37 C 161/2021-42

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 214 136,21 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky ve výši 214 136,21 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši od 28. 10. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobce se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal zaplacení částky 72 562 Kč s úrokem v prodlení v zákonné výši coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze (dále též„ MS“) pod sp. zn. [spisová značka] (dále též„ původní řízení“). Dále se domáhal částky 141 574,21 Kč coby náhrady škody představující úrok z prodlení, který měl žalobce uhradit vlivem nepřiměřeně dlouhého soudního řízení.

2. Podstata sporu v projednávané věci tak spočívá pouze v posouzení důvodnosti nároku žalobce ve smyslu podmínek vyžadovaných zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“) k dovození odpovědnosti žalované, resp. v otázce posouzení výše přiměřeného zadostiučinění, které by žalobci mělo náležet.

II. Obsah žaloby a souvisejících vyjádření

3. Žalobce ve své žalobě uvedl, že původní řízení bylo zahájeno dne 21. 11. 2012 a konec tohoto řízení nastal dne 24. 11. 2020. Původní řízení tak podle žalobce trvalo celkem 8 let a 3 dny. Dále zdůraznil, že v původním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk.

4. Žalobce tvrdil, že uplatnil u žalované svůj nárok dne 27. 4. 2021. Žalovaná pak jeho žádost vyřídila svým stanoviskem ze dne 29. 9. 2021, když mu přiznala zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé původní řízení ve výši 67 438 Kč a ve zbytku jeho žádost zamítla. K tomu žalobce zdůraznil, že nesouhlasí s tvrzením vyjádřeným ve stanovisku žalované, že se svým jednáním podílel na vzniku průtahů např. tím, že podal nedůvodnou námitku věcné nepříslušnosti. Podle žalobce mu nemůže být kladeno k tíži využívání procesních námitek a opravných prostředků, kterému právní řád dává k dispozici. To, že námitce nebylo ze strany soudů vyhověno, nesvědčí podle žalobce o její zbytečnosti. V rámci vyřešení otázky věcné příslušnosti se totiž vyřešila i otázka, zda má být spor posuzován podle občanského či obchodního zákoníku, což mělo zásadní význam např. pro běh promlčecích lhůt. Rozhodnutí soudů o námitce věcné nepříslušnosti se pak stalo i součástí odůvodnění rozhodnutí ve věci samé. Nadto žalobce uvedl, že základní částka zadostiučinění přiznaná mu žalovanou ve výši 15 000 Kč za rok řízení, přičemž za první dva roky náleží částka v poloviční výši (tj. 7 500 Kč), je nepřiměřeně nízká a neodpovídá současné cenové hladině.

5. Žalobce rovněž tvrdil, že na základě rozhodnutí vydaných v původním řízení byl povinen uhradit krom jistiny a nákladů řízení rovněž zákonný úrok z prodlení z částky 348 113 Kč v celkové výši 241 443,22 Kč. Tento úrok z prodlení uhradil dne 10. 12. 2019. Pokud by přitom soudní řízení trvalo standardní dobu 2 roky, byl by tento úrok z prodlení uhrazen k 22. 11. 2014. Podle žalobce mu tak vznikla škoda v celkové výši 141 574,21 Kč představující zákonný úrok z prodlení z částky 348 113 Kč od 22. 11. 2014 do jeho zaplacení dne 10. 12. 2019. Žalobcem byl dle svých tvrzení vlivem nepřiměřených průtahů soudního řízení vystaven právní nejistotě, zda má vůbec povinnost hradit jakoukoliv finanční částku. I pokud by řízení proběhlo v přiměřené časové lhůtě, byla by zde stále povinnost žalobce hradit úrok z prodlení, tato povinnost by však byla ve výrazně nižším rozsahu.

6. Žalobce se proto domáhal zaplacení částky 214 136,21 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 28. 10. 2021 do zaplacení a náhrady nákladů řízení.

7. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 11. 1. 2022 uvedla, že mezi stranami není sporu o tom, že žalobce u žalované uplatnil dne 27. 4. 2021 svůj nárok.

8. K meritu věci žalovaná uvedla, že délka původního řízení činila 7 let a 11 měsíců, přičemž celkovou délku řízení lze hodnotit jako nepřiměřenou. Žalovanou již dříve zaplacenou částku 67 438 Kč coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým původním řízením nicméně žalovaná považovala za zcela dostatečnou. Pokud jde o nárok na náhradu škody ve výši 141 574,21 Kč, k tomu žalovaná zdůraznila, že pokud žalovaný nesplatí svůj dluh řádně a včas, není nesprávný úřední postup soudu spočívající v průtazích řízení v příčinné souvislosti s újmou, která žalovanému žalobci vznikla v důsledku soudem uložené povinnosti zaplatit úroky z prodlení. Povinnost zaplatit úroky z prodlení vznikla na základě smluvního vztahu a nikoli na základě rozhodnutí soudu. Příčinou zaplatit úroky z prodlení není délka řízení, nýbrž to, že žalobce jako žalovaný řádně a včas nesplnil svou povinnost vůči věřiteli.

9. Žalovaná proto navrhovala zamítnutí žaloby v plném rozsahu a rovněž požadovala náhradu nákladů řízení ve formě režijních paušálů za provedené úkony.

III. Skutková zjištění

10. Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. V dané věci soud na základě výsledku přípravy jednání dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Účastníci proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání neměli námitek, respektive s tímto procesním postupem vyslovili souhlas. Soud tedy s ohledem na splnění podmínek předvídaných shora uvedeným ustanovením § 115a o.s.ř. věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání.

11. Z nesporných tvrzení účastníků a z předložených listin (ze stanoviska žalované ze dne 29. 9. 2021 a podací stvrzenky [číslo]) vzal soud za prokázané, že žalobce podáním doručeným žalované dne 27. 4. 2021 uplatnil svůj. Žalovaná žalobci částečně vyhověla svým stanoviskem ze dne 29. 9. 2021 a vyplatila mu dne 1. 10. 2021 67 438 Kč.

12. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

13. Ze spisu vedeného u MS pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující skutečnosti (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků řízení): -) Dne 21. 11. 2012 podala žalobkyně [právnická osoba] (dále jen„ žalobkyně“) ke Krajskému soudu v Plzni žalobu proti [celé jméno žalobce] o zaplacení 348 113 Kč s příslušenstvím. -) Dne 22. 11. 2012 Krajský soud v Plzni vyslovil svou místní nepříslušnost. -) Dne 5. 12. 2012 bylo usnesení o místní nepříslušnosti soudu doručeno žalovanému. -) Dne 17. 1. 2013 byl spis postoupen Městskému soudu v Praze. -) Dne 28. 1. 2013 soud vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku za žalobu. -) Dne 8. 2. 2013 byl soudní poplatek zaplacen. -) Dne 27. 2. 2013 soud vydal platební rozkaz. -) Dne 26. 3. 2013 podal žalovaný odpor proti platebnímu rozkazu. -) Dne 29. 4. 2013 soud vyzval žalovaného k vyjádření k žalobě. -) Dne 3. 6. 2013 podal žalovaný vyjádření k žalobě. Ve vyjádření vznesl i námitku věcné nepříslušnosti. -) Dne 16. 7. 2013 podal žalovaný další vyjádření. -) Dne 30. 7. 2013 podala žalobkyně vyjádření k vyjádření žalovaného. -) Dne 8. 10. 2013 soud vyzval žalobkyni k podání vyjádření k vyjádření žalovaného doručeného dne 16. 7. 2013. -) Dne 6. 11. 2013 podala žalobkyně vyjádření. -) Dne 11. 4. 2014 soud vyzval účastníky k vyjádření k námitce věcné nepříslušnosti vznesené žalovaným. -) Dne 9. 5. 2014 byl spis postoupen Vrchnímu soudu v Praze s námitkou věcné nepříslušnosti soudu. -) Dne 16. 2. 2015 Vrchní soud v Praze rozhodl, že v prvním stupni jsou věcně příslušné krajské soudy. -) Dne 18. 6. 2015 soud nařídil jednání na den 30. 9. 2015. -) Dne 29. 9. 2015 podal žalovaný vyjádření. -) Dne 30. 9. 2015 se konalo první jednání ve věci. Žalobkyni zde bylo předáno obsáhlé podání žalovaného ze dne 29. 9. 2015 a žalobkyni byla dána lhůta 30 dnů k podání vyjádření k podání žalovaného. Jednání bylo odročeno na neurčito s ohledem na organizační změny u soudu. -) Dne 6. 10. 2015 byla soudu doručena žádost žalobkyně o separaci nákladů řízení. -) Dne 6. 11. 2015 bylo soudu doručeno vyjádření žalobkyně k doplnění podání žalovaného. -) Dne 12. 11. 2015 soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni separované náklady. -) Dne 29. 12. 2015 podal žalovaný odvolání proti rozhodnutí o povinnosti hradit separované náklady. -) Dne 21. 1. 2016 byl spis předložen odvolacímu soudu. -) Dne 25. 1. 2016 odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil. -) Dne 22. 6. 2016 soud nařídil jednání na den 19. 10. 2016. -) Dne 19. 10. 2016 se konalo jednání; jednání bylo odročeno na den 1. 2. 2017 za účelem doplnění dokazování. -) Dne 29. 12. 2016 podala žalobkyně vyjádření. -) Dne 30. 1. 2017 požádal zástupce žalovaného o odročení jednání z důvodu pracovní neschopnosti. Jednání bylo proto odvoláno. -) Dne 3. 3. 2017 soud nařídil jednání na 17. 5. 2017. -) Dne 3. 5. 2017 byla soudu doručena žádost zástupce žalovaného o odročení jednání z důvodu pracovní neschopnosti. Jednání bylo odvoláno. -) Dne 3. 7. 2017 soud nařídil jednání na 1. 10. 2017. -) Dne 11. 10. 2017 se konalo jednání; jednání bylo odročeno na den 10. 1. 2018 za účelem výslechu svědků. -) Dne 5. 1. 2018 bylo nařízené jednání zrušeno z důvodu zdravotní indispozice soudkyně. -) Dne 2. 5. 2018 byl spis přidělen nové soudkyni. -) Dne 30. 5. 2018 bylo nařízeno jednání na den 3. 10. 2018. -) Dne 3. 10. 2018 se konalo jednání; jednání bylo odročeno za účelem výslechu svědka. -) Dne 29. 10. 2018 soud požádal Okresní soud v Sokolově jako dožádaný soud o provedení výslechu svědka. -) Dne 30. 10. 2018 žalobkyně doplnila skutková tvrzení. -) Dne 20. 11. 2018 se konal výslech svědka u dožádaného soudu. -) Dne 27. 3. 2019 se konalo jednání, na kterém byl vyhlášen rozsudek, kterým bylo žalobě vyhověno. -) Dne 26. 4. 2019 podal žalovaný proti rozsudku odvolání. -) Dne 16. 5. 2019 soud vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku za odvolání. -) Dne 22. 5. 2019 byl soudní poplatek uhrazen. -) Dne 14. 5. 2019 soud vydal k rozsudku opravné usnesení. -) Dne 21. 6. 2019 bylo soudu doručeno vyjádření žalobkyně k odvolání žalovaného. -) Dne 27. 6. 2019 byl spis předložen odvolacímu soudu. -) Dne 19. 8. 2019 odvolací soud nařídil jednání na den 19. 11. 2019. -) Dne 19. 11. 2019 se konalo jednání u odvolacího soudu, na kterém byl vyhlášen rozsudek, kterým bylo napadené rozhodnutí potvrzeno. -) Dne 3. 2. 2020 žalovaný podal dovolání. -) Dne 12. 2. 2020 soud vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání. -) Dne 26. 2. 2020 žalovaný uhradil soudní poplatek za dovolání. -) Dne 15. 4. 2020 byl spis předložen Nejvyššímu soudu. -) Dne 20. 5. 2020 Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl (právní moc dne 16. 6. 2020). -) Dne 12. 8. 2020 žalovaný podal ústavní stížnost. -) Dne 12. 11. 2020 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalovaného.

14. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

IV. Právní úprava na projednávanou věc dopadající

15. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

16. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 téhož zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

17. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterým je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

18. Podle § 15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku, přičemž náhrady škody se poškozený může domáhat u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

19. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí téhož zákona se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

V. Právní posouzení projednávané věci soudem

20. Jak je uvedeno shora, žalobce se svojí žalobou domáhal dvou nároků. Jednak přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé původní řízení a dále pak náhrady škody v celkové výši 141 574,21 Kč představující zákonný úrok z prodlení z částky 348 113 Kč od 22. 11. 2014 do jeho zaplacení dne 10. 12. 2019.

21. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

22. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen„ Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

23. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

24. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

25. V dané věci začalo rozhodné období běžet dne 5. 12. 2012, kdy byla žalobci doručeno usnesení o místní nepříslušnosti. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že není možné brát za počátek původního řízení datum 21. 11. 2012 (tj. den, kdy byla podána žaloba v původním řízení), neboť z ustálené judikatury civilních soudů plyne, že u žalovaného je třeba za počátek rozhodné doby brát okamžik, kdy se o zahájení řízení dozvěděl (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009). Konec rozhodného období soud spatřuje v datu 24. 11. 2020, kdy byla žalobci doručeno žalobci rozhodnutí Ústavního soudu. Celková doba rozhodného období ve vztahu k posuzované nemajetkové újmě žalobce tedy činila cca 7 let a 11 měsíců.

26. Posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, přičemž ve věci rozhodoval dvakrát MS, jednou rozhodoval soud odvolací, jednou soud dovolací a jednou Ústavní soud. Soud konstatuje, že již samo řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).

27. Po skutkové i hmotně-právní stránce byla věc dle soudu standardně obtížná (resp. složitá). Předmětem řízení byl totiž nárok na zaplacení peněžité částky vyplývající ze smlouvy o dodávkách energie. Po procesně-právní stránce soud považuje věc za mírně obtížnější, neboť soudy v původním řízení rozhodovaly o otázkách místní nepříslušnosti, věcné nepříslušnost, separaci nákladů a byl proveden výslech svědka pomocí dožádaného soudu. V souhrnu tedy soud věc hodnotí jako mírně složitější.

28. Dále je třeba konstatovat, že žalobce se na celkové délce původního řízení podílel, a to sice dílčím způsobem, když dvakrát zaslal soudu obsáhlá doplnění vyjádření těsně před konáním soudního jednání (čemuž rovněž odpovídá i rozhodnutí o separaci nákladů v původním řízení) a dvakrát bylo nařízené jednání odročeno k žádosti právního zástupce žalobce. V této souvislosti se k argumentaci žalobce a žalované zdůrazňuje, že samotné podání námitky věcné nepříslušnosti nemůže být žalobci kladeno k tíži. Jak totiž plyne z ustálené judikatury civilních soudů, uplatňuje-li poškozený svá procesní práva (nikoliv obstrukčním charakterem), nelze mu toto klást k tíži, avšak jde o skutečnost zohlednitelnou v rámci kritéria složitosti věci, což také zdejší soud učinil shora (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1057/2014).

29. Dále se uvádí, že soud nezaznamenal (a žalobce to ani netvrdil), že by se žalobce snažil o urychlení řízení, resp. že by podal žádost o odstranění průtahů ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Soud nicméně zdůrazňuje, že není povinností účastníka se o urychlení řízení shora uvedeným způsobem snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam).

30. Pokud jde o význam řízení, soud konstatuje, že jej hodnotí jako standardní. Jednalo se totiž o spor majetkové povahy, u něhož se standardní význam v souladu s ustálenou judikaturou civilních soudů presumuje (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). Soud si je přitom vědom toho, že k typovým aspektům stran významu řízení mohou přistoupit i aspekty individuální. V projednávané věci ovšem žalobce ani netvrdil (a logicky ani neprokázal), že by zde byly skutečnosti, které se vymykají obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých„ typů“ řízení či typových okolností na straně účastníků. Dlužno poznamenat, že není přitom ani rolí soudu, aby nad rámec tvrzení účastníků pátral po okolnostech svědčících pro zvýšení či snížený význam předmětu řízení pro poškozené, neboť by se tím mohl dopustit porušení zásady rovnosti účastníků řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014).

31. Konečně pokud se jedná o postup soudů, coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, soud konstatuje, že v posuzovaném řízení zaznamenal několik období nečinnosti. První období nečinnosti soud spatřuje v období od 6. 11. 2013 (kdy podala žalobkyně vyjádření) do 11. 4. 2014 (kdy soud vyzval účastníky k vyjádření k námitce věcné nepříslušnosti). Druhé období nečinnosti soud spatřuje v období od 9. 5. 2014 (kdy byl spis postoupen Vrchnímu soudu v Praze) do dne 16. 2. 2015 (kdy Vrchní soud v Praze rozhodl). Třetí období nečinnosti soud spatřuje v období od 25. 1. 2015 (kdy Vrchní soud v Praze rozhod o odvolání) do 22. 6. 2016 (kdy MS nařídil jednání).

32. Lze proto shrnout, že soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé (ostatně o tomto nebylo ani mezi účastníky sporu). Z uvedených důvodů soud uzavřel, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, čímž došlo též k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (o čemž koneckonců nebylo ani mezi stranami sporu).

33. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku). Porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je tedy bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy. Bylo tudíž na žalované, aby vznik újmy vyvracela, která tak však nečinila.

34. S ohledem na shora uvedené a na skutečnost, že byly splněny kumulativní podmínky pro vznik nároku, soud dospěl k závěru, že požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se soudu nejeví jako zcela dostatečné.

35. Soud na základě kritérií stanovených shora citovaným § 31a odst. 3 OdpŠk (k nimž se v konkrétních souvislostech v dané věci vyjádřil podrobněji již výše) shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobce částkou 51 875 Kč.

36. Při stanovení dané částky soud vycházel (v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010) ze sazby 15 000 Kč za první dva roky řízení a 15 000 za každý další rok řízení (tj. za 7 let řízení 90 000 Kč) a dále 1250 Kč za každý další měsíc řízení (tj. 13 750 Kč za dalších 11 měsíců řízení). Soud zdůrazňuje, že s ohledem na délku původního řízení nebylo na místě přiznat vyšší základní částku; původní řízení totiž nebylo násobně delší, nežli bylo lze s ohledem na okolnosti případu (zejm. mírně obtížnější procesní složitost, podíl žalobce na délce řízení a počet podaných opravných prostředků) očekávat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011).

37. K tomu soud k argumentaci žalobce doplňuje, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti jednoznačně zdůraznil, že pro poměry panující v České republice je přiléhavé přiznávat přiměřené zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč za každý rok řízení (viz Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). Tyto závěry vyplývající z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu přitom nebyly dosud nikterak překonány (a to ani s ohledem na čas, který uplynul od jejich přijetí, resp. na měnící se ekonomické poměry v České republice), přičemž zdejší soud se jimi v souladu s principem jednotného rozhodování soudů cítí vázán.

38. Vypočtená základní částka ve výši 103 750 Kč byla ponížena o 30 % odpovídající tomu, že se na rozhodování opakovaně podílely soudy třech stupňů soudní soustavy a Ústavní soud. Dále byla vypočtená částka ponížena o 10 % z důvodu složitosti původního řízení. Základní částka byla dále ponížena o 10 % z důvodu podílu žalobce na délce původního řízení. Ve výsledku tedy došlo k modifikaci základní částky jejím ponížením o 50 %, tj. na výslednou částku 51 875 Kč. S ohledem na to, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná žalobci již zaplatila částku 67 438 Kč (a to ve lhůtě podle § 15 odst. 1 OdpŠk), soud žalobu, pokud jde o nárok na zaplacení částky 72 562 Kč s úrokem v prodlení v zákonné výši od 28. 10. 2021 do zaplacení coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 5/2013, výrokem I. zamítl.

39. Soud rovněž výrokem I. zamítl žalobu, pokud jde o částku ve výši 141 574,21 Kč představující zákonný úrok z prodlení z částky 348 113 Kč od 22. 11. 2014 do jeho zaplacení dne 10. 12. 2019. Jak totiž správně argumentovala žalovaná, již jen ze samotných žalobních tvrzení je naprosto zjevné, že se nejedná a nemůže jednat o újmu, kterou by žalobce utrpěl v příčinné souvislosti s nepřiměřeně dlouhým soudním řízení. V souladu s ustálenou judikaturou totiž platí, že povinnost platit úroky z prodlení je zákonem předvídaný následek skutečnosti, že dlužník nesplní svůj peněžitý závazek řádně a včas. K prodlení dochází uplynutím doby splatnosti, jež se řídí hmotným právem; lhůta stanovená soudním rozhodnutím ke splnění uložené povinnosti (tzv. lhůta pariční; § 160 o. s. ř.) má význam z hlediska vykonatelnosti rozhodnutí, nikoliv pro otázku prodlení. Tvrdí-li tudíž žalobce (domnělý poškozený), že utrpěl majetkovou újmu tím, že mu bylo soudem uloženo zaplatit věřiteli spolu s jistinou žalované částky též úroky z prodlení, je příčinu vzniku této újmy nutno spatřovat již ve skutečnosti, že ze strany žalobce (dlužníka) nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, nikoliv snad v nesprávném úředním postupu soudu. Možné subjektivní přesvědčení dlužníka o nedůvodnosti věřitelem uplatňované pohledávky v původním řízení (jež se ukázalo být nesprávným) přitom na daném závěru nemůže ničeho změnit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3913/2011).

VI. K nákladům řízení

40. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., dle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o.s.ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.

41. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o. s. ř. činí 300 Kč za každý úkon.

42. Zcela úspěšné žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 300 Kč odpovídající paušální náhradě za 1 úkon (písemné vyjádření k žalobě). Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

VII. Ke lhůtě k plnění

43. Lhůta k plnění byla v nákladovém výroku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.