37 C 148/2021-69

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa státního zastupitelství] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o omluvu a zaplacení 30 000 Kč takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované poskytnout ji zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobkyni a podepsané osobou oprávněnou jednat za žalovanou ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [celé jméno žalobkyně] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [celé jméno žalobkyně] podala podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů“, se zamítá.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve výši 30 000 Kč, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobkyně se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala po žalované omluvy a peněžitého zadostiučinění ve výši 30 000 Kč. Svou žalobu odůvodnila tím, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, který byl následně v rozporu s Ústavou novelizován, byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány její údaje o majetku, příjmech a závazcích z důvodu jejího postavení veřejného funkcionáře v Centrálním registru oznámení.

2. Projednávaná věc je přitom specifická tím, že právní zástupce žalobkyně (původně byl právním zástupcem žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení]; nyní je právní zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno]) opakovaně podával žaloby jménem různých žalobců, přičemž ve všech případech se tyto žaloby (a související podání) shodovaly téměř doslovně. Zdejší soud (jakož i soud odvolací) se tak již k podstatě projednávané věci vyjadřovala opakovaně, a to řádově v desítkách případů, přičemž v projednávané věci nebylo lze shledat jakýkoliv důvod, proč se od početné judikatury civilních soudů odchýlit.

II. Obsah žaloby a souvisejících vyjádření

3. Žalobkyně se svojí žalobou domáhala po žalované omluvy a peněžitého zadostiučinění ve výši 30 000 Kč. Tuto odůvodnila tím, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, který byl následně v rozporu s Ústavou novelizován zákonem č. 14/2017 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány její údaje o majetku, příjmech a závazcích z důvodu jejího postavení veřejného funkcionáře v Centrálním registru oznámení. Tímto docházelo k porušování práv na ochranu jejího soukromí (čl. 7, 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ LZPS“). Protiústavnost novely potvrdil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS. 38/17 ze dne 11. 2. 2020.

4. K porušování práv žalobkyně docházelo od jejího nástupu do funkce až do 6. 11. 2020. Žalobkyně vykonává veřejnou funkci v menší obci, její známost je obecně dána výkonem funkce a byla donucen k „ majetkovému striptýzu.“ Zveřejněné informace o žalobkyni si navíc každý může volně najít na internetu a dál je šířit. Žalobkyně státu vytýká, že bylo jeho povinností zajistit ochranu jejích práv, této povinnosti však stát nedostál a žalobkyni vznikla újma, kterou žádala odčinit.

5. Žalovaná ve vyjádření ze dne 7. 12. 2021 uvedla, že § 14b odst. 1, písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů byl zrušen nálezem Ústavního soudu z 11. 2. 2020, vyhlášeným 11. 3. 2020 pod sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 s tím, že tato ustanovení byla zrušena uplynutím dne 31. 12. 2020. Podle názoru žalované tak nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu publikací oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení ani po 11. 2. 2020, neboť zrušení předmětné zákonné úpravy bylo odloženo až do konce roku 2020. Na podporu své argumentace zmiňovala žalovaná stanovisko pléna Ústavního soudu ze 14. 12. 2020, sp. zn. Pl ÚS-st 31/10.

6. Žalovaná tak žalobou uplatněné nároky pro absenci odpovědnostního titulu neuznala a požadovala, aby soud žalobu zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení.

7. Podáním ze dne 22. 12. 2022 žalobkyně doplnila, že žalovaná zveřejňovala informace až do listopadu 2020 v Centrálním registru oznámení, přičemž se jednalo o citlivé informace ze soukromí žalobkyně a tyto informace byly zveřejňovány bez jakéhokoliv omezení, souhlasu žalobkyně či možnosti ovlivnit osud oznamovaných údajů. Žalobkyně uvedla, že jak před vydáním rozhodnutí Ústavního soudu ČR, k němuž došlo 11. 2. 2020, tak po jeho vydání až do 6. 11. 2020 žalovaná ignorovala protiústavnost svého jednání a nadále oznámení neomezeně veřejně zpřístupňovala. Od listopadu 2021 žalovaná zvolila ještě absurdnější přístup a předmětné informace neposkytuje už ani podle zákona č. 106/1999 Sb., což svědčí o její libovůli a popírá to smysl zákona. Ohledně výkladu zásahu do práva na soukromí žalobkyně dále odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1022/21. Žalobkyně dále uvedla, že posouzení věci dle zákona č. 82/1998 Sb. není jednoznačné, když újma vůči státu vyplývá přímo z Listiny základních práv a svobod a není možné se schovávat za právní předpis, který by upravoval pouze určitou skupinu právních vztahů a vyhýbat se tak následkům odpovědnosti za porušení ústavně zakotvených pravidel. V tomto směru odkazovala na ustanovení čl. 7 a 10 Listiny s tím, že není možné ústavně zaručené právo porušovat a vycházet při posuzování následků jeho porušení ze zákonných předpisů, který je normou nižší právní síly. Žalobkyně rovněž nesouhlasila s obranou žalované, že újma vznikla při legislativní činnosti, která není nesprávným úředním postupem. Žalobkyně zdůraznila, že derogační nález Ústavního soudu má bezprostřední aplikační dopad na posuzovanou kauzu a nikoliv odloženou vykonatelnost. Žalovaná nerespektovala právo na soukromí a rodinný život garantovaný čl. 8 Úmluvou o ochraně lidských práv a základních práv a svobod. Toto právo nesmí být vykládáno restriktivně, jak dovodil Evropský soud pro lidská práva. Závěrem žalobkyně poukázala na to, že žalovaná argumentuje odložením vykonatelnosti derogačního nálezu, sama však ještě před uplynutím této lhůty v souladu s nálezem omezila zveřejňování těchto citlivých informací.

III. Skutková zjištění

8. Z nesporných tvrzení účastníků, jakož i z listinných důkazů (uplatnění nároku na zadostiučinění ze dne 6. 5. 2021 a stanovisko žalované ze dne 4. 10. 2021) vzal soud za prokázané, že žalobkyně se dne 6. 5. 2021 obrátila na žalovanou se svojí žádostí o odškodnění. Žalovaná pak o této žádosti rozhodla dne 15. 10. 2021, když žádosti nevyhověla.

9. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

10. Z tiskové zprávy žalované ze dne 10. 11. 2020 soud zjistil, že žalovaná v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2020, č. j. 9 As 173/2020 – 32, omezila od 6. 11. 2020 plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v registru budou dostupné pouze na základě individuální žádosti, čímž mělo být zaručeno právo na soukromí a informační sebeurčení veřejných funkcionářů a odpadnutí důvodu, proč nepodat oznámení.

11. Z nesporných tvrzení účastníků soud vzal za prokázané, že Ústavní soud svým nálezem ze dne 11. 2. 2020, Pl. ÚS 38/17, publikovaným dne 8. 4. 2020 ve Sbírce, přezkoumával ústavní konformnost zákona o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb., a zákona č. 112/2018. Nález byl vyhlášen dne 11. 2. 2020 a zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb., a zákona č. 112/2018 Sb., a to uplynutím dne 31. prosince 2020. Z nálezu vyplývá, že povinnost poskytnout informace o majetku, příjmech a závazcích, které jsou obsahem oznámení podle zákona o střetu zájmů, představuje zásah do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů; tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl nejen vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Ústavní soud dospěl k závěru, že povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů, i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mj. právě u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, následně automaticky zpřístupňovány komukoli, anonymně, bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Tento (druhý) zásah do práva na informační sebeurčení již podle Ústavního soudu neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do registru oznámení na základě žádosti. Proto Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů s odloženou vykonatelností uplynutím dne 31. 12. 2020, aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která již bude ústavně souladná s poukazem na to, že protiústavní je úprava pouze v nediferencovaném elektronickém zpřístupnění údajů v registru. Ústavní soud blíže časové účinky svého nálezu a postup obecných soudů či orgánů veřejné moci v čase do nabytí vykonatelnosti blíže nevymezil.

12. Z provedeného dokazování (sdělení tiskového mluvčího Ministerstva spravedlnosti ze dne 10. 11. 2020, stanovisko žalované ze dne 15. 10. 2021 a dopis předsedy ÚOOU ministryni ze dne 10. 11. 2021), z nesporných tvrzení stran a s přihlédnutím k výše uvedenému, soud dospěl k následujícím závěru o skutkovém stavu: žalobkyně jako veřejný funkcionář byla povinna každoročně předložit průběžné oznámení dle zákona o střetu zájmů, které bylo plošně zveřejňováno prostřednictvím internetu. Ústavní soud shledal plošné neadresné zveřejňování těchto údajů protiústavním a příslušná ustanovení zákona o střetu zájmů ve svém nálezu ze dne 11. 2. 2020 ke dni 31. 12. 2020 zrušil. Žalovaná plošné zveřejňování informací omezila dne 6. 11. 2020.

IV. Právní úprava a judikatura na projednávanou věc dopadající

13. Dle § 14b odst. 1 zákona o střetu zájmů ve znění novely č. 14/2017 Sb., účinné od 1. 9. 2017, každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo b) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.

14. Dle § 14b odst. 1 zákona o střetu zájmů ve znění novely č. 112/2018 Sb., účinné od 30. 6. 2018, každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 písm. a) až o) a u členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, b) § 2 odst. 1 písm. p) a u primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města a městské části hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, c) § 2 odst. 1 písm. q), s výjimkou primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, městské části hlavního města Prahy, kraje nebo hlavního města Prahy v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo d) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.

15. Nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, Pl. ÚS. 38/17, došlo ke zrušení výše uvedených ustanovení zákona o střetu zájmů ke dni 31. 12. 2020.

16. Podle čl. 89 odst. 1 Ústavy České republiky, rozhodnutí Ústavního soudu je vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak. Dle odst. 2 vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.

17. Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.

18. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen„ OdpŠk“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

19. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

20. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dle odst. 2 právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

21. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle odst. 2 zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

22. Podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dojde-li po provedeném řízení Ústavní soud k závěru, že zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo že jiný právní předpis nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo zákonem, nálezem rozhodne, že takový zákon nebo jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení se zrušují dnem, který v nálezu určí.

23. Podle § 71 odst. 1 zákona o Ústavním soudu byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního předpisu důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení zákona o trestním řízení soudním. Dle odst. 2 ostatní pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat. Dle odst. 3 ustanovení odstavců 1 a 2 platí i v případech, kdy byly zrušeny části právních předpisů, popřípadě některá jejich ustanovení. Dle odst. 4 jinak práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena.

24. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl ÚS-st 31/10, č. 426/2010 Sb., je nutné nahlížet na přechodné účinky nálezu sp. zn. Pl ÚS. 3/09 (219/2010 Sb.) tak, že se působí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, neboť tento nález výslovně nestanovil jinak (§ 58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu Pl. ÚS. 3/09 ve Sbírce zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán. Proto v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod.

25. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1321/2019, nebyl postup exekutora v rozporu s postupem stanoveným právními předpisy, jestliže se exekutor řídil zákonem, který byl teprve následně shledán Ústavním soudem za protiústavní.

26. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20, platí, že i při informování veřejnosti orgány veřejné moci o jejich činnosti může dojít k porušení práv a ke vzniku újmy, a proto spadají i nezákonnosti při takovém informování, které jednotlivci způsobily škodu, pod nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Je tedy zřejmé, že se v dané věci nejedná o žalobu na ochranu osobnosti, neboť k újmě žalobkyně mělo dojít při výkonu veřejné moci a OdpŠk je ve vztahu k občanskému zákoníku úpravou speciální.

V. Právní posouzení projednávané věci soudem

27. Žalobkyně se domáhala přiměřeného zadostiučinění a omluvy za újmu, která jí měla být způsobena na jejích právech neomezeným zveřejňováním oznámení a umožněním nelimitovaného anonymního přístupu k nim, a to oznámení, která jako veřejný funkcionář podávala podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů.

28. Žalobkyně se tak domáhala náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena postupem Ministerstva spravedlnosti při vedení Centrálního registru oznámení podle zákona o střetu zájmů, tedy výkonem veřejné moci. Nárok je tedy po právní stránce nutno posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb. Aplikace toliko obecné občanskoprávní úpravy odpovědnosti (ochrany osobnosti), v daném případě na místě není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, Rc 125/2011, jakož i tam označenou prejudikaturu k nemožnosti postupu podle právní úpravy ochrany osobnosti po účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb.).

29. Závěr soudu o podřazení žalobou uplatněného nároku zákonu č. 82/1998 Sb. je podpořen zejm. nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20, který pod tento zákon podřadil dokonce i poskytování informací v případech zákonem výslovně neupravených:„ Protože i při informování veřejnosti orgány veřejné moci o jejich činnosti může dojít k porušení práv a ke vzniku újmy, spadají i nezákonnosti při takovém informování, které jednotlivci způsobily škodu, pod nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Souladný s čl. 36 odst. 3 Listiny je takový výklad zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož nezákonnost při poskytování informací nebo zveřejňování zpráv orgánem veřejné moci je nesprávným úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. 30 Cdo 4118/2015 (č. 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)).“ I.

30. Soud tak uzavírá, že žalobou uplatněný nárok je nutné posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb., nikoli dle obecných předpisů občanskoprávní úpravy odpovědnosti (ochrana osobnosti). S odkazem na výše citované závěry Ústavního soudu se žalobkyně nemůže svého nároku domáhat ani na základě tvrzené přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod, když z rozhodnutí Ústavního soudu se podává, že naplnění takto ústavně garantovaných práv je třeba, pokud jde o poskytování informací, posuzovat právě pohledem toho, zda nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu odškodňovacího zákona a za podmínek tohoto odškodňovacího zákona. Z výše citovaných rozhodnutí se pak rovněž podává, že o přímé aplikovatelnosti ústavní úpravy bylo rozhodováno v situacích, kdy tato přímo zakotvovala právo na náhradu škody, či odškodnění, jako tomu je například v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nebo v čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Naproti tomu čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod přímo nárok na náhradu škody či odškodnění v případě porušení informační povinnosti nezakládá a nelze tak i z tohoto důvodu dovozovat přímou aplikovatelnost těchto ústavně právních předpisů na nárok na odškodnění žalobce a naopak je toto třeba právě posuzovat pohledem odškodňovacího zákona a jím definovaných podmínek odškodnění, včetně vymezení možných odpovědnostních titulů.

31. Podřazením zjištěného skutkového stavu shora citovaným zákonným ustanovením a judikatuře dospěl soud k závěru, že žaloba je nedůvodná.

32. Objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem podle OdpŠk je založena při současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody.

33. Soud v projednávané věci neshledal existenci odpovědnostního titulu, tj. nesprávného úředního postupu, neboť žalovaná při zveřejňování oznámení žalobkyně jako veřejného funkcionáře postupovala dle platné a účinné právní úpravy. Byť zveřejňováním oznámení docházelo k zásahu do soukromí žalobkyně (jakož i dalších veřejných funkcionářů v jejím postavení), což ostatně konstatoval Ústavní soud ve svém derogačním nálezu, nelze v plošném zveřejňování oznámení dle zákona o střetu zájmů žalovanou shledat nesprávný úřední postup (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1321/2019). Nesprávný úřední postup nelze dovozovat ani v období od vydání derogačního nálezu do 6. 11. 2020, neboť jeho vykonatelnost byla odložena a dle stanoviska Ústavního soudu Pl. ÚS-st 31/10, č. 426/2010 Sb., platí, že po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a správní úřady jsou povinny ji aplikovat.

34. Pokud jde o prvou část tvrzení žalobkyně - tedy, že nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že žalovaná zveřejňovala oznámení v Centrálním registru oznámení dle zákona o střetu zájmů dle § 14b odst. 1, písm. a), b), c) v době od účinnosti novely, která toto ustanovení do zákona o střetu zájmů zakotvila, tj. od 1. 9. 2017, resp. v doplněném znění od 30. 6. 2018 do 11. 2. 2020, kdy byl vydán derogační nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, pak soud uzavírá, že v tomto nesprávný úřední postup shledávat nelze. Žalovaná, jakožto subjekt spravující Centrální registr oznámení dle zákona o střetu zájmů vystupuje v pozici orgánu moci výkonné a v době do 11. 2. 2020 postupovala beze všech pochybností dle platných a účinných právních předpisů, konkrétně podle § 14b odst. 1 a), b) a c) zákona o střetu zájmů. V tomto období ještě nebylo Ústavním soudem deklarováno, že tato zákonná úprava je protiústavní, a po žalované, jakožto orgánu moci výkonné je nutno požadovat právě to, aby postupovala v souladu s platnými a účinnými předpisy, když nemá žádné zákonné zmocnění k tomu, aby v případě, že by dospěla k závěru o protiústavnosti konkrétní zákonné úpravy, podle této ze své vůle sama nepostupovala. Zde je třeba činit právě rozdíl od postupu orgánů moci soudní, kterým výslovně Ústava v čl. 95 odst. 2 dává možnost, resp. povinnost posoudit, zda zákon, jehož má být při řešení věci použito, není v rozporu s ústavním pořádkem a dospěje-li soud k závěru, že tento rozpor dán je, pak je soudu dána možnost, resp. povinnost předložit věc Ústavnímu soudu. Takovéto povinnosti, či oprávnění orgány moci výkonné však nemají a je tak naopak zcela správným úředním postupem, pokud se řídí platnou a účinnou právní úpravou. Závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Ad 173/2020 pak vycházejí právě z tohoto, když konstatují, že Nejvyšší správní soud je orgánem moci soudní, který k derogačnímu nálezu Ústavního soudu je povinen přihlížet i v době, kdy zrušení předmětné právní úpravy ještě není účinné, a to právě s odkazem na čl. 95 odst. 2 Ústavy a z něj plynoucí povinnosti soudů posuzovat v rámci své činnosti i případný rozpor zákonů s předpisy ústavními. Takovéto postavení však žalovaná neměla, tedy v situaci, kdy zveřejňovala oznámení v Centrálním registru oznámení v době do vydání derogačního nálezu (11. 2. 2020) tak postupovala plně dle platné a účinné právní úpravy (nezpochybněné) a její postup tak byl řádným a nenaplňuje odpovědnostní titul nesprávného úředního postupu.

35. Pokud jde o druhou část tvrzení ohledně nesprávného úředního postupu na straně žalované, tj. konkrétně postup žalované, která zveřejňovala oznámení dle zákona o střetu zájmů v Centrálním registru těchto oznámení v době od vyhlášení derogačního nálezu, tj. od 11. 2. 2020 do 6. 11. 2020, kdy žalovaná s tímto fakticky přestala, když oznámení nadále zveřejňovala až na základě předchozí individuální žádosti, nikoliv anonymně, nelimitovaně, jako tomu bylo do té doby, pak ani v tomto postupu soud nesprávný úřední postup neshledal. Soud v tomto směru vychází zejména ze závěrů přijatých Ústavním soudem ve stanovisku sp. zn. Pl ÚS-st 31/10 ve kterém Ústavní soud dovodil, že v případě rozhodnutí Ústavního soudu, kterým se ruší právní předpis, dochází k tomuto zrušení nikoliv od počátku, tedy nikoliv ex tunc, nýbrž vždy až ode dne, který Ústavní soud v nálezu určí, a pokud by tak neučinil, pak až dnem publikace ve Sbírce zákonů. Tedy ke zrušení právního předpisu dochází s účinky ex nunc, tedy od stanoveného okamžiku. Ústavní soud přitom má možnost, za situace, kdy má za to, že derogační nález je natolik zásadním pro ochranu ústavnosti, zajistit jeho vykonatelnost ještě před datem vyhlášení ve Sbírce zákonů, což však musí výslovně do svého rozhodnutí zakotvit. Ústavní soud pak uzavřel, že zrušení právního předpisu pro futuro se projevuje právě i tím, že v případě, kdy Ústavní soud využije možnosti posunout okamžik vykonatelnosti svého nálezu až na budoucí dobu, pak se po dobu takovéhoto odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny takovouto úpravu aplikovat. Ústavní soud k tomuto doplnil, že státní orgány naopak nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto staly vykonatelnými. Ústavní soud poté v tomto směru ještě zdůraznil, že zrušení určité právní úpravy, jakožto protiústavní, ještě neznamená revizi individuálních právních aktů, která byla založena právě na aplikaci neústavního předpisu.

36. V projednávané věci je tak zřejmé, že pokud Ministerstvo spravedlnosti ve vztahu k žalobkyni i v době po 11. 2. 2020, kdy došlo k vyhlášení derogačního nálezu, nadále postupovalo dle § 14b odst. 1, písm. a) b) a c) zákona o střetu zájmů a oznámení v Centrálním registru nadále zveřejňovalo dle tohoto ustanovení v neomezeném rozsahu umožňujícím anonymní přístup, pak byl postup Ministerstva spravedlnosti řádným, neboť jakožto orgán moci výkonné nebylo ministerstvo oprávněno samo dospět k závěru, že bude předčasně aplikovat právní důsledky derogačního nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 38/17 ještě před datem 31. 12. 2020, k němuž byla tato účinnost samotným Ústavním soudem zrušena. Opačný závěr by byl v rozporu se závěry Ústavního soudu přijatými v tomto nálezu i výše citovaném stanovisku (sp. zn. Pl ÚS-st 31/10), a rovněž by se možnost odkladu vykonatelnosti derogačních nálezů stala nadbytečnou, pokud by orgány moci výkonné měly povinnost podle těchto nálezů postupovat ještě před datem jejich účinnosti.

37. V této souvislosti je pak třeba vyjít nejen z argumentace obsažené v odůvodnění citovaných rozhodnutí a stanovisek Ústavního soudu, ale např. i z argumentace obsažené v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 9 As 173/2020. Z těchto se pak především podává, že v posuzovaném případě dochází ke střetu dvou zájmů, konkrétně zájmu na kontrole činnosti veřejných funkcionářů a zájmu na ochraně jimi poskytovaných informací. V tomto případě Ústavní soud dospěl k závěru, že dochází sice k porušení práva na ochranu informací, nicméně, že je zde i další zásadní zájem, spočívající v zachování možnosti kontroly činnosti veřejných funkcionářů, právě prostřednictvím podávaných oznámení, přičemž je třeba zdůraznit, že je to právě a pouze Ústavní soud, který je oprávněn posuzovat soulad zákonů s ústavními předpisy a právě Ústavní soud při vyhodnocení kolize těchto dvou zájmů dospěl k závěru, že pro ochranu Ústavou garantovaných práv je dostačující, pokud dojde ke zrušení předmětného ustanovení až k 31. 12. 2020.

38. Nelze pak tedy nesprávný úřední postup na straně Ministerstva spravedlnosti, jakožto orgánu moci výkonné, spatřovat v tom, že nešel ve svém chování ještě nad rámec závěrů Ústavního soudu a střet těchto dvou zájmů nevyhodnotil jinak než Ústavní soud, konkrétně ve prospěch ochrany informací veřejných funkcionářů, a to tím, že by aplikoval účinky derogačního nálezu ještě před Ústavním soudem stanovenou vykonatelností.

39. Ze všech těchto důvodů soud dospěl k závěru, že na straně žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, ani pokud se i v době od vyhlášení derogačního nálezu Ústavního soudu, tj. ode dne 11. 2. 2020 do 6. 11. 2020, fakticky řídil platnou a účinnou úpravou § 14b odst. 1, písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů i za situace, kdy toto ustanovení bylo již zrušeno, avšak až s účinky k 31. 12. 2020.

40. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že dne 6. 11. 2020 žalovaná fakticky začala informace poskytovat v omezeném rozsahu, neboť předmětem posouzení zdejšího soudu je to, zda byla žalovaná oprávněna oznámení zveřejňovat způsobem dosavadním, což jak uvedeno do 31. 12. 2020 možné bylo. To, že fakticky žalovaná způsob zveřejňování omezila ještě před tímto datem, samo nemůže založit závěr o tom, že dosavadní postup žalované byl nesprávným, když zejména z tiskové zprávy se podává, že žalovaná k tomuto přistoupila z důvodu faktické nevymahatelnosti sankcí za přestupky, které jsou spojeny s nepodáním oznámení z důvodu obavy o ochranu soukromí, tedy vlastně v zájmu toho, aby nadále docházelo k zveřejňování oznámení, neboť jinak by s ohledem na závěry Nejvyššího správního soudu veřejní funkcionáři nemohli být sankcionováni za nepředložení oznámení, tedy by tato fakticky nemuseli podávat. Za dané situace se v kontextu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9As 173/2020 jeví tento postup žalované k 6. 11. 2020 rovněž jako řádným a neodůvodňuje závěr o tom, že dosavadní postup by byl postupem nesprávným.

41. Vzhledem k tomu, že není dána již jen první podmínka vzniku odpovědnosti státu za škodu, soud se existencí dalších podmínek nezaobíral a žalobu pro absenci odpovědnostního titulu zamítl.

42. Pokud jde o přímou aplikaci Listiny základních práv a svobod (čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práva svobod), případně čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, lze rovněž odkázat na nedávné rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, č. j. 30 Co 326/2021- 134, které vyložilo, že míra intenzity zásahu v porovnání s účelem a cílem, která podaná oznámení sledují, proto nepostačuje pro závěr, že stát odpovídá pro porušení práva na soukromí a práva na informační sebeurčení za nemateriální újmu, která žalobcům v souvislosti s postupem žalované aplikující účinnou právní normu v rozhodném období vznikla. Postupovala-li žalovaná až do 6. 11. 2020 podle účinné, i když Ústavním soudem již deklarované protiústavní právní úpravy (tím spíše i v době před vydáním derogačního nálezu Ústavního soudu), zasahovala tím sice do ústavně zaručených práv žalobců na soukromí a informační sebeurčení, avšak naplňovala tím i hlavní cíl zákona o střetu zájmů, kterým je kontrola veřejnosti nad transparentním výkonem veřejné správy. Postup žalované tak obstojí i v testu přiměřenosti a nelze jej ani z tohoto pohledu shledat nesprávným.

VI. K nákladům řízení

43. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., dle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o.s.ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.

44. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o.s.ř. činí 300 Kč za každý úkon.

45. Zcela úspěšné žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 900 Kč odpovídající paušální náhradě za 3 úkony (písemné vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu a 1x příprava k jednání). Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

VII. Ke lhůtě k plnění

46. Lhůta k plnění byla v nákladovém výroku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.

Poučení