37 C 54/2021-129

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o náhradu nemajetkové újmy takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 118 344 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 118 344 Kč od 5. 8. 2021 do zaplacení, a to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 105 656 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 105 656 Kč od 5. 8. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 18 342 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně advokáta [titul]. [jméno] [jméno] [příjmení], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobkyně se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala zaplacení částky 2 x 88 000 Kč a 1 x 48 000 Kč (celkem tedy 224 000 Kč) coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného Úřadem práce ČR, pobočkou pro hlavní město Prahu (dále jen„ správní orgán I. stupně“) a žalovanou jako odvolacím správním orgánem ve věci jejích žádostí o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce za 4. čtvrtletí roku 2018 a 1. a 2. čtvrtletí roku 2019.

2. Podstata sporu v projednávané věci tak spočívá pouze v posouzení důvodnosti nároku žalobkyně (ve smyslu naplnění podmínek vzniku odpovědnosti žalované), resp. v otázce posouzení výše přiměřeného zadostiučinění, které by mělo žalobkyni náležet.

II. Obsah žaloby a souvisejících vyjádření

3. Žalobkyně ve své žalobě uváděla, že v postavení zaměstnavatele vystupoval jako žadatelka v řízení o žádosti o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce za 4. čtvrtletí roku 2018 doručené dne 30. 1. 2019 správnímu orgánu I. stupně. Toto řízení bylo ukončeno rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věci ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]. Toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 16. 9. 2020. Tímto dnem bylo řízení o žádosti také skončeno (dále jen„ Řízení 4Q 2018“).

4. Dále uváděla, že v postavení zaměstnavatele vystupovala také jako žadatelka v řízení o žádosti o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce za 1. čtvrtletí roku 2019. Toto řízení bylo zahájeno dne 29. 4. 2019 podáním žádosti; ukončeno pak bylo rozhodnutím Ministerstva ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Úřadu práce ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]. Rozhodnutí Ministerstva bylo doručeno žalobkyni dne 24. 9. 2020. Tímto dnem bylo řízení o žádosti také skončeno (dále jen„ Řízení 1Q 2019“).

5. Dále uváděla, že postavení zaměstnavatele vystupovala také jako žadatelka v řízení o žádosti o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce za 2. čtvrtletí roku 2019. Tato žádost byla doručena Úřadu práce ČR dne 30. 7. 2019; tímto dnem bylo zahájeno správní řízení v předmětné věci. Řízení ve věci žádosti žalobkyně bylo ukončeno rozhodnutím Úřadu práce ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], kterým bylo po zrušení předchozího prvoinstančního rozhodnutí Úřadu práce pro nezákonnost k odvolání žalobce znovu rozhodnuto. Rozhodnutí Úřadu práce bylo doručeno žalobkyni dne 13. 1. 2021. Tímto dnem bylo řízení o žádosti skončeno (dále jen„ Řízení 2Q 2019“).

6. Dle žalobkyně pak Řízení 4Q 2018 trvalo celkem 595 dnů, Řízení 1Q 2019 trvalo celkem 514 dnů a konečně Řízení 2Q 2019 trvalo celkem 533 dnů.

7. Žalobkyně zdůrazňovala, že se správní orgán I. stupně dopouštěl ve všech shora uvedených správních řízení opakovaně průtahů a byl ve věci nečinný. Zároveň žalobkyně uvedla, že se této nečinnosti aktivně bránila. K tomu poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve kterém soud učinil závěr, že žaloba na ochranu proti nečinnosti Úřadu práce je důvodná a proto uložil Úřadu práce povinnost rozhodnout ve věci předmětné žádosti žalobkyně o poskytnutí příspěvku na zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Uvedla přitom, že jakkoliv se řízení vedené před Městským soudem v Praze týkalo pouze průtahů a nečinnosti v Řízení 4Q 2018, ve skutečnosti jeho závěry platí i na Řízení 1Q 2019 a Řízení 2Q 2019.

8. S poukazem na § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“) žalobkyně konstatovala, že ve všech posuzovaných správních řízeních došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce těchto řízení.

9. Pokud jde o samotné zadostiučinění, resp. jeho výši, žalobkyně zdůraznila, že se dotčená správní řízení týkaly příspěvku, který má nárokový charakter. Navíc poukázala na čl. 11 Listiny práv a svobod. Žalobkyně tak byla přesvědčena, že mohla legitimně očekávat, že při splnění zákonem stanovených podmínek a v zákonem stanovených lhůtách jí bude příslušná finanční částka řádně přiznána a vyplacena. Poskytováním předmětného příspěvku stát realizuje svou politiku na úseku zaměstnanosti, konkrétně ve vztahu zajištění zaměstnanosti osob se zdravotním postižením, které by bez poskytování příspěvku na zvýšené náklady zaměstnavatelů zaměstnávajících tyto osoby byly obtížně uplatnitelné na trhu práce. Navíc se podle žalobkyně žádosti podané v dotčených řízeních týkaly příspěvku na zaměstnání vysokého počtu osob se zdravotním postižením (OZP), v případě Řízení 4Q 2018 se jednalo o 70 OZP zaměstnanců, z toho 31 zaměstnanců TZP a 39 OZP zaměstnanců stupně 1,2, v případě 1Q 2019 jednalo o 64 OZP zaměstnanců, z toho 26 zaměstnanců TZP a 36 OZP zaměstnanců stupně 1,2, v případě 2Q 2019 se jednalo o 19 OZP zaměstnanců. S ohledem na počty zaměstnanců zaměstnávaných v relevantních čtvrtletích také výše příspěvku (kompenzující žalobkyní již vynaložené zvýšené náklady) byla velmi vysoká. Žádost žalobkyně byla správním orgánem I. stupně nakonec shledána důvodnou v naprosto rozhodné části, kdy žalobkyni byla (opožděně a po průtazích) vyplacena částka ve výši 2 596 180 Kč (v Řízení 4Q 2018), 2 636 185 Kč (v Řízení 1Q 2019) a 143 847 Kč (v Řízení 2Q 2019). Kumulativně se jednalo o částku 5 376 212 Kč.

10. Řízení měla pro žalobkyni mimořádný význam také s ohledem na skutečnost, že bez včasného rozhodnutí Úřadu práce (o přiznání příspěvku a bez následného včasného vyplacení příspěvku) se začala významně zhoršovat finanční stabilita žalobkyně jako zaměstnavatele osob se zdravotním postižením, neboť bez příspěvku na zaměstnávání OZP se výnosnost zakázek, na nichž se podílí zaměstnanci, kteří jsou OZP (více než 90% zaměstnanců poškozeného jsou OZP), propadla až do ztrát. To mohlo vést až k úpadkové situaci žalobkyně, neboť náklady na zaměstnávání OZP jsou (bez příspěvku na zaměstnávání OZP) vyšší, než jsou tržby dosahované z prodeje výrobků a služeb, na nichž se OZP podílí.

11. Žalobkyně se tedy domnívala, že předmětná řízení pro ní byla mimořádně významná také z důvodu, že průtahy v nich zásadně ohrožovaly finanční stabilitu žalobkyně jako zaměstnavatele zaměstnávajícího OZP a byly způsobilé vést až k úpadkové situaci žalobkyně.

12. Konečně v neposlední řadě žalobkyně uvedla, že řízení o přiznání příspěvku je v zásadě věcí nikterak složitou (probíhá s využitím předepsaného elektronického formuláře), správní úřady s ním mají bohaté zkušenosti a nejde proto pro ně o věc novou, již proto, že jde o žádost podávanou opakovaně, po jednotlivých čtvrtletích, ze strany shodných subjektů. Jde o řízení, které by zásadně nemělo trvat déle než po dobu 30 dnů v jednom stupni (s přihlédnutím k ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu). Vzhledem k celkové délce řízení je tak dle žalobkyně patrné patrné, že přiměřená délka předmětných řízení byla překročena mnohonásobně. Navíc žalobkyně označila postup správní orgánu I. stupně za hrubě nezákonný (až šikanózní).

13. Závěrem uvedla, že požaduje náhradu nákladů řízení a zadostiučinění za nepřiměřenou délku Řízení 4Q 2018 v částce 88 000 Kč, za nepřiměřenou délku Řízení 1Q 2019 v částce 88 000 Kč a za nepřiměřenou délku Řízení 2Q 2019 v částce 48.000 Kč, aniž by přitom blíže výši těchto částek odůvodnila.

14. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 22. 9. 2021 uvedla, že i s ohledem na zákonné lhůty a základní zásady pro rozhodování správních orgánů je patrné, že drtivou většinu doby, po kterou byla řízení vedena, vyplňovaly průtahy správního orgánu. Žalovaná tak souhlasila, že ve všech posuzovaných správních řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Nesouhlasila ovšem s výši požadovaného zadostiučinění, který označila za zcela neadekvátní. Podle ní by bylo namístě za Řízení 4Q 2018 přiznat částku 10 794 Kč až 13 878 Kč, za Řízení 1Q 2019 částku 12 495 Kč až 16 065 K a za Řízení 2Q 2019 částku 11 193 Kč až 14 391 Kč.

15. Žalovaná dále poukázala na to, že žalobkyně ve své žalobě uváděla nepravdivé, resp. nepřesné informace. V této souvislosti poukázala na to, že odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce ČR ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], bylo podáno pouze proti výroku II., kterým nebyla žalobkyni přiznána částka ve výši 18 979 Kč. Dále poukázala na to, že odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce ČR ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], bylo podáno pouze proti výroku, kterým nebyla přiznána částka ve výši 16 312 Kč. Konečně odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce ČR ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], bylo dle žalované podáno pouze proti výroku, kterým nebyla žalobkyni přiznána částka ve výši 19 659 Kč. Navíc se s podle žalované s ohledem na rozsah spisové dokumentace jednalo o zvlášť složitý a náročný případ.

16. Žalovaná proto navrhovala zamítnutí žaloby v plném rozsahu a rovněž požadovala náhradu nákladů řízení.

17. V replice ze dne 12. 10. 2021 zopakovala žalobkyně svá tvrzení obsažená již v samotném žalobním návrhu s tím, že na své žalobě trvá.

18. Dne 24. 1. 2022 se ve věci konalo jednání, na kterém strany setrvaly na svých dosavadních vyjádřeních a na kterém byly rovněž provedeny navržené důkazy. Rozsudek pak byl vyhlášen dne 31. 1. 2022.

III. Skutková zjištění

19. Z nesporných tvrzení účastníků, jakož i provedených důkazů (žádost žalobkyně o odškodnění ze dne 4. 2. 2021 a doručenka týkající se této žádosti) vzal soud za prokázané, že žalobkyně podáním doručeným žalované dne 4. 2. 2021 uplatnila nárok na přiměřené zadostiučinění z důvodů a ve výši jako v žalobě, a to jako náhradu nemajetkové újmy vzniklé z důvodu nepřiměřené délky správních řízení – Řízení 4Q 2018, Řízení 1Q 2019 a Řízení 2Q 2019. Žalovaná o této žádosti doposud nerozhodla.

20. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

21. Ze spisu Úřadu práce ČR, pobočky pro hlavní město Prahu, sp. zn. [anonymizováno] [rok] [číslo] byly zjištěny následující skutečnosti (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků řízení): -) Dne 30. 1. 2019 podala žadatelka [právnická osoba] (dále jen„ žadatelka“) žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením (OZP) na chráněném trhu práce za 4. čtvrtletí roku 2018. -) Dne 18. 3. 2019 úřad práce řízení přerušil do doby skončení řízení o předběžné otázce, kde byly zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání trestného činu dotačního podvodu. -) Dne 27. 3. 2019 podala žadatelka proti přerušení řízení odvolání. -) Dne 6. 6. 2019 odvolací správní orgán (Ministerstvo práce a sociálních věcí) usnesení o přerušení řízení zrušil. -) Dne 6. 6. 2020 podala žadatelka návrh na opatření proti nečinnosti. -) Dne 21. 6. 2019 úřad práce řízení přerušil. -) Dne 8. 7. 2019 podala žadatelka odvolání. O odvolání bylo rozhodnuto dne 4. 10. 2019 tak, že byl výrok o přerušení řízení pozměněn, v ostatním zůstal beze změny. -) Dne 27. 6. 2019 podala žadatelka žalobu na ochranu proti nečinnosti. -) Dne 29. 1. 2020 vydal Městský soud v Praze rozsudek, na základě kterého uložil úřadu práce vydat do 60 dnů od právní moci rozsudku rozhodnutí o žádosti o poskytnutí příspěvku. -) Dne 31. 3. 2020 úřad práce vydal záznam o pokračování v přerušeném řízení. -) Dne 31. 3. 2020 vyzval úřad práce žadatelku k odstranění vad žádosti. -) Žadatelka reagovala dne 2. 4. 2020 a dne 14. 4. 2020. -) Dne 16. 4. 2020 vydal úřad práce rozhodnutí, na základě kterého žadatelce poskytl příspěvek na podporu zaměstnávaných osob se zdravotním postižením za 4. čtvrtletí roku 2018 ve výši 2 596 180 Kč (právní moc dne 17. 4. 2020) a dále neposkytl příspěvek ve výši 18 979 Kč. -) Dne 5. 5. 2020 podala žadatelka odvolání. -) Dne 15. 9. 2020 odvolací správní orgán (Ministerstvo práce a sociálních věcí) odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutí bylo doručeno žadatelce dne 16. 9. 2020.

22. Ze spisu Úřadu práce ČR, pobočky pro hlavní město Prahu, sp. zn. [anonymizováno] [rok] [číslo], byly zjištěny následující skutečnosti (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků řízení): -) Dne 29. 4. 2019 podala žadatelka [právnická osoba] (dále jen„ žadatelka“) žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením (OZP) na chráněném trhu práce za 1. čtvrtletí roku 2019. -) Dne 21. 5. 2019 vyrozuměl Úřad práce žadatelku, že někteří ze zaměstnanců, za něž žadatelka žádá příspěvek, nebyli v příslušném období zaměstnání, a dále, že jeden ze zaměstnanců je poživatelem starobního důchodu. -) Dne 27. 5. 2019 žadatelka svou původní žádost opravila. -) Dne 27. 6. 2019 úřad práce žadatelku vyzval k odstranění vad žádosti. -) Dne 28. 6. 2019 úřad práce řízení přerušil za účelem odstranění vad. -) Dne 26. 7. 2019 žadatelka svoji žádost opravila a doplnila o požadované doklady. -) Dne 11. 9. 2019 vydal úřad práce záznam o pokračování v přerušeném řízení. -) Dne 13. 9. 2019 úřad práce řízení přerušil do doby skončení řízení o předběžné otázce, které probíhá u Obvodního ředitelství Policie ČR [obec] III, kde byly zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání trestného činu dotačního podvodu. Dne 26. 9. 2019 podala žadatelka proti přerušení řízení odvolání. -) Dne 10. 2. 2020 odvolací správní orgán (Ministerstvo práce a sociálních věcí) usnesení o přerušení řízení zrušil. -) Dne 11. 2. 2020 podala žadatelka návrh na opatření proti nečinnosti. -) Dne 13. 2. 2020 úřad práce vydal záznam o pokračování v přerušeném řízení. -) Dne 28. 2. 2020 vyrozuměl úřad práce žadatelku o skončení dokazování. -) Dne 12. 3. 2020 vydal úřad práce rozhodnutí, na základě kterého žadatelce poskytl příspěvek na podporu zaměstnávaných osob se zdravotním postižením za 1. čtvrtletí roku 2019 ve výši 2 636 185 Kč (právní moc dne 12. 3. 2020) a dále neposkytl příspěvek ve výši 16 312 Kč. -) Dne 15. 6. 2020 podala žadatelka odvolání. -) Dne 23. 9. 2020 odvolací správní orgán (Ministerstvo práce a sociálních věcí) odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutí bylo doručeno žadatelce dne 24. 9. 2020.

23. Ze spisu Úřadu práce ČR, pobočky pro hlavní město Prahu, sp. zn. [anonymizováno] [rok] [číslo], byly zjištěny následující skutečnosti (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků řízení): -) Dne 30. 7. 2019 podala žadatelka [právnická osoba] (dále jen„ žadatelka“) žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením (OZP) na chráněném trhu práce za 2. čtvrtletí roku 2019. -) Dne 16. 8. 2019 vyrozuměl Úřad práce žadatelku, že jeden ze zaměstnanců, za něž žadatelka žádá příspěvek, je poživatelem starobního důchodu. -) Dne 19. 8. 2019 žadatelka uvedla, že uvedený zaměstnanec sice dovršil 65 let, ale poživatelem starobního důchodu není. -) Dne 24. 9. 2019 úřad práce řízení přerušil do doby skončení řízení o předběžné otázce, které probíhá u Obvodního ředitelství Policie ČR [obec] III, kde byly zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání trestného činu dotačního podvodu. -) Dne 26. 9. 2019 podala žadatelka proti přerušení řízení odvolání. -) Dne 10. 2. 2020 odvolací správní orgán (Ministerstvo práce a sociálních věcí) usnesení o přerušení řízení zrušil. -) Dne 11. 2. 2020 podala žadatelka návrh na opatření proti nečinnosti. -) Dne 13. 2. 2020 úřad práce vydal záznam o pokračování v přerušeném řízení. -) Dne 9. 3. 2020 úřad práce žadatelku vyzval k odstranění vad žádosti. -) Dne 9. 3. 2020 úřad práce řízení přerušil za účelem odstranění vad. -) Dne 10. 3. 2020 žadatelka svoji žádost opravila a doplnila o požadované doklady. -) Dne 26. 3. 2020 vydal úřad práce záznam o pokračování v přerušeném řízení. -) Dne 27. 3. 2020 vyrozuměl úřad práce žadatelku o skončení dokazování. -) Dne 2. 4. 2020 vydal úřad práce rozhodnutí, na základě kterého žadatelce poskytl příspěvek na podporu zaměstnávaných osob se zdravotním postižením za 2. čtvrtletí roku 2019 ve výši 140 914 Kč (právní moc dne 2. 7. 2020) a dále neposkytl příspěvek ve výši 19 659 Kč. -) Dne 14. 4. 2020 podala žadatelka odvolání. -) Dne 2. 10. 2020 odvolací správní orgán (Ministerstvo práce a sociálních věcí) rozhodnutí v části, ve které nebyl žadatelce přiznán příspěvek ve výši 19 659 Kč, zrušil. -) Dne 11. 12. 2020 úřad práce žadatelku vyzval k doložení dokumentů. Žadatelka reagovala dne 18. 12. 2020. -) Dne 4. 1. 2021 vyrozuměl úřad práce žadatelku o skončení dokazování. -) Dne 11. 1. 2021 vydal úřad práce rozhodnutí, na základě kterého žadatelce poskytl příspěvek na podporu zaměstnávaných osob se zdravotním postižením za 2. čtvrtletí roku 2019 ve výši 140 914 Kč a dále neposkytl příspěvek ve výši 19 659 Kč. Rozhodnutí bylo žadatelce doručeno dne 13. 1. 2021.

24. Z výkazu zisku a ztrát ve zkráceném rozsahu žalobkyně za rok 2018 soud zjistil, že žalobkyně v roce 2017 dosáhla zisku 85 000 Kč (kdy čistý obrat měla přibližně 30 000 000 Kč) a v roce 2018 dosáhla zisku 418 000 Kč (kdy čistá obrat měla přibližně 46 000 000 Kč).

25. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

IV. Právní úprava na projednávanou věc dopadající

26. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

27. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 téhož zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

28. Podle § 3 písm. a), b), c) OdpŠK stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.

29. Dle § 5 písm. a), b) OdpŠK stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

30. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterým je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

31. Podle § 15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku, přičemž náhrady škody se poškozený může domáhat u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

32. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí téhož zákona se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

V. Právní posouzení projednávané věci soudem

33. Jak je uvedeno shora, žalobkyně se domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky posuzovaných správních řízení.. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.

34. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

35. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen„ Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

36. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

37. Dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soud ČR vycházela z toho, že při právním hodnocení správnosti úředního postupu ve správním řízení z hlediska jeho přiměřené délky, resp. průtahů, je nejprve třeba posuzovat, zda jsou v dané věci rozhodné dílčí průtahy při vydání jednotlivých rozhodnutí, či zda je rozhodující přiměřenost celkové délky řízení (srov. např. sp. zn. [spisová značka] ze dne 29. 9. 2015).

38. Usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 344/2014 ze dne 29. 9. 2015, jehož závěry následně přijal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 2330/16, tak byly rozptýleny pochybnosti stran aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. bod 35 shora) na správní řízení, a to za splnění následujících podmínek: (i) ve správním řízení jde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, (ii) toto právo nebo závazek má svůj základ ve vnitrostátním právu a (iii) právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, má civilní (tj. soukromoprávní povahu). Jsou-li uvedené podmínky splněny, pak na správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá a je aplikovatelné i shora zmíněné stanovisko Nejvyššího soudu ČR (srov. bod 36 shora). Naopak, nejsou-li tyto podmínky splněny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy na správní řízení nedopadá a nelze tak na posouzení přiměřenosti jeho délky a případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku aplikovat ani stanovisko Nejvyššího soudu ČR. To ale ještě neznamená, že v případě nadměrné délky správního řízení nejde o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona (č. 82/1998 Sb.). Nemůže však jít o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, nýbrž o nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé tohoto zákona, a lze tak odškodnit pouze jednotlivé průtahy v řízení, nikoliv nepřiměřenou délku řízení jako celku. V takovém případě se navíc neuplatní ani vyvratitelná domněnka vzniku újmy, nýbrž poškozený je povinen prokázat jak její vznik, tak i příčinnou souvislost mezi průtahy (porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě) a vznikem nemajetkové újmy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4487/2017). Tento závěr byl aprobován též nálezy Ústavního soudu, a to ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 2330/16, a ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2800/16.

39. V rozsudku ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016, Nejvyšší soud uvedl, že na zákonnou úpravu § 13 a § 31a OdpŠk navazuje stanovisko Nejvyššího soudu, které se podrobněji zabývá mimo jiné posouzením celkové délky řízení, v němž mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí či § 22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Stanovisko je však možné aplikovat pouze na řízení, která spadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny. Z čl. 38 odst. 1 Listiny vyplývá, že se vztahuje výhradně k soudním řízením. Druhý odstavec již výslovně nestanovuje, zda se práva zde upravená vztahují pouze na řízení soudní (anebo i na řízení jiná), ale jelikož navazuje na úpravu prvního odstavce, je nutné dovodit, že se i tento odstavec vztahuje především na řízení soudní. ESLP však za soud považuje i orgán, který není soudem podle vnitrostátního práva, pokud tento orgán rozhoduje o občanských právech nebo závazcích účastníka. V obecné rovině ESLP připouští aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy i na správní řízení, za splnění kritérií aplikovatelnosti dovozených v judikatuře. Jestliže jde ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, jestliže má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a jestliže je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tedy soukromoprávní povahy), pak na správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá a je tudíž aplikovatelné i Stanovisko. Pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy však nedopadá správní řízení samo o sobě, ale pouze tehdy, je-li jeho absolvování podmínkou pro přístup k soudu, tedy jestliže na ně navazuje soudní přezkum (srov. rozsudek ESLP ze dne 6. 3. 2012, ve věci Wurzer proti Rakousku, stížnost [číslo] bod 46; dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4084/2016).

40. Citovaným rozhodnutím, jehož závěry byly judikaturou Nejvyššího soudu opakovaně potvrzeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 924/2017, ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6022/2016, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1098/2017, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1912/2018, ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1414/2017, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2263/2016, ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5794/2016, ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4283/2017, nebo ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2830/2016), omezil Nejvyšší soud použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy výlučně na soudní řízení, do jejichž celkové délky však lze, pro účely posouzení její přiměřenosti, započítat i délku předcházejícího správního řízení, bylo-li jeho absolvování nezbytnou podmínkou pro přístup k soudu.

41. Shora uvedené závěry však byly překonány rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR (velký senát) sp. zn. 31 Cdo 2402/2020-292 ze dne 9. 12. 2020. Ve zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud nově dospěl k závěru, že požadavek na projednání soudem není pojmově znakem věcné použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Omezit aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy pouze na řízení před soudem podle vnitrostátního práva by totiž znamenalo ponechat čistě na vnitrostátním zákonodárci, která občanská práva/závazky budou předmětem takových řízení, a která nikoli, tedy v důsledku i to, kterým občanským právům bude poskytována ochrana plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nejvyšší soud se tak odchýlil od závěrů uvedených v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 344/2014 a v judikatuře Nejvyššího soudu vícekrát opakovaných o tom, že na ta správní řízení, která věcně nespadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jejichž předmětem je základní právo či svoboda, nelze aplikovat § 13 odst. 1 věta třetí zákona a posuzovat tak přiměřenost jejich délky, a to mj. s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20. Nadále již tedy nebude při posuzovávání nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení na místě odlišně posuzovat délku těch řízení, která spadají do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy a těch, které do ní nespadají. Bude rozhodné pouze to, zda jde o správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, neboť u nich vyplývá právo na jejich přiměřenou délku z § 38 odst. 2 Listiny. Z uvedených důvodů právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, mají účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 Úmluvy, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na daná správní řízení navazoval či nenavazoval soudní přezkum (srov. body 55 - 56 rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 2402/2020-292 ze dne 9. 12. 2020).

42. S přihlédnutím ke shora uvedeným závěrům se soud zabýval otázkou, zda se v daném případě jednalo o takové správní řízení, jehož povaha vůbec vznik nároku žalobkyně na zadostiučinění za nepřiměřenou délku připouští (dle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a čl. 6 Úmluvy) či zda lze odškodnit pouze jednotlivé průtahy (dle § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk).

43. Soud při posuzování zmíněné otázky vycházel z ustálené rozhodovací praxe ESLP, dle něhož se článek 6 odst. 1 Úmluvy garantující mj. právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, v obecné rovině vztahuje nejen na řízení před soudem, ale i na ta správní řízení, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků (srov. např. Sramek proti Rakousku, rozsudek ze dne 22. 10. 1984). ESLP dále ve své judikatuře dovodil, že pro aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy nestačí pouze slabý vztah předmětného sporu k civilním právům a závazkům, ale že výsledek řízení musí být pro tato práva a závazky určující, jinými slovy musí se týkat jejich existence, rozsahu nebo podmínek výkonu (srov. např. rozsudek ze dne 23. 6. 1981 Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii).

44. Ve světle uvedené judikatury ESLP formulovala právní doktrína následující otázky, jejichž zodpovězení je rozhodující pro aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy: (i) je zde spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku?; (ii) má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu?; (iii) je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní povahy? (srov. Kmec a kol.: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 585, srov. též např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 344/2014 ze dne 29. 9. 2015). Jestliže tedy jde ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, jestliže má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a jestliže je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tj. soukromoprávní povahy), pak na správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá a je tudíž aplikovatelné i Stanovisko Nejvyššího soudu ČR.

45. Z uvedeného plyne, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy se vztahuje jen na některá správní řízení, která splňují shora zmíněné podmínky. Nejprve je tedy třeba zodpovědět uvedené otázky ve vztahu k posuzovaným správním řízením, tedy zda správní řízení o žádosti žalobkyně o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce může být podřazeno pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

46. Soud ve světle judikatury Nejvyššího soudu ČR (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014) dospěl k závěru, že k přiznání nároku poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce mohlo dojít pouze tehdy, pokud o něm rozhodl věcně a místně příslušný správní orgán (tj. úřad práce, resp. MPSV). Tento správní orgán tudíž rozhodoval o existenci daného práva, které bylo opravdové a vážné. Právo na poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce přitom má původ ve vnitrostátním právu, neboť bylo přiznáváno na základě právního předpisu, který byl součástí českého právního řádu (tj. zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti).

47. Pro posouzení, zda se jedná o právo civilní (tj. soukromoprávní) povahy je pak nezbytné vycházet z judikatury ESLP. Jakkoli právní řád České republiky tradičně zařazuje podporu zaměstnanosti, která vychází z veřejnoprávní regulace, do oblasti veřejného práva, z judikatury ESLP vyplývá, že i tato řízení pod aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy spadají (srov. např. rozhodnutí ze dne 28. 3. 2000 Kiefer proti Švýcarsku, srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014). Mezi práva civilní povahy se tak řadí sociální zabezpečení v širším smyslu, a to např. pojištění pro případ pracovního úrazu (Deumeland proti Německu, rozsudek pléna, 29. 5. 1986, č. 9384/81), nemocenské pojištění (Feldbrugge proti Nizozemsku, rozsudek pléna, 29. 5. 1986, č. 8562/79), spory týkající se placení pojistného, dávek či příspěvků (Schouten a Meldrum proti Nizozemsku, rozsudek, 9. 12. 2004, č. 19005/91 a 19006/91), právo na sociální dávku v případě invalidity (Salesi proti Itálii, rozsudek, 26. 2. 1983, č. 13023/87).

48. S přihlédnutím k uvedenému dospěl soud k závěru, že právo na poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce rovněž patří mezi práva civilní povahy.

49. S ohledem na uvedené tak soud k závěru, že posuzované správní řízení lze podřadit do působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy a tudíž lze shodně aplikovat i stanovisko Nejvyššího soudu ČR. Z uvedeného důvodu je nezbytné uvedené správní řízení posuzovat jako jeden celek až do vydání konečného rozhodnutí ve správním řízení (k uvedenému srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014).

50. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu posuzovaných správních řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou původního řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

51. V dané věci posuzované původní řízení, resp. rozhodné období, k němuž žalobkyně vztahuje tvrzenou újmu, začalo v případě Řízení 4Q 2018 běžet dne 30. 1. 2019 (kdy byla úřadu práce doručena žádost žalobkyně). Konec rozhodného období soud spatřuje v datu 16. 9. 2020, kdy nabylo právní moci poslední rozhodnutí ve věci. Celková doba posuzovaného Řízení 4Q 2018 tedy činila cca 1 rok a 7 měsíců.

52. Dále pokud jde o posuzované původní řízení, resp. rozhodné období, k němuž žalobkyně vztahuje tvrzenou újmu, začalo v případě Řízení 1Q 2019 běžet dne 29. 4. 2019 (kdy byla úřadu práce doručena žádost žalobkyně). Konec rozhodného období soud spatřuje v datu 24. 9. 2020, kdy nabylo právní moci poslední rozhodnutí ve věci. Celková doba posuzovaného Řízení 4Q 2018 tedy činila cca 1 rok a 4 měsíce.

53. Konečně pokud jde o posuzované původní řízení, resp. rozhodné období, k němuž žalobkyně vztahuje tvrzenou újmu, začalo v případě Řízení 2Q 2019 běžet dne 30. 7. 2019 (kdy byla úřadu práce doručena žádost žalobkyně). Konec rozhodného období soud spatřuje v datu 13. 1. 2021, kdy nabylo právní moci poslední rozhodnutí ve věci. Celková doba posuzovaného Řízení 2Q 2019 tedy činila cca 1 rok a 5 měsíců.

54. Řízení probíhalo na dvou stupních soustavy správních orgánů, tj. u úřadu práce a u žalované (MPSV) coby odvolacího orgánu. V daném ohledu soud konstatuje, že již samo vedení řízení u více stupňů správních orgánů mělo nevyhnutelný dopad na celkovou délku původního řízení. Ačkoli nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají procesních práv daných vnitrostátním právním řádem, nelze přičítat k tíži ani státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na procesní návrhy a podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).

55. Věc byla dle soudu standardně složitá, a to jak po stránce skutkové, tak i po stránce procesní a po stránce hmotněprávní. V této souvislosti považuje soud za důležité zdůraznit, že není pravda, že by řízení o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce bylo tak triviální záležitostí, jak se snaží naznačit žalovaná. Platí totiž sice, že správní orgány mají povinnost poskytnout dotčený příspěvek při splněný základních předpokladů pro poskytnutí příspěvku (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Ads 83/2014-46), nicméně stále však platí, že jsou nahrazovány pouze skutečně vynaložené prostředky (viz § 78a odst. 2 zákona o zaměstnanosti v rozhodném znění). Jestliže tedy správnímu orgánu vzniknou pochybnosti, zda některé požadované náhrady jsou skutečně vynaloženými prostředky na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce, je jeho povinností prostřednictvím jemu daných oprávnění zjistit skutečný stav věci (například výzvou zaměstnavateli k odstranění nesrovnalostí žádosti nebo k prokázání sporných skutečností či provedením kontroly u zaměstnavatele; viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 14 A 111/2019-64). Jinými slovy řečeno, nelze uvažovat o tom, že by dotčená správní řízení byla snad tolik triviální záležitostí, jak se snaží argumentovat žalobkyně.

56. Dále je třeba konstatovat, že žalobkyně se na celkové délce původního řízení ve smyslu nečinnosti či obstrukcí nepodílela. Naopak usilovala o co nejrychlejší projednání a vyřízení věci, což svědčí o zvýšeném významu dotčených správních řízení pro žalobkyni (a to sice pomocí opatření proti nečinnosti, resp. žaloby proti nečinnosti správního orgánu podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního).

57. Pokud jde o význam řízení pro žalobkyni, tak vzhledem k druhové stránce řízení jej soud hodnotí jako vysoký, neboť se jednalo o nárok v oblasti zaměstnanosti, resp. příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce, což dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR již samo o sobě povahou svého předmětu zakládá vyšší význam pro žalobkyni (jinými slovy, zvýšený význam se v projednávané věci presumuje; srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011). Zvýšený význam byl nadto prokázán i z provedeného dokazování, resp. obsahu správních spisů, ze kterých je zřejmé, že se příspěvky týkaly nikoli malého počtu osob se zdravotním postižením (řádově se příspěvky týkaly desítek osob se zdravotním postižením). Dále o zvýšeném významu svědčí i další provedené důkazy, když z obsahu správních spisů a z výkazu zisku a ztrát ve zkráceném rozsahu žalobkyně za rok 2018 soud zjistil, že se posuzovaná správní řízení týkala požadovaných příspěvků v takové výši, která byla z hlediska hospodaření žalobkyně podstatná. V této souvislosti nicméně soud považuje za důležité výslovně poukázat na skutečnost, že zatímco se Řízení 4Q 2018 a Řízení 1Q 2019 týkala žádostí o příspěvky ve výší přibližně 2 500 000 Kč, v případě řízení 2Q 2019 se jednalo o žádost o příspěvek ve výši přibližně 160 000 Kč.

58. Pokud se jedná o postup správních orgánů, coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti délky řízení, především nutno konstatovat, že byly shledány průtahy. Soud při posuzování průtahů vycházel zejména z § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v rozhodném znění, dle něhož platilo, že lhůta pro vyřízení žádosti žalobkyně byla 30, resp. 60 dnů. Odvolací řízení by nemělo být zásadně delší (viz § 93 správního řádu). Všechna posuzování správní řízení přitom trvala násobně delší dobu. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že všechna dotčená správní řízení (tj. Řízení 4Q 2018, Řízení 1Q 2019, Řízení 2Q 2019) byla přerušena, přičemž ve všech těchto případech je namístě hodnotit toto přerušení jako období průtahů, tj. nedůvodné nečinnosti, o čemž mezi stranami nebylo ani sporu (k tomu viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]).

59. Soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem, k významu řízení pro žalobkyni a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že celková délka všech posuzovaných správních řízení (tj. Řízení 4Q 2018, Řízení 1Q 2019, Řízení 2Q 2019) byla zatížena průtahy a byla nepřiměřená dlouhá. Skutečnost, že v řízení byly průtahy, resp. délka nebyla přiměřená, ostatně uznala též žalovaná.

60. Soud má tedy za to, že v dané věci došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobkyni nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku), jinými slovy porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy na straně žalobkyně. Bylo tudíž na žalované, aby vznik újmy vyvracela, která tak však nečinila.

61. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a po zhodnocení důkazů provedených v tomto řízení soud dospěl k závěru, že požadavek žalobkyně na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se soudu nejeví jako dostatečné, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že řízení bylo pro žalobkyni s ohledem na její postižení významné.

62. Soud na základě kritérií stanovených shora citovaným § 31a odst. 3 zákona (k nimž se v konkrétních souvislostech vyjádřil podrobněji již výše) dospěl k následujícím závěrům o výši odškodnění žalobkyně.

63. Při stanovení výše zadostiučinění soud vycházel ze sazby 20 000 Kč za první dva roky řízení, tj. 10 000 Kč za 1 rok řízení a dále z částky 1 667 Kč za další měsíce řízení. V případě Řízení 4Q 2018 tak soud dospěl k základní částce 21 669 Kč, v případě Řízení 1Q 2019 k částce 16 668 Kč a v případě Řízení 2Q 2019 k částce 18 335 Kč. Při stanovení výše základní částky soud vyšel ze stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011. Soud zdůrazňuje, že s ohledem na extrémně dlouhou délku původního řízení bylo na místě přiznat takto vysokou základní částku, když původní řízení svoji délkou násobně překonalo délku, kterou by jinak toto řízení mělo trvat, a jednalo se tedy o extrémně dlouhé řízení 64. Vypočtené základní částky byly dále poníženy o 10 % odpovídající tomu, že se na rozhodování podílely 2 stupně správní soustavy. Naproti tomu soud navýšil základní částku o 35 % z důvodu průtahů a období nečinnosti na straně správních úřadů. Soud dále v případě Řízení 4Q 2018 a 1Q 2019 základní částku navýšil o 100 % z důvodu velmi vysokého individuálního významu řízení pro žalobkyni. V případě Řízení 2Q 2019 soud základní částku navýšil z důvodu vysokého individuálního významu řízení pro žalobkyni o 50 %. Tento rozdíl ve významu řízení je dán tím, že v řízení 2Q 2019 žalobkyně žádala o podstatně nižší příspěvek nežli v případě Řízení 4Q 2018 a 1Q 2019. Co se týče ostatních základních kritérií, byť se jedná o jejich demonstrativní výčet, soud neshledal žádná další způsobilá kritéria uvedenou částku zvýšit či naopak ponížit. Ve výsledku tedy došlo k modifikaci základní částky v případě Řízení 4Q 2018 a 1Q 2019 jejím navýšením o 125 % na výslednou částku 48 755 Kč (v případě Řízení 4Q 2018), resp. částku 37 503 Kč (v případě řízení 1Q 2019). Pokud jde o Řízení 2Q 2019, zde došlo k modifikaci základní částky jejím navýšením o 75 % na celkovou částku 32 086 Kč.

65. Pro úplnost soud doplňuje, že je mu známa ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR, dle níž by modifikace základní částky v obecné rovině neměla přesahovat 50%. Dle soudu jsou v posuzovaném případě dány výjimečné okolnosti, které výraznou modifikaci vyžadují, tj. zejména velmi vysoký význam pro žalobkyni (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí]).

66. Lze proto uzavřít, že soud výrokem I. rozhodl o povinnosti žalované uhradit žalobkyni částku 118 344 Kč. Výrokem II. pak žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl.

VI. K úrokům z prodlení

67. Konečně pokud jde o požadované úroky z prodlení, jak je uvedeno shora, dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], či sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]).

68. Uplatněním ve smyslu § 15 odst. 2 OdpŠk je pak okamžik doručení žádosti žalobkyně o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne 4. 2. 2021. Po uplynutí 6 měsíční lhůty pak byla žalovaná v prodlení a bylo proto namístě přiznat úroky z prodlení v zákonné výši. Samotné úroky z prodlení (resp. jejich výše) jsou odůvodněny § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (jakož i související judikaturou - srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], či sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]).

VII. K nákladům řízení

69. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 3 o.s.ř., podle něhož, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

70. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 6 000 Kč a z odměny za právní zastoupení dle § 7 bod [číslo] ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]), kdy tak za jeden úkon právní služby přísluší částka 3 100 Kč (z tarifní hodnoty 50 000 Kč).

71. V daném případě byly provedeny 3 úkony právní služby, tj. celkem 9300 Kč. Konkrétně se jednalo o následující úkony právní služby dle § 11 advokátního tarifu: (i) převzetí věci, (ii) podání žaloby, (iii) účast na jednání soudu, a dále 3 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. 900 Kč. Celková částka 10 200 Kč pak byla navýšena o 21% DPH na 12 342 Kč. Celková částka nákladů řízení tak činí 18 342 Kč.

72. Pouze pro úplnost pak zdejší soud dodává, že nepřiznal jako náklad řízení repliku žalobkyně. Soud totiž po žalobkyni dodatečná vyjádření nepožadoval a toto již nepřineslo nic nového nad rámec tvrzení žalobkyně obsažených v samotném žalobním návrhu.

VIII. Ke lhůtě k plnění

73. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.