37 C 66/2021-109

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení 288 074,34 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 28 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 28 750 Kč od 4. 6. 2021 do zaplacení, a to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 259 324,34 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 259 324,34 Kč od 4. 6. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 17 398 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně advokáta Mgr. [jméno] [příjmení], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobkyně se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala zaplacení částky 288 074,34 Kč coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně (dále též„ KS“) pod sp. zn. 18 Cm 27/2010 (dále též„ původní řízení“).

2. Podstata sporu v projednávané věci tak spočívá pouze v posouzení důvodnosti nároku žalobkyně, resp. v otázce posouzení výše přiměřeného zadostiučinění, které by žalobkyni mělo náležet, a to podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“).

II. Obsah žaloby a souvisejících vyjádření

3. Žalobkyně ve své žalobě uváděla, že původní řízení bylo zahájeno dne 20. 1. 2010 a skončeno dne 27. 8. 2020. Původní řízení tedy dle žalobkyně trvalo 10 let, 7 měsíců a 7 dní.

4. Žalobkyně zdůrazňovala, že původní řízení se týkalo žaloby na určení povinnosti družstva přijmout žalobkyni za členku družstva a na povinnost družstva uzavřít s žalobkyní nájemní smlouvu. Zároveň identifikovala období nečinnosti soudů v původním řízení, a to sice období od dne 30. 5. 2012, kdy bylo odvolacím soudem rozhodnuto o opravném prostředku, do dne 9. 6. 2015, kdy došlo k přerušení řízení. Dále žalobkyně upozornila na to, že v původním řízení bylo opakovaně rozhodováno o přerušení řízení; rovněž uvedla, že v letech 2017 a 2018 byla nařízená jednání opakovaně odročována. Podle žalobkyně tak po zahájení v roce 2010 došlo k vydání prvního rozhodnutí až v roce 2012, následně během let 2012 až 2015 bylo původní řízení zatíženo obdobím nečinnosti soudů. Dle žalobkyně tak Krajský soud v Brně až do roku 2018 nevyvíjel téměř žádnou činnost kromě opakovaných rušení nařízených jednání.

5. Žalobkyně tvrdila, že přiměřenou délku řízení překročilo i další související řízení vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 9 Cm 46/2003. V tomto ohledu namítala, že různá stanoviska soudů zapříčinila, že se žalobkyně mohla oprávněně domnívat, že jí členská práva k dotčenému družstvu náleží. Dále zdůraznila, že původní řízení pro ni mělo velký význam, neboť celou záležitost řešila za svoji zesnulou matku. Pro žalobkyni měla skutečnost, zda jí náleží družstevní podíl v bytovém družstvu (či nikoliv), zásadní význam, protože pro ni představovala jedinou majetkovou hodnotu; vyjma tohoto podílu nic hodnotného nevlastní, žije pouze ze starobního důchodu a pečuje o nemocného manžela. V důsledku své životní a finanční situaci se nemohla dovolit stálé zastoupení advokátem a větší část úkonů činila sama jako laik. V očekávání získání rodinného dědictví (členského podílu v bytovém družstvu) vynaložila nemalé náklady na soudní řízení a podstoupila riziko úhrady nákladů soudního řízení v případě neúspěchu. V důsledku dlouhotrvajícího soudního řízení se zadlužila a v současnosti má dluhy z důvodu nutnosti hradit náklady řízení bytovému družstvu.

6. Žalobkyně uvedla, že svůj nárok uplatila žádostí ze dne 3. 12. 2020 O této žádosti rozhodla žalovaná svým stanoviskem ze dne 27. 5. 2021, když vyhodnotila žádost žalobkyně jako nedůvodnou. Nato reagovala žalobkyně svým vyjádřením ze dne 1. 6. 2021, kterým svoji původní žádost upřesnila. Žalovaná se nicméně již nijak nevyjádřila.

7. Pokud jde o žalovanou částku, žalobkyně uvedla, že k ní dospěla tak, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu požadovala za první dva roky vedení původního řízení částku 20 000 Kč a dále pak za každý další rok vedení řízení rovněž částku 20 000 Kč. Celkovou částku 192 049,56 Kč bylo přitom podle žalobkyně namístě s ohledem na význam původního řízení pro žalobkyni zvýšit o 50 %.

8. Žalobkyně se proto domáhala zaplacení částky 288 074,34 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 4. 6. 2021 do zaplacení a náhrady nákladů řízení.

9. Podáním ze dne 25. 8. 2021, pak vzala žalobkyně svoji žalobu zpět co do částky 68 438 Kč, neboť tuto částku jí žalovaná přiznala svým stanoviskem ze dne 9. 8. 2021 (vyplacena byla dne 10. 8. 2021). O tomto podání rozhodl soud usnesením ze dne 31. 8. 2021, č. j. 37 C 33/2021-67, když řízení co do částky 68 438 Kč zastavil.

10. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 17. 1. 2022 uvedla, že žalobkyně u žalované uplatnila dne 1. 6. 2021. V této souvislosti vznesla žalovaná námitku promlčení. Zdůraznila přitom, že odmítá, že by ohledně spisové značky řízení došlo ze strany žalobkyně k pouhému překlepu. Shodná spisová značka řízení byla uváděna jak v samotné žádosti, tak i v obsahu plné moci, kterou žalobkyně svému právnímu zástupci udělila. V průběhu celého mimosoudního projednání nebyla ze strany žalobkyně uvedena žádná změna. Stalo se tak až na základě doručeného stanoviska žalované ze dne 27. 5. 2021, když z obsahu zapůjčeného spisu bylo zřejmé, že žalobkyně nebyla účastníkem řízení. Druhá plná moc byla podle žalované zjevně antidatovaná.

11. Dále uvedla, že původní řízení trvalo od ledna 2010 do srpna 2020. Celková doba řízení činila 10 let a 7 měsíců. Délka původního řízení byla přitom dle žalované přiměřená a žalobkyni tak nevznikla žádná nemajetková újma. Poukázala přitom na skutečnost, že řízení bylo vedeno před třemi stupni soudů v celkové délce 10 let a 7 měsíců. Ve věci rozhodoval soud I. stupně jedenkrát, soud II. stupně rovněž jedenkrát a Nejvyšší soud také jedenkrát. Řízení bylo po stránce skutkové i stránce právní složité. Ve věci byly provedeny listinné důkazy a vyslechnuti svědci. Význam řízení pro žalobkyni byl shledán jako nízký. Podle žalované se žalobkyně v prvotní fázi o řízení vůbec nezajímala. Řízení bylo přerušeno. Následně se navrhovatelka na délce řízení svým jednáním opakovanými procesními neúspěšnými návrhy na délce řízení zcela určujícím způsobem podílela. Třikrát neúspěšně žádala o osvobození od soudních poplatků, její tři odvolání do usnesení o neosvobození od soudních poplatků byla neúspěšná, neúspěšně podávala řádné a mimořádné opravné prostředky do usnesení o přerušení řízení, či do usnesení o nestanovení právního zástupce) a soudům tak zcela znemožnila, aby mohly v řízení věcně jednat. Navíc žalobkyně zaslala v původním řízení potvrzení do lékaře s tím, že se má jednat o omluvenku k soudnímu jednání, která platí dlouhodobě. Žalobkyně ale odmítala, aby jednání probíhala v její nepřítomnosti. Nadto žalobkyně často měnila právní zástupce. Tyto skutečnosti jdou podle žalované výlučně k tíži žalobkyně.

12. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby v plném rozsahu a rovněž požadovala náhradu nákladů řízení ve formě režijních paušálů za provedené úkony.

13. Dne 19. 5. 2022 se ve věci konalo jednání, na kterém strany setrvaly na svých dosavadních vyjádřeních a na kterém byly rovněž provedeny navržené důkazy. Nad rámec dříve vznesené argumentace žalobkyně uvedla, že pokud jde o námitku promlčení, považuje ji zcela za nedůvodnou. Žádost o odškodnění totiž byla podána řádně a včas, když již z obsahu dotčené žádosti bylo zřejmé, o jaké řízení se jedná. Právní názor žalované proto považovala žalobkyně za zcela předpjatě formalistický a účelový. Navíc žalobkyně namítala uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Rozsudek pak byl vyhlášen dne 24. 1. 2022.

III. Skutková zjištění

14. Z nesporných tvrzení účastníků a provedených listinných důkazů (ze žádosti žalobkyně o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhradu škody a ze stanoviska žalované ze dne 27. 5. 2021 a z vyjádření žalobkyně ke stanovisku ze dne 1. 6. 2021) soud zjistil, že žalobkyně podáním doručeným žalované dne 3. 12. 2020 uplatnila nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 288 074,34 Kč jako náhradu nemajetkové újmy vzniklé z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 27/2010. Žalovaná o této žádosti rozhodla dne 27. 5. 2021, když jí jako nedůvodnou zamítla.

15. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

16. Ze spisu vedeného u KS pod sp. zn. 18 Cm 27/2010 soud zjistil následující skutečnosti (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků řízení): -) Dne 20. 1. 2010 podala navrhovatelka [celé jméno žalobkyně] návrh, kterým se domáhala, aby se uložila povinnost [anonymizována dvě slova] [ulice a číslo] (dále jen„ účastník“) přijmout navrhovatelku za člena družstva a uzavřít s navrhovatelkou nájemní smlouvu k bytu. Navrhovatelka současně požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce. -) Dne 9. 5. 2012 soud rozhodl, že se navrhovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznává a žádost o ustanovení právního zástupce se zamítá. -) Dne 30. 5. 2012 podala navrhovatelka odvolání. -) Dne 14. 6. 2012 byl spis předložen odvolacímu soudu. -) Dne 31. 7. 2012 odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil. -) Dne 30. 10. 2012 vyzval soud navrhovatelku k zaplacení soudního poplatku. -) Dne 14. 11. 2012 navrhovatelka uhradila soudní poplatek. -) Dne 27. 11. 2012 soud vyzval účastníka k podání vyjádření. -) Dne 19. 12. 2012 podal účastník vyjádření. -) Dne 3. 5. 2013 poslal soud vyjádření navrhovatelce. -) Dne 5. 2. 2015 soud nařídil jednání na den 2. 4. 2015. -) Dne 30. 3. 2015 požádal účastník o odročení jednání a navrhl přerušení řízení. -) Dne 8. 6. 2015 soud řízení přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 9Cm 46/2003. -) Dne 24. 6. 2015 podala navrhovatelka odvolání. -) Dne 27. 7. 2015 podal účastník vyjádření k odvolání. -) Dne 30. 7. 2015 byl spis předložen odvolacímu soudu. -) Dne 27. 8. 2015 odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se řízení nepřerušuje. -) Dne 7. 10. 2015 soud řízení přerušil do meritorního rozhodnutí Nejvyššího soudu proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 4. 2013 čj. 8Cmo 58/2008-499. -) Dne 23. 10. 2015 podala navrhovatelka odvolání. -) Dne 12. 11. 2015 byl spis předložen odvolacímu soudu. -) Dne 30. 11. 2015 odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil. -) Dne 7. 3. 2016 podala navrhovatelka dovolání. -) Dne 4. 4. 2016 a 6. 4. 2016 bylo dovolání doplněno. -) Dne 20. 4. 2016 vyzval soud navrhovatelku k zaplacení soudního poplatku za dovolání. -) Dne 29. 4. 2016 požádala navrhovatelka o osvobození od soudních poplatků za dovolací řízení. -) Dne 4. 5. 2016 vyzval soud navrhovatelku k doložení poměrů. -) Dne 24. 5. 2016 předložila navrhovatelka prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. -) Dne 29. 6. 2016 přiznal soud navrhovatelce osvobození od soudních poplatků v rozsahu 4/5. -) Dne 3. 8. 2016 podala navrhovatelka odvolání. -) Dne 10. 8. 2016 byl spis předložen odvolacímu soudu. -) Dne 22. 9. 2016 odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se navrhovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznává. -) Dne 14. 10. 2016 soud vyzval navrhovatelku k zaplacení soudního poplatku za dovolání. -) Dne 21. 11. 2016soud dovolací řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku. -) Dne 2. 1. 2017 soud rozhodl, že se v řízení pokračuje. -) Dne 7. 2. 2017 soud nařídil jednání na den 13. 4. 2017. -) Dne 17. 2. 2017 požádala navrhovatelka o ustanovení zástupce. -) Dne 23. 2. 2017 soud žádost navrhovatelky o ustanovení zástupce zamítl. -) Dne 17. 3. 2017 podala navrhovatelka odvolání. -) Dne 30. 3. 2017 byl spis předložen odvolacímu soudu. -) Dne 25. 4. 2017 odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil. -) Dne 25. 8. 2017 soud nařídil jednání na den 5. 10. 2017. S ohledem na omluvu navrhovatelky bylo jednání odročeno na den 9. 11. 2017. S ohledem na omluvu navrhovatelky bylo jednání odročeno na den 18. 1. 2018. S ohledem na omluvu navrhovatelky bylo jednání odročeno na den 8. 3. 2018. -) Dne 8. 3. 2018 a 3. 5. 2018 se konala jednání. -) Na jednání dne 3. 5. 2018 vyhlásil soud usnesení, kterým návrh zamítl. -) Dne 3. 8. 2018 podal účastník odvolání co do výroku o nákladech řízení. -) Dne 13. 8. 2018 podala navrhovatelka odvolání a požádala o ustanovení zástupce. -) Dne 15. 8. 2018 soud žádost navrhovatelky o ustanovení zástupce zamítl. -) Dne 15. 8. 2018 navrhovatelka podala odvolání. -) Dne 14. 9. 2018 vyzval soud navrhovatelku k odstranění vad odvolání. -) Dne 4. 10. 2018 navrhovatelka odvolání doplnila. -) Dne 8. 10. 2018 soud vyzval navrhovatelku k zaplacení soudního poplatku za odvolání. -) Dne 19. 10. 2018 požádala navrhovatelka o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. -) Dne 2. 11. 2018 navrhovatelka doložila své poměry. -) Dne 5. 12. 2018 soud žádost navrhovatelky o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce zamítl. -) Dne 21. 12. 2018 podala navrhovatelka odvolání. -) Dne 2. 1. 2019 soud vyzval navrhovatelku k doplnění odvolání. -) Dne 11. 2. 2019 navrhovatelka odvolání doplnila. -) Dne 13. 2. 2019 byl spis předložen odvolacímu soudu. -) Dne 19. 2. 2019 odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil. -) Dne 19. 3.2019 soud vyzval navrhovatelku k zaplacení soudního poplatku za odvolání. -) Dne 21. 3. 2019 navrhovatelka uhradila soudní poplatek. -) Dne 10. 4. 2019 byl spis předložen odvolacímu soudu. -) Dne 29. 5. 2019 odvolací soud vrátil spis bez věcného vyřízení s pokynem vydat opravné usnesení. -) Dne 30. 5. 2019 vydal soud opravné usnesení. -) Dne 10. 7. 2019 byl spis předložen odvolacímu soudu. -) Dne 24. 7. 2019 vrátil odvolací soud spis bez věcného vyřízení, neboť nebyla vyplněna předkládací zpráva ohledně odvolání účastníka. -) Dne 1. 8. 2019 byl spis předložen odvolacímu soudu. -) Dne 6. 8. 2019 odvolací soud vyzval účastníky, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Dne 12. 8. 2019 navrhovatelka sdělila, že trvá na nařízení jednání. -) Dne 26. 9. 2019 se konalo jednání, na kterém bylo vyhlášeno usnesení, kterým bylo napadené rozhodnutí potvrzeno, ve výroku o nákladech bylo změněno. -) Dne 29. 11. 2019 požádala navrhovatelka o ustanovení advokáta pro sepsání dovolání. -) Dne 16. 12. 2019 navrhovatelka doložila své majetkové poměry. -) Dne 17. 12. 2019 soud ustanovil navrhovatelce pro dovolací řízení zástupce. -) Dne 13. 1. 2020 požádala navrhovatelka o osvobození od soudních poplatků. -) Dne 13. 2. 2020 přiznal soud navrhovatelce osvobození od soudních poplatků. -) Dne 14. 2. 2020 bylo dovolání doplněno ustanoveným právním zástupcem. -) Dne 19. 3. 2020 podal účastník vyjádření k dovolání. -) Dne 14. 4. 2020 byl spis předložen nejvyššímu soudu. -) Dne 27. 8. 2020 Nejvyšší soud dovolání odmítl. Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání nabylo právní moci dne 10. 9. 2020, čímž řízení skončilo.

17. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

IV. Právní úprava na projednávanou věc dopadající

18. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

19. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 téhož zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

20. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterým je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

21. Podle § 15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku, přičemž náhrady škody se poškozený může domáhat u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

22. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí téhož zákona se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

23. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk platí, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

24. Podle § 545 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran.

25. Podle § 555 o. z. právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.

26. Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odst. 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odst. 2).

V. Právní posouzení projednávané věci soudem

27. Jak je uvedeno shora, žalobkyně se domáhala zadostiučinění ve výši 288 074,34 Kč s přísl. za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u KS. Soud se tedy musel zabývat důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy 28. Soud má nicméně za to, že před zkoumáním naplnění podmínek stanovených OdpŠk (pokud se jedná o samotný žalovaný nárok) je nejprve nezbytné zabývat se námitkou promlčení tvrzeného nároku žalobkyně, kterou vznesla žalovaná. Uplatní-li totiž účastník v civilním řízení soudním důvodně námitku promlčení, velí zásada hospodárnosti řízení, aby soud nejprve posoudil, zda je námitka důvodná, a pokud tomu tak je, aby žalobu zamítl, aniž by se zabýval otázkou splnění podmínek odpovědnosti za újmu či prokázána její výše. K námitce promlčení 29. Z relevantních zákonných ustanovení plyne, že nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu se promlčuje ve zcela speciálně konstruované promlčecí lhůtě (viz § 32 odst. 3 OdpŠk). Rozlišuje se přitom nárok založený nepřiměřenou délkou řízení (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 22 odst. 1 věta druhá a třetí) od nároků ostatních, ve všech případech však jde o kombinaci na sobě nezávislé subjektivní a objektivní promlčecí lhůty. Pro případy újem vyvolaných nepřiměřenou délkou řízení je běh obou lhůt modifikován konstrukcí nemožnosti uplynutí lhůty, pro niž je rozhodující konec řízení, v němž k průtahům došlo; promlčení (skončení subjektivní ani objektivní lhůty) nemůže nastat dříve, než uplyne doba šesti měsíců od skončení tohoto řízení. Vzhledem k tomu, že nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky řízení vzniká přímo v důsledku nepřiměřené délky řízení, žádné důkazy v tomto ohledu soud po poškozeném v zásadě nepožaduje, a spočívá ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. NS Cpjn 206/2010, Rc 58/2011), uplatní se v těchto případech prakticky vždy pouze lhůta uvedená v § 32 odst. 3 větě druhé, která je spojena se skončením řízení, jímž judikatura rozumí okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Do řízení je přitom nutno započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012). Tyto závěry o skončení řízení by ovšem neměly platit v případě, kdyby bylo podáno zjevně opožděné dovolání (kasační stížnost, ústavní stížnost) pouze s cílem zvrátit marné uplynutí promlčecí lhůty.

30. V projednávané věci platí, že původní řízení bylo pravomocně skončeno dne 10. 9. 2020, a to rozhodnutím dovolacího soudu. Nelze přitom dovodit, že by snad žalobkyně podala dovolání pouze s cílem zvrátit marné uplynutí promlčecí lhůty (z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně svoje dovolání podala ve lhůtě podle § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“)). Promlčecí lhůta stanovená v § 32 odst. 3 Odpšk tak uplynula dne 10. 3. 2021. Žalobkyně přitom tvrdila, že uplatnila svůj nárok u žalované dne 3. 12. 2020. Žalovaná toto popírala a odkazovala na skutečnost, že žalobkyně ve svém podání ze dne 3. 12. 2020 mylně odkázala na spisovou značku 18 Cm 17/2010 (namísto sp. zn. 18 Cm 27/2010).

31. K tomu soud uvádí, že zjevným smyslem podmínky uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy a předběžného projednání u úřadu je řešit důvodnost nároků nejprve mimosoudně. Jde o nároky soukromoprávní povahy a zhodnocení jejich důvodnosti nejprve přináleží státu jako škůdci, jednajícímu svými kvalifikovanými úřady, kterým jsou dostupné nejen znalost o skutkových základech nároku, ale i o právních otázkách, včetně judikatury (viz IŠTVÁNEK, F., SIMON, P., KORBEL, F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2020, s. 150).

32. Předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu, nejsou pro ně stanoveny žádné procesní postupy a nepředpokládá se ani, že by tento orgán vydával nějaké rozhodnutí (buď požadavku vyhoví a uplatněnou částku zaplatí, nebo tak neučiní; nesdělí-li poškozenému své odmítavé stanovisko, zakládá mu uplynutí šestiměsíční lhůty možnost obrátit se na soud). Tím spíše tedy není možné považovat tento specifický institut za správní řízení, na nějž by se vztahovala ustanovení správního řádu; sdělení příslušného orgánu poškozenému, že jím uplatněný nárok bude (zcela nebo zčásti) či nebude uspokojen, není správním rozhodnutím, ale svou povahou odpovídá občanskoprávnímu úkonu (resp. právnímu jednání) státu jednajícího příslušným správním orgánem. Aplikace správního řádu je pro tento případ výslovně vyloučena (§ 1 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů) (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 258/2015).

33. Zákon nepředepisuje náležitosti podání, kterým se poškozený na příslušný úřad obrací, a je proto třeba vycházet z toho, že z něj musí být zřejmé skutkové vylíčení důvodů uplatnění nároku, tj. alespoň stručný popis nesprávného úředního postupu či označení nezákonného rozhodnutí, tak aby nebyl zaměnitelný s jiným, specifikace způsobené újmy a tvrzení o vztahu příčinné souvislosti. Poškozený musí vyčíslit výši náhrady, aby bylo zřejmé, jakou částku požaduje. Požaduje-li zadostiučinění v jiné formě, než v penězích, jako je konstatování porušení práva nebo omluva, je povinen tuto formu specifikovat i co do jejího obsahu. Ačkoli zákon neuvádí, jaké náležitosti má předběžné projednání obsahovat, je potřeba, aby příslušný úřad při posuzování těchto projednání nepostupoval příliš formalisticky a vycházel z obsahu takového návrhu na předběžné projednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3021/2014).

34. Obě strany mimosoudního vyjednávání ve smyslu § 14 OdpŠk jsou nepochybně vázány zásadami právního jednání v soukromoprávním styku. Obě strany mají zásadně ve své moci (případně v možnosti) obstarání základních podkladů, jimiž dosvědčují své právní jednání (požadavky) nebo jimiž odporují požadavkům protistrany. Je též zřejmé, že s neformálním jednáním při předběžném uplatnění nároku u úřadu právní řád spojuje určité následky, např. v podobě promlčení práva, povinnosti k placení úroků z prodlení, (ne) splnění podmínek soudního řízení apod., a je tak důvodné očekávat od obou stran naplnění zásad poctivého a dobrověrného právního styku (srov. též § 545 a § 547 o. z.) (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2678/2020).

35. Ve vztahu k uplatnění nároku musí být tedy z právního jednání žadatele, obsaženého v podání, jímž se na příslušný úřad obrací, včetně všech jeho příloh, patrno, čeho se domáhá a z jakého důvodu. V případě požadavku na náhradu nemajetkové újmy musí být z podání zřejmé, jaká újma a čím měla žadateli vzniknout a jak ji požaduje odčinit. Je přitom třeba mít na paměti, že jde ve své podstatě o předžalobní upomínku, u které se nepředpokládá právní zastoupení žadatele (neboť byl-li při něm poškozený právně zastoupen, nepřiznává mu zákon dle § 31 odst. 4 OdpŠk nárok na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech zastoupení), a proto nároky na její formu nemohou být vysoké (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 579/2021).

36. Vycházeje ze shora uvedených východisek má zdejší soud za to, že podání žalobkyně ze dne 3. 12. 2020 lze považovat za řádné uplatnění nároku žalobkyně ve smyslu § 14 odst. 1 Odpšk. Z tohoto podání je totiž parný nejen druh nároku a výše přiměřeného zadostiučinění, kterého se žalobkyně domáhala, nýbrž je z něho i patrné o jaké (nepřiměřeně dlouhé) řízení se jedná. V této souvislosti je nezbytné odmítnout argumentaci žalované, která poukázala na to, že žalobkyně chybně ve svém podání (jakož i v plné moci udělené svému právnímu zástupci) uvedla sp. zn. původního řízení 18 Cm 17/2010 (namísto sp. zn. 18 Cm 27/2010). Z provedeného dokazování sice vyplynulo, že tvrzení žalované stran chybně uvedené sp. zn. je sice správné, avšak zároveň soud rovněž zjistil, že žalobkyně původní řízení identifikovala ve svém podání ze dne 3. 12. 2020 nejen sp. zn. Krajského soudu v Brně, nýbrž i sp. zn. Nejvyššího soudu, který rozhodoval o jejím dovolání. Už jen z této spisové značky tak bylo lze bez větších obtíží zjistit, z titulu jakého (konkrétního) nepřiměřeně dlouhého soudního řízení se žalobkyně domáhá náhrady nemajetkové újmy.

37. Nadto v rámci svého podání ze dne 3. 12. 2020 žalobkyně relativně pregnantně původní řízení popsala (včetně data zahájení a ukončení původního řízení). O tom, z titulu jakého (nepřiměřeně dlouhého) soudního řízení se žalobkyně po žalované domáhala odškodnění, tak nemůže být sebemenšího sporu. Jinak řečeno, má-li být podání žalobkyně posouzeno v souladu s § 555 a § 556 o. z., nelze dojít k jinému závěru, než že žalobkyně svým podáním ze dne 3. 12. 2020 usilovala o přiměřené zadostiučinění z titulu nepřiměřeně dlouhého původního řízení.

38. Lze tak uzavřít, že původní řízení bylo pravomocně ukončeno dne 10. 9. 2020 a žalobkyně podala svoji žádost o odškodnění dne 3. 12. 2020. Nelze proto dovodit, že by žalobkyně svůj nárok u žalované neuplatnila včas; námitka promlčení vznesená žalovanou neobstojí.

39. Navíc, i kdyby se snad soud ztotožnil s tvrzením žalované, že subjektivní promlčecí lhůta počala plynout 21. 4. 2008 a objektivní promlčecí lhůta dne 20. 2. 2007, musel by se zabývat (k návrhu žalobkyně) tím, zda žalovanou vznesená námitka promlčení neodporuje dobrým mravům. K tomu soud v prvé řadě konstatuje, že námitka promlčení může být v rozporu s dobrými mravy pouze ve zcela výjimečných případech, kdy je opodstatněné prolomit právní jistotu účastníků. Při posuzování okolností, resp. tvrzení žalobkyně ve vztahu k nemravnosti vznesené námitky promlčení, soud vycházel z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to např. z rozhodnutí ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že úsudek soudu ohledně nemravnosti námitky promlčení musí být podložen přesvědčivými skutkovými zjištěními, a že„ (T) yto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení” (zvýraznění doplněno).

40. Obdobný závěr plyne rovněž např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3825/2011 ze dne 17. 10. 2012:„ Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a též v časopise Právní rozhledy č. 12/2002; a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002; ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99; ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000; ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99; ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/1999)“ (zvýraznění doplněno).

41. Dále např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 3391/15 ze dne 14. 11. 2017 Ústavní soud uzavřel, že:„ (…) při posuzování nároků uplatňovaných podle citovaného zákona obecné soudy nikdy nesmí zapomínat na jejich ústavní původ a zakotvení. Je proto nezbytné v každém případě dbát na to, aby fakticky nedošlo k vyprázdnění dotčeného základního práva při použití jeho zákonného provedení (…) námitka promlčení může být za určitých okolností shledána rozpornou s dobrými mravy. Proto také platí, že z ústavněprávního hlediska nazíráno může nastat i situace, kdy akceptace námitky promlčení obecnými soudy může být považována za porušení základních práv jednotlivce. (…) Institut dobrých mravů je tedy jakousi otevřenou„ branou“, kterou mohou být do podústavního práva„ vpuštěny“ ústavní hodnoty a principy v situacích, kdy výklad zákona vede k nespravedlivým či z ústavního hlediska jinak problematickým a nepřiměřeným důsledkům. [obec] mravy totiž mohou a mají napomáhat obecným soudům při hledání ústavně konformního řešení konkrétní projednávané věci. Zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby může být v individuálních případech nepřiměřeně tvrdým postihem poškozeného ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. (…) důvody, proč právo nebylo uplatněno, a s nimi spojené okolnosti, může být pro posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy relevantní. (…) Kategorie dobrých mravů je Ústavním soudem vnímána jako souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad s morálním akcentem, zajišťovaný právními normami a podléhající vývoji v kontextu společenských poměrů. (…) poškozený musí být mimořádně bdělý (vigilantibus iura ad absurdum), zatímco stát nabude vůči jedinci i ve svých vnitřních poměrech takřka extrémně brzy právní jistotu, že zaváhání poškozeného (…) jednoduše„ odklidí“ formálně správně vznesenou námitkou promlčení“ (zvýraznění doplněno).

42. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že Nejvyšší soud v kontextu posuzování souladu námitky promlčení s dobrými mravy judikoval, že pokud by bylo prokázáno, že žalované musel být znám zřejmý omyl žalobkyně stran toho, že řádně uplatnila svůj nárok u žalované, byť se tak fakticky nestalo, přičemž žalovaná by žalobkyni na tento omyl neupozornila, bylo by třeba uzavřít, že žalovanou vznesená námitka promlčení dobrým mravům odporuje. Představuje totiž případ, kdy jedna strana využije omylu strany druhé ve svůj prospěch (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 579/2021). V projednávané věci přitom z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že žalovaná si musela být omylu žalobkyně velmi dobře vědoma, když si vyžádala spis Krajského soudu v Brně vedený pod sp. zn. 18 Cm 17/2010. Z tohoto spisu pak žalovaná zjistila, že se nikterak netýká žalobkyně. Přesto však žalobkyni o tomto svém zjištění nijak neinformovala a omezila se až na vydání svého stanoviska (ve kterém tuto skutečnost žalobkyni konečně sdělila), a to pár dní před koncem lhůty stanovené v § 15 odst. 1 OdpŠk. Dlužno poznamenat, že žalobkyně neuplatnila svůj nárok na přiměřené zadostiučinění pár dnů před uplynutím promlčecí lhůty stanovené v § 32 odst. 3 OdpŠk. Naopak jej uplatnila více jak 3 měsíce před uplynutím této lhůty. Žalovaná tak měla dost prostoru na to, aby žalobkyni na její omyl upozornila.

43. I kdyby tedy soud dovodil, že podáním ze dne 3. 12. 2020 žalobkyně neuplatnila řádně svůj nárok vůči žalované, resp. že svůj nárok řádně uplatnila až po uplynutí promlčecí lhůty stanovené v § 32 odst. 3 OdpŠk, a to svým podáním ze dne 1. 6. 2021, musel by námitku promlčení vznesenou žalovanou považovat za rozpornou s dobrými mravy. Žalované totiž muselo být zcela zjevně známo, že žalobkyně omylem odkázala na jinou spisovou značku původního řízení. Přesto na tento omyl žalobkyni žalovaná včas neupozornila. Žalovaná tak využila omylu žalobkyně ve svůj prospěch, pročež žalovanou vznesená námitka promlčení by tak v každém případě byla v rozporu s dobrými mravy. K nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobeno nepřiměřeně dlouhým soudním řízením 44. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

45. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen„ Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

46. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

47. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

48. V dané věci začalo rozhodné období běžet dne 20. 1. 2010, kdy byl KS doručen návrh zdejší žalobkyně. Konec rozhodného období soud spatřuje v datu 10. 9. 2021, kdy bylo posuzované řízní pravomocně skončeno. Celková doba rozhodného období ve vztahu k posuzované nemajetkové újmě žalobců tedy činila cca 10 let a 7 měsíců.

49. Posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, přičemž ve věci samé rozhodoval jednou KS, jednou odvolací a jednou soud dovolací. Dále nelze přehlédnout, že žalobkyně celkem pětkrát podala odvolání proti procesním rozhodnutím, o kterých rozhodoval odvolací soud. Soud konstatuje, že již samo řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).

50. Po skutkové i hmotně právní stránce byla věc dle soudu standardně obtížná. Předmětem řízení byl návrh na uložení povinnosti přijmout žalobkyni jako členku bytového družstva a uzavřít s ní nájemní smlouvu. Je sice pravda, že v řízení byla proveden řada listinných důkazů, avšak na druhou stranu pouze z těchto skutečností nelze dovodit, že se jednalo o věc složitou (ať již po skutkové, či po hmotněprávní právní stránce), jak se snažila argumentovat žalovaná. Provádění důkaz (ať již listinných či jiných) totiž patří bezesporu k běžné součásti soudního řízení. Po skutkové stránce je tak třeba hodnotit zejm. rozsah účastníky tvrzených skutečností určující předmět řízení a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků. Pro původní řízení přitom neplatí, že by rozsah účastníky tvrzených skutečností, resp. prováděného dokazování včetně různorodosti užitých důkazních prostředků byl enormní. Nelze se proto ztotožnit s názorem žalované. V případě složitosti právního posouzení je pak třeba brát v úvahu složitost procesní (aktivitu účastníků, četnost a srozumitelnost podání a návrhů, četnost opravných prostředků atd.), jakož i hledisko aplikační a interpretační (závisející zejména na četnosti obdobných řízení, existenci judikatury a její ustálenosti, povinnost předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU atd.). K tomu soud uvádí, že za obtížnější považuje procesněprávní stránku věci. Sama žalobkyně totiž v původním řízení vyvíjela značnou procesní aktivitu a podala řadu procesních návrhů. Žalobkyně rovněž opakovaně napadala procesní rozhodnutí KS, jakož i opakovaně žádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce. Celkově proto považuje soud věc vyřizovanou v rámci původního řízení za mírně složitější.

51. Dále je třeba konstatovat, že žalobkyně se na celkové délce původního řízení podílela, a to významnou měrou. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že dne 25. 8. 2017 soud nařídil jednání na den 5. 10. 2017. S ohledem na omluvu žalobkyně bylo jednání odročeno na den 9. 11. 2017. S ohledem na omluvu žalobkyně bylo jednání odročeno na den 18. 1. 2018. S ohledem na omluvu žalobkyně bylo jednání odročeno na den 8. 3. 2018. Navíc – jak již bylo konstatováno shora – původní délka řízení byla významně ovlivněna procesní aktivitu žalobkyně (resp. jejími procesními návrhy). Jen pro úplnost (k argumentaci žalované) se zdůrazňuje, že i když soud nezaznamenal, že by se žalobkyně snažila o urychlení řízení prostředky předvídanými zákonem, nelze jí toto klást k tíži (jak navrhovala žalovaná). Není povinností účastníka se o urychlení řízení snažit.

52. Pokud jde o význam řízení, soud konstatuje, že ten by bylo lze prima facie hodnotit jako standardní. Jednalo se totiž o spor majetkové povahy (uložení povinnosti přijmout žalobkyni jako členku bytového družstva a uzavřít s ní nájemní smlouvu), u něhož se standardní význam v souladu s ustálenou judikaturou civilních soudů presumuje (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). V této souvislosti nicméně nelze přehlédnout, že výsledek původního řízení byl do značné míry závislý na výsledku řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 9 Cm 46/2003. Žalobkyně totiž svůj nárok v původním řízení opřela o tvrzení, že členský podíl v družstvu nabyla v dědickém řízení (v rámci kterého byla zůstavitelkou její matka). Nicméně vzhledem k tomu, že zůstavitelka (matka žalobkyně) byla z bytového družstva před svou smrtí vyloučena, bylo třeba dotčené rozhodnutí členské schůze napadnout žalobou. To se také stalo, přičemž o této věci rozhodoval KS právě v řízení vedeném pod sp. zn. 9 Cm 46/2003. Pravomocně pak bylo o této žalobě rozhodnuto dne 29. 4. 2013. Nejpozději k tomuto datu si tak žalobkyně mohla a měla být vědoma toho, že se svým návrhem ve věci vedené KS pod sp. zn. 18 Cm 27/2010 nemůže být v žádném případě úspěšná. Na tom nemohla nic změnit ta okolnost, že v rámci dědického řízení bylo v usnesení dědického soudu ze dne 28. 7. 2009 konstatováno, že žalobkyně nabyla členská práva spojená se základním členským podílem v dotčeném bytovém družstvu. Při stanovení významu řízení je proto podstatné přihlédnout k tomu, že po přijetí rozhodnutí ve věci 9 Cm 46/2003, kterým byla pravomocně zamítnuta žaloba na neplatnost příslušného rozhodnutí členské schůze, již žalobkyně nemohla být v nejistotě ohledně výsledku původního řízení, neboť výsledek původního řízení záležel na pravomocném vyřešení otázky vznesené v rámci řízení vedeného u KS pod sp. zn. 9 Cm 46/2003. Nelze proto přisvědčit argumentaci žalobkyně, která tvrdila, že původní řízení pro ni mělo význam zvýšený. Naopak zdejší soud je toho názoru, že význam původního řízení byl po značnou část původního řízení (přesněji od 29. 4. 2013) podstatně snížený, neboť si žalobkyně mohla a měla být vědoma toho, že se svým nárokem již nemůže být úspěšná.

53. Dlužno poznamenat, že dalším typovým hlediskem rozhodným pro význam předmětu řízení je věk a zdravotní stav účastníka řízení. Osobami v pokročilejším věku jsou přitom myšleny osoby starší minimálně 75 let (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012). V projednávané věci ovšem žalobkyně zhoršený zdravotní stav netvrdila; pokud jde o její věk, žalobkyně v době, kdy se původní řízení vedlo, nebyla starší 75 let. Ani tato hlediska tak nemohou svědčit o zvýšeném významu původního řízení pro žalobkyni.

54. Zdůrazňuje, se že soud si je vědom toho, že k typovým aspektům stran významu řízení mohou přistoupit i aspekty individuální. Dlužno poznamenat, že není přitom ani rolí soudu, aby nad rámec tvrzení účastníků pátral po okolnostech svědčících pro zvýšení či snížený význam předmětu řízení pro poškozené, neboť by se tím mohl dopustit porušení zásady rovnosti účastníků řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014). Platí, že stran individuálního významu žalobkyně žádnou konkrétní újmu, která by jí vznikla v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením a která by umocňovala zásah do jejího života, nedotvrdila. Pouze obecně poukazovala na to, že pro ni členství v bytovém družstvu představovalo jedinou majetkovou hodnotu, nic jiného nevlastní, žije pouze ze starobního důchodu a pečuje o nemocného manžela. Zároveň tvrdila, že pro ni celá záležitost měla velký význam, neboť jí řešila za svoji zesnulou matku. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že žalobkyni nevyzýval k doplnění důkazů ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť již jen ze samotných tvrzení je naprosto zjevné, že se nejedná a nemůže jednat o újmu, kterou by žalobkyně utrpěla v příčinné souvislosti s nepřiměřeně dlouhým soudním řízením a která by umocňovala její újmu.

55. Zdejší soud sice rozumí v obecné rovině argumentaci žalobkyně, která poukazovala na svůj citový postoj k původnímu řízení a snažila se argumentovat svoji nepříznivou finanční situací, avšak toto nejsou bez dalšího okolnosti, které by sami o sobě svědčily o zvýšeném významu původního řízení pro žalobkyni. Zejména to pak platí o tíživé finanční situaci, do které se žalobkyně měla v důsledku vedení původního řízení dostat. Již z žalobních tvrzení (resp. z vyjádření žalobkyně na jednání dne 19. 5. 2022) přitom bylo lze dovodit, že finanční obtíže žalobkyně nesouvisí s (nepřiměřenou) délkou původního řízení, nýbrž s původním řízením jako takovým. Jinými slovy, žalobkyně tvrdila, že se ocitla v nepříznivé finanční situaci, neboť musela nést náklady původního řízení. Tyto náklady původního řízení ovšem nebyly dány nepřiměřeností délky původního řízení, nýbrž procesní aktivitou stran. V této souvislosti se nelze nepozastavit nad tím, že žalobkyně na jednu stran zdůrazňuje, jak pro ni bylo původní řízení finančně zatěžující, sama se však svojí procesní aktivitou podstatou měrou přičinila o značnou část nákladů původního řízení (když opakovaně vznášela řadu procesních návrhů a napadala procesní rozhodnutí soudů opravnými prostředky).

56. Konečně pokud se jedná o postup soudů, coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, soud konstatuje, že v posuzovaném řízení zaznamenal několik období nečinnosti. První období nečinnosti soud spatřuje v období od 20. 1. 2010 (kdy KS obdržel návrh žalobkyně) do 9. 5. 2012 (kdy soud rozhod o návrhu žalobkyně na osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce). Další období nečinnosti pak soud spatřuje v období od 3. 5. 2013 (kdy KS posla vyjádření navrhovatelce) do 5. 2. 2015 (kdy KS nařídil jednání). Je sice pravda, že ojedinělý průtah v řízení je možné tolerovat, jak tvrdila žalovaná (a jak plyne i z judikatury ESLP), avšak v projednávané věci platí, že KS byl v přibližně 38 % celkové doby původního řízení nečinný. Nelze proto v žádném případě konstatovat, že by v původním řízení nastal ojedinělý průtah, jak argumentovala žalovaná. Stejně tak je ovšem třeba odmítnout argumentaci žalobkyně, která zdůrazňovala, že původní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé s poukazy na odročování jednání v letech 2017 a 2018. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že jednání v tomto období sice byla odročována, avšak na žádost žalobkyně (resp. jejího právního zástupce). Toto období tak nelze považovat za období nečinnosti, resp. odročování nelze klást k tíži žalované.

57. Lze proto shrnout, že soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, čímž došlo též k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě.

58. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobkyni nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku). Porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je tedy bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy. Bylo tudíž na žalované, aby vznik újmy vyvracela, která tak však nečinila.

59. S ohledem na shora uvedené a na skutečnost, že byly splněny kumulativní podmínky pro vznik nároku, soud dospěl k závěru, že požadavek žalobkyně na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se soudu nejeví jako zcela dostatečné. Samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době totiž je postačujícím zadostiučiněním jen za zcela výjimečných okolností, a to zejména tehdy, pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, nebo pokud se poškozený sám významně podílel svým jednáním na délce řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016). I případně snížený význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje právě toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 674/2020). Soud má za to, že význam původního řízení pro žalobkyni nelze považovat v daném případě za zcela nepatrný (minimálně do rozhodnutí KS ve věci vedené pod sp. zn. 9 Cm 46/2003); a i když se žalobkyně podílela na délce původního řízení, nelze přehlédnout, že samotný KS rovněž významný způsobem (svoji nečinností) k délce řízení přispěl).

60. Soud na základě kritérií stanovených shora citovaným § 31a odst. 3 OdpŠk (k nimž se v konkrétních souvislostech v dané věci vyjádřil podrobněji již výše) shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobkyně částkou 28 750 Kč.

61. Při stanovení dané částky soud vycházel (v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010) ze sazby 15 000 Kč za první dva roky řízení a 15 000 za každý další rok řízení (tj. za 10 let řízení 135 000 Kč) a dále 1250 Kč za každý další měsíc řízení (tj. 8 750 Kč za dalších 7 měsíců řízení). Soud zdůrazňuje, že s ohledem na délku původního řízení nebylo na místě přiznat vyšší základní částku – jak navrhovala žalobkyně – neboť původní řízení nebylo extrémně dlouhé, resp. původní řízení nebylo násobně delší, nežli bylo lze s ohledem na okolnosti případu (s přihlédnutím zejm. k procesní aktivitě žalobkyně) očekávat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011).

62. Vypočtená základní částka ve výši 143 750 Kč byla ponížena o 30 % odpovídající tomu, že se na rozhodování opakovaně podílely soudy dvou stupňů soudní soustavy a soud dovolací. Dále byla vypočtená částka poníže o 10 % z důvodu složitosti (procesní). Vypočtená základní částka byla rovněž snížena o 20 % z důvodu podílu žalobkyně (která opakovaně žádala o odročení jednání a podávala řadu návrhu na osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce, přičemž opakovaně příslušná procesní rozhodnutí napadala opravnými prostředky), jakož i o 20 % z důvodu sníženého významu původního řízení pro žalobkyni (po rozhodnutí KS v řízení vedeném pod sp. zn. 9 Cm 46/2003, v rámci kterého se soud vypořádal s otázkou neplatnosti rozhodnutí členské schůze stran vyloučení matky žalobkyně s dotčeného bytového družstva). Dlužno poznamenat, že při výpočtu konečné částky již soud nijak nezohlednil, že původní řízení bylo zatíženo průtahy; sama tato skutečnost totiž byla posuzována v rámci hodnocení postupu soudů v původním řízení, resp. při hodnocení existence odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Co se týče ostatních základních kritérií, byť se jedná o jejich demonstrativní výčet, soud neshledal žádná další způsobilá kritéria uvedenou částku zvýšit či naopak ponížit. Ve výsledku tedy došlo k modifikaci základní částky jejím snížením o 80 % na výslednou částku 28 750 Kč.

63. Soud dodává, že mu je známa ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR, dle níž by modifikace základní částky v obecné rovině neměla přesahovat 50% (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, ze dne 21. 10. 2010). Nicméně dle soudu jsou v posuzovaném případě dány výjimečné okolnosti, které výraznou modifikaci vyžadují, tj. podstatně snížený význam původního řízení pro žalobkyni (po rozhodnutí KS v řízení vedeném pod sp. zn. 9 Cm 46/2003), jakož i procesní aktivita žalobkyně, která se na délce původního řízení významně podílela (a s tím související procesněprávní složitost, resp. nutnost rozhodovat na vícero stupních soudní soustavy). Zdejší soud je proto toho názoru, že vypočtená částka přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk se nepříčí obecné představě spravedlnosti. Naopak její výši považuje soud za zcela přiléhavou individuálním okolnostem projednávaného případu.

64. Lze proto uzavřít, že soud v nadepsaném řízení přiznal žalobkyni částku 28 750 Kč, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Výrokem II. pak ve zbylém rozsahu žalobu zamítl. K otázce úroků z prodlení viz níže.

VI. K úrokům z prodlení

65. Pokud jde o požadované úroky z prodlení, jak je uvedeno shora, dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

66. Uplatněním ve smyslu § 15 odst. 2 OdpŠk je pak okamžik doručení žádosti žalobkyně o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne 3. 12. 2020. V této souvislosti se odkazuje na argumentaci shora uvedenou, v rámci které soud vysvětlil, proč považuje již podání doručené žalované dne 3. 12. 2020 za řádné uplatnění jejího nároku na odškodnění. Lhůta 6 měsíců žalované tedy uplynula dne 3. 6. 2021 (pátek). Žalovaná se tak dostala do prodlení marným uplynutím 6 měsíců od uplatnění nároku dne 4. 6. 2021, a od tohoto dne (včetně) ji tudíž stíhala povinnost zaplatit příslušenství pohledávky. Z uvedeného důvodu soud přiznal žalobkyni úroky z prodlení z přisouzené částky od 4. 6. 2021. Výše úroků z prodlení je odůvodněna ustanovením § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

VII. K nákladům řízení

67. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 3 o.s.ř., podle něhož, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

68. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a z odměny za právní zastoupení dle § 7 bod [číslo] ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), kdy tak za jeden úkon právní služby přísluší částka 3 100 Kč (z tarifní hodnoty 50 000 Kč). V daném případě byly provedeny 3 úkony právní služby, tj. celkem 9300 Kč. Konkrétně se jednalo o následující úkony právní služby dle § 11 advokátního tarifu: (i) převzetí věci, (ii) podání žaloby, (iii) účast na jednání soudu, a dále 3 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. 900 Kč. Dále jsou náklady žalobkyně tvořeny požadovaným cestovným (v podání ze dne 23. 5. 2022) z [obec] do [obec] a zpět, když žalobkyně doložila cestovní výlohy jejího právního zástupce ve výši 878 Kč (právní zástupce žalobkyně sídlí v [obec]). Dlužno poznamenat, že právní zástupce cestoval na jednání vlakem (tj. využil přiměřené veřejné dopravy; soud tak považoval náklady vynaložené na cestovné za náklady účelné). Podle doložených dokladů cestu tam započal právní zástupce žalobkyně v 6:09 a skončena byla v 9:

13. Cestu zpět pak započal 12:38 a tato cesta byla skončena v 15:

46. Jednání se konalo dne 19. 5. 2022 od 10:03 do 11:

4. Náklady žalobkyně jsou proto tvořeny i náhradou za promeškaný čas ve výši 1800 Kč (18 půlhodiny x 100 Kč) ve smyslu § 14 odst. 1 advokátního tarifu. Advokát je plátcem 21 % DPH, tedy odměna advokáta, paušální náhrada hotových výdajů, amortizace vozidla a náhrada za promeškaný čas jsou navýšeny o 21 %. V ceně jízdenek na vlak je DPH již zahrnuto, tedy cena těchto jízdenek se o DPH nenavyšuje. Celkové náklady žalobkyně jsou tedy ve výši (3 x 3100 Kč + 3 x 300 Kč +18 x 100 Kč) x 1,21 + 878 Kč + 2000 Kč. Celková částka nákladů řízení tak činí 17 398 Kč.

69. Pouze pro úplnost pak zdejší soud dodává, že nepřiznal jako náklad řízení náhradu za požadovaný úkon spočívající v podání žádosti o zadostiučinění, a to s odkazem na § 31 odst. 4 zákona, dle něhož poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

VIII. Ke lhůtě k plnění

70. Lhůta k plnění byla stanovena ve výroku I. a III. tohoto rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.

Poučení