37 C 195/2024 - 43

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 86 875 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky ve výši [částka] s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky představující náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu [adresa][Anonymizováno][Anonymizováno] (dále též „OS“) pod sp. zn. [Anonymizováno] (dále též „původní řízení“). K tomu zdůraznil, že původní řízení bylo zahájeno dne [datum] a skončeno dne [datum]. Původní řízení tak trvalo dle žalobce necelých 7 let. V rámci původního řízení se žalobce měl domáhat náhrady újmy na zdraví a náhrady nemajetkové újmy. Žalovaný zdůrazňoval, že ses je žalovaná v původní řízení snažila poškodit. K tomu poukazoval na vznesení námitky promlčení ze strany žalované v původním řízení, jakož i její neochotu vyplatit přiznanou částku, což vedlo až k zahájení exekučního řízení. Dále žalobce poukázal na ustálenou judikaturu civilních soudů. K tomu zdůraznil, že tato by měla být překonána s ohledem na měnící se hospodářské poměry.

2. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že mezi stranami není sporu o tom, že žalobce u ní uplatnil dne [datum] svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). K meritu věci žalovaná uvedla, že v projednávané věci je dán odpovědnostní titul ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk v podobě nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce původního řízení. K tomu poukázala na složitost řízení (o stránce skutkové a právní), jakož i vyšší význam původního řízení pro žalobce. Žalovaná rovněž upozornila na podíl žalobce na délce původního řízení. Podle žalované je nicméně přiléhavé zadostiučinění ve výši [částka]. Toto již bylo žalovanou vyplaceno.

3. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

4. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce uplatnil u žalované svůj nárok, jako v projednávané věci dne [datum]. Tento nárok byl vypořádán stanoviskem žalované ze dne [datum]. V rámci tohoto stanoviska žalovaná konstatovala existenci odpovědního titulu v podobě nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu [adresa] [Anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno] s tím, že žalobci přiznala přiměřené zadostiučinění ve výši [částka]. Tato částka byla pak žalobci vyplacena ve lhůtě dle § 15 odst. 1 OdpŠk.

5. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

6. Ze spisu vedeného u OS pod sp. zn. [nebezpečný obsah].

7. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

8. Další důkazy soud neprováděl, a to pro nadbytečnost (odůvodnění viz níže).

9. Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

10. Žalobce se domáhal náhrady za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u OS. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.

11. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

12. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

13. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne [datum], je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

14. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

15. V dané věci začalo rozhodné období (z hlediska možné nemajetkové újmy žalobce) běžet dne [datum] (kdy byla doručena žaloba) a skončila dne [datum] (kdy nabylo právní moci rozhodnutí dovolacího soudu). Posuzované řízení tak trvalo s ohledem na možnou nemajetkovou újmu žalobce přibližně 6 let a 10 měsíců.

16. Ke shora uvedenému pak soud zdůrazňuje, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, byl na podkladě rozhodovací praxe ESLP přijat závěr, že při posuzování odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, je v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle § 14 a 15 OdpŠk, nutno do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu 6 měsíců (§ 15 odst. 2 OdpŠk). Tento závěr byl následnou judikaturou Nejvyššího soudu opakovaně reflektován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2907/2019, či ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3706/2020). Ve své žalobě nicméně žalobce výslovně uvedl, že žádá o odškodnění za období od [datum] do [datum]. Toto pak uvedl i na jednání dne [datum]. Soud proto k období, kdy žalovaná vypořádávala žádost žalobce ve smyslu § 14 OdpŠk, nijak nepřihlížel.

17. Posuzované řízení probíhalo opakovaně na všech třech stupních soudní soustavy a dále u Ústavního soudu. V dané souvislosti soud konstatuje, že již samo vedení řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010).

18. Po hmotněprávní, procesněprávní i skutkové stránce soud hodnotí věc jako obtížnou (resp. složitou). Předmětem řízení byla náhrada nemajetkové újmy na zdraví. Je přitom notorietou, že rozhodování o náhradách újmy na zdraví patří mezi vůbec nejsložitější spory projednávané civilními soudy. O tom mimo jiné svědčí i bohatá judikatura civilních soudů, jakož i neustále probíhající sjednocovací činnost Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 2207/2020). Hmotněprávní složitost původního řízení je dána nutností soudu vážit zvýšení náhrady, tj. složitostí aplikační a interpretační (viz textace § 2958 zákona č. 89/2012 Sb. a § 444 zákona č. 40/1964 Sb.). Složitost původního řízení po stránce skutkové pak vyplývá z prováděného dokazování, zejm. pokud se jedná o posudek (resp. výslech znalce), provedené listinné důkazy a výslechy svědků. Složitost procesněprávní je pak dána žádostmi o odročení jednání, nutností dávat výzvu k doplnění žaloby a rozhodovat o nákladech státu a o opakovaných žádostech o osvobození od soudních poplatků. V souhrnu tak soud hodnotí věc jako obtížnější (resp. složitější).

19. K tomu soud uvádí, že, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo rozsudek téhož soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Posuzování řízení z hlediska počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná. Zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1680/2023).

20. V projednávané věci se soud (na rozdíl od žalobce) domnívá, že je namístě hodnotit počet instancí, v nichž byla věc řešena, v jeho neprospěch, a to s výjimkou druhého odvolacího řízení a prvního řízení před dovolacím soudem. Tato řízení totiž byla vedena v důsledku nerespektování ustálené judikatury dovolacího soudu ze strany soudu odvolacího. V ostatních případech (druhé odvolací řízení, druhé dovolací řízení, řízení před Ústavním soudem) je nicméně třeba počet instancí hodnotit v neprospěch žalobce.

21. Dále je třeba konstatovat, že žalobce se na celkové délce původního řízení podílel ve smyslu obstrukcí či nečinnosti. Soud přitom poukazuje na období cca 9 měsíců na začátku řízení, kdy soud čekal na účastnický znalecký posudek (tj. na období od [datum] do [datum]). K argumentaci žalobce pak soud uvádí, že soud neměl povinnost znalecký posudek zadávat, když tento slíbil dodat sám žalobce. V té době byl navíc žalobce zastoupen advokátem, tj. právním profesionálem. Soud tak nebyl povinen jej zvlášť poučovat o tom, že zadat znalecký posudek může i sám soud. V této souvislosti se uvádí, že soud nezaznamenal, že by se žalobce snažil o urychlení řízení. Soud nicméně zdůrazňuje, že není povinností účastníka se o urychlení řízení shora uvedeným způsobem snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam). K tomu se zdůrazňuje, že skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností, neznamená automaticky, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě však může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně; tomu by měla odpovídat úvaha soudu o stanovení formy, popř. výše zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3172/2012).

22. Pokud jde o význam řízení, soud konstatuje, že jej hodnotí jako velmi vysoký. Jednalo se totiž o spor o náhradu nemajetkové újmy na zdraví, u něhož se vyšší význam v souladu s ustálenou judikaturou civilních soudů presumuje (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 987/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2138/2013).

23. Dlužno poznamenat, že dalším typovým hlediskem rozhodným pro význam předmětu řízení je věk a zdravotní stav účastníka řízení. Osobami v pokročilejším věku jsou přitom myšleny osoby starší minimálně 75 let (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2292/2012). Soudům v původním řízení přitom musel být nepříznivý zdravotní stav žalobce dobře znám. I to pak svědčí o vyšším významu původního řízení pro žalobce.

24. Zdůrazňuje se, že soud si je vědom toho, že k typovým aspektům stran významu řízení mohou přistoupit i aspekty individuální. Dlužno poznamenat, že není přitom ani rolí soudu, aby nad rámec tvrzení účastníků pátral po okolnostech svědčících pro zvýšení či snížený význam předmětu řízení pro poškozené, neboť by se tím mohl dopustit porušení zásady rovnosti účastníků řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1597/2014). Platí, že stran individuálního významu žalobce žádnou konkrétní újmu, která by jí vznikla v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením a která by umocňovala zásah do jejího života, nedotvrdil. Soud přitom nepřehlédl, že žalobce ve své žalobě zdůrazňoval, že řízení zhoršovalo jeho zdravotní stav. K tomu nicméně soud nepřihlížel, neboť žalobce tvrdil zhoršení tohoto zdravotního stavu v důsledku samotného vedení původního řízení (nikoliv jeho délky). Žalobce je přitom odškodňován právě za (nepřiměřenou) délku původního řízení, nikoliv snad za to, že se původní řízení vůbec vedlo.

25. Konečně pokud se jedná o postup soudů, coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, soud konstatuje, že v posuzovaném řízení neshledala žádné průtahy (tj. období nečinnost) s výjimkou drobného průtahu s dodáním znaleckého posudku znalce [Anonymizováno] (který měl dodat do [datum] a dodal dne [datum]). Přehlédnout nicméně nelze ne zcela koncentrovaný postup soudu II. stupně, který nerespektoval ustálenou judikaturu dovolacího soudu.

26. K tomu soud uvádí, že kompenzační řízení není řízením revizním. Soudy rozhodující v kompenzačním řízení nemají pravomoc k tomu, aby věcně přezkoumávaly postup orgánů moci veřejné či jeho jednotlivá rozhodnutí v původním řízení, neboť k věcnému přezkumu jsou oprávněny toliko příslušné nadřízené soudy v původním řízení v rámci řízení o opravných prostředcích (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4385/2010). Touto logikou nahlíženo tím spíše soudu v zásadě nepřísluší hodnotit chování účastníků v rámci původního řízení, jak požadoval žalobce. Soud proto neprováděl účastníky navržené důkazy, které se týkaly možného „zlovolného“ jednání žalované vůči žalobci. Podle názoru zdejšího soudu je taková argumentace zcela irelevantní. Pokud žalobce tvrdí, že mu žalovaná neplnila na základě pravomocných rozhodnutí, měl možnost se domáhat nemajetkové újmy i za tuto část řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4590/2010). Pak by soud vzal v potaz i tuto část řízení. Žalobce tak nicméně neučinil; bylo přitom pouze na něm, co a jak zažaluje.

27. Shora uvedené pak mutatis mutandis platí i na argumentaci žalované, která poukazovala na jiné řízení žalobce vedené rovněž u zdejšího soudu. Pro účely tohoto řízení je zcela lhostejné, jak soudy posoudily jiné (s projednávanou věcí nesouvisející) nároky žalobce.

28. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, čímž došlo též k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.

29. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku). Porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je tedy bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy. Bylo tudíž na žalované, aby vznik újmy vyvracela, která tak však nečinila. Soud přitom nepřiměřenost celkové délky původního řízení dovozuje zejm. ze skutečnosti, že původní řízení bylo zatíženo nekoncentrovaným postupem odvolacího soudu, který nerespektoval ustálenou judikaturu.

30. S ohledem na shora uvedené a na skutečnost, že byly splněny kumulativní podmínky pro vznik nároku, soud dospěl k závěru, že požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se soudu nejeví jako zcela dostatečné.

31. Soud na základě kritérií stanovených shora citovaným § 31a odst. 3 OdpŠk (k nimž se v konkrétních souvislostech v dané věci vyjádřil podrobněji již výše) shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobce částkou [částka].

32. Při stanovení dané částky soud vycházel (v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010) ze sazby [částka] za první dva roky řízení a 15 000 za každý další rok řízení (tj. za 6 let řízení [částka]) a dále [částka] za každý další měsíc řízení (tj. [částka] za dalších 10 měsíců řízení). Soud zdůrazňuje, že s ohledem na délku původního řízení nebylo na místě přiznat vyšší základní částku; původní řízení soud nepovažuje za extrémně dlouhé, resp. násobně delší, nežli bylo lze s ohledem na okolnosti případu očekávat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). To soud dovozuje zejm. s ohledem na skutkovou a právní složitost, když podle názoru zdejšího soudu nebylo lze předpokládat, že by mohlo být původní řízení skončeno v podstatně kratší době.

33. K tomu soud uvádí, že nenavyšoval základní částku s ohledem na měnící se hospodářské poměry (jak požadovala žalobkyně) a ani k této otázce neprováděl žádné dokazování. K možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z poslední doby se Nejvyšší soud obdobně k této otázce vyjádřil např. v usnesení ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2184/2020, rozsudku ze dne [datum] sp. zn. 30 Cdo 1433/2020. Přiznanou základní částku proto soud nepovažuje za nepřiměřenou ani s ohledem na to, že stanovisko Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cpjn 206/2010 bylo vydáno již dne [datum] (viz nejnověji rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2356/2024).

34. Vypočtená základní částka ve výši [částka] byla ponížena o 30 % z důvodu složitosti (skutkové a hmotněprávní a procesní) původního řízení. Dále byla ponížena o 30 % z důvodu počtu instancí, které se na vyřízení věci podílely (k tomu viz shora). Vypočtená základní částka byla rovněž ponížena o 5 % z důvodu podílu žalobce na celkové délce řízení. Vypočtená částka byla naopak zvýšena o 5 % z důvodu postupu soudů (které nerespektovaly ustálenou judikaturu) a dále o 30 % z důvodu vysokého významu původního řízení pro žalobce. Co se týče ostatních základních kritérií, byť se jedná o jejich demonstrativní výčet, soud neshledal žádná další způsobilá kritéria uvedenou částku zvýšit či naopak ponížit. Soud nepřistoupil na vyšší modifikaci základní vypočtené částky na kritériu podílu soudů, neboť průtahy a suboptimální postup soudů se již promítly do řešení otázky, zdali bylo původní řízení nepřiměřeně dlouhé, či nikoliv. Nadto je žalobce odškodňován za celou délku řízení (nikoliv jen za období průtahů). Ve výsledku tedy došlo k modifikaci základní částky jejím ponížením o 30 %, tj. na výslednou částku [částka].

35. K tomu se zdůrazňuje, že při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené době, je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4539/2011).

36. Soud nicméně musí svoje rozhodnutí založit na uchopitelných a přesvědčivých důvodech. Soud zhodnotil nepříznivý zdravotní stav žalobce v jeho prospěch (v rámci kritéria významu původního řízení). Podle názoru zdejšího soudu nicméně není možné „uměle“ navyšovat odpovídající odškodnění pouze s ohledem na nekonkrétní argumenty žalobce dovolávajícího se „přirozeného práva“, resp. odsuzujícího „nemorální jednání žalované“, a to ani pouze za tím účelem, aby žalobce nenesl náklady řízení. Jistě je privilegiem právního zástupce žalobce, který uváděl, že nehodlá provozovat „Paragraf reiten“ a apeloval rovněž na soud, aby rozhodl „podle zásad spravedlnosti“. Soud je nicméně vázán zákony. Soud I. stupně pak v žádné případě nemůže ignorovat ustálenou judikaturu dovolacího soudu, neboť by se tím dopustil nesprávného úředního postupu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1916/2010).

37. Vzhledem k tomu, že sama žalovaná dobrovolně plnila částku [částka] ve lhůtě podle § 15 odst. 1 OdpŠk, soud výrokem I. žalobu v celém rozsahu zamítl.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal zcela úspěšné žalované plnou náhradu nákladů řízení.

39. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o. s. ř. činí [částka] za každý úkon.

40. Žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši [částka] odpovídající paušální náhradě za 3 úkony (vyjádření ve věci a příprava a účast na jednání dne [datum]). Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

41. Lhůta k plnění byla ve výroku II. tohoto rozsudku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.

Poučení