37 C 153/2021-51

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení částky 556 595,41 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 259 913,83 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 259 913,83 Kč od [datum] do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, již se žalobce domáhal zaplacení částky 284 721,58 Kč a úroků z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 259 913,83 Kč od [datum] do [datum], se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobce se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal zaplacení částky 556 595,41 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok přitom opíral o tvrzení, že žalovaná částka představuje škodu, která mu vznikla, když plnil na základě rozhodnutí [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které bylo následně jako nezákonné zrušeno rozhodnutím [název soudu]. Podle svých tvrzení se totiž žalobce poskytnutého plnění již nedomohl, neboť subjekt, kterému částku vyplatil, se totiž v úpadku, resp. s ním bylo vedeno konkursní řízení. V tomto konkursním řízení pak byl žalobce uspokojen pouze v rozsahu přibližně 49,55%.

2. Podstata sporu v projednávané věci tak spočívá v posouzení důvodnosti nároku žalobce, resp. posouzení splnění tří podmínek vyžadovaných zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“) pro dovození odpovědnosti žalované, a to sice zda: (i) existuje odpovědnostní titul (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup); (ii) poškozenému vznikla újma; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s odpovědnostním titulem. Pro projednávanou věc je rovněž podstatné, že žalovaná vznesla námitku promlčení.

II. Obsah žaloby a souvisejících vyjádření

3. Žalobce ve své žalobě uvedl, že u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích byla v roce [rok] podána žaloba, kterou se [právnická osoba] s. r. o., [IČO] (dále též jenom„ VOKO-OPTIK“), domáhala po žalobci (v daném řízení však v procesní pozici žalovaného), vrácení kupní ceny oproti vydání movitých věcí (optických přístrojů), a to v důsledku absolutní neplatnosti sjednané kupní smlouvy. Věc byla u citovaného soudu vedena pod sp. zn. [spisová značka]. V průběhu řízení se ukázalo, že kupní smlouva je skutečně absolutně neplatná a strany smlouvy jsou si povinny vrátit vzájemně poskytnutá plnění ze synallagmatického vztahu. Žalobce postavil oproti nároku [právnická osoba] na vrácení kupní ceny svoji pohledávku za uvedenou společností, která dokonce nárok uplatněný uvedenou společností převyšovala, a vzájemně je započetl. [název soudu], [pobočka] tento postup akceptoval a svým rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], zamítl žalobu v části, ve které žalobce požadoval vrácení kupní ceny a vyhověl pouze části o vydání optických přístrojů. Na základě odvolání [název soudu] svým rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], napadené prvoinstanční rozhodnutí změnil mimo jiné tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit [právnická osoba] 374 662 Kč s 2 % úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a současně nahradit [právnická osoba] náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 116 194 Kč Odvolací soud tedy ve svém rozhodnutí neakceptoval zápočet učiněný žalobcem. Jelikož šlo o rozhodnutí druhé instance, nabylo toto rozhodnutí právní moci a vykonatelnosti po jeho doručení stranám řízení. Žalobce proto dne [datum] zaplatil na účet [právnická osoba] 515 208,03 Kč (z toho částka 374 662 Kč představovala jistinu, částka 24 352,03 Kč úroky a částka 116 194 Kč náklady řízení).

4. Žalobce dále tvrdil, že podal proti rozsudku [název soudu] dovolání, kterému [název soudu] svým rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Dospěl přitom k závěru, že zápočet učiněný žalobcem byl po právu. V mezidobí, tedy v době od rozhodnutí [název soudu] do zrušovacího rozhodnutí [název soudu], však došlo k tomu, že byl na majetek [právnická osoba] prohlášen konkurz. Konkrétně se tak stalo usnesením [název soudu], [pobočka] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Platba žadatele ve výši 515 208,03 Kč se tak stala součástí konkurzní podstaty (v době prohlášení konkurzu šlo o plnění dle pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí) a nemohla být z konkurzní podstaty vrácena ani po zrušujícím rozhodnutí [název soudu] v roce [rok]. Žalobce tak byl nucen uplatnit svůj nárok na vrácení částky 515 208,03 Kč formou přihlášky pohledávky do konkurzního řízení. I zde se celá věc podle žalobce zkomplikovala, neboť takto přihlášenou pohledávku popřeli správce konkurzní podstaty a jeden z dalších věřitelů. Incidenční řízení bylo vedeno u [název soudu], [pobočka] pod sp. zn. [spisová značka], a i toto řízení dospělo až [název soudu], který svým rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] musel opětovně osvědčit nárok žalobce.

5. Žalobce zdůraznil, že konkurz na majetek [právnická osoba] byl ukončen až po skončení posledního incidenčního řízení, což se stalo v roce [rok]. Rozvrhové usnesení bylo vydáno až dne [datum] a nabylo právní moci v lednu [rok]. Teprve v tomto okamžiku se žalobce bezpečně dozvěděl, že se mu z částky 515 208,03 Kč, jejíž zaplacení mu bylo uloženo neprávem, vrátí pouze 49,551672 %, tj. částka 255 294,20 Kč (celková výše pohledávky žalobce, a tedy i plnění z konkurzní podstaty, byla vyšší). Plnění z konkurzní podstaty bylo připsáno na účet žalobce dne [datum].

6. Ve světle shora popsaných okolností žalobce tvrdil, že mu vznikla následující škoda: (i) rozdíl mezi částkou, kterou žalobce uhradil [právnická osoba] (515 208,03 Kč) a částkou, která se mu vrátila z rozvrhu konkurzní podstaty (255 294,20 Kč), tj. 259.913,83 Kč; (ii) zákonné úroky z prodlení z dosud dlužné částky 259.913,83 Kč za dobu od [datum] do zaplacení (ke dni [datum] činily úroky z prodlení dle žalobce částku 291 422,51 Kč); (iii) zákonné úroky z prodlení z částky, která byla žalobci vyplacena z konkurzní podstaty, tedy z částky 255 294,20 Kč, a to za dobu od [datum] do [datum]. Žalobce se přitom rovněž domáhal zaplacení částky 11 960 Kč coby náhrady nákladů právního zastoupení za sepis žádosti žalované. V této souvislosti přitom uvedl, že svoji žádost uplatnil u žalované dopisem ze dne [datum], přičemž žalovaná do okamžiku podání žaloby na žalobcovu žádost nijak nereagovala.

7. Žalobce se tak svojí žalobou domáhal zaplacení částky 556.595,41 Kč spolu s úroky z prodlení v zákonné výši z částky 259 913,83 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, jakož i náhrady nákladů řízení.

8. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne [datum] uvedla, že žalobce u ní dne [datum] uplatnil nárok na náhradu majetkové škody z titulu vydání nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném před [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] jako soudem I. stupně, jakož i v řízeních vedených v předmětné věci u soudů vyšších stupňů. Tvrzená škoda měla žalobci vzniknout v důsledku toho, že mu byla nezákonně uložena povinnost k placení a zaplacená částka mu byla vrácena pouze z části v konkurzním řízení vedeném u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Žádosti žalobce přitom žalovaná nevyhověla, a to pro promlčení.

9. Dále žalovaná uvedla, že v řízení vedeném u [název soudu], [pobočka] pod sp. zn. [spisová značka] došlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk. Tímto rozhodnutím je podle žalované pravomocný rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], který byl rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], zrušen.

10. Žalovaná zdůraznila, že žalobci vznikla škoda v celkové výši 189 010, 7147 Kč představující 50,448328% podíl z částky 374 662 Kč, která byla žalobci pravomocně přiznána (v rámci konkursního řízení vedeného u [název soudu] sp. zn. [spisová značka]) v incidenčním sporu o určení pravosti pohledávky v řízení vedeném u [název soudu] sp. zn. [spisová značka]. V dotčeném incidenčním řízení totiž bylo dle žalované rozhodnuto tak, že pohledávka žalobce ve výši 374 662 Kč je po právu, protože se jedná o bezdůvodné obohacení; nicméně částka 24 352 Kč představující uhrazené úroky ani částka 116 194 Kč představující uhrazené náklady řízení po právu není, neboť žaloba v nalézacím řízení byla podána důvodně. K tomu žalovaná poukázala na to, že dle rozvrhového usnesení [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne [datum], žalobce obdržel částku v celkové výši 506 903,95 Kč představující 49,551672% podíl všech zjištěných pohledávek žalobce v celkové výši 1 022 980,50 Kč. Z částky 374 662 Kč pak činí 49,551672% částka [číslo], 2853 Kč, kterou žalobce obdržel, zbývající částka 189 010, 7147 Kč představuje škodu, která žalobci vznikla v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí. Vznik uvedené škody je podle žalované v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí, neboť tím, že pravomocným rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], který byl následně zrušen rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], bylo žalobci uloženo plnit společnosti, jež se nacházela v insolvenci, došlo ke vzniku škody v podobě 50,448328% neuspokojené části pohledávky žalobce. Konečně s poukazem na § 31 odst. 1 a 2 OdpŠk nicméně žalovaná uzavřela, že nárok žalobce byl promlčen.

11. Pokud jde o nárok žalobce na náhradu škody představující zákonné úroky z prodlení z částky 259 913,83 Kč ke dni [datum], tj. 291.422,51 Kč a dále zákonné úroky z vrácené částky 255 294,20 Kč od [datum] do [datum], tj. 284.721,58 Kč, k tomu žalovaná uvedla, že považuje tyto nároky za zcela nedůvodné. V této souvislosti odkázala na rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Žalovaná konečně rovněž odmítla nárok žalobce na náhradu nákladů řízení v souvislosti s mimosoudním uplatněním žádosti u žalované 12. Žalovaná tak navrhovala, aby byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta a jí přiznána náhrada nákladů řízení v paušální výši.

13. Dne [datum] se ve věci konalo jednání, na kterém strany setrvaly na svých vyjádřeních. Žalobce pak nad rámec svého dřívějšího vyjádření zdůraznil, že námitka promlčení vznesená žalovanou je nejen v rozporu § 32 odst. 2 OdpŠ, nýbrž i dobrými mravy.

14. Rozsudek byl vyhlášen dne [datum].

III. Skutková zjištění

15. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce uplatnil u žalované svůj nárok na náhradu újmy dne [datum] ze stejných důvodů a ve stejné výši jako v projednávané věci. Žalovaná svým stanoviskem ze dne [datum] pak žalobci sdělila, že jeho nárok neuznává.

16. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

17. Soud ze spisu vedeného u [název soudu], [pobočka], pod sp. zn. [spisová značka] a z nesporných tvrzení účastníků zjistil, že se žalobkyně [příjmení] domáhala po žalobci zaplacení částky 374 662 Kč s přísl. oproti vydání movitých věcí. Pravomocným rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], bylo rozhodnuto tak, že žalobce byl povinen [právnická osoba] zaplatit částku ve výši 374 662 Kč s přísl., zároveň bylo žalobci uloženo vydat movité věci (optické přístroje), jakož i nahradit náklady řízení. Rozhodnutí [název soudu] ze dne [datum] bylo žalobci doručeno dne [datum]. V souladu s uvedeným pravomocným rozsudkem žalobce požadovanou částku v celkové výši 515 208,30 Kč (představující jistinu ve výši 374 662 Kč, úrok z prodlení ve výši 24 352 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 116 194 Kč) uhradil a vydal žalovanému optické přístroje. Současně podal proti pravomocnému rozsudku [název soudu] dovolání. Následně byl rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], pravomocný rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], zrušen a věc byla vrácena zpět tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu, že odvolací soud založil svoje rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, kdy věc posoudil podle správné právní normy, ale nesprávně ji vyložil. Zrušovací rozhodnutí [název soudu] bylo žalobci doručeno dne [datum]. Dne [datum] vzal správce konkursní podstaty, který vstoupil do řízení namísto [právnická osoba] žalobu zpět, neboť předmět sporu odpadl, když žalobce plnil a vrátil optické přístroje. V souladu se zpětvzetím žaloby byl usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], zamítavý rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], zrušen a řízení bylo zastaveno. O nákladech řízení rozhodl soud tak, že nikomu náhradu nákladů řízení nepřiznal. Rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. Proti rozhodnutí podal žalobce dovolání, které bylo dne [datum] zamítnuto. Rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum].

18. Ze spisu vedeného u [název soudu], [pobočka] pod sp. zn. [spisová značka], ze spisu vedeného [název soudu], [pobočka], pod sp. zn. [spisová značka], jakož i nesporných tvrzení účastníků soud zjistil, že usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], prohlášen konkurs na majetek úpadce [právnická osoba]. V rámci zahájeného konkursního řízení vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] se žalobce v procesním postavení žalobce proti žalovaným: správci konkursní podstaty JUDr. [jméno] [příjmení], a [jméno] [příjmení] (jednatel úpadce [anonymizováno]) domáhal určení pravosti pohledávek, které žalobce přihlásil do uvedeného konkursního řízení. Toto incidenční řízení bylo zahájeno dne [datum] doručením žaloby ke [název soudu] a bylo vedeno pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobce se mimo jiné domáhal určení pravosti pohledávky ve výši 515 209 Kč (představující jistinu ve výši 374 662 Kč, úrok z prodlení ve výši 24 352 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 116 194 Kč), neboť tato pohledávka byla správcem konkursní podstaty popřena. Rozsudkem [název soudu], [pobočka] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], bylo rozhodnuto výrokem I. tak, že řízení o určení pohledávek 8 442 Kč a 27 000 Kč je zastaveno, výrokem II. bylo rozhodnuto tak, že se určuje, že žalobce má za úpadcem pohledávku ve výši 374 662 Kč. Výrokem III. byla žaloba co do určení pohledávky ve výši 356 846 Kč zamítnuta. Výrokem IV. nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Toto rozhodnutí bylo napadeno odvoláním, o kterém rozhodl [název soudu] rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], mimo jiné výrokem I. tak, že se rozsudek [název soudu], pobočka v Pardubicích ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], v napadených výrocích II., III. a IV. mění tak, že se určilo, že žalobce měl za úpadce [anonymizováno] pohledávky ve výši 116 194 Kč a 24 352 Kč. Ohledně pohledávek ve výši 590 962 Kč byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno dovolání, o kterém rozhodl [název soudu] rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Tomto rozhodnutí [název soudu] zrušil rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a to sice se v části výroku pod bodem I., ve které byl změněn rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve výroku pod bodem II. Nejvyšší soud tak zrušil tu část rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], která se týkala zamítnutí žaloby„ ohledně pohledávky“ ve výši 374 662 Kč a věc v tomto rozsahu vrátil [název soudu] k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], pak [název soudu] rozhodl mimo jiné tak, že rozsudek [název soudu], [pobočka] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], se v bodě II. výroku potvrzuje. Dovolání proti tomuto rozsudku [anonymizována dvě slova] bylo usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], odmítnuto. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. Po usnesení [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne [datum], žalobce obdržel částku v celkové výši 506 903,95 Kč dne [datum].

19. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

20. Pouze pro úplnost se dodává, že soud zamítl další návrhy na doplnění dokazování, neboť – jak bude objasněno níže - pro posouzení žalobou uplatněného nároku bylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu.

IV. Právní úprava na projednávanou věc dopadající

21. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

22. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

23. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

24. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle odst. 2 má právo na náhradu škody i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

25. Dle § 8 odst. 1 OdpŠk platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, lze uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

26. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

27. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u orgánu uvedeného v § 6 zákona (tj. zdejší žalovaná). Podle § 15 odst. 1 OdpŠk pak platí, že přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

28. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Podle odst. 2 téhož ustanovení pak platí, že se nárok nejpozději promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

V. Právní posouzení projednávané věci soudem

29. Jak je uvedeno shora, žalobce se svojí žalobou domáhal u zdejšího soudu zaplacení částky 556 595,41 Kč s příslušenstvím. K tomu zdejší soud poznamenává, že zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 OdpŠk). Stát přitom za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla újma (tj. nemajetková či majetková – škoda); a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem; jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

30. Soud má nicméně za to, že před zkoumáním naplnění podmínek stanovených OdpŠk je nejprve nezbytné zabývat se námitkou promlčení tvrzeného nároku žalobce, kterou vznesla žalovaná. Uplatní-li totiž účastník v civilním řízení soudním důvodně námitku promlčení, velí zásada hospodárnosti řízení, aby soud nejprve posoudil, zda je námitka důvodná, a pokud tomu tak je, aby žalobu zamítl, aniž by se zabýval otázkou splnění podmínek odpovědnosti za újmu či prokázána její výše. K námitce promlčení 31. Z relevantních zákonných ustanovení plyne, že nárok na poskytnutí náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím se promlčuje ve zcela speciálně konstruované promlčecí době. U nároků na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím s výjimkou škody na zdraví zákon stanoví kombinovanou subjektivní a objektivní promlčecí lhůtu, jejichž vzájemný vztah je takový, že běží nezávisle na sobě a k promlčení dochází, jakmile jedna z nich uplyne. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby se odvíjí od okamžiku, kdy bylo zrušovací rozhodnutí doručeno (oznámeno). Objektivní desetiletá lhůta pak počíná běžet od okamžiku doručení (oznámení) nezákonného rozhodnutí.

32. Připomíná se, že v obecné rovině institut promlčení slouží právní jistotě tím, že„ majitele práv“ podněcuje k jejich prosazování, a tedy k realizaci zásady vigilantibus iura. Uplatnění práv působí k vyjasnění právních poměrů, jejichž řešení, právě i v důsledku liknavosti oprávněných, může být značnou zátěží nejen pro strany právních vztahů, ale i pro další, třetí osoby včetně veřejného sektoru a zejména pro soudy. Tomuto účelu slouží i ve vztazích odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci (viz TICHÝ, L. Obecná část občanského práva. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 352).

33. V projednávané věci se žalobce domáhá náhrady újmy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím [název soudu] svým ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které bylo žalobci doručeno dne [datum]. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], přičemž zrušovací rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne [datum]. Vycházeje striktně z jazykového výkladu § 31 odst. 1 a 2 OdpŠk, bylo by lze dovodit, že subjektivní lhůta musela uplynout nejpozději dne [datum] a objektivní dne [datum]. Žalobce pak uplatnil svůj nárok u žalované na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím [název soudu] svým ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], až dne [datum rozhodnutí]. Prima facie by tak bylo lze na základě jazykového výkladu dovodit, že nárok žalobce byl promlčen, jak tvrdila žalovaná; tak tomu ovšem není, a to z následujících důvodů.

34. Zaprvé, z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že vznikla-li škoda až po doručení nezákonného rozhodnutí, začíná běžet promlčecí lhůta až od okamžiku vzniku škody (viz usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). V této judikatuře přitom dal Nejvyšší soud přednost teleologickému výkladu před výkladem jazykovým. Dlužno poznamenat, že tato judikatura Nejvyššího soudu byla přijata v kontextu výkladu zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Nicméně s ohledem na skutečnost, že textace § 22 odst. 1 a 2 zákona č. 58/1969 Sb. a § 31 odst. 1 a 2 OdpŠk je totožná, je zdejší soud toho názoru, že tato judikatura je použitelná i na projednávanou věc.

35. Dále z ustálené judikatury civilních soudů plyne, že v případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka může věřiteli škoda vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči dlužníku uspokojen ani v rámci konkursu. Za nedobytnou je možno pohledávku považovat ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení, bez ohledu na to, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí o zrušení konkursu (viz např. rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). V projednávané věci po usnesení [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne [datum], žalobce obdržel dne [datum] částku v celkové výši 506 903,95 Kč.

36. Lze tak uzavřít, že žalobci vznikla škoda až dne [datum] a teprve až tímto dnem začala běžet promlčecí lhůta stanovená v § 31 odst. 1 a 2 OdpŠk. Uplatnil-li proto žalobce svůj nárok u žalované dne [datum], nelze dovodit, že by jej neuplatnil včas. Námitka promlčení vznesená žalovanou proto neobstojí.

37. Zadruhé, i kdyby se snad soud ztotožnil s tvrzením žalované, že subjektivní promlčecí lhůta počala plynout [datum] a objektivní promlčecí lhůta dne [datum], musel by se zabývat (k návrhu žalobce) tím, zda žalovanou vznesená námitka promlčení neodporuje dobrým mravům. K tomu soud v prvé řadě konstatuje, že námitka promlčení může být v rozporu s dobrými mravy pouze ve zcela výjimečných případech, kdy je opodstatněné prolomit právní jistotu účastníků. Při posuzování okolností, resp. tvrzení žalobce ve vztahu k nemravnosti vznesené námitky promlčení, soud vycházel z ustálené rozhodovací praxe [název soudu], a to např. z rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], v němž [název soudu] uzavřel, že úsudek soudu ohledně nemravnosti námitky promlčení musí být podložen přesvědčivými skutkovými zjištěními, a že„ (T) yto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení” (zvýraznění doplněno).

38. Obdobný závěr plyne rovněž např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3825/2011 ze dne 17. 10. 2012:„ Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/ 2004, a též v časopise Právní rozhledy č. 12/2002; a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002; ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99; ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000; ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99; ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/1999)“ (zvýraznění doplněno).

39. Dále např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 3391/15 ze dne 14. 11. 2017 Ústavní soud uzavřel, že:„ (…) při posuzování nároků uplatňovaných podle citovaného zákona obecné soudy nikdy nesmí zapomínat na jejich ústavní původ a zakotvení. Je proto nezbytné v každém případě dbát na to, aby fakticky nedošlo k vyprázdnění dotčeného základního práva při použití jeho zákonného provedení (…) námitka promlčení může být za určitých okolností shledána rozpornou s dobrými mravy. Proto také platí, že z ústavněprávního hlediska nazíráno může nastat i situace, kdy akceptace námitky promlčení obecnými soudy může být považována za porušení základních práv jednotlivce. (…) Institut dobrých mravů je tedy jakousi otevřenou„ branou“, kterou mohou být do podústavního práva„ vpuštěny“ ústavní hodnoty a principy v situacích, kdy výklad zákona vede k nespravedlivým či z ústavního hlediska jinak problematickým a nepřiměřeným důsledkům. Dobré mravy totiž mohou a mají napomáhat obecným soudům při hledání ústavně konformního řešení konkrétní projednávané věci. Zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby může být v individuálních případech nepřiměřeně tvrdým postihem poškozeného ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. (…) důvody, proč právo nebylo uplatněno, a s nimi spojené okolnosti, může být pro posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy relevantní. (…) Kategorie dobrých mravů je Ústavním soudem vnímána jako souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad s morálním akcentem, zajišťovaný právními normami a podléhající vývoji v kontextu společenských poměrů. (…) poškozený musí být mimořádně bdělý (vigilantibus iura ad absurdum), zatímco stát nabude vůči jedinci i ve svých vnitřních poměrech takřka extrémně brzy právní jistotu, že zaváhání poškozeného (…) jednoduše„ odklidí“ formálně správně vznesenou námitkou promlčení“ (zvýraznění doplněno).

40. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že z ustálené judikatury se podává, že nárok na náhradu škody může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen mu plnit (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004, ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, nebo ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010). Stát se tak dostává do pozice tzv. posledního dlužníka; škoda proto ve vztahu k němu vzniká až ve chvíli, kdy tímto posledním dlužníkem skutečně je. Dlužno poznamenat, že obtíže spojené s vymáhání pohledávky proti dlužníku poškozené nehrají roli (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1208/2012). Na druhou stranu poškozený by neměl být nucen do předem ztraceného řízení jen proto, aby se ukázalo, že jeho nárok je proti jeho dlužníku nevymahatelný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 546/2015).

41. Jinými slovy řečeno, i kdyby soud dovodil, že promlčecí lhůta žalobci skutečně uplynula před podáním žádosti o odškodnění u žalované, musel by námitku promlčení vznesenou žalovanou považovat za rozpornou s dobrými mravy. Pokud by totiž žalobce žaloval náhradu škody v době bezprostředně po doručení zrušovacího rozhodnutí, aniž by předtím svoji pohledávku vymáhal v rámci probíhajícího konkurzního řízení, musela by taková žaloba být zamítnuta, a to z důvodu shora osvětleného principu státu jako posledního dlužníka. Žalobce se tedy zachoval zodpovědně a v souladu se zákonem, pokud se nejprve pokusil vymoci svoji pohledávku v rámci konkurzního řízení. K jeho tíži přitom nelze klást, že konkurzní řízení trvalo tak dlouhou dobu, že v mezidobí uplynula jak subjektivní, tak i objektivní promlčecí lhůta. Žalobce by tedy v žádném případě marné uplynutí promlčecí lhůty tak jako tak nemohl zavinit, přičemž s ohledem na individuální okolnosti projednávané věci by na každý pád platilo, že zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty (kdyby soud dovodil, že promlčecí lhůta skutečně uplynula) by byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Žalovanou vznesená námitka promlčení by tak v každém případě byla v rozporu s dobrými mravy. K nároku na náhradu škody 42. Jak už bylo konstatováno výše, zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 OdpŠk). Stát přitom za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) a za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla újma (tj. majetková škoda či nemajetková újma); a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011). Existence těchto podmínek musí být bezpečně prokázána, přičemž důkazní břemeno tíží poškozeného.

43. Žalobce se svojí žalobou domáhal náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí. Z § 8 Odpšk přitom plyne, že aby bylo možné rozhodnutí státu považovat za nezákonné, je nezbytné, aby bylo zrušeno k tomu příslušným orgánem. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí orgánu veřejné moci (tj. zde soudů).

44. V řízení bylo prokázáno, že [název soudu] vydal dne [datum rozhodnutí] rozsudek, č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci a poté byl následně zrušen rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Z uvedeného důvodu soud žalobní nárok posoudil jako nárok na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk, kterým je rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Dlužno poznamenat, že o existenci odpovědnostního titulu ani nebylo mezi stranami sporu.

45. Pokud jde o tvrzenou škodu a její výši, mezi stranami nebylo sporu o tom, že žalobce dne [datum] zaplatil na účet [právnická osoba] ve výši 515 208,03 Kč, a to na základě pravomocného rozsudku [anonymizováno] sodu v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Z této částky pak žalobce obdržel v rámci konkurzního řízení částku 255 294,20 Kč (na základě rozvrhového usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne [datum]). O tom rovněž mezi stranami nebylo sporu. Konečně mezi stranami ani nebylo sporné to, že pokud jde o částku ve výši ve výši 189 010, 7147 Kč, kterou žalobce plnil na základě rozsudku [anonymizováno] sodu v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a stran které žalobce nebyl uspokojen v rámci konkurzního řízení vedeného u [název soudu], [pobočka], tak tato částka představuje škodu, kterou žalobce utrpěl v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím.

46. Mezi stranami tak bylo sporu stran částky 70 903, 1153 Kč, přičemž tato částka představuje přibližně 50,45 % z částek 116 194 Kč a 24 352 Kč, které žalobce rovněž plnil na základě nezákonného rozhodnutí, přičemž i stran těchto pohledávek za [právnická osoba] byl uspokojen v rámci dotčeného konkurzního řízení pouze přibližně v rozsahu 49,55 %. K tomu žalovaná uváděla, že částka 24 352 Kč představuje uhrazené úroky (z částky ve výši 374 662 Kč žalované v rámci vedeného u [název soudu], [pobočka], pod sp. zn. [spisová značka]) a částka 116 194 Kč uhrazené náklady původního řízení. Podle žalované se přitom domáhal žalobce zaplacení těchto částek nikoliv po právu, neboť žaloba byla v nalézacím řízení podána důvodně.

47. Soud se s argumentací žalované nicméně neztotožnil. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že v řízení vedeném u [název soudu], [pobočka], pod sp. zn. [spisová značka] uplatnil žalobce námitku započtení. [název soudu] přitom autoritativně ve svém rozsudku ze dne ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], konstatoval, že námitka započtení byla uplatněna po právu. Po zrušujícím rozhodnutí [název soudu] usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], dotčené řízení zastavil, a to pro zpětvzetí žaloby [právnická osoba]. V tomto rozhodnutí sice bylo konstatováno, že [právnická osoba] jako strana žalující byla úspěšná, avšak tento úspěch byl posuzován striktně z procesního pohledu. Toto odůvodnění plně respektovalo skutečnost, že žalobce na základě zrušeného (pravomocného) rozhodnutí [název soudu] [právnická osoba] plnil to, čeho se tato společnost domáhala. Nicméně pohled soudu v rámci řízení o náhradě škody podle OdpŠk nemůže být bez dalšího totožný s pohledem soudu na procesní úspěch v původním řízení. Jinak řečeno, o důvodnosti žaloby v původním řízení nelze uvažovat pouze na základě rozhodnutí vycházejícího z čistě procesního posouzení věci. Podstatné je, zdali žalobce měl právo na vrácení zaplacených částek, či nikoliv. Pokud pak jde o částky 24 352 Kč a 116 194 Kč, nelze přehlédnout, že žalobce měl na jejich vrácení vůči [právnická osoba] nárok, neboť právní důvod k jejich úhradě zanikl, jak koneckonců přiléhavě v rámci incidenčního řízení konstatoval [název soudu] ve svém rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] (přičemž v tomto ohledu nebylo rozhodnutí [název soudu] dalšími rozhodnutím [název soudu] nijak dotčeno). Pokud tedy z těchto částek bylo žalobci v rámci konkurzního řízení plněno pouze v rozsahu přibližně 49,55 %, nevyplacený zbytek těchto částech představuje škodu, kterou žalobce utrpěl v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Žalobcův nárok je tak po právu nikoliv pouze co do částky 189 010, 7147 Kč, jak argumentovala žalovaná, nýbrž co do částky 259 913,83 Kč.

48. Pokud jde o částku 284 721,58 Kč, jejíhož zaplacení se žalobce rovněž domáhal (mělo se jednat o úroky z prodlení v zákonné výši z částky 255 294,20 Kč, kterou žalobce obdržel na základě pravomocného rozvrhového usnesení, a to za období od [datum] do [datum]), zde naopak soud přisvědčil argumentaci žalované. Jak totiž bylo osvětleno shora, v případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka může věřiteli škoda vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči dlužníku uspokojen ani v rámci konkursu. Jinými slovy řečeno, škoda v těchto případech představuje částku, které se pro nedostatek majetku nemohl věřitel v rámci konkursu domoci. Žalobce si pravděpodobně této skutečnosti byl vědom, když na jednání konaném dne [datum] připustil, že mu v zásadě jde o zhodnocení částky, kterou vyplatil [právnická osoba] na základě zrušeného rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], když uvedl, že pokud by soud přistoupil k jinému řešení (např. zohlednění míry inflace), tak by se ani takovému postupu nebránil. Jinak řečeno, žalobcem požadovaná částka 284 721,58 Kč nepředstavuje částku, kterou by žalobce ve skutečnosti zaplatil jiné osobě (kupř. věřiteli v důsledku prodlení se splněním jiného svého závazku) a o kterou by se jeho majetkový stav zmenšil (tedy nejde o skutečnou škodu). Nemůže přitom jít ani o ušlý zisk, neboť žalobce neprokázal konkrétní skutečnosti, že při běžném běhu událostí mohl dosáhnout zisku z částky, kterou plnil [právnická osoba] na základě nezákonného rozhodnutí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 96/2012, na které přiléhavě odkazovala žalovaná). Pokud pak jde o žalobcův návrh, aby soud přistoupil k jinému řešení, a to pomocí zohlednění míry inflace, k tomu soud uvádí, že takovýto postup (pokud by se k němu soud uchýlil) by byl zjevnou svévolí, neboť pro něho nelze najít ni nejmenší oporu v zákoně.

49. S ohledem na shora uvedené soud žalobě co do částky 259 913,83 Kč vyhověl a ve zbytku jí zamítl (srov. výrok I. a II. tohoto rozsudku).

VI. K úrokům z prodlení

50. Pokud jde o požadované úroky z prodlení, jak je uvedeno shora, dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], či sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]).

51. Uplatněním ve smyslu § 15 odst. 2 OdpŠk je pak okamžik doručení žádosti žalobkyně o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne [datum]. Po uplynutí 6 měsíční lhůty pak byla žalovaná v prodlení a bylo proto namístě přiznat úroky z prodlení v zákonné výši. V projednávané věci pak uplynula lhůta ve čtvrtek dne [datum]; v prodlení se tak žalovaná ocitla v pátek dne [datum].

52. Žalobce se svojí žalobou domáhal zaplacení úroku z prodlení z částky 259 913,83 Kč od [datum] do zaplacení. S ohledem na výše uvedené však soud přiznal nárok na úrok z prodlení z přisouzené částky pouze od [datum] do zaplacení a ve zbytku žalobu zamítl (srov. výrok I. a II. tohoto rozsudku). Samotné úroky z prodlení (resp. jejich výše) jsou odůvodněny § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (jakož i související judikaturou - srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], či sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]).

VII. K nákladům řízení

53. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

54. V projednávané věci platí, že žalobce byl se svým nárokem na náhradu škody úspěšný co do částky 259 913,83 Kč, neúspěšný pak co do částky 284 721,58 Kč. Procesní úspěch žalobce činí 46,7 % (resp. jeho neúspěch činí 53,3 %). Soud je proto toho názoru, že rozdíl mezi úspěchem (resp. neúspěchem) jednotlivých stran je zcela nepatrný. Výrokem III. tohoto rozsudku proto rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř.

55. Dlužno poznamenat, že soud si při psaní písemného odůvodnění tohoto rozsudku byl vědom toho, že při vyhlašování rozsudku dne [datum] opomněl rozhodnout o části předmětu řízení – nároku na náhradu škody ve výši 11 960 Kč, pročež bude v této věci třeba vydat doplňující rozsudek podle § 166 odst. 1 o. s. ř. Nicméně úspěch či neúspěch stran této částky by v každém případě nemohl ničeho změnit na tom, že rozdíl mezi úspěchem (resp. neúspěchem) jednotlivých stran je tak či onak zcela nepatrný (částka 11 960 Kč představuje 2,1 % předmětu řízení).

VIII. Ke lhůtě k plnění

56. Lhůta k plnění byla ve výroku I. tohoto rozsudku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.

Poučení