37 C 175/2025 - 56

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [stát, organizační složka státu], IČO [IČO] sídlem [adresa] za níž jedná [název státní instituce] sídlem [adresa] o zaplacení 70 179 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Řízení se co do částky 55 650,21 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna uhradit žalobci úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 55 650,21 Kč od [datum] do [datum], a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 14 528,79 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 403,96 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalované zaplacení náhrady škody ve shora uvedené výši spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % p. a. počínaje dnem [datum] až do zaplacení. Škoda měla být žalobci způsobena státem v důsledku nezákonného rozhodnutí vydaného v řízení trestním, konkrétně usnesením č.j. [číslo jednací] ze dne [datum], jímž se zahajuje trestní stíhání žalobce pro přečin zpronevěry dle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství, přičemž následně bylo trestní stíhání žalobce rozšířeno usnesením č. j. [číslo jednací] ze dne [datum], pro stejný přečin. Obvodním soudem pro [adresa] byl v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] žalobce uznán nejprve vinným trestním příkazem ze dne [datum], následně byl dvakrát uznán vinným, a to rozsudky ze dnů [datum] a [datum], kdy mu byl vždy (tedy celkem 3x) uložen peněžitý trest 100 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání v ozbrojených bezpečnostních sborech ČR a ozbrojených silách ČR na dobu 3 let a dále pak povinnost k náhradě škody v částce 105 300 Kč (trestní příkaz) resp. 105 712 Kč (rozsudky). K opravným prostředkům žalobce byla všechna odsuzující rozhodnutí zrušena a nakonec byl žalobce pravomocně zproštěn obžaloby v celém rozsahu rozsudkem ze dne [datum] s právní mocí dne [datum].

2. Žalobce uplatňoval náhradu škody v podobě nákladů obhajoby zvolenému obhájci. Žalobce rovněž požadoval náhradu škody za jím vynaložené náklady v rámci trestního řízení, konkrétně cestovného k výslechům a soudním jednáním: 2 x k výslechům u GIBS [adresa], cesta z bydliště žalobce, 110 km jedním směrem a 5x cesta k hlavnímu líčení u Obvodního soudu pro [adresa], z bydliště žalobce, 95 km jedním směrem. Celkem tedy náklady cestovného žalobce činily 11 880 Kč.

3. Konečně žalobce požadoval náhradu škody za koupi mobilního telefonu. Žalobci byl totiž v rámci předmětné trestní věci dne [datum] v rámci prohlídky jiných prostor odňat mobilní telefon značky [název] a vrácen mu byl až na základě usnesení ze dne [datum]. Žalobce byl nucen si v mezidobí koupit nový telefon, srovnatelný s původním v částce 7 129 Kč.

4. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že v rámci mimosoudního projednání požadavek žalobce na náhradu nákladů obhajoby shledala důvodným v plné ve výši 51 170 Kč, nárok na náhradu nákladů žalobce vynaložených na cestovné shledala důvodným co do výše 4 480,21 Kč a nárok na náhradu škody ve výši 7 129 Kč spočívající v nákupu mobilního telefonu shledala zcela nedůvodným, což žalobci sdělila svým stanoviskem ze dne [datum].

5. Dále žalovaná konstatovala, že údaj o kombinované spotřebě uvedený v žádosti (ve vyúčtování cestovného) neodpovídá údaji uvedenému v technickém průkazu vozidla žalobce (v žádosti žalobce uvádí kombinovanou spotřebu 8,83 l/100 km, přitom z technického průkazu vozidla vyplývá, že kombinovaná spotřeba činí 8,4 l/100 km). Za rok [rok] tak žalobci náleží za cestu uskutečněnou dne [datum] částka 513,74 Kč a za cestu uskutečněnou dne [datum] částka 822,36 Kč. Za rok [rok] žalobci náleží za cesty uskutečněné dne [datum] a [datum] za každou cestu částka 657,55 Kč a za rok [rok] za cesty uskutečněné dne [datum], [datum] a [datum] za každou cestu částka 609,67 Kč.

6. Žalovaná dále konstatovala, že žalobci nenáleží náhrada za užití motorového vozidla, tzv. amortizace. Pokud jde o amortizaci, tato se vztahuje (a to s ohledem na to, kde je upravena) výhradně na výpočet cestovních náhrad při pracovních cestách zaměstnanců, kteří použili k pracovní cestě své motorové vozidlo, což ovšem není případ žalobce, neboť tento použil motorové vozidlo jako soukromá osoba. Nejde pak ani o skutečnou škodu, neboť amortizace představuje synonymum pro pojem odpis, který se využívá u většiny položek dlouhodobého majetku a vyjadřuje opotřebení takového majetku v důsledku používání nebo nepoužívání – zastarávání tohoto majetku a jde tak o fiktivní částku sloužící pro účely účetnictví.

7. Ohledně nároku, jež se týká náhrady škody za nákup mobilního telefonu, žalovaná konstatovala, že tento nárok žalobce není důvodným, neboť žalobci byl jemu zajištěný mobilní telefon policejním orgánem vrácen, žalobci tedy žádná škoda nevznikla a nákup nového mobilního telefonu nelze v žádném případě považovat za škodu ve smyslu ustanovení zákona č. 82/1998 Sb.

8. Podáním ze dne [datum] vzal žalobce žalobu zpět ohledně částky 55 650,21 Kč, nadále se však domáhá úroku z prodlení z částky 55 650,21 Kč ve výši 12 % ročně počínaje dnem [datum] do zaplacení dne [datum], neboť žalovaná v této části dluh plnila. V tomto podání také žalobce upozornil, že žalovaná nesprávně určila hodnotu spotřeby z technického průkazu, kdy odkázala na evropské normy. Ohledně amortizace uvedl, že se jedná o paušalizovanou náhradu za opotřebení vozidla, tedy i tato by měla být žalobci přiznána. Ohledně náhrady za koupi mobilního telefonu žalobce odkázal na řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka], kde byl tamějšímu žalobci obdobný nárok přiznán.

9. Podle § 96 odst. 1 o. s. ř. může vzít žalobce za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Podle odstavce 2 ustanovení, je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Podle odstavce 3 ustanovení, jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné, a nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení. Podle odstavce 4 ustanovení, ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání.

10. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby tak soud řízení částečně zastavil, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

11. Pro úplnost soud poznamenává, že soud žalobu ohledně těch nároků, jež byly vzaty zpět, meritorně neposuzoval.

12. Soud ve věci zjistil následující skutečnosti.

13. Z žádosti žalobce ze dne [datum] soud zjistil, že žalobce dne [datum] uplatnil nárok na náhradu nákladů obhajoby ve výši 51 170 Kč, nárok na náhradu nákladů žalobce vynaložených na cestovné ve výši 11 880 Kč a nárok na náhradu škody ve výši 7 129 Kč spočívající v nákupu mobilního telefonu, to vše v souvislosti s řízením vedeným u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka].

14. Z e stanoviska žalované ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná v rámci mimosoudního projednání požadavek žalobce na náhradu nákladů obhajoby shledala důvodným v plné výši 51 170 Kč, nárok na náhradu nákladů žalobce vynaložených na cestovné shledala důvodným co do výše 4 480,21 Kč a nárok na náhradu škody ve výši 7 129 Kč spočívající v nákupu mobilního telefonu shledala zcela nedůvodným, což žalobci sdělila svým stanoviskem ze dne [datum].

15. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

16. Z potvrzení o provedení transakce ze dne [datum] soud zjistil, že dne [datum] byla na účet žalobce žalovanou zaslána částka ve výši 55 650,21 Kč.

17. Ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že usnesením [název], oddělení [adresa], ze dne [datum] č.j. [číslo jednací], bylo zahájeno trestní stíhání žalobce a [tituly před jménem] [jméno FO] pro spáchání přečinu zpronevěry dle § 206 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství. Usnesením [název], oddělení [adresa], ze dne [datum] č.j. [číslo jednací], bylo trestní stíhání žalobce rozšířeno pro stejný přečin ohledně dalších skutků. Dne [datum] na základě prohlídky jiných prostor konané v kanceláři č. [hodnota] na adrese [adresa], odňal žalobci mobilní telefon zn. [název], včetně paměťové karty z. [název] a SIM karty operátora [právnická osoba]. Žalobce byl ve dnech [datum] a [datum] vyslýchán. Dne [datum] byl uvedený mobilní telefon žalobci vrácen, a to na základě usnesení ze dne [datum], když v odůvodnění tohoto usnesení stojí, že mobilní telefon byl žalobci vrácen podle § 80 odst. 1 trestní ho řádu, neboť nebyl třeba k dalšímu řízení. Dne [datum] byla na žalobce u Obvodního soudu pro [adresa] podána obžaloba pro přečin zpronevěry dle § 206 odst. 1 trestního zákoníku. Trestním příkazem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum] č.j. [číslo jednací] byl žalobce uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 trestního zákoníku a za toto jednání mu byl uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb ve výši 1.000,- Kč jedné denní sazby, tj. celkem 100.000,- Kč, a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání v ozbrojených bezpečnostních sborech České republiky a ozbrojených silách České republiky na dobu 3 let a oběma obviněným byla uložena povinnost zaplatit poškozené České republice částku 105 712 Kč. Proti tomuto trestnímu příkazu podal žalobce odpor. Na hlavním líčení dne [datum] přítomen žalobce i substituent za [tituly před jménem] [jméno FO]. Na hlavním líčení dne [datum] přítomen žalobce i [tituly před jménem] [jméno FO]. Rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum] č.j. [číslo jednací] byl žalobce uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 trestního zákoníku a za toto jednání mu byl uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb ve výši 1.000,- Kč jedné denní sazby, tj. celkem 100.000,- Kč, a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání v ozbrojených bezpečnostních sborech České republiky a ozbrojených silách České republiky na dobu 3 let. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne [datum] č.j. [číslo jednací] v neveřejném zasedání byl zrušen napadený rozsudek v celém rozsahu a věc byla vrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Na hlavním líčení dne [datum] přítomen žalobce i [Jméno advokáta] (obhájce žalobce). Na hlavním líčení dne [datum] přítomen žalobce i [Jméno advokáta]. Rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum] č.j. [číslo jednací] byl žalobce uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 trestního zákoníku a za toto jednání mu byl uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb ve výši 1.000,- Kč jedné denní sazby, tj. celkem 100.000,- Kč, a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání v ozbrojených bezpečnostních sborech České republiky a ozbrojených silách České republiky na dobu 3 let a oběma obviněným byla uložena povinnost zaplatit poškozené České republice částku 105 712 Kč. Proti tomuto rozsudku podal žalobce opětovně odvolání. Usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne [datum] č.j. [číslo jednací] byl v neveřejném zasedání zrušen napadený rozsudek v celém rozsahu a věc byla vrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Na hlavním líčení dne [datum] přítomen žalobce i [Jméno advokáta]. Rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum] č.j. [číslo jednací] byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které byl žalobce stíhán. Toto rozhodnutí nabylo ve vztahu k žalobci právní moci dne [datum].

18. Z osvědčení o registraci vozidla žalobce SPZ [SPZ], tovární značky [značka vozidla], soud zjistil, že uvedeným vozidlem žalobce cestoval na předmětné úkony trestního řízení, přičemž vozidlo má následující údaje o spotřebě: 11,5/6,6/8,4 l/100 km, palivo BA + LPG.

19. Z účtenky DATART ze dne [datum] soud zjistil, že žalobce dne [datum] nakoupil od uvedené společnosti mobilní telefon [název] 10 Lite 128 GB – [model], a to za částku 7 084,55 Kč (včetně DPH).

20. Soud na základě provedeného dokazování učinil tento závěr o skutkovém stavu. Žalobce byl trestně stíhán v rámci řízení vedeného u Obvodního soudu [adresa] vedeným pod sp. zn. [spisová značka]. Jeho trestní stíhání bylo pravomocně skončeno dne [datum] tak, že žalobce byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu.

21. Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

22. Po částečném zpětvzetí se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 7 399,79 Kč a náhrady škody za zajištění mobilní telefon ve výši 7 129 Kč s příslušenstvím. K nároku na náhradu škody v podobě cestovného 23. Pro odpovědnost státu podle OdpŠk musí být vždy splněny tři předpoklady - 1) deliktní jednání státu, 2) škoda jako újma na jmění nebo nemajetková újma a 3) příčinná souvislost mezi deliktem a škodou. Již z toho je zřejmé, že odpovědnost státu ve smyslu jeho konkrétní povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy je objektivní, bez ohledu na zavinění.

24. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce byl pravomocně zproštěn obžaloby rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum] č.j. [číslo jednací], pročež má soud 1. podmínku (odpovědnostní titul) za splněnou, neboť vůči žalobci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí.

25. Žalobce dále tvrdil, že vykonal celkem 7 cest. K prokázání vykonání těchto cest přitom žalobce nenavrhl jeden jediný relevantní důkaz. K nařízenému jednání se pak nedostavil, pročež se sám zbavil dobrodiní poskytnutí poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Podle soudu je přitom stejně pravděpodobné jako nepravděpodobné, že tyto cesty byly vykonány. Pokud vykonány byly, je podle soudu stejně pravděpodobné jako nepravděpodobné, že byly vykonány žalobcem tvrzeným automobilem jako jiným dopravním prostředkem. Soudu pochopitelně nepřísluší spekulovat, nicméně bez jakéhokoliv důkazu předloženého žalobcem se soudu jeví stejně pravděpodobné jako nepravděpodobné, že žalobce sice tyto cesty mohl vykonat, avšak veřejnou dopravou, resp. žalobce je mohl absolvovat dokonce bezplatně jako pasažér např. svého známého/kamaráda, právního zástupce.

26. Ze shora uvedeného je tak zřejmé, že žalobci se nepodařilo jeho tvrzení stran vykonaných cest nijak prokázat. Soudu proto nezbylo než žalobu co do částky 7 399,79 Kč s příslušenstvím výrokem III. tohoto rozsudku zamítnout, a to pro neunesení břemene důkazního.

27. K tomu soud dodává k požadavku na náhradu škody v podobě tzv. amortizace požadované na vozidle za vykonané cesty, že amortizace není nárokem, které bylo možné žalobci přiznat, jak řekl i odvolací soud (k tomuto srovnej rozhodnutí Městského soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [číslo jednací], ze dne [datum], č. j. [číslo jednací], ze dne [datum], č. j. [číslo jednací]). Je sice pravda, že tento právní názor byl již překonán (viz rozhodnutí Městského soudu v [adresa] ze dne [datum], č j. [číslo jednací]), avšak ani tento posun nijak nezpochybňuje, že zákonná úprava obsažená v § 157 zák. č. 262/2006 Sb. zákoníku práce (resp. příslušných vyhláškách) vztahující se k tzv. amortizaci se použije výhradně na výpočet cestovních náhrad při pracovních cestách zaměstnanců případně osob samostatně výdělečně činných, jenž použili k pracovní cestě vlastní motorové vozidlo se souhlasem zaměstnavatele. Soud v těchto případech musí postupovat podle § 136 o. s. ř. (při možné inspiraci dotčeným ustanovením zákoníku práce).

28. Nad rámec uvedeného soud uvádí, že žalovaná provedení těchto cest žalobcem specifikovaným automobilem na jednání dne [datum] sporovala. Žalovanou učiněné plnění přitom v žádném případě nelze považovat za uznání dluhu, jak argumentoval žalobce. Částečná úhrada má totiž účinky uznání jen tehdy, lze li z konkrétních okolností dovodit, že dlužník tímto plněním uznává i zbytek (viz § 2054 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). To ovšem rozhodně není případ projednávané věci. K nároku na náhradu škody za zajištěný mobilní telefon 29. Soud dále posoudil nárok ohledně náhrady škody za zajištěný mobilní telefon. V tomto ohledu se soud zaměřil na splnění první podmínky (existenci nezákonného rozhodnutí, respektive nesprávného úředního postupu) a shledal, že v napadeném řízení k nesprávnému úřednímu postupu ani k nezákonnému rozhodnutí ve vztahu k tomuto nároku nedošlo. Nesprávný úřední postup je soudní praxí definován jako porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, přičemž zpravidla jde o postup, který nesouvisí s rozhodovací činností. Pro tuto formu odpovědnosti je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud k případným nesprávnostem či vadám v postupu dojde a tyto se projeví v obsahu rozhodnutí, mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí. K tomu se vyjádřil již i Nejvyšší soud ČR v jeho opakovaně citovaném usnesení, že rozhodovací činnost samu o sobě nelze posuzovat jako nesprávný úřední postup (usnesení ze dne 25.8.2009 sp. zn. 25 Cdo 1018/2007, publikované v Souboru rozhodnutí NS pod č. C 7530). Názor sdílí i Ústavní soud (např. nález Ústavního soudu ze dne 8.10.2018, sp. zn. II. ÚS 3625/17).

30. Přitom je zřejmé, že se žalobce domáhal náhrady škody za zajištěný telefon. Soud konstatuje, že taková škoda nemohla vzniknout z titulu nesprávného úředního postupu, neboť zajištění telefonu, bylo projevem rozhodnutí vydaného v rámci trestního řízení. Přitom bylo prokázáno, že rozhodnutí o zajištění mobilního telefonu nebylo pro nezákonnost zrušeno (srov. § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, dále jen „OdpŠk“), pročež lze uzavřít, že ohledně tohoto nároku není splněna první podmínka pro odpovědnost státu za škodu – deliktní jednání státu.

31. Sice platí, že Ústavní soud se ve své nálezové judikatuře přiklonil k obecnému závěru, že „pokud se v kterékoli fázi trestního řízení ukáže, že účel prostředků trestního procesu nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, a plenární nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10).

32. Nelze však odhlédnout od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, uveřejněného pod číslem 8/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém byl výše uvedený obecný závěr (zejména v okolnostech dvou posledně jmenovaných nálezů Ústavního soudu) podroben detailní analýze se závěrem, že „zevšeobecňující převzetí důvodů nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, na ‚všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly,` by ve svých důsledcích znamenalo, že by v každém případě, kdy trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, např. byly nezákonné veškeré uložené pořádkové pokuty či realizovaná předvedení, s porušením povinností svědka či znalce by nebylo možno spojovat vůbec žádné důsledky apod. Je nepochybné, že takové důsledky, které by mohly vést až k zmaření účelu trestního řízení tím, že by odrazovaly osoby působící v orgánech činných v trestním řízení od stíhání pachatelů trestných činů, Ústavní soud svojí judikaturou nesledoval.

33. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že v situaci, kdy nedojde k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z této okolnosti bez dalšího dovozovat nesprávnost veškerých postupů orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost všech rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání. Odkázal v něm však také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4462/2007, ze kterého vyplývá, že bylo-li rozhodnutí zrušeno nikoliv pro nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jeho vydání, nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.

34. Výše uvedené závěry nepochybně dopadají i na část trestního řízení před zahájením trestního stíhání, neboť pro naplnění požadavku na (konkrétní) nezákonnost jednotlivého rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (projevující se jeho zrušením či změnou) je zásadně nerozhodné, ve které fázi trestního řízení byly prostředky trestního procesu použity.

35. K tomu soud dodává, že si je vědom judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, které kladou důraz na přiměřenost délky zajištění věcí v rámci trestního řízení. Před závorku je nicméně třeba vytknout, že institut zajištění a vydání věcí napomáhá objasňování závažné trestné činnosti, jehož podstatou je omezení dispozičního práva s danými prostředky tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, jelikož může být dalším šetřením vyvrácen. V tomto směru je však významný faktor plynutí času, kterým je stav věci významně modifikován. Pokud jsou totiž finanční prostředky „dočasně“ zajištěny bezmála 10 let, dostává se tato okolnost do kolize s požadavkem přiměřenosti zásahu do práva na pokojné užívání majetku. S narůstajícím časem se totiž dočasnost zajišťovacího institutu relativizuje a je třeba ji posuzovat mnohem přísněji. Zde není možné se spokojit s pouhým zjištěním, že rozhodnutí o zajištění bylo vydáno na základě zákona, příslušným orgánem a že není projevem svévole. U mnohaletých zajištění je třeba nad rámec těchto požadavků zohlednit, co ovlivňuje délku samotného zajištění, tedy zda je dána objektivní složitostí trestní věci či uplatňováním (i obstrukčním) procesních práv, nebo zda je délka řízení ovlivněna neodůvodněnými průtahy a pochybeními ze strany orgánů činných v trestním řízení. Současně je třeba zohlednit, jakou relevanci mají argumenty podporující trvání zajištění, tedy zdali jsou tyto argumenty vymezené na počátku trestního řízení podporovány vývojem a směřováním celé trestní kauzy. Přihlédnout je pak nutné i k tomu, jak intenzivní zásah dané zajištění pro dotčeného individuální představuje (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1367/17, ze dne 13. 3. 2018). S uvedenými závěry se ztotožnil i Nejvyšší soud (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2899/2022, ze dne 2. 3. 2023).

36. Soud konstatuje, že věci žalobce byly zajištěny dne [datum]. Vrácen pak byl dne [datum]. Jak přitom vyplynulo z provedeného dokazování, původní řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé. K tomu je třeba poznamenat, že orgány činné v trestním řízení postupovaly koncentrovaně a bez průtahů. Nelze tak uvažovat o tom, že původní řízení by bylo zatíženo průtahy či snad bylo nepřiměřeně dlouhé. Z provedeného dokazování také vyplynulo, že se ze strany orgánů činných v trestním řízení nepředstavoval postup podle trestního řádu svévoli.

37. V původním řízení (v rámci kterého došlo k zajištění věcí) tedy délka nebyla ovlivněna neodůvodněnými průtahy nebo pochybeními ze strany orgánů činných v trestní řízení. Současně platí, že samotné směřování (až do pravomocného zproštění obžaloby) trestního řízení svým směřováním nepopřelo relevanci argumentů podporujících trvání zajištění. V projednávané věci proto není ani dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí.

38. Nadto dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu prostá ztráta hodnoty v čase není skutečnou škodou ani ušlým ziskem (srov. rozsudek ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, a ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1272/2001). Ustálenost tohoto závěru přitom vyplývá také z novější judikatury dovolacího soudu, představované např. jeho usnesením ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4428/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 3110/18, dále usnesením ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1076/2019, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 609/20, jakož i usnesením ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1504/2019, nebo ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 29 Cdo 341/2020, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 591/21.

39. Ohledně úroku z prodlení soud konstatuje, že tento náleží žalobci od [datum], neboť posledním dnem pro splnění pohledávky žalobce žalovanou bylo datum [datum] (uplynutí 6měsíční lhůty, srov. § 15 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci ve spojení s § 1970 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Žalobci tedy náleží jednak úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 55 650,21 Kč od [datum] do [datum], neboť v tomto rozsahu žalovaná plnila na pohledávku žalobce opožděně.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 146 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 10 403,96 Kč, přičemž tato částka představuje 58,6 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 79,3 % a úspěchu žalované v rozsahu 20,7 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 70 179 Kč sestávající z částky 3 940 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne [datum], z částky 3 940 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (žaloba) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne [datum] a z částky 3 940 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (částečné zpětvzetí) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne [datum] včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 13 020 Kč ve výši 2 734,20 Kč.

41. Pouze pro úplnost soud dodává, že za předběžné uplatnění nároku náhrada nákladů nenáleží (§ 31 odst. 4 OdpŠk). Platí totiž, že předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu a nepředpokládá se, že by při něm poškozený musel být právně zastoupen. Proto mu zákon neumožňuje, aby v rámci náhrady nákladů řízení uplatnil náklady zastoupení, i když je ve fázi projednání nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk vynaložil. Toto ve shora citovaném § 31 odst. 4 OdpŠk jasně dané omezení nelze obejít ani tím, že by se poškozený v následném soudním řízení domáhal náhrady těchto nákladů v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 151 o. s. ř. jako nákladů na předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř. a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, a to ani tehdy, kdyby právní zástupce žalobkyně nad rámec předběžného uplatnění nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk zaslal ještě další předžalobní výzvu. Takový úkon, jehož nezbytnost jinak vyplývá z § 142a o. s. ř., lze totiž v případě nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. považovat za nadbytečný, a to právě s ohledem na speciální právní úpravu předžalobního projednání nároku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011). Dlužno poznamenat, že § 31 OdpŠk opakovaně prošel i testem ústavnosti (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 445/16).

42. Lhůta k plnění byla stanovena ve výroku II. a IV. tohoto rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř. patnáctidenní, když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí. Náklady řízení byly přisouzeny na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení