37 C 66/2022-41

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení částky 40 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá zaplacení částky ve výši 40 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 40 000 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobce se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal zaplacení částky 40 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u [název soudu] (dále též„ OS“) pod sp. zn. [spisová značka] (dále též„ původní řízení“). Dlužno poznamenat, že předmětem původního řízení byl nárok žalobce za náhradu újmy způsobené mu mocí veřejnou (tj. jednalo se o tzv. kompenzační řízení).

2. Podstata sporu v projednávané věci tak spočívá pouze v posouzení důvodnosti nároku žalobce, a to prizmatem zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“).

II. Obsah žaloby a souvisejících vyjádření a průběh řízení

3. Žalobce ve své žalobě uváděl, že původní řízení bylo zahájeno dne [datum] (uplatněním nároku u žalované) a skončeno dne [datum] (doručením rozsudku [název soudu] jako soudu odvolacího). Celková délka původního řízení tak byla 2 roky a 4 měsíce. K tomu odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (déle též„ ESLP“) [příjmení] proti České republice ze dne [datum], [číslo]. Žalobce zdůrazňoval, že předmětem původního řízení byl nárok žalobce na náhradu újmy způsobené mu nezákonným trestním stíháním. V této souvislosti pak podrobně popisoval, jaké dopady do jeho života mělo jeho nezákonné trestní stíhání. Uváděl přitom, že se po dobu kompenzačního řízení nalézal v náročné životní situaci, byl nepřiměřeně dlouhou dobu ponechán v nejistotě ohledně jeho možného výsledku, který měl značný význam pro jeho ekonomickou situaci. Nepřiměřeně dlouhá doba předmětného řízení se rovněž měla odrážet na jeho psychickém stavu; končení kompenzačního řízení pro něj mělo znamenat onu pomyslnou tečku za příkořím, které mu bylo způsobeno nezákonným rozhodnutím.

4. Pokud jde o žalovanou částku, žalobce uvedl, že k ní dospěl tak, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu požadoval 30 000 Kč za první dva roky původního řízení a 10 000 Kč za další 4 měsíce délky původního řízení. Přihlédl přitom k tomu, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu by podle jeho názoru mělo dojít k navýšení základní sazby o 50 %, a to z důvodu zvýšeného významu původního řízení pro žalobce.

5. Žalobce se proto domáhal zaplacení částky 40 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od [datum] do zaplacení a náhrady nákladů řízení.

6. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne [datum] uvedla, že žalobou uplatněný nárok neuznává. Dále uvedla, že při mimosoudním projednání uplatněného nároku dospěla k závěru, že délku původního řízení je třeba hodnotit jako přiměřenou a v původním řízení tak nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk.

7. Žalovaná proto navrhovala zamítnutí žaloby v plném rozsahu a rovněž požadovala náhradu nákladů řízení ve formě režijních paušálů za provedené úkony.

8. Dne [datum] se ve věci konalo jednání, na kterém strany setrvaly na svých argumentech. Na tomto jednání pak bylo provedeno dokazování a vynesen rozsudek.

III. Skutková zjištění

9. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce dne [datum] uplatnil u žalované svůj nárok z důvodu a ve výši jako v projednávané žalobě. Žalovaná vypořádala tento nárok svým stanoviskem ze dne [datum], když žalobcovu žádost zamítla.

10. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

11. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce uplatnil svoji žádost o náhradu majetkové a nemajetkové újmy v souvislosti s řízením vedeným u [název soudu], pod sp. zn. [spisová značka], u žalované dne [datum]. V této věci pak byla podána žaloba, o které rozhodoval [název soudu] v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka].

12. Ze spisu vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující skutečnosti (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků řízení): -) Dne [datum] podal žalobce [celé jméno žalobce] žalobu proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. -) Dne [datum] soud žalobce vyzval k odstranění vad žaloby. -) Dne [datum] žalobce odstranil vady žaloby. -) Dne [datum] soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku. -) Dne [datum] žalobce požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků. -) Dne [datum] soud zamítl návrh žalobce na přerušení řízení. -) Dne [datum] žalobce doložil své poměry. -) Dne [datum] soud vyzval žalobce k upřesnění majetkových poměrů. -) Dne [datum] žalobce upřesnil své majetkové poměry. -) Dne [datum] soud přiznal žalobci osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu a vyzval žalovanou k podání vyjádření k žalobě. -) Dne [datum] podala žalovaná vyjádření. -) Dne [datum] žalobce vzal částečně žalobu zpět. -) Dne [datum] soud řízení částečně zastavil. -) Dne [datum] soud nařídil jednání na den [datum]. -) Dne [datum] podal žalobce vyjádření. -) Dne [datum] se konalo jednání. -) Dne [datum] si soud vyžádal zprávy od různých institucí. -) Dne [datum] se konalo jednání. Jednání bylo odročeno za účelem vyčkání odpovědi od nemocnice [ulice]. -) Dne [datum] se konalo jednání. Byl zde vyhlášen rozsudek. -) Dne [datum] podala žalovaná odvolání. -) Dne [datum] podal žalobce odvolání. -) Dne [datum] soud vyzval žalobce k doplnění odvolání. -) Dne [datum] žalobce odvolání doplnil. -) Dne [datum] soud vyzval žalovanou k podání vyjádření k odvolání. -) Dne [datum] byl spis předložen odvolacímu soudu. -) Dne [datum] odvolací soud vydal rozsudek, kterým byl napadený rozsudek částečně změněn. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne [datum], čímž řízení skončilo.

13. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

IV. Právní úprava na projednávanou věc dopadající

14. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

15. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 téhož zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

16. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterým je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

17. Podle § 15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku, přičemž náhrady škody se poškozený může domáhat u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

18. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí téhož zákona se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

V. Právní posouzení projednávané věci soudem

19. Jak je uvedeno shora, žalobce se domáhal zadostiučinění ve výši 40 000 Kč s přísl. za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u [název soudu] pod sp zn. [spisová značka]. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.

20. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

21. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ([číslo] Sb., dále jen„ Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

22. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne [datum], je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

23. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

24. Posuzované řízení začalo běžet dne [datum] (tj. od podání návrhu na odškodnění u žalované) a skončilo dne [datum] (právní mocí rozsudku odvolacího soudu). Celková délka posuzované řízení tak činila přibližně 2 roky a 4 měsíce. Samotné soudní řízení pak trvalo od [datum] (tj. od podání žaloby na náhradu újmy vůči žalované) a skončilo dne [datum] (právní mocí rozsudku odvolacího soudu). Samotné soudní řízení tak trvalo přibližně 1 rok a 11 měsíců.

25. Ke shora uvedenému pak soud zdůrazňuje, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, byl na podkladě rozhodovací praxe ESLP přijat závěr, že při posuzování odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, je v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle § 14 a 15 OdpŠk, nutno do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu 6 měsíců (§ 15 odst. 2 OdpŠk). Tento závěr byl následnou judikaturou Nejvyššího soudu opakovaně reflektován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2907/2019, či ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3706/2020).

26. Posuzované řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. V dané souvislosti soud konstatuje, že již samo vedení řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).

27. Původní řízení bylo dle soudu po skutkové stránce složitější, a to především z toho důvodu, že se nárok žalobce týkal náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním a OS v této souvislosti musel zkoumat dopady nezákonného trestního stíhání do života žalobce. Podpůrně lze v této souvislosti uvést, že soud musel provést řadu důkazů a dávat žalobci výzvu podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). Některé důkazy si přitom musel obstarat sám soud (dotazem na [nemocnice] na [obec], [ulice] [anonymizována tři slova] [stát. instituce], [anonymizována dvě slova] [obec] venkov [anonymizováno], Oddělení obecné kriminality, [územní celek]).

28. Soud dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo mírně složitější (resp. obtížnější) i po stránce procesní a hmotněprávní. Pokud jde o stránku hmotněprávní, v posuzovaném řízení žalobce uplatňoval nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené mu nezákonným rozhodnutím, resp. nezákonným trestním stíháním. Je přitom notorietou, že rozhodování o náhradách újmy podle OdpŠk patří mezi složitější spory projednávané civilními soudy. O tom mimo jiné svědčí i bohatá judikatura civilních soudů, jakož i neustále probíhající sjednocovací činnost Nejvyššího soudu. Pokud pak jde o stránku procesní, nelze přehlédnout, že OS se musel vypořádat s řadou návrhů žalobce (na přerušení řízení, osvobození od soudních poplatků, částečné zpětvzetí). V souhrnu tedy soud hodnotí posuzované řízení jako mírně složitější (obtížnější).

29. Žalobce se na délce řízení nijak nepodílel. V této souvislosti se uvádí, že soud nezaznamenal, že by se žalobce snažil o urychlení řízení prostředky předvídanými zákonem. Zdůrazňuje se nicméně, že není povinností účastníka se o urychlení řízení snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam).

30. Při posuzování významu původního řízení pro žalobce vzal soud do úvahy, že z ustálené judikatury civilních soudů plyne, že samotné odškodňovací řízení vedené proti státu nemá zvýšený význam (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014). Význam řízení pro žalobce tak soud považuje za standardní. Zdůrazňuje se, že soud si je vědom toho, že k typovým aspektům stran významu řízení mohou přistoupit i aspekty individuální. Dlužno poznamenat, že není přitom ani rolí soudu, aby nad rámec tvrzení účastníků pátral po okolnostech svědčících pro zvýšení či snížený význam předmětu řízení pro poškozené, neboť by se tím mohl dopustit porušení zásady rovnosti účastníků řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014). Platí, že stran individuálního významu žalobce žádnou konkrétní újmu, která by mu vznikla v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením a která by umocňovala zásah do jeho života, nedotvrdil. Pouze poukazoval na to, že kompenzační řízení představovalo pomyslnou tečku za jeho trestním stíháním a že kompenzační řízení pro něho mělo značný ekonomický význam. Dále pak podrobněji rozváděl jednotlivé zásahy nezákonného trestního stíhání do jeho života. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že žalobce nevyzýval k doplnění jeho důkazních návrhů ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť již jen ze samotných tvrzení je naprosto zjevné, že se nejedná a nemůže jednat o újmu, kterou by žalobce utrpěl v příčinné souvislosti s nepřiměřeně dlouhým soudním řízením a která by umocňovala jeho újmu. Jinak řečeno, pokud jde o tvrzený značný ekonomický význam, nelze přehlédnout, že sám žalobce tvrdil, že tento význam byl dán tím, že čerpal několik úvěrů, které přestal splácet, dostal se do dluhové spirály, což vyústilo v to, že je proti němu vedeno několik exekučních řízení. Příčinnou těchto nesnází je tak daleko spíše chování žalobce, nežli samotná délky původního řízení. Pokud jde o samotný fakt, že kompenzační řízení mělo představovat pomyslnou tečku za jeho trestním stíháním, k tomu soud uvádí, že se podle jeho názoru jedná o typové hledisko, se kterým se vypořádal shora s poukazem na judikaturu civilních soudů, ze které plyne, že samotné kompenzační řízení má pro žalobce toliko standardní význam. Konečně pokud se jedná o dopady nezákonného trestního stíhání do života žalobce, tyto byly odškodněny v rámci původního řízení. Soud se proto jimi pro nadbytečnost nezabýval; neprováděl k nim žalobcem navrhované důkazy.

31. Konečně pokud se jedná o postup soudů coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, tak soud v posuzovaném řízení nezaznamenal žádné průtahy či období nečinnosti, a úkony soudů byly činěny střídavě obratem a střídavě v přiměřených lhůtách, přičemž procesní postup byl relativně plynulý a koncentrovaný. K tomu soud zdůrazňuje, že období od [datum] (kdy žalobce uplatnil svůj nárok u žalované ve smyslu § 14 OdpŠk) do [datum] (kdy žalobce uplatnil svůj nárok u věcně a místně příslušného soudu) rozhodně nelze považovat za obdobím nečinnosti. Jakkoliv totiž z ustálené judikatury plyne, že soud musí do posuzované délky řízení zahrnout i v případech újmy způsobené nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení rovněž i období od podání žádosti o odškodnění u žalované, ve skutečnosti pro potřeby posuzování přiměřenosti délky nelze odhlédnout od toho, že předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu, nejsou pro ně stanoveny žádné procesní postupy a nepředpokládá se ani, že by tento orgán vydával nějaké rozhodnutí (buď požadavku vyhoví a uplatněnou částku zaplatí, nebo tak neučiní; nesdělí-li poškozenému své odmítavé stanovisko, zakládá mu uplynutí šestiměsíční lhůty možnost obrátit se na soud). Tím spíše tedy není možné považovat tento specifický institut za správní řízení, na nějž by se vztahovala ustanovení správního řádu; sdělení příslušného orgánu poškozenému, že jím uplatněný nárok bude (zcela nebo zčásti) či nebude uspokojen, není správním rozhodnutím, ale svou povahou odpovídá občanskoprávnímu úkonu (resp. právnímu jednání) státu jednajícího příslušným správním orgánem. Aplikace správního řádu je pro tento případ výslovně vyloučena (§ 1 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů) (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 258/2015). Jak přitom plyne z ustálené judikatury civilních soudů, předběžné projednání nároku na náhradu újmy žalobci nijak nebrání v podání samotné kompenzační žaloby (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3226/2013). Ve skutečnosti tak žalobci nic nebránilo v tom, aby okamžitě po podání návrhu ve smyslu § 14 OdpŠk podal svoji kompenzační žalobu. Lze proto shrnout, že pokud samotné soudní řízení trvalo necelé dva roky, soud to považuje za zcela přiměřené okolnostem projednávané věci. Celková délka původního řízení pak není zcela zjevně nepřiměřeně dlouhá ani v tom případě, když se do ní započte období od uplatnění žádosti žalobce u žalované.

32. Pokud pak jde o žalobcem zmiňovanou judikaturu ESLP, z ní podle soudu rozhodně neplyne, že automaticky po překročení 2 let kompenzačního řízení by bylo namístě uvažovat o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 OdpŠk (viz bod 149 rozhodnutí [příjmení] [příjmení] proti České republice ze dne [datum], [číslo]). Právě naopak se zdejší soud domnívá, že je třeba vždy pečlivě vážit okolnosti toho kterého případu, jak přiléhavě zdůraznil ESLP svým odkazem na„ zvláštní okolnosti“. Tyto zvláštní okolnosti pak soud v projednávané věci spatřuje zejm. ve skutkové a právní složitosti projednávané věci.

33. Soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem (zejména obstrukční procesní aktivita otce, která však není přičitatelná státu) a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že posuzované řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé. Nedošlo tudíž ani k nesprávnému úřednímu postupu ani k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žalobci tak nemohl vzniknout nárok na přiměřené zadostiučinění za tvrzenou újmu.

34. S ohledem na uvedené soud uzavřel, že požadavek žalobce na peněžité plnění není důvodný, přičemž není na místě ani samotné konstatování porušení práva, neboť k němu nedošlo. Ze shora uvedených důvodu bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, tj. žaloba byla zamítnuta.

VI. K nákladům řízení

35. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., dle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o.s.ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.

36. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o. s. ř. činí 300 Kč za každý úkon.

37. Zcela úspěšné žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 900 Kč odpovídající paušální náhradě za 3 úkony (písemné vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu a 1x příprava k jednání). Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

VII. Ke lhůtě k plnění

38. Lhůta k plnění byla v nákladovém výroku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.

Poučení