37 C 52/2017-293

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Zdeňkou Burdovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro 990 000 Kč takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 84 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a.. od 6. 3. 2017 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 906 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. od 6. 3. 2017 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou dne 7.3.2017 domáhal po žalované zaplacení jednak nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení ve výši 990 000 Kč, nemajetkové újmy v důsledku nezákonně vydaného rozhodnutí ve výši 250 000 Kč a současně nemajetkové újmy v důsledku neposkytnutí práv oběti trestného činu, to vše v řízení vedeném u Policie České republiky, pod sp. zn. ORI -17630-55/ [číslo jednací], posléze pod sp. zn. KRPA -43249/TČ-2013-001193-. Žalobce ve svých tvrzeních uvedl, že je jedním z desítek oznamovatelů trestné činnosti páchané podezřelými, jež bylo prověřováno Policií České republiky pod shora uvedenými spisovými značkami. Řízení pak trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a to 66 měsíců, kdy do 15. 6. 2011 byla věc prověřována podle zákona č. 273/2008 Sb. o policii a nebyly zahájeny úkony v trestním řízení. Za celou dobu prověřování byly provedeny výslechy toliko tří osob z několika desítek poškozených, z označených svědků nebyl vyslechnut žádný a proveden ani žádný jiný důkaz, vyjma výslechu podezřelého [jméno] [příjmení]. Dne 24.3.2011 pak Obvodní ředitelství Policie I.SKTV, 3. oddělení hospodářské kriminality postoupilo podezření ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi, jako poznatek k dalšímu opatření na Policii České republiky, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor obchodu s lidmi a nelegální migrace. Dne 15.6.2011 byla věc dále rozdělena na následující části: podezření ze spáchání trestného činu neodvedení daní, pojistného na sociálním zabezpečení, na úrazové pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle § 147 trestního zákona ve vztahu ke společnosti [právnická osoba], podezření ze spáchání trestného činu dle § 147 trestního zákona ve vztahu ke společnosti [právnická osoba], jež bylo postoupeno na PČR, KŘP [obec], ÚO [část obce] SKPV, OHK, podezření ze spáchání trestného činu podvodu ve vztahu k poškozeným vietnamské státní příslušnosti, jež bylo postoupeno na PČR, OŘP [obec] IV., SKPV OHK a podezření ze spáchání trestného činu podvodu ve vztahu k poškozeným rumunské a slovenské státní příslušnosti, postoupena na PČR, KŘP Středočeského kraje, ÚO [okres], SKPV, OHK. V důsledku tohoto rozdělení se rozštěpila původní jedna trestní věc všech poškozených na dvě základní větve, a to prověřování skutku spáchaného vůči slovenským a rumunským poškozeným (prověřováno OŘ Policie [obec] I.) a prověřování skutku spáchaného vůči vietnamským poškozeným (prověřováno OŘ Policie [obec] IV.). Dne 11.10.2011 Útvar pro odhalování organizovaného zločinu uzavřel šetření úředním záznamem s tím, že ve věci nespatřuje trestný čin obchodování s lidmi, nicméně věc následně postoupil na OŘ Policie [obec] IV s tím, že se jedná o podezření z trestného činu podvodu, nebezpečného vyhrožování a vydírání, s výslovným příkazem věc dále prověřit. Útvar pro odhalování organizovaného zločinu dále navrhl, aby trestní věc byla postoupena na KŘ Policie ČR hlavního města Prahy, a to z důvodu rozsáhlosti a závažnosti trestné činnosti. KŘ Policie ČR hl. m. [obec] trestní věci postoupila na OŘ Policie [obec] IV s odůvodněním, že tento orgán policie je místně a věcně příslušný. OŘ Policie [obec] IV dne 16.1.2012 postoupila věc na OŘ Policie [obec] I. s odůvodněním, že se trestný čin podvodu nestal na území OŘ Policie [obec] IV., a že trestné činy vydírání a nebezpečného vyhrožování nebylo ze strany ÚOOZ prokázány. Avšak ani OŘ Policie [obec] I. neshledalo svou místní a věcnou příslušnost s tím, že v postoupeném spisovém materiálu nejsou uvedeny nové skutečnosti. V trestní věci podvodů vůči vietnamským dělníkům je příslušná OŘ Policie [obec] IV a místo spáchání trestných činů a nebezpečného vyhrožování není ve služebním obvodu OŘ Policie [obec] I OŘ Policie [obec] I tedy dne 22.2.2012 postoupilo trestní věc zpět na OŘ Policie [obec] IV. OŘ Policie [obec] I dne 28.11.2011 uložilo ad acta prověřování trestní věci podvodů vůči slovenským a rumunským poškozeným. Proti tomuto rozhodnutí podali někteří poškození stížnost, a dne 20.8.2012 bylo této stížnosti Obvodním státním zastupitelstvím pro [část Prahy]. Státní zástupce nařídil policejnímu orgánu provést další prověřování a zahájit úkony trestního řízení. Dne 30.10.2012 byly následně zahájeny úkony trestního řízení. Poté byla trestní věc dne 15.7.2013 odložena. Proti tomuto usnesení byla podána poškozenými stížnost, která byla usnesením Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] dne 30.9.2013 zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podali poškození ústavní stížnost. Žalobce má za to, že v případě roztříštění věcí se do značné míry snížila pravděpodobnost, že popsaná jednání ve vztahu k osobám podezřelým, budou řádně posouzena. Jedná se tedy o nesprávný úřední postup, daný zejména jednak postoupením věci a jednak rozdělením věci. Žalobce také poukázal na to, že spolu jednotlivé složky Policie ČR vůbec nekooperovaly, nepředávaly si zjištěné informace, neprováděly úkony společně, a to ani při opatřování důkazů. Ve většině případů došlo k odložení věci ad acta. Pokud jde o nezákonné rozhodnutí, žalobce uvedl, že Policie České republiky, Obvodního ředitelství Policie [obec] IV, služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] odložila trestní věc podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1,3 písmeno b) trestního zákona, jichž se měli podezřelí dopustit formou spolupachatelství podle ustanovení § 23 trestního zákona. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal stížnost, která byla usnesením Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], zamítnuta. Vzhledem k tomu, že se s těmito rozhodnutími někteří poškození nemohli ztotožnit, byla proti nim podána ústavní stížnost k Ústavnímu soudu. Dne 11.1.2016 byl právním zástupcům poškozených doručen nález Ústavního soudu ze dne 16.12.2015, sp. zn. II. ÚS 3626/2013, jimž bylo ústavní stížnosti v plném rozsahu vyhověno. V ústavním nálezu bylo sděleno, že bylo jednáno v rozporu se zásadou legality, zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravdy, pokud se uvedené orgány z úřední povinnosti nesnažily blíže prověřit podezření, že došlo ke spáchání závažných trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti, bylo postupováno povrchově a nekonzistentně. Dále se Ústavní soud vyjádřil i k tomu, že procesní postup při prověřování trestního oznámení jako celku neodpovídal rozsahu, povaze a závažnosti projednávání podezření, věc byla nelogicky a neorganicky roztříštěna mezi několik policejních orgánů. Tímto postupem pak bylo znemožněno efektivně vyšetření trestné činnosti. Ústavním nálezem tedy bylo konstatováno, že shora uvedenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo poškozených na účinné vyšetřování, vyplývající z Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Současně byla shora uvedená rozhodnutí Ústavním soudem zrušena. Žalobce proto požaduje na přiměřeném zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení, částku ve výši 15 000 Kč za každý měsíc trvání řízení, tj. celkem za 66 měsíců a jednorázovou částku ve výši 250 000 Kč za odepření práv oběti trestného činu, spočívající v právu na poskytnutí odborné pomoci, včetně pomoci právní, a to bezplatně, porušení práva na informace, na ochranu před hrozícím nebezpečím, na ochranu před druhotnou újmou, na doprovod důvěrníkem a za to, že bylo porušeno právo učinit prohlášení oběti o dopadech trestného činu na její život, vše v souladu se zákonem č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. Žalobce tedy požadoval za průtahy v trestním řízení celkem částku ve výši 990 000 Kč, tj. 15 000 Kč za každý měsíc řízení, celkem za 66 měsíců. Za nezákonné rozhodnutí pak považuje usnesení Policie ČR ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], jež byla zrušena nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 16.12.2015, sp. zn. II ÚS3626/2013 a za nemajetkovou újmu způsobenou citovanými nezákonnými rozhodnutími žalobce požaduje částku ve výši 250 000 Kč. Žalobce se k trestnímu stíhání nepřipojoval s žádnou částkou, žalobce neuplatnil svou pohledávku ani v insolvenčním řízení, neb neměl žádné dokumenty.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a dále uvedla, že nesporuje skutečnost, že u ní žalobce dne 11.7.2016 uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění v celkové výši 1 135 000 Kč z blíže nespecifikovaného a neurčitého titulu. Žalovaná dne 19.12.2016 vyzvala žalobce k doložení plné moci a ke specifikaci konkrétních odpovědnostních titulů, za které je požadováno zadostiučinění. Žalobce ničeho nedoplnil, pouze požádal o prodloužení lhůty v žádosti uvedené. Ani do dne vydání stanoviska pak žalobce ničeho nespecifikoval a plnou moc nepředložil. K projednání žádosti žalobce došlo dne 28.2.2017. Vzhledem k tomu, že žalobce nedoplnil plnou moc, žalovaná žádost zamítla, neboť tato nebyla podána osobou oprávněnou. Žalovaná ve svém vyjádření dále stručně konstatovala průběh namítaného řízení, kdy vznesla námitku promlčení, neboť dne 16.12.2015 byl vydán nález Ústavního soudu, který konstatoval porušení práva žalobce v předmětném řízení. Tento pak byl doručen právním zástupcům poškozených dne 11. 1. 2016. Nejpozději tohoto dne poškození zjistili, že došlo k porušení práv v jejich sféře a nejpozději od tohoto dne počala běžet promlčecí lhůta podle ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Tento nárok na nemajetkovou újmu je proto dle názoru žalovaného promlčen. Pro úplnost žalovaná dodala, že nemůže přezkoumávat postup policejního orgánu v případě správnosti vedení trestního řízení a vydání jednotlivých rozhodnutí v dané věci. Toto může být ovlivněno pouze opravnými prostředky v rámci konkrétního trestního řízení. Ohledně nároku z nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení doplnila, že žalobce vystupuje v pozici poškozeného, který se stává účastníkem řízení až na základě přihlášení pohledávky do adhezního řízení, osoba podávající trestní oznámení nemá natolik zásadní postavení, adhézní řízení je pak jen jednou z možností, jak se domáhat svého nároku a poškozený se nemůže na kladné rozhodnutí v adhézním řízení automaticky spoléhat. Zakotvení práv poškozeného je nutno chápat jako„ beneficium legis“ zákonodárce a poškozený má primárně svá práva uplatňovat v občanském soudním řízení. Odpovědnostní titul vůči žalobci v této fázi není dán, neboť ve vztahu k žalobci je nezbytné se zaměřit jen na fázi adhezního řízení, ve věci ale dosud nebylo zahájeno trestné stíhání vůči konkrétním pachatelům, tedy nelze dosud řádně uplatňovat ani náhradu škody.

3. Ve věci samé rozhodl zdejší soud rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], který byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] potvrzen. Dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] ohledně nároku na zaplacení částky 250 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí a za odepření práv oběti trestného činu odmítl. Ohledně nároku na zaplacení částky 990 000 Kč z titulu nepřiměřené délky trestního řízení Nejvyšší soud ČR rozsudky soudu I. i II. stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně s tím, že závěr odvolacího soudu ohledně sníženého významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce, jejž odvolací soud dovodil jednak z okolnosti, že žalobce svá práva mohl uplatnit v civilním řízení, jednak z okolnosti, že trestní řízení bylo vedeno teprve ve fázi prověřování, není správný.

4. Na základě nesporných tvrzení účastníků nebylo sporu o skutečnosti, že nárok u žalované žalobce uplatnil dne 11. 7. 2016, žádost byla zamítnuta stanoviskem žalované ze dne 28. 2. 2017. Rovněž nebylo sporu, že právnímu zástupci žalobce byl nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3626/13, kterým bylo usnesení policejního orgánu ze dne 12. 7. 2013 a usnesení OSZ pro [část Prahy], doručen dne 11. 1. 2016.

5. Podáním označeném oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin ze dne 8. 9. 2010 doručeném Vrchnímu státnímu zastupitelství dne 15. 9. 2010 bylo prokázáno, že žalobce podal prostřednictvím svého právního zástupce trestní oznámení, aniž by uvedl své jméno s tím, že chce být utajen, a uvedl, že pracoval pro společnost [právnická osoba] od 16. 7. 2009 do konce listopadu 2009, nedostal zaplaceno, ze strany osob jednajících za společnost bylo vyhrožováno, že nebude za práci zaplaceno, pokud nebudou plnit jejich podmínky.

6. Z úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 8. 8. 2011 soud zjistil, že žalobce ve věci podával vysvětlení, kdy byl poučen dle zák.č. 273/2008 Sb. a k věci mimo jiné uvedl, že sám trestní oznámení nikdy nepodával a neví, co je v něm uvedeno, to za něho podávala právnička, se kterou hovořil jen po telefonu, skutečnosti uvedené v trestním oznámení nikdy neuvedl, k práci nucen nebyl, [příjmení] mu v souvislosti s prací nikdy nevyhrožoval, pokud vyhrožoval, bylo to v souvislosti s vyplacením mzdy a to zbitím, cítí se poškozen tím, že mu nebylo za práci zaplaceno.

7. Z dopisu ze dne 10. 5. 2016 spolu s podacím lístkem soud zjistil, že právní zástupkyně informovala žalobce, o úspěšnosti ústavní stížnosti.

8. Podstatným obsahem policejního spisu Policie ČR, Obvodního ředitelství policie [obec] I., služby kriminální policie a vyšetřování [číslo jednací] -2013-001193-1- má soud za prokázané, že někteří poškození podáním učiněným prostřednictvím zvoleného advokáta ze dne 31. 1. 2011 Policii České republiky, Obvodnímu ředitelství policie [obec] I, služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení hospodářské kriminality k [číslo jednací] oznámili skutečnosti, že byl spáchán trestní čin, jiní se připojili k trestním oznámením, které byly podány v měsících září až prosinec roku 2010 jinými osobami a které se týkaly skutečnosti, že se mimo jiné i žalobce měl stát obětí organizované skupiny, jenž pod záminkou zajištění výdělku vylákala větší množství zahraničních dělníků na práci v lese, aniž by jim za odvedenou práci měla společnost v úmyslu zaplatit. Žalobce udělil plnou moc k zastupování za nevyplacenou mzdu JUDr. et Mgr. [jméno] [příjmení] dne 17. 1. 2011. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že ve věci docházelo k prověřování trestních oznámení, podávali vysvětlení rovněž ostatní poškození (a to i formou dožádání do zahraničí), osoby, na něž bylo podáno trestní oznámení, policejní orgán prováděl zajištění dokladů ke [právnická osoba] a dalších firem, prováděl šetření a zajišťování listin ve věci činnosti podezřelých osob a firem s nimi spojených, byla prováděna šetření přes Interpol do zahraničí. Dne [datum rozhodnutí] byly pod [číslo jednací] byly zahájeny úkony trestního řízení podle § 158 odst.3 tr.řádu pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst.1,3 písm.b) trestního zákona, jehož se měli dopustit Ing. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Podezření ze spáchaní trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, bylo úředním záznamem ze dne 29.1.2013 vyloučeno z prověřování trestní věci podezřelých [příjmení] a [příjmení] vedeného pod č.j.:ORI -56482/TČ-2012-001193-1- k samostatnému prověřování s tím, že věc byla vedena pod [číslo jednací]. Usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie [obec] I, služby kriminální policie a vyšetřování ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] byla odložena věc žalobce – podezření ze spáchaného trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, jehož se měly dopustit podezřelé osoby. Věc byla odložena z důvodu, že se nejednalo o trestný čin a věc nebylo možno vyřídit jinak. Věc byla odložena z toho důvodu, že policejnímu orgánu se nepodařilo všemi provedenými úkony trestního řízení podvodný úmysl podezřelých osob od počátku jejich jednání, tj. od okamžiku uzavření smluvního vztahu s osobami, jež následně vykonávaly práce v lesích, prokázat, neboť jak vyplývá z výpovědi některých osob, které práci v lesích prováděly, tak těmto byly vypláceny finanční prostředky v různých částkách a nelze mít za prokázané, že s těmito osobami byly uzavřeny smluvní vztahy s již úmyslem těmto osobám následně neuhradit žádnou odměnu za jimi vykonanou práci. Usnesením Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [číslo jednací] byla zamítnuta jako nedůvodná stížnost poškozených (jejichž počet byl 66) zastoupených právními zástupci, tedy i stížnost žalobce ohledně odložení věci podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona spáchané formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, když státní zástupkyně dospěla k závěru, že v posuzované trestní věci nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to ani souhrnně, ani pokud jde o jednotlivé dílčí útoky a rozhodnutí policejního orgánu je správné. O ústavní stížnosti žalobce a jiných osob do shora uvedených rozhodnutí Policie ČR a OSZ pro [část Prahy] rozhodnuto nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, vydaným pod sp. zn. II ÚS 3626/13, kdy bylo rozhodnuto, že usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie [obec a číslo], služby kriminální policie a vyšetřování ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] a usnesením Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] bylo porušeno základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv podle článku 8 odst. 1, článku 9 a článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 4 odst. 1 a 2 a článku 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a shora uvedená usnesení pak byla zrušena. Ústavní soud ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl, že věc šetření trestních oznámení byla neorganicky roztříštěna mezi několik policejních orgánů, prověřování věci i v důsledku nekoncepčního přístupu orgánů činných v trestním řízení trpělo značnými průtahy, jimž neodpovídala dosavadní míra objasněnosti věci. Nález Ústavního soudu byl právnímu zástupci žalobce doručen dne 11. 1. 2016 [ulice] státní zastupitelství pak dne 8. 4. 2016 rozhodlo, že dozorujícím orgánem v přípravném řízení je státní zástupce OSZ pro [část Prahy] strany Policie ČR byla na Policejní prezidium ČR dána žádost o provedení prověrky na Slovensko, do Rumunska a Vietnamu ze dne 27. 10. 2016, nyní se zjišťují místa pobytu některých poškozených osob. Usnesením Policie České republiky Obvodní ředitelství [obec] I Služba kriminální policie a vyšetřování ze dne 19. července 2017 bylo prokázáno, že tato odložila trestní stíhání ohledně trestného činu týkajícího se [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] dne 24. 7. 2017, bylo prokázáno, že tato zrušila rozhodnutí komisaře policejního orgánu Obvodní ředitelství policie [obec] I, SKPV, Odbor hospodářské kriminality, 3. oddělení hospodářské kriminality o odložení věci ze dne 19. 7. 2017 jako nedůvodné a že ve spise se nachází výsledky mezinárodní policejní spolupráce. Vyrozuměním o postoupení věci Policií České republiky Obvodní ředitelství policie [obec] I ze dne 27. června 2018 bylo prokázáno, že tato postoupila věc KŘP hlavního města Prahy. Probíhá mezinárodní právní pomoc s výslechem svědků, dále probíhají výslechy svědků. Dne 18. 4. 2018 mimo jiné byl na Slovensku slyšen žalobce. Dne 8. 1. 2020 byl vydán evropský vyšetřovací příkaz, vydávající stát Česká republika, vykonávající stát Rumunsko, fyzické osoby svědek [jméno] [jméno] [příjmení], svědek [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], svědek [příjmení] [jméno] atd. Od vykonávajícího orgánu se žádá, aby provedl výslech svědků, kde jsou uvedeny i otázky. Dne 26. 3. 2018 nahlédnutí do spisu právní zástupkyní žalobce. Dále dne 30. 8. 2019 byl ve věci vydán dodatek záznamu o zahájení úkonů ze strany SKPV odboru Obecné kriminality 3. odd. [obec a číslo]. Přípis ze 3. 2. 2020 – Vyrozumění o postoupení spisu k dalšímu opatření, věc postoupena na krajské ředitelství ke spojení.

9. Z dalších listin (vyrozumění Obvodního státního zastupitelství – vyrozumění státní zástupkyně ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] JUDr. [jméno] [příjmení], JUDr. [jméno] [příjmení] na Městské státní zastupitelství ze dne 27. 1. 2011, vyrozumění o přezkoumání postupu Policie ČR ze strany OSZ ze dne 11. 2. 2011, vyrozumění Policie ze dne 24. 3. 2011 o postoupení poznatku, žádost právního zástupce žalobce na OSZ ze dne 4. 4. 2011, vyrozumění OSZ ze dne 6. 4. 2011, vyrozumění Policie ČR – Obvodního ředitelství Policie [obec a číslo] ze dne 15. června 2011, odpověď právního zástupce žalobce [příjmení] pro odhalování organizovaného zločinu ze dne 25. 7. 2011 k výkonu dohledu nad činností OSZ pro [část Prahy] Městskému státnímu zastupitelství v [obec] ze dne 9. 11. 2011, stížnost právního zástupce žalobce [příjmení] státnímu zastupitelství ze dne 9. 11. 2011, podnět ke zřízení speciálního vyšetřovacího týmu ze strany právní zástupkyně žalobce ze dne 29. 11. 2011 o stížnosti ze strany Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] dne 2. 12. 2011, vyrozumění Policie ČR právnímu zástupci žalobce ze dne 5. prosince 2011, vyrozumění MSZ ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací], stížnost právního zástupce žalobce ze dne 20. 5. 2012, vyrozumění státní zástupkyně OSZ pro [část Prahy] dne 20. 8. 2012, sdělení veřejného ochránce práv ze dne 18. ledna 2013 se zprávou o šetřen, opakovaná žádost policejnímu orgánu Policie ČR – Obvodní ředitelství pro [část Prahy] strany právních zástupců žalobce ze dne 18. 3. 2013, žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu na OSZ pro [část Prahy] dne 27. 5. 2013) soud zjistil, že právní zástupce žalobce a jiných poškozených dával orgánům činným v trestním řízení podněty k přezkumu postupu policie, které byly OSZ vyřizovány.

10. Z návrhu na zahájení insolvenčního řízení spojeném s návrhem na prohlášení konkurzu na majetek ze dne 7. 12. 2011 s dokladem o doručení na Městský soud v Praze dne 7. 12. 2011 soud zjistil, že žalobce prostřednictvím právního zástupce podal na společnost [právnická osoba] návrh na zahájení insolvenčního řízení spojeném s návrhem na prohlášení konkurzu s tím, že má za úpadcem pohledávku ve výši 40 000 Kč.

11. Nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/2013, byla zrušena usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství [obec] I., služby kriminální Policie a vyšetřování ze dne 12.7.2013 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] dne 30.9.2013. Žalobce není jedním ze stěžovatelů. Současně bylo Ústavním soudem konstatováno, že těmito rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatelů, tedy i žalobce na účinné vyšetřování, vyplývající ze základních práv podle článku 8 odstavec 1, článku 9 a článku 10 odst. 1, Listiny základních práv a svobod a článku 4. odst. 1 a 2 a článku 5 odstavec 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud ve svém rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že nesprávný postup policejního orgánu a státního zastupitelství mohl kolidovat i s mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 odst. 2 Ústavy) s tím, že je neúnosné, aby prověřování podezření, že ze strany skupiny podnikatelů docházelo na území České republiky po delší dobu k systematickému porušování základních práv řady zahraničních pracovníků, skončilo jen velmi paušálně odůvodněním odložení věci, aniž by se příslušné orgány byť i jen letmo zabývaly podstatou podezření. Bylo pak v rozporu se zásadami vyhledávací a zásady materiální pravdy pokud se uvedené orgány z úřední povinnosti nesnažily blíže prověřit podezření, že došlo ke spáchání závažných trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti, ať se jednalo o zločin obchodování s lidmi nebo vydírání, útisku či nebezpečného vyhrožování. Samo odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu působilo povrchně a nekonzistentně, shodně tak rozhodnutí státního zastupitelství. Dále Ústavní soud naznačil, že neodpovídalo rozsahu, povaze a závažnosti projednávaných podezření, byla-li věc zcela neorganicky roztříštěna mezi několik policejních orgánů, dokonce v rámci různých Krajských ředitelství Policie České republiky. Tímto postupem pak bylo znemožněno efektivní vyšetření trestné činnosti, když mohla zasáhnout desítky cizích státních občanů v oblasti jejich základních práv, navíc zde bylo dáno podezření, že probíhala dlouhodobě. Ústavní soud závěrem poznamenal, že prověřování věci i v důsledku uvedeného nekoncepčního přístupu orgánu moci výkonné, trpělo značnými průtahy, jimiž neodpovídá dosavadní míra objasněnosti věci. Věc je nadále prověřována.

12. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ OdpŠk“) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit. Podle ust. § 7 odst. 1 OdpŠk mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle ust. § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

13. Soud posoudil předmětnou věc podle § 7 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk., když se žalobce proti žalované domáhal zaplacení částky 990 000 Kč, jakožto zadostiučinění v penězích za vzniklou nemajetkovou újmu, která měla žalobci vzniknout nesprávným úředním postupem, a to porušením povinnosti vydat rozhodnutí v řízení u Policie ČR – Obvodní ředitelství Policie [obec] I, SKPV III. oddělení hospodářské kriminality, sp. zn. ORI -17630-55/ 2010 -001193-, současně vedeného pod sp. zn. KRPA -43249/TČ-2013-001193-1-, v přiměřené lhůtě. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem.

14. Délka řízení ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň ji lze přičítat působením státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (viz. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci [příjmení] a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005). Průtah, který se vyskytne jen v určité fázi řízení, pak Evropský soud pro lidská práva toleruje, za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (rozsudek [příjmení] proti České republice ze dne 9. 7. 2002, [příjmení] proti České republice ze dne 18. 3. 2003). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (např. rozsudek [příjmení] proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Soud se při právním zhodnocení celé věci zabýval shora uvedenými zákonnými ustanoveními v kontextu se Stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.4.2011, sp.zn. Cpjn 206/2010, judikaturou Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, tedy případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení.

15. V řízení bylo prokázáno, že posuzované řízení ve vztahu k žalobci započalo od 15. 9. 2010, kdy žalobce podal oznámení o skutečnostech nasvědčujících, že byl spáchán trestný čin. Teprve tímto okamžikem, mohla žalobci vznikat nemajetková újma v důsledku jeho nejistoty odvíjené od délky řízení. Jelikož uvedené trestní řízení nadále trvá, posuzoval jej soud k okamžiku vyhlášení rozsudku v této věci. Řízení trvá celkem 10 let a 4 měsíce. Soud uzavřel, že je v daném případě dána odpovědnost žalované za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce namítaného řízení, a proto má žalobce nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě způsobena, přičemž tato nemajetková újma se presumuje.

16. Soud hodnotil složitost řízení, kdy s ohledem na jeho předmět a dokazování, řízení považuje za velmi složité. Věc je skutkově náročnější, neboť ve věci figuruje velké množství poškozených a to zejména cizinců, kteří obdobně jako žalobce uplatňují náhrady škody ne vždy ale s určením jejich výše. [ulice] množství tvrzených poškozených pak vede nepochybně k vyšší náročnosti k zajištění jejich výslechů a případné součinnosti. Nelze ani přehlédnout počet listinných důkazů orgánům činným v trestním řízení předložených a značné neurčitosti a obecnosti podání poškozených. Věc pak byla složitou i po právní stránce, když nelze přehlédnout, že k právním otázkám, které bylo nezbytné vyřešit, se vyslovoval i soud ústavní. Ve věci je mezinárodní prvek. S vyšším počtem poškozených a skutečností, že se jedná o cizince je pak spojena i vyšší procesní složitost věci, kdy je nezbytné řešit otázky spojené s dosažitelností těchto osob často mimo území České republiky, jejich výslechy, které nejsou vedeny v českém jazyce a následně i překlady tak, aby se orgány činné v trestním řízení s těmito mohly seznámit. V průběhu řízení bylo prokázáno, že bylo nezbytné zajišťovat výslechy těchto osob mimo území České republiky za součinnosti orgánů více různých evropských zemí. Řízení proběhlo v meritu věci na třech stupních, kdy opakovaně rozhodoval policejní orgán, následně pak opakovaně rozhodoval státní zástupce. Současně ve věci byla podána i ústavní stížnost. V řízení tedy bylo rozhodováno tedy i ojedinělým a funkčně jediným příslušným soudem a to k rozhodování o ústavních stížnostech v celé České republice. Za této situace, kdy tedy v rámci výše uvedeného řízení byly využívány i mimořádné opravné prostředky, jako ústavní stížnost, je zřejmé, že právě toto rozhodování mělo logicky vliv i na celkovou délku řízení, neboť v souvislosti s předložením věci k rozhodnutí další instanci je vždy nutno vzít v úvahu určitý objektivní časový úsek, v rámci něhož je o opravném prostředku rozhodováno.

17. Pokud pak jde o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobce na délce řízení svým postupem ve smyslu obstrukčním nepodílel.

18. Co se týká posouzení činnosti orgánů státu, je třeba uvést, že v řízení byl zjištěn nesprávný úřední postup policejních orgánů a státního zastupitelství. Jak konstatoval Ústavní soud ve svém rozhodnutí, policejní orgány se orgány se dopustily průtahů v řízení, způsobené jejich nečinností a dále tím, že došlo k rozdělení věci při jejím prověřování a jednak tím, že ve věci vydaná rozhodnutí byla pro nezákonnost zrušena. Skutečnost, že věc byla rozdělena a touto se zabývala různá krajská ředitelství Policie ČR, svědčí o nekoncepčním postupu orgánů činných v trestním řízení, který přispěl k celkové délce řízení. Tuto skutečnost negativně hodnotil i Ústavní soud ve svém ústavním nálezu, ve kterém konstatoval, že„ věc byla neorganicky roztříštěna mezi několik policejních orgánů, což samozřejmě ztížilo samotné prověřování věci“.

19. Dle ustálené judikatury je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení, která mají pro jejich účastníky zvýšený význam; jedná se např. o věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu aj. Nejde-li o vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu pro poškozeného, je pro něj význam předmětu řízení standardní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). V daném případě se sice jedná o řízení trestní, které samo o sobě představuje typ řízení, který je dle judikatury tuzemských soudů i Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku řízením s vyšším významem pro účastníky. Je však třeba přihlédnout k tomu, že žalobce je pouze jedním z velkého množství oznamovatelů, kteří v řízení vystupovali ve vzájemné shodě, byli zastoupeni jedním právním zástupcem a jejich procesní aktivita byla společná. Sám žalobce při podání vysvětlení dne 8. 8. 2011 uvedl, že sám trestní oznámení nikdy nepodával a neví, co je v něm uvedeno, to za něho podávala právnička, se kterou hovořil jen po telefonu, skutečnosti uvedené v trestním oznámení nikdy neuvedl, k práci nucen nebyl, [příjmení] mu v souvislosti s prací nikdy nevyhrožoval, pokud vyhrožoval, bylo to v souvislosti s vyplacením mzdy a to zbitím, cítí se poškozen tím, že mu nebylo za práci zaplaceno. Nejistota ohledně výsledku řízení tak byla mezi oznamovatele rozprostřena stejnou měrou (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR [spisová značka]). Lze tedy konstatovat, že význam předmětu řízení pro žalobce je obdobný, jako by mělo civilní řízení o zaplacení peněžité částky. Navíc, úspěšnost nároku žalobce v případném adhézním řízení je velmi nejistá. Nejde tedy o řízení se zvýšeným významem pro žalobce.

20. Soud posuzoval všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu a dospěl k závěru, že v předmětném trestním řízení došlo k nesprávnému úředního postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a byla tak naplněna skutková podstata ust. § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk a porušeno právo žalobce na projednání její věci v přiměřené lhůtě. Soud se tedy zabýval otázkou, zda je na místě přiznat žalobci peněžité zadostiučinění za újmu tímto nesprávným úředním postupem způsobenou a v jaké výši.

21. V případě § 31a odst. 2 OdpŠk jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Základním vodítkem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Přičemž peněžité zadostiučinění lze v případě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení považovat za pravidlo.

22. Co se týká přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která byla žalobci v důsledku nepřiměřené délky řízení způsobena, zde soud vycházel z kritérií uvedených v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk a po shrnutí všech těchto kritérií dospěl k závěru, že je na místě poskytnou žalobci finanční kompenzaci. Při stanovení výše odškodnění soud postupoval v souladu se sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011 Cpjn 206/2010 a zejména s ohledem na celkovou délku řízení v trvání 10 let a 4 měsíců vyšel ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, za první dva roky počítal částku poloviční (s ohledem na délku soud základní částku dosud nenavyšoval); soud vyšel tedy ze základní částky 140 100 Kč. Tuto základní částku o 40% ponížil vzhledem ke složitosti věci (viz. výše). Naopak o 20% soud základní částku navýšil z důvodu shora popsaných pochybení orgánů činných v trestním řízení. O 20 % soud základní částku ponížil s ohledem na skutečnost, že žalobce byl pouze jedním z mnoha účastníků a jejich újma je tak újmou sdílenou. V případě řízení, v němž vystupovalo více účastníků žádajících náhradu nemajetkové újmy za jeho nepřiměřenou délku, je možné podle okolností částku odškodnění náležející každému z nich přiměřeně snížit oproti částce, jež by byla poškozenému přiznána v případě, že by se na jedné straně účastnil sám (srov. Stanovisko NS ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, bod. 8). Po ponížení základní částky o 60 % a jejím navýšení o 20 % soud dospěl k částce 84 000 Kč. Tuto částku soud žalobci přiznal spolu s úrokem z prodlení, když žalovaná byla v prodlení, neboť žádost žalobce nevyřídila ve lhůtě 6 měsíců tak, jak ji ukládá § 15, ve zbytku žalobu zamítl.

23. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. Soudu je z jeho činnosti známo, že lhůta patnácti dnů odpovídá organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobce požadoval po žalované nejprve po většinu řízení 2 nároky, kdy v jednom nároku byl žalobce úspěšný (nemajetková újma za nepřiměřenou délku řízení) a v jednom (později dvou) neúspěšný (nemajetková újma za nezákonné rozhodnutí a neposkytnutí práv oběti trestného činu), rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.