37 C 21/2021-210

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení 241 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 22 125 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 22 125 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 37 875 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 37 875 Kč od [datum] do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 59 000 Kč od [datum] do [datum], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 181 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 181 000 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 69 340 Kč k rukám právního zástupce žalobce advokáta JUDr. [jméno] [příjmení], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobce se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal zaplacení částky 241 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši (po zpěvzetí co do částky 59 000 Kč, o kterém soud rozhodl usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]). Svůj nárok do výše 60 000 Kč s příslušenstvím přitom opíral o tvrzený nesprávný úřední postup, resp. nepřiměřenou délku trestního řízení vedeného u [anonymizována čtyři slova] (dále též„ OS“) pod sp. zn. [spisová značka] (dále též„ původní řízení“), když požadovaná částka ve výši 60 000 Kč s příslušenstvím podle žalobce představovala přiměřené zadostiučinění, kterého by se mu mělo dostat za způsobenou nemajetkovou újmu. Dále svůj nárok do výše 181 000 Kč s příslušenstvím opíral o tvrzené nezákonné rozhodnutí (usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie [obec] II, služba kriminální policie a vyšetřování, odbor obecné kriminality čj. KRPA [číslo] ze dne [datum]), když požadovaná částka ve výši 181 000 Kč s příslušenstvím podle žalobce představovala přiměřené zadostiučiněné, kterého by se mu mělo dostat za způsobenou nemajetkovou újmu.

2. Podstata sporu v projednávané věci tak spočívá v posouzení důvodnosti nároku žalobce, resp. posouzení naplnění podmínek vyžadovaných zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“) pro dovození odpovědnosti žalované a popř. v otázce posouzení výše přiměřeného zadostiučinění, které by žalobci mělo náležet. V projednávané věci je rovněž podstatné, že žalovaná vznesla námitku promlčení.

II. Obsah žaloby a souvisejících vyjádření a průběh řízení

3. Žalobce se svojí žalobou domáhal jednak náhrady újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým původním řízením a dále pak i náhrady újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (samotným trestním stíhání).

4. Žalobce ve své žalobě uváděl, že byl v procesním postavení obžalovaného účastníkem trestního řízení vedeného [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka], přičemž rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], opravným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci téhož dne, byl žalobce zproštěn obžaloby z uvedených skutků, neboť jednak v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, jednak nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný.

5. Žalobce zdůrazňoval, že trestním stíháním bylo zasaženo do jeho základních lidských práv, především do jeho práva na spokojený život a na soukromí, neboť téměř 6 let trvající trestní řízení mu způsobovalo výraznou psychickou zátěž. Namísto běžných každodenních věcí se musel zabývat svou obhajobou, přičemž o vedení trestního řízení byl informován široký okruh jeho přátel, jejichž svědectví bylo součástí jeho obhajoby, jeho bývalí kolegové v zaměstnání a jeho rodina, kdy tyto osoby věděli o obviněních, která vůči němu byla vznesena, což on sám pociťoval jako úkorný stav. Trestní řízení bylo zároveň vedeno neúměrně dlouhou dobu, hlavní líčení bylo nutno opakovat, neboť soud neoprávněně nerozhodl o přiznání práva na bezplatnou obhajobu, v rámci trestního řízení byly použity neoprávněné důkazní prostředky, jako nezákonně realizovaná fotorekognice a především policejní orgán, poté, co prolustroval soukromou e-mailovou schránku žalobce, tuto učinil součástí trestního spisu, přičemž s veškerým jejím obsahem, který z velké části vůbec nesouvisel s předmětem trestního řízení, se tak nezákonně seznamovali poškození [příjmení]. [příjmení] a M. [příjmení], čímž došlo k neoprávněnému zásahu žalobce do jeho práva na soukromí.

6. V neposlední řadě žalobce uvedl, že svůj nárok uplatnil u žalované dne [datum]. Žalovaná však v zákonné lhůtě jeho nárok nevypořádala.

7. Žalobce se proto domáhal zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím.

8. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne [datum] uvedla, že žalobou uplatněný nárok neuznává. Dále uvedla, že činí nespornou skutečnost, že žalobce u ní přípisem, doručeným žalované dne [datum], uplatnil svůj tvrzený nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši jako v projednávané žalobě. Konečně žalovaná zdůraznila, že ze samotné žaloby není patrné, z jakého konkrétního právního titulu dle OdpŠk se žalobce domáhá náhrady újmy. Žalovaná k tomu dodala, že dokud žalobce neupřesní, o jaký titul ve smyslu OdpŠk svůj nárok opírá, nebude se moci k žalobě vyjádřit.

9. Podáním ze dne [datum] vzal žalobce svoji žalobu co do částky 59 000 Kč zpět s tím, že uvedl, že žalovaná mu tuto částku plnila dne [datum] O tomto zpětvzetí rozhodl soud usnesením ze dne [datum] tak, že řízení co do částky 59 000 Kč zastavil. Tímto usnesením byl také žalobce vyzván nechť upřesní, z jakého odpovědnostního titulu svůj nárok dovozuje.

10. Podáním ze dne [datum] žalobce doplnil v reakci na výzvu soudu svoji žalobu, když uvedl, že svůj nárok opírá o nezákonné zahájení trestního stíhání usnesením Policie ČR, čj. [číslo], které mu bylo doručeno dne [datum], a neúměrnou délku trestního stíhání, které trvalo od uvedeného zahájení trestního stíhání do vyhlášení usnesení odvolacího soudu dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], kterým bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku soudu I. stupně. Nezákonné trestní stíhání trvalo bezmála 6 let, po tuto dobu byl žalobce nucen žít v dlouhodobé nejistotě o výsledek trestního řízení, čímž bylo zásadním způsobem zasaženo do jeho základních lidských práv a svobod, především do práva na spokojený život.

11. V doplnění žaloby ze dne [datum] pak žalobce shrnul svoje pracovní zkušenosti od roku 1995 do současnosti. K zásahům trestního stíhání do jeho profesního a osobního života uvedl, že po ukončení působení v diplomatických službách se vždy snažil dosáhnout obdobných pracovních příležitostí, a to v oblasti veřejného sektoru, přičemž od července [rok] měl tuto skutečnost velmi ztíženu probíhajícím trestním řízením. Dále vymezil následující zásahy nezákonného trestního stíhání do svého života. Zaprvé, žalobce poukázal na způsob doručení písemnosti policisty do jeho zaměstnání u [právnická osoba] [anonymizována dvě slova]. Zadruhé, uvedl, že pociťoval jako zásah do svých práv i zákrok policie, který následoval poté, co se k podání vysvětlení dostavil v doprovodu svého obhájce. Ten měl policii sdělit, že žalobce využívá svého práva a nebude ve věci vypovídat, avšak osobně se žalobce tohoto aktu neúčastnil s tím, že se nachází před policejní služebnou. Policisté následně žalobce před služebnou donutili pomocí hmatů a chvatů a nasazení pout se na služebnu fyzicky dostavit, a to při situaci, kdy žalobce uvedl policistům, že jeho zdravotní stav není dobrý a že je mu po zdravotní stránce špatně, když tato situace měla za následek i hospitalizaci žalobce s diagnózou otřesu mozku. Zatřetí, žalobce dotvrdil, že jeho trestní stíhání bylo medializováno. Navíc skutečnost trestního stíhání žalobce s detaily tohoto stíhání se dostala do povědomí prostředí [stát. instituce] (dále též„ MZV“) a tato informace se rozšířila nejenom po tomto ministerstvu, tj. mezi zaměstnance MZV a tedy do okruhu žalobcových spolupracovníků a známých a přátel, kteří s ní byli nebo přinejmenším mohli být obeznámeni. Začtvrté, v době, kdy byl žalobce zaměstnán jako manažer obchodu a zakázek, investic a dotací u [příjmení] nemocnice, a.s., působil zde jako ředitel Ing. [jméno] [příjmení], který v té době věděl o tom, že žalobce je trestně stíhán. Ze strany zaměstnavatele přitom měl být na žalobce vyvíjen nátlak, aby žalobce z důvodu trestního stíhání tuto práci opustil. Zapáté, žalobce tvrdil, že se v době po ukončení práce v diplomatických službách v mnoha případech účastnil výběrových řízení na různých ministerstvech, která vzhledem k jeho bohatým profesním zkušenostem končila konstatováním, že ve výběrových řízeních uspěl. Nicméně vzhledem k probíhajícímu trestnímu řízení byl žalobce na trhu pracovních příležitostí jednoznačně diskvalifikován, neboť dle dikce služebního zákona je osoba, která je trestně stíhána, automaticky postavena mimo výkon státní služby, takže fakticky je nemyslitelné, že by nějaký zaměstnavatel fungující v rámci režimu státní služby trestně stíhanou osobu zaměstnal. Navíc díky probíhajícímu trestnímu řízení žalobce nemohl získat bezpečnostní prověrku nutnou pro práci na takovémto postu, neboť u trestně stíhané osoby je bezpečnostní prověrka automaticky suspendována a víceméně je takové osobě odebrána. K tomu zdůraznil, že tím byl frustrován. Zašesté, žalobce poukázal na skutečnost, že policejní orgán nezákonně provedl lustraci (včetně jejího vytištění) e-mailové komunikace žalobce, o níž provedl dne [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] písemné vyhodnocení, které bylo součástí spisu a se kterým měli možnost účastníci trestního řízení, tedy i poškozená [příjmení] a poškozený [příjmení], se seznámit a činit si jeho kopie. V tomto vyhodnocení byl policejním orgánem popsán obsah jeho e-mailové komunikace. Tuto skutečnost považoval žalobce za výrazný zásah do svých práv, za silně dehonestující a narušující jeho právo na soukromí, přičemž tímto měl být velmi stresován.

12. Žalovaná ve vyjádření ze dne [datum] uvedla, že v otázce délky řízení lze dojít k závěru, že žalobce nespolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, odmítal se podrobit vyšetřovacím úkonům, nepřebíral písemnosti, opakovaně odmítl uposlechnout výzvu policejního orgánu a během vyšetřování odmítal ve své věci vypovídat. V průběhu řízení před soudem se opakovaně omlouval z účasti na hlavních líčení a žádal odročení jednání. Samotná hlavní líčení byla dlouhá a opakovaná, neboť žalobce sám dlouze vyslýchal svědky, označoval další svědky, kteří se opakovaně na jednání nedostavovali nebo jim muselo být doručováno prostřednictvím policejního orgánu. [příjmení] svědků žalobce označil až během hlavního líčení, což v souvislosti s využitím práva nevypovídat ve vyšetřovací fázi trestního řízení vedlo ke konečné délce řízení. Žalovaná je toho názoru, že kombinace nespolupráce s orgány činnými v trestním řízení, odmítnutí výpovědi a celá žalobcova„ procesní strategie“ vede k závěru, že trestní stíhání žalobce nebylo nepřiměřeně dlouhé vlivem nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení a soudů, a dále může vést k závěru, že žalobce si částečně trestní stíhání způsobil sám. Dále žalovaná zdůraznila, že žalobcem tvrzené zásahy do osobnostní sféry žalobce mají původ především v tom, že žalobce nepřebíral listiny odeslané orgány činnými v trestním řízení, což mělo za následek doručení listiny policejním orgánem, na které žalobce reagoval neuposlechnutím výzvy. Stejně tak žalobcovo odmítnutí účastnit se vyšetřovacích úkonů vedlo k předvedení žalobce poté, co opětovně odmítl uposlechnout výzvy vyšetřujícího orgánu. Újma, kterou žalobce s těmito úkony Policie České republiky spojuje, tak podle žalované nebyla způsobena nezákonným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, ale jednáním žalobce, který odmítl uposlechnout výzvu. Příčinná souvislost mezi tvrzenou újmou a úkony Policie České republiky je tak přerušena svévolným jednáním žalobce.

13. Ve vyjádření ze dne [datum] žalobce uvedl, že sice nespolupracoval s policejním orgánem, odmítal se podrobit vyšetřovacím úkonům, příp. odmítal vypovídat, avšak takovéto jednání žalobce v procesním postavení obviněného byl zcela legitimní postup v rámci jeho obhajoby, který mu umožnily trestněprávní předpisy. Hlavní líčení byla opakovaná nikoliv proto, že žalobce sám dlouze vyslýchal svědky a označoval další svědky, ale hlavní líčení se opakovalo především z toho důvodu, že soud relevantním způsobem nereagoval na podání žalobce, kterým se domáhal umožnění bezplatné obhajoby, přičemž k opakování hlavních líčení docházelo vždy z rozhodnutí odvolacího soudu, který v rozporu se závěry soudu I. stupně docházel k závěru o nesprávném postupu soudu I. stupně. Dále žalobce zdůraznil, že přípravná fáze trestního řízení trvala od srpna [rok] do února [rok], kdy bylo realizováno přibližně 10 výslechů svědků, sdělována další obvinění. Přípravné řízení tak podle žalobce rozhodně vzhledem k členitosti obvinění žalobce trvalo relativně krátkou dobu. Po podání obžaloby v březnu [rok] bylo nařízeno hlavní líčení až na prosinec [rok], přičemž v dubnu [rok] žádal žalobce soud o přiznání práva na bezplatnou obhajobu, což bylo důvodem zrušení prvého odsuzujícího rozsudku soudem odvolacím v roce [rok]. Podle žalobce tedy soud v řízení před soudem I. stupně tímto způsobem promarnil celé dva roky, navíc řízení pokračovalo až konáním hlavního líčení v dubnu [rok]. Dále žalobce zdůraznil, že způsob, kterým znalec v trestním řízení komunikoval s žalobcem, byl nátlakový. Konečně v neposlední řadě žalobce označil některé listiny opatřené žalovanou za nezákonně opatřené s tím, že by je soud neměl provádět.

14. Ve dnech [datum], [datum], [datum] a [datum]. Na těchto jednáních byly provedeny důkazy a žalobci byla dána výzva dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a dále bylo provedeno dokazování. Dále žalobce na jednání dne [datum] upřesnil, že se domáhá částky 181 000 Kč s příslušenstvím coby náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonný trestním stíháním (nezákonným rozhodnutím) a částky 60 000 Kč s příslušenstvím coby náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým trestním stíháním (nesprávným úředním postupem). Žalovaná pak na jednáních vznesla námitku promlčení žalobcových nároků, neboť se domnívala, že žalobce u ní své nároky řádně neuplatnil. Dále argumentovala, že délka původního řízení byla dána velkou procesní aktivitou žalobce, který z počátku nespolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, resp. s příslušným znaleckým ústavem. Rozsudek byl vyhlášen dne [datum].

III. Skutková zjištění

15. Z nesporných tvrzení účastníků a z provedených důkazů (vzal soud za prokázané, že žalobce dne [datum] uplatnil své nároky u žalované. Ta o nich rozhodla dne [datum], když přiznala částku 59 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním vedeným u OS pod sp. zn. [spisová značka]. Tato částka byla vyplacena žalobci dne [datum].

16. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

17. Dále z nesporných tvrzení vzal soud za prokázané, že žalobce pracoval ve [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], u které byl zaměstnán od září [rok] do září [rok], a dále pracoval v [příjmení] nemocnici, a to od [datum] do září [rok].

18. Dále ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující: -) Na základě usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie [obec] II, služba kriminální policie a vyšetřování, odbor obecné kriminality čj. KRPA [číslo] ze dne [datum] bylo zahájeno trestní stíhání osoby [celé jméno žalobce] jako obviněného ze spáchání přečinů v jednočinném souběhu: 1) nebezpečné pronásledování dle § 354/1a, b, d) trestního zákoníku, 2) pomluvy dle § 184/1, 2 trestního zákoníku a 3) poškozování cizí věci dle § 228/1 trestního zákoníku. -) Dne [datum] podal policejní orgán žádost o odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie. -) Dne [datum] bylo odborné vyjádření předloženo. -) Dne [datum] bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno obviněnému. -) Dne [datum] podal obviněný stížnost. -) Dne [datum] byla stížnost zamítnuta. -) Dne [datum] bylo zahájeno trestní stíhání [celé jméno žalobce] jako obviněného ze spáchání přečinu poškozování cizí věci dle § 228/1) trestního zákoníku. -) Dne [datum] podal obviněný stížnost. -) Dne [datum] a [datum] se konal výslech svědka. -) Dne [datum] byla stížnost zamítnuta. -) Dne [datum] policejní orgán přibral znalce k posouzení duševního stavu obviněného. -) Dne [datum] podal obviněný stížnost proti přibrání znalce a stížnost na postup policejního orgánu. -) Dne [datum] bylo rozhodnuto o stížnosti na postup policejního orgánu. -) Dne [datum] podal poškozený vysvětlení. -) Dne [datum] byl zpracován znalecký posudek. -) Dne [datum] byl obviněný zadržen a byl proveden jeho výslech. -) Dne [datum] obhájce obviněného prostudoval spis. -) Dne [datum] podal policejní orgán návrh na podání obžaloby. -) Dne [datum] podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro prahu 2 na [celé jméno žalobce] obžalobu z přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), d) trestního zákoníku, přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. -) Dne [datum] podal obviněný návrh na přezkoumání obžaloby. -) Dne [datum] podal obviněný návrh na přezkoumání obžaloby a na zastavení trestního stíhání. -) Dne [datum] soud nařídil neveřejné zasedání na den [datum]. Neveřejné zasedání bylo odročeno a soud nařídil hlavní líčení na den [datum]. Z důvodu omluvy znalce z hlavní líčení bylo hlavní líčení odročeno na den [datum]. -) Ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] se konala hlavní líčení. Na hlavním líčení, které se konalo dne [datum], byl vyhlášen rozsudek, kterým byl obžalovaný uznán vinným. -) Dne [datum] podal státní zástupce proti rozsudku odvolání. -) Dne [datum] podal obviněný odvolání. -) Dne [datum] vyzval soud obviněného k odstranění vad odvolání. -) Dne [datum] bylo odvolání obviněného doplněno. -) Dne [datum] byl spis předložen odvolacímu soudu. Následně bylo nařízení veřejné zasedání na den [datum]. Na veřejném zasedání dne [datum] bylo vyhlášeno usnesení, kterým byl napadený rozsudek zrušen, neboť bylo porušeno právo obviněného na obhajobu, přičemž nelze přihlížet k důkazům, které byly před soudem prvního stupně provedeny. -) Dne [datum] soud rozhodl, že má obviněný nárok na bezplatnou obhajobu. -) Dne [datum] soud ustanovil obviněnému obhájce. -) Ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] se konala hlavní líčení. Na hlavním líčení, které se konalo dne [datum], byl vyhlášen odsuzující rozsudek. -) Dne [datum] podal obviněný proti rozsudku odvolání. -) Dne [datum] podal státní zástupce proti rozsudku odvolání. -) Dne [datum] bylo odvolání státního zástupce doplněno. -) Dne [datum] a dne [datum] doplnil obviněný odvolání proti rozsudku. -) Dne [datum] byl spis předložen odvolacímu soudu, který dne [datum] napadený rozsudek zrušil, neboť nalézací soud se ohledně přezkoumávaného výroku o vině nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Soud následně nařídil hlavní líčení na den [datum], avšak pro omluvu obhájce bylo hlavní líčení odročeno na den [datum] Hlavní líčení, které se mělo konat dne [datum], bylo odročeno s ohledem na nevolnost předsedy senátu a s ohledem na potřebu vypálit cd s kamerovým záznamem. -) Dne [datum] se konalo hlavní líčení, na kterém soud vynesl zprošťující rozsudek. -) Dne [datum] podal státní zástupce proti rozsudku odvolání. -) Dne [datum] podal obhájce vyjádření k odvolání. -) Dne [datum] soud napadený rozsudek opravil. -) Dne [datum] byl spis předložen odvolacímu soudu. Na veřejném zasedání dne [datum] odvolací soud napadený rozsudek zrušil a znovu rozhodl tak, že se obžalovaný zprošťuje obžaloby. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne [datum]

19. Dále ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že žalobce v rámci trestního řízení nespolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, nepřebíral písemnosti, opakovaně odmítl uposlechnout výzvy policejního orgánu a během vyšetřování odmítal ve své věci vypovídat. V průběhu řízení před soudem se opakovaně omlouval z účasti na hlavních líčení a žádal o odročení jednání. Samotná hlavní líčení byla dlouhá a opakovaná, neboť žalobce sám dlouze vyslýchal svědky, označoval další svědky, kteří se opakovaně na jednání nedostavovali, nebo jim muselo být doručováno prostřednictvím policejního orgánu. [příjmení] svědků přitom žalobce označil až během hlavního líčení. Konečně ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že žalobce v souvislosti s trestního stíhání utrpěl zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření.

20. Z dopisu Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne [datum], z protokol o průběhu a výsledky výběrového řízení na služební místo [anonymizováno] ministerský rada v [anonymizováno] vojenského materiálu, Odboru licenční správa, ze dne [datum], z dopisu ze dne [datum] státního tajemníka v Ministerstvu průmyslu a obchodu, z protokolu o průběhu a výsledky výběrového řízení na služební místo [anonymizováno] ministerský rada v [anonymizováno] vojenského materiálu, Odboru licenční správa ze dne [datum], z dopisu ze dne [datum], státního tajemníka v Ministerstvu průmyslu a obchodu, z protokolu o průběhu a výsledku výběrového řízení na služební místo ministerský rada v Odboru zahraničně ekonomických politik 1, z dohody o výběru nejvhodnějšího žadatele o přijetí do služebního poměru a zařazení na služební místo podle § 28 odst. 2 zákona [číslo] [rok] dne [datum], z dopisu státního tajemníka Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne [datum], z dopisu státního tajemníka v Ministerstvu průmyslu a obchodu ze dne [datum], z protokolu o průběhu výsledku výběrového řízení na služební místo ministerský rada v [anonymizována tři slova] a [země], Odbor ekonomických politik 2 ze dne [datum], z dopisu státní tajemnice v [anonymizováno] průmyslu ze dne [datum], z protokolu o průběhu výsledku výběrového řízení na služební místo ministerský rada v [anonymizováno] zakladatelských činností a majetkových účastí v Ministerstvu průmyslu a obchodu ze dne [datum], z dopisu ze dne [datum], státního tajemníka v Ministerstvu životního prostředí, z dopisu ze dne [datum] státního tajemníka v [stát. instituce], z protokolu o průběhu a výsledku výběrového řízení na služební místo ze dne [datum], z dopisu ze dne [datum], z protokolu o průběhu a výsledku výběrového řízení ze dne [datum], z dopisu státního tajemníka v [stát. instituce] ze dne [datum], z usnesení o zrušení výběrového řízení ze dne [datum], z dopisu ze dne [datum], z usnesení o zrušení výběrového řízení ze dne [datum], z dopisu ze dne [datum], z protokolu ze dne [datum], z protokolu ze dne [datum], z dopisu ze dne [datum], z vyjádření Ministerstva zemědělství [datum], z dopisu Ministerstva dopravy ze dne [datum], z emailu ze dne [datum], ze soupisu součástí spisu MPO [číslo], MPO [číslo], MPO [číslo], MPO [číslo], MPO [číslo], MPO [číslo], MPO [číslo], z vyjádření Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne [datum], z dopisu Ministerstva spravedlnosti ze dne [datum], z dopisu Ministerstva financí ze dne [datum], a z dopisu Ministerstva vnitra ze dne [datum] soud zjistil, že žalobce se zúčastnil řady výběrových řízení na přijetí služebního poměru. K těmto důkazům soud uvádí (pokud jde o důkazy navržené žalovanou), že se neztotožňuje s argumentací žalobce stran nepoužitelnosti těchto důkazů v rámci tohoto řízení. Soud má za to, že v rámci civilního řízení sporného může strana na podporu svých tvrzení navrhovat jakékoliv důkazy. Pochopitelně existují případy, kdy některé důkazy přípustné nejsou, avšak to není případ projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nález Ústavního soudu České republiky z [datum], sp. zn. II. ÚS 1774/14, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). V projednávané věci totiž žalovaná navrhovala k provedení pouze listinné důkazy, odpovědi orgánů ústřední státní správy na její dotazy. Tyto dotazy přitom žalovaná vznesla v reakci na provedené dokazování, přičemž důkazy předložené žalovanou nebyly pořízeny nebo opatřeny v rozporu se zákonem a současně nedošlo k porušení práv jiné osoby. Soud proto neshledal důvodů, proč tyto důkazy neprovést.

21. Z článku ze serveru [webová adresa], z článeku s názvem„ Z onoho světa 13.“ a z článku s názvem„ Proces s [jméno] [příjmení]“ ze dne [datum], soud zjistil, že o trestním stíhání žalobce bylo informováno prostřednictvím veřejné datové sítě. Z výslechů svědka [jméno] [příjmení], [datum narození], soud zjistil, že žalobce v minulosti pracoval v diplomacii, pro Ministerstvo zahraničních věcí. Z výslechů svědka [jméno] [příjmení], [datum narození], svědka [jméno] [příjmení], [datum narození] a svědka [jméno] [příjmení] soud zjistil, že trestní stíhání bylo pro žalobce stresující záležitostí. O vedení trestního řízení byl informován širší okruh jeho přátel.

22. Soud zhodnotil výpověď svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] jako spíše věrohodné. Vzal přitom do úvahy, že všichni svědci shodně vypověděli, že se s žalobcem znají již dlouhou dobu a jsou jeho známí, resp. přátelé. Ze samotných svědeckých výpovědí bylo patrné, že svědci se snažili žalobci pomoci. Na druhou stranu soud neshledal existenci rozporů ve svědeckých výpovědích a ani žádné jiné skutečnosti svědčící o nevěrohodnosti těchto svědků. V podrobnostech jsou jednotlivé svědecké výpovědi rozebrány níže.

23. Z účastnického výslechu žalobce soud zjistil, že žalobce je osobou, která byla již v minulosti (kromě řízení vedeného u OS pod sp. zn. [spisová značka]) trestně stíhána.

24. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

25. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil pro rozhodnutí další relevantní skutečnosti, pročež se jimi v odůvodnění rozsudku pro nadbytečnost nezabýval. Pouze pro úplnost se zdůrazňuje, že soud rovněž neprováděl další navržené důkazy, a to pro nadbytečnost.

IV. Právní úprava na projednávanou věc dopadající

26. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

27. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 téhož zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

28. Podle ustanovení § 5 písm. a) a b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v trestním řízení, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

29. Podle § 7 OdpŠk mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, právo na náhradu takové škody způsobené nezákonným rozhodnutím; právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

30. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

31. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterým je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

32. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může u soudu domáhat náhrady škody pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

33. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí téhož zákona se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

34. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk platí, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

V. Právní posouzení projednávané věci soudem

35. Jak je uvedeno výše, žalobce se domáhal (i) zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku vedení trestního stíhání, v rámci něhož byl zproštěn obžaloby (181 000 Kč s příslušenstvím) a (ii) zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou daného trestního stíhání (60 000 Kč s příslušenstvím). Je proto na místě zabývat se důvodností uplatněných nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy.

36. Úvodem zdejší soud považuje za důležité zdůraznit, že z § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 29 NSCR 7/2014). Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).

37. Zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 zákona). Stát přitom za újmu (majetkovou či nemajetkovou) způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) a za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla škoda či nemajetková újma; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku.

38. Soud má nicméně za to, že před zkoumáním naplnění podmínek stanovených OdpŠk (pokud se jedná o samotný žalovaný nárok) je nejprve nezbytné zabývat se námitkou promlčení tvrzených nároků žalobce, kterou vznesla žalovaná. Uplatní-li totiž účastník v civilním řízení soudním důvodně námitku promlčení, velí zásada hospodárnosti řízení, aby soud nejprve posoudil, zda je námitka důvodná, a pokud tomu tak je, aby žalobu zamítl, aniž by se zabýval otázkou splnění podmínek odpovědnosti za újmu či prokázána její výše. K námitce promlčení 39. Z relevantních zákonných ustanovení plyne, že nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu se promlčuje ve zcela speciálně konstruované promlčecí lhůtě (viz § 32 odst. 3 OdpŠk). Rozlišuje se přitom nárok založený nepřiměřenou délkou řízení (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 22 odst. 1 věta druhá a třetí) od nároků ostatních, ve všech případech však jde o kombinaci na sobě nezávislé subjektivní a objektivní promlčecí lhůty.

40. Pro případy újem vyvolaných nepřiměřenou délkou řízení je běh obou lhůt modifikován konstrukcí nemožnosti uplynutí lhůty, pro niž je rozhodující konec řízení, v němž k průtahům došlo; promlčení (skončení subjektivní ani objektivní lhůty) nemůže nastat dříve, než uplyne doba šesti měsíců od skončení tohoto řízení. Vzhledem k tomu, že nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky řízení vzniká přímo v důsledku nepřiměřené délky řízení, žádné důkazy v tomto ohledu soud po poškozeném v zásadě nepožaduje, a spočívá ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. NS Cpjn 206/2010, Rc 58/2011), uplatní se v těchto případech prakticky vždy pouze lhůta uvedená v § 32 odst. 3 větě druhé OdpŠk, která je spojena se skončením řízení, jímž judikatura rozumí okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Do řízení je přitom nutno započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012). Tyto závěry o skončení řízení by ovšem neměly platit v případě, kdyby bylo podáno zjevně opožděné dovolání (kasační stížnost, ústavní stížnost) pouze s cílem zvrátit marné uplynutí promlčecí lhůty.

41. V ostatních případech náhrady nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu se promlčuje ve speciálně konstruované promlčecí lhůtě. Počátek běhu šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty se pak odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k nemajetkové újmě, tedy kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky. Objektivní desetiletá doba pak počíná běžet od okamžiku této okolnosti (právní skutečnosti), která je coby nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup pro vznik újmy vyvolávajícím činitelem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1249/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1896/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1001/11).

42. V projednávané věci platí, že původní řízení bylo pravomocně skončeno dne [datum], a to rozhodnutím odvolacího soudu. Nejpozději dne [datum] se tedy žalobce dozvěděl o tvrzené nemajetkové újmě způsobené nezákonným vedením trestního stíhání. Zároveň je den [datum] rovněž rozhodující i pro plynutí lhůty stanovené v § 32 odst. 3 větě druhé OdpŠk, resp. pro posouzení otázky promlčení nároku žalobce na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem (nepřiměřenou délkou původního řízení). Jinými slovy řečeno, pro oba nároky začala šestiměsíční lhůta stanovená v § 32 odst. 3 OdpŠk shodně plynout dne [datum].

43. Žalovaná vznesla námitky promlčení vůči oběma nárokům žalobce, tj. jak vůči nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (nezákonným rozhodnutím), tak i vůči nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým původním řízením (nesprávným úředním postupem). K tomu soud uvádí, že zjevným smyslem podmínky uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy a předběžného projednání u úřadu je řešit důvodnost nároků nejprve mimosoudně. Jde o nároky soukromoprávní povahy a zhodnocení jejich důvodnosti nejprve přináleží státu jako škůdci, jednajícímu svými kvalifikovanými úřady, kterým jsou dostupné nejen znalost o skutkových základech nároku, ale i o právních otázkách, včetně judikatury (viz [příjmení], F., SIMON, P., KORBEL, F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2020, s. 150).

44. Předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu, nejsou pro ně stanoveny žádné procesní postupy a nepředpokládá se ani, že by tento orgán vydával nějaké rozhodnutí (buď požadavku vyhoví a uplatněnou částku zaplatí, nebo tak neučiní; nesdělí-li poškozenému své odmítavé stanovisko, zakládá mu uplynutí šestiměsíční lhůty možnost obrátit se na soud). Tím spíše tedy není možné považovat tento specifický institut za správní řízení, na nějž by se vztahovala ustanovení správního řádu; sdělení příslušného orgánu poškozenému, že jím uplatněný nárok bude (zcela nebo zčásti) či nebude uspokojen, není správním rozhodnutím, ale svou povahou odpovídá občanskoprávnímu úkonu (resp. právnímu jednání) státu jednajícího příslušným správním orgánem. Aplikace správního řádu je pro tento případ výslovně vyloučena (§ 1 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů) (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

45. Zákon nepředepisuje náležitosti podání, kterým se poškozený na příslušný úřad obrací, a je proto třeba vycházet z toho, že z něj musí být zřejmé skutkové vylíčení důvodů uplatnění nároku, tj. alespoň stručný popis nesprávného úředního postupu či označení nezákonného rozhodnutí, tak aby nebyl zaměnitelný s jiným, specifikace způsobené újmy a tvrzení o vztahu příčinné souvislosti. Poškozený musí vyčíslit výši náhrady, aby bylo zřejmé, jakou částku požaduje. Požaduje-li zadostiučinění v jiné formě, než v penězích, jako je konstatování porušení práva nebo omluva, je povinen tuto formu specifikovat i co do jejího obsahu. Ačkoli zákon neuvádí, jaké náležitosti má předběžné projednání obsahovat, je potřeba, aby příslušný úřad při posuzování těchto projednání nepostupoval příliš formalisticky a vycházel z obsahu takového návrhu na předběžné projednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

46. Obě strany mimosoudního vyjednávání ve smyslu § 14 OdpŠk jsou nepochybně vázány zásadami právního jednání v soukromoprávním styku. Obě strany mají zásadně ve své moci (případně v možnosti) obstarání základních podkladů, jimiž dosvědčují své právní jednání (požadavky) nebo jimiž odporují požadavkům protistrany. Je též zřejmé, že s neformálním jednáním při předběžném uplatnění nároku u úřadu právní řád spojuje určité následky, např. v podobě promlčení práva, povinnosti k placení úroků z prodlení, (ne) splnění podmínek soudního řízení apod., a je tak důvodné očekávat od obou stran naplnění zásad poctivého a dobrověrného právního styku (srov. též § 545 a § 547 zákona č. 89/2012 Sb.) (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

47. Ve vztahu k uplatnění nároku musí být tedy z právního jednání žadatele, obsaženého v podání, jímž se na příslušný úřad obrací, včetně všech jeho příloh, patrno, čeho se domáhá a z jakého důvodu. V případě požadavku na náhradu nemajetkové újmy musí být z podání zřejmé, jaká újma a čím měla žadateli vzniknout a jak ji požaduje odčinit. Je přitom třeba mít na paměti, že jde ve své podstatě o předžalobní upomínku, u které se nepředpokládá právní zastoupení žadatele (neboť byl-li při něm poškozený právně zastoupen, nepřiznává mu zákon dle § 31 odst. 4 OdpŠk nárok na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech zastoupení), a proto nároky na její formu nemohou být vysoké (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

48. Vycházeje ze shora uvedených východisek má zdejší soud za to, že podání žalobce ze dne [datum] lze považovat za řádné uplatnění obou nároků žalobce ve smyslu § 14 odst. 1 Odpšk. Z tohoto podání je totiž parný nejen druh nároku (náhrada nemajetkové újmy) a výše přiměřeného zadostiučinění, kterého se žalobce domáhal, nýbrž je z něho i patrné i v souvislosti s jakým nezákonným rozhodnutím, resp. nesprávným úředním postupem mělo k újmě dojít, resp. je z něho patrné, o jaké řízení se jedná. Tedy žalobce ve svém podání ze dne [datum] jasně označil soudní řízení, se kterým spojuje své nároky (řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. [spisová značka]). Výslovně pak ve svém podání uvedl:„ V důsledku shora uvedených skutečností, tedy v důsledku nezákonného trestního stíhání Ing. [celé jméno žalobce] mu tak byla tímto způsobena újma, spočívající v nezákonném zásahu do jeho osobnostních práv, přičemž tento stav trval po dobu téměř šesti let. Ing. [celé jméno žalobce] byl nucen tento nezákonný stav strpět především z důvodu průtahů zaviněných nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení, proto se domnívá, že má nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění, které v jeho případě v návaznosti na výše popsanou újmu považuje za odpovídající v částce 300.000 Kč“.

49. Ve světle shora uvedeného je tak namístě odmítnout argumentaci žalované, která tvrdila, že žalobce svým podáním ze dne [datum] řádně neuplatnil ani nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (nezákonným rozhodnutím), ani nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým původním řízením (nesprávným úředním postupem). Je sice třeba připustit, že podání žalobce – ač byl sám žalobce zastoupen profesionálem (advokátem) – vykazují obecně nízkou kvalitu zpracování a neoplývají obzvláštní jasností. Žalobce si vskutku nebyl zcela jist (z hlediska právního), s jakým odpovědnostním titulem (ve smyslu OdpŠk) svoji újmu spojuje. O tom koneckonců svědčí i průběh prvního jednání ve věci (dne [datum]), kdy žalobce opakovaně měnil své stanovisko, z jakého odpovědnostního titulu se náhrady újmy domáhá. A to dokonce i vzdor tomu, že k výzvě soudu svým podáním ze dne [datum] jednoznačně opřel své nároky o nezákonné rozhodnutí, jakož i o nepřiměřenou délku (resp. nesprávný úřední postup). Žalovaná v této souvislosti poukazovala na to, že došlo ke změně žaloby. Soud I. stupně ovšem tento názor nesdílí. Žalobce základní skutkové okolnosti, jakož i výši zadostiučinění, kterého se domáhá, uvedl ve své žalobě, byť velmi stručně (v samotné žalobě jednoznačně poukázal na nepřiměřenou délku původního řízení, jakož i na osvobozující rozsudek, resp. nezákonnost trestního stíhání). Proto také soud o připuštění změny žaloby nerozhodoval. V každém případě ovšem se soud domnívá, že z podání žalobce ze dne [datum] je zřejmé, jaká újma a čím měla žadateli vzniknout a jak ji požaduje odčinit. Ve shora citované pasáži podání žalobce ze dne [datum] totiž žalobce jednoznačně poukazuje nejen na nezákonné trestní stíhání, nýbrž i na průtahy způsobené nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení. Stejně tak žalobce uvádí, že se domáhá přiměřeného zadostiučinění v penězích v částce 300 000 Kč. Jinak řečeno, má-li být podání žalobce posouzeno v souladu s § 555 a § 556 zákona č. 89/2012 Sb., nelze dojít k jinému závěru, než že žalobce svým podáním ze dne [datum] usiloval o přiměřené zadostiučinění z titulu nepřiměřeně dlouhého původního řízení, jakož i z titulu nezákonného trestního stíhání.

50. Navíc zdejší soud je přesvědčen o tom, že je rovněž třeba uvážit shora shrnutá východiska relevantní zákonné úpravy, podle kterých nelze mít na uplatnění nároků ve smyslu § 14 OdpŠk přehnané formalistické nároky. Soudu je sice zřejmé, že s ohledem na stručnost žádosti žalobce ze dne [datum], jakož i skutečnost, že nároky na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním a nepřiměřeně dlouhým trestním stíháním se překrývají (v tom slova smyslu, že z ustálené judikatury civilních soudů plyne, že i u nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním je třeba přihlédnout k délce tohoto trestního stíhání), avšak v rámci projednávání nároku žalovaná mohla a měla vyzvat žalobce, aby případně své podání (své nároky) upřesnil. A to i pokud jde o otázku, kolik z částky 300 000 Kč se žalobce domáhá na náhradě újmy způsobené nezákonným trestním stíháním a kolik z této částky se domáhá na náhradě újmy způsobené nepřiměřenou délkou tohoto trestního stíhání.

51. Jinak řečeno, zdejší soud je toho názoru, že s ohledem na účel a smysl dotčené zákonné úpravy (poskytnout rychle a bez zbytečných nákladů jednotlivcům náhradu újmy způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, resp. orgány moci veřejné) bylo rolí žalované, aby si případně s žalobcem ujasnila (pokud mohlo podání žalobce vyvolávat pochybnosti), čeho se vlastně domáhá, tak aby nemohlo dojít k záměně jednoho nároku za druhý. Pokud tak žalovaná neučinila, nelze tuto skutečnost klást k tíži žalobci. Žalobce neměl povinnost právně správně kvalifikovat své uplatněné nároky. Po žalobci se pouze požadovalo, aby dostatečně pregnantně skutkově popsal své nároky a uvedl, čeho se domáhá (zdali omluvy, či přiměřeného zadostiučinění v penězích a aby případně uvedl i částku, jejíhož zaplacení se domáhá). Bylo pak rolí žalované jako kvalifikovaného úřadu, resp. ústředního orgánu státní správy, kterému jsou dostupné nejen znalost o skutkových základech nároku, ale i o právních otázkách, včetně judikatury, aby tyto nároky správně právně kvalifikovala a projednala.

52. K otázce uplatněných námitek promlčeních tak lze shrnout, že v projednávané věci platí, že původní řízení bylo pravomocně skončeno vůči žalobci dne [datum]. Následující den ([datum]) začala běžet šestiměsíční promlčecí doba pro uplatnění nároků žalobce u soudu. Promlčecí doba neběžela v souladu s § 35 odst. 1 OdpŠk po dobu předběžného vyřizování nároku u žalované od [datum] do [datum] a skončila dne [datum]. Pokud tedy byla žaloba soudu doručena dne [datum], byla žaloba doručena řádně a včas a námitka promlčení není důvodná. K zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vedením trestního stíhání 53. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu škody (či poskytnutí zadostiučinění) způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se (s výjimkami uvedenými níže) posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 zákona jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]).

54. Stát stíhá objektivní odpovědnost. Z uvedeného plyne, že vznik nároku na náhradu újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 zákona).

55. Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je tudíž pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]). Nicméně to neznamená, že by každé jiné rozhodnutí než pravomocné odsouzení automaticky vedlo k závěru o nesprávnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle § 12 odst. 1 zákona totiž právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám nebo kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Dle § 12 odst. 2 zákona pak právo na náhradu škody nevznikne ani tehdy, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání či trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (např. § 172 odst. 2 tr. řádu, dle něhož se trestní stíhání zastaví, jestliže trest, k němuž může trestní stíhání vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne). Mezi další rozhodnutí, která nebudou mít za následek nezákonnost trestního stíhání, patří např. zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti promlčením (dle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) tr.ř.; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]) či např. zastavení trestního stíhání pro zpětvzetí souhlasu poškozeného (§ 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. i) tr.ř.).

56. Co se týče zkoumání, zda si žalobce zavinil trestní stíhání sám či nikoli ve smyslu § 12 dost. 1 zákona, tak jeho předmětem je to, zda žalobce coby obviněný přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno, tedy že jeho jednání bylo důvodem k zahájení trestního stíhání. Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněného je však třeba hledat nikoliv v jeho jednání, kterým měl podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu (tj. především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinil, že trestní stíhání muselo být zahájeno nebo v něm nadále pokračováno). Nejde tedy o to, zda se obviněný dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (či pokračování) trestního stíhání nedošlo (např. uváděním nepravdivých skutečností odůvodňujících postup podle § 160 odst. 1 tr. řádu či předstíráním, že jsou dány důvody k vedení trestního stíhání vůči němu, ačkoliv objektivně neexistovaly). Podmínka, že poškozený si sám zavinil obvinění, tedy není naplněna tím, že se obviněný dopustil skutku, pro který bylo trestní stíhání proti němu zahájeno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn [spisová značka] či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1856/07 ze dne [datum]).

57. Soud žádné zavinění ve shora uvedeném smyslu u žalobce neshledal a ani žádné takové zaviněné jednání či skutečnosti tomu nasvědčující nebyly žalovanou tvrzeny.

58. Vzhledem k výsledku předmětného trestního řízení tedy soud dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí (nezákonném trestním stíhání), neboť žalobce byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], obžaloby zproštěn. Existenci odpovědnostního titulu ostatně shledala i žalovaná, když žalobce (částečně) odškodnila.

59. Co se týče vzniku nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, nejde o vyvratitelnou domněnku, ale újma z důvodu trestního stíhání musí být prokázána, (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 či ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Soud tak vychází z toho, že jakkoliv je každé trestní stíhání vždy spojeno s jistým zásahem do osobnostních práv trestně stíhaných osob (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 428/05) není na místě existenci nemajetkové újmy presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžité odškodnění.

60. Soud při stanovení formy a výše zadostiučinění vycházel v souladu s ustálenou judikaturou ze tří základních kritérií: (i) z povahy trestní věci, (ii) z délky trestního řízení a (iii) z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně. Povahou trestní věci se myslí zejména závažnost trestného činu, které bylo poškozené kladeno za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou poškozený trestní řízení vnímá. [příjmení] a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]).

61. V daném případě byl žalobce trestně stíhán za spáchání těchto trestných činů: nebezpečné pronásledování dle § 354/1a, b, d) trestního zákoníku, pomluvy dle § 184/1, 2 trestního zákoníku a poškozování cizí věci dle § 228/1 trestního zákoníku, za což mu hrozil trest odnětí svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem. Jednalo se tedy svou povahou o trestnou činnost, která zpravidla nepůsobí natolik negativní společenské odsouzení stíhaného, pročež ji soud nehodnotil jako příliš závažnou.

62. Co se týče trvání zásahu spočívajícího ve vedení nezákonného trestního stíhání, tak s ohledem na skutečnost, že žalobce se domáhal zadostiučinění rovněž z titulu nepřiměřené délky předmětného trestního řízení, soud při posuzování nároku z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání nepřihlížel a nijak nehodnotil jeho délku, neboť by tím došlo k duplicitnímu posouzení, a tudíž i odškodnění za totéž.

63. Uvedenou úvahu soud opírá o ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR, dle něhož:„ (D) omáhá-li se poškozený zároveň nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1, věta druhá a třetí, OdpŠk), není u druhého uvedeného nároku namístě vycházet z předpokladu vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]), neboť tato skutečnost bude zohledněna v posouzení prvního z uvedených nároků. Pokud již dříve došlo k odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání, u kterého bylo v rámci stanovení přiměřeného zadostiučinění zohledněno kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného v tom, že šlo o trestní stíhání a z toho důvodu došlo ke zvýšení základní částky odškodnění, je třeba tuto skutečnost ve stejném rozsahu zohlednit i při stanovení přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, aby nedocházelo ke dvojímu odškodnění téhož. Obdobná korelace přichází do úvahy i při uplatňování obou zde uvedených nároků při posuzování kritéria délky trestního stíhání, jestliže ji lze mít zároveň za nepřiměřenou“ (srov. rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], zvýraznění doplněno).

64. Žalobce dále tvrdil dopady nezákonného trestního stíhání ve své osobní sféře, a to ve sféře rodinné, pracovní a ve sféře zdraví.

65. Soud má za to, že v rámci řízení bylo prokázáno, že žalobce byl trestním stíhání negativně zasažen ve sféře svého sociálního života (o trestním stíhání byla informována řada přátel žalobce). Soud má rovněž za prokázané, že žalobce vnímal nezákonné trestní stíhání velmi negativně. Svědci [jméno] [příjmení], [příjmení] [příjmení] a [příjmení] [příjmení] shodně vypověděli, že žalobce nezákonné trestní stíhání vnímal velmi negativně. Svědek [jméno] [příjmení] pak vypověděl, že s ním žalobce konsultoval potřebu lékařského ošetření, a to z důvodu svého nevyhovujícího psychického stavu způsobeného nezákonným trestním stíháním. Pokud jde o zdraví, soud má za prokázané, že žalobce v souvislosti s trestního stíhání utrpěl zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření (po zákroku orgánů činných v trestním řízení dne [datum]).

66. Naopak soud nemá za prokázané negativní dopady trestního stíhání do pracovního života žalobce. Soud neuvěřil výpovědi svědka [jméno] [příjmení], který v obecné rovině poukazoval na to, že trestní stíhání negativně ovlivnilo profesní život žalobce. K tomu pak dodával, že na Ministerstvu vnitra, kde svědek pracuje, je to nastaveno tak, že pokud se vede trestní stíhání, není možné, aby osoba, proti které se trestní stíhání vede, byla se svým nárokem úspěšná. Tuto informaci pak měl podat i panu žalobci. Zároveň ovšem svědek vypověděl, že mu není známo, že by se žalobce zúčastnil nějakého konkrétního výběrového řízení v rámci sekce, kterou sám svědek na Ministerstvu vnitra vede (sekce eGovernmentu). Svědek vypověděl, že je kamarádem žalobce. Jakkoliv přitom vypovídal spontánně, z jeho výpovědí (z obecných tvrzení nepodložených konkrétními fakty) je zřejmé, že chtěl svoji výpovědí žalobci pomoci. Nebylo tak lze bez dalšího vycházet pouze z této výpovědi.

67. K tomu soud uvádí, že osoby mohou vykonávat práci pro ústřední orgány státní správy jako zaměstnanci, či v rámci služebního poměru ve smyslu zákona č. 234/2014 Sb. Platí přitom, že pokud jde o výkon práce ve smyslu zákona č. 262/2006 Sb., samo trestní stíhání na možnost vykonávat práci v projednávané věci nemohlo a nemělo žádný vliv (žalobce nebyl ve vazbě, nebylo vedeno trestní řízení pro úmyslný trestní čin spáchaný v souvislosti s plněním pracovních úkolů). Pokud pak jde o možnost žalobce být přijat do služebního poměru, z § 25 zákona č. 234/2014 Sb. rozhodně neplyne, že by samotné trestní stíhání bylo na překážku přijetí do státní služby. Pokud jde o argumenty žalobce stran nemožnosti získat bezpečnostní prověrku v důsledku nezákonného trestního stíhání, platí, že v souladu se zákonem č. 234/2014 Sb. nemůže být tento požadavek důvodem k vyřazení z výběrového řízení. Nadto nelze přehlédnout, že u řady výběrových řízení ani nebyla bezpečnostní prověrka požadována, jak vyplynulo z provedeného dokazování (viz vyjádření Ministerstva zemědělství ze dne [datum], dopisu Ministerstva dopravy ze dne [datum], email ze dne [datum], soupisy součástí spisu MPO [číslo], MPO [číslo], MPO [číslo], MPO [číslo], MPO [číslo], MPO [číslo], MPO [číslo], vyjádření Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne [datum], dopis Ministerstva spravedlnosti ze dne [datum], dopis Ministerstva financí ze dne [datum], dopis Ministerstva vnitra ze dne [datum]).

68. Soud si je vědom toho, že z § 48 zákona č. 234/2014 Sb. plyne, že samotné trestní stíhání pro úmyslný trestný čin je na překážku výkonu služby. Nicméně v každém případě nic žalobci nebránilo, aby byl ve výběrových řízeních úspěšný, přičemž pokud by skutečně byl do služebního poměru přijat, byl by sice zproštěn výkonu služby a pobíral by plat ve zkrácené výši, avšak v případě zproštění obžaloby by mu bylo zkrácení jeho platu doplaceno. Nadto kdo jiný by měl ctít zásadu presumpce nevinny než orgány ústřední státní správy.

69. Zdejší soud sice v obecné rovině rozumí argumentaci žalobce, že fakticky by si bylo lze představit, že by probíhající řízení mohlo (i přes zákonnou úpravu) žalobci znemožnit uspět v příslušných výběrových řízení. Taková situace by zejména mohla nastat, pokud by trestní stíhání žalobce vešlo ve všeobecnou známost, resp. by byla široce známá v relevantních profesních kruzích. Nic takového ovšem v projednávané věci prokázáno nebylo. Z žalobcem předložených (a soudem provedených) listinných důkazů rozhodně nic takového neplyne. Z těchto důkazů pouze plyne to, že se žalobce dotčených výběrových řízení zúčastnil, což ostatně žalovaná ani nepopírala, když naopak sama navrhla listinné důkazy, ze kterých se podává, že probíhající trestní řízení nemohlo být důvodem neúspěchu žalobce (když jednotlivé orgány ústřední státní správy, které organizovaly dotčená výběrová řízení, jednoznačně uvedly, že žalobce nebyl neúspěšný kvůli probíhajícímu trestnímu řízení). Žalobce povědomí o svém trestním stíhání v relevantních profesních kruzích prokazoval svoji účastnickou výpovědí, kterou ovšem soud bez dalšího nemůže vzít za bernou minci, zvláště pak za situace, kdy by bylo lze tuto skutečnost prokázat i jinak. Konečně v neposlední řadě tuto skutečnost žalobce prokazoval svědeckými výpovědí svého kamaráda [jméno] [příjmení], kterému ovšem soud ze shora popsaných důvodů zcela neuvěřil. Jiné důkazy soudu nenabídl, ačkoliv byl soudem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzván k doplnění svých důkazních návrhů a poučen o důsledcích nevyhovění této výzvě. Soud proto nemohl vzít žalobcova tvrzení, že v důsledku trestního řízení měl výrazně omezené možnosti osobního růstu a pracovního uplatnění, a to i přesto, že měl veškeré předpoklady k tomu, aby mohl působit na relevantních postech.

70. Podle soudu se žalobce snažil navodit dojem, že veškeré jeho neúspěchy v rámci příslušných výběrových řízeních, resp. skončení jeho pracovních poměrů u [právnická osoba] [anonymizováno] CZ a v [příjmení] nemocnici byly dány jeho nezákonným trestním stíháním. Nic takového ovšem z provedeného dokazování nevyplynulo. Naopak sám žalobce učinil nesporným, že pracoval ve společnosti B [anonymizováno] CZ od září [rok] do září [rok]. I toho je naprosto zřejmé, že incident, ke kterému mělo dojít v prosinci [rok], mohl jenom stěží být důvodem pro ukončení žalobcova pracovního poměru k této společnosti. Nadto zvolený způsob doručování přímo reflektoval procesní přístup žalobce v rámci trestního stíhání, jak přiléhavě argumentovala žalovaná. Pokud pak jde o skončení žalobcova pracovního poměru k [příjmení] nemocnici, svědek [jméno] [příjmení] jednoznačně vypověděl, že nemůže říct, že by žalobce v [příjmení] nemocnici skončil v důsledku svého trestního stíhání. Navíc sám svědek uvedl, že jako jeho tehdejší nadřízený nebyl zcela s prací žalobce spokojen. S ohledem na to, že žalobce tato svá tvrzení dále prokazoval pouze svojí účastnickou výpovědí, vyzval jej soud postupem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění důkazních návrhů. Ač řádně poučen o důsledcích nevyhovění této výzvě, žalobce žádné další důkazy nenavrhl. Soud proto nemá tato tvrzení za prokázaná.

71. Soud nemá dále za prokázané – pokud jde o negativní dopady nezákonného trestního stíhání do života žalobce - že by o trestním stíhání žalobce věděli kolegové v zaměstnání a jeho rodina, že informace o jeho trestním řízení se dostala mezi zaměstnance Ministerstva zahraničních věcí, tj. do okruhu žalobcových spolupracovníků. Žalobce tato svá tvrzení v zásadě prokazoval pouze svoji účastnickou výpovědí, resp. k otázce povědomí o žalobcově trestním stíhání na pracovišti vypovídal jeho bývalý nadřízený svědek [jméno] [příjmení]. Ten sice vypověděl, že o žalobcově trestním stíhání věděli kolegové v práci, avšak jeho výpověď se týkala pouze zaměstnání pana žalobce v [příjmení] nemocnici. Pokud jde o žalobcova tvrzení o vědomosti o jeho trestním stíhání u jiných zaměstnavatelů, tak k tomu žalobce žádné jiné důkazy kromě svého účastnického výslech nenabídl. Soud je proto vyzval podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění důkazních návrhů, jiné důkazy ovšem žalobce, ač řádně poučen o důsledcích nevyhovění výzvě učiněné soudem, nenabídl. Soudu proto nezbylo, než tato tvrzení žalobce mít za neprokázaná.

72. Dále pokud jde o tvrzenou medializaci žalobcova trestního stíhání (když žalobce tvrdil, že trestní stíhání bylo propíráno médii a znevěrohodňovalo žalobce, což mělo negativně ovlivnit jeho psychiku), k tomu soud zdůrazňuje, že medializaci trestního stíhání, je-li prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu, aniž se orgány činné v trestním řízení dopustily neodpovídající medializace případu, nelze přičítat k tíži státu odpovědného za újmu trestním stíháním způsobenou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). V projednávané věci přitom z provedeného dokazování sice vyplynulo, že o žalobcově trestním stíhání bylo informováno prostřednictvím veřejné datové sítě, avšak zároveň nevyplynulo, že by se na této medializaci podílely orgány činné v trestním řízení. Tuto okolnost proto nelze klást žalované k tíži.

73. Konečně pokud jde o újmu spočívající v tom, že se poškození v rámci trestní stíhání žalobce seznamovali s obsahem dotčeného trestního spisu, k tomu soud zdůrazňuje, že nelze podle jeho názoru klást žalované k tíži realizaci procesních práv (mezi které patří i právo nahlížet do soudního spisu) subjekty řízení.

74. S přihlédnutím ke shora uvedeným okolnostem dospěl soud k závěru, že žalobci nemajetková újmu spočívající v zásahu do jejich osobnostní sféry zahájením a vedením trestního stíhání vznikla, což ostatně uznala sama žalovaná, když jej odškodnila. Újma přitom dle soudu žalobci vznikla v takové intenzitě, jež odůvodňuje odškodnění v penězích.

75. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]) soud dále provedl srovnání s jinými obdobnými případ odškodnění, a to konkrétně s následujícími případy.

76. Zaprvé, s rozsudkem vydaným v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], kdy v této věci trestní stíhání trvalo 1 rok, bylo to trestní stíhání vedené pro trestný čin podle § 354 odst. 1 písm. b) a c) trestního zákoníku a § 178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, trest poškozenému v této trestní věci hrozil v délce odnětí svobody od 6 měsíců do 3 let, poškozený strávil část trestního stíhání ve vazbě, konkrétně byl ve vazbě 73 dnů, poškozený prokázal zásahy do profesního života, do rodinného života, do sféry zdraví, do sociálního života, a rovněž tedy v rámci řízení došlo k formálním pochybením soudu, kdy tedy poškozenému byla přiznána výše zadostiučinění ve výši 30 000 Kč.

77. Zadruhé, s rozsudkem vydaným zdejším soudem v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], kdy trestní řízení v té posuzované trestní věci trvalo 2 roky a 7 měsíců, bylo vedeno pro trestný čin podle § 205 odst. 1 písm. a) a b), a § 228 odst. 1 trestního zákoníku, poškozenému hrozil trest až 2 roky vězení, poškozený neprokázal zásahy do profesního, rodinného života, ale prokázal zásahy do sféry zdraví a do sociálního života, a bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 48 000 Kč.

78. Zatřetí, s rozsudkem vydaným zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka], kdy v tomto případě posuzované trestní řízení trvalo 4 232 dnů, trestní řízení bylo vedeno pro trestný čin podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c) a e), hrozil trest odnětí svobody až 1 rok, respektive zákaz činnosti, poškozený strávil část toho trestního stíhání ve vazbě, poškozený prokázal zásahy do rodinného života, do pracovního života a prokázal i zásahy do sféry zdraví, a jako forma zadostiučinění byla přiznána, tedy konstatování porušení práva a omluva.

79. Začtvrté, s rozsudkem vydaným zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka], kdy v tomto případě posuzované trestní řízení trvalo 2 roky a 2 měsíce, bylo vedeno pro trestný čin podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku, a § 354 odst. 1 písm. a), b), c) a d) trestního zákoníku, a trestný čin podle § 358 trestního zákoníku, hrozil tam trest odnětí svobody až 2 roky, respektive zákaz činnosti a poškozený neprokázal zásahy do osobního života, do profesního života, do zdraví ani do rodinného života, a jako forma přiměřeného zadostiučinění byla zvolena konstatování porušení práva a omluva.

80. Ve světle shora uvedeného tak soud rekapituluje, že výše uvedená trestní řízení trvala kratší dobu, než tomu bylo v projednávané věci s výjimkou řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka]. Rovněž se zdůrazňuje, že ve všech těchto případech hrozil poškozeným srovnatelný trest. Oproti řízení ve věci [spisová značka] žalobce prokázal zásahy do sociálního života a do sféry zdraví. Naopak ve věcech [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka] byly prokázány širší dopady nezákonných trestních stíhání do života poškozených než v projednávané věci. Nadto ve věci [spisová značka] bylo relevantní, že se proti poškozenému vedla další (doposud neskončená) trestní řízení. Pokud pak jde o řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka], považuje zdejší soud za podstatné, že jakkoliv se tato věc v rámci srovnání nejvíce blíží projednávané věci, zásadní rozdíl soud spatřuje v tom, že ve věci [spisová značka] byly prokázány širší zásahy do sféry zdraví (žalobkyně v této věci byla těhotná a díky stresu spojeným s trestním stíháním trpěla zdravotními potížemi). V této věci bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši přibližně 1500 Kč za měsíc trestního stíhání. Jinak řečeno, soud je toho názoru, že by se žalobci mělo v projednávané věci dostat částky nižší nežli částky 1500 Kč za měsíc trestního stíhání. Dlužno poznamenat, že žalovaná za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním sama dobrovolně odškodnila částkou ve výši 59 000 Kč, tj. ve výši přibližně 830 Kč za měsíc trestního stíhání. Soud přitom žalovanou přiznanou částku považuje s ohledem okolnosti projednávaného případu za přiléhavou, a to za situace, kdy žalobci nehrozil v rámci nezákonného trestního stíhání vysoký trest, přičemž soud zároveň nepřihlížel k samotné délce trestního stíhání, neboť žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým trestním stíháním zvlášť. Podle názoru zdejšího soudu přiznání vyšší částky zabránila zejména procesní aktivita žalobce, který – ač řádně poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř. – soudu žádné relevantní důkazy nenabídl. Proto také soud vzal celou řadu jeho tvrzení stran dopadů nezákonného trestního stíhání do jeho života za neprokázané.

81. Pouze pro úplnost pak zdejší soud dodává, že nepovažoval za přiléhavé srovnání provedené žalobcem. Ten totiž odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3183/15, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. V obou těchto případech však poškození prokázali daleko širší dopady trestního stíhání do svého života (ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS [číslo] poškozený pravomocně odsouzen, trest vykonal a prokázal zásahy do profesního života; ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. [spisová značka] pak poškozený prokázal, že došlo takřka k rozpadu manželství a narušení rodinných vztahů v rámci širší rodiny, působení trestního stíhání žalobce na jeho psychiku (nespavost, podrážděnost, apatie) a problémy se sháněním zaměstnání).

82. S přihlédnutím ke shora uvedeným okolnostem dospěl soud k závěru, že žalobci nemajetková újmu spočívající v zásahu do jejich osobnostní sféry zahájením a vedením trestního stíhání vznikla, a nad to v takové intenzitě, jež odůvodňuje odškodnění v penězích. Soud však na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobce (ač byl vyzván dle § 118a o.s.ř.) neprokázal, že by újma dosahovala takové intenzity, jež by odůvodňovala navýšení peněžitého zadostiučinění již poskytnutého žalovanou, které je dle soudu s přihlédnutím k okolnostem případu přiměřené. Z uvedeného důvodu soud žalobu na poskytnutí zadostiučinění z titulu trestního stíhání žalobce zamítl, jak je uvedeno ve výroku IV. tohoto rozsudku. K zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního 83. Žalobce se rovněž domáhal zadostiučinění ve výši 60 000 Kč s příslušenství za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka]. Soud se proto zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.

84. Jak bylo uvedeno shora k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

85. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ([číslo] Sb., dále jen„ Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

86. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne [datum], je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

87. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

88. V dané věci začalo rozhodné období posuzovaného řízení běžet dne [datum], kdy bylo zahájeno trestního stíhání žalobce. Konec rozhodného období soud spatřuje v datu [datum], kdy bylo trestní stíhání pravomocně skončeno. Celková délka posuzovaného řízení, resp. rozhodného období ve vztahu k nemajetkové újmě žalobce, tedy činí cca 5 let a 11 měsíců.

89. Dlužno poznamenat, že soud při posuzování přiměřenosti délky předmětného trestního stíhání nepřihlížel k té fázi trestního řízení, která předcházela zahájení trestního stíhání žalobce. Uvedený závěr soud opírá zejména o stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne [datum], dle něhož„ (V) případě trestního řízení je třeba považovat řízení za zahájené v zásadě okamžikem sdělení obvinění osobě podezřelé ze spáchání trestného činu (§ 160 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ tr. ř.“), resp. doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému (§ 160 odst. 2 tr. ř.)“.

90. Trestní stíhání probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, a předtím v rámci přípravného řízení u Policie ČR. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že již samo vedení řízení u několika stupňů justiční soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv (včetně opravných prostředků) daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení a rozhodovat o nich (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010).

91. Po skutkové stránce byla věc dle soudu složitější, o čemž svědčí už jen to, že v daném řízení proběhl výslech řady svědků, byl ustavován znalec a provedena byla řada listinných důkazů. Soud věc po stránce hmotněprávní hodnotí jako standardně složitou, neboť orgány činné v trestním řízení posuzovaly otázku naplnění skutkové podstaty trestného činu, pro nějž byl žalobce stíhán, a splnění podmínek pro vznik trestní odpovědnosti žalobce. Soud dále věc hodnotí jako mírně složitější po stránce procesní, neboť v průběhu řízení byla vydána celá řada procesních rozhodnutí (např. opakovaná předvolávání svědků, dále bylo ve věci rozhodováno o stížnostech, o bezplatné obhajobě a konečně v průběhu řízení policejní orgán podával žádost o odborné vyjádření a ustanovoval znalce). V souhrnu tak soud hodnotí věc jako složitější.

92. Soud uvádí, že nezaznamenal, že by se žalobce snažila o urychlení řízení prostředky předvídanými zákonem. Zdůrazňuje se nicméně, že není povinností účastníka se o urychlení řízení snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam). Na druhou stranu soud zaznamenal, že žalobce se na celkové délce řízení podílel, a to významnou měrou. Jak vyplynulo z provedeného dokazování soudním spisem, žalobce v rámci trestního řízení nespolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, nepřebíral písemnosti, opakovaně odmítl uposlechnout výzvy policejního orgánu a během vyšetřování odmítal ve své věci vypovídat. V průběhu řízení před soudem se opakovaně omlouval z účasti na hlavních líčení a žádal o odročení jednání. Samotná hlavní líčení byla dlouhá a opakovaná, neboť žalobce sám dlouze vyslýchal svědky, označoval další svědky, kteří se opakovaně na jednání nedostavovali, nebo jim muselo být doručováno prostřednictvím policejního orgánu. [příjmení] svědků přitom žalobce označil až během hlavního líčení.

93. Pokud jde o význam řízení, vzhledem k druhové stránce řízení, resp. jeho předmětu, jej soud hodnotí jako standardní. [příjmení] se jednalo o trestní řízení, což dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR již samo o sobě povahou svého předmětu zakládá vyšší význam pro žalobkyni, jinými slovy zvýšený význam se presumuje (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne [datum]), nicméně s ohledem na to, že soud rozhodoval rovněž o nároku žalobce na odškodnění za nezákonné trestní stíhání (tj. odškodnění zásahů do soukromé sféry žalobce), tak při posuzování nároku na odškodnění z titulu nepřiměřené délky již nelze přihlížet ke zvýšenému významu, neboť by šlo o duplicitní hodnocení téhož Uvedenou úvahu soud opírá o ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR, dle něhož:„ (D) omáhá-li se poškozený zároveň nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1, věta druhá a třetí, OdpŠk), není u druhého uvedeného nároku namístě vycházet z předpokladu vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]), neboť tato skutečnost bude zohledněna v posouzení prvního z uvedených nároků. Pokud již dříve došlo k odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání, u kterého bylo v rámci stanovení přiměřeného zadostiučinění zohledněno kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného v tom, že šlo o trestní stíhání a z toho důvodu došlo ke zvýšení základní částky odškodnění, je třeba tuto skutečnost ve stejném rozsahu zohlednit i při stanovení přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, aby nedocházelo ke dvojímu odškodnění téhož. Obdobná korelace přichází do úvahy i při uplatňování obou zde uvedených nároků při posuzování kritéria délky trestního stíhání, jestliže ji lze mít zároveň za nepřiměřenou“ (srov. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 ze dne 27. 6. 2012).

94. Soud si je přitom vědom toho, že k typovým aspektům stran významu řízení mohou přistoupit i aspekty individuální. V projednávané věci ovšem žalobce ani netvrdil (a logicky ani neprokázal), že by zde byly skutečnosti, které se vymykají obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých„ typů“ řízení či typových okolností na straně účastníků. Dlužno poznamenat, že není přitom ani rolí soudu, aby nad rámec tvrzení účastníků pátral po okolnostech svědčících pro zvýšení či snížený význam předmětu řízení pro poškozené, neboť by se tím mohl dopustit porušení zásady rovnosti účastníků řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014).

95. Konečně pokud se jedná o postup soudů coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, tak soud v posuzovaném řízení nezaznamenal průtahy, resp. období nečinnosti. Podle názoru zdejšího soudu tak orgány činné v trestním řízení postupovaly v původním řízení plynule a činily příslušné úkony v přiměřených lhůtách. Na druhou stranu postup orgánů činných v trestním řízení v původním řízení soud rozhodně nelze považovat za koncentrovaný. Nelze totiž přehlédnout, že rozhodnutí soudu I. stupně bylo opakovaně rušeno soudem odvolacím pro formální pochybení (porušení práva na obhajobu, nevypořádání se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí).

96. Soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem původního řízení a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že ačkoli nebyly shledány průtahy ve vlastním slova smyslu, délka posuzovaného řízení je (vzhledem k okolnostem případu tak, jak byly popsány shora), nepřiměřená, a tudíž došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Soud přitom považuje za obzvláště důležité zdůraznit, že na celkové délce řízení se odrazila nejenom přístup žalobce, nýbrž i samotného OS. Jinými slovy řečeno, nelze přehlédnout, že podstatná část délky původního řízení byla způsobena tím, že rozhodnutí soudu I. stupně byla opakovaně rušena odvolacím soudem, a to pro formální pochybení.

97. Z uvedeného důvodu soud uzavřel, že v dané věci došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku), jinými slovy porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy na straně žalobce (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). Bylo tedy na žalované, aby vznik újmy vyvracela, což nečinila.

98. S ohledem na shora uvedené a na skutečnost, že byly splněny kumulativní podmínky pro vznik nároku žalobce soud dospěl k závěru, že požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se soudu nejeví jako zcela dostatečné. Nicméně pokud se jedná o výši žalobou požadovaného přiměřeného zadostiučinění, soud má za to, že tu je nutno hodnotit jako nepřiměřeně vysokou. Soud na základě kritérií stanovených shora citovaným § 31a odst. 3 zákona (k nimž se v konkrétních souvislostech v dané věci vyjádřil podrobněji již výše) shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobce vzniklou porušením jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě částkou 22 125 Kč.

99. Při stanovení dané částky soud vycházel ze sazby 15 000 Kč za první dva roky řízení a 15 000 za každý další rok řízení (tj. 60 000 Kč za 5 let řízení) a dále ze sazby 1250 Kč za každý další měsíc řízení (tj. 13 750 Kč za dalších 11 měsíců řízení). Soud zdůrazňuje, že s ohledem na délku původního řízení nebylo na místě přiznat vyšší základní částku, neboť původní řízení nebylo extrémně dlouhé, resp. původní řízení nebylo násobně delší, nežli bylo lze s ohledem na okolnosti případu (s přihlédnutím zejm. k procesní aktivitě žalobce) očekávat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011).

100. Vypočtená základní částka ve výši 73 750 Kč byla ponížena o 20 % z toho důvodu, že se na rozhodování podílely soudy dvou stupňů soudní soustavy a další orgány činné v trestním řízení, a o dalších 20% z důvodu celkové (tj. procesní a skutkové) složitosti věci. Vypočtená základní částka byla rovněž snížena o 40 % z důvodu podílu žalobce. Vypočtená základní částka byla naopak zvýšena o 10 % z důvodu podílu soudu (jehož rozhodnutí byla rušena kvůli formálním pochybením). Co se týče ostatních základních kritérií, byť se jedná o jejich demonstrativní výčet, soud neshledal žádná další způsobilá kritéria uvedenou částku zvýšit či naopak ponížit. Ve výsledku tedy došlo k modifikaci základní částky jejím ponížením o 70%, tj. na výslednou částku 22 125 Kč.

101. Soud dodává, že mu je známa ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR, dle níž by modifikace základní částky v obecné rovině neměla přesahovat 50% (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí]). Nicméně dle soudu jsou v posuzovaném případě dány výjimečné okolnosti, které výraznou modifikaci vyžadují, tj. procesní aktivita žalobce, který se na délce původního řízení významně podílel, jakož i procesněprávní a skutková složitost. Jistě je pravda, že žalobce v rámci své obhajoby v kontextu trestního stíhání může využít celou řadu nástrojů, resp. může zvolit různé procesní strategie. Na druhou stranu tato volba pak má své logické důsledky v rámci odškodňovacího řízení. Žalované totiž nelze klást k tíži, pokud je řízení dlouhé právě z důvodu procesního postupu žalobce (který je jinak možný a dovolený). Zdejší soud je proto toho názoru, že vypočtená částka přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk se nepříčí obecné představě spravedlnosti. Naopak její výši považuje soud za zcela přiléhavou individuálním okolnostem projednávaného případu.

102. Lze proto uzavřít, že soud v nadepsaném řízení přiznal žalobci částku 22 125 Kč, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Výrokem II. pak ve zbylém rozsahu žalobu (pokud jde o nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým původním řízením) zamítl.

VI. K úrokům z prodlení

103. Pokud jde o požadované úroky z prodlení, jak je uvedeno shora, dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

104. Uplatněním ve smyslu § 15 odst. 2 OdpŠk je pak okamžik doručení žádosti žalobkyně o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne [datum]. Po uplynutí 6 měsíční lhůty pak byla žalovaná v prodlení a bylo proto namístě přiznat úroky z prodlení v zákonné výši. V projednávané věci pak uplynula lhůta v pondělí dne [datum]; v prodlení se tak žalovaná ocitla v úterý dne [datum]. Soud proto přiznal nárok na úrok z prodlení z přisouzené částky a z částky, kterou již žalovaná plnila, od [datum] do zaplacení. Samotné úroky z prodlení (resp. jejich výše) jsou odůvodněny § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (jakož i související judikaturou - srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], či sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]).

VII. K nákladům řízení

105. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 3 o. s.ř., podle něhož, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Soud vzal přitom do úvahy, že žalobce byl co do základu úspěšný v případě obou svých nároků (tj. jak v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, tak i v případě nároku na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem).

106. Náklady řízení žalobce sestávají ze soudního poplatku ve výši 4 000 Kč a z odměny za právní zastoupení dle § 7 bod [číslo] ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]). Soud vycházel z tarifní hodnoty sporu 100 000 Kč, která se skládá z částky 50 000 Kč odpovídající tarifní hodnotě náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním a částky 50 000 Kč odpovídající tarifní hodnotě náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým původním řízením. Za jeden úkon právní služby tak přísluší částka 5 100 Kč (z tarifní hodnoty 100 000 Kč).

107. V daném případě byly provedeny 10 úkonů právní služby, tj. celkem 51 000 Kč. Konkrétně se jednalo o následující úkony právní služby dle § 11 advokátního tarifu: (i) převzetí věci, (ii) podání žaloby, (iii) podání ze dne [datum] (částečné zpětvzetí a reakce na výzvu soudu), (iv) účast na soudním jednání dne [datum], (v ) podání ze dne [datum] (reakce na výzvu soudu), (vi) účast na soudním jednání dne [datum] (kdy soud s ohledem na délku tohoto jednání přesahující 2 hodiny počítal za tuto účast v souladu s § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu 2 úkony právní služby), (vii) účast na soudním jednání dne [datum], (viii) účast na soudním jednání dne [datum] (kdy soud s ohledem na délku tohoto jednání přesahující 2 hodiny počítal za tuto účast v souladu s § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu 2 úkony právní služby). Dále soud k nákladům řízení připočetl 10 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. 3 000 Kč. Advokát je plátcem 21 % DPH, tedy odměna advokáta paušální náhrada hotových výdajů jsou navýšeny o 21 %.

108. Celkové náklady žalobkyně jsou tedy ve výši (10 x 5100 Kč + 10 x 300 Kč) x 1,21 + 4000 Kč. Celková částka nákladů řízení tak činí 69 340 Kč.

109. Ke shora uvedeném soud dodává, že není povinen z úřední povinnosti přiznat účastníkovi náhradu nákladů i co se týče cestovného a náhrady promeškaného času zjistil-li, že sídlo jeho zástupce je vzdáleno od sídla soudu prvního stupně (jeho povinností tedy není dopátrávat, jaký resp. zda vůbec nějaký dopravní prostředek účastník resp. jeho právní zástupce použil k cestě na jednání a jakou dobu při této cestě strávil, to zvláště za situace, kdy účastník řízení předloží soudu vyúčtování právního zastoupení, přičemž v tomto vyúčtování náhrada za cestovné a promeškaný čas zahrnuta není, resp. účastník toto výslovně nepožaduje). Náhradu cestovného je totiž třeba uplatnit zvlášť, neboť je na účastníkovi řízení, aby doložil, že cesta byla fakticky uskutečněna jen v souvislosti se soudním řízením a doložil výši cestovného (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016, č. j. 103 VSPH 605/2016-60). Ač je tedy v projednávané věci z obsahu soudního spisu zřejmé, že zástupce žalobce nemá sídlo v místě sídla soudu, za situace, kdy žalobce nedoložil, že by cesta k soudnímu jednání byla fakticky uskutečněna, a dokonce ani žádné takové nároky neuplatňoval, soud žádné náklady spojené s cestou k soudním jednáním nepřiznal.

110. Pouze pro úplnost pak zdejší soud dodává, že nepřiznal jako náklad řízení náhradu za požadovaný úkon spočívající v podání vyjádření dne [datum]. Soud totiž po žalobci dodatečná vyjádření nepožadoval a toto již nepřineslo nic nového nad rámec tvrzení žalobce uvedených v jeho předchozích vyjádřeních. Soud rovněž nepřiznal jako náklad řízení náhradu za požadované úkony spočívající v poradách dne [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] a s tím spojený nárok na cestovné žalobce z místa svého bydliště do místa sídla jeho právního zástupce. Žalobce totiž nijak nedoložil, že by se tyto porady uskutečnily. Nadto ani nespecifikoval, jak dlouho tyto porady měly trvat, když úkonem právní služby může být v souladu s § 11 odst. 1 písm. c) advokátní tarifu pouze taková další porada, která přesahuje jednu hodinu. [příjmení] toho nelze přehlédnout, že řízení bylo zahájeno až podáním žaloby dne [datum]. [příjmení] dne [datum] (bez ohledu na to, zdali se skutečně uskutečnila) tak nutně musela být součástí převzetí a přípravy zastoupení ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu. V neposlední řadě pak žalobce nijak soudu neozřejmil účelnost (resp. smysl) těchto porad. V souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. je ovšem možno přiznat náhradu nákladů pouze účelně vynaložených. Pokud tedy účastník nijak smysl těchto porad soudu nezdůvodnil, nemůže soud tyto bez dalšího považovat za účelně vynaložené náklady. Zvláště za situace, kdy účastník dotvrdil, že se těchto porad měla konat celá řada. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníku, který je v řízení zastoupen advokátem, je totiž soud povinen uplatněné náklady vždy poměřovat jejich účelností v konkrétním sporu tak, aby institut náhrady nákladů řízení nebyl zneužit; to platí především pro posouzení účelnosti jednotlivých úkonů právní služby, za které je v rámci nákladů účtována odměna advokáta (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

VIII. Ke lhůtě k plnění

111. Lhůta k plnění byla ve výrocích I., III. a V. stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.

Poučení