci základní částky jejím ponížením o 30 %, tj. na výslednou částku 56 875 Kč.

32. K tomu se zdůrazňuje, že při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené době, je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011).

33. Vzhledem k tomu, že sama žalovaná dobrovolně plnila částku 65 000 Kč ve lhůtě podle § 15 odst. 1 OdpŠk, soud výrokem I. žalobu v celém rozsahu zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal zcela úspěšné žalované plnou náhradu nákladů řízení.

35. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o. s. ř. činí 300 Kč za každý úkon.

36. Žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 900 Kč odpovídající paušální náhradě za 3 úkony (vyjádření ve věci a příprava a účast na jednání dne [datum]). Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

37. Lhůta k plnění byla ve výroku II. tohoto rozsudku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.

Poučení