37 C 221/2022-70

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu Mgr. Stanislavem Pulkrabem jako samosoudcem ve věci žalobkyně: ; [právnická osoba], IČO: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: ; [celé jméno žalované], narozená dne [datum] bytem [adresa žalované] o nahrazení rozhodnutí správního orgánu takto:

Výrok

I. Rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 15. 7. 2022, [číslo jednací], kterým byl zamítnut rozklad a potvrzen výrok II. a III. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro východočeskou oblast, ze dne 9. 9. 2020, [číslo jednací] – [anonymizováno], se nahrazuje tímto rozsudkem tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 709 Kč a nahradit žalobkyni na nákladech řízení před správním orgánem prvního a druhého stupně částku 290 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 4 872 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 20. 9. 2022 se žalobkyně domáhala přezkoumání předmětného rozhodnutí, které je k dnešnímu dni pravomocné. Má za to, že o sporu mělo být rozhodnuto jinak, proto podala žalobu dle 5. části o. s. ř., kterou odůvodnila tím, že s žalovanou jako se spotřebitelem uzavřela smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo], resp. [anonymizováno], na jejímž základě žalované poskytovala připojení k síti internet a související služby (dále jen jako„ Smlouva“). V odstavci f) Smlouvy žalobkyně s žalovanou podle ustanovení § 63 odst. 1 písm. p) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, sjednala úhradu za ukončení Smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou byla smlouva uzavřena, (dále též jen„ úhrada za předčasné ukončení smlouvy“). Součástí Smlouvy byly dle jejího textu i Všeobecné podmínky poskytování služeb elektronických komunikací [právnická osoba] a.s. pro spotřebitele (dále jen„ všeobecné obchodní podmínky“). Na základě Smlouvy žalobkyně žalované řádně poskytovala sjednané služby elektronických komunikací. Jelikož žalovaná soustavně neplnila povinnost platit cenu za poskytované služby dle Smlouvy, žalobkyně v souladu se sjednanými smluvními podmínkami přistoupila k jednostrannému ukončení Smlouvy. Jelikož takto byla Smlouva ukončena před uplynutím doby trvání, na kterou byla uzavřena, domáhala se žalobkyně u Českého telekomunikačního úřadu návrhem mimo jiné také výše uvedené úhrady za předčasné ukončení smlouvy ve výši 709 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Český telekomunikační úřad rozhodl o návrhu žalobkyně tak, že v části, kde se žalobkyně domáhala úhrady za předčasné ukončení smlouvy, návrhu nevyhověl (II. výrok). Proti výše uvedenému rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu uplatnila žalobkyně dne 10. 9. 2020 rozklad, kterým se domáhala zrušení části II. výroku předmětného rozhodnutí a vrácení věci [anonymizováno] k novému projednání v prvním stupni. O rozkladu dle předchozího odstavce rozhodla předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu Rozhodnutím o rozkladu tak, že rozklad zamítla a napadené výroky II. a III. potvrdila. Své rozhodnutí přitom založila na právním názoru, že ačkoli je třeba s navrhovatelem souhlasit, že„ finanční vypořádání za předčasné ukončení smlouvy“ není smluvní pokutou v zákonném slova smyslu, nelze zároveň přehlížet, že předmětný institut je svou povahou a důležitostí s institutem smluvní pokuty srovnatelný, neboť odpůrci coby účastníkovi z těchto ujednání plynou obdobné povinnosti a navrhovateli coby poskytovateli srovnatelná práva. Z uvedeného důvodu je tak nezbytné i na něj aplikovat nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 přinášející stanovisko ke spotřebitelským smlouvám a překvapivým ujednáním, která jsou často ukrytá ve všeobecných podmínkách. Předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu v Rozhodnutí o rozkladu dále uzavřela, že část ujednání o úhradě při předčasném ukončení smlouvy je obsažena přímo ve smlouvě, avšak další část ujednání, a to podmínky, které jsou podstatné pro vznik povinnosti k této úhradě, jsou obsaženy v jiném dokumentu, a to ve všeobecných obchodních podmínkách. V duchu výše uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11 dle ní nelze považovat za dostatečné, pokud součástí smlouvy je pouze obecná část pro spotřebitele nevýhodného ujednání a další jeho část, zvláště pak konkrétní podmínky, je třeba dohledávat v dalších smluvních dokumentech. Tímto způsobem koncipované ujednání je dle jejího názoru pro spotřebitele nepřehledné, což je v rozporu se zásadou poctivosti. Navíc jsou pak ony konkrétní podmínky (tj. podmínky, za nichž může navrhovatel ukončit smlouvu a které tedy znamenají důvody na straně zákazníka) ve všeobecných obchodních podmínkách dle odůvodnění Rozhodnutí o rozkladu rozesety na několika různých místech takovým způsobem, že snadno uniknou pozornosti průměrného spotřebitele, jímž odpůrce je. Z hlediska spotřebitele má tak jít o nepřehlednou, a tudíž překvapivou smluvní úpravu. Tato roztříštěnost má být nepředvídatelná ve smyslu ustanovení § 1753 odst. 1 občanského zákoníku. Sporné ujednání o úhradě za předčasné ukončení obsažené ve Smlouvě samotné (nikoliv v obchodních podmínkách) znělo následovně:„ Zákazník prohlašuje, že se zavazuje v případě ukončení této Smlouvy z důvodů na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy.“ Názor správního orgánu je dle žalobkyně nesprávný zejména proto, že posuzované ujednání je ve všech rysech podstatných pro informované rozhodnutí spotřebitele upraveno již v samotné Smlouvě a pro žalovaného z tohoto důvodu nemohlo být překvapivé. Účastník se nadto prokazatelně seznámil i s plným zněním všeobecných obchodních podmínek a tyto podmínky podepsal, nelze tedy uvažovat o tom, že by pro něj bylo dané ujednání překvapivé. Překvapivost ujednání pak je vyloučena i povahou údajně chybějící definice, která je jednak upravena přímo zákonem a jednak ji lze v daných poměrech označit za notorietu, v každém případě pak tato definice představuje typický příklad ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, pročež je zcela legitimně zahrnuta do všeobecných obchodních podmínek. Odkázala přitom na ustanovení § 4 odstavce 1 a § 1753 občanského zákoníku, ustanovení § 65 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 ICdo 45/2017 ze dne 28. 3. 2018. Právní názor, na němž je Rozhodnutí o rozkladu založeno, absurdním způsobem redukuje význam pravidla zakotveného v § 1753 občanského zákoníku a vyloženého (ve vztahu k předchozí právní úpravě) citovaným nálezem Ústavního soudu, když jej vykládá tak, že je-li jakákoliv – byť sebetechničtější – část ujednání majícího charakter blízký smluvní pokutě upravena v obchodních podmínkách, je třeba na dané ujednání mechanicky aplikovat právní úpravu § 1753 a vyhodnotit jej jako neúčinné z důvodu překvapivosti. Takto reduktivní výklad je v rozporu s textem zákona i s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (viz výše – rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 ICdo 45/2017 ze dne 28. 3. 2018) a odporuje i samotnému nálezu Ústavního soudu, o který se Rozhodnutí o rozkladu opírá. Zdůraznila, že účastník byl již z textu samotné Smlouvy seznámen se skutečností, že zanikne-li z důvodů majících původ na jeho straně Smlouva předčasně, bude povinen uhradit částku stanovenou dle vzorce uvedeného ve smlouvě. Způsob výpočtu sporné úhrady uvedený ve Smlouvě je textově přímo převzat ze zákona (§ 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích v rozhodném znění). Nejedná se tedy o situaci, kdy by sporný právní institut byl před účastníkem jakkoliv skrýván, nebo kdy by účastník byl ohledně tohoto institutu uváděn v omyl či jinak nepoctivě manipulován. Smlouva samotná je extrémně stručná a jednoduchá a sporné ustanovení stejně jako včleňovací doložka jsou v ní uvedeny stejnou velikostí i vyvedením písma jako ostatní smluvní ujednání. Lze dokonce říci, že obě tato ujednání tvoří procentuálně podstatnou část textu Smlouvy, která je jinak velice krátká. Obchodním podmínkám jsou pak zcela v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ponechána pouze ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, která jsou v oboru elektronických komunikací obvyklá a očekávaná. I přesto byly navíc v nynější věci všeobecné obchodní podmínky žalovanou podepsány stejně jako text samotné Smlouvy, čímž je dána zásadní odlišnost tohoto případu od věci posuzované Ústavním soudem v odkazovaném nálezu. Jestliže zkoumané ustanovení Smlouvy neobsahuje výslovné určení toho, co se rozumí„ ukončením Smlouvy z důvodů na straně zákazníka“, kdy tento pojem je blíže vyložen v přiložených všeobecných obchodních podmínkách, nelze z této skutečnosti dovozovat, že by předmětné ustanovení bylo překvapivé, či nepoctivé. Tím spíše, že„ ukončení Smlouvy z důvodu na straně zákazníka“ je v daném případě upraveno jako důsledek soustavného opožděného placení nebo soustavného neplacení ceny, což přímo odpovídá textu § 65 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích. Neplacení ceny navíc představuje fundamentální a vážné porušení hlavní pojmové povinnosti účastníka jako zákazníka ze smluvního vztahu o poskytování služby. Lze tak uzavřít, že možnost ukončení smlouvy pro uvedené kvalifikované nehrazení ceny nemůže být pro zákazníka nesoucího legitimně očekávané vlastnosti dle § 4 odst. 1 občanského zákoníku jakkoliv překvapivá, a to ani pokud je upravena v obchodních podmínkách, ba dokonce – s ohledem na zakotvení této možnosti přímo v zákoně – ani kdyby nikde v dokumentech žalobkyně uvedena nebyla. Úhrada za předčasné ukončení smlouvy ve smyslu § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích v rozhodném znění je speciálním druhem nároku, nejen formálně ale i materiálně odlišným od smluvní pokuty. O tomto závěru svědčí i systematika ust. § 63 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, zákonodárce považuje paušální odškodné ve smyslu § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích za typ nároku zcela odlišný od smluvní pokuty nebo jiných sankčních ustanovení, které jsou samostatně uvedeny v ust. § 63 odst. 1 písm. j) zákona o elektronických komunikacích, když zákon sám váže nárok na paušální odškodné pouze na nedodržení sjednané doby trvání smlouvy. Argumentace předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu judikaturními závěry vztahujícími se ke smluvní pokutě tak není přiléhavá. Paušální odškodné ve smyslu § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích se svou povahou spíše, než smluvní pokutě, blíží odstupnému ve smyslu § 1992 občanského zákoníku, protože povaha daného ustanovení není primárně sankční, která by vyžadovala zpřísněný dohled, ale spíše kompenzační. V tomto směru odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky č.j. 33 Cdo 3608/2018-114 ze dne 29. 5. 2019. Dále uvedla, že právo na předmětnou úhradu není dotčeno tím, že Smlouva byla ukončena právním jednáním žalobkyně, jestliže podmínky pro toto jednání spočívající v neplacení ceny vytvořil účastník. Uzavřela, že sporný nárok na úhradu předmětné částky z titulu úhrady za předčasné ukončení smlouvy byl ve Smlouvě mezi žalobkyní a účastníkem sjednán řádně, platně a účinně.

2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila.

3. Český telekomunikační úřad trval na svém závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou úhrada za předčasné ukončení smlouvy pro případ, kdy žalobkyně předčasně vypověděla účastníkovi smlouvu pro neplacení cen za služby, nebyla sjednána. V dalších podrobnostech daného případu pak odkázal na veškerý spisový materiál vedený v této věci a na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního i druhého stupně.

4. Soud ve věci provedl důkazy, ze kterých zjistil následující skutkový stav: Ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] ze dne 14. 8. 2017 soud zjistil, že žalobkyně jako poskytovatel a žalovaná jako zákazník tohoto dne uzavřeli smlouvu, jejímž předmětem byl závazek poskytovatele poskytovat zákazníkovi služby elektronických komunikací dle specifikace ve smlouvě ([anonymizováno] [příjmení]) za paušální měsíční poplatek 540 Kč. Nedílnou součástí smlouvy jsou Všeobecné podmínky poskytovatele. Dle bodu f) se zákazník zavazuje v případě ukončení této smlouvy z důvodů na straně zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy. Tímto se celá smlouva stala smlouvou uzavřenou na dobu neurčitou s minimální dobou trvání 12 měsíců. Z předávacího protokolu soud zjistil, že služba byla předána a zprovozněna dne 17. 8. 2017. Ze Všeobecných podmínek poskytování služeb elektronických komunikací a dalších souvisejících služeb [právnická osoba] a.s. pro spotřebitele soud zjistil, že dle bodu 1.5. smlouvu uzavřenou na dobu určitou i neurčitou může zákazník i poskytovatel kdykoliv ukončit písemnou výpovědí s výpovědní dobou v délce 30 dnů, pokud zákon, tyto podmínky nebo smlouva nestanoví jinak. Výpovědní doba počíná běžet prvním dnem měsíce následujícího po doručení výpovědi. Výpověď nelze ze strany zákazníka učinit v období, kdy mu na jeho žádost poskytovatel dočasně přerušil poskytování služeb. Poskytovatel je oprávněn vypovědět Smlouvu s výpovědní lhůtou 15 dnů ode dne doručení výpovědi zákazníkovi nebo od smlouvy odstoupit, mj. pokud zákazník je v prodlení, nebo neplatí vyúčtování dle čl. 6 těchto podmínek. Dle bodu 6.8. je poskytovatel oprávněn vypovědět smlouvu s výpovědní lhůtou 15 dnů ode dne doručení výpovědi zákazníkovi, nebo od smlouvy odstoupit, pokud zákazník platí soustavně opožděně nebo soustavně neplatí cenu za služby. Soustavně opožděným placením se rozumí zaplacení nejméně 2 po sobě jdoucích vyúčtování ceny po lhůtě splatnosti. Soustavným neplacením se rozumí existence nejméně 3 nezaplacených vyúčtování ceny. Dle bodu 6.9. v případě, že byla sjednána minimální doba užívání služeb a zákazník poruší své povinnosti vyplývající ze smlouvy, např. pokud nezaplatí řádně a včas po sobě jdoucí vyúčtování, nebo bude v prodlení s úhradou nejméně 3 nezaplacených vyúčtování, je zákazník povinen zaplatit poskytovateli úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb. Pokud smlouva skončí před uplynutím sjednané minimální doby užívání služeb z jiných důvodů než z důvodu porušení povinnosti zákazníka vyplývajících mu ze smlouvy, zejména pokud zákazník smlouvu vypoví, či zruší odběr služby, je zákazník povinen poskytovateli zaplatit úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb. Z výpovědi smlouvy ze dne 1. 2. 2018 soud zjistil, že z důvodu prodlení úhrad specifikovaných ve výpovědi žalobkyně vypověděla předmětnou smlouvu, dle dodejky byla výpověď žalované doručena dne 5. 2. 2018. Fakturou [číslo] ze dne 21. 2. 2018 žalobkyně vyúčtovala žalované úhradu za předčasné ukončení smlouvy za období 1. 2. 2018 až 17. 8. 2018 v celkové výši 709 Kč se splatností 5. 3. 2018. Rozhodnutím [anonymizováno], odboru pro východočeskou oblast ze dne 9. 9. 2020 [číslo jednací] vyř. - [anonymizováno], má soud za prokázáno, že tímto rozhodnutím [anonymizováno] v I. výroku vyhověl části návrhu žalobkyně a uložil žalované zaplatit žalobkyni dlužnou cenu za poskytnutou službu elektronických komunikací v celkové výši 5 035 Kč s příslušenstvím. V II. výroku nevyhověl návrhu žalobkyně na zaplacení částky ve výši 1 350 Kč s příslušenstvím za deaktivaci služby a na zaplacení částky ve výši 709 Kč s příslušenstvím. Své rozhodnutí ohledně nepřiznání částky 709 Kč odůvodnil tím, že správní orgán posuzoval oprávněnost naúčtované položky„ Úhrada za předčasné ukončení smlouvy“ ve výši 709 Kč naúčtovanou předmětnou fakturou. K této položce uvedl, že žalobkyně požaduje úhradu za předčasné ukončení smlouvy s odkazem na ujednání ve smlouvě v bodě f) a ve Všeobecných obchodních podmínkách (dále také„ VP“) platných a účinných v době uzavření smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací, jež jsou nedílnou součástí uzavřené smlouvy. Správní orgán má za to, že navrhovatel de facto požaduje po odpůrci smluvní pokutu za porušení povinnosti setrvat ve smluvním vztahu po určitou dobu. Konstrukce ujednání tak, jak ji naformuloval navrhovatel však neodpovídá platnému ujednání o smluvní pokutě. Pro ujednání o smluvní pokutě platí určité podmínky. Podmínkou platnosti ujednání o smluvní pokutě je určení konkrétní povinnosti, na jejíž porušení je smluvní pokuta vázána a dále musí být dostatečně specifikována výše smluvní pokuty nebo způsob jejího určení, zároveň musí být dodržena forma ujednání o smluvní pokutě či se nesmí jednat o překvapivé ujednání. V projednávaném případě byl smluvní vztah ukončen navrhovatelem, což vyplývá z výpovědi navrhovatele, nikoli odpůrcem. Z předloženého je zřejmé, že jej navrhovatel ukončil předčasně, neboť smlouva byla uzavřena dne 14. 8. 2017 na dobu neurčitou s minimální dobou trvání 12 měsíců, smluvní vztah měl tak trvat minimálně do 14. 9. 2018. Skutečným důvodem pro ukončení smluvního vztahu bylo pouze odstoupení od smlouvy z vůle navrhovatele, a to pro delší dobu prodlení odpůrce s úhradou peněžitých závazků vůči němu. Odstoupení od smlouvy ze strany navrhovatele, nelze považovat za porušení smluvní povinnosti odpůrce, a to bez ohledu na důvod odstoupení. Jde pouze o výkon práva, s nímž není možno spojovat nárok na úhradu. Není tedy vůbec rozhodující, zda odstoupení od smlouvy provedené navrhovatelem bylo či nebylo vyvoláno předcházejícím porušením platebních či jiných povinností druhou smluvní stranou mj. proto, že úhrada dle shora citovaných smluvních ustanovení není vázána kumulativně na porušení smluvené povinnosti a odstoupení, ale je vázána toliko na ukončení smlouvy z důvodů na straně odpůrce před uplynutím sjednané minimální doby trvání. To, zda navrhovatel ukončil smluvní vztah či nikoli, a tedy zda nastala skutečnost rozhodná pro přiznání nároku na úhradu, by tak dle názoru navrhovatele zjevně záviselo plně na jeho vůli. Takové ujednání však není platně sjednané. Správní orgán dále posuzoval, zda ujednání o smluvní pokutě je určité a nezanechává pochybnosti. Smluvní pokuta musí být sjednána tak, aby její výše byla zjistitelná ke dni porušení zajištěné povinnosti. Vzhledem k nejednoznačné identifikaci porušené povinnosti není patrné, od jakého okamžiku do konce sjednané doby trvání závazku, se navrhovatel rozhodl naúčtovat smluvní pokutu. To, že lze u dílčích porušení povinností tuto dobu více či méně logicky dovozovat, není podstatné. Smluvní ujednání musí být natolik určité, aby dávalo jasnou odpověď o obsahu práv a povinností účastníků smluvního vztahu bez toho, aby byl jejich výklad předmětem otevřené diskuse, či dokonce jako v tomto případě, aby příslušná odpověď ze smlouvy vůbec nevyplývala. Uvedl, že ujednání o smluvní pokutě nestanovuje počátek doby, od které lze smluvní pokutu účtovat. Není zde ujednáno, který okamžik je rozhodný pro počátek doby, od které lze smluvní pokutu účtovat (např.„ ode dne ukončení smlouvy odpůrcem“ atd.) a stanovení takového okamžiku nelze ponechat na vůli navrhovatele, ale musí být ujednána ve smlouvě. Pokud snad měl navrhovatel v úmyslu převzít smluvně úpravu ve smyslu § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích, platného v době uzavření smluvního vztahu a požadovat úhradu dle tohoto ustanovení, tak správní orgán uvádí, že existenci této úhrady sice předpokládá zákon o elektronických komunikacích v § 63 odst. 1 písm. p), přičemž stanovuje maximální možnou výši takovéto úhrady v případě ukončení smlouvy, avšak zákon mimo jiné hovoří o ukončení smlouvy výpovědí nebo dohodou. V daném případě došlo k ukončení smluvního vztahu na základě odstoupení navrhovatele od smlouvy, podmínky pro vznik nároku na tuto úhradu tak nebyly splněny.

5. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, o němž předsedkyně Rady ČTÚ rozhodla předmětným rozhodnutím tak, že v I. výroku rozklad žalobkyně zamítla a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v II. a III. výroku potvrdila, a ve II. výroku rozhodla o náhradě nákladů řízení o rozkladu tak, že žádnému z účastníků správního řízení nepřiznala náhradu nákladů řízení o rozkladu. Rozhodnutí odůvodnila tím, že po posouzení rozkladu navrhovatele správní orgán II. stupně konstatuje, že rozklad není důvodný. Správní orgán I. stupně rozhodl správně, když nevyhověl nároku navrhovatele na položky uvedené ve výroku II. nevyhověl. V rozkladu navrhovatel odkazoval na článek 6.

9. VP. První věta článku 6.

9. VP, se kterými se odpůrce seznámil, což stvrdil svým podpisem, tedy upravuje smluvní pokutu a následně až druhá věta upravuje úhradu za předčasné ukončení smlouvy. Dále je nutno konstatovat, že bod f) účastnické smlouvy hovoří o ukončení účastnické smlouvy z důvodů na straně zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání. Věta druhá článku 6.

9. VP hovoří o skončení účastnické smlouvy z jiných důvodů než z důvodů porušení povinnosti zákazníka vyplývajících mu z účastnické smlouvy, zejména pokud zákazník účastnickou smlouvu vypoví, či zruší odběr služby. Vzhledem k tomu, že bod f) účastnické smlouvy na VP odkazuje, a na konkrétní článek odkázal ostatně i sám navrhovatel v rozkladu, lze podle znění článku 6.

9. VP vyvodit, že důvody na straně zákazníka představují situaci, kdy zákazník účastnickou smlouvu zejména vypoví, či zruší odběr služby. Ani k jedné z těchto situací však v daném případě nedošlo, výpověď smluvního vztahu byla dána ze strany navrhovatele, a to z důvodu neplacení dlužných vyúčtování. Článek 6.9 VP navíc uvádí, že ke skončení účastnické smlouvy musí dojít z jiných důvodů než z důvodů porušení povinnosti zákazníka vyplývajících mu z účastnické smlouvy. Účastník se v účastnické smlouvě zavázal platit cenu za poskytování služeb. Vzhledem k tomu je zřejmé, že pokud účastník neuhradil dlužná vyúčtování, porušil svou povinnost vyplývající mu z účastnické smlouvy. Správní orgán II. stupně uvedené shrnul tak, že navrhovatel účastníkovi vyúčtoval„ Úhradu za předčasné ukončení smlouvy“, a to podle bodu f) účastnické smlouvy z důvodů na straně zákazníka a v souladu s VP. Podle článku 6.9. doložených VP je odpůrce povinen navrhovateli zaplatit tuto úhradu z jiných důvodů než z důvodu porušení povinnosti vyplývající z účastnické smlouvy. Smluvní vztah však byl ukončen ze strany navrhovatele právě z toho důvodu, že účastník porušil svou smluvní povinnost, konkrétně byla úhrada účastníkovi vyúčtována„ vzhledem k tomu, že došlo k ukončení smluvního vztahu z důvodů na straně zákazníka (tedy neplacení služeb)“. Správní orgán II. stupně na základě těchto skutečností konstatoval, že se navrhovatel domáhal„ Úhrady za předčasné ukončení smlouvy“, aniž by mu na tuto úhradu vznikl nárok. Nedošlo k naplnění podmínek (podle článku 6.

9. VP), na základě kterých lze tuto úhradu vyúčtovat. K rozkladovým námitkám pak správní orgán II. stupně uvedl, že navrhovatel v rozkladu namítal špatné posouzení„ Úhrady za předčasné ukončení smlouvy“ jako ujednání o smluvní pokutě, když přitom jde o paušální odškodné ve smyslu § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích. Předmětné ustanovení pak podle navrhovatele hovoří o jakémkoli způsobu ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, a pouze demonstrativně, nikoli taxativně, uvádí nejčastější příklady takového skončení, tj. výpověď nebo dohodu. Správní orgán I. stupně se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyjádřil k ustanovení § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích tak, že pokud navrhovatel chtěl ujednáním v bodě f) účastnické smlouvy převzít úpravu právě tohoto ustanovení, pak by se však muselo jednat o ukončení smlouvy výpovědí nebo dohodou, avšak v daném případě došlo k ukončení smluvního vztahu na základě odstoupení navrhovatele od smlouvy. Správní orgán I. stupně ujednání o„ Úhradě za předčasné ukončení smlouvy“ neposoudil správně, když jej posuzoval dle svých slov de facto jako ujednání o smluvní pokutě. Správní orgán II. stupně v tomto případě dal za pravdu námitce navrhovatele, že se jedná o úhradu opřenou o ustanovení § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích a odkázal shodně s navrhovatelem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2019, čj. 33 Cdo 3608/2018-112, podle kterého toto ujednání představuje finanční vypořádání. Nelze souhlasit ani s názorem správního orgánu I. stupně, že v případě převzetí ustanovení § 63 odst. 1 písm. p) by se muselo v předmětném případě jednat pouze o ukončení smlouvy výpovědí (ze strany zákazníka) nebo dohodou. Ačkoli tedy je třeba s navrhovatelem souhlasit, že„ finanční vypořádání za předčasné ukončení smlouvy“ není smluvní pokutou v zákonném slova smyslu, nelze zároveň přehlížet, že předmětný institut je svou povahou a důležitostí s institutem smluvní pokuty srovnatelný, neboť odpůrci coby účastníkovi z těchto ujednání plynou obdobné povinnosti a navrhovateli coby poskytovateli srovnatelná práva. Z uvedeného důvodu je tak nezbytné i na něj aplikovat nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 přinášející stanovisko ke spotřebitelským smlouvám a překvapivým ujednáním, které jsou často ukrytá ve všeobecných podmínkách. Ústavní soud zde mimo jiné vyslovil názor, že„ obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.“ Byť se nález výslovně zaobíral problematikou smluvních pokut, jeho odůvodnění bylo širší a neomezilo se pouze na úpravu smluvních pokut, příp. rozhodčích doložek, nýbrž na jakákoliv smluvní ujednání pro spotřebitele nevýhodná. Závěry Ústavního soudu se tak plně uplatní i na projednávanou věc, neboť v daném případě jde o quasisankční ujednání, které na spotřebitele klade povinnosti zasahující do jejich majetkové sféry, a tedy má bezesporu charakter nevýhodného ujednání. Ujednání písm. f) předložené smlouvy pojednává o povinnosti účastníka uhradit navrhovateli úhradu v případě„ ukončení této Smlouvy z důvodů na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání“. Ze smlouvy samotné však nelze dovodit, co se rozumí slovním spojením„ důvody na straně Zákazníka“.„ Důvodem na straně zákazníka“ může být právní jednání učiněné zákazníkem obsahující jeho projev vůle ukončit smlouvu, typicky např. zákazníkem podaná výpověď, odstoupení od smlouvy anebo návrh na dohodu o ukončení smlouvy. Jedná se pak de facto o přímý důvod. Vedle toho může být jako„ důvod ze strany zákazníka“ chápáno též jednání zákazníka, které neobsahuje jeho vůli k ukončení smlouvy, a tedy samo o sobě ukončení smlouvy přímo nezpůsobuje, ale které může vést k tomu, že smlouvu ukončí poskytovatel – takový důvod je pak nepřímý. Typicky jde o prodlení zákazníka s placením služeb, pro které poskytovatel zákazníkovi vypoví smlouvu. Pro to, aby zákazník přesně zjistil, konkrétně jaké důvody jsou způsobilé vyvolat vznik povinnosti k úhradě za předčasné ukončení smlouvy, se však musí obrátit na VP. Ve VP pak zákazník musí hledat na několika místech, neboť jednotlivé a různé důvody jsou rozmístěny v jejich různých částech. Část ujednání o úhradě při předčasném ukončení smlouvy je tedy obsažena přímo ve smlouvě, avšak další část ujednání, a to podmínky, které jsou podstatné pro vznik povinnosti k této úhradě, jsou obsaženy v jiném dokumentu, a to ve VP. V duchu výše uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11 nelze považovat za dostatečné, pokud součástí smlouvy je pouze obecná část pro spotřebitele nevýhodného ujednání a další jeho část, zvláště pak konkrétní podmínky, je třeba dohledávat v dalších smluvních dokumentech. Tímto způsobem koncipované ujednání je pro spotřebitele nepřehledné, což je v rozporu se zásadou poctivosti.3 Navíc jsou pak ony konkrétní podmínky (tj. podmínky, za nichž může navrhovatel ukončit smlouvu a které tedy znamenají důvody na straně zákazníka) ve VP rozesety na několika různých místech takovým způsobem, že snadno uniknou pozornosti průměrného spotřebitele, jímž účastník je. Z hlediska spotřebitele jde o nepřehlednou, a tudíž překvapivou smluvní úpravu. Tato roztříštěnost je nepředvídatelná ve smyslu ustanovení § 1753 odst. 1 občanského zákoníku. Jelikož smlouvu účastník uzavřel v pozici spotřebitele, nelze než konstatovat, že nároku navrhovatele nemůže být i z tohoto důvodu vyhověno. Závěrem je možno nad rámec uvedeného doplnit, že navrhovatel měl účastnickou smlouvu vypovědět dopisem ze dne 8. 2. 2018. Navrhovatel však v řízení neprokázal, kdy a zda byla výpověď smlouvy doručena do sféry vlivu účastníka. Určení okamžiku dojití výpovědi do sféry vlivu účastníka je stěžejní pro posouzení toho, zda účastnická smlouva vůbec byla ukončena předčasně a rovněž pro případný výpočet přesné výše paušálního odškodného. Dále v souladu s ustanovením § 129 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích správní orgán I. stupně nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Správnímu orgánu II. stupně nebyla známa a ani ze spisového materiálu nevyplývala skutečnost, že by odpůrci, coby účastníkovi řízení, který měl ve smyslu ustanovení § 129 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích v řízení o rozkladu plný úspěch, vznikly náklady v rámci řízení o rozkladu, resp. že by jejich náhradu uplatnil, z toho důvodu náhrada nákladů řízení o rozkladu nebyla nepřiznána žádnému z účastníků řízení.

6. Podle § 244 odst. 1 o.s.ř., rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen„ správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1 o.s.ř.), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.

7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba, která byla podána v zákonné lhůtě, byla podána důvodně, neboť správní orgán nerozhodl ve svých rozhodnutích správně.

8. Soud se zabýval otázkou, zda vůbec lze pro tuto situaci platně sjednat peněžitou sankci, přičemž dospěl z níže uvedených důvodů ke kladnému závěru, tedy že za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. již takovou sankci lze sjednat platně. Soudu je známa starší rozhodovací praxe obecných soudů, která zastávala názor, že peněžitou sankci či smluvní pokutu v takovém případě nelze přiznat, neboť důvod, proč žalobkyně neobdržela zisk ve výši součtu měsíčních paušálů, nespočívá v jednání žalované, ale ve skutečnosti, že žalobkyně žalované účastnickou smlouvu vypověděla či od ní odstoupila. Pokud by tak neučinila, smluvní vztah by trval a žalobkyně by měla nárok na vymáhání nezaplacených, ale poskytnutých služeb u Českého telekomunikačního úřadu. Tím, že žalobkyně smlouvu vypověděla či jinak jednostranně ukončila, se vzdala nároku rovněž na paušální náhrady, které jí žalovaná jinak byla povinna hradit. Žalobkyně nebyla nucena smlouvu vypovídat, rozhodla se tak na základě své zkušenosti a odpovědnosti za podnikatelské riziko a využila tak svého práva. Názor žalobkyně, že jí vznikla újma ve formě ušlého zisku odpovídajícího minimálně součtu měsíčních paušálů vyúčtovaných za dobu sjednaného trvání účastnické smlouvy, neobstojí, neboť ušlým ziskem má judikatura na mysli takovou majetkovou újmu, která spočívá v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku vzniku škody k rozmnožení majetkových hodnot, které by v případě pravidelného běhu věcí mohl očekávat. Ušlý zisk je tedy pouhým majetkovým přírůstkem. V kontextu daného případu tímto ziskem nemohly být paušální platby do konce doby trvání smlouvy, ale pouze rozdíl mezi těmito platbami a náklady žalobkyně, které na poskytnutí služeb pro žalovanou vynaložila.

9. Tento dřívější závěr soudní praxe však soud považuje za již překonaný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2019, č. j. 23 Cdo 1192/2019-121, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/2020, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2018, č. j. 11 Co 408/2017-43). Dle tohoto výkladu stranám samozřejmě nic nebrání, aby si ujednaly vznik práva na smluvní pokutu (či jinou majetkovou sankci) jen ve vazbě na porušení povinnosti a současně (samostatně) předpoklady pro odstoupení od smlouvy, přičemž právo na smluvní pokutu nebude s odstoupením věřitele nijak svázáno. Pro současný závěr dovolacího soudu v projednávané věci je však podstatné, že stejně tak zákon nezakazuje, aby strany vznik práva na zaplacení smluvní pokuty kromě porušení povinnosti dlužníkem vázaly i na odstoupení od smlouvy věřitelem. Případně, aby vznik práva na smluvní pokutu vázaly jen na porušení povinnosti dlužníkem a na odstoupení od smlouvy věřitelem vázaly jen její splatnost. Soud pak poukazuje na obdobné ujednání o smluvním poplatku např. u společnosti innogy [právnická osoba], u níž si v části smlouvy označené jako„ Ostatní ujednání“ tato společnost jako obchodník a zákazník sjednávají pro případ, kdy zákazník učiní bez souhlasu obchodníka jakýkoliv právně relevantní projev vůle směřující k předčasnému ukončení smlouvy sjednané na dobu určitou a/nebo dodávky od obchodníka probíhající na základě takové smlouvy a/nebo obchodník v souladu s Energetickým zákonem od takové smlouvy oprávněně odstoupí z důvodu opakovaného porušení platebních povinností souvisejících s dodávkou ze strany zákazníka a/nebo zákazník způsobí svým jednáním nemožnost dodávky, smluvní poplatek zahrnující případnou náhradu újmy vzniklé neodebráním pro zákazníka nasmlouvaného množství plynu ve výši 400 Kč pro kategorii [anonymizováno] a 2 000 Kč pro kategorii [anonymizováno] za každý kalendářní měsíc i jeho část následující po dni ukončení dodávky od žalobkyně do konce doby trvání smlouvy (vč. případné prolongace). V případě zákazníka zařazeného do nejnižšího pásma ročního odběru dle Ceníku obchodníka se částky smluvních pokut snižují o polovinu. Tento smluvní poplatek mající rovněž charakter smluvní pokuty a postihující stejnou situaci jako předmětná majetková sankce projednávaná v tomto řízení soudy běžně přiznávají. Soud vzhledem k aktuální judikatuře proto ujednání o smluvním poplatku pro případ takového porušení smluvních podmínek účastníkem, kvůli nimž žalobkyně uplatní své právo a odstoupí od smlouvy, shledává v souladu s právními předpisy, neboť smluvní poplatek takto ujednaný je v souladu s § 544 a násl., resp. § 2048 občanského zákoníku.

10. Zde projednávaná majetková sankce je dle článku 6.9. podmínek sjednána jako smluvní pokuta, proto se soud zabýval i způsobem sjednání ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11, a dospěl k závěru, že majetkovou sankci nelze v tomto případě shledat jako neplatně sjednanou ani dle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, dle nějž v rámci spotřebitelských smluv ujednání o smluvní pokutě zásadně nemohou být součástí tzv. Všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na nichž spotřebitel připojuje svůj podpis), neboť smluvní majetková sankce byla sjednána přímo ve smlouvě.

11. Soud se dále zabýval závěrem [anonymizováno] o neurčitosti ujednání o majetkové sankci, které má mít za následek neplatnost tohoto ujednání. Soud však dospěl k opačnému závěru než [anonymizováno]. Soud má za to, že formulace bodu f) smlouvy„ zákazník se zavazuje v případě ukončení této smlouvy z důvodů na straně zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy“ je dostatečně určitá a nezpůsobuje interpretační problémy. Jak již soud uvedl výše, toto ujednání se formulačně neodlišuje od ujednání jiných společností poskytujících služby, ať již v oblasti telekomunikací či energetiky. Soud nepopírá, že třeba u již zmiňované společnosti innogy [právnická osoba] je pro období, za nějž je smluvní poplatek požadován, použita preciznější formulace, nicméně má za to, že ani formulaci uvedenou ve smlouvě žalobkyně nelze považovat za neurčitou v takové míře, aby bylo možno dovodit její neplatnost. Soud má za to, že pokud je ve smlouvě použit výraz„ měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy“, není použitý pojem„ zbývajících“ interpretačně nejasný. Jazykově je sloveso„ zbývat“ (a logicky tedy i od něj odvozené adjektivum„ zbývající“) interpretováno jako„ zůstat jako poslední část nějakého celku, množství“. Jazykově je tedy možné vyložit celou formulaci bodu f) tak, že jde o paušály za období, které zůstane po předčasném ukončení smlouvy do konce jejího původního trvání. Soud má za to, že z použitého slovního spojení tedy vyplývá jasné časové vyjádření upravit majetkovou sankci pro futuro, a že jej nelze jazykově vykládat jinak, než že jde o budoucí paušály pokrývající období po předčasném ukončení smlouvy do doby jejího původního minimálního trvání, tedy paušály, které by účastník byl povinen v budoucnu do konce původního smluvního vztahu uhradit. Soud má za to, že jiný výklad by ani neodpovídal jazykovému vyjádření. Z uvedeného slovního vyjádření nelze nijak dovodit jinou variantu, např. že by se měly do majetkové sankce a jejího výpočtu zahrnovat i paušály za jiné období, třeba dříve splatné měsíční paušály, které účastník ještě neuhradil, jak dovozuje [anonymizováno] jako jednu z výkladových možností, takový výklad nemá oporu v použitém slovním vyjádření. Soud proto nemá v tomto případu pochybnosti, za jaké období má být majetková sankce po žalované požadována, a že z jazykového i logického výkladů nepochybně vyplývá, že mělo jít jen o budoucí paušály, které by účastník zaplatil pokud smlouva i poté řádně trvala. S tímto jediným možným jazykovým a logickým výkladem ujednání koresponduje i výklad a způsob výpočtu majetkové sankce použitý žalobkyní v tomto případě. Soud proto dospěl k závěru, že použité slovní vyjádření v bodu f) smlouvy nepřináší více interpretačních možnosti než jednu jedinou uvedenou soudem, a že proto nelze považovat ujednání za neurčité a neplatné.

12. Soud má dále za to, že je rovněž nepochybný i význam dalších termínů obsažených v ujednání bodu f) smlouvy, tedy výše (20 % sjednaného měsíčního paušálu) a základu, z nějž je majetková sankce počítána. Měsíční paušál je ve smlouvě výslovně uveden.

13. Soud má za to, že ani formulace části bodu f) smlouvy„ ukončení této Smlouvy z důvodů na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání“ není neurčitá. Stejně jako v případě předchozí argumentace soud poukazuje na to, že ochrana účastníka jako spotřebitele nemůže být bezbřehá a absolutní. I občanský zákoník v § 4 odst. 1 uvádí vyvratitelnou domněnku, že se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Důvody ukončení smlouvy a sankce za ně v podobě smluvní pokuty dle článku 6.8. a 6.9. jsou umístěny přehledně nepřekvapivě v části 6 nazvané„ [jméno], [právnická osoba]“, kde již podle samotného označení části zákazník s nezbytnou mírou obezřetnosti může takové ujednání očekávat a najít. Soud proto neshledal dané ujednání jako neúčinné. Listina z 1. 2. 2018, byť je označená jako výpověď, má ve skutečnosti dle článku 6.8. charakter odstoupení od smlouvy, neboť jednostranně ukončuje smluvní vztah pro neplacení služeb, což si strany sjednaly právě jako důvod pro odstoupení od smlouvy. Soud nad rámec výše uvedeného zde ještě doplňuje, že v soudním řízení žalobkyně k prokázání doručení výpovědi smlouvy žalované doložila doručenku prokazující doručování výpovědi žalované. Soud provedl početní kontrolu správnosti výpočtu žalobkyně a dospěl k závěru, že celková výše majetkové sankce skutečně činí žalobkyní požadovanou částku 709 Kč. Soud proto žalobě z výše uvedených důvodů vyhověl a nahradil svým rozhodnutím rozhodnutí správních orgánů tak, jak je uvedeno v I. výroku rozsudku, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 709 Kč v zákonné lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyně byl ve správním řízení zcela úspěšná, soud proto uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady správního řízení, a to rovněž v zákonné lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. do tří dnů od právní moci rozsudku.

14. O náhradě nákladů řízení před soudem soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a uložil neúspěšné žalované povinnost nahradit úspěšné žalobkyni na nákladech částku 4 872 Kč Náklady řízení zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 4 úkony právní pomoci po 500 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, sepis a podání žaloby, vyjádření ze dne 30. 1. 2023, účast u jednání soudu dne 22. 3. 2023), 4 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a 21 % DPH ve výši 672 Kč.

Poučení