37 C 141/2023 - 102

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobce: [Jméno žalobce] [jméno FO], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] [Anonymizováno] pro zaplacení 89 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši [částka] s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. [jméno FO]. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] za den [datum], se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů po řízení ve výši [částka], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se svojí žalobou domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním vedeným u Městského soudu v Brně (dále též „MS“) pod sp. zn. 12 T 15/2021 (dále též „původní řízení“). Podstata sporu v projednávané věci tak spočívá v posouzení důvodnosti nároku žalobce, resp. posouzení naplnění podmínek vyžadovaných zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) pro dovození odpovědnosti žalované a popř. v otázce posouzení výše přiměřeného zadostiučinění, které by žalobci mělo náležet.

2. Žalobce ve své žalobě nejprve popsal průběh původního řízení. Zdůrazňoval přitom, že se domáhá náhrady újmy z titulu nezákonného rozhodnutí usnesení [právnická osoba], Městského ředitelství policie [právnická osoba]. oddělení obecné kriminality, ze dne [datum], č.j. KRPB-91937/TČ-2020-060241-VES (dále též „usnesení ze dne [datum]“). Podle žalobce trvalo původní řízení 20 měsíců. Žalobce zdůrazňoval, že trestní stíhání bylo vedeno nedůvodně. Státní zástupce podle žalobce nedostál svým povinnostem. K tomu žalobce poukázal na skutečnost, že byl dokonce v rámci původního řízení pravomocně odsouzen. Žalobce dále dotvrdil následující dopady trestního stíhání do svého života. Zaprvé, žalobce tvrdil, že se nemohl se věnovat svým aktivitám a zálibám – procházkám v přírodě, kutilství, sportování. K tomu uvedl, že byl trestním stíháním stresován a ztratil důvěru ve fungování státu. Zadruhé, trestní stíhání negativně ovlivnilo i jeho finanční situaci, když se kvůli trestnímu stíhání nemohl věnovat své práci. V této souvislosti žalobce zdůrazňoval, že měl společně se svojí partnerkou strach o dítě a být v nejistotě stran toho, zda neztratí schopnost živit svoji rodinu. Zatřetí, v důsledku trestního stíhání došlo k nevratné degradaci jeho vážnosti, důstojnosti a postavení ve společnosti – o jeho stíhání věděli jeho známí. Rovněž jeho rodiče měli strach, jak původní řízení dopadne.

3. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že žalobce u ní uplatnil dne [datum] nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Jeho žádost byla projednána žalovanou jejím stanoviskem dne [datum], kdy žalovaná přiznala žalobci nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka]. Žalovaná uznala existenci odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí, avšak zdůrazňovala, že považuje nárok žalobce za řádně vypořádaný.

4. Svým podáním ze dne [datum] vzal žalobce svoji žalobu zpět co do částky [částka] a zároveň učinil změnu žaloby, když se domáhal dále i úroků z prodlení v zákonné výši z žalované částky. Usnesením ze dne [datum], č. j. 37 C 141/2023-78, soud připustil změnu žaloby a v požadovaném rozsahu řízení zastavil.

5. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

6. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce uplatnil u žalované svůj nárok z důvodu, a ve výši jako v projednávané věci dne [datum]. Žalovaná pak tento nárok vypořádala svým stanoviskem ze dne [datum], když žalobci přiznala za jeho trestní stíhání přiměřené zadostiučinění ve výši [částka]. Tato částka byl žalobci vyplacena dne [datum].

7. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

8. Z výslechu žalobce soud zjistil, že žalobce byl průběhem trestního stíhání stresován. Čekal narození svého syna a byl ve strachu, že by syn vyrůstal bez něho. Trestním stíháním byli rovněž stresováni žalobcovy rodiče. Žalobce vypověděl, že se se o svém trestním stíhání bavil se svým kamarádem [jméno FO]. Ten měl věřit v jeho nevinu. Dále vypověděl, že se jeho známí [Anonymizováno] a [Anonymizováno] na něj kvůli trestnímu stíhání nedívali jako dříve. Dále vypověděl, že volný čas trávil na diskotékách nebo hraním fotbalu. V průběhu trestního stíhání pak podle žalobce do jeho klubu, ve kterém fotbal hrál, přijali jiného fotbalistu. Žalobci pak přišlo divné, proč tam přijali dalšího fotbalistu, a tak skončil. Žalobce dále vypověděl, že v průběhu trestního stíhání tvořil domácnost se svojí partnerkou [jméno FO] a jejím synem [jméno FO]. Partnerka se o něj bála, ale držela s ním. Rodiče jeho partnerky si pak podle žalobce celou dobu mysleli, že to udělal. Otec jeho partnerky pak nemá rád „snědý“ lidi, takže kvůli tomu se pohádali a od té doby s nimi už několik let nemluví. Konečně v neposlední řadě žalobce vypověděl, že v průběhu trestního stíhání pracoval různě po brigádách. Nepracoval na hlavní pracovní poměr. Pracoval pro svého švagra na stavbě, každý den osm hodin.

9. Z výslechu svědkyně [jméno FO] [jméno FO] soud zjistil, že svědkyně je matkou žalobce. Svědkyně vypověděla, že v průběhu trestního stíhání svému synovi věřila. I její manžel, otec žalobce za žalobcem stál. Svědkyně uvedla, že v průběhu trestního stíhání žalobce pracoval brigádně jako dělník na zednických nebo výkopových pracích. Dne [datum] se pak žalobci měl narodit syn [jméno FO]. Svědkyně uvedla, že žalobce žije se svojí partnerkou [jméno FO]. Ta se v průběhu trestního stíhání o žalobce strachovala. Svědkyně rovněž vypověděla, že ví od partnerky žalobce, že jej nemají rádi její rodiče. Svědkyně vypověděla, že žalobce měl v průběhu trestního stíhání finanční problémy. Rovněž uvedla, že měla o žalobce strach a sám žalobce byl trestním stíháním stresován.

10. Soud zhodnotil výpovědi svědků jako věrohodné. Je sice pravdou, že svědkyně je rodinnou příslušnicí, avšak soud v její výpovědi neshledal existenci zásadních rozporů. Nadto svědkyně k doplňujícímu dotazu soudu přiznala, které informace má pouze zprostředkovaně.

11. Z listin založených ve spise vedeným u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 15/2021 soud zjistil následující: (i) Z usnesení o zahájení trestního stíhání soud zjistil, že usnesením ze dne [datum] bylo zahájeno trestní stíhání žalobce, a to sice pro spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví dle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Dále soud z tohoto usnesení zjistil, že žalobce byl nezaměstnaný. Toto usnesení bylo doručeno žalobci dne [datum]. (ii) Z úředního záznamu ze dne [datum] soud zjistil, že dne [datum] v 11:08 hodin se dostavil k orgánu činném v trestním řízení žalobce, aby podal své vysvětlení s tím, že žalobce je bez pracovního poměru a není veden na Úřadu práce. (iii) Z protokolu o výslechu obviněného ze dne [datum] soud zjistil, že dne [datum] v 10 hodin 48 minut byl zahájen výslech obviněného [jméno FO] [jméno FO] s tím, že je uvedeno, že je bez pracovního poměru, neveden na Úřadu práce, nicméně má brigády. (iv) Z obžaloby soud zjistil, že dne [datum] byla podána obžaloba Městského státního zastupitelství v Brně u Městského soudu v Brně na [jméno FO] [jméno FO] pro spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, s tím, že státní zástupce v případě uznání obviněného vinným v plném rozsahu dle obžaloby navrhoval uložit úhrnný trest při spodní hranici zákonné trestní sazby s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání kolem 14 měsíců. (v) Z protokolu o hlavním líčení soud zjistil, že dne [datum] se konalo u Městského soudu v Brně hlavní líčení. Obžalovaný [Jméno žalobce] [jméno FO] byl na tomto hlavním líčení vyslýchán s tím, že uvedl, že se cítí nevinen a jinak odmítl vypovídat, odmítl odpovídat na dotazy soudu. (vi) Z rozsudku Městského soudu v Brně soud zjistil, že dne [datum] byl Městským soudem v Brně vydán rozsudek, kterým byl obžalovaný [Jméno žalobce] [jméno FO], narozen [Datum narození žalobce] 6 měsíců s tím, že tento trest byl podmínečně odložen na zkušební dobu v délce trvání 14 měsíců. (vii) Z usnesení Krajského soudu v Brně soud zjistil, že usnesením ze dne [datum], č. j. 9 To 267/2021-127, bylo odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. 12 T 15/2021-113, zamítnuto. (viii) Z rozhodnutí Nejvyššího soudu soud zjistil, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. 3 Tdo 167/2022-172, bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne [datum], sp. zn. 9 To 263/2021, a dále rozsudek Městského soudu v Brně ze dne [datum], sp. zn. 12 T 15/2021, a Městskému soudu v Brně bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí stojí, že soudy nižších stupňů, respektive závěry soudů nižších stupňů stran naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku nemohou obstát. Soudy nižších stupňů adekvátně nehodnotily veškeré okolnosti mající význam ve vztahu závěru o eventuálním naplnění subjektivní stránky a vyšly pouze z toho, že poškozené bylo vlivem jednání obviněného, způsobeno zranění, což je postup v přímém rozporu s konstantní judikaturou i dikcí zákona, závěr o naplnění subjektivní stránky není možné dovodit ani ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku, ani z odůvodnění napadení rozhodnutí. Nejvyšší soud proto přistoupil ke zrušení obou rozhodnutí. (ix) Z protokolu o hlavním líčení soud zjistil, že dne [datum] proběhlo hlavní líčení, na tomto hlavním líčení byl proveden výslech obžalovaného [jméno FO] [jméno FO], který nicméně uvedl, že vypovídat nechce a nebude a nebude odpovídat na otázky. (x) Z rozsudku Městského soudu v Brně soud zjistili, že rozsudky Městského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. 12 T 15/2021-190, byl obžalovaný [Jméno žalobce] [jméno FO] zproštěn podle § 226 písm. b) tr. řádu obžaloby s tím, že toto rozhodnutí nebylo právní moci dne [datum]. (xi) Ze zdůvodnění stížnosti ze dne [datum] soud zjistil, že obžalovaný podal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání s tím, že v této stížnosti je zdůrazněno, že skutek popsaný ve skutkové větě, respektive napadené usnesení nevyplývá, zda skutek popsaný ve skutkové větě naplňuje subjektivní stránku těchto trestných činů, tedy zavinění formou úmyslu. (xii) Z doplnění odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne [datum] soud zjistil, že obžalovaný [Jméno žalobce] [jméno FO] poukazoval na to, že nebylo prokázáno, že se dopustil přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž zdůrazňoval, že nebylo prokázáno, že by měl v úmyslu poškozené jakkoliv ublížit, ani s tímto následkem nebyl srozuměn.

12. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

13. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

14. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 téhož zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

15. Podle ustanovení § 5 písm. a) a b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v trestním řízení, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

16. Podle § 7 OdpŠk mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, právo na náhradu takové škody způsobené nezákonným rozhodnutím; právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

17. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

18. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

19. Jak je uvedeno shora, žalobce se domáhal částky ve výši [částka] coby přiměřeného zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy.

20. Zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 zákona). Stát přitom za újmu (majetkovou či nemajetkovou) způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) a za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla škoda či nemajetková újma; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku.

21. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu škody (či poskytnutí zadostiučinění) způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se (s výjimkami uvedenými níže) posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 Odpšk jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [právnická osoba] 6/90 ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne [datum]).

22. Žalovanou (resp. stát) stíhá objektivní odpovědnost. Z uvedeného plyne, že vznik nároku na náhradu újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 OdpŠk).

23. Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je tudíž pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2614/2003 ze dne [datum]). Nicméně to neznamená, že by každé jiné rozhodnutí než pravomocné odsouzení automaticky vedlo k závěru o nesprávnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle § 12 odst. 1 OdpŠk totiž právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám nebo kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Dle § 12 odst. 2 OdpŠk pak právo na náhradu škody nevznikne ani tehdy, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání či trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (např. § 172 odst. 2 trestního řádu řádu, dle něhož se trestní stíhání zastaví, jestliže trest, k němuž může trestní stíhání vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne). Mezi další rozhodnutí, která nebudou mít za následek nezákonnost trestního stíhání, patří např. zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti promlčením [dle § 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 605/2012 ze dne [datum]] či např. zastavení trestního stíhání pro zpětvzetí souhlasu poškozeného [§ 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. i) trestního řádu].

24. Co se týče zkoumání, zda si žalobce zavinil trestní stíhání sám či nikoli ve smyslu § 12 dost. 1 OdpŠk, tak jeho předmětem je to, zda žalobce coby obviněný přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno, tedy že jeho jednání bylo důvodem k zahájení trestního stíhání. Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněného je však třeba hledat nikoliv v jeho jednání, kterým měl podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu (tj. především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinila, že trestní stíhání muselo být zahájeno nebo v něm nadále pokračováno). Nejde tedy o to, zda se obviněný dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (či pokračování) trestního stíhání nedošlo (např. uváděním nepravdivých skutečností odůvodňujících postup podle § 160 odst. 1 trestního řádu či předstíráním, že jsou dány důvody k vedení trestního stíhání, ačkoliv objektivně neexistovaly). Podmínka, že poškozený si sám zavinil obvinění, tedy není naplněna tím, že se obviněný dopustil skutku, pro který bylo trestní stíhání proti němu zahájeno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. 25 Cdo 539/2002, ze dne [datum], sp. zn 25 Cdo 2614/2003 či nález Ústavního soudu sp. zn. [jméno FO]. ÚS 1856/07 ze dne [datum]).

25. V rozsudku ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4858/2015, Nejvyšší soud uvedl, že využití práva nevypovídat v trestním řízení může, v rámci řízení odškodňovacího, vést k závěru, že si poškozený zavinil trestní stíhání sám, to ovšem nikoliv bez dalšího. Zavinění si trestního stíhání nelze spatřovat pouze v okolnosti, že poškozený využil práva nevypovídat, ale vyžaduje se též, aby tento jeho postoj měl na průběh či zahájení trestního stíhání konkrétní vliv (např. za situace, kdy by poškozený měl k dispozici informace či důkazy, které by vedly k tomu, že by trestní stíhání nebylo zahájeno, respektive již zahájené trestní stíhání by bylo zastaveno). Ačkoliv může být způsob jednání přiměřený z pohledu jednoho odvětví práva, neznamená tato skutečnost nutně, že totéž jednání nemůže vyvolávat důsledky pohledem jiného právního odvětví. Sama skutečnost, že předpisy trestního práva procesního umožňují osobě (posléze obviněné) být relativně pasivní, tedy nevylučuje, že uvedený způsob jednání bude mít vliv na případné odškodnění škod a újem způsobených zahájením a vedením trestního stíhání. Tímto závěrem dovolací soud navázal na svůj rozsudek ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 517/2014, v němž shrnul závěry judikatury, jež se řešenou otázkou zabývala (jmenovitě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [právnická osoba] 6/90, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 539/2002, rozsudku téhož soudu ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 2/2007, nálezu pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 11/10, a nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [jméno FO]. ÚS 1856/07).

26. Ze shora citované judikatury je patrné, že Nejvyšší soud nepovažuje za vyloučenou situaci, v níž jednání osoby spočívající ve využití práva nevypovídat bude možné hodnotit jako zavinění si zahájení trestního stíhání, zároveň však platí, že předjímaná situace je spíše výjimečného charakteru. V souladu s judikaturou Ústavního soudu, kterou Nejvyšší soud v této souvislosti v uvedeném rozsudku ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 517/2014, zmínil, přitom závěr o aplikovatelnosti § 12 odst. 1 OdpŠk není namístě, pokud by zavinění v rámci citovaného ustanovení – Ústavní soud zde hovoří o nutnosti chápání tohoto pojmu spíše ve smyslu „způsobení si“, respektive „zavdání příčiny“ – mělo být dokonce spojováno s formou nevědomé nedbalosti poškozeného, nebo v situaci, pokud by toto zavinění mělo být spatřováno v tom, že poškozený v pozici podezřelého a posléze obviněného využil všechny možné prostředky ke své obhajobě, mezi které zejména patří právo nevypovídat, jakož i právo nevypovídat pravdivě.

27. Ustanovení § 12 odst. 1 OdpŠk je projevem v civilním právu obecně akceptované zásady neminem leadere a z ní vyplývající povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku škod. Jestliže tedy osoba, která věděla či mohla vědět o reálné možnosti zahájení trestního stíhání proti své osobě (resp. možnosti, že bude vzata do vazby, odsouzena či jí bude uloženo ochranné opatření), měla možnost jednat takovým způsobem, aby na ní nedopadly nepříznivé důsledky plynoucí ze zahájení a vedení trestního stíhání (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření), lze od ní spravedlivě požadovat, aby takovým způsobem jednala, a v opačném případě jí odepřít náhradu škod (újem) jí vzniklých. Uvedené platí navzdory skutečnosti, že trestní řízení je ovládáno principem oficiality. Nelze ovšem opomíjet skutečnost, že povinnost k předcházení vzniku škod není bezbřehá, a že s ohledem na ni nelze osobám v trestním řízení odpírat možnost jednání (resp. v konkrétních okolnostech případu nejednání), jež bylo legitimní s ohledem ke konkrétnímu postavení osoby. Zavinění si trestního stíhání (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření) vlastní nečinností je tak představitelné například v situaci, kdy osoba (posléze v postavení obviněného) měla k dispozici informace, poznatky či důkazy, které, byly-li by orgánům činným v trestním řízení známy, zjevně by vylučovaly zahájení trestního stíhání proti této osobě (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření), ale bez legitimního důvodu o nich orgány činné v trestním řízení neinformovala, ač si mohla být vědoma, že trestní stíhání proti ní může být zahájeno.

28. V projednávané věci sice platí, že žalobce využil v rámci svých výslechů dne [datum], [datum] a [datum] svého práva nevypovídat, nicméně žalobce vypovídal v rámci přípravného řízení dne [datum]. Nadto samotné využití práva nevypovídat nemůže být interpretováno tak, že bez dalšího vede k aplikaci § 12 odst. 1 OdpŠk, jak bylo argumentováno shora. Soud proto žádné zavinění ve shora uvedeném smyslu u žalobce neshledal.

29. Vzhledem k výsledku předmětného trestního řízení tedy soud dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne19. 11. 2020), neboť rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. 12 T 15/2021-190, byl žalobce pravomocně zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu.

30. Co se týče vzniku nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, nejde o vyvratitelnou domněnku, ale újma z důvodu trestního stíhání musí být prokázána, (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 či ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Soud tak vychází z toho, že jakkoliv je každé trestní stíhání vždy spojeno s jistým zásahem do osobnostních práv trestně stíhaných osob (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 428/05) není na místě existenci nemajetkové újmy presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžité odškodnění.

31. Soud při stanovení formy a výše zadostiučinění vycházel v souladu s ustálenou judikaturou ze tří základních kritérií: (i) z povahy trestní věci, (ii) z délky trestního řízení a (iii) z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Povahou trestní věci se myslí zejména závažnost trestného činu, které bylo poškozené kladeno za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou poškozený trestní řízení vnímá. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4818/2015 ze dne [datum]).

32. V daném případě byl žalobce stíhán pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví dle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Jinými slovy řečeno, žalobce byl obžalován (resp. trestně stíhán) pro spáchání přečinu, přičemž mu hrozil trest odnětí svobody ve výši až 3 let nebo zákaz činnosti. Povahu věci soud proto hodnotí jako spíše méně závažnou, když uvedená trestná činnost je zpravidla vnímána méně negativně.

33. Samotné trestní stíhání pak trvalo přibližně 20 měsíců. Dle soudu délka předmětného trestního stíhání nebyla zcela zjevně nepřiměřená, i když nebyla nijak extrémně krátká.

34. Žalobce dále tvrdil dopady nezákonného trestního stíhání, a sice do sféry rodinného života, pracovního života a do sféry osobní, sféry sociální. Své tvrzení žalobce prokazoval svým účastnickým výslechem, jakož i výslechem svědkyně své matky.

35. Zdůrazňuje se, že v současném civilním procesu se vychází ze zásady volného hodnocení důkazů, kdy každý důkaz je třeba hodnotit nejenom zvlášť, ale i v jeho vzájemných souvislostech; zároveň jsou také důkazy hodnoceny ve vztahu k tvrzením, která soudu účastník předkládá (viz § 132 o. s. ř.; srov. také nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 37/03). Zákonodárce ponechává na soudci, aby na základě vlastního svobodného uvážení hodnotil provedené důkazy a veškeré jednání stran, a nepředepisuje mu, jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazním prostředkům přikládat. Je úkolem soudce, aby volným hodnocením důkazů dospěl k vnitřnímu přesvědčení, zda v konkrétní věci je určité skutkové tvrzení prokázané, či nikoliv (k tomu doktrinálně viz např. LAVICKÝ, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. [adresa]: Leges, 2017, s. 21 a n. nebo JIRSA, [právnická osoba]. HAVLÍČEK. Dokazování: úvahy o teorii a praxi. [adresa]: Wolters Kluwer, 2021, s. 75 a n.). Musí přitom dát účastníkům jasně najevo, jaká dílčí zjištění čerpal z každého jednotlivého důkazu a z jakých rozporů mezi provedenými důkazy a naopak shod mezi nimi vyvodil závěr o skutkovém stavu. Jak k tomu uvádí J. Jirsa – hodnocení důkazů je „korunou souzení“; jde o myšlenkový proces soudce, který si nemůže své rozhodnutí „nějak vyspekulovat“ (JIRSA, [právnická osoba]. HAVLÍČEK. Dokazování: úvahy o teorii a praxi. Op. cit., s. 204). Odrazem tohoto myšlenkového procesu je odůvodnění soudního rozhodnutí, které musí být zřetelné, srozumitelné, logické a předvídatelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV ÚS 1891/18).

36. Pokud pak jde o důkaz výslechem účastníka, nelze přehlédnout, že tento důkazní prostředek má subsidiární povahu (viz § 131 o. s. ř.; viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 37/03). Jak k tomu kdysi uvedl významný český procesualista E. Ott: „Možnost omylu a zlomyslnosti strany nutně toho vyžadují, aby výslech stran uznán byl jen za podpůrný zdroj přesvědčení soudcova, pakli totiž ani průvody stranami nabízenými a připuštěnými, aniž těmi, jež z úřední moci provedeny byly, soud žádoucího přesvědčení nenabyl.“ (OTT, E. Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního [jméno FO]. [adresa]: Wolters Kluwer, 2012, s. 192).

37. K tomu se připomíná, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 1437/2006, konstatoval, že o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem porušení právní povinnosti škůdce či právem kvalifikované okolnosti, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu (škodné události), ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Časové hledisko pak není rozhodujícím a jediným kritériem a příčinnou souvislost nelze zaměnit za souvislost časovou, neboť újma může být důsledkem škodné události, i když nevznikla v době škodné události, ale později (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [právnická osoba] 86/90). Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá, skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující. Příčinná souvislost je přerušena např. v těch případech, kdy bezprostřední příčinou škody je skutečnost, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu, nebo tehdy, je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností, která nemá věcný vztah k počínání škůdce.

38. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, se uvádí: „[j]e běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non).“.

39. Předně soud uvádí, že kompenzační řízení není řízením revizním. Soudy rozhodující v kompenzačním řízení nemají pravomoc k tomu, aby věcně přezkoumávaly postup soudu či jeho jednotlivá rozhodnutí v původním řízení, neboť k věcnému přezkumu jsou oprávněny toliko příslušné nadřízené soudy v původním řízení v rámci řízení o opravných prostředcích (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4385/2010). Pokud se tedy jedná o žalobcovo tvrzení stran suboptimálního postupu orgánů činných v trestním řízení, soud nepovažuje tyto argumenty za relevantní. Nadto nelze přehlédnout, že v projednávané věci nebyl postup orgánů činných v trestním řízení nijak excesivní. Je sice pravda, že z provedeného dokazování vyplynulo, že pravomocný odsuzující rozsudek byl zrušen dovolacím soudem, avšak stalo se tak na základě odlišného právního hodnocení, byť je třeba připustit, že toto právní hodnocení bylo opřeno o ustálenou judikaturu, kterou soud I. stupně a odvolací soud důsledně nerespektovaly.

40. Žalobce dále dotvrdil následující dopady trestního stíhání do svého života. Zaprvé, žalobce tvrdil, že se nemohl věnovat svým aktivitám a zálibám – procházkám v přírodě, kutilství, sportování. K tomu uvedl, že byl trestním stíháním stresován a ztratil důvěru ve fungování státu. Zadruhé, trestní stíhání negativně ovlivnilo i jeho finanční situaci, když se kvůli trestnímu stíhání nemohl věnovat své práci. V této souvislosti žalobce zdůrazňoval, že měl společně se svojí partnerkou strach o dítě a být v nejistotě stran toho, zda neztratí schopnost živit svoji rodinu. Zatřetí, v důsledku trestního stíhání došlo k nevratné degradaci jeho vážnosti, důstojnosti a postavení ve společnosti – o jeho stíhání věděli jeho známí. Rovněž jeho rodiče měli strach, jak původní řízení dopadne.

41. K tomu soud uvádí, že na základě provedeného dokazování nemá za prokázané, že by trestní stíhání negativně ovlivnilo finanční situaci žalobce, který se kvůli trestnímu stíhání nemohl věnovat své práci. Soud rovněž nemá za prokázané, že by se žalobce kvůli svému trestnímu stíhání nemohl věnovat svým aktivitám a zálibám, procházkám v přírodě, kutilství a sportování. V neposlední řadě soud nemá ani za prokázané, že by snad u žalobce kvůli jeho trestnímu stíhání došlo k degradaci vážnosti, důstojnosti a postavení žalobce ve společnosti. K tomu soud zdůrazňuje, že z účastnického výslechu a výslechu svědkyně sice vyplynulo, že o trestním stíhání žalobce vědělo několik osob, avšak v žádném případě nelze hovořit o degradaci vážnosti, důstojnosti a postavení žalobce ve společnosti. Sám žalobce a svědkyně vypověděli, že sice o trestním stíhání věděli rodiče žalobce, jeho přítelkyně, rodiče jeho přítelkyně a několik dalších osob, avšak zároveň uváděli, že rodiče žalobce i jeho přítelkyně věřili v jeho nevinu. Pokud pak jde o další osoby, žalobce a svědkyně sice uváděli, že trestní stíhání narušilo vztah žalobce s rodiči jeho přítelkyně, nicméně soud toto nemá za prokázané, neboť z účastnického výslechu nelze bez dalšího vycházet a svědkyně uváděla, že tyto informace má pouze zprostředkovaně. Nadto sám žalobce uváděl, že rodiče jeho přítelkyně s ním jsou v konfliktu i z toho důvodu, že nemají rádi „snědý“. Pokud pak jde o dopady do osobního života v podobě nemožnosti se věnovat svým aktivitám a zálibám, sám žalobce vypověděl, že svůj čas trávil na diskotékách nebo hraním fotbalu. K hraní fotbalu pak uvedl, že s tímto skončil, neboť byl do týmu přijat další hráč. Již ze samotné výpovědi žalobce je tak zřejmé, že nemůže být dána příčinná souvislost mezi trestním stíháním žalobce a ukončením jeho působení v příslušném fotbalovém klubu. Konečně pokud jde o žalobcovu finanční situaci, z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce nebyl zaměstnán, pouze pracoval brigádně. Žalobce měl pracovat pro svého švagra a v době konání úkonů orgánů činných v trestním řízení tuto práci nevykonával. Soud tak nemá za prokázané, že by se kvůli trestnímu stíhání nemohl žalobce věnovat své práci, i když je třeba připustit, že z výslechu žalobce i svědkyně shodně vyplynulo, že negativní dopady do žalobcova pracovního života zde byly. Jinak řečeno, žalobci jistě trestní stíhání nebránilo ve vykonávání práce (brigádně) dělníka, nicméně z provedeného dokazování vyplynulo, že ve dnech, kdy se žalobce účastnil úkonů orgánů činných v trestním řízení, žalobce tuto práci logicky vykonávat nemohl. Tyto dopady však považuje soud pouze za minimální. Pokud pak jde o tvrzenou negativní finanční situaci žalobce, svědkyně [jméno FO] [jméno FO] toto ve své svědecké výpovědi potvrdila, avšak z žádného provedeného důkazu (lhostejno zdali se důkazy hodnotí zvlášť nebo ve svých vzájemných souvislostech) rozhodně neplyne, že by tato zhoršená finanční situace byla v příčinné souvislosti s původním řízením. Samotná skutečnost, že žalobce nemohl několik málo dní vykonávat svoji práci (v podobě brigády) jistě nemohla vést k zásadnímu zhoršení žalobcovy finanční situace.

42. S ohledem na shora uvedené soud postupem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzval žalobce k doplnění důkazních návrhů. Žalobce však na tuto svoji povinnost – tj. povinnost navrhovat důkazy ke svým tvrzením – rezignoval, ačkoliv byl soudem řádně poučen o této povinnosti, jakož i o možných důsledcích neunesení břemene důkazního. Soudu proto nezbylo, nežli považovat žalobcova shora uvedená tvrzení za neprokázaná.

43. Na druhou stranu soud vzal za prokázané následující dopady. Předně soud uvěřil žalobci, že jej samotné trestní stíhání velmi stresovalo. Soud rovněž uvěřil tomu, že trestní stíhání představovalo zátěž i pro žalobcovu rodinu, v podobě stresu, což muselo nepochybně ovlivnit celkové rodinné soužití, i když soud tyto zásahy nepovažuje za nikterak intenzivní, neboť z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že rodinní příslušníci žalobce věřili v jeho nevinu. Tomu odpovídá i svědecká výpověď [jméno FO] [jméno FO]. Soud rovněž přihlédl k tomu, že žalobci se v průběhu jeho trestního stíhání narodil syn, jakož i ke skutečnosti, že žalobce byl v průběhu trestního stíhání jako osoba bezúhonná pravomocně odsouzen a zproštěn byl podle § 226 písm. b) trestního řádu.

44. Lze proto shrnout, že soud s přihlédnutím ke shora uvedeným okolnostem dospěl k závěru, že žalobci nemajetková újma spočívající v zásahu do její osobnostní sféry zahájením a vedením trestního stíhání vznikla. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí 30 Cdo 3212/2015 ze dne [datum]) soud dále provedl srovnání s jinými obdobnými případ odškodnění, a to konkrétně s následujícími případy.

45. Zaprvé, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 27 C 23/2018, respektive odvolacího soudu 72 Co 275/2019, kdy v této věci trestní stíhání trvalo 11 měsíců, bylo vedeno pro přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a poškozenému hrozil trest odnětí svobody až tři léta. V této věci poškozený neprokázal zásahy do profesního života, rodinného života, sociálního života, nicméně prokázal zásahy do sféry zdraví. Konkrétně se trápil, byl ve stresu, trpěl nespavostí a začal se léčit běžně dostupnými medikamenty a jako přiměřené zadostiučinění bylo přijato konstatování a omluva. Přiměřené zadostiučinění v penězích přiznáno nebylo.

46. Zadruhé, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 15 C 76/2020, respektive odvolacího soudu Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Co 80/2021, kdy v rámci tohoto řízení bylo posuzováno trestní řízení, které trvalo přibližně 15 měsíců, bylo vedeno pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu a trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a trestný čin násilí proti úřední osobě dle § 325 odst. 1 písmeno a) ve formě spolupachatelství. ¨Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až na čtyři roky, poškozený neprokázal zásahy do profesního a rodinného života, prokázal nicméně zásah do sféry zdraví, konkrétně že prožívá stres a zhubl a dále se přestal věnovat koníčkům, kamarádům. Poškozený rovněž prokázal, že v době spáchání domnělého trestného činu byl mladého věku a celkem mu bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši [částka].

47. Zatřetí, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 19 C 112/2015, kdy trestní stíhání trvalo sedm měsíců. Poškozený byl stíhán pro trestný čin úmyslného ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až tři léta. Poškozený prokázal zásahy do profesního života, konkrétně omezení podnikatelské činnosti, dále výrazný zásah a narušení vztahů jak s nejbližší rodinou, tak s okolím ve vesnici. Další zásahy neprokázal. V této věci soud rovněž přihlédl k tomu, že poškozený byl bezúhonný, musel se odstěhovat ze svého bydliště a věc byla postoupena jako přestupek a skončila odložením věci. V této věci pak bylo poškozenému přiznáno piměřené zadostiučinění ve výši [částka].

48. Začtvrté, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 15 C 177/2017, kdy v této věci trestní stíhání trvalo 15 měsíců, bylo vedeno pro trestný čin ublížení na zdraví. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až tři léta. Poškozený prokázal zásahy do profesního, rodinného života, do sféry zdraví a soud rovněž přihlédl k tomu, že poškozený uplatňoval více nároků, konkrétně se domáhal náhrady nemajetkové újmy z titulu za nepřiměřeně dlouhého řízení a rovněž přihlédl k tomu, že k ublížení na zdraví mělo dojít při výkonu zaměstnání a rovněž přihlédl k tomu, že byl poškozený pravomocně odsouzen a dotčený odsuzující rozsudek byl zrušen až Nejvyšším soudem a poškozenému bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši [částka].

49. Soud je toho názoru, že by žalobci nemělo náležet tak nízké odškodnění jako ve věcech vedených pod sp. zn. 27 C 23/2018 a 19 C 122/2015. V těchto věcech totiž sice poškozeným hrozil trest stejný jako žalobci, avšak trestní řízení bylo vedeno po podstatně kratší dobu (11 a 7 měsíců). Dále oproti věci 27 C 23/2018 žalobce prokázal podstatně širší dopady trestního stíhání do svého života. Oproti věci 19 C 112/2015 je pak třeba vzít v potaz, že žalobce byl pravomocně odsouzen a zproštěn podle § 226 písm. b) trestního řádu. Na druhou stranu se soud ani nedomnívá, že by žalobci mělo náležet odškodnění ve výši jako ve věci 15 C 177/2017. V této věci sice také hrozil trest stejný a trestní stíhání trvalo kratší dobu (15 měsíců), avšak poškozený prokázal podstatně širší zásahy do svého života (zásahy do profesního života, do sféry zdraví). Podle soudu je tak přiléhavé srovnání projednávané věci s věcí 15 C 76/2020. V této věci trestní stíhání trvalo sice o něco kratší dobu (15 měsíců), avšak poškozenému hrozil trest nepatrně vyšší. Dopady trestního stíhání pak soud považuje za srovnatelné. Oproti věci 15 C 76/2020 sice žalobce nespáchal svůj trestný čin v době mladého věku, avšak byl pravomocně odsouzen, přičemž toto rozhodnutí bylo později zrušeno.

50. V této souvislosti soud uvádí, že sám žalobce poukázal na srovnání s následujícími případy.

51. S případem vedeným u zdejšího soudu pod sp. zn. 15 C 207/2009, respektive odvolacího soudu sp. zn. 21 Co 561/2010. V tomto řízení bylo posuzováno trestní stíhaní vedené pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr.zák. Trestní stíhání trvalo 2 roky a 9 měsíců. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až na 3 roky, prožíval útrapy jak v osobním, tak v rodinném životě. Celkem mu bylo přiznáno coby přiměřené zadostiučinění [částka].

52. S případem vedeným u zdejšího soudu pod sp. zn. 41 C 428/2008, respektive odvolacího soudu sp. zn. 54 Co 85/2011. V tomto řízení bylo posuzováno trestní stíhání vedené pro trestný čin ublížení na zdraví dle ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zákona. Trestní stíhání trvalo 2 roky a 2 měsíce. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody v trvání 1 rok až 5 let. Poškozený prokázal, že v souvislosti s trestním stíháním byl propuštěn ze zaměstnání a fakt trestního stíhání mu značně komplikoval hledání nového zaměstnání. Vypětí a stres související s trestním stíháním a ztrátou zaměstnání vedly u žalobce ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Trestní stíhání žalobce bylo medializováno v denním tisku, a to včetně opakovaného otištění fotografie žalobce. Celkem mu bylo přiznáno [částka].

53. S případem vedeným u zdejšího soudu pod sp. zn. 23 C 196/2012, respektive odvolacího soudu sp. zn. 13 Co 342/2013. V tomto řízení bylo posuzováno trestní stíhání vedené pro trestný čin ublížení na zdraví dle § 224 odst. 1, 2 trestního zákona. Trestní stíhání trvalo 2 roky. Poškozenému hrozil trest zákazu řízení. Poškozený prokázal, že žil v nejistotě ohledně svého dalšího pracovního uplatnění pro reálnou hrozbu uložení trestu zákazu řízení motorových vozidel a že byla ohrožena i jeho dobrá pověst tím, že mu do nového bydliště v malé obci chodily soudní obsílky. Celkem mu bylo přiznáno [částka].

54. S případem vedeným u zdejšího soudu pod sp. zn. 14 C 407/2013, respektive odvolacího soudu sp. zn. 20 Co 240/2015. V tomto řízení bylo posuzováno trestní stíhání vedené pro trestný čin ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1, odst. 3 tr, zákoník. Trestní stíhání trvalo 2 roky. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až na 8 let. Poškozený prokázal, že měl strach z odsouzení, měl depresivní stavy a byl celkově po psychické stránce v nepohodě, což mělo vliv i na jeho manželský život a v určité míře jistě i na jeho práci a uměleckou tvorbu. Trvalé následky (např. rozvod manželství, ztrátu postavení a společenské prestiže, ztrátu možnosti umělecké tvorby) však trestní stíhání žalobci nepřineslo. Celkem mu bylo přiznáno [částka].

55. S případem vedeným u zdejšího soudu pod sp. zn. 17 C 57/2014, respektive odvolacího soudu sp. zn. 16 Co 37/2016. V tomto řízení bylo posuzováno trestní stíhání vedené pro trestný čin ublížení na zdraví dle § 224 odst. 1, 2 trestního zákona. Trestní stíhání trvalo 4 roky a 3 měsíce. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až na dvě léta nebo zákaz činnosti. Poškozený prokázal, že trest zákazu činnosti by zajisté znamenal konec jeho lékařské kariéry, což se muselo projevit nejen v jeho mysli, ale i v mysli celé jeho rodiny a zanechat značnou stopu, poškozený zažíval velkou psychickou zátěž spočívající v obavách o jeho budoucnost jako lékaře, zda finančně uživí svou rodinu, ordinaci vybavenou ultrazvukem a zda bude moci vykonávat oblíbené lékařské povolání. Trestní řízení nepochybně přineslo i snížení počtu pacientek. Celkem mu bylo přiznáno [částka].

56. S případem vedeným u zdejšího soudu pod sp. zn. 42 C 238/2014, respektive odvolacího soudu sp. zn. 51 Co 99/2016. V tomto řízení bylo posuzováno trestní stíhání vedené pro trestný čin neposkytnutí pomoci. Trestní stíhání trvalo 4 roky. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až na jeden rok, na druhou stranu nikoli bezprostředně, neboť sám státní zástupce v průběhu trestního stíhání navrhl trest podmíněný. Poškozený prokázal, trestní stíhání podstatným způsobem zasáhlo do jeho života, kdy byl stíhán pro trestný čin neposkytnutí pomoci svému kamarádu, který zahynul. Z výpovědí sestry poškozeného a jeho dcery bylo zjištěno, že trestní stíhání mělo na poškozeného značný psychický dopad; poškozený se začal lidem vyhýbat, požíval ve větší míře alkohol a řada lidí, včetně kamarádů se od poškozeného odvrátila. Poškozený byl ve své obci známou osobou, účastnil se i veřejného života v obci a o to tíživěji na něho následky tohoto trestního stíhání dopadly. Celkem mu bylo přiznáno [částka].

57. S případem vedeným u zdejšího soudu pod sp. zn. 15 C 205/2012, respektive odvolacího soudu sp. zn. 53 Co 476/2013. V tomto řízení bylo posuzováno trestní stíhání vedené pro ublížení na zdraví dle § 224 odst. 1, 2 trestního zákona. Trestní stíhání trvalo 2 roky. Poškozený měl informace, že lze předpokládat, že i v případě jeho odsouzení, mu bude uložen trest na samé spodní hranici trestní sazby. (což vyplynulo i z původně odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum]). Stran újmy, k rozvázání pracovního poměru došlo na základě dohody o rozvázání pracovního poměru, jako dvoustranného právního aktu, a to po vzájemné dohodě se zaměstnavatelem. Co se týká tvrzení poškozeného o zvýšeném významu trestního stíhání, toto soud neměl za prokázané. K rozvodu manželství poškozeného došlo dne [datum], avšak v důsledku toho že příčinou rozvratu manželství bylo, že přišel o zaměstnání a manželka živila rodinu. Poškozený se věnoval svým koníčkům a zájmům a práci sháněl laxně. Posléze si našel přítelkyni. Z uvedeného vyplývá, že v době trestního stíhání se poškozený věnoval svým volnočasovým aktivitám. Celkem mu bylo přiznáno [částka].

58. S případem vedeným u zdejšího soudu pod sp. zn. 19 C 304/2011, respektive odvolacího soudu sp. zn. 70 Co 459/2013. V tomto řízení bylo posuzováno trestní stíhání vedené pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) trestního zákona a trestní stíhání trvalo 5 let a 8 měsíců. Poškozené hrozil trest až 3 léta nebo zákaz činnosti. U poškozené nepřetrvaly žádné trvalé následky, po skončení trestního stíhání se již dále neléčila. Stejně tak za ně nelze považovat dopady do rodinného života poškozené, když spory s manželem existovaly již před trestním stíháním, na vztah s dětmi nemělo trestní stíhání negativní vliv, zjištěno bylo pouze narušení vztahů s otcem. Podstatnou okolností, která byla důvodem pro zvýšení odškodnění, byl však postup [jméno FO] soudu v [adresa], který poté co Nejvyšší soud jeho rozsudek zrušil a vyjádřil právní názor, z něhož mohla žalobkyně důvodně dovozovat, že bude obžaloby zproštěna, žalobkyni znovu uznal vinnou. Tímto postupem způsobeným „tvrdohlavostí“ krajského soudu došlo v řízení nečekanému zvratu, v jehož důsledku musela poškozená znovu ukončit svou advokátní praxi, kterou se snažila po prvním odsouzení obnovit. Postup Krajského soudu v [adresa] je proto nutno hodnotit jako excesivní se závažnými důsledky do ekonomické sféry poškozené, která znovu a zcela nečekaně přišla o možnost obživy ve svém oboru. Celkem mu bylo přiznáno [částka].

59. S případem vedeným u zdejšího soudu pod sp. zn. 10 C 157/2012, respektive odvolacího soudu sp. zn. 69 Co 45/2014. V tomto řízení bylo posuzováno trestní stíhání vedené pro trestní stíhání žalobce pro podezření ze trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. a trestní stíhání trvalo 3 roky a 8 měsíců. Poškozený byl ohrožen trestní sazbou při samé dolní hranici trestní sazby, tedy hrozba trestu byla jen velmi mírná Dopad trestního stíhání do poměrů poškozeného byl umocněn tím, že se jednalo o obvinění ze spáchání trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele a omezování osobní svobody, což v případě poškozeného jako příslušníka Policie a dosud bezúhonné osoby mohlo být nejen jím, ale i jeho okolím, vnímáno obzvlášť negativně. Jeho trestní stíhání a později i odsouzení ovlivnilo nejen jeho další pracovní zařazení, když nejenže byl nucen práci u Policie ukončit (zaměstnán zde byl od roku 2004), tedy nemohl vykonávat práci, kterou si zvolil, ale zejména byl po určitou dobu omezen v možnosti výběru dalšího zaměstnání, a to v důsledku záznamu v rejstříku trestů. Trestní stíhání a odsouzení se také výrazně dotklo jeho zdravotního stavu, neboť byl nucen vyhledat péči psychiatra. Celkem mu bylo přiznáno [částka].

60. Soud je toho názoru, že žalobcem nabídnutá srovnávací judikatura není na projednávanou věc přiléhavá, a to z následujících důvodů. Zaprvé, ve věcech sp. zn. 15 C 207/2009, 17 C 57/2014, 19 C 304/2011 a 10 C 157/2012 trestní stíhání trvalo podstatně delší dobu a nadto poškození prokázali podstatně širší a intenzivnější zásahy trestního stíhání do jejich života. Zadruhé, ve věcech sp. zn. 41 C 428/2008, 23 C 196/2012, 14 C 407/2013 a 15 C 205/2012 sice trestní stíhání trvalo podobně dlouho, trest hrozil poškozeným srovnatelný (s výjimkou věci 41 C 428/2008, kdy hrozil trest vyšší), avšak poškození prokázali opět podstatně širší a intenzivnější dopady do svého života, které byly podrobně popsány shora.

61. Ve světle shora uvedeného tak lze shrnout, že soud je toho názoru, že v projednávané věci by žalobci mělo náležet přiměřené zadostiučinění ve výši [částka]. Vzhledem k tomu, že sama žalovaná žalobci dobrovolně plnila na jeho nárok částku [částka], soud výrokem I. přiznal žalobci zbývající částku [částka] a ve zbytku žalobu zamítl výrokem [jméno FO]. tohoto rozsudku.

62. Výrokem I. pak soud přiznal žalobci rovněž příslušenství z částky [částka]. Přihlédl přitom k tomu, že dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne [datum], či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne [datum]).

63. Uplatněním ve smyslu § 15 odst. 2 OdpŠk je pak okamžik doručení žádosti žalobce o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne [datum]. Po uplynutí 6 měsíční lhůty pak byla žalovaná v prodlení a bylo proto namístě přiznat žalobci úroky z prodlení v zákonné výši. Z žalovanou vyplacené částky [částka] za období od [datum] do [datum] (kdy žalovaná sama dobrovolně dotčenou částku plnila) a z soudem přiznané další částky [částka] od [datum] do zaplacení.

64. O nákladech řízení rozhodl soud dle 142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož byl žalobce ve věci úspěšný v celém rozsahu, neboť výše přiznané částky závisí na úvaze soudu, byla jí přiznána plná náhrada nákladů řízení.

65. Náklady řízení žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka] a z odměny za právní zastoupení dle § 7 bod č. [hodnota] ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) a dle judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), kdy tak za jeden úkon právní služby přísluší částka [částka] (z tarifní hodnoty [částka]).

66. V daném případě bylo provedeno 6 úkonů právní služby, tj. celkem za tyto úkony náleží částka [částka]. Konkrétně se jednalo o následující úkony právní služby dle § 11 advokátního tarifu: (i) převzetí věci [datum], (ii) podání žaloby [datum], (iii) částečné zpětvzetí a doplnění žaloby [datum], (iv) účast na jednání dne [datum], (v) sepis podání – označení případů způsobilých ke srovnání dne [datum] (jednalo se o právní úkon na výzvu soudu), (vi) účast na jednání dne [datum]. Dále žalobci náleží 6 režijních paušálů po [částka] dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Celková částka [částka] pak byla navýšena o DPH v sazbě 21 % z této částky Kč ve výši [částka].

67. Dále žalobci náleží náhrada cestovného jeho zástupce za cesty za účelem účasti na jednání ve dnech [datum] a [datum] autem s kombinovanou spotřebou 4,4 l/100 km, palivo: motorová nafta v ceně [částka]/litr dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., v trase [adresa] a zpět – 418 km, a to za každou cestu tam a zpět ve výši [částka], celkem tedy ve výši [částka].

68. Dále žalobci náleží náhrada parkovného, jež musel zástupce žalobce zaplatit v rámci cesty na soudní jednání, a to dne [datum] ve výši [částka] a [datum] ve výši [částka], kdy se dle názoru soudu jedná o účelně vynaložené náklady.

69. Ve smyslu § 14 odst. 3 advokátního tarifu pak žalobci náleží náhrada za promeškaný čas zástupce žalobce ve výši [částka] za každou z cest tam a zpět za účelem účasti na jednání ve dnech [datum] a [datum], neboť každá cesta trvá nejméně 2 hodiny a 7 minut, přičemž za každou i jen započatou půlhodinu náleží náhrada [částka]. Celkem tedy za promeškaný čas náleží náhrada ve výši [částka].

70. Dále žalobci náleží náhrada nákladů řízení ve výši [částka] za jízdné na jednání dne [datum], kde byl vyslechnut. Tuto částku žalobce doložil jízdenkami za cestu tam ve výši [částka] (za 2 osoby) a za cestu zpět ve výši [částka] (za 2 osoby). Soud zároveň zjistil, že se jednalo o nejlevnější možnou dopravu s ohledem na čas a místo jízdy.

71. Celková částka nákladů řízení tak činí [částka].

72. Pouze pro úplnost se dodává, že soud žalobci nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení v za podání ze dne [datum] - sepis žádosti o náhradu nemajetkové újmy (resp. uplatnění u žalované ve smyslu § 14 OdpŠk), jak požadoval. Platí totiž, že předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu a nepředpokládá se, že by při něm poškozený musel být právně zastoupen. Proto mu zákon neumožňuje, aby v rámci náhrady nákladů řízení uplatnil náklady zastoupení, i když je ve fázi projednání nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk vynaložil.

73. Lhůta k plnění byla ve výrocích I. a III. stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí. Náklady žalobce byly přisouzeny na zákonné platební místo (§ 149 o. s. ř.).

Poučení