37 C 185/2021-53

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 29 584,50 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 23 958 Kč, se zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 3448,5 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3448,5 Kč od 16. 11. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 23 958 Kč od 16. 11. 2021 do 19. 4. 2022, a to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 2178 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 2178 Kč od 14. 11. 2021 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 27 406,5 Kč od 14. 11. 2021 do 15. 11. 2021, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 438 Kč k rukám právního zástupce žalobce advokáta JUDr. [jméno] [příjmení], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobce se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu na žalované domáhal zaplacení částky v celkové výši 29 584,50 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok přitom opíral o tvrzenou újmu jemu způsobenou, a to v souvislosti s nezákonným trestním stíháním ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠ“). Trestní stíhání proti žalobci bylo vedeno Obvodním soudem pro Prahu 6 (dále též„ OS“) pod sp. zn. 3 T 67/2019 (déle též„ dotčené trestní řízení“). Dotčené trestní řízení bylo skončeno usnesením OS ze dne 16. 10. 2020, č. j. 3 T 67/2019-283, kterým soud rozhodl o postoupení věci [anonymizována tři slova] [obec a číslo], nebo čin, pro který se trestní stíhání vedlo, nemohl být trestným činem, avšak mohl být přestupkem.

2. Svojí žalobou se žalobce konkrétně domáhal náhrady nákladů obhajoby. Podstata projednávané věci tak spočívá v posouzení nároku žalobce ve světle OdpŠk, resp. ve světle podmínek vyžadovaných zákonem, kterými jsou: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí; (ii) poškozenému vznikla škoda (a v jaké výši); a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku.

II. Obsah žaloby a souvisejících vyjádření a průběh řízení

3. Žalobce ve své žalobě uvedl, že dne 13. 5. 2021 podal u žalované žádost o náhradu újmy z důvodu a ve výši jako v projednávané žalobě.

4. Dále uvedl, že vynaložil náklady na svoji obhajobu v dotčeném trestním řízení ve výši 29 584,50 Kč. Dále uvedl, že v dotčeném trestním řízení bylo učiněno celkem 14 úkonů právní služby v tarifní hodně 1 500 Kč za jeden úkon právní služby. Kromě tohoto žalobce rovněž nárokoval ke každému úkonu právní služby režijní paušál podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Žalobce rovněž požadoval, aby byla odměna navýšena o DPH.

5. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 14. 4. 2022 uvedla, že u ní žalobce dne 13. 5. 2021 uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 29 584,50 Kč spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení, a to v souvislosti s řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 67/2019. Žalovaná požadavek žalobce na náhradu majetkové škody spočívající v náhradě nákladů obhajoby uznala důvodným co do výše 23 958 Kč, což žalobci sdělila svým stanoviskem ze dne 14. 4. 2022. Ve zbylém rozsahu nebyla žádost žalobce shledána důvodnou.

6. K nákladům na obhajobu žalovaná dále rozvedla, že neuznává požadavek žalobce na náhradu škody v podobě obhajného za následující úkony právní služby. Zaprvé, úkon provedený dne 30. 9. 2019 (studium spisu), neboť tento úkon nebyl v dotčeném trestním spise dohledán. Zadruhé, úkon provedený dne 4. 8. 2020 (námitky proti otázkám na ustanoveného znalce), neboť nebyl v dotčeném trestním spise dohledán. Zatřetí, úkon provedený dne 23. 10. 2020 (stížnost proti usnesení o postoupení věci), neboť se nejedná o účelně vynaložený úkon ve smyslu § 31 OdpŠk, který by vedl ke zrušení nebo změně nezákonného rozhodnutí; podaná stížnost totiž byla zamítnuta, neboť byla podána osobou neoprávněnou.

7. Žalovaná proto navrhovala, aby soud žalobu zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve formě režijních paušálů.

8. Podáním ze dne 25. 4. 2022 vzal žalobce svoji žalobu co do částky 23 958 Kč zpět, když uvedl, že tato částka mu byla vyplacena dne 19. 4. 2021. K jednotlivým úkonům pak žalobce uvedl následující.

9. Zaprvé, pokud jde o úkon provedený dne 30. 9. 2019 (studium spisu), k tomu žalobce zdůraznil, že úkon nahlížení do trestního spisu uvedeného dne skutečně proběhl. Právní zástupce žalobce převzal obhajobu udělením plné moci dne 23. 9. 2019, tedy poté, co byl již 16. 9. 2019 vydán proti žalobci trestní příkaz. Dne 30. 9. 2019 nahlížel právní zástupce žalobce do trestního spisu u soudu. Při tomto nahlížení zjistil žalobcův obhájce, že ve spisu se nachází DVD s videozáznamem. Dne 14. 10. 2019 byl žalobcův obhájce vyrozuměn soudem o termínu hlavního líčení (14. 11. 2019). Dne 18. 10. 2019 podal žalobcův obhájce žádost o pořízení a vydání kopie DVD ze spisu. Dne 25. 10. 2019 žalobcův obhájce opětovně nahlížel do trestního spisu u soudu, v tento den mu byla vydána kopie DVD s videozáznamy a zároveň pořídil kopie listin ze spisu a spis prostudoval. Obě tato nahlížení byla dohromady účtována jako jeden úkon právní služby, který byl nepochybně žalobcovým obhájcem vykonán, žalobci vyúčtován a žalobce má proto nárok na jeho proplacení z titulu náhrady škody.

10. Zadruhé, k úkonu provedenému dne 4. 8. 2020 (námitky proti otázkám na ustanoveného znalce) žalobce uvedl, že námitky byly Obvodnímu soudu pro Prahu 6 zaslány prostřednictvím datové schránky dne 5. 8. 2020, tyto námitky nepochybně musí být součástí spisu, a pokud nejsou, šlo o pochybení na straně soudu, kdy doručené podání nebylo zařazeno do spisu. Je však nepochybné, že námitky se ve spisu nacházely, neboť soud na jejich podkladě přeformuloval zadání znalci. Původní zadání z 31. 7. 2020 bylo na základě námitek přeformulováno do nového znění opatření ze 7. 8. 2020.

11. Zatřetí, pokud jde o úkon provedený dne 23. 10. 2020 (stížnost proti usnesení o postoupení věci), k němu žalobce uvedl, že šlo o účelně vynaložené náklady. Účelnost totiž podle žalobce nelze posuzovat pouze dle toho, zda tento konkrétní úkon vedl či nevedl ke zrušení nezákonného rozhodnutí. Žalovaná podle žalobce není oprávněna posuzovat jednotlivé dílčí kroky obhajoby a hodnotit je z hlediska jejich obsahu, účelnosti či úspěšnosti a posouzovat taktiku obhajoby. V rámci odvolacího řízení se měla projednávat i stížnost podaná státním zástupcem, takže tato podaná stížnost ze strany obhajoby by svým obsahem byla posuzována i jako vyjádření ke stížnosti státního zástupce a byla by podkladem pro přezkum v rámci odvolacího řízení. Odvolací řízení neproběhlo pouze z toho důvodu, že státní zástupce vzal svou stížnost zpět, což ostatně mohlo být mj. právě i v důsledku obsahu podání obhajoby. Kromě toho se obviněný při podání stížnosti řídil poučením, obsaženým v usnesení soudu ze dne 16. 10. 2020, ke sp. zn. 3 T 67/2019, kde bylo podle žalobce obecně uvedeno, že stížnost je přípustná, nikoli že by byla přípustná toliko pro státního zástupce. Státní zástupce podal stížnost do protokolu při vyhlášení usnesení, tuto stížnost vzal zpět přípisem 3. 11. 2020. Soud teprve 14. 1. 2020, tedy po více než dvou měsících, vydal usnesení, jímž zpětvzetí stížnosti vzal na vědomí.

12. Podáním ze dne 26. 9. 2022 žalobce upřesnil, že částka 23 958 Kč mu byla vyplacena dne 19. 4. 2022.

13. Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. V dané věci soud na základě výsledku přípravy jednání dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Účastníci proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání neměli námitek. Soud tedy s ohledem na splnění podmínek předvídaných shora uvedeným ustanovením § 115a o. s. ř. věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání. Rozsudek byl vyhlášen dne 10. 10. 2022.

III. K částečnému zpětvzetí

14. Podle § 96 odst. 1 o. s. ř. může vzít žalobce za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Dle odstavce 2 ustanovení, je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Dle odstavce 3 ustanovení, jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné, a nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení. Dle odstavce 4 ustanovení, ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání.

15. Procesní úkon žalobce, kterým došlo ke zpětvzetí žaloby co do částky 23 958 Kč ještě před zahájením jednání ve věci samé, splňuje veškeré právem požadované obsahové náležitosti a byl proveden v zákonem požadované formě ve smyslu § 42 o. s. ř. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku rozhodl podle § 96 odst. 2 o. s. ř. a řízení v požadovaném rozsahu zastavil.

IV. Skutková zjištění

16. Z nesporných tvrzení účastníků soud zjistil a z předložených listinných důkazů (stanoviska žalované ze dne 14. 4. 2022 a historie pohybů na účtu vedeném u [právnická osoba]) má za prokázané, že žalobce dne 13. 5. 2021 uplatnil u žalované svůj nárok ve výši a z důvodu, jako v projednávané žalobě. Žalovaná o tomto nároku rozhodla svým stanoviskem ze dne 14. 4. 2022. Žalovaná žalobci přiznala náhradu škody v podobě nákladů na obhajobu co do výše 23 958 Kč. Tato částka byla žalobci vyplacena dne 19. 4. 2022.

17. Soud tedy konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk, představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

18. Z trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 vedeného pod sp. zn. 3 T 67/2019 soud zjistil, že záznamem o sdělení podezření policejního orgánu Policie ČR, Obvodní ředitelství policie [obec] I, vnější služba, místní oddělení Dejvice, ze dne 3. 9. 2019, čj. KRPA -227731-35/TČ-2019-001116-, bylo žalobci sděleno podezření z přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Dne 9. 9. 2019 byl podán na žalobce [příjmení] státním zastupitelstvím pro Prahu 6 na potrestání. Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 9. 2019, sp. zn. 3 T 67/2019, byl žalobce shledán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 TZ a přečinu výtržnictví dle § 358 odst. 1 TZ a za to mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Proti trestnímu příkazu podal žalobce odpor. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 3 T 67/2019, byl žalobce shledán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 TZ a přečinu výtržnictví dle § 358 odst. 1 TZ a za to mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, čj. 67 To 122/2020-206, byl napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 10. 2020, č. j. 3 T 67/2019-283, byla dle § 222 odst. 2 trestního řádu trestní věc žalobce postoupena [anonymizována tři slova] [obec a číslo], neboť se nejednalo o trestný čin, avšak žalovaný skutek mohl být posouzen jako přestupek. Řízení pravomocně skončilo dne 29. 1. 2021.

19. Dále z trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 vedeného pod sp. zn. 3 T 67/2019 soud zjistil, že dne 30. 9. 2019 nahlížel do soudního spisu právní zástupce žalobce. Dále soud zjistil, že dne 23. 10. 2020 podal žalobce stížnost proti usnesení o postoupení věci. Konečně soud zjistil, že dne 5. 8. 2020 podal žalobce námitky proti formulaci otázek položených znalci [příjmení] Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 7. 2020. K námitkám proti formulaci otázek položených znalci soud dodává, že v samotném trestním spisu nedohledal příslušnou listinu. Nicméně text dotčených námitek (včetně doručenky) doložil žalobce svým podáním ze dne 25. 4. 2022. Nadto je z obsahu spisu patrné, že tyto námitky byly skutečně podány, když svým opatřením ze dne 7. 8. 2020, č. j. 3 T 267/2019-265, se Obvodního soud pro Prahu 6 těmito námitky zabýval a vypořádal se s nimi.

20. Z nesporných tvrzení účastníků soud vzal soud za prokázané, že obhájce žalobce v dotčeném trestním řízení byl plátcem DPH a že vyúčtoval v souvislosti s tímto trestním řízením žalobci náklady na obhajobu v celkové výši 29 584,50 Kč.

21. Soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru o skutkovém stavu, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

V. Právní úprava na projednávanou věc dopadající

22. Soud na danou věc aplikoval níže uvedená zákonná ustanovení.

23. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

24. Podle ustanovení § 5 písm. a) a b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v trestním řízení, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

25. Podle § 7 OdpŠk mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, právo na náhradu takové škody způsobené nezákonným rozhodnutím; právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

26. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

27. Podle § 15 odst. 1 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle ustanovení § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

28. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk platí, že náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu.

29. Podle § 31 odst. 2 OdpŠk náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána.

30. Podle § 31 odst. 3 OdpŠk náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně.

VI. Právní posouzení projednávané věci soudem

31. Jak bylo uvedeno shora, žalobce se svoji žalobou domáhal náhrady nákladů obhajoby. Zákon přitom v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 OdpŠk). Stát přitom za újmu (majetkovou či nemajetkovou) způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) a za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí (či došlo k nesprávnému úřednímu postupu); (ii) poškozenému vznikla škoda (či nemajetková újma); a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím (či nesprávným úředním postupem), jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku.

32. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu lze právo na náhradu újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání uplatnit i v případech, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno, ale trestní stíhání bylo zastaveno nebo došlo ke zproštění obžaloby. Nárok na náhradu újmy způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, je třeba v zásadě (s výjimkami uvedenými níže) posoudit jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Jiné než odsuzující rozhodnutí (např. rozhodnutí o zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby) je totiž v zásadě rozhodnutím, které ve svých důsledcích (tj. nikoliv výslovně) ruší účinky zahájeného trestního stíhání dané ať již usnesením o jeho zahájení (jakožto formalizovaným rozhodnutím) či sdělením obvinění jakožto opatřením (záleží na znění tr.ř. účinného v době zahájení trestního stíhání, podstata však zůstává stejná), popř. sdělením podezření jakožto opatřením, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, a má tak stejné důsledky jako zrušení nezákonného rozhodnutí podle § 8 odst. 1 zákona. Z uvedených důvodů se tedy nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Cz 6/90 ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne 31. 3. 2003). Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení (či vedení) trestního stíhání tudíž je pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2614/2003 ze dne 9. 12. 2004).

33. Nicméně to neznamená, že by každé jiné rozhodnutí než pravomocné odsouzení vedlo k závěru o nesprávnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle § 12 odst. 1 zákona totiž právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám nebo kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Mezi taková rozhodnutí, která nebudou mít za následek nezákonnost trestního stíhání, patří např. zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti promlčením (dle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) tr.ř.; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 605/2012 ze dne 17.9.2012) či např. zastavení trestního stíhání pro zpětvzetí souhlasu poškozeného (§ 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. i) tr.ř.) analogicky dle § 12 odst. 2 OdpŠk.

34. Co se týče zkoumání, zda si žalobce nezavinil trestní stíhání sám ve smyslu § 12 dost. 1 Odpšk, tak jeho předmětem je to, zda obviněný přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno, tedy že jeho jednání bylo důvodem k zahájení trestního stíhání proti němu. Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněného je třeba hledat nikoliv v jeho jednání, kterým měl podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu (tj. především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinil, že trestní stíhání muselo být zahájeno nebo v něm nadále pokračováno). Nejde tedy o to, zda se obviněný dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (či pokračování) trestního stíhání nedošlo (např. uváděním nepravdivých skutečností odůvodňujících postup podle § 160 odst. 1 tr.ř. či předstíráním, že jsou dány důvody k vedení trestního stíhání vůči němu, ačkoliv objektivně neexistovaly). Podmínka, že poškozený si sám zavinil obvinění, tedy není naplněna tím, že se obviněný dopustil skutku, pro který bylo trestní stíhání proti němu zahájeno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003 sp. zn. 25 Cdo 539/2002 či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1856/07 ze dne 19. 3. 2008).

35. Nejvyšší soud dále dovodil, že stejné závěry je nutno uplatnit i na situaci, kdy trestní stíhání skončilo postoupením věci (dle § 171 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. b), § 222 odst. 2, § 257 odst. 1 písm. b), § 314c odst. 1 písm. a), § 314p odst. 3 písm. b), § 314r odst. 5 tr. ř.). V takovém případě bylo totiž trestním soudem nebo státním zástupcem pravomocně rozhodnuto o tom, že skutek, pro který se trestní stíhání vede, není trestným činem. Ve světle výše uvedené judikatury je tedy nutno v takových případech na usnesení o zahájení trestního stíhání, pro účely odškodnění vzniklé újmy, pohlížet jako na nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona, přičemž otázka, zda se žalobce dopustil přestupku, nemůže mít vliv na posouzení nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, a tím ani na založení odpovědnosti státu za způsobenou újmu. Důvodem pro uvedený závěr je dle Nejvyššího soudu skutečnost, že obě řízení (tj. jak řízení trestní, tak přestupkové) jsou samostatná řízení a podléhají odlišným procesním pravidlům, přičemž přestupkové řízení není pokračováním trestního stíhání. Proto ani v případě, kdy jednání účastníka, pro něž byl trestně stíhán, bylo shledáno přestupkem, není vyloučena odpovědnost státu za újmu způsobenou takovému účastníkovi trestním stíháním dle § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, neboť zavinění si trestního stíhání nelze spatřovat v tom, že se poškozený dopustil skutku, pro který byl trestně stíhán (srov. např. sp. zn. 30 Cdo 4771/2015 ze dne 18. 10. 2016).

36. Ve světle shora uvedeného soud zavinění žalobce ve vztahu k trestnímu stíhání jeho osoby neshledal. Vzhledem k výsledku předmětného trestního stíhání soud s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že je v projednávané věci dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí, neboť trestní stíhání žalobce bylo postoupeno do přestupkového řízení, které však není pokračováním řízení trestního.

37. Ve vztahu k nároku na náhradu škody je dále třeba uvést, že jeho vznik není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v přímém rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle něhož osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 OdpŠk).

38. Zákon blíže nedefinuje pojem škody ani v obecné rovině neupravuje rozsah její náhrady. V této otázce je tudíž třeba vycházet z občanského zákoníku (tj. zejména § 2951 a § 2952 o.z. - srov. shora). Jak uvedeno shora, v případě vzniku nároku na náhradu škody se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Škodou je přitom míněna majetková újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu), je objektivně vyjádřitelná v penězích a je tudíž tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především peněz. Skutečnou škodou se rozumí majetková újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk představuje ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nenastala škodná událost - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1158/2004 ze dne 18. 8. 2005 či sp. zn. 25 Cdo 1404/2004 ze dne 4. 11. 2004).

39. Za situace existence nezákonného rozhodnutí na straně jedné a prokázaného provedení úkonů právní služby (viz bod 19 tohoto rozsudku) a nesporného vyúčtování odměny ze strany obhájce žalobce na straně druhé, soud nemohl dospět k jinému závěru, než že žalobou uplatněný nárok je co do svého základu po právu.

40. Soud se dále zabýval výší nároku na náhradu škody požadovanou žalobcem.

41. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce byl obviněn ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 TZ a přečinu výtržnictví dle § 358 odst. 1 TZ. Dle § 10 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu při obhajobě v dotčeném trestním řízení se za tarifní hodnotu považuje částka 10 000 Kč, neboť žalobci hrozil trest odnětí svobody s horní hranicí ve výši třech let. Dle zmíněného ustanovení ve spojení s § 7 bod 4 advokátního tarifu pak výše mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby činí 1500 Kč. Soud má za to, že v projednávané věci je namístě přiznat nárok na náhradu škody v podobě nákladů na obhajné vynaložených v původním trestním řízení ve výši 1,5 úkonu právní služby, a to z následujících důvodů.

42. Zaprvé, v souladu s § 31 odst. 1 OdpŠk platí, že náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Pokud pak jde o škodu v podobě nákladů vynaložených na obhajobu v trestním řízení, za škodu se považují pouze náklady na obhajobu v rozsahu mimosmluvní odměny. Pokud jde o žalobcem požadovanou náhradu újmy v podobě obhajného vynaloženého za úkon studium spisu dne 9. 11. 2016, tento požadavek žalobce soud považuje za důvodný. Z judikatury Ústavního soudu totiž plyne, že úkon nahlížení do spisu je namístě považovat za samostatný úkon právní služby, za který náleží náhrada podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu, neboť se svou povahou kvalitativně blíží úkonu podle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 3906/17). Navíc z judikatury soudů rovněž plyne, že prostudování spisu přichází v úvahu jako samostatně účtovatelný úkon, pokud je advokát ustanoven nebo převezme obhajobu v již trvajícím trestním stíhání a prostudování spisu je možné považovat za nezbytnost (usnesení Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 4 To 53/98). Zdejší soud je přitom toho názoru, že tato judikatura je přiléhavá i pro projednávanou věc. Ve věci navíc nejsou přítomny a řádně odůvodněny výjimečné okolnosti (např. zjevná neúčelnost úkonu), jež by přiznání odměny vylučovaly ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2289/21, ze dne 22. 2. 2022. Advokát nahlížel do spisu po vypracování zprávy o výsledku zkráceného přípravného řízení. Soud považuje takovýto postup za účelný a má zato, že by proto měla žalobci náležet náhrada újmy za vynaložené obhajné ve výši 1 úkonu právní služby.

43. Zadruhé, k požadovanému úkonu námitky proti otázkám na znalce soud uvádí, že z přeložených listin je zřejmé, že tento úkon byl proveden (viz bod 19 tohoto rozsudku). Soud má proto za to, že je namístě přiznat žalobci náhradu újmy za vynaložené obhajné v souvislosti s tímto úkonem ve výši 0,5 úkonu právní služby, tak jak požadoval žalobce. [příjmení] úkon spočívající v podání námitek totiž soud považuje za účelný (konečně OS na základě těchto námitek reformuloval zadání pro znalce) a směřující ke zrušení nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 31 OdpŠk.

44. Zatřetí, pokud jde o žalobcem požadovanou náhradu za obhajné ve věci úkonu stížnosti proti usnesení o postoupení věci, k tomu soud uvádí, že podle jeho názor není namístě tomuto požadavku žalobce vyhovět. Platí, že § 222 odst. 3 trestního řádu stanovuje, že proti usnesení o postoupení podle odstavce 2 může podat státní zástupce stížnost, jež má odkladný účinek. A contrario v případě postoupení věci nemůže podat stížnost obviněný, neboť usnesení podle § 222 odst. 2 tr. ř. je vždy rozhodnutím v jeho prospěch, stejně pak toto právo nesvědčí ani poškozenému (srov. [příjmení], P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. [obec], C. H. Beck, 2013, str. [číslo] a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 3 Tdo 199/2021). Je sice pravdou, že poučení obsažené v usnesení OS ze dne 16. 10. 2020, č. j. 3 T 67/2019-283, je obecné a není v něm výslovně uvedeno, že stížnost je pouze přípustná ze strany státního zástupce. Na druhou stranu právní zástupce žalobce (jeho obhájce) si jako právní profesionál mohl a měl být vědom skutečnosti, že za svého klienta stížnost proti usnesení o postoupení věci podat nemůže, resp. že takováto stížnost je přípustná pouze pro státního zástupce. Navíc z ustálené judikatury plyne, že účelem zákonné úpravy obsažené v OdpŠk je interpretace skutečné škody spočívající v nákladech vynaložených poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí anebo nápravu nesprávného úředního postupu, ve smyslu účelně vynaložených nákladů, přičemž za takové lze z pohledu právní jistoty považovat ty, jež jsou stanoveny zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06). Platí přitom, že stížnost proti usnesení o postoupení věci není v advokátním tarifu přímo upravena; odměna tak nenáleží ani za vyjádření ke stížnosti, jak se snažil argumentovat žalobce s poukazem na obsah své stížnosti. Žalobce požadovaný úkon spočívající ve stížnosti proti usnesení o postoupení věci proto nelze považovat za účelný úkon obhajoby ve smyslu § 31 OdpŠk (viz usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 10 To 495/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4870/2014).

45. Ve světle shora uvedeného tak lze uzavřít, že soud shledal žalobcův nárok důvodný co do částky 3448,50 Kč (tj. v rozsahu 1,5 úkonů právní služby; 1,5 x 1500 Kč + 2 x 300 Kč + DPH= 3448,5 Kč). Výrokem II. tohoto rozsudku proto také žalobě co do požadavku na zaplacení částky 3448,50 Kč žalobě vyhověl. Ve zbytku pak výrokem III. žalobu zamítl.

VII. K úrokům z prodlení

46. Žalobce svojí žalobou rovněž požadoval zaplacení zákonného úroku z prodlení, a to od 14. 11. 2021 do zaplacení.

47. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat se náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že se stát ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

48. Uplatněním je pak okamžik doručení žádosti žalobce o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne 13. 5. 2021 Lhůta 6 měsíců žalované uplynula dne 15. 11. 2021 (pondělí). Žalovaná se tak dostala do prodlení marným uplynutím 6 měsíců od uplatnění nároku dne 16. 11. 2021, a od tohoto dne (včetně) ji tudíž stíhala povinnost zaplatit příslušenství pohledávky. K zaplacení částky 23 958 Kč žalovanou pak došlo dne 19. 4. 2022. Z uvedeného důvodu soud přiznal žalobci úroky z prodlení z částky 23 958 Kč od 16. 11. 2021 do 19. 4. 2022. Soud dále přiznal žalobci úroky z prodlení z přiznané částky 3 448,5 Kč, a to od 16. 11. 2021 do zaplacení. Ve zbytku pak žalobu zamítl. Výše úroků z prodlení je odůvodněna ustanovením § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak soud žalobu zamítl (srov. výroky II. a III. tohoto rozsudku).

VIII. K nákladům řízení

49. Soud o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 146 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. V projednávané věci se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 29 584,50 Kč. Soud přitom přihlédl k tomu, že žalobce vzal co do částky 23 958 Kč svoji žalobu zpět, neboť mu v této výši žalovaná plnila. Dlužno poznamenat, že žalovaná plnila po uplynutí lhůty stanovené v § 15 odst. 1 OdpŠk. Soud proto považuje žalobce úspěšného co do svého požadavku ve výši 27 406,50 Kč, resp. 92,6%. Jinak řečeno, soud je toho názoru, že žalobce byl neúspěšný v poměrně nepatrné části a má proto nárok na plnou náhradu nákladů řízení.

50. Náklady žalobce tvoří soudní poplatek ve výši 2 000 Kč a náklady na právní zastoupení. Advokát učinil ve věci 3 úkony (při tarifní hodnotě sporu 29 584,50 Kč) po 2300 Kč dle § 7 odst. 5 advokátního tarifu (převzetí věci a příprava, podání žaloby a částečné zpětvzetí žaloby) společně s 3 x 300 Kč paušálu dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Advokát je plátcem 21 % DPH. Za úkony související s předběžným projednáním nároku u žalované se odměna neposkytuje (§ 31 odst. 4 OdpŠk).

51. Soud proto uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 11 438 Kč.

Poučení